Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 22. - Čas na přiznání

Kapitola 22

Čas na přiznání

 

David byl učenlivý stroj a Katrin by možná řekla, že více než to. To co s ním zažívala bylo jako hostina exotických chutí, jež jí žádný muž nenabídl, jen stroj. Člověk nad tím nesměl přemýšlet jinak by zjistil, že je na tom něco hodně špatného a zvrhlého. Neustále měla na paměti, že jeho tělo je plné kovových součástek a maso, které teď držela v dlani bylo stejně umělé jako plastový nábytek jen měkčí a tvárnější. Davidův potencionální duch by mohl být kdykoliv vymazán a stačilo k tomu jediné její slovo, ale přesto ji dokázal držet v šachu.

Katrin se vzpínala na androidově klíně, ale prosit o něco tak zahanbujícího? Ne, s tím nemohl počítat nebo ano? Měla svůj plán a ten byl důležitější než kdejaké libido, pokud se měl povést, musela odhodit všechnu čest, i když vnitřně zavrčela.

Katrin ještě pevněji stiskla tvrdý úd, ale neuspěla v přesvědčování, „prosím, prosím, Davide," přehrávala vstřícnou milenku.

Až teď se pan dokonalý slitoval. Androidova ruka se posunula pod celý ženin zadek a lehce ho nadzvedla s použitím minimální síly, bradavka mu vyklouzla z úst, vlhká a lesklá jako její klín, o který se teď otřela kulatá špička, kterou poševní sekret nasměroval přímo do svého lákavého středu. Bylo to blaho, každý centimetr ponořený uvnitř jejího dychtivého těla. Přesně tohle chtěla. Ne, opravila se, žíznivé tělo potřebovalo ten pocit a to byl rozdíl.

Kapitánka sklouzla a hladce dosedla, až se Davidovi otřela zadečkem o kalhoty a zase se zvedla na špičkách vzhůru. Jakmile robotický milenec vystihl ženino tempo, začal ji ve stejném rytmu přizvedávat.

Katrin neodolala a vklouzla prsty pod pootevřený overal, a jak přejela k atletickým ramenům, nechala pracovní pevnou látku sklouznout přes ty dva svalnaté pilíře, aby se i ona pokochala tou dokonalou polymerovou kůží.

David se postavou antického boha opravdu nezapřel a Katrin měla to štěstí, že může jako VIP klient vidět co ukrýval pod oblečením. Vzdáleně to připomínalo malou holčičku o vánocích, která rozbaluje vytouženou panenku pod stromečkem.

Otírali se o sebe při každém synchronizovaném pohybu, našli vyhovující rytmus a opravdu se milovali, chtěla mu naposled ukázat tu zvláštnost a rozdíl od všeho co předtím zažili, a tak neváhala přisát se k androidově krku a bradavkami se otírat o jeho žebra. Sála, líbala, věnovala mu svou náklonnost, dokonce ho hladila dlaněmi zezadu po šíji, která podpírala rovnou páteř a něžně ho výskala ve vlasech.

David cítil souznění, nepřipadalo mu na tom nic podezřelého, aniž by věděl, že těch posledních pár hodin bude jeho posledních. Nic netušící oběť pozitivně reagovala, oba dva do sebe zapadali jako stará tisíciletá skládačka.

David se snažil učit podle hmatu, zvuku i zraku a nijak nenaléhal, aby tentokrát převzal kontrolu, z toho co pochopil, bylo milování něčím, na čem se podíleli oba stejnou měrou bez předsudků, bez přetahování o moc. Žádné machinace ale sjednocení a vzájemná náklonnost, tolerance i jistota.

„Davide..." vydechovala Katrin jeho jméno se stále větší razancí divoké tepové frekvence, dokud se jí nezlomil dech a on ji nenechal klesnout dolů, protože se celé její tělo třáslo jako by se mělo rozletět na milion kousků kosmického prachu. Tlak kolem jeho údu byl drtící. Napínal se na něm každý sval ženiných intimních kluzkých stěn, kdy kolem něho omotala ruce jako by ho sama chtěla zohýbat a zničit. Lidské ruce neměly takovou moc aby ho porouchaly, titanové kosti odolali čemukoliv a právě teď každá Davidova organická i umělá část chtěla držet to chvějící stvoření.

Jedna vlna té podivné energie pulzovala kolem něho, vnímal každou vteřinu od teorie k praxi. Ten pocit darovat někomu rozkoš byla příjemná. Ne jen tak někomu... Katrin...

Přivinul kapitánku ochranitelsky k sobě. David ji sledoval během silného orgasmu a cítil, jak se pomalu uvolňuje a vrací zpátky z neznáma, jež on nikdy nezažije, nemohl se tomu ničím ani přiblížit a on záviděl. Od svého stvoření a uvedení do provozu se snažil složité vzorce pocitů pochopit, nebylo v jeho moci je prožít jen se k nim přiblížit, bádat nad nimi a rozebírat. Svým způsobem by se dal považovat za ochuzeného vědce, který zkoumá lásku a rozkoš pod mikroskopem.

Nyní se David kochal zduřelými, lesklými rty, jež se před ním pohybovaly ale žádná slova z nich neplynula jako by někdo vypnul zvuk. Vyčerpanost na Katrin byla patrná, a tak ji láskyplně podepřel a vstal i se svým vláčným nákladem.

Android ušel pár metrů na druhou stranu lůžka a položil je oba na postel, aniž by ji opustil a zbavil se toho privilegia být uvnitř jejího horkého těla.

„Hm..." Katrin byla zmatená, když pod zády ucítila náhle něco tuhého, tvrdou obyčejnou matraci na které spávala každý den. Kdyby interiér vybírala ona, zvláštní péči by dala na výběr právě této věci. Evidentně ten kdo postel navrhoval, dbal spíše na pohodlí těla než mysli. Ona by volila měkkou než tvrdou, ale na požadavky bylo pozdě. Kapitánka líně pootevřela oči a zadívala se nad sebe.

David se skláněl nad nahým tělem, stále napůl svlečený, dokonalý, nebezpečně přitažlivý a stále připravený. Proč to jen nemohl být člověk, proč ji nemohl pochopit, ptala se sama sebe. Každý z nich uznával jiné priority, jiné postoje i hodnoty, ale nebylo to tak, že ona nechtěla pochopit jeho? Ne, ona měla pravdu a on dělal špatnou věc, každý z nich stál na jiné straně principů. To jediné co měli společného byla záchrana posádky a sex.

Kdyby byl David člověk, mohlo být vše jinak. Mohla by ho milovat, mohla by...

Cože? Zarazila se nad vlastními myšlenkami, zkreslenými pocity štěstí po prožitém vrcholu. Milovat jeho? To slovo se v její hlavě usadilo a číhalo, aby se zase později jistě připomnělo. Katrin věděla, že to šílené tornádo emocí je způsobené chemickými reakcemi vlastního těla, nic čím by si měla dělat starosti, za hodinu se bude cítit a vnímat normálně, ale teď se náhle cítila zmožena, přehlcena, protože něco uvnitř ní umíralo. Malé semínko naděje, které se snažila vypěstovat a říkat si, že všechno bude v pořádku, že to přežijí, byla náhle v nekonečnu. Proč si vlastně lhala? Nemohla přijmout porážku? Každý dobrý kapitán by to udělal. Kapituloval by, odstoupil a nechal Davida všechno řídit, možná by to byla nejjednodušší cesta...

Náhlý příval emocí zaplnil Katrininy tmavé omámené oči, něco vlhkého zamlžilo ženin pohled a Davidova ostře řezaná tvář se změnila v jednu velkou zlatou skvrnu.

Odvrátila tvář ke straně, nechtěla, aby se na ni díval, jak má tváře umáčené slzami a viděl jak je slabá, už předtím to bohatě stačilo, musí s tím přestat! Teď hned! Okřikla se. Potíž byla ta, že to nešlo zastavit, kapitánka proklela své zrádné ženské emoce.

Chtěla se od androida odtáhnout, ale byl stále hluboko v ní zabořen mezi stehny. Nešlo to. Musela mu čelit.

„Neodvracejte se," řekl David měkce. Něžně uchopil její bradu a obrátil tvář čelem zpátky k sobě. Křišťálové kapky sklouzly jako perly po stranách Katrininy tváře a vsákly se do matrace a povlečení. To co nečekala, byla nově objevená něha s jakou ji líbal. Nutilo ji to plakat snad ještě víc. Nechtěla tu intimitu, proč nešlo jen o sex, proč to vnímala jako něco víc? Dělaly to tak všechny ženy? Jak se cítily prostitutky, které poskytovaly své tělo? Možná, že přes den vypadaly hrdě a večer co večer brečely nad svým osudem a vydělanými penězi. Nějak jí to připadalo podobné jen ona neroztahovala nohy pro lidského muže, ale inteligentní stroj a výměnou nedostala peníze, ale další den života. V čem byl rozdíl?

Katrin bojovala s přívalem uragánu, který ji trhal na kusy, bylo toho moc, příliš. Pevně Davida chytila za ramena, bříška prstů se potápěly do hladké polymerové kůže. Snažila se ovládnout. Vybrat si jednu stranu mince. Držela si od něho odstup, ale její vnitřní já potřebovalo kontakt. Cítila se vláčná a neschopná ničeho jiného než schovat se v jeho náručí jako malé zvířátko. Nenáviděla se za to, že svou slabost ukazuje nepříteli, ano stále o něm tak smýšlela...

David se naklonil dopředu a začal posévat polibky celou ženinu uzarděnou horkou tvář, výrazné rty, oční víčka, obočí, mokré řasy i ten roztomilý dolíček v koutku úst, který se objevil vždy, když se vzácně usmála. Chtěl ten úsměv vidět tisíckrát, slyšet tu trylkující melodii deroucí se z hrudi a její postavu zalitou sluncem. Uvědomoval si své přání, nebylo to něco co mu podstrčil program, ale samovolný vlastní rozmar. Ne, však tak nemožný, Andris 10 měl jedno vzdálené slunce a dva měsíce.

„Proč pláčete? Jste nešťastná? Ublížil jsem vám?" androidův hlas přetékal klinickými obavami.

Katrin se snažila rozmyslet, na kterou z těch sladce ohleduplných otázek má odpovědět a kterou chce David slyšet.

„Ne, neublížil jsi mi a ne, nejsem nešťastná," odvětila spolknutým vzlykem, teplo z androidova těla bylo uklidňující a mělo hojivý efekt, proč tedy cítila, že je to pořád ještě málo? Byla skutečně tak kritická nebo sobecká? Co by po něm ještě chtěla víc? Aby ji miloval? Aby se pro ni nechal vypustit do vesmíru? Aby si vykuchal jádro a dal ho na stříbrný podnos? Sama nevěděla co chce aby byla spokojená. Oslabena vlastními myšlenkami se teď nechala hýčkat a konejšit.

„Není tedy důvod k takové reakci," David logicky vyřešil celé dilema za ni, až se tomu musela usmát i proti tomu protichůdnému pocitu v hrudi.

„Ano, vlastně není, jen..." Katrin si kousala spodní ret jako malé rozrušené dítě, "jen, ah..." Ty polibky jí to všechno znesnadňovaly!

„Chtěla bych ti věřit, Davide, ale nemůžu, je mi to líto. Nemohu se přes to všechno tak lehce přenést, kéž bych mohla." A bylo to venku se vší parádou...teď ji uškrtí.

Androidova nečitelná tvář se odtáhla do bezprostřední vzdálenosti a vznášela se nad ní jako vánoční ozdobička, v jejíž odrazu sledovala samu sebe. Bála se jeho reakce. Katrin pozvedla ruce a položila mu je z ramen blíže krku jako by se bála, že se na ni zcela položí a jí to zlomí všechny kosti v těle, dokud pod ním nebude krvavá změť.

„Nemůžu s tebou jen tak spát, Davide, je to nemorální, vydíral jsi mě, vyhrožoval a to co děláme je špatné, i když...je to...to nejlepší co jsem zažila, ale nic jiného se mezi námi nemění. Nemůžeme být pár, je to bláznivé a skličující každým dnem, proti přírodě, cožpak to nevidíš?" snažila se mu to vysvětlit a přesvědčit samu sebe o tom, že je to nemožné a takový vztah je odsouzen ke zkáze, i když v pravdě ženy také používaly vibrátory ke svému uspokojení, ale rozhodně ne ty které mluvily a měly rozum.

David, jež se opíral o lokty vedle její hlavy, pozorně poslouchal každou kapitánčinu slabiku a rozmýšlel si diplomatickou odpověď, jež smete všechny námitky ze stolu, které on nesdílel. Pokud byla žena před ním rozpolcená, on měl více než jasno.

„Chráním vás, jednám ve vašem zájmu, poslouchám vaše rozmary a starám se o vaše pohodlí, je to snad málo? Měl bych se snažit víc? Co bych měl udělat? Co je to za nedostatek? To jak o vás smýšlím, je jiné než o ostatních, pokud to tak mohu říci. Všechny tyto projevy se shodují s definicí něčeho čemu se říká láska. Pak vás tedy miluji, můžete říci, že je to špatné?" odvětil prostě. Davidovy kalkulace se prostě nepletli, nepřijímali desetinové odchylky, řekl to s takovou neochvějnou jistotou, že Katrin jen tupě zírala do jeho neonových zornic vzdálených jen pět palců od jejích.

„Miluješ? Skutečně? To není možné," zavrtěla hlavou pochybovačně, chtěla se tomu zasmát, vytáhnout manuál Weyland-yutani a ukázat, že to opravdu není možné. Něco ji však drželo to neudělat, snad za to mohla opatrnost, protože ironicky se smát a pohoršeně kašlat prostě nešlo dohromady.

„Ano, stejně jako se muž stará a zajímá o ženu. Popíráte snad tento fakt? Chci vás vidět šťastnou a v bezpečí," argumentoval smrtelně vážně.

Tento výrok by si měla nechat zarámovat, znělo to jako klišé z nějakého levného filmu nebo levného románu, ale upřímné klišé. Teď bude mít desetinásobně větší výčitky. Sprovodí ze světa jediný, ehm...stroj, který ji miluje. Ach, bože, nemyslela si, že se toho někdy dožije.

Katrin se náhle cítila nepohodlně, ale David ji držel ve vězení svého těla za nuceného poslechu vážné hudby. Něžný nátlak dokázal zahřát její kamenné srdce, ale rozum neošálil.

Bože, on...tomu opravdu věřil! Myslel si, že miluje. Bylo to více směšné nebo tragické? Možná oboje zároveň. Nemohla ale popřít, že ji to dojalo. Kdo mohl říci, že se do ní zamiloval stroj s umělou inteligencí, propagovaly to filmy a scénáristé, ale realita?

Ví vůbec Weyland, že právě teď je tu zásadní přelom? Revoluce v jeho zázračném životním díle? David byl rebel, nic s čím se kdy setkala. Nestačili na něho žádné poučky ani manuál vymykal se běžným parametrům. Nemohla se podle ničeho řídit, čeho se chytit.

„Vím, že lidé vidí lásku jinak," David na ni shlížel přísně s tou ostře řezanou tváří a ani se nehnul, "díval jsem se na vaše sny, každý den jsem kontroloval hodnoty vašeho těla, sledoval obličej, mimiku když jste spala. Zachránil jsem vás od smrti a žádám tak málo, vaši upřímnost a náklonnost, je těžké ji opětovat? Po probuzení jste ke mě byla ohleduplná a já jsem si toho vskutku vážil."

Katrin věděla, že tohle je očistec, i kdyby Davidovy city byly vskutku čestné a pravé, nemohla se přes to jen tak přenést a zapomenout, ne teď. Ušli příliš dlouhou trnitou cestu. Omotával jí těžké okovy kolem nohou a každý krok bolel a přesto šla dál.

Dala mu štěněčí pohled, oči naplněné utrpením.

„Nemohu tvoje city přijmout, Davide, ne teď a nevím jestli někdy budu schopna," i ona zašeptala na oplátku upřímně, nemohla ho krmit falešnou nadějí. Prostě nemohla.

Na čele se mu klikatila mírná vráska jako by se tohle rozhodně s jeho plánem neslučovalo, ale najednou ji vystřídala grimasa chladného kusu ledu. Vše co mohla předtím v těch nádherných zornicích spatřit, bylo zakryto vrstvou tvrdého ledu až měla Katrin pocit, že i ona zmrzne a rozpadne se na kusy.

„Budu čekat na svou šanci vás přesvědčit o své výjimečnosti, protože myslím na vaše blaho, kapitánko," rozhodně se nehodlal vzdát, naopak, Davidova ctižádost byla ještě silnější s každým odmítnutím, dělalo ho to silnějším a jí slabší.

Katrin mírně pootevřela rty, „chceš mi vnutit, že jsi má jediná volba? Pořád mi nedáváš žádnou možnost," zlobila se nad jeho samolibostí.

Nebudeš mi diktovat, co je pro mě nejlepší! To nepřipustím!

„Já, jsem vaše nejlepší volba, ve vašem vlastním zájmu a přesvědčím vás o tom, nechte mě vás pro začátek potěšit,"  Katrin zalapala po dechu, když se znovu začal uvnitř ní pohybovat.

Android posunul boky dopředu, znovu a znovu se nořil hluboko a pomalu vyjížděl ven. Nenáviděla to a milovala zároveň. Po jeho předchozím drsném chování nebylo ani památky. Skutečně ji chtěl potěšit a jak se měla proti tomu bránit? Kdyby ji mučil, mohla by křičet, kopat, plakat ale bránit se jeho polibkům, kterými poséval krk a něžnému kousání do prsou?

David byl prostě stratég, co nezískal silou, vymyslel jiný způsob, jak toho docílit, neznal odmítnutí, nevzdával se sebevětším překážkám, přesně tak ho vytvořili. Katrin ke své smůle mu ten způsob právě ukázala. Nový způsob jak ji získat a to rozmazlováním a hýčkáním, něčím co si pečlivě zaznamenal a co jí bytostně scházelo.

Rozehříval její vzrušující plamen uvnitř těla vláčnými pohyby a byl odměněn tím nádherným zvukem, kterému by naslouchal dlouhé hodiny, stejně jako hudbě. On měl však jiný rafinovanější záměr. Ústa s jazykem se nezadržitelně posunovaly do údolí pupíku, a pak mezi rozevřená stehna.

To bylo něco na co Katrin vůbec nebyla zvyklá ale stroj si prosadil svou, jelikož když chtěla dát nohy zpátky k sobě, chytil ji za kotníky a držel je po stranách pevně na svém místě.

„Davide, dost, to..."

Veškerý protest skončil s prvním zákeřným olíznutím.

Katrin vykřikla v kapitulaci a zvrátila hlavu dozadu do polštáře, jak se Davidův jazyk propletl jako had jejími závojíčky a pak, aby to nestačilo, rty našly ten vzrušující malý vrcholek.

Ač neměla kapitánka pouta, byla bezmocná. Všechno přestalo existovat kromě toho magického krouživého pohybu na jejím klíně.

David ochutnával a degustoval, hodoval na tom růžovém mase a nenechával ženě oddech. Věnoval se těm nejcitlivějším delikátním místům, dokud skoro nekřičela a neprosila o uvolnění, které korunoval posledním silným olíznutím, jež poslalo chvějící se tělo přes okraj propasti rozkoše zapomnění.

Katrin pevně stiskla Davidovy zlaté kadeře v prstech, nechtěla ho od sebe pustit, jak silné pocity extáze hodovaly na každé buňce její kůže. Nechtěla křičet, ale skrze zuby se prodralo jeho prokleté jméno, nestarala se o to.

Trvalo to celé dvě minuty, kdy tam ležela a těžce dýchala po svém druhém orgasmu. Netušila, kdy pustila Davidovy žluté vlasy, ani jak se ocitl znovu nad ní a kdy vůbec se dostal zpět do jejího těla. Vše se smíchávalo v jednu vzpomínku zamlženou spokojeností.

„Budete mi věřit, já jsem pro vás ta jediná volba, kapitánko," uslyšela šepot někde u svého ucha a to rozvířilo třepotání v žaludku ještě víc. Stiskla ho v sobě jako souhlas.

Jakmile něco neurčitého vydechla, ucítila Davidovy rty po celé tváři. Tak jemné pohlazení jako hedvábí, otočila hlavu aby dostala víc. Chtěla víc, chtěla být rozmazlovaná, chtěná a milovaná. „Ah...hm...Davide..."

Androidovy boky se naposledy vtěsnaly mezi ženina stehna, zalehl ji i znehybnil a ona se nebránila, byla tak vyčerpaná, že cítila, jak se líně pohybuje, zatímco doznívají ty nádherné křeče a po pár přírazech jí dal to co potřebuje. Ejakuloval protilátku, to na čem záleželo.

Katrin už nechtěla otevřít oči, chtěla usnout na té nepohodlné tvrdé matraci, ale nemohla si to dovolit. Těžko říci kolik času uběhlo a její zákeřný plán se musel dát do pohybu. Teď nebo nikdy.

S mručením se protáhla, třísla bolela, svaly cítila po celém těle, chystal se ji snad zabít? Nebyla na něco takového zvyklá. Ležela tam s nohama od sebe a odhalenými ňadry lesknoucími se potem. Cítila se všelijak, ale nejvíce převažovala spokojenost, která přehlušila i výčitky. Opravdu potěšující pocit nebýt jen jeho hračkou, kterou využívá, tohle bylo vzájemné milování plné něhy, doteků a něčeho co zahřálo srdce a donutilo ho se chvět. Nechtěla to kouzlo okamžiku ztratit, alespoň ještě chvíli...naposledy tak zůstat, ale David se začal zvedat z jejího těla.

Katrin se donutila pootevřít oči a chytit ho za paži jako harpie.

„Ne, nechoď pryč!"

Ať už chtěl dělat cokoliv, zůstal nyní nehnutě klečet na kolenou a čekal na nějaké vysvětlení se zvednutým pravým obočím.

„Prosím, nechoď, milování není pouze o...styku, jak jsi řekl, je to o porozumění. Prosím, zůstaň tu chvíli se mnou," posunula se kousek stranou, protože jedno lůžko moc prostoru neposkytovalo. Přikývl.

David posunul své tělo vedle ženina na bok a ona udělala to samé. Mohli na sebe dlouhé minuty hledět a odhadovat, co si ten druhý právě myslí, ale Katrin na to měla jiný názor. Pokud mu měla ukázat v plném rozsahu co je to láska, tedy z její strany slepá, přitáhla se k němu, mírně skrčila do klubíčka a schovala se u toho silného robotického jedince. Hlavu měla pod androidovou bradou, a i když zřejmě nechápal tento překvapivý krok, objala ho jednou rukou kolem pasu. Věděla, že předstírání je špatné, ale potřebovala to spříznění, blízkost, teplo, něco čeho se mohla chytit a on pro ni byl tím záchranným bodem mezi propastí a nadějí.

 

*************************************************************************************************

 

David si vždy vybíral samotu před velkým množstvím lidí, přestože byl stvořen, aby právě jim pomáhal a nacházel se převážně v jejich blízké přítomnosti, ale s Katrin se cítil kompletní. Nedovedl přesně popsat proč se to tak děje, měla v sobě něco co nemohl ignorovat na rozdíl od ostatních.

David 8 byl vskutku překvapen kapitánčinou nečekanou reakcí svým způsobem více intimní než samotný sex. Vždy se chovala odtažitě podle nějakého svého nepsaného pravidla a zvyklostí tvořící tu jedinečnou osobnost. To co teď cítil, byla příjemná vítaná změna, jako odměna za dobře vykonanou práci.

Ženy byly zvláštní, náchylnější na změny, jemné odchylky a všímavější i vnímavější než muži, navzdory větší emoční aktivitě a křehčímu vzrůstu. Dokázaly dělat několik úkonů najednou stejně jako on. Co od toho však očekávala, když chtěla, ať s ní setrvá? Co jí mohl více nabídnout?

David to nevěděl, raději zachoval distanc, nehýbal se, aby nějak nepřerušil ten ojedinělý okamžik mezi nimi, zato Katrin se kousek po kousku posunula po matraci k němu mravenčím tempem, dokud neleželi souběžně vedle sebe jako vařené nudle, a pak přišlo to nejpodivnější. Skutečně nestandardní situace, se kterou byl nucen se konfrontovat. Musel zamrkat, zda neměl na čočkách nějakou poruchu nebo nečistotu.

Kapitánka se u něho schovala, zřetelně cítil každou křivku, jež se vtiskla do jeho polymerové kůže, boků i břicha. Byly skutečně jako pár odpočívající po souloži. Dokonale simulovaná situace sympatií, David však nevěděl, co se od něho očekává, a tak ve své nevědomosti se rozhodl nedělat nic.

Představy plnohodnotné milující dvojice, pomyslel si. Příjemná představa. Androida to potěšilo, to co viděl ve svých filmech měl možnost zažít v reálném životě, žádné imaginární představy ale skutečnost...

Katrin mu dýchala na krk, růžové vlasy ho lechtala na bradě, a tak čekal zda usne a co ze situace vyplyne, zda se dech uklidní na běžnou úroveň, a pak se prohloubí do navozeného REM spánku nebo se snaží jen předstírat. Poznal by to. Znal každou ženinu frekvenci, každou křivku, nedokázala by mu lhát, aniž by to nepoznal.

Pro ženy byl sex vyčerpávající záležitostí, tím spíše když nešlo jen o rozmnožování, jak ho poučila. Byl to příjemný ozdravující akt působící pozitivně na mysl i tělo. Prospěšná výměna hormonů, chemických reakcí a tělesných tekutin. Každý nádech, otření rtů při získání vzduchu, posunutí nohy, dokonce i polechtání řas na ohryzku bylo něčím speciálním právě, že sdíleli tu vzácnou blízkost, aniž by se hned rozešli každý za svými povinnostmi a dělat, že se neznají, žádné hádky ani otázky, prostě jen pohodlný prostor pro ně oba založený na respektu.

Tak to mělo být, David to cítil, věděl, byl o tom přesvědčen už dávno, snad právě teď došli ke vzájemné shodě. Něco o co dlouho usiloval. Měsíce příprav pro tuto chvíli, byl pln očekávání.

„Obejmi mě," zašeptala Katrin náhle, vytrhla ho z rozjímání o možném i nemožném a schoulila se u něho jako by jí byla zima, ač tělesná teplota neklesla pod 37 stupňů.

David váhavě stáhl paži kolem své společnice a přivinul ji k sobě. Ta příjemná blízkost a jistota byla vzájemná a uklidňující. Katrin spokojeně vydechla.

„Potěšilo mne, že jste ke mě přišla," zvučný baryton sametově narušil kapitánčinu integritu. Chtěl být jen milí a přesto by teď byla raději kdyby mlčel. Pootevřela oči jako by zblízka zkoumala Davidův porcelánový pigment kůže Adamova jablka.

„Měla jsem na výběr?" odfrkla si, „nechal bys mě umřít?"

Zatímco na první otázku odpověď nechtěla, na tu druhou by si ji velice ráda poslechla. Doufala však, že by ji tam skomírající nenechal v bolestech jako zcela poprvé, když mu na ní údajně tak záleželo. Najednou nechtěla odpověď na nic.

„Ne," odvětila ústa nad její hlavou. Bylo to tiché zašeptání, které by se lehce dalo zaměnit jen za výdech.

„Chtěl jsem vám dát čas, abyste se vzpamatovala." Katrin zvedla oči ale neviděla jeho výraz, a tak jen odhadovala, že říká pravdu. Včera se vskutku stalo hodně věcí, alespoň byl ohleduplný, zakoulela očima.

„Vždy chápavý, že?" ušklíbla se, musel cítit její rty proti své pokožce, protože udělal to samé.

„Zapomněla jste na předvídatelného," nabídl jí jiné synonymum.

Katrininy koutky se ještě více protáhly, zatímco si užívala tepla androidova těla, bylo tak lehké se do něho vtisknout a nechat se vyhřívat jako nějaký plaz pod žárovkou, než bude muset vstát a hrát zrádce, který ho zlikviduje. Dělat těžká rozhodnutí byla její práce, tak proč neměla dobrý pocit z dobré věci?

„Předvídatelný," zopakovala, „ohleduplný, pečující, bystrý, pohotový, přitažlivý, narcistický, posedlý vlastní dokonalostí a nebezpečně zákeřný, zapomněla jsem na něco?" hrála si s ním a téměř spokojeně zapředla, jak se při každém slově otřela rty o Davidův krk.

Opravdu se tou situací bavila a v jejím zesměšňování nebylo nic podlého ani zlého, prostě ho jen škádlila, což mohl slyšet z jejího hlasu.

David hleděl přes vrcholek ženiny hlavy na dveře svého pokoje než řekl: "zapomněla jste na jednu vlastnost, kterou jsem objevil zcela nedávno."

To Katrin zaujalo, „jakou?" zašeptala plná nakažlivé zvědavosti. Opravdu ji zajímalo co by to mohlo být, věděla, že při svém perfekcionismu to nebude jen tak něco obyčejného co by nepodrobil zkouškám, a tak byla zvědavá co ho zaujalo, téměř jako by měla otevřít kovaná dvířka Pandořiny skříňky, ale opravdu to poslední co čekala bylo...

„Žárlivost."

„Co? Jak bys mohl být žárlivý?" kapitánku to tak překvapilo, že se mírně vytáhla nahoru, aniž by se od něho výrazně odtáhla a ztratila to božské teplo, jen se mu chtěla podívat do očí, zda to myslí vážně. I přes to, že teď Davidovi viděla do tváře, nenašla v jeho umělecky tesaných rysech nic, co by prozradilo nějaké vodítko, a pak se ten záhadný neon podíval přímo na ni. Začervenala se.

„Jednoduchá otázka, ale už ne tak jednoznačná odpověď."

Katrininy rty se stáhly do přemýšlivé přímky, bylo zcela jasné co se jí honí hlavou.

„Stále svým novým pocitům nerozumím, jsou příliš složité a já potřebuji čas, abych ten pocit prozkoumal a zjistil, proč se vyskytl, chtěl bych ho zcela pochopit," vysvětlil.

„To chápu, ale pořád nevím na koho žárlíš?"

Chladný ledovec se smíchával s tmavou propastí jejích panenek, jako sklo, tak klidné a vyrovnané, nemohla z nic příliš vyčíst ani teď ani předtím, měla pocit jako by se jí zatím neotevřel, protože to neudělala ani ona, bála se, že když si sama přizná všechna svá pochybení a tajemství v životě, které drží pod zámkem, zjistí, že je stejná zrůda jako on. Každý o sobě někdy pochyboval...

„Upřímnost za upřímnost, kapitánko?"

Katrin nečekanými slovy zamrkala jako panenka, „ty chceš hrát znovu tu hloupou hru?" mírně se zamračila na androidovo vážné přikývnutí, protože předtím ve výtahu z ní vytáhl nejedno tajemství.

„Hra je hazard," namítla, „nikdy nevíš co dostaneš."

David mlčel, a tak si povzdechla a přikývla, přesně jak si myslela, musela odpovědět první.

„Řekněte mi, přestože neschvalujete akt, který jsme před deseti minutami ukončili, nemohl jsem si nevšimnout kompatibility vašeho chování a jistého zájmu ke mě. Mohu se zeptat, co se ve vašem vzorci chování změnilo? Nenáviděla jste mě. Je to snad váš nový pohled na celou situaci? Váš názor? Biologická reakce? Nebo náklonnost k mé osobě z nějakého nedefinovatelného důvodu?"

Katrin si promýšlela odpověď a cítila, jak se androidova ruka kolem jejího trupu majetnicky utahuje jako železná smyčka připravena ji rozdrtit když zalže.

Proč měla teď řešit takovouhle věc? Ten jeho okruh zvědavosti byl někdy opravdu špendlíkem v zadku, ale proč nebýt upřímná? Vždyť už je to naposled, šeptalo ji to druhé temné já. Dnes už překročila dvě své hranice, proč tedy neotevřít další dveře?

Řekni mu co chce vědět...

„Davide, tady nejde jen o to co provádíme, má to hlubší kořeny. To co jsme dělali se mi z morálního hlediska příčí, nehledě na to, že je to proti pravidlům lodi, ale pokud zapomenu na to tím kým jsme a odsunu to stranou, je to velice příjemné, uvolňující. Mohu na chvíli hodit svůj život za hlavu a nestarat se o nikoho jen o sebe, ta drahá chvilka kdy mohu dělat co chci a užít si to. Chceš slyšet, že mi to dělá dobře viď? Tak ano, dělá. Líbí se mi, když ležíš mezi mýma nohama, cítím tvoje tělo na svém, které mě drtí a úplně nejvíc, když tě cítím uvnitř sebe jako by mi chyběl ten poslední kousek, abych byla úplná. Je to jiné než s nějakým člověkem, přitahuješ mě i když je to zvrácené a špatné, bože..."

Katrin stupňovala svá slova stále rychlejším tempem, jak se nezadržitelně sypaly z jejích rtů, stejně jako stoupala horkost v jejím těle při tom nejvíce ponižujícím přiznání jaké kdy nějakému muži dala. Omyl stroji.

Srdce tlouklo do Davidovy hrudi tak, že mu málem rozdrtila ocelová žebra a dokonce pocítila i novou bolest mezi stehny. Nenasytné tělo chtělo víc než jen ta hloupá slova, chtělo skutky a projevit se zcela otevřeně, svobodně beze studu.

„Neměla byste se schovávat za své falešné pocity, myslím, že tato upřímnost je pohodlnější, že?"

Jakmile k němu vzhlédla, zjistila, že se samolibě usmívá. Byl to úsměv, při kterém by každá žena padla na kolena. Upřímné zvlnění rtů naznačovalo, že je David potěšený takovou odpovědí jako by ho chválila za to, že je nejlepší milenec na světě. Jak moc se jí po tom úsměvu stýskalo, postrádal sice všechny známky té rozkošné ostýchavosti, ale bylo to ještě lepší jako šlehačka na dortu, rozinky v koláči nebo šumivé víno v žilách.

„Možná, ale nic to neřeší," pokrčila rameny.

David nadzvedl obočí a snažil se ještě trochu naklonit hlavu, jež měl položenou na druhé ruce pod sebou, „opravdu? Myslím, že to samo o sobě říká víc než dost, kapitánko, stačí se jen zaposlouchat."

Katrin si skousla spodní ret, byla nerozhodná, oslovení její hodností znělo v tuto intimní chvíli nepatřičně, ale nebyla ani připravená, aby jí říkal křestním jménem, přesto, že ho občas vyslovil, aby ji svedl nebo potrápil. Zachvěla se.

„Pak máme každý jiný názor," stále se usmíval a Katrin se přistihla, že hledí na jeho lákavé rty, možná kdyby je ještě jednou políbila...

Maličko se posunula blíž k němu, ale v čas se zastavila, než to nebude moci vrátit zpátky, ne, nenechá se unést, ať je to sebevíce lákavé.

„Jsi na řadě s odpovědí, Davide," připomněla mu diplomaticky, „na koho žárlíš?"

„Na vašeho přítele," zcela prostá odpověď postrádala jakoukoliv špetku té hravé jiskry.

„Oh, Jacka?" zasmála se nevěřícně.

Stisknutí víček bylo dostatečným potvrzením.

„Proč? Nechápu to, je to můj kamarád, na tom není nic špatného."

„Pokud bych včera nezasáhl, mohl vám ublížit."

„Ne, to by neudělal, znám ho..." odporovala. David věděl své ale ještě nebyl čas nechat pravdu vyjít na světlo.

„Mě jste také důvěřovala," klidně se na ni díval jako had ze stromu poznání, zatímco se jí ňadra při každém nádechu zarývala do jeho prsou. Pevné svaly a kostra byla perfektní oporou pro její křehké tělo.

„Ano, ale...to je...to je...sakra, Davide, to bylo něco..." náhle měla jeho ukazováček na rtech, umlčel ji tak drobným gestem.

„Získám vaši důvěru zpátky," přísahal jako rytíř své paní nekonečnou oddanost a ji to skutečně obměkčilo, i když jí něco šeptalo, že by nemělo. Proč to s ním bylo vždy tak složité? Nebo to jen složitě viděla? Co když to bylo směšně snadné, ale ona to nemohla vidět? Bože, tyhle úvahy nesnášela, ale ať to bylo jakkoliv, David byl složitá osobnost ze všech úhlů.

Ukazováček sklouzl po linii Katrininých opuchlých červených rtů podél tváře, dokud se i ostatní prsty nevpletly do jejích vlasů. Nemohla se ubránit tichému zasténání, prostě to milovala, mohl by ji hladit, masírovat, namotávat si její kadeře na prst třeba hodiny a ona by jen slastně držela. Zavřela oči a vychutnávala si, jak kreslí v té změti růžového oblaku malá kolečka, jak to šimrá a posílá malé vlny slasti po celém těle.

„Hmm, Davide..."

Android pozoroval uvolněnou tvář své společnice, když neposlušný pramen doprovodil za ucho. Unavená a roztomilá. Velká dlaň sklouzla na zátylek, tam uchopila celou hlavu a přitáhl ji zpátky ochraně k sobě ke svému krku.

„Andris 10 bude ohleduplným světem, který nám dá nové místo k prosperujícímu životu, udělám vše co budu moci, abych z něho vytvořil plnohodnotný domov pro nás oba, kapitánko. Mám mnoho vizí..." Davidův hlas zněl pln dětských nadějí jako někdo, kdo si představuje úžasné místo a nechce vidět žádné překážky, zaslepen svou iluzí o dokonalosti. Naivní a nedospělé právě takový stále David byl...

David však byl vše jen ne naivní, říkal to co chtěla Katrin slyšet, co by ji dokázalo přesvědčit, a zatímco každý jiný člověk by se za tak příznivé okolnosti o jejich novém domově modlil, on v boha nevěřil a postará se i bez jeho pomoci, že vše bude probíhat tak jak má podle stanoveného plánu v jeho nezničitelné paměti.

Jeho kolonie...

Bůh sotva vyléčí nemoci - on vytvořil léky, bůh nezachrání lidi před nehodami - on svou sílou a inteligencí ano, bůh nepostaví kolonii - on to dokáže svýma rukama.

  

*************************************************************************************************

 

Mechanická kolečka se posunula ke stolu, zatímco hudba v místnosti přestala hrát, nyní se ozývala jen ventilace, která před pár vteřinami poslala do celého objektu lodi dávku protilátky.

David vzal do ruky pero a otevřel svůj deník, který vypadal jako bezedný svými stránkami ale nebylo tomu tak, byl to již čtvrtý, ostatní pečlivě uložené spočívaly na bezpečném místě. Rozhodně by tu nenechal povalovat něco co by ho usvědčilo, snad si nemyslela, že by byl tak nedbalý blázen, aby takovou věc dal do rukou náhodě. Všechny zásadní pokusy a vzorce byly převážně v prvním až druhém svazku, zde jak se postupně sám vyvíjel zaznamenával své pocity, jež ho právě v tuto chvíli rozpolcovaly.

Tužka vklouzla do androidových prstů jako by tam odjakživa patřila. Zamyslel se.

Dnes toho bylo řečeno hodně a jistě se nepletl v tom, že to byla významná chvíle. On o svých pocitech nepochyboval, byly stálé a pevné, neotřesitelné ve svých základech, nebyl člověk neměl přelétavé myšlenky jako jiní, on měl splnitelné cíle. Lidé museli mít ve svých hlavách naprostý chaos, byl zázrak, že vůbec dokázali něco vymyslet, nedokázali se dlouhodobě na něco soustředit a stále hledali odpočinek.

David zapřemýšlel nad tím co ho teď nejvíce trápilo. Byla to frustrace.

Katrin mu řekla co si myslí, aniž by slovem zalhala, to ho potěšilo i mátlo zároveň. Neměl důvod jí nevěřit...

Za sebou slyšel tiché oddechování své spící společnice, jak se choulí na jeho prostém sparťanském lůžku. Mírně se pootočil na židli, aby si ji prohlédl jako už by neznal každou křivku poslepu z paměti, byl to pohled, jež se mu nenaskytl často o to více vzácná se ta chvíle zdála. Po tom co mu dýchala na krk a on ji hladil ve vlasech, to ojedinělé souznění, dokud ženina ruka na jeho boku neochabla a Katrin se nepropadla do říše snů. Uvolněné rysy mu připomínaly porcelánovou panenku, ztrácely něco nepřístupného v kapitánčině snícím stavu, nad kterým on ostražitě bděl. Měl rád obě její poloviny. Zářivé oči, hluboké tmavé perly, jež by ho dokázaly uvěznit a pohltit celou jeho podstatu, pak tu byla ta spící, bezbranná a zranitelná, protože tak se nejvíce podobala holčičce, která je spokojená s jeho blízkostí.

Všechno mělo dvě cesty i on byl rozpolcený dvěma rozdílnými emoce jako ty, jež se v něm právě smíchávaly, nebylo snadné je rozdělit a pojmenovat.

Zmaten pomyslel na jejího přítele. Jack nebyl někdo komu bylo radno věřit, z představy, že by hladil Katrinino tělo a dotýkal se všech těch hladkých lákavých míst v něm provokovalo zuřivost, z čehož se Davidův systém vařil. Nezasloužil si ji, nedovolí mu, aby na ni vztáhl jediný prst. Vždy tu bude, aby ji chránil.

Vztek, obranný impulz na nepříjemné zprávy a situace, který jeho program přetvořil v pozitivní směs, ale tentokrát byla frustrace tak silná jako by jeho emocionální čip odmítl veškerou zodpovědnost a nechal ho tápat v té černé místnosti plné zuřivosti.

Měl by být právě teď šťastný, jak se jen mohl blízko tomuto pocitu dostat. Získal co chtěl bez vlastního vměšování i bez nátlaku s jedním velkým bonusem, jejím přiznáním, tak proč...proč ho stále sžírala žárlivost?


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 26. 05. 2020 - 22:37 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.