Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 23. - Kolaps

Kapitola 23.

Kolaps

 

Místností se ozval zvuk nezaměnitelného křupnutí dřeva, jedna polovina tužky spadla na podlahu, zatímco ta druhá se svým zubatým koncem stále spočívala v androidově zatnuté pěsti.

Žárlivost...

David se na své neomalené jednání zamračil. Hrubé, nepřípustné, plýtvání...

Odhodil psací potřebu do koše u nohy a vstal jako by tak mohl uniknout svým vlastním otázkám, na které nebyly odpovědi.

V jednom z koutů pokoje plných různých pro něho potřebných věcí, zvedl hladkou teplou erární deku, přiblížil se k lůžku se svou spící družkou a jemně ji přikryl. Celé tělo se zkopíroval měkký načechraný materiál, ale alespoň ho již nelákaly dlouhé holé nohy položené přes sebe vykukující z pod pletených šatů.

Z pod okraje pokrývky se vynořilo pět malých prstů, pevně deku zachytily a přitáhly majetnicky k sobě s roztomilým medvědím zamručením. Obdivoval to.

Ten pohled uklidnil Davidovy hořící emoce na mírný doutnající plamínek. Některé lidské emoce byly nepříjemné, obtěžující a nechtěné jako například zloba a zášť. Pálily jeho obvody a bylo těžké se jich zbavit, pokud nespustil samoopravovací systém, ale kvůli vlastnímu sebezapření se je snažil potlačit sám vědomě, než aby je za něho sám software vyřešil.   

David stál chvíli vedle lůžka, než se vrátil tiše k židli a vzal další tužku ze zásobníku.

Nalistoval novou prázdnou stránku deníku. Každý znak měl svůj řád a takový chtěl, aby byl jeho život, nic, co by bylo mimo Davidovu kontrolu. Až bude stát jeho kolonie, může za sebou nechat plnohodnotné dílo hodné samotného Petra Weylanda, ale tím to rozhodně nekončilo...svět bez řádu by byl jen chaos.

 

11.6.2038

 

Včerejšího večera byl uskutečněn pohřeb několika zemřelých. O vše jsem se postaral, všichni byly pokusné subjekty nového viru, který se prokázal jako pozitivně zhoubný na lidský organismus. Tímto jsou testy ukončeny a začíná dlouhodobé pozorování, které odhaduji na další čtyři měsíce. Patogen by se měl v lidském těle přizpůsobit, ale počítám i s tím, že několik jedinců by mohlo být v příštích sedmnácti týdnech imunní na protilátku, proto se, jakmile to bude možné, vrátím do laboratoře podívat se na mikroskopické vzorky, popřípadě začnu vakcínu vylepšovat a již vím o zdařilém subjektu, který by se na to více než dobře hodil. Pozměnit lékařskou zprávu a vzorky nebude problém pro každodenní nutnou aplikaci očkování živého vzorku č. 32. Počítáno od prvního živočicha podrobeného infekci.

S mým druhým novým projektem hodlám začít za týden. Tělo doktorky Fishové bude podrobeno pitvě a následnému zkoumání. Nyní je uložené v jednom z chladících boxů, kam je zamítnut přístup. Věřím, že jako doktorka by tento krok jistě ocenila, pokud by byla naživu. Budu se zabývat pozdními účinky patogenu na mrtvé tělo, snad se z artérií a buněk dozvím něco víc a až nebudu mrtvolu potřebovat, nebude těžké se jí nepozorovaně zbavit. Popřípadě pokud pitva neukáže něco revolučního, což nepředpokládám, mohlo by to být zajímavé, ale chci být důkladný a nic neponechat náhodě. Nahrazení jejího těla při smutečním obřadu jsem provedl pomocí několika uncí zmrzlého masa z kuchyně, bylo to otázkou několika minut, v thermo pytli jen těžko někdo bude zkoumat pravdu, zvláště, když připravit mrtvoly byla má práce. Vše tedy dosud probíhá bez překážek.

Poslední záležitost, které se chci věnovat je příjemná snad až zarážející změna v chování mé Katrin. Přístup, jež na mě aplikuje, možná zkouší mé hranice a reakce na podněty jejího vzteku a soucitu, domnívám se, že by to mohlo být i velice zajímavé z hlediska lidských ambivalentních citů. Lidská mysl je jako bludiště - moc věcí se v ní ztratí.

Lidé mohou zapomenout, ale mysl člověka nebo zvířete je geniální a unikátní ve své struktuře a vývoji. Bizardní, v mnoha pojednáních Heinricha Hoffmanna můžeme najít výstižný citát: Člověk může zapomenout ale mysl nikdy. Může tedy být vědomí a tento orgán oddělen zcela hypoteticky? Zvláštní, je to jako říci, že levá noha neví, co dělá pravá. Toto tvrzení vyhlášeného psychologa ze začátku 19 století by jistě stálo za prozkoumání.

Co se týče společné soulože, pokud to mohu zmínit, dělám velké pokroky v přizpůsobení ale poslední „milování,“ jak tomu Katrin povzneseně říká, je zatím nejvíce různorodá metoda. Jedná se o směsici hlazení a pomalých vláčných pohybů, které jí jsou příjemné. Asimiloval jsem se, protože jsem byl zvědavý na tento akt, jak moc se liší od všeho, co jsme spolu dělali. Výsledek byl stejný ale provedení jiné, což mě vede k názoru, že změna není v aktu samotném ale v jedincích. Našel jsem uspokojení v jednoznačném hrubším zacházení, i když jsem Katrin nikdy neublížil. Jednalo se spíše o psychologický nátlak nikoliv znásilnění. Nepotřebuji násilí a brutalitu, abych ji získal, to jsou nástroje slabomyslných lidí. Pokud mohu použít způsob "milování," bude to příjemná změna a rozšíření praktik našeho soužití.    

Její tělo je moje, vyřazovací metodou zbývá vůle a mysl. Katrinina zpověď na mě udělala hluboký dojem. Vždy jsem věděl, že její odhodlání je skálo pevné. Budou chvíle, kdy mě bude nenávidět, vím to a jsem na ně připraven, ještě nebyl čas kapitulace, ale soupeřit s jejími názory mě činí šťastným, protože, co je tělo bez duše? Byl bych spokojený, kdybych zotročil jejího ducha a udělal z ní svého otroka? Ne, v žádném případě, cením si její osobnosti právě pro ten jedinečný oheň odporu. Nikdo jiný mé kroky nekritizuje, což je zajímavá dedukce. Její kontroly mě nutí se za sebou ohlížet a dělat věci ještě preciznějšími. Musím být dokonalý, pro ni. Pro kolonii, přesto-že si nikdy nebudu moci veřejně připsat zásluhy. Není to skličující jen nutné. Uvidíme, jak se bude mé dílo vyvíjet, stejně jako vztah s mou Katrin.

 

Ze psaní Davida vytrhla zpráva na osobním pageru. Odložil pero ke straně a podíval se na hodinky. Vzkaz od Jovovičové, chce, aby přišel ke skladu zbraní, vojáci potřebují připravit pušky na sestup a další výzbroj. Vojačka byla opatrná, protože stále nevěděla na rozdíl od něho, kdo je tím sabotérem a jistila se, navíc jen David znal kód ke dveřím a on se nedal zmanipulovat.

„Hned jsem tam,“ napsal na holografický display, jež ihned zmizel, jakmile zprávu odeslal. Zkontroloval ruku a poté vstal. Musel se dát do práce a pomoci s přípravami, což se od něho očekávalo. Práce.

Cestou ke dveřím se podíval směrem po Katrin ležící na lůžku. Bylo nebezpečné ji tu nechávat pro případ, kdyby sem někdo přišel a viděl ji tu spát, vzbudilo by to mnoho otázek proto, když zavíral dveře, udělal to silněji, aby se probudila a uvědomila si to.

 

**************************************************************************

 

„Co? Už jsem vzhůru...“ vylekala se kapitánka.

Katrin vyrušena tím nepříjemným zvukem sebou trhla, a pak se hned napřímila do sedu. Nespala dlouho, alespoň v to doufala, ale únava si vybrala svou daň na slabém těle a ona byla na pár vteřin dezorientovaná jako malý pták po zimě. Snažila se rozhlédnout a uvědomit, kde je, a pak zda je tam sama, naštěstí skutečně byla.

Nikde nikdo nebyl, žádný zvuk jen ticho a chlad. Kapitánka se zachvěla absencí Davidova tepla, které jí začalo scházet, ale jakmile ji něco sklouzlo z ramen, zjistila, že je to šedá deka stejně jako ta, kterou jí ten pečující stroj dal po stázi.

Bylo to milé ohleduplné gesto, protože zde moc horko nebylo, takže spíše nutnost. Absence topení dělala z tohoto místa obyčejný neútulný sklad podle androidova vkusu. I tak to bylo milé, ale jak tak přemýšlela o Davidově rytířském gestu, uvědomila si, že hloupě usnula! Jak se to mohlo stát? Bylo to předtím nebo po tom co ji hladil ve vlasech? Její slabé místo, Achillova pata.

Zastyděla se za sebe, a ještě by v nějaké pozdní vzpomínce na ten příjemný pocit začala vrnět, kdyby ji nečekal závažný úkol...

Nějak netušila, co ji přesně probudilo ale ihned vyskočila z postele a zapnula si šaty, jež byly stále rozepnuté až k pupíku, horší byla tekutina na stehnech. Dobře věděla, že David postrádal mužské sperma, ale ta směs bílkovin byla konzistencí velice podobná a lepší pocit z toho opravdu neměla. Bylo hrozné být ulepená.

Mrzutě odhodila deku a nechala ji zmuchlanou, jak byla a už se hnala ke dveřím. Deseti minutová sprcha bude muset stačit, už tak promrhala drahocenný čas hloupým spánkem, nadávala si.

Otočila se a pohledem zavadila o deník na rýsovacím stole, primitivní instinkt říkal vezmi ho, ale musela být důkladná, David byl stále při vědomí a kdyby viděl, že ho bere, vše by se jen zkomplikovalo, bude mít čas později.

Katrin se vyplížila z místnosti do své kajuty. Teď bylo načasování na Jackovi, měl Davida zaměstnat a dávat mu úkoly, jež by ho zavedly v co nejkratší době do vybraného skladu těžké techniky, kde byl transportér, se kterým se mají zítra dopravit dolů na Andris 10. Tým připravených průzkumníků, žádná zbrklá akce a ona nemůže připustit, aby na ni David vstoupil, samotná jeho existence jako by měla půdu otrávit a zničit. Stačila by jedna kapka toho ohavného jedu a kdo ví, co by to s místním ekosystémem provedlo.

Něco Katrin našeptávalo, říkejme tomu intuice, že pokud ho nechá, může se s poklidným životem rozloučit. Vše se ještě dalo zachránit a napravit, na každé nové cestě jsou ztráty a chyby, uměním bylo se jim vyvarovat.

Musejí se ho zbavit přesně, jak Jack řekl. Obejdou se i bez androidovy pomoci, ona to zařídí, udělá všechno, aby na něm nebyli závislí, najde protilátku, musí, nebylo tu místo ani čas na neúspěch, protože ten znamenal smrt v tom nejhorším rozsahu.

Po celém těle ženě přeběhl mráz jako by ji škrtila neviditelná ruka a utahovala se kolem průdušnice, tiskla hrdlo jako ocelové lano, jež ji má lynčovat. Musela se z něho vymanit, ať to bude, jakkoliv bolestivé.

Kapitánka násilně potlačila své citlivé trpící já a zatlačila ho hluboko pod kůži pod povrch, nyní musela jednat v zájmu všech, nic pokazit, od ničeho se neodchýlit.

Strhla ze sebe šaty, skočila do sprchy, ale očekávání bylo jiné. Voda dopadala na Katrinina záda jako rozžhavené kulky naplněné lávou, které udělají z jejího těla cedník. Byla to nervozita, jakou ještě nezažila, snad jen kdysi dávno. Ihned ty vzpomínky udusila v sobě, neměly tu co dělat, už nikdy se k nim nechtěla vracet.

NIKDY. Už nad ní nebudou mít moc.

Voda samotná ji nijak neosvěžila, bohužel i uvolněná nálada po prožitém milování se vytratila velice rychle společně s Davidovým teplem jeho umělého těla, opustilo ji něco, na co už nechtěla pomyslet, to k němu si nevědomky pěstovala naději a teď byla v ledovém zámku na zmrzlém trůně. Nic víc než kilometry sněhových vloček, jež naplňovaly její srdce. Naděje je tak hloupé slovo...

Žena zmučeně zasténala a přitiskla čelo k vlhké šedé dlaždici. Zavřela oči. Nikdo by si nedovedl představit jaké peklo teď zakouší. Život byl vskutku zasraně nespravedlivý. Nejprve jí do cesty pošle Patrika, který se projevil jako hajzl bez skrupulí, a pak jí někdo hodí pod nohy androida s megalomanskými ambicemi.

„Do prdele...“ ulevila si, „proč to vždycky musí být tak složitý. Do prdele.“

Kdy už toho všeho bude konec, chci žít normální život, to nemůžu mít klid ani na druhé straně galaxie? Pokud bůh skutečně někde tam existoval, měl zkurvený smysl pro humor. Nešetřila v duchu vulgarismy, protože ty se sem právě teď dobře hodily.

To už by rovnou mohla Davida vypnout a dát se dohromady s Jackem a všichni budou spokojení, všichni kromě ní.

Našla by vůbec v kolonii muže, který by o ni jevil zájem? Ušklíbla se proti dlaždičce. Uměla si představit, že jakmile mu řekne, jakou dělá profesy, raději dotyčný uteče. Muži neměli rádi, když byla žena ve společenském žebříčku nad nimi. Většina by si myslela, že pokud dokáže vést takovou spoustu lidí, bude ve vztahu vždy rozhodovat jako generál. A ta druhá polovina mužů byli ti, kteří ze sebou rádi nechali cloumat a sklopili hlavu, tak zvané bačkory, abych po nich mohla milostivě šlapat, což bylo snad ještě horší.

Ale co...samota není tak hrozná po tomhle všem...

Zaměstná se přírodou, zkoumáním a pomocí s budováním. Proč tedy ta vyhlídka, která měla na začátku tak jasný ryzí punc teď hořkla na jazyku jako pelyněk?

Ne, byl to šampon v očích, co pálil ale ne tak jako utrpení vlastní duše. Ruce se třásly, jak nehty zarývala do spár mezi dlaždicemi.

„Sakra, sakra, sakra, nenávidím tu hromádku železa, v čem se tak moc liší? Vypočítavostí? Fakt jsem tak blbá, abych mu na všechno skočila?" prý pomoc, ochrana. Měla mu dát důvěru, o kterou si říkal, kterou chtěl, ale on jí svou nikdy nenabídl, ne tu pravou. Jak tedy mohla být upřímná? Neříká se oprávněně oko za oko? Rozděl se o půlku chleba, když hladovíš?

Nevěřila Davidovi, ať by se ho na sebe snažila upoutat sebevíce, pořád to byl naprogramovaný stroj, neovlivnitelný, zásadový, příliš destruktivní, až moc jiný...

To spíš ona by se při tom snažení zbláznila, vypěstovala posedlost, nebezpečnou fixaci a jednoho dne by splakala nad výdělkem. Nebylo radno dávat své srdce tomu ocelovému kávovaru, který její touhu zpraží, chtíč přepasíruje sítkem a na důvěru nastříká šlehačku a poté bude tu hořkou kávu usrkávat s gustem a spokojeností.

Katrin už spala s několika muži, ke kterým cítila obvyklou náklonnost ale s Davidem...s Davidem to bylo prostě jiné, nové, možná...skutečně posedlost. Že by? Převalovala to na jazyku, takhle hluboko snad neklesla...Posedlost...

Rychle zakroutila hlavou nad tou hloupostí.

Já a posedlá? To on je posedlý! MNOU!
Katrin byla pod neustálím strachem co David dělá za jejími zády, nemohla ho sledovat každou minutu a jen čekala na ten zlomový okamžik, který je všechny odsoudí k záhubě. To se nesmělo stát.

Bylo to ubíjející. Nesnesitelné a kurva, teď to ještě korunovala tím nejlepším sexem svého života! To mi vážně zvedlo náladu! Proč si to připomínám!?

Teď byl ten čas rozhodnout se, zda ho vypnout nebo pokračovat dál a čekat nůž do zad.

Mysli, mysli! Ale voda stékající po hlavě nenabízela žádnou odpověď. Orosené dlaždice se zamlžily jejím dechem a také mlčely. Bylo to na ní a ona k tomu dá požehnání, celá akce už se stejně nezadržitelně rozjela, hackeři čekali na pokyn u svých počítačů a David teď obstarával nezbytné pochůzky. Co by se stalo, kdyby celou tuhle akci odvolala? Snad by dokonce i Jack překročil své pravomoci a nařídil lodnímu počítači Davida deaktivovat i bez jejího souhlasu ale nebyl kapitán.

Když je člověk zoufalý, překračuje i hranice slušnosti a své důstojnosti.Lidé často chybují, pokud je žene strach a spěch. Ano, to znala dobře, obětovala se za ostatní tím, že prodala své tělo...

Co to bylo za ten divný pocit, který se náhle šířil jejím tělem, bolest? Ne, lítost? Možná, strach? Ano, to bylo ono. Stejně jak byla odhodlaná, existovala tu šance, že počítač odmítne androida vypnout, ale to už zkontrolovala. Vyjde to. V tom to nebylo, byly tu vlastní protichůdné lidské pocity, protože...prostě...líbilo se jí to. Líbily se jí ty potupné chvíle s ním. Ano, tak absurdní a nepochopitelné ale lhala by sama sobě, kdyby tvrdila, že po něm netouží. Tak moc ji ovlivnil. Neuvěřitelné.

Chtěla ho, s ním se cítila živá, jasná světla s ohňostrojem uvnitř sebe. On jí dal důvod bojovat a jít dál, když se hroutila, vždy se jen protloukala událostmi života a přihlížela jako němý divák dění na Oberonovi. Teď je řada na ní, aby osud převzala do svých rukou.

Sebepoznání byla mrcha.

Katrin na sebe byla odjakživa přísná, nedovolila zbytečným slzám se vylít, nikdy jen tak nebrečela, to byl luxus slečinek, musela být silnější než kdy předtím. Silnější autorita, někdo, kdo poradí, pomůže, bude si vědět rady i v takových bezpáteřných situacích...

Poslepu natáhla ruku a přejela přes snímací čočkou. Voda přestala téct. Vylezla, osušila se a vzala si tentokrát bílé tílko a kalhoty, protože na uniformu jí bylo velké horko od proudícího adrenalinu. Potřebovala něco, v čem může dýchat. Stáhla si vlasy do přísného culíku a natáhla se pro hodinky na posteli, které oranžově blikaly s novou zprávou. "Přijď na můstek," Jack. 

Takže už byl čas. Nemohla se tomu vyhýbat donekonečna, bude v první linii. Ta s prstem na kohoutku. Ihned se vydala z pokoje na požadované stanoviště. Jack už tam byl, ač byly zahájeny přípravy na brzký výsadek na planetu. Několik vybraných lidí mělo své úkoly, všichni ostatní v noci spali, skvělá příležitost k jejich malé operaci s katastrofálními následky.

Oba na sebe nenápadně spiklenecky kývli, kapitánka se postavila ke křeslům a obrazovkám v úrovni očí.

„Vše v pořádku?" zeptala se nenápadně, kdyby je David odposlouchával, vždy tu ta možnost existovala. Nepříjemné riziko odhalení.

„Jistě, vše je, jak má, kapitánko," usmál se na ni a dodal jí potřebné odvahy.

„Kde je David?"

„Před patnácti minutami byl ve skladě munice s Jovovičovou a ostatními, teď jsem ho poslal do teraformačního skladu," úsměv se ještě prohloubil v kočičí úšklebek. Bylo v tom něco víc, co Katrin nepojmenovala. Něco temného a škodolibého.

Katrin se napojila na hlavní počítač a displeje naplnily obrazy šedočerného spektra, jak android 31910-B šel směrem ke skladu, následně byl uvnitř a mířil k obrněnému velkému vozidlu. Pancéřovaný obr působil jako zapomenutý velký černý brouk pod mikroskopem. Chvíli oba postavu na můstku pozorovali jako krysu v bludišti, než si Katrin vyžádala skrze interkom androidovu pozornost.

„Davide?" zvuk zněl cize a uměle i jejím vlastním uším.

„Ano, kapitánko?" android ustal v práci kontroly vnitřku kabiny a vyšel ven na volný prostor, jelikož hlas se rozléhal po celé hale nikoliv uvnitř transportéru.

Nastala pauza, než se kapitánka odhodlala pokračovat.

„Davide, je mi líto co musím udělat, ale nedáváš mi jinou možnost, jsi hrozbou pro Oberona a pro naši další existenci...odpusť mi, ale budu tě muset vypnout," zaznělo dutě prostorem, který zachytával všechny emoce a nepouštěl je dál. Interkom přenášel její hlas jasně, i když trochu mechanicky.

Z té dálky nemohla ani ona ani Jack, jenž stál za jejími zády vidět, jak se Davidovo obočí stáhlo k sobě a na čele se vytvořily dvě hlubší vrásky. Dveře skladu se neprodyšně uzavřely a uvěznily ho uvnitř.

Past, napadlo Davida ale pro koho? Otázka, na kterou zanedlouho všichni měli dostat odpověď. Pro mě nebo pro vás, kapitánko?

David dobře vybíral slova, když odpovídal zpátky a díval se přitom přímo do kamery u stropu na vzdálené protější nosné zdi.

„Opravdu? Rozmyslete si, co děláte, mohlo by to mít vážné důsledky, kterých budete později litovat," mluvil v hádankách ale smrtelně vážně. Katrin se při tom zachvěla, ale Jack ji přátelsky položil ruku na rameno, ohlédla se za ním a na podporu přikývl. 

To malé gesto jí dodalo potřebné odvahy.

„Už jsem se rozhodla. To, co se stalo, se nedá vrátit a budoucnost může být lepší než žít neustále ve strachu."

David už nevznesl žádné varování, natož hrozby, poddal se tomu rozhodnutí dobrovolně s podezřelou odevzdaností.

„Jak uznáte za vhodné, kapitánko Leeová," odvětil.

„Počítači, vypni Davida 8 č.31910-B."

David pocítil v systému mravenčení, jak mu signál s malým elektrickým šokem prostoupil celým tělem jako nějaká podivná extáze zakončená výbojem jako po přiložení taseru ke kůži, a pak se obraz zamlžil a zčernal. Zůstal stát na místě, ruce podél těla, zavřené oči a tvář bez výrazu. Nyní byl jen pouhá socha, karikatura na člověka. Figurka zaseknutá v čase. Někdo, kdo se chtěl povyšovat nad ostatní a za to ho stihl krutý trest.

S androidovým vypnutím to ale neskončilo, po celém Oberonu spadl systém a nastala tma, doba temna a anarchie, dokud se o pár sekund později nesepnul nouzový režim nepříjemného žlutého světla.

„Co to zatraceně..."

 

**************************************************************************

 

Všechno zhaslo a poté zase rozsvítilo do jiného spektra.

Katrin se jako první vzpamatovala ze stavu strnulosti a udělala krok dozadu. Do něčeho narazila ale byl to jen Jack.

„Jsi v pořádku?"

Nedokázala mu odpovědět, její mysl okupovaly jiné otázky.

Ta první byla: Neudělali jsme chybu?

Druhá: Co to znamená, proč se vypnul hlavní generátor?

Třetí: Začne teď počítač hlásit výstrahu sebe destrukce?

Ne, to už bylo příliš bláznivé, naštěstí to se nestalo. Ještě, že většina lidí spala, snad to do pár hodin vyřeší, ale kdesi uvnitř byli oba nervózní, tohle nikdo nepředpokládal, mělo to něco společného s Davidovým vypnutím? Nějaká pojistka? Parchant. Tohle nemohla být náhoda.

„Podívám se, co se stalo," Jack ji pohotově obešel a posadil se do křesla k obrazovkám, které znovu pomalu nabíhaly, ale i tam je čekalo nepříjemné překvapení.

„Co to má být? Nic nefunguje! Žádné řídící prvky, nevidím žádné hodnoty, kamerový systém, nic. Takhle to nepůjde, musíme k hlavnímu jističi do strojovny. Nouzový systém ti akorát tak rozsvítí na záchodě," udeřil vztekle pěstí do pultu. 

„Nic bych za to nedal, že za to může ten plechovej zmetek! Je to fakt malá náhoda, že se tohle stane, když ho právě vypneme ve stejný okamžik," rozčiloval se a možná i oprávněně.

„Možná se jen něco zkratovalo..." navrhla Katrin, ale sama si to nemyslela.

„Zkratovalo?" zasmál se pochybovačně první navigátor, "jako že se vypne všechna energie a nedostaneme se do systému? Katrin, loď se nedá ovládat, právě visíme ve vesmíru jako návnada na rybářském prutu. Štíty nefungují ani solární plachty, může do nás něco narazit, a to nemluvím o sonaru i hmmm uh hmmm...!"

Kapitánka se pohotově natáhla a přitiskla navigátorovi ruku na pusu, aby utlumila mužovu triádu.

„Jo, slyšela jsem, fajn, tak s tím půjdeme něco udělat, nebudu tu sedět a čekat až někomu dojde, že má dojít do strojovny a za něco zatáhnout."

„Důvěra je tvoje slabá stránka, co?" odtáhl její ruku od sebe a ušklíbl se, ale nakonec se uklidnil. Přikývl, „jo, máš pravdu, co si člověk neudělá sám to nemá."

Jack se zvedl z pilotního křesla a šel ke dveřím ale ty místo, aby se automaticky otevřely do nich čelem narazil a zanadával.

„Dveře nejdou otevřít?" podivila se kapitánka.

„Co ti říká moje boule na hlavě?" odsekl Jack ironicky.

„A co nouzové otevírání?" ukázala kousek vedle na panel se stlačovací pákou, stačilo jen otevřít kryt. Jakmile se jim to podařilo, oba museli zatlačit, a že to nešlo tak dobře, jak se Katrin domnívala jako by to měl dělat spíše kulturista. „Zaber..."

„To je jako všechno?" ohrnula ret, 30 centimetrová škvíra dobrá tak, aby tam prolezla tlustá kočka se objevila před nimi.

„Máš lepší nápad?"

„Raději mlč," zakoulela očima a vtěsnala se do mezery, ten pocit stísněnosti stál vážně za to, jen doufala, že se celý systém nezapne a ji to nepřimáčkne a nerozdrtí všechny kosti do úsporného balení.

Jakmile se oba protáhli ven na chodbu, i zde blikalo poplašné žluté světlo jako při nácviku v atomové elektrárně zakryté ochranou síťkou.

„K výtahu," zavelela.

Další překvapení je čekalo právě u něho a to, že nic nesvítilo, další dobrý vtip.

„Asi má trochu zpoždění," poklepal si Jack výřečně na hodinky.

Katrin si povzdechla, měla vědět, že v tom bude nějaký háček. Jack měl jistě pravdu, tohle byla Davidova práce. Jeho špinavá hra, které nebude konec, proto se ani nijak nevzpíral a nevymlouval jí to. Zatraceně a ona nalítla.

„Slepá ulička, Katrin, snad možná..." přemýšlel nahlas navigátor a ona ho doplnila.

„Žebřík! Na každém podlaží vede únikový žebřík," přesněji na každé palubě bylo minimálně 6 těchto průchodů nahrazující požární schodiště, kdyby se něco stalo. Ale kde bylo na tomto patře? Oba se podívali na plánek vedle výtahu.

„Fajn, jsme tady a ty blbý schody...ah, tady v tomhle skladu," prst se zabodl do papíru. Katrin na sobě nedala nic znát, ale překvapeně si v hlavě představovala tu známou polohu, protože to bylo přesně tam, kde byl Davidův pokoj!

Navigátor i kapitánka si pospíšili na konec ubikací, otevřeli dveře do místnůstky s úklidovými roboty, a pak i druhé dveře, zaplať bůh, že byly na kliku a oni nemuseli nic páčit, ale aby se to nepletlo, zde žádné světlo neblikalo, to, co vyplňovalo prostor byla černočerná tma jako z hororu. Naposledy co tu byla, slyšela nádhernou hudbu klaviatury, nečekala, že ji teď uslyší, ale pocítila bodnutí melancholie nad tím, co se tu stalo a co předcházelo této situaci.

Dvojice si musela posvítit pagery na rukou, aby o nic nezakopla a hledala pomocí světýlka nějaké vodítko. Jack se vydal jedním směrem a Katrin druhým, při svém hledání narazila na stůl. Teď nebo nikdy. Zaklapla deník a strčila si ho za pásek kalhot vzadu na zádech.

„Mám to," přivolal ji k sobě Jack a musel posunout pár krámů, aby vyvrátil mříž a mohli prolézt dolů. „Našel jsi to, máš přednost," usmála se na něho.

„Dáma první."

„Gentleman jde jako první kvůli případnému nebezpečí," postrčila ho k tmavé díře.

„Počkej, počkej to jsem neslyšel..." stěžoval si Jack.

„Pravidla slušného chování z 20 století. Etiketa, nestudoval jsi ji?" škádlila jej.

„Fajn, ale alespoň mi pak nešlap na hlavu, jo?"

„Vždyť v ní nic nemáš," dala si ruce v bok, zatímco začal klesat.

„To jako chceš říct, že mám hlavu jako dýni na Halloween?" podíval se nahoru a setkal se s jejím upřímným úsměvem ozářeným hodinkami. Humorem se snažili zakrýt svou nejistotu a docela se jim to zatím dařilo. Zase byli dva kamarádi na výpravě za dobrodružstvím. Z díry se ozvalo velké kýchnutí, a pak ještě jedno. Jakmile Katrin vlezla dovnitř, udělala to samé, prach štípal v nose, jelikož tento průchod nebyl udržovaný a nikdo tudy nechodil hodně dlouhou dobu, pokud vůbec někdy.

Jack už na ni čekal o deset metrů pod ní a svítil kolem sebe.

„Nějaká zásobárna...obvazů a obinadel," podíval se do první krabice v regálu.

Jakmile se k němu Katrin přiblížila, všimla si, že má na čele dvě kapky zaschlé krve. To se musel tak praštit? Sama se začala dívat do zajištěných přepravek, než našla, co potřebovala. Možná už byla rána zaschlá, ale aby se do ní nedostaly nečistoty, přilepila mu na ni dětskou náplast, kterou objevila jako první. Muž se na ni podíval trochu udiveně a na tvářích mu hrála růžová barva, ale nic víc neřekl, i když to byla příležitost k...prostě k něčemu, zalátat a vyspravit jejich rozpáraný vztah. Jack však nestačil nic říct, protože se už kapitánka obrátila k zavřeným dveřím skladu ve zdravotním křídle.

„Katrin..."

„Nemáš něco, čím bychom to otevřeli?" ignorovala přítelovo snažení o rozhovor, byla teď akčně naladěná a šance, že by poslouchala jeho srdce byla momentálně nulová. Nyní bylo těch problémů, které musela vyřešit mnohonásobně více.

„Katrin, já..."

„Co? Máš nějaký klíč nebo páčidlo?"

„Ne, ale..."

„Tak se mrkni na svou stranu, takhle se akorát můžeme zabalit do obinadel jako mumie."

Jack udělal co chtěla, ale ani jeden z nich neměl v ruce nic. Byli v pasti.

„Sakra, co teď?" Katrin kopla naštvaně do dveří. Vracet se nahoru ani jeden nechtěl.

„Uhni, něco mě napadlo." Než ho stačila zastavit, Jack se rozeběhl a ramenem udeřil do slitiny.

„Co to děláš, zbláznil ses?!" vykřikla.

„Už to tak vypadá," zamumlal navigátor a znovu couvl a zase se rozeběhl, takhle několikrát. Kapitánka měla obavu, dveře byly silné, ale byly jen zamčené na kliku, jenže tuhle metodu viděla jedině tak ve filmech, ne že by někoho viděla to zkoušet naživo. Ozvala se další a další rána, při které se pokaždé přikrčila, a pak se dveře skutečně vyvrátily a Jack skončil na zemi v chodbě.

Válel se tam jako brouk a potlačoval bolest vystřelující do paže a pohmožděniny.

„Idiote, mohl sis zlomit kosti nebo natrhnout vazy," lamentovala jako rodič na své dítě a pomohla mu opatrně vstát. Ihned se za to místo chytil a sykl. Přesně jak předpokládala.

„Já ti to říkala, Jacku, teď půjdeš za Lessem a necháš si to rameno ošetřit, dá ti něco na bolest."

„Ani náhodou, jdu s tebou."

Tak on chtěl být tvrdej chlap, co? Katrin si ho prohlédla v záblescích žlutého světla, připadal jí jako strašák na tyči, kterému někdo utrhne ruku ze slámy.

„Půjdete za doktorem poručíku a nebudeme se o tom bavit, je to rozkaz. Umíte je poslouchat? Navíc, potřebuju abys mu dal tohle," vytáhla Davidův deník a vrazila mu ho do zdravé ruky. Nechápavě se na něho podíval. Obyčejná hnědá vazba mu moc neříkala.

„Co, má si číst před spaním?" nakrčil jedno obočí, a pak se zase zašklebil pulzující bolestí.

„Tak nějak, potřebuju abys mu to dal."

„Ale..."

„Ne, otoč se a koukej jít, teď hned. Je to támhle tím směrem," ukázala rukou a snažila se o nediskutovatelný výraz vůdce.

Jack se nechtěl vzdát, ale s bolestivým ramenem a zraněnou rukou by těžko slézal po žebříku. Nakonec tedy zamával deníkem a obrátil se k odchodu. Katrin ho pozorovala, čekala, dokud nebyla chodba tichá a prázdná. Obávala se, že za rohem se Jack obrátí a bude ji sledovat, a tak ještě pět minut stála a číhala, naštěstí se neobjevil.

Osamocená ve vlastní mysli pátrala, kde je další průchod, z bezpečnostních důvodů žebřík nevedl od shora dolů napříč celou lodí, aby někdo nahoře neuklouzl a při pádu dolů přes 120 metrů prostě neumřel. Každý průchod na jiné podlaží byl tedy jinde odstupňován.

Sestup, níž a níž nebyl právě procházka růžovým sadem. Temná zákoutí se podobala noční můře, každé bliknutí nouzového světla kapitánku nutilo jít rychleji a rychleji. Utéct temnotě a klaustrofobii.

Ženina hlava nabízela samé zajímavé scénáře, co se všechno může stát, když noha sklouzne nebo se zpocené prsty smeknou po příčce. Bez energie a bez motorů Oberon balancoval na orbitě jako opilá vlaštovka. Gravitace je lehce mohla přitáhnout blíž a změnit trajektorii dráhy, což mohlo skončit havárií na povrchu. K čertu s Keplerovými zákony, zaklela v duchu.

Katrin stiskla pěsti, neměla by žádné nebezpečí podceňovat i malá bezvýznamná věc mohla mít nedozírné důsledky, proto byla kapitánem ona, a ne třeba flegmatický Harker. Tohle však podcenila.

S nepříjemným pocitem v zádech se prokousávala lodí jako červ jablkem a necítila se dobře, spíše depresivně, pokud byla s Jackem, mohl svým vtipem zaplašit její trudnomyslné myšlenky ale teď?

Všechno kolem bylo černé, prostor nahoře i dole, jen po hmatu brala jeden schod za druhým a doufala, že ta díra pod ní není bezedná.

Skleník byl nejspíše nejpodivnější děsivou skutečností, na kterou zatím narazila. Cítila čerství vzduch, kyslík, které rostliny vytvářely byl osvěžující. Tolik naděje, která se teď může válet v prachu. Katrin pocítila touhu znovu cítit vítr na tváři, slunce na kůži, jak hřeje, trávu pod rukama, vidět barvy a lesy. Rozeběhnout se k horám...

Moc si přála vidět kroužit ptáky na obloze, ale kdo ví, zda nějací na Andrisu 10 budou. Co když to bude jen planeta bez života? Jak smutné zklamání by to bylo. Tolik budovatelských vidin měli a drželi se jich zuby nehty a jediná věc, která to mohla všechno pokazit teď byla mimo provoz. David.

Katrin se vydala po pěšině trávníku mezi hustou výsadbou, dokud nezaslechla šustění. Podrážky bot? Šeptání? Tráva se začala vlnit jako děsivý živý prales, kterým kráčí divoká šelma připravená k lovu. Kapitánka ztuhla a začala se potit. Už tak špinavé tílko bylo nasáklé potem, že by se dalo ždímat.

„Kdo je tam!" vykřikla.

Vzdálené záblesky ukázaly tmavou stínovou postavu.

David!? CO? Ne, jak by to bylo...

Katrin ztuhla, nedokázala to pochopit. Postava se začala hýbat směrem k ní jako těžkopádný duch a ona se v šoku nezmohla na nic, natož na útěk. Srdce tlouklo za dva nebo dokonce za tři a horkost jakou cítila, nebyla ani v sauně. Strach. Cítila najednou hrozný strach, který ji paralyzoval od shora dolů.

Nohy, náhle neskutečně těžké najednou vypověděly poslušnost, ruce se třásly v obraně na nepříjemný okamžik. Těch několik cizincových kroků trvalo jako miliony let evoluce, a přitom uběhlo jen pár sekund. Někdo ji chytil za ruku a zatřásl s ní, aby se probudila.

Katrin vykřikla, ale hlas Davidovi nepatřil.

„Jste v pořádku? Halooo, vyděsil jsem vás? Omlouvám se, ale ta tma..."

Nebyl to David, kdo ji právě držel ale jeden ze zahradníků, stále měl na sobě ještě žlutou kombinézu a plastové rukavice, které klouzaly na jejích pažích.

Kapitánka těžce polkla jako by měla v krku pecku broskve, kapičky potu stekly po krku i po čele.

„Hlavně mi tu neomdlete, výtahy nefungují," snažil se s ní ten muž mluvit. Chudák, vypadal bezradně jako by měla nějaký psychotický záchvat, jak by ne, když se k vám blížil stín vašich nočních i denních můr.

„P...promiň, lekla jsem se, nic víc," Katrin se donutila pohnout rty, uvědomovala si, že se vyjadřuje trhaně jako retard, ale plíce se snažily rychle filtrovat čerství vzduch dovnitř a stres ven, výraz toho nebožáka jí v tom nijak nepomáhal.

„Dobře, měla byste si sednout a..."

„Ne, potřebuju vědět, kde je další průchod dolů, jdu obnovit stav generátoru," vysvětlila mu svou misi co nejvíce stručně. Přikývl. Bez otázek ji zahradník vedl areálem, a dokonce jí dal i přenosnou baterku. Vděčně muži poděkovala, protože tak nemusela lézt do tunelu jako slepá.

„Buďte opatrná."

„Díky," zamumlala a ztratila se v další červí díře mezi patry. Další a další podlaží byla podobná, našla pár lidí, které se snažila slovy uklidnit, ale pokračovala dál, dokud se prostředí nezměnilo ve strojní kotelnu. Tmavé nepříjemné místo plné trubek a generátorů, jističů a oběžníků. Fyzický sestup byl namáhavý, vskutku, každý sval bolel námahou, jak se natahovaly a ohýbaly, právě teď by si Katrin přála ručník a sprchu ale na tu bude čas později, alespoň doufala.

Tohle opuštěné místo kolem mělo zvláštní atmosféru kovového giganta jako by se tu kdokoliv mohl ztratit. Žádný labyrint, ale místo jako pro masového vraha, který se ukrývá za každém rohem stočeného potrubí.

Mráz po zádech poslal kapitánce do každé části těla nepříjemné vibrace. Vzduch zde houstl prosycený kovovým zápachem, olejem a co bylo nepříjemné statickou elektřinou, která jí stavěla chloupky na rukou do pozoru.

Světlo baterky olízlo všechno, co leželo před vetřelcem jako pod černým závojem špíny a kolomazu. Pára, jež stékala po ocelových součástkách a strojích vypadala jako lišej na houbách...

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 3. 10. 2020 - 18:30 | Rubrika: Oberon
s obrázky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.