Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 21. - Nový plán

Kapitola 21

Nový plán

 

Jak je možné, že ho viděl? Katrin měla ihned špatné tušení, ale donutila se nevěřícně ušklíbnout a zachovat klid. Ne, v tom muselo být něco víc, David by se jen tak, zvláště v takové choulostivé věci vidět nenechal. Co to znamenalo? Samá slepá ulička…

„Jo, viděl, a pak jsem s ním i mluvil."

Aniž by to jeden o druhém věděl, oba chtěli zjistit co ví ten druhý a sakra si dávali pozor, aby neřekli víc, než bylo nutné, aby se neprozradili.

„Tohle není něco, co bys říkal lidem na potkání, co je v tom, Jacku?" Katrinino obočí se pomalu přitahovalo k sobě, to poslední, co si přála bylo, aby ten parchant ohrožoval ještě další lidi a štval posádku mezi sebou jako psi, otázkou zůstávalo, co by z toho měl. Možná jen na tu nejkratší vteřinu v historii si pomyslela, že by snad Jack mohl mít s tím sabotérem něco společného jako Fishová, ale nakonec se uklidnila. Taková absurdní blbost, Jack by ji přeci neohrozil, musela najít nějaký jiný důvod, nějakou spojitost...

„Co ti řekl? Vyhrožoval ti?" vyletěla na něho a ani si neuvědomila, jak to podezřele působí.

„Neptej se mě, nemůžu nic říct," zakroutil razantně hlavou, což bylo to nejednoduší, čímž ji odřízl od skutečnosti, a přesně jak si myslel, se jí to moc nelíbilo.

„Celé si to nakousl, tak ven s tím, nebo tě mám prosit? Chtěl jsi, ať tě vyslechnu, tak poslouchám."

Jackovi celá situace nahrávala do karet, už předem to měl celé několikrát přehrané a začal se svou rolí, a hlavně přesvědčivým výrazem.

„Bylo to hrozný. Já ho viděl, Katrin, viděl jsem ho, jak vyšel z toho skladu, nevěděl jsem, co se tam stalo. Byl jsem na chodbě a chtěl jsem jít k výtahu, ale slyšel jsem zpoza těch dveří divné chrčivé zvuky. Šel jsem se tam podívat, zda není někomu špatně, a jak jsem chtěl vejít. Dveře se sami otevřely a já za tím parchantem viděl její tělo. Řekl mi, že když to někomu řeknu, budu další o kom budou kolovat nekrology. Nemohl jsem tomu uvěřit co se děje. Nedovedeš si představit, jak hrozný to byl pohled! Zpanikařil jsem, nikomu jsem to neřekl. Já…nedokážu mlčet, jsi nejbližší člověk, kterého mám a komu se mohu svěřit. Chtěl jsem ti to během pohřbu říct, ale...prostě byl jsem ve stresu, a když se tam David objevil, už jsem nemohl," lhal. Snažil se ospravedlnit dopředu připravenou historkou. Vzal ji přitom za ruku a pevně stiskl, spolu s tím prosebným pohledem se nedalo nic jiného, než té dobře podané lži věřit.

„Musíme něco udělat, David je nebezpečný, nevím, proč to dělá nebo od koho má rozkazy, ale jako by nestačil ten virus, on se zbavuje lidí, to je naprosto šílené, slyšíš, co říkám? Co když některé ty chudáky zabil on sám a nebyla to žádná nemoc a bude v tom pokračovat? Fishová nemusela být jediná. Ten android je vyšinutý stroj na zabíjení a pravdu známe jen my dva. Kdo bude další, ty? Já? Společnost nám sem poslala porouchanýho psychopata."

„Uklidni se, Jacku, trochu to přeháníš," zašklebila se, jak ji bolela ruka od toho pevného stisknutí. Takhle tam bude mít modřinu, a jak to pak bude Davidovi vysvětlovat? Zatraceně!

Kamarád v ní podněcoval nepříjemné chvění i chlad jako předzvěst něčeho, co se jí nebude líbit.

„Tak já přeháním?“ rozohnil se Jack, „podívej se pravdě do očí, nemůžeme nikam utéct, je to jako jedna vleká past, on nás může všude sledovat a co mu zabrání, aby k tobě večer nepřišel a neuškrtil tě v posteli?"

Katrin přeběhl mráz po zádech, tento scénář byl snad i pravděpodobný, pokud by se Davidovi zachtělo. Nesměla mu k tomu dát důvod, teď ji ta chyba z večera trochu trápila, byla moc unáhlená…sama nad sebou zaúpěla. Co teď měla s Jackem dělat? Byl v šoku, vypadalo to, že takovou situaci neunese a ona moc utěšovat neuměla, od toho byl vždycky on jako když zjistíte, že máte v hrabičce jeden jediný poslední lék a váháte, zda si ho vzít sami nebo ho dát svému nejlepšímu příteli.

Katrin si ale i tak dovedla představit jiné varianty trestů kromě toho, že ji David uškrtí ve spánku, byla tu hrozba, že nechá smrtící patogen pohltit její tělo bez možnosti návratu a ona už se neprobudí, nebo ji mohl každý den znásilňovat děsivými způsoby. Opravdu dobré vyhlídky...

Nemohla Jackovi odporovat, měl pravdu. David ovládal celou loď i bez jejích rozkazů a jediná překážka, jež mu bránila spáchat na ostatních genocidu, byla ona a jejich dohoda. Tenké spojení mezi strojem a člověkem.

Obětovat se za mír...ne, teď nebyl čas myslet na to takhle, musí vymyslet, jak všechny ochránit a co nejmenšími škodami.

„Jacku..." vydechla, jenže ji utnul při dalším nádechu.

„Musíme něco udělat, jsi kapitánka Katrin, víš, co je to zodpovědnost, pamatuješ si, co se stalo na měsíci..." Muž by klidně dál pokračoval ve výčtu jejích chyb, kdyby se mu prudce nevytrhla.

„Nebyla to moje vina, byla jsem jen dohlížející manažer, plnila jsem rozkazy, nemohla jsem za tu nehodu," vykřikla, chtěla tím přesvědčit i samu sebe, stejně jako její psycholog, pořád tam ale byl ten černý bubák, který jí šeptal opak a dny, kdy se probouzela zbrocená potem, byly ty hrozné a zdrcující.

„Pokud nechceš, aby se to opakovalo, musíme se ho zbavit a smazat všechny chyby, vždy jsi věděla, že Weyland má prsty ve všem, kdo ví, co tím sleduje, čí jiná práce by to byla, že se nám ta kovová krabice v pěkným obalu porouchá?"

Kapitánka tam stála s pevně sevřenými pěstmi a hněvem, jež ji náhle přešel po vyřčení posledních slov, možná jí vyprchala i barva z obličeje.

„Zbavit?" jednotlivé slabiky do sebe nějak nezapadaly a najednou se cítila jako uvězněná v igelitovém pytli bez přísunu vzduchu. Jaké by to sakra mělo následky? Jenže i přes viditelné peklo byla ta myšlenka pikantně lákavá.

„Jo, přesně, zbavit se ho, přesně tohle říkám. Dokážeme spolehlivě Oberona pilotovat sami, je tu hodně schopných lidí a když budeme čekat, třeba tu nezbyde nikdo, kdo to bude umět kromě toho stroje. Mohlo by mu přeskočit, mohl by vypnout výrobníky kyslíku a než bychom to zjistili, bylo by pozdě," přemlouval ji a podporoval svůj návrh s dalšími a dalšími výčty nehod s fatálními následky.

Ona sama by si na to netroufla ale s Jackem? Být dva znamenalo dvě hlavy a čtyři oči. Už žádné potupné situace, žádné předstírání, bože, bylo to tak lákavé...nic za co by se musela stydět. Jack byl jako anděl, který nosí dobré zprávy.

Odhodlání bylo stále větší, nakažlivé a ona by byla neskutečně vděčná za to, aby jí teď někdo řekl, že to, k čemu se nechá přemluvit je dobré a vyjde to, jinak je čeká nejspíše válka s inteligentním strojem, který se vymykal kontrole.

„A jak to provedeme?"

Nejspíše tak rychlou reakcí svého přítele zaskočila, asi čekal nějaké výmluvy jako: a co společnost? Co ostatní? Nemůžu ho jen tak vypnout, jsou tu nějaká pravidla. I Jack měl nyní podezření, že je to až moc rychlé, Katrin většinou o všem přemýšlela, než udělala ten závěrečný krok, tohle bylo pro ni spontánní a netypické. Nechal to plavat, co na tom, hlavní bylo se Davida zbavit, a pak pokračovat ve svém plánu bez ohrožení a rušení, že bude odhalen. Nemohlo to být jednoduší, usmál se v duchu.

„Musíme ho někam nalákat...vyvolalo by to moc otázek, nechat ho někde uprostřed chodby stát jako sochu, můžeme sice říci, že se porouchal, ale chce to něco víc, zní to příliš jednoduše, až to budeš reportovat Weylandovi."

„Nech mě přemýšlet, dej mi dvě hodiny, a pak ti řeknu nějaký plán a teď jdi, potřebuju se převléknout, a to poslední co chci jsou další drby," tlačila ho ke dveřím.

„Dobře, spoléhám na tebe."

„Hlavně na sobě nedej nic znát a za sto dvacet minut v mléčném baru. Pamatuješ ten, který jsme včera míjeli."

Jakmile se dveře uzavřely, Katrin se vrátila zpátky k posteli a posadila se na ni s pohledem zaměřeným na svůj spravený digitální budík. Vypadal neporušeně. Opravil ho, nebo jí prostě jen vybalil z krabice nový?

Katrin si dlouze povzdechla. Bylo to správné? Jasně že ano. David byl hrozbou, která se musela smazat, bohužel on byl klíčem ke všemu, bez něho bude mít minimálně jeden den na to něco vymyslet, a proto by teď měla žhavit všechny buňky. Za prvé to bude chtít někoho, kdo dokáže dešifrovat programy. Mezi posádkou si musí najít nějakého technika IT podpory se schopnostmi hackera, aby zjistila, co je v těch souborech, které David uzamkl. 

Dál deník...deník...co s ním...byl napsán cizím písmem, použít překladač a hledat jednotlivě každý znak by trvalo miliony let ale...bingo!

I mezi posádkou ve vnějším okruhu se najde nějaký ten Asiat a ona znala Lesse, že jí to hned nenapadlo! To bude její eso v rukávu. Nejtěžší bude najít Davidovu protilátku, dala by všechny své dioptrie do ohně za to, že ji někde má, někde blízko. Měl ji celou dobu, jinak by tu všichni už pomřeli. Vedl ji těmi uličkami, kterými chtěl a ona se nechala zahnat do těch slepých, ne, tentokrát bude mít pochodeň a klubko, aby věděla, kudy jít a najít cestu ven z toho bludiště. Najde protilátku, předá ji laborantům k rozboru a oni už něco vymyslí, jednoduché přesné cíle, na otázky bude čas později a pokud zklame, už nebude návratu…

Nad čím se však pozastavila byl ten nejtěžší úkol vůbec. Jak a kam Davida nalákat. Nemohla ho vyřadit z provozu jen tak někde, kde by o něho někdo zakopl, přesně jak Jack říkal. Musejí ho pak někam uklidit a říci, že se mu stala nějaká nehoda, že spadl do antigravitačního pole, které ho roztrhalo, popálil se a roztekly se mu monočlánky, nebo ho zasáhl silný jednosměrný proud. Prostě to byl s politováním model stále ve vývoji a technici udělali chybu. Tečka. Konec. Později něco vymyslí, na proslovy byla dobrá. To bylo to nejmenší.

Kousek po kousku stavěla slepé puzzle a nevěděla jaký bude výsledek, měla jen ten vymyšlený, ale praxe mnohdy bývala jiná, to ji děsilo nejvíce.

Prohrábla si všemi deseti prsty zacuchané vlasy, barevné fuchsiové nitky rozbřesku. Vzpomněla si, jak po nich David stále přejížděl rukama, jak ji políbil, dech lechtal na šíji a jeho horká kůže, která dokázala zahřát i v tom největším mrazu…

Katrininy tváře začaly hořet, proč myslí právě na tohle, když myslí na jeho zničení? Je to jen umělý panák. Poplácala se po tvářích. Výčitky? Sotva.

Chtěla těm vzpomínkám utéct, a tak si lehla na záda. Už nechtěla výčitky z toho, že ji využívá, že je jen hračka, exponát na zkoumání pod mikroskopem.

Přesto, Katrin, byť ta nejprimitivnější ženská část oproštěná od iracionality a principů světa lákala. Ne, rozhodně ji to nebude scházet! Styk s androidem je zvrácený a chovat k němu city bylo ošemetné a veskrze hloupé. Choval se k ní jako ke kusu masa. Nic víc než využívání. To muselo přestat. Už dost! Už dost vydírání a jeho nezdravého experimentování na lidech.

Kapitánčina ruka si žila nejspíše vlastním životem, protože se dotkla rtů. Horké, poddajné, kypré. Je to jen pár hodin, kdy se chvěly touhou po dalším polibku ze své vlastní svobodné vůle. Katrin zavřela oči, představa ji zavedla opět k němu. Nemohla se toho zbavit, vzpomínka na to, jak se k ní sklání a bere si každý kousek jejích úst za svůj a ona je lačně rozevírá, ta jedinečnost, intimita, chtíč…

Protáhlý sten byl pln utrpení i zklamání zároveň, byla to jen iluze, náhražka muže, realita byla daleko horší, žádná ženská romance, něžné doteky a hlazení. Nebyl ničím víc než milencem, na kterého bude lehké zapomenout, až bude kolonie stát a práce ji v tom pomůže. Přinejhorším se na něho může chodit dívat až ho uloží do boxu pro přepravu a kompresní zámek utěsní jeho schránku za průhledným víkem věčné rakve.

Myslí na Davidovo vypnutí, a přitom bolest a touha po něm mezi stehny byla skoro hmatatelná. Dost! Cítila se nesvá. V posledních dnech naplnil její mysl až po okraj a nebyly to vždy jen ty vzrušující chvíle, jak si snažila představovat a přetvářet, byly to dny plné hrůzy a zoufalství, a pokud má vyhrát, čeká ji poslední tanec, který odstartuje všechny události.

Poslední tanec, poslední sex a polibek smrti.

Katrin hleděla na strop a polknula jako by měla v krku drátěnku. Čeká ji hodně zařizování a musí něčím začít. Stejně tak za dveřmi čekaly i každodenní povinnosti. Musela si promluvit s Jackem a Joshem, loď už byla na oběžné dráze Andrisu 10 a bylo nutné se připravit na výsadek a prozkoumat povrch, sesbírat vzorky a podívat se na to místo dole, zda je obydlené nebo ne. Tak i tak tam mohou najít něco zajímavého...co nový svět může přinést, nečekané věci…

 

*****************************************************************

 

Snídaně proběhla už v lepším duchu než ta předchozí a Katrin to připomnělo jejich zcela první snídani po stázi, kdy se ostatní ploužili ke stolu jako mátohy. Jo, den po flámu vypadal všelijak, zvláště, když Harker musel každých deset minut odbíhat na záchod, aby tam odložil to, co si právě nabral z talíře.

„Stálo ti to za to?" posmívala se mu Jovovičová, když ji znovu ukázal záda, vykulené oči a rychlým krokem odchvátal.

„A to jsi ho neviděla včera večer, celou noc spal u záchodu," zubil se Damien, který byl dnes výjimečně s posádkou a rozhodně to svému strýci neulehčoval.

„Jo, stálo mi to za to," odvětil Harker, jakmile se o další dvě minuty objevil ve vchodu snad ještě zelenější než předtím.

„Davide, hoď mi něco na bolest hlavy a nevolnost, nemyslím si, že s tímhle přežiju dopoledne," muž sklouzl zpátky do židle a jídla už se ani nedotkl.

„Jistě," syntetik uznale kývl a vyndal lékárničku těmi obratnými prsty z úložného prostoru.

„Jak to, že ty vypadáš, jako když vyjdeš ze salónu krásy, Jovovičová?" zanaříkal Harker a snažil se držet hlavu rukama jako by to byl míč a hrozilo, že ho někdo pošle do branky.

„Vodka-moya zhizn'," ušklíbla se.

„Pro příště se prosím konzumace přemíry alkoholu vyvarujte, aby nedošlo k případné otravě," podal David Harkerovi prášek jako přísná učitelka, řekl to však nekonfliktně, ale důrazně a on se nehádal.

„Přehodnotím to."

„To je zbytečný, strejda by dokázal večer vypít další dva sudy," utahoval si z něho Damien a svou robotickou rukou do sebe házel všechno jídlo na metr v dosahu, a když to nestačilo, bral si i z Harkerova talíře, protože ten už o potraviny nejevil zájem.

„Ty malej..." zavrčel a chtěl klukovi dát výchovný pohlavek, ale jakmile se předklonil, nebylo to právě to pravé, co by mu prospělo, a tak se zase opřel a lapal po vzduchu, načež zase odběhl. Damienovi hrál na tváři ďábelský úšklebek.

„To nebylo právě zdvořilé, mladý pane," snažil se ho David trochu moralizovat, ale jakmile se ti dva střetli pohledem, Katrin věděla, že bude zle.

„Zdvořilé? Zkus se vychovávat sám, ah, já zapomněl, tebe vyrobili s přesným scénářem, co máš dělat," rýpnul si kluk a drze pohodil zrzavou hlavou.

David se nenechal vyvést z míry, "ano a také mám povoleno zasahovat do krizových situací různými prostředky," odvětil stále zdvořile, ale jiskřička varování tam byla.

„A co mi uděláš, hmm? Píchneš mi sedativum?" posmíval se Damien s viditelným nepřátelstvím v hlase.

Katrin nechápala, proč mezi sebou mají takovou averzy, a to už od prvního setkání, ale Damien byl všechno jen ne hodné a milé dítě, evidentně neakceptoval autoritu a nutno říci ani Harker, který byl jeho vlastní rodinou s tím nic neudělal.

Raději do toho sama vstoupila, než bude příliš pozdě.

„Žádám vás o slovo," Katrin, jež jen přihlížela a honila jídlo po talíři se raději zvedla a zjednala si ticho. Chtěla povzbudit všechny kdo tu byli přítomni.

„Chci vám všem blahopřát, že jsme u vysněného cíle. Andris 10 je jako by kamenem dohodil a zbývá předposlední část naší mise. Zítra bude sestup na povrch, jako základní bod Jack určí souřadnice pár kilometrů od místa, které jsem pojmenovala Hollow, jistě všichni víte, o co se jedná. Jovovičová vybere dobrovolníky, kteří se zúčastní sestupu a výsadku. Přeji si kolem dvaceti vojáků k zajištění objektu a minimálně šesti civilistů, kteří budou sbírat vzorky a zkoumat okolí."

kapitánka všechny okouzlila úsměvem plným nadějí a zalétla s ním i k Davidovi a jeho netečné tváři, která připomínala vodní hladinu plnou očekávání.

„Konečně akce," protáhl se Josh a pro křupal si klouby každého prstu.

„To je nechutný, nesnáším ten zvuk," ohradil se Libreto, ale dostal přátelskou ránu od vojáka do ramene.

Katrin měla radost, že se vše obešlo s přijetím, fingované přípravy měly odvést Davidovu pozornost a zaměstnat ho. Ještě té hodiny Katrin listovala v databázi a vybírala několik adeptů na hackera roku, Jack se měl postarat o zbytek a vybrat místo, kde Davida odpojí. Skrze pager poslala zprávu doktoru Lessovi o pomoc s překladem, a poté se nenápadně sešla s těmi několika lidmi a dala jim instrukce. Vše vybírala na veřejných místech, aby to vypadalo jako náhodné setkání.

O další hodinu později dostala zprávu od Jacka, vybral ke spáchání činu jeden ze skladů těžké techniky. Osamocená obrovská místnost velikosti dvou fotbalových hřišť byla dostatečným úkrytem. Celá akce už se v Katrininých myšlenkách začala rýsovat, musí jen počkat do večera... 

Minuty se vlekly jako věčnost, každou chvílí byla víc a víc napjatá, ale odhodlaná to udělat. Poradila se s počítačem a zjistila něco úžasného v co ani nedoufala. Vše šlo jak na drátkách.

Zmíněný android ji za celé odpoledne ani jednou nevyhledal, možná byl uražený z toho, co mu včera řekla, o to bude mít sice těžší, ale to poslední setkání si užije dvojnásob, pokud ji tedy už mezi dveřmi nezačne škrtit.

Jakmile se blížila šestá hodina, Katrin znovu kontaktovala počítač a překontrolovala, kde se David nachází, příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Byl ve svém pokoji. Nic lepšího si nemohla přát.

Čas se krátil, a tak vyrazila jako torpédo. Jejich primární plán má začít za dvě hodiny, to by mělo bohatě stačit. Oblékla si šedé volnější pletené šaty sahající ke kolenům a strategicky si pod ně nevzala spodní prádlo. Nebylo to právě příjemné, vyjít z pokoje tak odhalená jako nudistka, ale účel světí prostředky.

Krok za krokem se blížila ke dveřím pro údržbu robotů jako by to byla lví klec. Docela směšná záležitost, ale i pokoj si David vybral dosti strategicky a blízko ostatním, aby je měl na dohled. Většina záhad jí teď dávala smysl, jediné, co ji stále mátlo, bylo, proč právě ona. To stále zůstávalo velkým tajemstvím…Vlastně to bylo jedno, ještě pár hodin a její problém bude pryč v návratu ke šťastným zítřkům.

Před vstupem do dveří údržby se Katrin nadechla a vydechla, nechala jednu ruku schovanou v kapse šatů a druhou vklouzla do místnosti s robůtky. Malé majáčky na jejich hřbetě se žlutě otáčely jako u policejních aut na znamení, že se doplňují saponáty. Ty majáčky jako by simulovaly Katrininy vnitřní pocity, na paniku nebyl čas, teď musí odřít tvrdou práci. S úsměvem do toho Katrin.

Překročila klubko šňůry a zastavila se před dveřmi Davidova pokoje jako by se bála sáhnout na kliku. Pokud o ní ví, nechtěla, aby to vypadalo jako váhání. Přišla si pro další dávku jako narkoman. Nelichotivé ale nutné, kousla se zuby do jazyku. Naposledy, slibovala si.

Jakmile Katrin otevřela a proklouzla dovnitř, uvítal ji tichý vibrující zvuk ventilátoru a klimatizace, nebylo to všechno, tentokrát hrála i hudba podněcující ducha umělce.

Kapitánka přesně nevěděla, která symfonie to je, ale živá až hravá hra not patřila nezaměnitelně Chopinovi a jeho klavíru. Vážná hudba dodávala celému místu svou melodií chmurnost i krásu zároveň. Na většinu věcí zde padal stín i tíseň a mezi tím vším seděl David u svého stolu zády k ní. Noty se přelévaly ze strany na stranu jako v přesýpacích hodinách a Katrin zjistila, že zadržuje dech v tom jedinečném momentu jako strnulá laň sledující lovce.

„Krásné, že? Chopin Nocturne in F# minor Op. 48 No. 2," ozval se po chvíli povzneseně David a otočil na židli směrem k ní, v ruce držel obyčejnou tužku, jejíž konec si opřel přemýšlivě o horní ret.

Vizáž návrháře byla přitažlivá, zvláště, když se jí v tu chvíli modré krystaly vzaly duši.

„Ano," přiznala, „motivující a krásné, přesto si nemyslím, že se to hodí právě sem."

Android se neobtěžoval vstávat a přivítat hosta, jen si ho pozorně prohlédl jako by se snažil určit důvod návštěvy.

„Krásné...ptají se snad ušlechtilá zvířata svých majitelů, zda chtějí být zavřená v kleci pro jejich potěchu oka?" odvětil k zamyšlení syntetik.

„Ani tebe se nikdo neptal, zda chceš být právě tady, protože tě pro ten úkol vyrobili," připomněla mu a přiblížila se. Katrin prošla kolem obrazovek ve středu místnosti, než přišla k tvůrčímu koutku na znamení toho, aby ukázala, že se ho nebojí. Ne, už neuvidí žádný ustrašený pohyb a zbrklá slova.

Davit s ní celou dobu nepřerušil oční kontakt, působilo to trochu zlověstně.

„Domníval jsem se, že se mnou nechcete mluvit," ten chladný hluboký hlas zněl nepřístupně, nechtěla, aby se domníval, že ho sem přišla urážet. Nenechá se však odradit počátečním odmítnutím jeho neviditelné nevrlosti.

„Třeba jsem změnila názor a možná jsem řekla trochu moc. Tvůj vzor má ušlechtilý charakter, Davide, promiň mi, budu ráda, když na to, co se stalo, zapomeneme. Co to vlastně děláš?" podívala se na konec jeho tužky, která se mu opírala o ret tím žádostivým způsobem. Na chvíli tam setrvala a sama si olízla ret.

„Procvičuji paži, byl jsem nucen překalibrovat svůj systém a vyměnit několik komponentů a nyní procvičuji motoriku, zda vše pracuje správně, hudba mi jen pomáhá tvořit a soustředit se," dovolil si malou důležitou pauzu, zatímco Katrin sklouzla očima nejprve na jednu, a pak na syntetikovu druhou paži, kde byla porušená kůže. Stále ještě znatelná rána pospojovaná speciálními svorkami vypadala lépe, mezi milimetrovými škvírkami se vlnily stříbrné i barevné dráty schované v silikonových pouzdrech.

„Je mi líto, že vás zklamu, ale na zničení mého modelu to opravdu nestačí," přečetl její výraz jako nepříjemný a vydedukoval si zbytek. V Katrin naopak hrklo, že něco ví o jejím budoucím plánu, ale zakroutila nad tím hlavou. Jen hloupá náhoda.

„Doufám, že cynismus není jednou z tvých nových vlastností, Davide," ušklíbla se a melodie pomalu přestala hrát vystřídána jinou skladbou-Spring Waltz, ještě ušlechtilejší a jemnou než ta předešlá.

„Stejně jako u vás sarkasmus, kapitánko," oplatil jí podobně mířenou poznámkou.

Tóny piana z reproduktorů proplouvaly kolem nich a odrážely se od stěn jako by byli zavřeni v bublině, kterou hodlala jednou pro vždy propíchnout kopím osudu.

Katrin udělala ještě jeden krok vpřed, "ty víš, proč jsem přišla," beze studu se na něho obkročmo posadila, což byl odvážný kousek. Pokud jej překvapila nebo zaskočila, nedal to najevo. Nechal si to líbit. Seděla na mužových pevných stehnech, jež se mírně rozevírala, a téměř se dotýkali horkými částmi těl.

Davidovo obočí maličko stouplo v tázavém výrazu, když uchopila do obou dlaní jeho ruku, jež držela zvednutou tužku a odtáhla ji od jeho rtů.

„Váš záměr je více než očividný," úzké rty toho ledovce se pohnuly, pořád však vypadaly přísně a nepřístupně jako drahý růžový šperk, chtěla se ho dotknout z čisté ženské zvědavosti a ukrást ho. Pustila androidovu ruku a konečky prstů přiložila k té ostré linii hladké brady po obou stranách a jedním palcem přejela po tom zázraku uprostřed. Nežádala o svolení, když se k němu naklonila a dotkla se jich ústy. Byl to dobrý až moc dobrý pocit. Takový jako byste hořely zevnitř a zároveň na vás dopadaly sněhové vločky a rozpíjely se na kůži.

Katrin svůdkyně sklopila slastí řasy na líce a vychutnala si ten pocit, ač nebyl Davidem opětován, všechno dělala pomalu, působivě jako tanečnice, která se snažila prsty a krásou ošálit svého zákazníka. Upíjela z Davidových úst jako by to byly doušky toho nejsladšího nektaru, jež se opovážila ukrást samotným bohům.

Prsty přejely po tom malém dolíčku na bradě, a pak po lícní kosti jako slepec, který se snažil zjistit, jak jeho milenec vypadá. Byl krásný jako princ, přitažlivý jako ďábel, bohužel, chladný jako socha z mramoru.

David držel bez hnutí, netušila, co si myslí, ale nechal se k její úlevě políbit, zkusila tedy své štěstí znovu a hrála si, okusovala rty a přemlouvala ho k nějaké reakci, ale tentokrát žádnou návaznost ani nepotřebovala, měla sebejistý záměr a on se jí vzdá ve vší platnosti.

Svůdkyně mírně prohnula boky a přitiskla se ke společníkově rozkroku, jež byl pod jejím zcela obnaženým klínem, nic víc než vzduch a látka jeho overalu, musel to horko detekovat.

„Chci se s tebou milovat, Davide, dovol mi to," vydechla mu do úst s mírnou posedlostí co nejvíce lákavě, jak jen dokázala, ale její vlastní hlas působil neodolatelně. Kde se naučila takový vzrušující tón? Možná, že to nebylo jen předstírání.

„Prosím, nech mě ti ukázat něco jiného, než znáš. Neodvracej se ode mne, nepřehlížej mě," každé slovo doplnila dokonalým cudným polibkem do přesného středu vykrojených rtů a prstíky si našly cestu nahoru do zlatých vlasů, kde mu masírovala pokožku hlavy. Těch hříšných nitek si užívala každou vteřinou, měla ráda tu jemnost, jak protékaly skrze prsty. Ano, chtěla ho znovu rozcuchat v tu nepřehlednou divokou změť svatozáře, vidět ty nebezpečné jiskry v očích, než si ji vezme.

Z té představy se Katrin zamotala hlava a tiše zasténala.

Katrin nevěděla, zda je mlčení dobrým znamením, a tak pokračovala v dobývání území androidova těla. Musela ho prohlásit za své, aby se jejich plán naplnil a ona ho pokořila.

„Odpusť mi, co se stalo včera," ten příjemný mentolový dech se odlepil od Davidových úst a putoval ke straně cestičkou k uchu.

„Ukážu ti lásku mezi dvěma lidmi, kteří pro sebe znamenají celý svět," možná lhala, ale alespoň přesvědčivě, navíc z té role už nemohla vyskočit jako z jedoucího vlaku, být svůdkyní mělo své jedinečné kouzlo s erotickým nábojem.

Ňadra se přitiskla k Davidově hrudi a zatlačila ho tak do opěradla židle, až pozdě si uvědomila, že ji u syntetikova hrudníku uvěznily silné paže. Podcenila jeho hranou strnulost, nebylo to však špatné, naopak. Líbilo se jí to, ta bezmoc, to, jak se čas zpomalil, rozbušilo srdce jako by mělo explodovat...

Dvě propletená těla by od sebe neodtrhla ani zvýšená gravitace.

To, co Katrin slibovala byla lež, věděl to, nechal ji však v tom, že jí věří. David věděl, že se to jednoho dne stane skutečností nejen přetvářkou. Počká si, až bude mít slovo láska ekvivalent jeho jména.

Váha na stehnech nebyla pro syntetika nijak těžká, naopak oceňoval ženinu odvahu, že sem přišla, možná ji skutečně to odpoledne cosi oslovilo a ona změnila názor na jejich vztah. Bylo však ještě brzy domnívat se, že vyhledala jeho společnost, protože ho opravdu chtěla.

Byla to chytrá strategie to uznával, ale velice průhledná na ženin charakter.

Velké mužské dlaně se přestěhovaly na Katrinin kulatý zadek, ale přes látku česané vlny necítil žádný šev spodního prádla. Rafinované, věděla, co udělat, aby ho svedla, ale tak lehké to není.

Jak se k němu to ženské tělo vonící po brusinkách přitisklo, udělal totéž a položil hlavu na její rameno, vdechoval tu vůni, na nose ho lechtaly karmínové vlasy jako paprsky hřejivého slunce. Chtěl ji vidět nahou, pod sebou, žebrající, sténající v extázi. Pořád se nad těmi myšlenkami pozastavoval. Kde se vůbec braly? Možná příliš pozdě si David uvědomil své poškození na softwaru. V těch stovkách zpráv, které si stačil přečíst v syntetic labor bylo pár vadných modelů, u kterých programátoři dělali i protilidské zkoušky. Vždy, když android provedl nebo byl donucen udělat něco protiprávního jako například zranil člověka, či šel proti pravidlům firmy, v jeho mozku něco degradovalo. Tento jev způsoboval vyšinutí a postupné znehodnocení jednotky. Takový vadný jedinec se vyznačoval silnou simulací emocí. Jednal iracionálně i netypicky a byl schopen pak svou chybu udělat znovu, u člověka by se to dalo přirovnat k šílenství. David zkoumal, zda netrpí něčím takovým, když se snažil vyhnout přímému Weylandovu rozkazu, který byl v rozporu s přímím zákonem neublížit člověku. Došlo u něho k nějakému přerodu? Změně? Něčemu, co nemohlo projít žádnou kontrolou, jež by detekovala nějakou anomálii? Měl by se sám uložit do boxu, vypnout se a označit za porouchaného? Ne, i kdyby chtěl, měl by teď na svědomí pět tisíc mrtvých lidí, které by bez protilátky zemřelo.

Pevně zaryl své prsty do obou půlek své partnerky a dočkal se hlasitého výdechu, čímž ji na pár vteřin umlčel, aby mohl sám pokračovat. Davidovy rty pohladily Katrinino ucho schované za závojem hladkých pramenů, jež jeho umělecký vkus tak obdivoval.

„Myslela jste na mě včera večer?"

Kapitánka nechápala, o čem to mluví, a pak jí všechno naskočilo a srdce začalo tlouci proti jeho hrudi ještě úpornějším tempem.

„Jak..." tím jediným slovem se přiznala i usvědčila. Zavřela oči, vybavila si tu chvíli, kdy se položila do postele omámená margaritou a pomyslela na poslední sex s ním v tom tmavém skladišti. Živočišné, spontánní, stejně jako když sníte kousek koláče, chcete pak ještě větší kus. Začala se hladit na svých intimních místech až do sladkého konce, ale co ji zaráželo...jak to ví? Neříkal, že v jejím pokoji nejsou kamery?

„Vaše sladká ústa." Jediná odpověď, jež ji zchladila jako led. David se usmál proti její kůži na krku, kde hned naskočila husí kůže

„Cože?“

„Vaše vzdychání, bylo očividné, co jste dělala, za jiných okolností bych vás rád sledoval, ale měl jsem mnoho práce," nechal ji několikrát vydechnout a ona si představila jaké by to bylo, kdyby byl v pokoji a pozoroval ji při tom, kdy měla rozevřená stehna a oddávala se vlastní masturbaci a uspokojení.

Katrin nasucho polkla a cítila se zaskočena, představovala si různé scénáře, jak ji David sleduje, když si zajíždí prsty dovnitř. Ta zvrácená představa byla svým způsobem vzrušující a neodolatelná.

Proboha vážně chtěl vidět? To už by neměla soukromí ani ve vlastním pokoji…Katrin setrvala v nejistém tichu.

„Rád bych to viděl teď, slyšet, jak se oddáváte svému chtíči, kapitánko," šeptal ji záludně tu provokativní výzvu do ucha a Katrin už si nebyla tak sebejistá.

Co to po ní chtěl? V hlavě se jí to přehrálo několikrát a než se nadála, jedna Davidova ruka držela ženino zápěstí a stahovala ji dolů mezi vlastní rozevřené nohy.

Mezi jejich těly bylo jen tolik místa, aby se tam protlačily dvě ruce. Katrin začala panikařit, něco tak zvrhlého se neodvažovala udělat ani se vší svou odvahou, chtěl ji opět ponížit, k čertu s jeho slepou pomstou, nesnesla, aby se na ni při tom díval! Představy byly jedna věc, navíc v opilosti ale...sakra...no tak...

„Ne, to po mě nemůžeš chtít, Davide," hlas se zachvěl odporem i strachem a přerostl z vrnění na kňourání.

„Necháte se přemlouvat? Přijdete sem abyste mě svedla, nuže svádějte mě," pobídl ji jednoduše.

Ruka se dala znovu do pochybu a navedla ji k vlastnímu rozevřenému klínu, tam ji pustila. Katrin věděla co má dělat, to, co po ní chtěl bylo naprosto skandální a ona neměla žádnou zkušenost s voyerem. Musela to udělat, jinak nedostane to, co chtěla. Pevně zavřela oči a snažila se nevnímat tu potupu, když se dotkla svých závojíčků. Objala Davida jednou rukou kolem krku pro oporu a druhou váhavě začala s vlastní stimulací. Sama nevěděla, jak to zvládne, a tak se svého robotického milence snažila nevnímat, prostě předstírala, že tam není, alespoň se na ni nedíval, jen věděl, co dělá, jelikož syntetikova hlava byla těsně vedle její.

Pohlazení do pozvolného rytmu vážné hudby by každý považoval za romantiku, jen kdyby to nebylo v takové situaci. Katrin se soustředila na vlastní vzrušení a doufala, že brzy dojde do té fáze, že nebude vnímat nic kolem sebe, přestane se stydět a poměrně rychle se to stalo skutečností.

„Sténejte, chci to slyšet, Katrin," připomněl se jí David šeptem do ucha a žena si uvědomila, že celou dobu tiskne rty pevně k sobě v soustředění, a tak je mírně pootevřela.

Ruka se pohybovala, mnula, tlačila na ten malý knoflíček a stydlivost se měnila ve vzrušení závratnou rychlostí. Prsty stále pracovaly, a přitom se klouby těsně otíraly o Davidův rozkrok v tom malém těsném prostoru. Katrin smyslná touha stále více pohlcovala až začala nahlas procítěně sténat, víčka se chvěla, řasy třepotaly a intenzivní tlak v klíně stoupal, pohlcena okamžikem zapomínala, zda je na Oberonovi nebo někde v nehmotném vesmíru.

David toho jedinečného stavu využil, odtáhl se od ní zpátky do opěradla a pozorně ji sledoval při každém pohybu.

Sledoval, jak drobná ruka zajíždí pod vlněné šaty obepínající ty božské křivky, jak se celá postava prohýbá v zádech a oddává se chtíči, do kterého ji nalákal. Jako voyer se kochal propnutým krkem, napjatým výrazem v kapitánčině tváři, jak se snažila a nemohla odolat vábení přírody, dokonce cítil vůni pižma horkého klína. Pohled putoval nahoru i dolů a zastavoval se na tom místě, kde se Katrin uspokojovala. Nádherný pohled, ale pořád viděl málo kůže a vůbec všeho, taková krása by neměla být zakrytá.

Jak se Katrin propínala v zádech, nastavovala mu nevědomky svá prsa k polaskání. Bradavky se tísnily pod poddajnou vlněnou tkaninou a žadonily o objevení.

Pozvedl tedy volnou ruku a mezi palec a ukazováček uchopil zip šatů pod krkem a mučivě pomalu ho stahoval. Hluk vážné hudby tlumil zvuk zapínání, jež se vydalo dolů a bralo s sebou všechnu skromnost s cudností, aby odhalil kypré ničím nechráněné kopce kulatých prsou, připomínaje dvě šťavnatá jablka rajské zahrady.

Nejprve se objevily zvedající oblouky, půlměsíčky růžového masa, pak i bradavky, a nakonec zip sklouzl až na břicho, kde ho nechal ukrývat ten nejvzácnější poklad.

Katrin si zatím ničeho zvláštního nevšimla a ve svém duhovém světě pracovala na splnění jeho rozkazu.

Řasy se znovu zatřepotaly jako motýly, když se nečekaně přisál k jedné z bradavek, která se třpytila jako červený rubín. Kůže byla horká, sálala ženskostí. David ochutnával po douškách.

Nasál ten malý plod a vychutnal si ho, nepospíchal, byl jemný, jak si přála, a tak nechal svou mysl bloudit. Přemýšlel, jaký je vlastně mezi tím rozdíl. Zda je sex mezi dvěma cizími lidmi a milování o důvěře mezi nimi, ale oni už nebyli úplní cizinci a láska byla jen jednostrannou záležitostí. Jak tedy docílit vzájemné shody?

Hýčkal ji stejně jako předtím ona jeho, otíral svůj dolní ret o dvorec, který nutil bradavku ztvrdnout a vtlačit se mu do úst. Olízl ji, polechtal jazykem až Katrin zmučeně zaskučela a nehty jedné ruky Davidovi zaryla do horní části zad ocelových lopatek.

„Davide!"

Zamlouvala se mu ta reakce. Žena jeho jméno zasténala takovou chvějící intonací, což si zasloužilo pozitivní odměnu, a tak začal sát.

Katrin myslela že se zhroutí, že její tělo nevydrží takový nápor blaha, chtěla víc, potřebovala víc. Ze všech svých sil se přinutila ovládnout svou touhu a poslepu pátrala prsty po Davidově overalu, až našla, co hledala.

Chytla zip a prudce s ním trhla nespokojeně dolů, nestačil ji zastavit a ona sjela kam až mohla, zastavila se pod těmi hříšnými boky. Rozhrnula látku do stran, odhalila teplou širokou hruď plnou silikonových svalů, které by mohla uctívat a dlaň sjela dolů na ploché pevné břicho a dál na něco ještě mnohem tvrdšího.

„Ah, bože," vydechla, když ji David polechtal vlhkým jazykem a obkroužil bradavku kolem dokola. Mohla se skutečně zbláznit, jak to rozvibrovalo i sebemenší nerv po celém těle, jež se celé propnulo proti němu.

„Znovu, prosím," zanaříkala Katrin kňouravě a on poslechl jako otrok svou paní. Špička jazyka šermovala proti mléčné kůži jako pero po papíře, v návaznosti na to chytila jeho penis a začala ho hladit. Stále netušila, zda mu to přináší potěšení nebo cítí vůbec něco, ale teď se sotva zaobírala takovými složitými myšlenkami.

„Chci to," naznačovala horečně svou rukou a stoupavými pohyby co přesně žádala a co bylo před ní tyčící se hrdě vzhůru.

„Musíte poprosit…"

David schoval svůj vlčí spokojený úsměv do ženiných prsou…


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 20. 02. 2020 - 20:11 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.