Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Pokoj #93 - 3. Kapitola

Kapitola 3

 

Za okny proudil hustý déšť jako provazy, rozmazával okolí venku v rozpité skvrny, že nešly v dálce zahlédnout ani mrakodrapy obchodního domu Ryme.

Téměř jako by to rozdělovalo nebo spíše oddělovalo starý hotelový komplex od zbytku světa. Nadpřirozeného světa. Tady někde se oba světy prolínaly, a proto se Lýdii dělo to co se dělo, a pokud se měla vypořádat s neposedným duchem, musela tak učinit nebo jí to přeroste přes hlavu.

Svěcenou vodou očistila všechny pokoje, koupila si kříž, který pověsila v kuchyni, bibli nechala u postele a podle staré dámy v krámku esoteriky koupila a zapálila černou svíci.

To, jak jako jediná hořela na stolku bylo zvláštně uklidňující, její plamínek se ani nehnul, když začala promlouvat a kázat.

„Duchu, ať jsi kde jsi, přestaň mě využívat, nebojím se tě. Nechci, aby jsi mi kradl jídlo a rozhazoval věci, slyšíš?"

Lýdie byla odhodlaná, ale cítila se hloupě, jak tak mluvila do prázdna.

„Přestaň zhasínat světla, manipulovat s mými pokémony..." Dávala mu požadavky, pečlivě vyjmenovávala všechno co jí provedl a snažila se s ním komunikovat. Celou dobu bylo ticho, napínavé ticho, které umocňoval plamínek černé svíce. Nedostala žádnou odpověď, nic se nepohnulo, tak moc doufala, že to pomohlo a že ta entita odešla. Oddechla si, když tu náhle situace eskalovala, svíčka z ničeho nic zhasla jako by ji někdo účelně sfoukl.

Lýdie vyjekla, ocitla se v šeru a tmě a jediné co slyšela, byly údery deště na okno i parapet a pak smích. Smálo se jí to. Ne, vysmívalo. Lýdie měla vztek.

„Tak tobě je to k smíchu? Hm? Slušně jsem tě prosila, aby jsi mě nechal na pokoji. Co ode mě chceš? Mám odejít?"

Ticho.

„Tak co chceš!"

Jako odpověď ji něco olízlo krk a polovinu tváře. Ucukla. Otřela to místo rukávem.

„Nehraj si se mnou, já nechci problémy, můžeme tu žít oba, nebudu se ti plést do cesty."

Smích byl ještě podlejší a hlasitější. Zřejmě s ní nesouhlasil nebo ho bavila její zuřivost.

„Tak se ukaž, ať vím jak vypadáš!"

Cítila, že její počínání je marné, se zavrčením se otočila ke svíčce a pohlédla do tváře svého uzurpátora. Vznášel se před ní zahalený v temnotě, jeho fialové plynné tělo pořád měnilo tvar, ale jeho velká hlava ukazovala kočičí dravý úsměv někoho kdo, je předem vítěz. Tmavé zornice jí probodly srdce a vzaly duši. Měla pocit jako by jí potáhla jinovatka od shora dolů. Neměla tu čest s duchem, tedy ne tak docela. Celou dobu si myslela, že ji obtěžuje někdo, kdo tu nešťastně zemřel, ale ani v nejmenším si nepředstavovala, že bude mít co dočinění s pokémonem.

Bylo to šílené. Zvrácené, a přesto za to nemohla.

Nikdy na vlastní oči neviděla typ ducha, to co o nich věděla bylo, že se uchylovaly na tmavá děsivá místa a strašili lidi, někdo by řekl, že to byli veselý šprýmaři. Vlastně nebylo takovým překvapením, že se někdo takový uchýlil právě sem a zřejmě byla jedinou obětí, kterou si našel. Tak jako tak, to byl divoký pokémon a jeho činy se nedaly omluvit.

„Ty...jsi zrůda, víš to?" zamračila se na něho a snažila se nemít strach.

Haunter na ni hleděl jako na to nejchutnější jídlo, a pak se významně dlouze olízl a ukázal jí svůj jazyk. Ten jazyk, který cítila celý týden na a ve svém těle.

Lýdie sledovala ten pohyb a začala rudnout, jako by chtěl, aby to viděla.

„Haunter..." ukázal potěšeně obě řady svých zubů.

„Tohle musí přestat, chápeš to? Mám svoji práci, kterou musím dělat," ukázala na něho prstem ale neodvážila se ho dotknout.

„Tohle lidi a pokémoni nedělají, ani duchové, je to špatné a ty jsi zvrácený, tečka. A teď se seber a běž obtěžovat někoho jiného, Hauntere nebo spolu budeme bojovat."

Lýdie se snažila o rozkazovací tón a doufala, že to zabere, raději přitom výhrůžně ukázala na pás se svými pokébaly.

„Haunter, Haunter..." šklebil se duch a na srozuměnou vyplázl dlouhý jazyk jako umíněné děcko. Měla vědět, že to nezabere, jen z ní má legraci.

Už se nadechovala k dalšímu protestu, když ji neznámá síla zvedla do vzduchu. Skutečně jako by se okolní gravitace vypařila. Haunter zůstal na svém místě, jen jeho prsty se mírně třepotaly, když s ní manipuloval. Tohle byla ukázka síly. Mohl s ní dělat co chtěl, doslova. Nebyla pro něho, nic víc než zábava a Lýdie by dala ruku do ohně za to, že ta zima pocházela také od něho stejně jako když bylo její tělo paralyzované.

Takové síly měli pokémoní duchové?

„Pusť mě dolů, varuji tě než napočítám do tří, Hauntere!"

Duch se však pořád šklebil, když ji několikrát otočil ve vzduchu, a pak jí uletěly boty a narazily tvrdě do zdi.

Haunter poté zmizel, už ho neviděla ale věděla, že tam je a udržuje ji uprostřed pokoje, aby na nic nedosáhla. Štěkala na něho rozkazy, nadávky a odměnou jí byl duchův smích.

Po několika minutách, kdy s ní takto cvičil, ji obrátil na záda a strop se zdál najednou velice blízko. Nenechavé drápy se začaly zachytávat za oblečení, netrhaly ho ale tahaly a svlékaly.

„Ne, znovu ne! Přestaň, Hauntere!" nebylo to nic platné, svlékl ji jako zvíře, nechal ženě jen podprsenku z nějakého svého smyslu pro humor. Ledové jazyky ochutnávaly ženinu kůži jako jinovatka, zároveň o to více její kůže hřála, aby vyrovnala ten rozdíl. Stisknutá stehna však situaci moc nepomohla. Lehce je chytil do nyní hmotných rukou a dal od sebe, aby se dostal k té největší sladkosti, které si nepokrytě užíval celý týden, aniž by se jí ptal na názor. Divocí pokémoni byli ostnem v zadku a nejhorší bylo to, že nikomu nepatřili, a tak nebrali v potaz žádný rozkaz.

Mrazivý dech se přibližoval a útočil na všechna citlivá místečka. Byl to kolotoč chutí. Nikdy nic tak intenzivního necítila, s člověkem to nebylo možné.  

Lýdie hrabala rukama ve vzduchu, ale nemohla plout vzduchem jako v kosmu, byla stále na místě a to podporovalo její zoufalost nad situací. Neměla kontrolu. Žádnou!

Nebylo nic v dosahu čeho se držet, přitáhnout nebo to vzít a omlátit to duchovi o hlavu.     

Haunter jí dal několik dlouhých pořádných olíznutí od žaludku přes celý klín, až se strany jeho širokého masitého jazyka dotýkaly začátků stehen. Při každém ženině trhnutí se zachechtal.

„Uh...ah...ne..." Lýdie vydechovala a stav bez gravitace ji děsil více než samotný pokémon, co když ji pustí a rozbije si hlavu nebo dostane otřes mozku. Možná mu přesně o to šlo, aby tu její duch zůstal navždy. Ta myšlenka byla divná, ale poměrně proveditelná.

Haunter na protesty nereagoval, vtěsnal se mezi rozevřené nohy a upíjel z jejího strachu, obav a nektaru, který se začal lesknout na jejích okvětních lístcích smíchaných s jeho slinami. Donutil ji se vzrušit. Vždy to dokázal, když se tiše přikradl v noci a dovedl ji na vrchol, kdy lapala po dechu a kroutila se ve slasti.

Něco jiného bylo, když ji probudil uprostřed noci a něco jiného, když ji sexuálně napadl ve dne. Byl to další stupeň nechtěného obtěžování. Nechtěla to, ale nakonec si to vždy užila, byla tedy špatná jako Haunter? Vztah člověka a pokémona byl něco co se ve společnosti považovalo za nepřípustné a nechutné, nemělo by se to stát. Lydie ale nebyla ta, kdo to celé začal...

„Hauntere!" vykřikla, když se pokémonův jazyk zastavil a věnoval se tomu malému růžovému masu, které ji vrhlo do šílenství. Prohnula se, nic ji nedrželo, a tak se mohla hodně zaklonit, až skoro visela hlavou dolů. Nikdy v životě by si nepomyslela, že se něco takového stane. Bylo to špatné, špatné a dobré. Tak dobré...

Haunter útočil na to místo s neúnavným hladem, nadpřirozené plynné úponky se plazily po její kůži jako hadí, zatímco jeho ruce a drápy držely stehna od sebe. Olizoval všechny šťávy, a když se žena chvěla, vnikl dovnitř. Jazyk pátral, vyplňoval veškerý prostor a ona sténala, zpívala.

Lýdie natáhla ruce po svém žaludku ke klínu, věděla, že tam je, že jí provádí všechny ty nestoudné věci a náramně se tím baví. Chtěla se ho dotknout ale prsty prohrábly jen chladný vzduch. Plynná esence zavířila kolem její kůže, nalepila se na ni ale to bylo tak vše. Pokud nechtěl, aby se ho dotkla, neměla šanci tak učinit. Přivřenýma očima viděla jen fialový tvar mezi svýma nohama a jakýmsi, svým způsobem to bylo erotické, a pak ty drápy zarývající se do jejích nohou...

Znovu se ohnula v zádech jako luk, její stěny se svíraly nenadálou invazí a způsobovaly touhu a chtíč, dokud v ní nevybuchla supernova. Celé tělo měla v křeči, každý sval se zatnul a uvolnil v blaženosti vrcholu. Taková úleva. Lýdie cítila pulzování každého nervu v dolní oblasti, trhala sebou, bojovala o dech a bylo jí jedno jestli je v posteli, na stole nebo levitující ve vzduchu. Svět se s ní točil a točil.

Haunter však nebyl ani zdaleka u konce. Obrátil ženino tělo břichem k zemi, nohy a ruce visící bezvládně dolů a celá věc se neúnavně opakovala nejméně třikrát nebo čtyřikrát, dokud únavou neztratila vědomí.

 

*************************************************************************************************

 

Lýdie plula vesmírem, ocitla se uprostřed tmy, hluboké, děsivé, prázdné a najednou si uvědomila, že je to její pokoj. Ložnice, a ona byla hozena na posteli, odhalená jako nějaká obyčejná nájemná holka, která uspokojila zákazníka a ten po vykonané úlevě vypadl z bytu. Dokonce se cítila i tak zmožena, špinavá a využitá.

Třísla bolela, jak stále roztahovala nohy od sebe, na což nebyla zvyklá. Zasténala nespokojeností. Bylo ráno a noční můra snad skončila.

Bylo to tak intenzivní, pamatovala si všechno, jak se otáčí ve vzduchu jako astronaut bez záchranného lana, zatímco ji napadá mimozemské monstrum...

O hodinu později, kdy se neskutečně unavená vzmohla na to vstát, hodila bibli, nástěnný kříž i svíci do koše. Předměty na očištění a okultismus byly v tomto případě k ničemu. Jediné co by mohlo pomoci, bylo opustit levný nájem nebo s duchem aktivně bojovat. V hlavě si promýšlela plán, nechtěla se bytu vzdát, snad jako poslední možnost. Bude bojovat o své soukromí.

Po snídani se Lýdie vytratila z bytu a vrátila se večer, ale Haunter na žádnou výzvu nereagoval. Neslyšela smích a byla si jistá, že nic v lednici nechybí. Stal se snad skutečně nějaký pokrok? Zmizel? Dokonce ani po večeři necítila žádná chladná místa. Pocítila úlevu, když uléhala do postele. Raději však nechala na hlídce svého Umbreona. Jeho uhlově černý kožich nebyl vůbec vidět, jen značky na kožichu večer modře magicky světélkovaly. Lehl si na židli u toaletního stolku a rozhlížel se po pokoji po nějakém nebezpečí.

Lýdie mu vysvětlila, že pokud by uviděl nebo ucítil něco divného, má ji hned vzbudit. Tu jedinou noc spala nerušeně až do rána. Únava těch několika dní jako by se rázem ztratila. Nikdo z ní nevysával energii potřebnou k životu.

S dobrou náladou se žurnalistka odklidila do koupelny. Vlastně následujících pár dní nezažila žádnou podivnou Haunterovu aktivitu. Snad ho přestala bavit, zadoufala Lýdie, ale zároveň s tím se ptala, kde je. Je snad v komplexu nová nájemnice, které teď působí stejné peklo? Nenápadně se zeptala pana Sowy, ale ten její domněnky vyvrátil. Nikdo nový se kromě ní nenastěhoval. Tak jako tak, to hodila za hlavu a její život se vrátil k zajeté rutině. Našla indicie a potkala jednoho zvláštního kluka se svým Pikachu, který se objevil na zápasech a od něho se dozvěděla chybějící informace o zničené laboratoři za velkoměstem. Byla té záhadě stále blíže a začala vidět spojitosti s Týmem Rocket. Nabídla tomu klukovi jménem Tim pomocnou ruku, byli v kontaktu. Docela Lýdii překvapilo, že jí věří, přijel do města také velice krátce a svěřil se jí. Tim bez okolků jí připadal naivní, nic proti němu, možná to bylo přístupem, že byla v dobrou chvíli na dobrém místě nebo prostě měla jen důvěryhodný hlas či milou tvář.

Dnes byl dobrý den na to zasednout k notebooku, uvařit si litr černé pražené kávy a hledat další informace. Chtěla vědět, komu zničená laboratoř za městem s profi vybavením patřila, pokud o tom budou nějaké zprávy a útržky z novin.

Musela tomu přijít na kloub, ctižádost dobrého žurnalisty a lovce záhad pracovala na plno. Její strážce Ninetales nyní pohodlně odpočíval na staré potrhané pohovce opřené o protější stěnu. Pokémonovi žluté jako slunce načechrané ocasy mu zakrývaly tělo jako teplá pokrývka. Lýdie se usmála a dosedla na tvrdou židli. Obrazovka osvítila její rozcuchaný zjev. Usrkla kávy a zkroutila rty nad tím, jak byla horká, když polkla, šířila se jejím tělem jako láva a probouzela tepny. Teď by to ještě chtělo masáž od Chansey, ale nemohla zbytečně rozhazovat, už jen uživit sebe a své pokémony stálo nejvíce z celého platu. Musela si masáž jen představit, trochu se začervenala, když si vzpomněla na sexuální trýznění Hauntera, svým způsobem se to k masáži dalo přirovnat. Rychle tu myšlenku zaplašila, ale jednou nebo dvakrát se k ní ten ztracený pocit vrátil, zvláštně, když byla frustrovaná a nemohla zpočátku nic ve svém pátrání na internetu najít. Bouchla do stolu až se sklenice s vodou skoro rozlila. Nakonec se přeci jen uklidnila a byla tak zahleděna do monitoru, že si zpočátku nevšimla samovolného pohybu sklenice po desce stolu.

Rozhodně nebylo zemětřesení. Sklenici táhla ke kraji neviditelná síla a Lýdie měla chuť zaúpět, jak se na to zaměřila.

„Teď ne, mám práci," upozornila hravého ducha.

Sklenice změnila směr pohybu a teď se posouvala k ní. Orosené kapky z ní stékaly, zanechávaly za sebou mokrou stopu a voda byla stále více studená, dokonce se na ní udělal potah slabého ledu. Kdyby to byla vychlazená margaritha, s chutí by si dala ale tohle bylo více než podivné. Její nezbedný duch se vrátil.

S rukou stále položenou na myši se Lydie ani nepohnula, oči upřené před sebe jako by sklenice byla jediným bodem ve vesmíru. Pomalu se jako šachová figura na desce posunula až těsně ke kraji, kde seděla a tam prostě zůstala.

Nic se nedělo, skoro jako by jí bylo nabídnuto občerstvení jako omluva za vše, co se předtím přihodilo.

„To mám vypít?" nepřišla žádná odpověď. Už se rozmyslela, že po sklenici sáhne, když tu jako by její obsah vybuchl. Voda ji celou postříkala. Proud vody udeřil přímo do středu ženiných prsou. Myslela, že ji z toho trefí infarkt. Prudce se nadechla a cítila ledovou vodu, jak stéká po kůži, oblečení rychle nasáklo ledovou tekutinou jako houba. Roztřásla se zimou i vzteky.

„Ty ohavná stvůro! Jsem celá mokrá a kvůli tobě budu nemocná! Hauntere!"

Pokémon se na chvíli objevil před stolem a měl z toho neskutečnou legraci než zase zmizel neznámo kam.

Lýdie bouchla do stolu, potřebovala nějak ventilovat svůj vztek a už chtěla vstát a jít se převléknout, zjistila, že židle se ani nepohnula. Neviděla to, ale její dřevěné nohy přimrzly k podlaze. Zapřela se proto rukama o konec stolu a zatlačila, marně.

„Prosím, pusť mě a nehraj si se mnou, je mi opravdu zima," zaúpěla žena a nelhala. Měla husí kůži a třásla se jako by stála hodinu v mrazáku, a to ještě jen v plavkách. Přes mokré přilehlé tričko se začaly rýsovat zřetelné hroty prsou a každé nadechnutí bolelo, protože neměla podprsenku.

„Hauntere, potřebuji dodělat svou práci, no tááák..."

Přemlouvání nepomohlo, vypadalo to, že ji bude trápit do konce života. Nepříjemný studený dotek se začal šplhat po jejích lýtkách pod stolem kam neviděla, ve výhledu Lýdii vadila deska, a tak neměla tušení, co se dole děje.

Ostré škrábání se zabodávalo do kůže a plazilo se vzhůru ke koleni doprovázené zrádným otřením špičky jazyku. Erotické, škádlivé a děsivé zároveň.

Jak si tohle k ní mohl dovolit pokémon? Prostě to nemohla pochopit, ona sama nikdy tímto způsobem na pokémona nepomyslela, protože to bylo zvrácené, a teď to vypadalo, že byla jedním zotročena. Bylo divné poznat to z druhé strany v opačných rolích. Trénovaná pokémonem. Lýdii se chtělo hystericky smát. Co však do smíchu nebylo, byl lechtivý pocit na stehnech, jak se Haunterovi drápy vyšplhaly až nahoru, a pak je Lýdii bez ostychu roztáhl do stran.

Žena měla na sobě šedou volnou sukni a výjimečně měla i doma kalhotky, nemohl mít lepší načasování.

„Prosím, musím dodělat článek, teď ne, přestaň s tím obtěžováním ty bestie!" zavrčela. Zatínala nehty do okraje stolu, jak ho křečovitě držela v rukách a nemohla se odsunout. Bylo to peklo.

Slova padala na neúrodnou půdu, protože něco nadzvedlo její sukni, dotek se přesunul k jejímu boku, a pak z ní prostě stáhl kalhotky! Sklouzly Lýdii po nohou jako něco co už dnes nebude potřebovat.

Tiché chechtání pod stolem jí napínalo nervy. Tvář měla rudou jako krunýř Kinglera.

Seděla jako na jehlách a cítila všemi smysly kromě zraku, jak se jí něco podobného kouři od ohně otírá o nohy stále blíže klínu. Lýdie zatnula zuby, chtěla dát nohy k sobě, přetahovala se s duchem ale bez úspěchu. Nemohla si stěžovat, že k ní byl násilný, do teď jí neublížil, nezlomil jí žádnou končetinu a nezabil ji. To co chtěl, byla jen zábava ale pro ni to bylo obtěžování.

Haunter si pod stolem jistě vybíral místo, na které zaútočí první, rozhodl se pro pravé stehno. Dlouze silně ho olízl, a pak ucítila jeho zuby. Zuby? Duchové měli zuby? Ať to bylo cokoliv, hravě ji okusoval jako pečenou kýtu. Nechával ji v nejistotě, zda kousne až do krve, nikdy to naštěstí neudělal.

Lýdie zaúpěla a opřela se více o opěradlo židle jako poslušný žák ve třídě. Haunterův jazyk se svíjel jako had, najednou přeskočil na záhyb třísla, svezl se po jednom ze závojů jejího ženství a nakonec hladově pronikla dovnitř.

Lýdie se prohnula v zádech a zasténala. Bylo to tak dobré...

I sebešpatnější myšlenka se rozplynula v oblaku rozkoše, když v sobě ucítila ten velký jazyk. Nevynechal ani jediné místo, prozkoumal všechny ukryté hlubiny jejího těla a to vlnění bylo neuvěřitelně vzrušující. Nemohla si pomoci ale začala sténat. Výdechy byly stále těžší a hlubší, prsa se tiskla k okraji stolu, ztuhlé bradavky bolely. Byly jako malé kostičky ledu.

V opojení se Lýdii podařilo posunout boky a více je Haunterovi nastavit, ten pohyb byl jaksi přirozený a právě teď se nechtěla pustit toho příjemného orálního škádlení.

„Hauntere..." zavrněla hlas se změnil.

Pokémonovy dlaně sevřely ženina kolena a tlačily je ještě více od sebe. Schovaný pod stolem, lapal každou kapku touhy, té sladko slané pochoutky, kterou miloval. Nemohl se toho nabažit. Myslel si, že odolá, vydrží nedělat něco tak divného ale nešlo to. Musel se vrátit a utopit se v jejích šťávách. Jeho primitivní chování mu nijak nevadilo, prostě dělal to co chtěl a co se mu líbilo, neohlížel se na následky.

Žena seděla se zakloněnou hlavou o opěradlo židle a chvěla se vzrušením z toho nevšedního divadla. Držela a vychutnávala si každou chvilku, která ji dostávala blíž a blíž k vrcholu, dokud se jí za víčky neobjevil ohňostroj.

Po třech dnech to bylo jako výbuch energie a pak jako by tu energii někdo vysál a její tělo ochablo, naprosto zmožené a udýchané. Trhla sebou pokaždé, když přes ten citlivý uzlíček dole přejel Haunterův vlhký chladný jazyk. Bylo to neskutečně citlivé. Měla pocit, že ji umučí k smrti.

Konečně židle přestala být přimrzlá k podlaze ale už to postrádalo účel. Nedokázala se teď ani zvednout ani odsunout. Všechny údy ztěžkly jako závaží. Dlouhé minuty oddechovala a nechtěla otevřít oči a podívat se pravdě do očí, doslova.

Haunterovy drápy se objevily na druhém konci stolu a pomalu se objevila i jeho velká hlava a oči černé jako noc, které se škodolibě zakoulely. Ten hravý stín uvnitř nešel přehlédnout.

Lýdie otevřela oči, dívali se na sebe a pak žena vykřikla, když Haunter otevřel pusu a jeho dlouhý jazyk k ní vystřelil jako by to byla Politoed, olízl jí celou tvář. Plavovláska se chtěla prudce odsunout, ale židle se překotila dozadu i s ní narazila do podlahy. Opěradlo přistálo na zemi i její záda, nohy byly v pravém úhlu přes sedadlo. Teď se dívala na strop. Do zorného pole se Lýdii dostala duchova hlava, stále se na ni zubil od ucha k uchu jako žralok. Naklonil se k ní nebo to alespoň tak vypadalo, jelikož duch neměl žádné nohy. Celá jeho hlava se otřela o vlhké tričko a začala se lísat a otírat. Ztuhlé bradavky bolely až zaúpěla. Haunterův jazyk se dostal těsně za lem trička ale to ho příliš nezajímalo, raději měl ničím nezakrytou kůži, a tak se věnoval odhalenému krku.

Lýdie si uvědomila, že tohle bude dlouhý večer, dny možná i týdny a svým způsobem se na to těšila, zatímco její racionální stránka odmítala přijmout, že se jí něco takového zamlouvá. Stále to bylo zakázané tabu, ovoce, do kterého ji Haunter donutil se zakousnout ale nepopřela touhu těla, to vzrušení pátrající po kůži jako podzimní chlad. Pokud něco Lýdie věděla, byl to stále pocit podezření, že to Haunter cítí stejně...

Náhle začal na stole zvonit telefon, tu znělku znala až příliš dobře, jen jeden nepříjemný člověk měl v jejím telefonu vyhrazenou takovou melodii. Redaktor.

Nějakým zázrakem se Lýdii podařilo dotěrného Hauntera odstrčit stranou a překulit se ze židle na všechny čtyři, a tak se obrátit ke stolu. Už si klekala na třesoucí kolena a natáhla ruku nahoru, aby vyřídila tuhle nepříjemnou věc, zatímco jí horké kapky vášně stékaly po mokrých olízaných stehnech ale k telefonu se vůbec nedostala.

Haunter škodolibě čekal do poslední chvíle, než se její konečky prstů dotknou tenkého vibrujícího plastu, a pak ji něco srazilo k zemi, vzalo za nohu a táhlo pryč.

Lýdie vykřikla, když se její bolavé bradavky tvrdě dotkly podlahy, zatímco Ninetales stále tvrdě spal. Duch jí jako přízrak zatáhl do ložnice a zabouchl za nimi dveře.

Ne, dnes se k telefonu určitě nedostane...

 

 

Konec

 


Zatím moje nejkontroverznější dílo, chvilková souhra bláznivých myšlenek. Tímto chci vzdát hold tolikaletému seriálu, u kterého se má generace bavila a nechala se pohltit propagačními materiály jako figurky, samolepky a kartičky.

Všichni jsme si užili bezstarostná léta a ti modernější jistě ještě zažijí mnoho dobrodružství například na konzolích. Takže se bavte děti.

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 16. 06. 2020 - 13:45 | Rubrika: Strašidelný hotel
s obrázky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.