Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 20. - Druhá šance

Kapitola 20

Druhá šance

 

Tento večer byl úžasný, jediné nad čím se nedalo zavřít oči, bylo všechno to co se stalo předtím.

Katrin se musela zatvářit poněkud smutně, zaplavena svými myšlenkami, protože Davidova uchvácená grimasa se změnila ve starostlivou.

„Ty víš, že je to jen hezká lež viď? Obdivuješ muže pro něhož je čest všechno, ale pro tebe? Důvěra je jako zrcadlo, můžete ho stokrát spravit, když je rozbité, ale stále můžeš vidět trhliny v poničeném odrazu,“ vzpomněla si na jiný citát a doufala, že pochopí tu myšlenku.

Vypadal zamyšleně.

„Některé věci prostě nejdou přehlížet, Davide, stejně jako skutky," dodala ještě v závěsu s měkkým lítostivým podtónem, aby věděl, jak ji to mrzelo. Veselá nálada byla ta tam a vystřídala ji plíživá melancholie, drápy jež se zasekly v Katrinině už tak zničeném srdci.

David náhle působil chladně a odměřeně, jeho pohled byl jiný jako by se uzavřel, cokoliv si myslel nebylo vidět na povrchu, „žena v zrcadle, hledá svůj vlastní protějšek a chyby,“ naklonil hlavu mírně na stranu, „když se do něj díváte, vidíte mě jako své selhání, kapitánko?"

Ten hlas mohl rozbíjet ledy, mohl ji potopit do arktické vody a nechat ji tam dokud neutone.
Katrin rychle hledala nějaký citát v omámené mysli, jež by obsahoval všechny matoucí emoce, které teď cítila, bolest jež se držela pod kůží a visela před očima a naštěstí na něco narazila.

„Zrcadla jsou úžasná věc, Davide. Zdá se, že nám říkají pravdu, že odrážejí život, ale nastav správně zrcadlo a ono ti bude lhát tak přesvědčivě, že uvěříš, že něco zmizelo. Lhal jsi mi a to ti nemůžu nikdy odpustit. Nemůžeš pochopit, jak moc to bolí, zrada je ta nejhorší věc co lidem můžeš provést,“ pomyslela přitom na Patrikovu nevěru a málem skřípala zuby. To co však řekl on ji naprosto šokovalo.

„Kdo snadno věří, je oklamán."

David měl pravdu. Tato slovní přestřelka nabírala hodně špatný směr, proč se vždy na hladině vynoří ledovec s ještě větší špínou dole v tu nejnevhodnější chvíli, říkala si Katrin v duchu. Sakra mohla ho oklamat, bylo to tak lehké, ukolébat ho náklonností stejně jako to dělal on jí, že je všechno v pořádku, že mu věří pro dobro ostatních. Manipulovat s ním stejně jako to dělal on jí. Vlastní pýcha byla však silnější, hlubší jako bezedná propast bez dřevěného mostu, nenáviděla ho. Proč ji ještě podporoval v tom, aby mu nevěřila. Dávalo to smysl? Co tím chtěl říci? Neuměla číst mezi řádky tak složité osobnosti a David ač byl stroj byl neskutečně komplikovaný.

Super. Teď měla dost materiálu, aby celou noc nespala a přemítala o tom až do rána.

Katrin se nadechla, ale vztek pomalu plížící se jako had omotávající každou její končetinu hrozil výbuchem. Kousla se do rtu a snažila se samu sebe přesvědčit, že se má uklidnit, ale alkohol nebyl dobrý rádce a odstraňoval všechny překážky a zábrany, jako když auto naráží do kuželů na silnici. Všechno bylo v troskách a šlo do prdele geometrickou řadou.

Stejně jako tsunami byl mezi nimi zdánlivý klid než pevně uchopila skleničku a chtěla jí Davidovy vychrstnout do tváře ale nešlo to.

Sklenička bůh ví proč držela na stole jako přimrzlá a když se podívala proč viděla, že na ní byla položena Davidova dlaň a držela ji na místě.

Věděl co chystá? Možná předvídal její reakce nebo viděl, jak se jí na paži napínají svaly.

„Vztek je to poslední čím byste se měla řídit," zadíval se jí vážně zpříma do očí a ona se bála co bude dál. Právě teď měla chuť zalézt pod stůl.

Měl pravdu, nechávala se unášet hněvem ale to jenom když byla v jeho společnosti! Mohl za to on, kdyby nic neudělal nemusela by ho nenávidět, kdyby nic neudělal byly by všichni mrtví...nesnášela tyhle rozepře.

To poznání se protlačilo mezi všemi výčitkami a osvítilo ji.

„Chtěla jsem se jen napít," snažila se o co nejpřirozenější hlas, oběma bylo jasné, že lže ale androidova ruka se stáhla a ona skutečně usrkla nápoje.

Ani jeden nic neříkal, protože toho řekli už až příliš a ticho bylo pohodlné.

David kapitánku studoval se zájmem vědce a Katrin se raději pootočila k parketu, aby ji ještě nenapadlo se mu v tomto stavu omlouvat, což by jí hrdost určitě neodpustila.

Píseň skončila a večer pokračoval. O další dvě hodiny později přivedla Jovovičová neschopného Harkera.

„Musíte mi s ním někdo pomoct, už se ani nepostaví na nohy, neříkala mu máma, že by děti neměli pít a hrát si s ohýnkem?"

Vojačka s ním trochu zacloumala, ale ozvalo se jen nepříjemné opilecké mumlání. Ostatní na tom byli podobně, jen Katrin a Jovovičová věděly, kdy mají dost, i když v případě vojačky šlo o rutinní zvyklost, které se v Rusku holdovalo běžně.

„Pomohu vám," nabídl David pohotově svou vstřícnou pomoc a Jovovičová mu pomohla přehodit to bezvládné zavazadlo přes záda. Pro něho to nebylo žádné závaží a nesl ho s lehkostí v doprovodu Rusky k výtahu.

Katrin měla ve střevech divný pocit. Nechtěla jet s nimi a tak se trochu zdržela, než se vydala k výtahu o 10 minut později.

Jela sama, Jack si nejspíše ani nevšiml že odešla a navíc na něho také náladu neměla.

Chodba k ubikacím byla pustě prázdná a tak co nejrychleji přešla k sobě. Stačila si akorát opláchnout obličej, když se u dveří ozvala žádost o vstup.

V tu chvíli myslela, že má podrážky přilepené k podlaze a žaludek někde na cestě k dalšímu slunci. První co Katrin napadlo bylo to, že si David i přes jejich malou hádku přišel vybrat svůj díl nebo to byl Jack, jež si všiml, že tam není a šel ji zkontrolovat.

Ani o jednu nevítanou návštěvu nestála.

Ne...něco uvnitř její mysli křičelo, že v tomhle stavu nedokáže uvařit ani kávu, natož odpálkovat kamaráda či svést Davida, cožpak nemá žádný soucit? Nestačil mu ten incident odpoledne? K čertu s tou blonďatou hlavou! Vyškube mu všechny vlasy, že už mu žádné nenarostou!

Došla s houpajícím se obsahem žaludku ke dveřím a otevřela v obavě, koho tam uvidí. Byla s tím už více méně smířená, ale za dveřmi stála Jovovičová.

Nechápavě se na ni podívala.

„Tady, když mě David míjel, požádal mě, ať vám to odnesu, kapitánko."

Sdělila to stručně a podala jí podlouhlou krabičku s kabelem a Katrin svitlo. Budík!

"Díky, ale...proč ho nepřinesl sám?" zamumlala a znovu jí v hlavě strašily případy, že něco nekalého dělá za jejími zády a prohlížela si digitální časovač.

„Myslím, že říkal, že jde vystřídat Marga, už musí být celej dřevěnej, zatímco my jsme si užívali," zazubila se.

Katrin souhlasně přikývla, "a co Harker?"

„Tak poslouchejte a uvidíte."

Kapitánka Ihned pochopila, když se z vedlejších dveří ozýval hlasitý chechot, jak si Damien utahoval ze svého strýce a dával mu co proto.

Obě se zasmály a poté si už jen popřály dobrou noc a dveře se zavřely.

Katrin položila budík na noční stolek a věnovala se pár záludným otázkám, například, proč se jí David vyhnul? Cítil nějaký stud z jejich předešlé konverzace?

Pokud ano, mají alespoň nějakou naději na přežití...

 

*************************************************************************************************

 

David potichu vešel do řídící místnosti a ani nebyl tak překvapen, když viděl muže vpředu opírat se o loket a spát, vzhledem k jeho věku to nebylo nic neobvyklého. Russo byl vyčerpaný a na jeho kulaté tváři se objevovala zelená a žlutá světla od blikajících kurzorů na obrazovkách, zatímco se mu hustý knír chvěl při každém nádechu i výdechu.

Android mu položil ruku na rameno a mírně s ním zatřásl.

„Myslím, že by bylo vhodné kdybyste se šel prospat do svého pokoje, vystřídám vás do rána, nemusíte mít strach."

Velký medvěd sebou trhnul a pootočil se k postavě po svém boku, oči měl ještě zamlžené spánkem, ale když viděl Davidův obličej vděčně přikývl, vstal a odešel bez jediného slova.

Android se posadil na jeho místo, vždy si byl více než jistý, že by dokázal všechno obstarat sám i bez lidské posádky, jako by se v ergonomickém kapitánském křesle narodil, obrazně řečeno. On si však nemohl připsat žádné zásluhy, vše co udělal a bylo jedno od jak velké katastrofy Oberona odklonil, se považovalo za běžné a povinné zabránit nebezpečí.

Katrin měla pravdu, to co dělal bylo z povinnosti k posádce, ale pokud se jednalo jen o ní, bylo v tom něco víc co nemohl definovat, protože slovo láska by v jeho stavu znělo více než směšně.

Naopak, pokud mohl simulovat velkou škálu chování a pocitů, proč by se to mělo lišit v tomto případě? V knihách byla láska považována za ušlechtilý cit hodný králů, něco za co stálo bojovat a co vás zároveň dokázalo zranit.

David se nad tím konfliktním protiřečením zamračil. Pokud je láska skutečně tak vznešená, proč by měl někdo kvůli ní trpět? Nedávalo to smysl. Žádný z konstrukčních výpočtů ani s jeho IQ nedokázal vyřešit tuto rovnici, odsunul tedy své úvahy stranou a dotykem prstů na obrazovce si nechal přiblížit to záhadné místo, které skener objevil na Andrisu 10.

Zatímco program jen analyzoval místo, jeho vlastní vylepšený program na kterém pracoval dva měsíce, stejně jako na teleskopu, který připevnil k boku lodi, dokázal to místo i přiblížit. Loď se nacházela už téměř na orbitě, což znamenalo lepší měřítko přiblížení. Nyní byl čas vše prostudovat a mít náskok před ostatními.

Android se pohodlně opřel do křesla a díval se na sklo, kde se přenesl obraz geografie z projektoru.

Barvy byly tmavé, potřebovaly trochu vyladit ale postačilo to.

„Zvětšit 300x."

Před Davidem se zaostřil prostor země, hornatý útvar a lesy, ale stále hodně vzdálené.

„Ještě zvětšit o dalších 150x."

Zatímco obraz byl předtím jasný, nyní se začal podivně vlnit jako by ho něco rušilo. Určitě to nebylo Oberonem, čím tedy? Že by ten signál přicházel z toho místa? Nyní David na malou chvíli zapochyboval, že by ten útvar mohl být opuštěný, ale stejně dobře tam mohl zůstat nějaký předmět, jež by analogický vizuální šum způsoboval. To ho začalo zajímat, ale stejně tu byla možnost, že je krajina špatně odstíněná, rozhodl se pro chytré řešení. Obohatil zaměření teleskopu i hloubkovým sonarem, což by mohlo rušení utlumit.

Tak jako tak pokud tam dole skutečně něco vyspělého čekalo, jistě by už o nich věděli a nějak zareagovali, stejně tak ale mohla být tamní civilizace na primitivní úrovni.

Trvala chvíle, než se obraz vyčistil. Povedlo se.

Na Davidově tváři se objevil potěšený úsměv.

Nyní se mohl podívat na onen záhadný útvar a s překvapením zjistil, že to vypadá jako osada. Příliš detailů zmapovat nemohl, ale podle tvaru se jednalo o něco vytvořené jinou živou formou. Zajímavá zpráva, kterou si nechá pro sebe, připraveným štěstí přeje. Vskutku. On připraven bude.

David by se díval a zapamatovával by si terén, ale malý varovný nástražný signál na pár místech v chodbě ho na něco upozornil.

Ihned vstal a opustil své stanoviště, aby se dostal do výtahu a sjel na nejnižší možnou palubu, kde se nacházela strojovna. V tuto hodinu bylo neobvyklé, aby tu někdo pracoval o to podezřelejší, že právě tato konkrétní osoba...

 

*************************************************************************************************

 

Krok za krokem se blížil k určenému místu, měl v sobě sice několik vydatných skleniček, ale byla to dobrá příležitost, když byli všichni indisponováni veselým.

Chladný design bílých chodeb vystřídaly nerezové kovové trubky táhnoucí se po obložení a provizorní zpevnění prostoru, až se člověk cítil nepříjemně jako by se vše zmenšovalo, aby stavitelé a konstruktéři poskytly více místa strojům za zdmi, než lidem, kteří je udržovali v chodu. Právě to bylo to pravé místo, kde se lehce ztratily různé věci, úmyslně i neúmyslně.

Muž překonal uličku s vyšrafovaným varováním o bezpečnosti a vstoupil do jedněch ze dveří, jež se spíše podobaly otvorům v ponorce, než modernímu vesmírnému plavidlu.

Naopak prostor za nimi byl jako jedna velká hala plná turbín, ve kterých probíhalo jiskření a nahromaděná energie pohybovala celým kolosem jako malou hračkou a postrkovala ji po vesmíru spolu s jadernými reaktory.

Nikdo nikde nebyl, málo kdo sem přišel kvůli nepříjemnému hluku a brnění, jež se odráželo i skrze podlahu, ale pokud vše fungovalo, nebylo lidské pomoci ani potřeba.

Nyní byl mužův zájem obrácen ke třetímu reaktoru, přesně tam to mělo být.

Podle odhadovaného času stráveného po probuzení posádky měla být bomba sestrojena z poloviny, na něm bylo ji dokončit, když teď Fishová byla mimo dění. Přinesl si sebou i schéma, kdyby mu jeho alkoholem posílený mozek vypověděl službu. K dobru měl dvě až tři hodiny, poté si ještě potřeboval lehnout a prospat, aby nikdo nic netušil. Vše do sebe zapadalo přesně, jak naplánoval s i bez Fishové.

Jeden malý detail, ale mohl vše zničit...

Sabotér se přiblížil k reaktoru, chodil a pátral, což ho začalo rozčilovat, mělo to být přesně na tomto místě...schované v dutém prostoru za plochou deskou.

„Co? Kde sakra je?" místo bylo prázdné.

Muž byl tak nepříjemně šokován, že si ani přes přítomný hluk nevšiml, že někdo vstoupil dveřmi a přiblížil se k němu.

Jako šílený začal prohledávat nejbližší okolí, dokud David po pár vteřinách klidně nepromluvil.

„Hledáte něco, pane Williame?"

Tázaný se rychle otočil jako by viděl ducha, ten šílený lesk v očích naznačoval silné provinění.

„Vyděsil jsi mě, Davide," vydechl s rukou na srdci.

„Například destrukční zařízení na bázi TNT? Je mi líto, v množství, které jste zvolil by při výbuchu zničil ne jeden, ale dva motory, avšak pokud jste zamýšlel zničit všech sedm, pak by vaše snažení bylo naopak marné a nedostačující."

Jack byl odhalen na plné čáře a snažil se s tou konfrontací vyrovnat, nejlépe zalézt jako krysa do díry. Dobře věděl, že David představuje problém, kámen v dokonalém soukolí.

„Myslím, že ses spletl, Davide, jen jsem stiskl špatné tlačítko ve výtahu, nejspíše jsem toho vypil až příliš," nuceně se usmál a mávl bezstarostně rukou.

Android však neztrácel vyrovnaný jistý postoj. Věděl s kým mluví a zapírat? To bylo jako lhát detektoru lži.

„Snažíte se mi vnutit zjištění, že strojovna je plnohodnotným místem na procházku? Vysoce nepravděpodobné. Nelžete mi," udělal jeden varovný krok vpřed k navigátorovi, „lidé lhaním zakrývají své pravé úmysly, nenuťte mě si o vás myslet, že jste hloupý."

Atmosféra houstla a Jackovi se úsměv pomalu vytratil z tváře a vystřídal ho vážný napjatý výraz a tvrdé oči jako skleněné kuličky.

Byl přistižen při činu.David se však pootočil k navigátorovi bokem a ukázal mu, ať ho následuje. Nečekal to.

Jack neměl na vybranou, věděl, že proti němu nemá šanci a rozhodl se vyčkat na příležitost, jistě se nějaká naskytne, štěstěna ho měla ráda. Počká a pak z toho nějak vyklouzne, kdyby nebyl opilý, dělal by si větší starosti.

Oba prošli do sektoru chodeb, zamířili dalším koridorem a pak po schodech o patro vzhůru do hnízda, jak se říkalo řídící místnosti s prosklenými zdmi. Hnízdo bylo upevněné na stropě velké haly kde byli předtím, odkud byl rozhled na celou strojovnu. Sklo skvěle izolovalo od hluku a zápachu železa jako velké plus.

Jack šel opatrně za svým průvodcem a nestačil se divit, myslel si, že ho David vede rovnou k ochrance, kde ho šoupnou do vězení. Co ale dělali tady?

Kabina se podobala můstku, plno tlačítek s nepřeberným množstvím funkcí, ale na rozdíl od kapitánského postu tam nahoře, tady se vše dělalo převážně ručně, pokud na můstku něco nefungovalo, muselo se až sem dolů.

Byli opět sami. David přešel ke sklu a zadíval se dolů, pak se otočil. Působilo to sebejistě a rozhovor, který měl proběhnout rozhodně nebude jednoduchý, už jen proto, že nevěděl co chce David dělat. Rozhodně ho ale neohrožoval, a navíc dveře měl přímo za sebou pro případ útěku, téměř jako by mu to android zbaběle nabízel.

„Zavřete dveře, nemyslím si, že byste chtěl, aby nás někdo slyšel, popřípadě kdyby se tu někdo potuloval na procházce, stejně jako vy," androidův pohled padl za Jackovi záda k tmavému otvoru.

Pro nezbytné soukromí navigátor uposlechl rozkaz.

„Proč mě rovnou neodvedeš, když víš co chci udělat?" zeptal se přímo, jakmile se otočil čelem k tomu lidskému stroji. Nemělo cenu zapírat.

David vyhlížel stále klidně, tvář bez jediné vrásky nebo zamračení, spíše otevřený pro naslouchání, „protože se s vámi chci dohodnout pane Williame."

„Dohodnout na čem?" nadzvedl Jack obočí, toto ho opravdu překvapilo, jak by stroj Weyland-Yutani mohl spolupracovat s někým jako on na stejné úrovni, musel ho vidět jako škůdce nebo ne? Bylo by to v rozporu s jeho misí.

O co tu šlo? Něco v tom pekelně skřípalo, ale byl ochoten si poslechnout celý návrh.

„Poslouchám."

David přikývl a založil si ruce za zády jako po vzoru svého sebejistého stvořitele, vyzařovala z toho moc, která se navigátorovi pranic nelíbila. Působil spíše jako někdo na koho si má dát pozor, než jako nápomocný sluha, navíc ty modré oči byly jako laser, jež mu projížděl celým tělem a krájel tělo na malé kousky.

David si nechal chvíli k dobru, aby svého oponenta znervóznil, zaručená strategie, jež se pokaždé vyplácela.

„Nuže, přijdu rovnou k věci. To co jste s Fishovou prováděli je nezákonné podle směrnic Weyland -Yutani a zničení nebo poškození lodi je státem postižitelné a stíhané, to si jistě uvědomujete, ale zapomněli jste snad na to, že celá loď má důmyslný kamerový systém? Pozoroval jsem vás již první den a nechal vás jednat, doufal jsem, že si svůj čin a jeho důsledky uvědomíte, než bude pozdě, zřejmě jsem se mýlil."

Nyní nechal trochu prostoru Williamovi, aby se nějak obhájil, ale mlčel, než mu všechno došlo jako světlo z nebe.

„Takže ty víš všechno? Proč jsi nikdy nic neřekl?"

Znělo to téměř jako obvinění, ale David necítil lítost. 

„Možná jsem chtěl vědět, jaká bude vaše reakce po smrti vaší spolupachatelky. Mělo vás to předem varovat, nestalo se tak stále se pokoušíte o sabotáž, máte vskutku odvahu," projevil mu David hraný obdiv.

Jack byl trochu mimo sebe, nějak nevěděl kam tím míří a proč už nemá na rukou želízka a to protahování bylo jako pomyslné natažení na středověký skřipec, jež vás dřív nebo později donutí zpívat.

„Takže co bude teď?"

David mírně odvrátil hlavu ke straně kterou zakrylo červené podsvícení, přemýšlel co muži před sebou určí za osud, naopak Jack na panelu metr od sebe zahlédl těžký železný klíč a jeho mozek začal fungovat naplno, opilost se rychle vytrácela a vystřídala ji vkrádající se panika. Pomalu se pohnul a natáhl k nářadí chvějící prsty posílené odhodláním.

Zaútočit na Davida bylo jedním z mnoha řešení a tato příležitost k tomu přímo vybízela. Androida nebude nikdo oplakávat a litovat.

Chladný kov v ruce mu dával potřebnou jistotu a zatímco jej potěžkal, začal David mluvit.

„Můžete si vybrat, jsou zde tři jednoduché možnosti, buď se dobrovolně vzdáte a půjdete za mříže, kde vyčkáte na rozsudek, kapitánky Leeové, nebo můžete svobodně jít bez dalších následků, pokud mi odpřísáhnete, že se vzdáte všech svých destruktivních aktivit na ohrožení posádky a lodi."

Jack si chtěl poslechnout i tu třetí možnost, když u té druhé měl snad mlhu před očima. Vážně by ho jen tak pustil? Jako vážně?

„A ta třetí možnost?"

„Ta třetí možnost je definitivní, ukončím váš život teď a tady, stejně jako tomu bylo s doktorkou Fishovou," sdělil mu bez obalu David tím chladným hlasem popravčího.

Williams myslel, že se najednou nenadechne, stejně tak mohl polykat vodu.

„Co? Ty jsi ji zabil?" pevně sevřel klíč v obou dlaních, které se víc a víc potily.

„Jsem naprogramován abych jednal v souladu s pravidly bezpečnosti, nenuťte mě vás vidět jako smrtící hrozbu, snad vás přesvědčí, že ta žena zemřela kvůli vašemu rozmaru. Měl byste za to nést následky, ale domnívám se, že o to se postará vaše svědomí."

„Ty chladnokrevnej parchante!" zavrčel Jack a už chtěl udělat krok vpřed a oddělit mu hlavu od krku, jediné co mu bránilo byl fakt, že David byl stroj, silnější, rychlejší, který dokázal z člověka udělat sekanou, jak se právě přesvědčil.

Ostatní modely nesměly člověku ublížit, i kdyby mu tím klíčem vypáčil hlavu a zabodl mu ho do hrudi. Tohle ale všechno podstatně měnilo. Jak to bylo možné? Kde byla nějaká záruka, že člověku neublíží?

Jack se začal silně potit po celém těle.

„Pokud vás však smrt člověka, kterého jste balamutil nezasáhla, mějte na paměti, že kapitánka Leeová, vám podruhé tak lehce neodpustí zvláště zradu, je to hrdá žena," podotkl, „váš nízký poklesek by ji jistě zarmoutil."

Pokud by měl Jack o pár koleček méně, jistě by se na Davida vrhl a dost možná by se mu i podařilo do něho strčit takovou silou, že by propadl sklem a poškodil se dopadem o tvrdou podlahu dole, přeci jen to bylo minimálně 10 metrů, ale to jedno slovo ho drželo v šachu.

Ten hajzl ho vydíral skrze city?

Už tak v sobě dusil potlačovaný vztek a lítost když ho Katrin odmítla, byla to hořká medicína, ale aby jím pohrdala a nenáviděla ho? Tohle chtěl? Až tak daleko chtěl zajít? Co kdyby jí to ten android pěkně vyžvanil do ucha? Věřila by mu?

Možná měl David pravdu, přemýšlel, ale druhá část zase odporovala, že to co dělá, dělá pro Katrin pro ně oba. Pokud teď ustoupí, bude ještě všechno moci promyslet, navíc bomba měla ještě čas. Může sestrojit jinou a pak ji sem ve finále donést, až David ztratí ostražitost.

Mrtvola dostane těžko druhou šanci, natož muž za mřížemi, proč tedy nevzít nabízenou šanci.

Náhle Jacka z přemýšlení probudilo nepříjemné trhnutí, když mu David vyrval z rukou železný klíč.

Navigátorovy ruce klesly podél boků, napadlo ho že ho za absenci odpovědi sám udeří a vyřeší jeho dilema jednou provždy, ale David 8 byl tichý, klidný a nehybný. Stál naproti němu jako zkušební figurína testu tvrdosti a přesto mu dával ještě naději. Neuvěřitelné.

„Nabízím vám druhou šanci, pane Williame, dokážete ji přijmout nebo se necháte vést jako flagelant do rukou práva? Nemusíte trpět za něco, co jste ještě nespáchal, berte naši rozmluvu jako varování," Davidův hlas se ztišil na nebezpečnou úroveň, která pohnula i takovým mužem jako byl flegmatický Jack, jež se konečně svému oponentovy dokázal podívat zpříma do očí.

Vrásky kolem nich se na pár chvil nepříjemně zvýraznily, jak nedůvěřivě je zúžil v jakémsi asketickém podřízeném stavu.

„Nechci, Katrin, zklamat..." vydechl nakonec. Přeci jen se do popředí protlačila alespoň jedna nezištná myšlenka.

Android před ním stále držel tvrzený klíč před sebou jako by mu stále nabízel všechny své šance, ale Jack už si vybral.

„Já vím," přikývl soucitně David a pomalu zavřel a otevřel oči, „nezklamte ji, v opačném případě si pamatujte, že se dozví o vašich záměrech vše, ale pak již bude pozdě."

Jack zatnul zuby nad tou výhrůžkou, otočil se k androidovy zády a vyrazil pryč.

David zůstal v kabině hnízda sám, spokojený se svou vlastní prací.

Donutit lidi, aby jednali tak, jak chtěl, bylo až směšně lehké. Podíval se na těžký klíč ve svých rukou a položil ho opatrně zpátky na své místo, kde ho jeden z údržbářů nechal.

Mohl Jacka lehce zabít, možná by se tak rychleji dostal do Katrininy přízně, až by u něho hledala oporu pro svůj smutek nad jediným přítelem, kterého měla, ale ještě chvíli ji chtěl nechat v prozatímní iluzi. Nemuselo se vše sesypat jako lavina, stačil kamínek po kamínku.

Nechal navigátora odejít jen s pokáráním, ale dobře věděl, že se svých cílů jen tak nevzdá i po tom, co mu odhalil, že se zbavil Fishové a dokonce i jemu vyhrožoval smrtí, se svého záměru nevzdá. David si svým záměrem byl více než jistý.

Bude zajímavé sledovat, jak se před ním přetvařuje.

Měli mezi sebou dvě malá špinavá tajemství, ale on to bolestivější Katrin odhalí, až bude pravý čas. Ve svůj prospěch, samozřejmě.

Ženská srdce se musí lámat opatrně a pozvolna.

David přešel k průhlednému vysoce odolnému sklu a prohlížel si sám sebe hodnotícím sebekritickým pohledem někoho, kdo chtěl vidět jen dokonalost, jeho elektronické myšlenky se zaměřovaly nad dalšími kroky a nepravděpodobným neúspěchem.

Dnešní nečekané setkání během pohřbu Davida naplnilo nadějí i radostí, naopak to v něm podnítilo něco nepojmenovatelného co chtělo stále víc, nesměl však příliš tlačit a dát průchod zbrklosti, už s rostlinami se naučil, že trpělivost se vyplácí a že časté zalévání vede k úhynu celého díla, ať bylo sebelepší. Ne.

Nechá Katrin teď chvíli přemýšlet a později bude pozorovat, jak se cítí a podle toho bude jednat. Ticho řekne mnohem více než slova, připomněl si.

Před očima mu vytanul dnešní večer, vše vypadalo velice slibně a ona se o něho dokonce starala, líbila se jí jeho společnost, tanec, rozmlouvala s ním a on se jí dokonce svěřil se svým malým tajemstvím, které nikomu jinému neřekl. I to se dalo považovat za štěstí. Snažila se ho pochopit, snad jen se nechal příliš unést a celou situaci něčím mírně pokazil, ale nevěděl v čem, když se Katrin hněvivě obrátila proti němu. Musí to blíže prozkoumat.

Lidská mysl byla tak nepředvídatelná...nápaditá a proměnlivá.

Z pohledu dolů do šedého nevýrazného prostoru strojovny ho vyrušilo varování vlastního těla na další aktualizaci, která se stále opakovala dokola bez návaznosti na spuštění určitého okruhu. Jeho paže...

Muž odhrnul rukáv mikiny, aby se podíval na předloktí, kde stále vězela otevřená rána lehce ohraničená bílou zaschlou tekutinou jež vypadala jako pryskyřice. Polymerová kůže se nechtěla zcela zhojit kvůli malým okem nepostřehnutelným výbojům od toho incidentu, jak se spálil o terciální plášť motoru při opravě lodi. Pokud to jeho samoopravovací systém nedokázal zvládnout sám, bude nutno vyměnit dva špatné dráty zcela ručně. Nemohl si dovolit zahálet a mít paži ze 30% poškozenou.

Cestou k výtahu David prostudoval stažený manuál doporučený jeho vlastní společností, vše potřebné měl ve svém pokoji, naštěstí na tak jemnou práci a minimální škody nebylo potřeba velké linky s otočnými rameny, zcela k tomu stačilo pár všedních nástrojů, pájka, náhradní díly a náhradní součásti těla, jež byly ve skladišti. Weyland-corp myslela na všechno, nic co by jednou rukou a lehkou manipulací prstů sám nezvládl...

    

*************************************************************************************************

 

Ráno Katrin nevzbudil budík, jelikož sice stál na nočním stolku od té doby co ho Jovovičová přinesla, ale nebyl zapnutý. Ten nepříjemný zvuk vycházel odjinud.

Nejprve si chtěla zacpat uši, ale když zvonění nepřestávalo, byla nucena se zvednout a dojít k těm zatraceným dveřím. Doufala, že je to něco neodbytného nebo dotyčného vlastnoručně uškrtí. Po včerejším večeru by si ještě dala tak tři měsíce odpočinku jako medvěd ne jen pár skromných hodin.

S červenýma očima se postavila k rámu a dvakrát se pokusila stisknout tlačítko po straně, než se jí to povedlo.

S obličejem ještě omačkaným od polštáře, hodila po dotyčném takový nevrlý škleb, že by musel utíkat a zakopnout až teprve o výtah, jak by vyděšeně prchal pryč. Měla si dát visačku "nerušit" z druhé strany.

Než se kovové desky odsunuly do zádveří, zavřela oči a zase je otevřela, ten venku ji však už strkal zpátky do pokoje, aniž by alespoň řekl dobré ráno.

„Hej, co se děje?" snažila se podívat kdo to je. Na svou nevrlou obranu nemohl přeci dotyčný předpokládat, že bude po tom výživném večeru příjemná a připravená velet hned bez raní potřebné porce kofeinu. Všichni jsme byli jen lidé...

Katrin byla stále v pyžamu a pokud si nedá do očí sirky, zase usne, jakmile ale zahlédla světle hnědou kštici, zbystřila.

„No, no, ne tak rychle, Jacku, co to děláš? Je vůbec ráno? Co takový spěch, jdeš se mi snad zpovídat s kým jsi strávil noc? Víš co? Je mi to jedno."

Katrin to sotva zamumlala, ale znělo to tak trochu i vyčítavě, naposledy ho viděla s tou cizí ženou, o které si myslela, že ho přivede na jiné myšlenky a on teď vypadal, jako když mu uletěly včely. Nesnesla však, že po tom, co spolu strávili divoké chvíle, po tom co prohlašoval, že ji miluje, se přišel ospravedlňovat z nevěry. Upřímně se jí z toho dělalo špatně. Další důvod nevěřit prolhaným mužům. Možná ho to odmítnutí zdrtilo a on svou lítost utopil mezi stehny nějaké poběhlice, která si sama sundá kalhotky, ale u ní lítost hledat nemůže. Nechutné. Proč to muži řeší takovým otřepaným způsobem?

Už na sebe nenechala ani sáhnout a ustoupila o dva kroky dozadu, aby na něho pořádně viděla a zpražila ho pohledem.

Jack vypadal přepadle, „o čem to mluvíš? Já jsem s žádnou ženou nebyl, Katrin," kroutil hlavou jako uličník, snažil se hájit, opět připomínal toho malého kluka, kterého v něm pořád viděla.

Znovu si ho prohlédla od hlavy až k patě a zase zpátky, vypadal jako by nespal celou noc.

„To určitě," odfrkla si pochybovačně.

„Nelžu, ale to není to, co ti chci říct, potřebuju, aby ses na to posadila, prosím," podíval se jí s naléhavou prosbou do očí.

Tíha těch slov donutila kapitánku sklouznout na pohovku jako by měla na nohách závaží a zase ten kámen v žaludku. Něco se jí na tom napjatém tónu nelíbilo, to nebylo Jackovi vůbec podobné.

„Co se stalo? Někdo...někdo další zemřel?" málem vyletěla z kůže, a to si myslela, že ještě není probuzená. Na špatné zprávy je čas vždy a bohužel se nikdy neomrzí.

„Tak řekni už něco," mlaskla netrpělivě a rozhodila rukama. Visela na svém kamarádovi pohledem a až při bližším pohledu zjistila, jak skutečně vypadá. Měl starosti a za kým jiným měl jít než za ní. Byli přeci přátelé, asi ho neměla tak podezírat, třeba je ve všem nevině.

Trocho to Katrin povzbudilo a obměkčilo, že k ní stále tíhne touto náklonností, ale nic na tom celém neměnilo, že jde jistě o špatné zprávy. To alespoň jeden den nemohl být normální?

„Já nevím, jak mám začít, dozvěděl jsem se něco hrozného, víš že to nemůžu dlouho dusit v sobě, ale je s tím potřeba něco udělat a ty jsi mě vždy vyslechla a já tebe."

Katrin se kousla do rtu, opřela lokty o kolena a působila sklíčeně i napjatě zároveň, jak se mírně nahrbila v zádech jako poražený.

„Tak řekneš mi to nebo ne, Jacku?" docházela jí trpělivost, prsty si protřela oči od spánku a hodila za hlavu, že je stále v nočním prádle, Napoleona se také nikdo neptal, zda své bitvy plánuje ve vaně nebo při pohledu na hvězdy.

„Jde o Davida," začal pomalu s notnou dávkou frustrace a jedním pohledem unavených očí.

Katrin zpozorněla, ale nedala na sobě nic znát, přesto jí pod látkou pyžama stály po celém těle chloupky, nějakou zlou předtuchou, „co je s Davidem?"

„Hlavně nezačni vyšilovat, to už jsem udělal za tebe," protahoval to Jack sklesle, „vypadá to, že zabil Fishovou. Vím, jak to zní, ale věř mi prosím, není takový, jak se zdá."

Nastalo dlouhé ticho, kapitánka začala rychleji dýchat a namáhat plíce, jak to věděl? Je to dobře, že to ví? Co cítí? Vypadá hrozně, takže ho to vzalo...udělala pár předběžných závěrů, byla však vnitřně ráda, že to horké tajemství nenese jen ona. Ne všechno špinavé prádlo musela větrat sama.

„Jak to, že jsi tak klidná?" zeptal se nevěřícně Jack. Teď vypadal všelijak, hlavně aby nezačal něco víc tušit. Začala se potit.

„Já...já to vím..." uhnula provinile pohledem.

„Co? Fakt? Tak to vysvětluje všechno," rozhodil rukama a nespouštěl ji z očí.

„Neublížil ti? Řekni, že jsi v pořádku."

Každé další slovo bylo pro Katrin jako zbrusu nový hřebík do rakve, sakra lež bylo to poslední, co si přála říkat, ale pokud ví pravdu, tedy ne celou samozřejmě, můžou spolu sympatizovat v této věci. Kámen v hrudi se pomalu pohnul a začal rozpouštět samou úlevou.

„On mi to řekl, podle jeho úsudku byla nebezpečná a byl to spolupachatel toho sabotéra, o kterém jsem ti říkala, pamatuješ si ty nefunkční zbraně," vzhlédla k navigátorovi.

Tentokrát se zarazil Jack, ale rozhodl se jen pro kývnutí hlavou a čekal co mu všechno prozradí.

„Ale, jak to víš ty?"

„Viděl jsem ho."

„Viděl?"


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 20. 02. 2020 - 20:06 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.