Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Pokoj #93 - 1. Kapitola

Kapitola 1

 

Lýdie Löfren to je moje jméno nebo spíše bylo, přátelé mi říkají prostě Lýdie, tedy kdybych v poslední době nějaké měla. Všechno a všechny co jsem znala jsem prodala za práci, která mě živí, a která mě pokaždé žene do úzkých kvůli časovému limitu. Nejsem běžec, nejsem nájemný vrah jsem něco mezi tím, jsem žurnalistka a teď k té zábavnější věci. Můj život se skládá z několika osudem vržených kostek a ta nejhorší je, že jsem vždycky milovala nebezpečí, proto jsem už během čtyř let změnila patnáct krát bydliště. Ne proto, že bych stále někde bádala a honila se s pokébalem za Butterfree nebo se snažila nalézt to co nikdo předtím jako třeba skleněného Onixe, bylo to daleko prostší tedy, jak pro koho. Byla jsem na černém seznamu podsvětí, protože jsem jim šlapala na paty svými trefnými články. Snažila jsem se odhalit organizaci, která se jmenovala Tým Rocket. Nelehký úkol pro jedince a ještě více nelehký život. Skoro jako být jednou nohou v hrobě.

Všechny stopy, které jsem měla mě zavedli až do velkoměsta Ryme. Metropole, kde se jedinec hladce ztratí. Moje pátrání bylo o záhadném fialovém agresivním plynu. Droga, jež měla podle mých pátrání pocházet od pokémona. Tuto látku měla údajně na starost zmíněná zločinecká organizace, která rostla po světě jako rakovina. Redaktor, pro kterého jsem pracovala, chtěl vědět pravdu, a tak jsem byla tady.

Stála jsem před obrovským komplexem, jež předčil má nejhorší očekávání. Jako někdo kdo nedisponoval vějířem peněz, jsem byla vděčná za čtyři stěny, ledničku a suchou postel, tohle místo slibovalo více než to, jen kdyby nebylo v té nejhorší části města a nejevilo děsivý dojem toho, že se na vás odněkud vrhne zloděj, vrah nebo překupník. Místo mělo ponurou atmosféru, ze které se svíral žaludek. Lýdie vstoupila hlavním vchodem, prošla něčím co vypadalo jako hala a vstoupila do starého kovového výtahu, když žebrování shrnula na stranu a vystoupila v šestém patře, otřásla se. Chodba byla prázdná, domnělý koberec uprostřed táhnoucí se do nekonečna byl vybledlý, ušlapaný a pamatoval lepší časy.

Lýdie si povzdechla a se zamračením a očima na stopkách se vydala vpřed hledíc ze strany na stranu, jak se na nich míhala čísla bytů. Celý komplex byl jako mraveniště, připomínalo to nebo to snad před čtyřiceti lety byl krásný hotel, nyní však o něho neměl nikdo zájem a těch pár nájemců se měnilo tak rychle jako špatné počasí venku. Lýdie začala chápat proč. Tmavé zaprášené místo působilo skličujícím dojmem, jako by z vás vysálo energii. Téměř pochybovala, že na patře je nějaký soused. Nejspíše tu byla sama.

O několik metrů dál našla to co hledala. Vytáhla z kapsy klíč od domácího, se kterým se po telefonu dohodla před několika dny a zasunula jej do zámku. Raději si pospíšila dovnitř a zavřela za sebou. Byt s neskutečně levným nájmem byl vybavený a čistější než si představovala. Skoro se nad tím i usmála. Okna byla sice trochu uhmataná a stůl od prachu, ale bylo tam vše co mohla potřebovat.

Položila svůj nejcennější majetek právě na něho a zapnula hudbu. Skoro čekala, že po zásahu zvuku se oloupe omítka, ale díky bohu byly tam nalepené tapety. Během několika hodin musela do výtahu asi pětkrát pro své osobní věci a dala se do úklidu. Koště létalo a hadr se svíjel než se kuchyně i ložnice daly považovat za slušné doupě. Než dorazila objednaná večeře měla hotovo. Kupodivu tu nenašla žádnou myš ani brouky schované ve dřezu a to bylo samo o sobě úspěch.

S posledním soustem vecpaným do úst hodila krabičku od nudlí na zem, stejně jako ponožky než se dobelhala do sprchy.

Lýdie se nikdy nepovažovala za princeznu ani za dobrého trenéra pokémonů, i když měla čtyři v pokébalu. Nebyly to přátelé spíše společníci, kteří jí pomáhali při práci a noční špionáži. Neměli mezi sebou vyloženě vřelý vztah až na Umbreona. Temný pokémon byl osinou v zadku, nešťastnou shodou okolností to byl její první pokémon a rozhodně ne pro začátečníky. Lýdie si s ním užila své. Umbreon byl velice tvrdohlavá tajemná kočka, dokázal vás lehce vyděsit v tmavé místnosti svýma červenýma očima a zvláště tento jedinec si k odpočinku vybíral samá špatná místa, například poličku na nádobí. To by samo o sobě nebylo tak špatné, kdyby kolem sebe nevyhodil všechno z dosahu jako kořenky, příbory, jídlo, krabičky na čaj a cukr, celou tu změť pak musel někdo uklidit. To samé platilo o pračce, Umbreon měl rád kovový buben a prádlo připravené na praní klidně provrtal drápy a vyhodil na podlahu, ať už suché nebo mokré. V neposlední řadě měl rád šuplík s líčidly v toaletním stolku, od té doby co si tam udělal odpočinkové stanoviště, se Lýdie neměla čím namalovat.

Ne že by se považovala za zcela neschopného trenéra ale byla pravda, že svým pokémonům nevěnuje tolik času kolik by si zasloužili.

Dívka si užila dlouhou sprchu zapříčiněnou nejprve zrzavou vodou, která tekla z kohoutku, a pak když se konečně dobrala k teplé, trvala jen chvíli než se zase přeměnila na studenou. Lýdie kapitulovala a vyvlekla se nahá z koupelny. Neměla strach, že by ji někdo viděl, byla v šestém patře a i kdyby, v tomto stavu jí bylo naprosto jedno, zda si jí všimne za okny nějaký zbloudilý Zubat, který letí do svého hnízda pod střechou starého hotelu.

Ještě, že dala svým pokémonům najíst předtím, teď už na to neměla sílu. Po tmě zamířila do ložnice. Nasoukala na sebe košili na spaní a plácla sebou na matraci. Spokojená nebo ne, zavřela víčka vážící jako dva Snorlaxové.

„Uffff..." vydechla, rozhodila ruce a myslela si, že usne ale spánek napříč vyčerpáním nepřicházel. Několikrát se převalila, snažila se představit na zdi poskakující chundelaté stádo Mareep. Marně.

Lýdie zaúpěla a schovala frustrovaně tvář do polštáře. „Já chci spát..." zamumlala do něho bez úspěchu. Na to jít si udělat kakao neměla náladu, ale dívat se do stropu nebo z okna na deštěm zkoušené okno taky ne. Snad byl jeden způsob, i když teď to nebylo z nějakého nutkání těla ani chuti.

Lýdie se přetočila na záda a pokrývku si přitáhla až ke krku, nechápala, jak byla v pokoji taková zima, okna snad netěsnila? Topení nefungovalo? Teď to rozhodně nechtěla řešit, chtěla jen odpočívat, a proto sklouzla dlaní přes břicho, dokud nenašla okraj košilky. Bez rozpaků lem nechala odpočívat na hladkém žaludku a mírně roztáhla nohy od sebe. Lýtka pohladilo hrubé prostěradlo.

Dívka zavřela oči a zaposlouchala se do úderů svého srdce a šumění deště venku, nečekala však ani v nejmenším, že bude mít dalšího posluchače ve chvilce své slabosti...

 

*************************************************************************************************

 

Bytost se vznášela ve tmě jako neviditelný přízrak, kdyby se snad někdo podíval opravdu dobře, viděl by zavlnit se prostor jako by byl zkoušen horkým vzduchem uprostřed slunného léta. Tvar se měnil, přesouval po místnosti do různých úhlů a té nejčernější tmy. Sledoval svého nového spolubydlícího se zvědavýma očima a ďábelským úsměvem.

Peřina se pohybovala jako by měl člověk pod ním neklidné sny, ale nespal a začal vydávat zvláštní mělké zvuky.

Haunter byl zvědavé a škodolibé stvoření, nejprve se rozmýšlel, zda nemá peřinu strhnout, jednak aby viděl vyděšenou ženinu tvář a za druhé, aby se podíval co se pod ní děje ale rozmyslel si to. Rozhodl se pro začátek jen se dívat, sledovat a hodnotit s kým má tu čest. Ne, že by se bál nějakého trenéra, ale necítil v bytě žádnou přítomnost pokémonů. Buď to byl někdo, kdo je nevlastnil nebo byly zavřeni v pokébalu. Vlastně mu to bylo jedno, byl si jistý, že by se nenechal zajmout nebo ochočit, měl svou svobodnou duši a udělal by cokoliv, aby si ji ponechal a jako duch měl nejednu výhodu.

Mlčky si velkým růžovým jazykem přejel zuby v jakémsi hladovém náznaku úšklebku. Ve vzduchu byla cítit jakási pronikavá vůně, kterou nikdy necítil, svým způsobem byla lahodná a přitažlivá, sladká a slaná zároveň. Haunter nemohl přijít na to, odkud pochází snad jedině, že by patřila tomu člověku.

Líbila se mu. Ne, že by u lidí nacházel nějaké zalíbení, ale miloval je děsit a proto právě teď bojoval se svým vnitřním já nezasáhnout a nevyděsit ženu k smrti za to, že byla v jeho oblíbeném pokoji.

Haunter klesl po straně postele, oči jiskřící uličnictvím. Už se natáhl po pokrývce, aby do ní zatnul své drápy, když z ní náhle vykoukla holá noha! Na chvíli se lekl a trhl sebou dozadu. Kouř kolem jeho těla zavířil, stejně tak z pod pokrývky unikla ta lahodná vůně. Musel se jí nadechnout a olíznout se.

Žena pokračovala ve své symfonii vzdechů a prudkých nádechů, její tělo se muselo zahřát, jelikož odhodila peřinu do nohou postele a odhalila tak to, co bylo pod ní.

Haunter plul prostorem, přitahován obrazem před sebou. Téměř se dotýkal bledé nohy, která se pokrčila v koleni a zakryla mu výhled na ruku mezi stehny.

Duch se nevzdal a přeletěl hladce jako mrak před postel a hltal každou vteřinu.

Ženiny lesklé prsty se míhaly na místě jaké u člověka ještě neviděl, protože bylo vždy zakryté. Nepamatoval si, že by kdy lidé měli lesklé prsty. Situace pro něho byla prapodivná o to více zvláštní a jedinečná.

Se široký křivým úšklebkem přes celou groteskní tvář hodnotil každý pohyb těla před sebou jako by tančilo, prohýbalo v bocích a napínalo svaly. Drobné prsty na nohou se zrolovaly a zase povolily snad v mučivé agónii? Přemítal Haunter, bolelo tu ženu snad něco? Ne, jistě by křičela jinak, ale tyhle mělké vzdechy byly jiné.

Netrvalo to dlouho, žena se najednou napjala více než předtím, lýtka a stehna se začala chvět, záda se ohnula, a pak s úlevou klesla zpět na postel.

Člověk dýchal rychle, zmoženě a ta vůně, ta božská vůně se šířila a mátla Haunterovy smysly. Byla snad ta žena také psychik? Jednou zde byl nájemník, který byl citlivý na takové energie a on ho hodně potrápil než odešel, ale tohle mu připadalo jiné.

Jak minuty plynuly, zjistil, že mu stekla slina z koutku úst a vsákla se do prostěradla vedle ženina palce u nohy. Pokémonův pohled se zabodával do ženina otevřeného klínu, kterého už nezakrývala ruka, viděl každý kousek, zcela nepokrytě si jej mohl prohlédnout a napadlo ho jej ochutnat, ta vůně přicházela odtamtud, byl si jistý. Než se však stačil přiblížit, žena přes sebe přehodila pokrývku, jediné co nechala na odiv, byla celá noha vykukující z pod peřiny. Drobná ručka vykoukla také jen, aby stáhla košilku pod kolena a stále ještě vlhkými prsty se dotkla své kůže.

Haunter se přesouval po pokoji sem a tam jako by bděl nad bytostí v jeho pokoji. Pravdou bylo, že čekal až tvrdě usne. Jakmile si byl jistý, že člověk nade vší pochybnost odplul do říše snů, neodolal se přiblížit a špičkou jazyka olíznout ženino koleno. Tam na tom místě ulpěla ta lákavá vůně a její ochutnání bylo ještě stokrát lepší než ji jen cítit.

Udělal to znovu, ochutnal její kůži, ale tentokrát ucítila pohlazení a schovala nohu před jeho zkoumáním.

Haunter zavřel oči, olizoval se, vychutnával, degustoval, naplnil své chuťové pohárky až přetékaly. Cítil se jako Ursaring bez medu, Sunflora bez slunce, Lapras bez vody, když se ta chuť pomalu vytrácela, avšak jeho zájem přetrvával. Chtěl ji, toužil ji mít, olizovat, ale to znamenalo nevyděsit člověka natolik, že by utekl. Chtělo to menší zkoušku, protože teď nad Haunterem vyhrálo jeho hravější já, a tak nechal ženu spát, zatímco se rozhlédl po pokoji a dal se do díla...

 

*************************************************************************************************

 

Ráno přišlo stejně deštivé jako večer. Lýdie probudila zima a tíha na svém břiše jako by tam něco sedělo. Jakmile se probudila, pomalu se strachem sáhla na tu věc jako by tam byla nějaká velká chlupatá čepice. Vyděsilo ji to a rychle se posadila. Na klíně odpočíval do klubíčka stočený Meowth, jehož zlatá ozdoba jí tlačila do žeber. Nechápala co tam dělá ale trochu si oddechla.

„Kde ses tu vzal, Meowth? Jak ses dostal z pokébalu?"

Bílý pokémon jen spokojeně zavrněl nad teplem, které mu jeho trenér poskytoval. Dalším překvapením bylo, že si všimla Umbreona ležícího v prázdné krabici, kterou částečně rozkousal a papírové slupky byly všude kolem, takže je bude muset uklidit.

„Co se to..."

Ani to nestačila doříct, když se mezi dveřmi v ložnici protáhl Ninetales se svými devíti ocasy a hlavou hrdě zvednutou a za ním přicupital Marowak se svou kostí jako neandrtálec.

Všechny její pokémoni byly venku z pokébalu, jak je to možné? A co hůře, Ninetales a Umbreon se po sobě dívali jako by se chtěli zardousit. Nebylo překvapením, že se ti dva moc nemuseli, zatímco Meowothovi to bylo naprosto jedno a rozvaloval se spokojeně na jejích nohou.

Začátek šarvátky začal Umbreonovým dominantním zavrčením, když vyskočil z krabice jako králík z klobouku. Zaujal varovný postoj a naježil se, zatímco ho zlatovlasý dvakrát tak větší Ninetales ignoroval a přehlížel.

Lýdie zaklela a už letěla z postele, když začal boj a pokud nechtěla mít ohořelé stěny, musela alespoň ty dva vrátit zpátky do pokébalu. Stihla to akorát v čas než se Umbreon zakousl Ninetalesovi do krku. Vážně si oddechla, že zabránila nejhoršímu.

Marowak zamával svou zbraní nad hlavou a naklonil zvědavě hlavu na stranu, „Maro...Marowak?"

„Jak ses dostal ven?" zeptala se ho dívka unaveně. Pokémon pokrčil rameny na znamení že neví. Záhada.

Lýdie zakroutila nechápavě hlavou. Dobře, jeden se mohl dostat ven ale všichni? To už bylo nanejvýše zvláštní. Jakmile vrátila všechny do svých domovů, připevnila pokébaly na kožený pásek a ten odhodila na židli, oblékla se a šla do kuchyně, jež byla napůl obývákem a znovu ztuhla.

„Co...jak..." proč byl stůl, který byl včera u okna přede dveřmi bytu? Nádobí bylo venku z polic a její oblečení bylo vyházeno ze skříně společně i se spodním prádlem. První myšlenka ji zděsila. Mohl ji najít nějaký agent tajné zločinecké organizace, po které pátrá? To bylo nepravděpodobné, právě dorazila do města, a navíc i kdyby se k ní někdo vloupal, určitě by jí nenechal spát až do rána v posteli.

Jedině, že by to udělal její domácí, který má druhý klíč, to by mohl být důvod, proč tu není moc dalších nájemníků ale pan Sowa nevypadal na úchyla, byl to starší usměvavý pán, kterému tohle místo padalo na hlavu.

Lýdie si těžce povzdechla, cestou k varné konvici šlápla na obal od včerejších nudlí a bylo jí to zcela jedno. Musela si dát kávu stůj co stůj, a pak by tu měla uklidit a nakoupit jídlo pro sebe a své pokémony než se dá do nějaké práce.

Pracně zalila kávu do hrnku a malou útěchou byl koláč v lednici, na který se těšila asi jako jediné momentální pozitivum. Lýdie uchopila madlo, otevřela bílý chladný prostor a nenašla nic kromě prázdného tácku a pár drobečků.

„NÉÉÉ! CO? Kdo to sežral!" zavřískala nad jedinou snídaní široko daleko a byla si více než jistá, že někde poblíž přes zeď slyší škodolibý smích.

 

*************************************************************************************************

 

Později odpoledne se Lýdie vrátila promočená jako Goldeen se čtyřmi plnými taškami, dvěma pro sebe a dvěma pro své pokémony, aby vydrželi alespoň týden. Nebylo lehké uživit pětičlennou rodinu. Ještě než se odebrala k výtahu, šla jako soumar skrze halu k pokoji číslo jedna a zaťukala.

Za pár chvil vyšel vysoký muž a usmál se na ženinu umáčenou tvář. Nechala objemná zavazadla spadnout na zem jako závaží a setřela si rukávem obličej jako by to byla vrstva make-upu.

„Mohu vám pomoci..."

„Lýdie Löfren, nový nájemník v bytě 93," připomněla mu.

„Rád vás poznávám osobně, slečno, mohu pro vás něco udělat?" zeptal se vstřícně a opřel se o dřevěnou hůl kvůli své špatné noze. Muž zůstal mezi dveřmi, zřejmě myslel, že se jedná o krátkou návštěvu a nebyl zřejmě zvyklí lidi zvát k sobě, jistě se to v této čtvrti nevyplácelo.

„Jen jsem chtěla upozornit na to, že mi špatně teče voda, mohl byste se na to podívat? Dlouhou dobu je jen zrzavá, a pak se moc dlouho neohřeje," vysvětlila.

„Omlouvám se, trupky jsou staré a chvíli potrvá než si zvyknout táhnout vodu vysoko do horního patra ale myslím, že to bude v pořádku, nastavím větší tlak."

„Děkuji, pane Sowo, ehm, chtěla jsem se ještě zeptat, jsou tu vůbec nějací další nájemníci? Neberte to jako drzou otázku, ale tohle místo je...děsivé," zachvěla se Lýdie, snad pocitem snad zimou z promočeného oblečení.

„Jistě víte podle pohledu, že Marro není právě lukrativní a oblíbená čtvrť, nejsme v centru, tato část města má své lepší dny dávno za sebou. Dokonce i stadion poblíž byl zrušen kvůli minimální návštěvnosti, kde jsem pracoval."

„Byl jste trenér?" zeptala se Lýdie mezi řečí, bylo dobré o svém okolí něco vědět.

„Dá se to tak říci, pomáhal jsem zdejšímu šampionovi s tréninkem pokémonů a speciálními technikami, ale jak tohle místo skomírá, lidé raději chodí na zakázané nelegální zápasy, jsou plné brutality a co vím, není to příliš čestné. Podvody, sázky, drogy však víte."

Lýdie přikývla, „nejsem fanoušek zápasů," přikývla po pravdě, „legálních i nelegálních."

„Vidím, že jste pacifista ale přesto pokémony vlastníte," poukázal bystře pan Sowa k jejímu pasu.

„Ano, ale pomáhají mi při práci, nebojují s nějakými neurvalci," vyhnula se taktně odpovědi co vlastně dělá za práci a byla ráda, že se bytný nevyptával.

„Chápu, slečno Löfren, jste proti násilí."

Jakmile to muž dořekl, škvírou ve dveřích prošel Vileplume a objal muži nohu. Jak se zakymácel, z jeho červeného houbovitého klobouku se začal sypat uspávací prach.

Lýdie ustoupila, aby se neskácela na chodbě, v tom mokrém oblečení by jistě dostala zápal plic, kdyby tam byla do rána, nehledě na to, že si tak říkala i o znásilnění.  

„Omlouvám se, má žena potřebuje svůj lék na spaní," omluvil se pan Sowa a shlédl dolů na modročerveného pokémona, který ukazoval směrem do pokoje.

„Chápu, nebudu rušit, také se musím jít převléknout," přisvědčila Lýdie a už se otáčela, když ji ještě něco napadlo.

„Ještě jsem se chtěla zeptat...nepozoroval jste tu něco zvláštního? Chci říci, tohle je hodně temné místo a vůbec ta atmosféra je trochu děsivá. Jediné náhradní klíče máte od pokojů vy, že?"

„Ano, slečno, není žádný jiný duplikát, ke každému bytu jsou dva klíče."

Lýdie už se chtěla zeptat zda u ní večer, když spala nebyl ale otázka byla příliš trapná než aby ji položila.

„Dobře, to je vše, děkuji."

Jakmile se zavřely dveře, popadla tašky a vrátila se do haly. Byla ponurá, skleněná výplň ve stěně byla tak uhmataná a špinavá, že přes ní nebylo vidět ale nepamatovala si, že by tu byly tak starožitné lampy, které byly na nosných sloupcích rozmístěných od vstupních dveří k výtahu. Měla by být všímavější a věnovat pozornost svému okolí.

Lýdie stiskla knoflík a poté vstoupila i se svým nákladem do výtahu.

Popravdě, lampy s modře zabarveným sklem vypadaly jako letité olejové kahany s černým kloboukem. Jakmile se výtah ztratil v dalším patře, domnělé lampy se začaly shlukovat v kruhu uprostřed ničeho.     

Lampent dokázal velice zdařile simulovat takový předmět a oklamat jakéhokoliv kolemjdoucího. Tito ohnivý pokémoni byly hravý jako každý jiný duch a pokládali komplex za svůj domov a stejně tak byly zvědavý na nového obyvatele.

Lýdie vystoupila v šestém patře a všimla si znovu podivných lamp lemujících chodbu. Kdo to sem nainstaloval? Uvnitř nádoby svítil fialový plamínek a odrážel se od skla na kterém tančil. Vypadalo to tajemně a zvláště. Lýdie si byla skoro jistá, že na tomto patře nikdo další není, tak kdo by se obtěžoval kupováním svítilen kvůli ní, když není jisté, zda tu vydrží ostatně jako každý. Přinejhorším si pořídí baterku, naštěstí nechodila domů v noci. Toto místo prostě nahánělo husí kůži.

Raději se dovlekla k bytu číslo 93 a zapadla dovnitř, jak nejrychleji mohla.

Až když záda opřela o zavřené dveře, těžce vydechla.

Byt byl uklizený, skoro čekala, že všechno bude zase přeházené, a že její vlastní rozum z toho zešílí ale kupodivu vše bylo na svém místě, tedy ne tak docela. Na první pohled byl stůl tam, kde byl a přeci bylo něco jinak, jenže tentokrát šlo o malé detaily, jako by někdo zkoušel, zda si všimne maličkostí.

Tak kupříkladu trhací kapesníky v plastovém pouzdře byly otočeny opačně než jak je nechala. Flash karta byla zapíchnutá do PC o dva porty dál a v neposlední řadě sprchový šampon, její oblíbený melounový šampon byl hozený v umyvadle a všechen červený vnitřek byl vymačkán jako zubní pasta.

To byl vrchol...

 


Zatím moje nejkontroverznější dílo, chvilková souhra bláznivých myšlenek. Tímto chci vzdát hold tolikaletému seriálu, u kterého se má generace bavila a nechala se pohltit propagačními materiály jako figurky, samolepky a kartičky.

Všichni jsme si užili bezstarostná léta a ti modernější jistě ještě zažijí mnoho dobrodružství například na konzolích.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 16. 06. 2020 - 13:30 | Rubrika: Strašidelný hotel
s obrázky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.