Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Pokoj #93 - 2. Kapitola

Kapitola 2

 

Takhle to dál nešlo!

„Nikdo si ze mě nebude dělat blázny!" rozkřikla se Lydie, všechno něco stojí a ona zbytečně neplýtvala zásobami, ať už jídlem nebo těmi na hygienu. Neměla na vyhazování zbůhdarma do oken.

„Volám tě, Marowaku!" uchopila pokébal a vypustila pokémona ven. Marowak byl jediný který ji poslouchal a ona mu dala naléhavý úkol.

„Běž a najdi cokoliv podezřelého, jestli se tu někdo skrývá nebo tu jsou kamery."

Kostěná hlava začala lítat do každé místnosti, otevřela každou skříňku a šuplík ale nakonec to bylo zbytečné.

„Maro...Marowak!" zakroutil pokémon zmateně hlavou.

„To snad není možné, jak to, že jsi nic nenašel? Tohle přeci není normální, věci se jen tak nepřesouvají a..." Lýdie rozhodila rukama, nechtěla být v nějaké hloupé show, kde je skrytá kamera, pokud je sem někdo nainstaloval. Zanadávala, když si všimla, že Marowak najednou zbystřil a zadíval se někam za ní, skoro čekala, že na ni někdo skočí s pytlem přes hlavu a unese ji. Jakmile se otočila, neviděla nic jiného než stěnu s obrázkem. Podívala se zpět na svého přivolaného společníka, který začal vypadat vyděšeně. Znovu se otočila, ale opět nebylo nic vidět, to už byl však Marowak pod postelí. Nikdy neviděla svého pokémona tak vyděšeného a nedostala ho z pod lůžka, dokud neotevřela konzervu potravy speciálně pro pozemní typ.

Když ten hrdina držel okraje své misky v tlapkách a nakláněl ji k tlamě, Lýdie stále hleděla na to místo a sledovala každý detail, marně, stěna se nezačala hýbat a obrázek se nerozpadl na kusy. Co ho tak vystrašilo? Nakonec se rozhodla, že to jistě nebylo stěnou ani pavoukem v rohu na stropě. Snad energie. Ano, pokémoni byli citlivý na různé vjemy ať už teplota nebo jiné přirozené pocity. Možná bytem jen prochází špatná energie, vlastně i na její psychiku bývalý hotel působil katastrofálním dojmem.

Musí to být tím místem, rozhodla a jak se přiblížila ke kuchyni, kde na židli spokojeně seděl a jedl Marowak, prošla náhle chladným místem.

Ty bubliny studeného prostoru jako by se libovolně objevovaly jak chtěly, raději zkontrolovala topení. Hřálo, co tedy bylo příčinou těch míst? Že by chladné počasí venku? Studené stropy nebo podlahy? Bylo to k vzteku, pokaždé když vstoupila do chladné oblasti měla pocit, že elektrizuje a malé jehličky mrazu jí píchaly do kůže, navíc když k tomu přičteme jak promoklá byla, toužila se schoulit někam pod hodně teplou deku.

Ženin tok myšlenek, kdy už se viděla na korálových ostrovech rychle vyprchal, když Marowak hodil prázdnou misku na zem po jejím způsobu. Jo, jo, pokémoni vždy přebírali zvyky po svých trenérech.

„Dobře, jdi zpátky do pokébalu."

Paprsek pohltil Marowaka a hned, jak nastrkala všechno jídlo ze čtyř tašek do lednice, že se pomalu nedala zavřít, začala ze sebe strhávat oblečení. Dalo by se ždímat a sama byla promrzlá jako Magikarp. Několikrát kýchla a musela se vysmrkat. Horká sprcha jí udělá dobře. Veškeré prádlo od ponožek po podprsenku navěsila na radiátor a šla do sprchy nahá.

Koupel byla vskutku rychlá, žádné rozmazlování, stále tekla rezavá voda a teplá vydržela na tak dlouho, jen se vydrhnout a vypadnout. Žádná slast. Lýdie si utřela tělo a hodila si ručník na hlavu, když z kuchyně začal řinčet telefon. Tu melodii znala a zaúpěla, volal redaktor, jak pokročila s vyšetřováním o záhadné droze.

Dívka se smekla po kluzké podlaze a nahá vletěla do kuchyně s ručníkem stále na vrcholku hlavy jako by to byl klobouk. Popadla tu křičící věc a vzala hovor.

„Ano...ano...jsem v Ryme...ano velkoměsto...ne, ještě nemám nic konkrétního ale mám stopu..." snažila se to zamluvit a vlastně ani tak moc nelhala. Dobře, měla pořád na mysli, to co jí řekl pan Sowa o drogách, tam by měla začít. Nelegální zápasy byly vždy místem činu a slovo nelegální přitahovalo černý obchod. Nejlepší sběr informací.

„Ano, ten článek bude hotový do konce měsíce, dříve to nemohu stihnout, pane..."

Bože, ten chlap byl ale osel...ale osel, který alespoň platil.

„Ale pane, něco zjistit není lehké, sotva jsem přijela a...dobře podívám se na to, pošlete mi to na email."

Lýdie pochodovala nahá po pokoji a snažila se vyřešit situaci, když tu se náhle otočila čelem vzad a v odrazu tabulky mokrého okna něco strašidelného zahlédla.

Náhle nevěděla co dříve, jestli se zakrýt nebo chytat telefon, který spadl na zem a rozložil se na několik částí.

Byla to vteřina, přesto nikdo nikde nebyl, jenže jaký člověk by se šklebil před oknem v šestém patře? Možná to byl jen nějaký zvědavý létající pokémon, vyplašila se Lýdie a ohnula se pro součásti mluvícího přístroje.

Mračila se na ně. Dostala ultimatum, redaktor chce alespoň částečnou zprávu v polovině měsíce, musela rychle něco sehnat, což znamenalo, vydat se zpátky do toho nečasu a do večera se vyptávat na ulicích mezi pokoutnými typy na podivnosti ve městě nebo jít rovnou na místo nelegálních zápasů.

Venku bylo hnusně, déšť byl osina v zadku, možná nic nezkazí, tím když bude trochu brouzdat po místním internetu a najde nějakou stopu tady. To znělo jako dobrý nápad.

Lýdie si došla do ložnice pro triko a volné domácí kalhoty, spodní prádlo se vůbec neobtěžovala vytáhnout ze zásuvky, rozdělala si ovocný kompot a posadila se na židli k notebooku. Ovoce bylo sladké, zvláště jahody, které se rozplývaly na jazyku. Jak tak držela kalíšek v jedné ruce a druhou zaujatě četla článek, ani si nevšimla, že jí dvě jahody zmizely. Znovu ji obklopila zima, zaútočila na ni ze všech stran, přikrčila se na židli a zachvěla se tak, že jí šťáva z kompotu stekla po ruce až k lokti.

Lepilo to ale zima byla horším protivníkem, zvláště, když byla vykoupaná.

Doufala, že to za chvíli přejde, a tak se snažila obrnit proti chladné mrtvolné frontě. Ženiny vlasy se na zátylku zježily, zadrkotala zuby a bradavky nepříjemně ztuhly až bolely. Přitiskla si kolena až k hrudníku a do nich schovala svá nebohá ňadra.

Náhle měla pocit jako by jí něco olízlo na zápěstí. Táhlo se to nahoru až k jejím prstům namočených v té sladké lepkavé hmotě kompotu. Skoro jako by to byl jazyk.

Lýdie to sledovala ale na kůži nic nebylo, ani stopa.

Poškrábala se na tom místě, a pak ho sama olízla ale ten pocit nebyl stejný, ba ani podobný. Nejspíše se jí to jen zdá a to je teprve odpoledne. Nejspíše na ní doléhá vše okolo, frustrovaně si povzdechla jestli se už zbláznila.

Ta neviditelná kapsa chladu ji naštěstí poté opustila a tíseň byla hned ta tam. Mohla se věnovat práci.

 

*************************************************************************************************

 

Složité vyhledávání dat trvalo hodiny a vyžádalo si tři hrníčky kávy ale měla co hledala. Našla malá vodítka, stopy a ústřižky různých zpráv a nehod v Ryme, které měla možná na svědomí ona fialová droga. Pořád si lámala hlavu, z jakého pokémona by mohla být vyrobena, rozhodně jí přišel v úvahu Arbok nebo Ekans se svým jedem ale i Tentacruel by mohl být jednou ze složek. Vodním pokémonům se vždy připisovaly zvláštní vlastnosti. A posledním o němž přičinění by uvažovala, byl Roserade se svými růžemi. Pokud by se jed z těchto pokémonů smíchal dohromady, jistě by vzniklo něco jedinečného a hodně silného, o tom nebylo pochyb. Smrtící elixír, jedinečná droga schopná čehokoliv. Kdyby jen Lýdie věděla, jak daleko je do pravdy...

Dobře, měla teď nějaký materiál ve složkách a na flash disku, měla by začít s předstihem a začít dělat zprávu pro svého redaktora a možná by mohla vymyslet i jeden nebo dva články do časopisu HEX, který se zaměřoval na novinky ze světa bájných pokémonů, což byla především fikce a vědecké poznatky od profesorů po celém regionu.

S chutí se do toho dala, nasávala informace jako Ditto a přetvářela je na slova a věty, napadalo jí tolik domněnek. Hodiny ubíhaly, když najednou počítač zhasl.

„Hej, co se zase děje!" nadávala Lýdie a začala hledat příčinu. Kabel na druhé straně počítače vypadl, nevěděla před jakou dobou, ale laptop by jí určitě upozornil na úbytek energie. Povzdechla si jako naštvaný býk, kterého píchnete špendlíkem.

Znovu zapojila kabel a vrátila se na židli, jen dosedla, lampa na stole začala blikat jako by hned vedle zdi jelo podzemní metro. Žárovka nepřestávala až se nakonec ozvala rána a praskla.

Lýdie vykřikla a měla chuť někoho škrtit, náhradní žárovku neměla. Ne, takhle to nešlo, tohle byla poslední kapka. Ještě chybělo, aby se jí rozepsaný článek náhlým vypnutím smazal. Všechno bylo proti ní, možná za to mohla i únava. Podívá se na to zítra. Zívla a šla spát, prostě ze sebe všechno shodila na zem vedle lůžka a plácla sebou do pokrývek. Venku pořád pršelo, ta depresivní nálada tu byla prosáklá zdmi, v Ryme snad nesvítilo ani slunce, pomyslela si Lýdie a se zavrčením nespokojeného člověka zavřela oči.

 

*************************************************************************************************

 

O hodinu později, kdy se pokoj utápěl ve tmě jako by to byl vesmír něco plulo touto temnotou jako mrak a v něm jako souhvězdí se třpytily dvě bílé hvězdy.

Haunter byl pobavený ale ke spokojenosti ještě něco chybělo.

Duch hladce proplul apartmánem jako nehmotná energie a otevřel lednici. Zářivé bílé světlo ho na pár vteřin oslepilo, obsah byl plný jídla pro člověka a pokémony.

Haunter už dlouho něco takového neviděl a s chutí hrábl po šťavnatých bobulích pro kočičí pokémony. Nebylo to vyloženě lahodné, a tak krabičku zahodil za sebe a pátral dál.

Žena tam měla kompoty, jogurty, ovoce a zeleninu ale i maso, Haunter však sáhl po sladkém trojúhelníčku oříškového dortu a ten slupl na posezení, šlehačka byla obzvlášť dobrá. Vzal si kousek toho a tamtoho, nebyl úplně vybíravý, když tu byla taková hostina. Poškleboval se u toho a přemýšlel, jak na to bude ráno reagovat.

Jakmile Haunter spořádal výkroj žlutého melounu okousanou slupku škodolibě vrátil zpátky do misky a zavřel lednici.

Se spokojeným plným břichem se vrátil do ložnice a sledoval spícího trenéra.

Žena byla nahá ve své přirozenosti, ještě neviděl zcela nepokrytě nahého člověka vyjma toho, že tu někoho přepadl při koupání, zazubil se duch.

Tohle bylo jiné. Přiblížil se na dosah, levitoval přímo nad ní, černé oči klouzaly od tváře po krku a prsou, která se zvedala a nabízela se jako zralé pomeranče. Jedním drápem sklouzl mezi nimi jako by to byl nůž až na břicho.

Zachvěla se, nepatrné chloupky na rukou se naježily zimou a ty dva malé tmavší body na prsou ztuhly. Byly jako malé kuličky.

Pokrývku měla přehozenou přes jeden bok, ale druhou nohu nechala klidně odhalenou. Působilo to bohémsky jako předloha pro nějaký erotický obraz.

Haunter se zazubil, jak se mu v hlavě otáčela kolečka, co by mohl ženě provést a vzpomněl si na tu vůni ze včera. Teď ji necítil. Malá stopa stále zůstávala otištěná v samotném pokoji, ale ani trochu se nepodobala té intenzitě minulého dne.

Sklouzl pohledem po odhalené noze, když člověk natáhl ruku, chytil okraj pokrývky a přitáhl si ji nahoru po těle.

Haunter se zavířil, plynné úponky se magicky vlnily a tetelily v šeru. Zakryla mu výhled a tak ji potrestal tím, že olízl jednu z bradavek.

Žena ze spánku zasténala, zachvěla se a přetočila na bok. Haunter ji škádlil, s prstem zaháknutým za okraj peřiny ji stáhl a odhalil ženino pozadí.

Zasmál se tomu, když se bíle vyjímalo v potemnělém pokoji. Tentokrát jel svými drápy od kolene na bok a žebra. Kopíroval postavu a ona se převrátila zpátky na záda, aby osahávání unikla.

Pro ducha to byl požitek jako ujídat ze stříbrného podnosu malé lahůdky.

Jak tak klouzal škodolibýma očima po své oběti, dostal ďábelský plán.

 

*************************************************************************************************

 

Lýdii byla zima, ne že by ji vyloženě mrazilo jako by byla zavřená v mrazáku nebo se ocitla na vrcholku hory, bylo to jiné. Chlad jako by jí okusoval prsty u nohou, a pak se ten pocit přesouval nahoru po stehnech jako sněhová přikrývka.

Zimnice jí okusovala páteř, bradavky, které se s každým nádechem třely o pokrývku na hrudi bolely. Už dlouho necítila něco takového, a přesto to nebylo to co ji probudilo.

Byl to šustot, tichý jako když klouže satén a dech, slyšela slabé dýchání ale to také nebylo ono. Matoucí.

Ne, ten pocit se tetelil u jejích třísel, pohyboval se nad klínem jako na okraji útesu. Zvláštní pohlazení okolo toho místa ji vyvádělo z míry, ale rozespalý mozek to přijímal jako by to byly polibky milence.

Lýdie se vznášela někde mezi snem a bděním a za zavřenými víčky vnímala to, co jí fantasie dovolila. Stále více si uvědomovala, že se něco děje, že se jí něco otírá o vnitřní stehna, ale na lidský dotek to bylo příliš mlhavé, stejně jako na kůži poznáte raní mlhu. Na první pohled zvláštní a nepříjemné. Otřásla se.

Lýdie se nadechla a otevřela oči, hleděla na strop ale hned se podívala na své tělo a šokovaně ztuhla. Tam dole, mezi jejíma nohama se zvedala pokrývka, bylo pod ní něco velkého!

Jestli se zase některý z jejích pokémonů dostal ven z pokébalu a teď si z ní dělá legraci tím, že ji vyděsí k smrti, asi ho uškrtí a zamkne v koupelně. Odhodlaně uchopila do zkřehlých prstů pokrývku a na jedno nadechnutí ji prostě odhodila pryč.

Nic tam nebylo...

Několikrát zamrkala ale byla tam jen ona.

„Eh? To se mi jen zdá?" seděla a zírala unavenýma očima na něco co tam nebylo. To si to celé vymyslela? Možná, že ještě pořád spí. Snad jako odpověď ucítila znatelné olíznutí přímo po svém intimním místě. Vyjekla a snad uslyšela i potměšilé chichotání.

Naprosto to Lýdii zděsilo, přeci tohle nemohl udělat vzduch? Dobře, tohle jí ještě žádný muž neudělal, takže to nemohla porovnat ale určitě to bylo olíznutí. Jediným logickým vysvětlením bylo, že se zbláznila, ze své práce, z tohoto místa...

než nad tím začal mozek přemýšlet, stalo se ještě něco divnějšího. Něco na ni zaútočilo. Náhlý vpád přímo do její rozevřené jeskyně ji připravil o dech. Něco slizkého se jako had prosmýklo skrze její růžové rty a naplnilo ji. Bylo to silné a dlouhé, jako by to nekončilo. Smýkalo se to, pohybovalo a bylo to uvnitř ní.

Donutilo ji to si lehnout a vyklenout se boky proti nepříteli. Neviditelná síla si užívala ženina zoufalství, to jak se kroutila a volala o pomoc, dokud nepoznala, že je to zbytečné.

Neměla se jak bránit, jak ale ublížit něčemu co nevidíte?

Pokud si Lýdie bez dechu říkala, že horší to být nemůže, tak se mýlila, náhle cítila, jak jí něco ochromilo tělo, doslova ji to částečně paralyzovalo. Neznámá síla jí stiskla krk, nemohla křičet jen sípat zvuky. Nebolelo to, nechtělo ji to uškrtit.

Nemělo cenu s tím bojovat, prostě si to bralo co chtělo a tak ležela, nechala se plnit tou věcí, která ji prozkoumávala na tom nejvíce ostudném místě.

Tolik se styděla, ale tělo svolně odpovídalo tak ostudné neuvěřitelné situaci. Mráz po těle se měnil ve vlny horka až se zadýchávala. Měla pocit jako by vzduch kolem byl rozžhavený jako na sahaře, stejně tak její klín.

Zpočátku byla ta věc drsná a poté, kdy se její stěny zvlhčily to bylo snadnější. Vzrušilo ji to navzdory tomu, jak divné to bylo. Musela se podrobit.

Neznámá síla ji hladila, olizovala a když na chvíli zmizela z klínu. Zůstalo po ní prázdno ale jakmile ocítila, že ta mrštná energie olizuje stehna a okolí, nemohla odolat tichému zasténání, tím spíše když to objevilo ten malý bod pod podbřiškem. Stačilo dlouhé olíznutí a málem vyskočila z kůže, když se napjala a zvedla boky.

Ten pocit v žaludku byl naléhavý, dobře věděla co je výsledkem masturbace, ale s tímto nikdy neměla žádnou zkušenost.

Ať už to bylo cokoliv hrálo si to s ní, dýchalo na její vlhkou kůži, a pak to bylo znovu uvnitř ještě naléhavější. Nemohla to vydržet, Lýdie odolávala, ale tělo potřebovalo to uvolnění a tak kapitulovala a dostala nejkrásnější orgasmus svého života. Zcela ji spotřeboval a unavil. Ještě dlouho poté cítila, jak její spodní část pulzuje, jak tlouklo její srdce, a jak jí ta věc stále olizuje a zachytává každou kapku její vlhkosti jako by to byl božský nektar, dokud neusnula...

 

*************************************************************************************************

 

Ráno přišlo jako úder hřebu na kovadlinu. Probudila se s trhnutím, posadila se a byla odpočatá a plná energie. Něco, co rozhodně po takové děsivé noci neočekáváte. Rychle se po sobě podívala, ale nikde nebylo nic podezřelého.

Zdálo se jí to snad? Toužila vnitřně po něčem tak ostudném? Je pravda, že přes svou nesnadnou práci neměla čas najít přítele, ale nikdy ji netrápily takové sny.

Měla by se umýt, protože...vůně kolem a mokrý pocit mezi stehny naznačoval, že to co se stalo byla buď pravda nebo opravdu nestoudný sen, který měl účinky a prosakoval až do reality.       

Lýdie zrudla až po kořínky vlasů a vyletěla z postele. Pustila rádio na kuchyňské lince a zaplula do koupelny pro rychlou ranní sprchu. Dnes měla program, musí se poohlédnout a najít místo nelegálních soubojů pokémonů. Město Ryme usneslo legislativu o zákazu bojů vyhrazených jen pro stadiony, ale ne všichni s tím souhlasili.

Musela najít zdroj a to znamenalo, ponořit se více do podsvětí zdejší komunity.

O pár chvil Lýdie vyskočila ze sprchy, vyčistila si zuby a navlékla na sebe tričko a šortky, které tam byly na uschnutí, s tím se vrátila do kuchyně a až teď zpozorovala, že kolem lednice je nepořádek.

Dobře, sama nebyla právě hospodyně ale co bylo moc to bylo příliš. Pokud se někdo zase dostal z pokébalu...

„Umbreone? Marowaku?" nikdo na její hrané sladké zavolání nepřiběhl.

„Ninetalesi?"

Tohle bylo stále podivnější. Zakroutila nad tím hlavou, ne, bude přemýšlet až po kávě, a pak uklidí ten svinčík.

Lýdie se přestěhovala ke kuchyňské lince, vyhoupla se na špičky a otevřela horní skříňku, odkud vzala hrníček a nasypala do něho kávu. Potřebovala se uklidnit nad všemi těmi podivnostmi v tomto bytě a přemýšlela, zda si o tom nepopovídat s panem Sowou.

Zadumaná v myšlenkách čekala, až se uvaří voda v konvici, když ji zamrazilo v zádech. Něco se do ní opřelo a jako by ji přimrazilo ruce k lince. Stála u ní a měla nevysvětlitelný strach a obavy jako by vás spolkla deprese, energie jež pociťovala při probuzení se rozpustila jako kostka cukru v čaji. Než se nadála, něco se zachytilo jejích šortek, zarylo své drápy do tenké látky a prostě ji stáhlo dolů ke kolenům!

Lýdie leknutím vykřikla ale při pohledu za rameno, za ní nikdo nestál. Jak tohle mohl někdo vysvětlit. Její tělo se začalo chvět obavami, být rukojmím neznámé síly bylo obtěžující ale také náročné na psychiku, která se momentálně teď snažila dívku přesvědčit, že tohle není sen ale realita. Velice živá realita.

To něco ji začalo jemně škrábat na stehnech, a když je nedala od sebe, prostě jí to ukázalo svou sílu, zřetelné tři nelidské prsty se ponořily do její kůže a nohy jednoduše roztáhly do stran.

Lýdie byla nucena ohnout záda a přitisknout se k lince. Najednou se nemohla hýbat jako by byla svázaná. Co to po ní sakra chtělo? A co to vůbec bylo? Chtělo jí to vyděsit tak, že zbaběle uteče a vzdá se tak levného nájmu? Měla tu co dělat s nadpřirozenem? Duchy? Nikdy na to nevěřila, neznala žádné médium.

Útočník dýchl na její odhalený klín. Zachvěla se a tělo se orosilo potem. Tvář jí zrudla z představy, že se na ní někdo dole dívá. Stáhnout jí kalhoty byla vážně legrace.

Útočník se s tím ale nespokojil, ne, olízl ji od shora dolů, jistě to byl dlouhý široký jazyk jaký si pamatovala z noci, když...

Lýdie zaúpěla, jak se špička toho orgánu začala drát dovnitř. Prostě se jí to neptalo a dělalo si co chce. Vtlačilo se tam, klouzalo, dobývalo až se jí třásly nohy, které nesly celou její váhu. Vedle Lýdie bublala konvice, a pak cvakla a vypnula se. Ten zvuk byl stejný jako se její krev hnala do každého kousku jejího srdce. Bylo to zvrhlé ale o nic méně vzrušující. Vychutnávalo si jí to jako zmrzlinu a ona se nevzpírala, nemohla. Pronikalo to do ní, roztahovalo a hodovalo na každé kapce jejího ženství, dokud nezačala vzdychat a poté ji to přivedlo na pokraj blaha přímo v kuchyni.

Naprosto bez dechu ji to opustilo stejně rychle jak to zmizelo. Vzalo si to co potřebovalo, pobavilo se to na její účet, a pak byl ten chlad pryč a ona se mohla pohnout. Takhle to bylo celý týden. Navštěvovalo ji to v noci, přišlo to tiše, zaútočilo jako bouře a ona by lhala, kdyby řekla, že si to svým zvráceným způsobem neužila ale to bylo její malé tajemství.

Týden uběhl a Lýdie se vždy vracela do bytu až večer, tentokrát se však vrátila s černými svícemi, jakýmsi práškem a svatou knihou, kterou nechala u postele.

Byla rozhodnutá očistit byt od všeho špatného, ať už je tam jakýkoliv duch. Ano, přijala myšlenku, že má co dočinění s nadpřirozenem a to obtěžování muselo skončit...


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 16. 06. 2020 - 13:42 | Rubrika: Strašidelný hotel
s obrázky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.