Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 19. - Přípitek na zesnulé

Kapitola 19

Přípitek na zesnulé

 

„Ona byla sabotér?"

Katrin zamrkala, dobře, teď to bylo vstřebat ještě těžší. Davidova upřímnost nebyla vždy potěšující, ale ona byla přímí racionální člověk a měla ráda jasná fakta.

„Ano, ale stejně tak mohla být uvězněna pod dohledem strážných v centru bezpečnosti," dovolila si namítnout jako by ho to nenapadlo.

Ten chladný led ji děsil, byl odměřený.

„Věřte mi, některé způsoby, ač vypadají drasticky, jsou mnohdy tím nejméně zlým prostředkem," ujistil ji David tónem vyvracející nade vší pochybnost jakékoliv argumenty.

Katrin by se zachovala jinak, ale každý nebyl jako ona zvláště někdo, kdo měl IQ několikanásobně vyšší než průměrný člověk.

„Půjdeme?"

Debata tímto nejspíše končila, čas na otázky vypršel...

David nabídl svou ruku dámě jako gentleman, ale odmítla ji, nehodlala se ho dotýkat, zvláště po tomto rozhovoru. Jedna příjemná chyba uprostřed smutečního obřadu jí nezamotá hlavu, natož aby si zasloužil špetku důvěry, ale to celé o Fishové ji dlouho bude ležet v hlavě. Přemýšlela o tom, když šli společně chodbou i po tom, co se smísili se shromážděným davem.

Zvláštní bylo, že necítila vztek, pokud ta pomatená plechovka skutečně jednala v zájmu ochrany lodi...David 8 věděl mnoho a Katrin se obávala toho, že s ní mohl manipulovat, a to bylo nepřípustné. Hořkost se vrátila do jejího nitra rychleji, než čekala, přestože cítila mezi stehny nepříjemné vlhko a tupé údery bolesti po tom jedinečném prožitku a...

Sakra, zapomněla v tom skladu své kalhotky!

 

*****************************************************************

 

Smuteční obřad skončil o necelou minutu a půl, pak se všichni rozešli. Katrin nastoupila do výtahu s Jovovičovou a Julií, byla taková semknutá skupinka osamocených žen, které setrvávaly v tichosti jako jeptišky.

„Ubikace?" zeptala se vojačka. Po stisknutí tlačítka a přiložení karty, si rozepnula upnuté sako, byl to pro ni trochu obtížný úkol, rukávy byly trochu těsnější, protože měla vypracované svaly z posilovny, a naopak sukně nemožná pro někoho, kdo měl image vojáka.

Ostatní přikývly.

„Kde se sejdeme?" promluvila nakonec projektantka Juliet, jež vypadala jako smutná víla ze Shakespearovy komedie.

„Nevím, ale ještě pošlu zprávu, tak za půl hodiny paluba D, bar upřesním."

Nahoře se ženy rozešly a Katrin byla šťastná, že je konečně ve svém pokoji. První, co udělala bylo to, že odhazovala své svršky, když mířila do koupelny. Dlouhá horká sprcha byla to pravé. Během té krátké půlhodiny v hangáru proběhlo mnoho věcí, ale teď na to nechtěla myslet. O patnáct minut později zabalena v měkkém ručníku, přešla do pokoje a podívala se na pager, už bylo stanoveno místo, skvělé.

Vybrala si tedy volnočasové triko a kalhoty, v baru by byla formálnost spíše na obtíž, kdyby se na ně pořád upíraly oči civilistů, takto se dobře smísí s ostatními.

Během té doby se ozval zvuk u hlavních dveří.

„Už jdu, Jovovičová!" křikla a zapínala si hodinky na zápěstí, když spěchala otevřít.

Bohužel, to nebyla vojačka ani jiná žena, ale ten nejméně očekávaný host.

„Jacku?" toho by tu vážně nečekala, určitě ne teď.

Ten poplašený výdech mluvil sám za sebe jako by si myslela, že ji tam napadne a znásilní, měla z toho smíšené pocity.

Muž tam stál ve žlutém tričku se vtipným nápisem "pozor proud" a měl kajícný výraz hraničící s výčitkami. 

„Katrin, já...omlouvám se, byla to moje chyba, nevím, co říct, abych to odčinil," poškrábal se na zátylku a působil, že neví kudy kam. Cítila z toho upřímnost. Mohla mu, ale odpustit? Teď to nechtěla řešit.

„Jacku," znovu vyslovila jeho jméno a překvapení se změnilo v trpkost, jako když olíznete kyselý citrón.

„Choval jsem se jako zvíře, jako vůl, promiň. Nech mě prosím domluvit,“ zvedl ruku, „nesnesl bych takové odloučení a tvou ignoraci. Prosím, zapomeň, co se dole stalo, naše přátelství pro mě hodně znamená," naléhal.

I pro ni to hodně znamenalo, ale on překročil hranice, nemohla mu jen tak odpustit a pokud vůbec, pořád tam už bude to malé zrníčko nedůvěry. Musel to tak podělat?

Chtěla zakroutit hlavou a vyhnat ho z prahu, moc čerstvé, moc bolestivé. Nakonec však prohlásila: „Neodpouštím ti úplně, Jacku, ale prozatím tě nebudu ignorovat. Stačí?"

Navigátor na to přikývl a zeptal se, zda ji nemůže doprovodit do baru. Přijala nabídku, ale vzduch ve výtahu byl až moc dusivý a ona postávala raději kousek stranou od svého přítele předstírajíc, že si v lesklém odrazu upravuje vlasy.

Tentokrát rozhovor nebyl bezstarostný a hravý, naopak jako něco, co nešlo od srdce a do čeho se ze slušnosti nutíte.

Katrin se cítila hrozně, trapně a neskutečně si oddechla, když z ní spustil pátravé oči, jakmile výtah zastavil v centru. Toužila utéct, ale nemohla. Bylo to vážně trapné.

Jakmile Jack vystoupil za jejími zády z té železné krabice, stály jí z toho chloupky na krku.

„Támhle tudy," ukázal prstem a oba se propletli mezi ostatními pasažéry, jež tu hledali zábavu a rozptýlení.

Bar byl modře podsvícený plný vysokých, dřevěných, stylových stoliček, ale i oddělených kójí zajišťující více soukromí. Docela příjemné místo, ani moc zákazníků tu nebylo, jen dva jiné páry.   

„Tady!" zamával na ně Monty, aby upozornil na hlasitou skupinku, která to vůbec nepotřebovala, ani slepý by si jich nevšiml. Dvojice došla do kruhu třech k sobě spojených stolů a kapitánka se podívala po všech přítomných, ale opět někdo chyběl.

„Russo, tu není?" nadzvedla tázavě obočí.

„Někdo musí zůstat jako záloha," pokývl jí sklenkou Libreto.

„Pan Russo, se dobrovolně nabídl, zůstat na můstku kvůli jakémukoliv problému, jenž by se vyskytl," hlas patřil postavě, jež k ní přišla a zůstala stát za zády. Jen jediná osoba na lodi měla takovou chůzi a vystupování ducha.

Katrin přeběhl mráz po zádech, podruhé za tak krátkou dobu, „děkuji za objasnění, Davide," odvětila kysele a otočila se k němu. Android kupodivu neměl uniformu, stejně jako ostatní, jeho široký hrudník, na kterém by mohl štípat kmeny stromů, halila tmavá mikina s kapucí, jako z dobře šitého tenkého neoprenu, jež kopíroval svaly, k tomu všemu přidal černé kalhoty, které kontrastovaly s jeho světlou árijskou pletí a žluté vlasy jej dělaly ještě výraznější. Byla to dobrá změna.

Zmíněný stroj držel v obou rukách nerezový šejkr a z něho se ozývalo šplouchání.

„Hlavní vědec Oberona se snaží být jen pečlivý, nemějte mu to za zlé, kapitánko Leeová," pokývl na jeho obranu a prošel kolem ní ke stolu a deseti křišťálovým sklenicím, do nichž rozlil obsah šejkru. Tekutina byla v každé sklence naprosto přesně stejná jako by použil odměrku, poté jednu z nich vzal a obrátil se ke Katrin čelem.

Pozorně ho sledovala, jak jí nabízí přípitek s lehkou nenuceností.

„Nemám mu to za zlé, Davide, jen mám strach, aby se mu nepřihodilo něco zlého jako Fishové," nadzvedla obočí a udělala přesnou narážku. Pochopil to. 

„U posádky lodi se za celých 24 hodin neobjevily žádné příznaky té záhadné nemoci, Amelie Fishová, měla jen tu smůlu, že byla na místě, kde jí nebyla v čas poskytnuta lékařská pomoc. Tragické neštěstí, vskutku."

Kecy, kecy, kecy.

Možná by mu i věřila, kdyby v jeho tónu našla alespoň trochu smutku.

„Vezměte si margaritu,“ nabídl, jsme tu, abychom uctili její památku," podal jí oranžový broskvový nápoj.

Váhavě ho přijala, jako by jí ho daroval had z ráje. David se při té příležitosti neopomněl dotknout prsty jejích, když jí sklenku podával. Nejednalo se o uklidňující gesto, spíše jako znamení pro jejího společníka, s nímž přišla.

Jack to viděl, ale v androidovi nepociťoval žádnou konkurenci i přes to, co mu říkala při jejich hádce, zato vyslal varovný pohled k Joshovi. Sedl si na volné místo přímo vedle něho, aby se tam Katrin náhodou neposadila. Raději tedy strpěl být vedle svého domnělého nepřítele v lásce než mu hrát do karet. Vážně obětavé, kdyby jen věděl, jak se mílí…

Kapitánka rychle ruku odtáhla a otočila se čelem ke stolu, aby pronesla pár slov, než se sborově sklenky zvedly do vzduchu na znamení přípitku.

„Když už jsme u toho, měla Fishová někoho na lodi?" otázka směřovala na Davida, který věděl v podstatě vše, co bylo v hlavním počítači.

Uctivě pohnul hlavou na jednu a druhou stranu, načež pohotově odpověděl: „Je mi líto, byla to svobodná, schopná a uzavřená žena, která se věnovala jen své práci."

Katrin se posadila do jedné z židlí a napila se studeného nápoje příjemně štípajícím na jazyku. David zůstal stát za ní jako osobní strážce a shlížel, jak se ostatní baví mezi sebou. Kapitánka z toho byla trochu nesvá a potřebovala se uvolnit, potřebovala ho nějak zaměstnat, protože nestála o to, aby za ní přešlapoval jako sup, který čeká, až udělá nějakou chybu.

Vzala margaritu, na dvakrát ji vypila a ukázala mu sklenici, "prosila bych další," zazubila se na něho přes rameno. David 8 jen povytáhl obočí, ale vzdálil se i se svým šejkrem, aby doplnil nezbytné přísady.

Byl jako chůva, prostě k nesnesení!

Jakmile se android o minutu vrátil a dolil nápoj, promluvil k němu Harker, ať si jde sednout ke stolu jako rovný s rovnými. "Nemusíš tu dělat barmana, patříš mezi nás chlape," zasmál se bodře s pomalu vracející veselou náladou. David si nemyslel, že je to řečeno vážně, mezi nimi byly takové nepřekonatelné rozdíly, nejen v myšlení, ve složení těla, ale v něčem podstatnějším, silnějším mezi nebem a zemí. Lidé, kteří tu teď seděli jsou ti stejní lidé, kteří ho na začátku přehlíželi i tropili nepříjemné vtípky. Davidův program mu radil to přehlížet, a přitom ho nutil k nim naopak vzhlížet. Ironické. Potupné. Nesmyslné.

Alkohol dokázal lidi sbližovat, jen co je pravda, dokonce dělal z nepřátel přátele, z mrzáků zdravé a ze zapšklých nejveselejší dobráky na světě. Zapomínali na všechno on ne. Stále pozorný a ve střehu, neovlivněný alkoholem a jeho zrádnými účinky.

Pomalu i zapomněli, že někdo má místo kostí titan a místo kloubů hydrauliku. Slabí. neužiteční. Takový v hloubi duše lidé jsou, pomyslel si David sarkasticky.

Android byl svědkem mnoha ponížení, ale skutečně byli oni ti, kdo rozhodovali? Kdo ze sebe dělali vyšší bytosti? Co uměli, co dokázali? Historie krvavých válek, týrání svého vlastního druhu, bezohlednost a krutost homo sapiens vyvinutých z nějakého nízkého druhu savců...

Opravdu se mohli něčím chlubit? Proti tomu byl David ušlechtilým výtvorem a ochráncem.

"Jaké máte vlastně plány, až se tam dole zabydlíme?" navázal konverzaci Charles, "já jsem vždycky rád lovil v Kanadě zvěř, když byla sezóna. Kachny, kance, jeleny, což je trochu v rozporu s tím, co dělám, ale doufám, že na Andrisu bude co střílet."

"Tak ty si lovec? To bych spíš věřil, že si ustřelíš nohu, než trefíš nějaký kožich," posmíval se mu Josh, jako voják musel mít dobrý odhad i mušku, a tak věděl, že není lehké skolit pohyblivý cíl.

"Poznáš vůbec slona od skunka?" Kolem stolu to zašumělo smíchem.

"My jsme s Hiroko přemýšleli o dalším dítěti, vždycky chtěla holčičku a už máme dva syny, nebylo by na škodu to zkusit," přidal se s návrhem doktor Less.

"Tady se někdo nemůže dočkat, co?" zazubila se Jovovičová, a jakmile dopila margaritu, vyměnila ji za tvrdší alkohol.

"Žijeme jen jednou," pokrčil Less filosoficky rameny s úsměvem na rtech.

"Barmane nějakou další ohnivou vodu, fofrem!" vykřikl bodře se zdviženou rukou Harker, necítím se dobře jako ryba na suchu."

"To spíš jako studenej čumák," dloubla do něho Juliet Cori.

"Zní to jako bys nedokázal zahřát ženskou," mrkla na něho Jovovičová a provokativně se pošklebovala na kolegův účet.

"Pche, dávám první lekci zdarma, další už si musíš zaplatit," poslal Juliet vzdušený polibek a ta se začervenala jako jahoda.

"Neměl bys zapomínat, že máš u sebe černého pasažéra, nemám chuť mu dělat ukázkové video o sexuální výchově," odfrkla si projektantka a odmávla to pobaveně rukou.

Harker klukovsky pokrčil rameny, "možná by se mu to za pár let mohlo hodit, alespoň by věděl, co s ním má dělat," další salva smíchu byla tentokrát zaměřena na osmiletého Damiena, který naštěstí chyběl.

Katrin seděla tiše, poslouchala narážky, urážky i vtipy a bylo to uvolňující. Jistě si to nemyslela jediná, i tváře ostatních vypadaly šťastněji jako by z nich všechno to neštěstí posledních pár dní spadlo, jako těžká opona.

"A co ty, Davide, co budeš dělat, až bude kolonie postavena?"

Katrin na tuto otázku zareagovala zvednutím očí.

David tam pohodlně seděl a poslouchal jako zvědavý chlapec, takhle by snad ani nikdo nepoznal, že se o člověka nejedná, jen v určitých chvílích, když jeho oči prozrazovaly skrytou inteligenci, nebo když otáčel hlavu za hlasy. To přesné nachýlení brady, položení rukou nebo vypnutí hrudi. Bylo na něm cosi znepokojivého, nadpřirozeného, a přitom jeho vzhled nutil k obdivu.

David se zaměřil na Montgomaryho, "jsou zde dvě možnosti buď, pokud můj úkol skončí a nebude mé přítomnosti potřeba, mne kapitánka může vyřadit z provozu a uložit do boxu, či druhá možnost, mohl bych se začlenit do kolonie. Jistě bych mohl přidat i ruce k dílu ve výstavbě budov," odvětil bezchybně.

"A není něco, čemu by ses chtěl věnovat? Myslím hledání smyslu života, něco jen pro sebe, k čemu máš vztah," mávla rukou Juliet, kterou zajímala lidská psychika v tomto bodě i ta umělé inteligence v závorce.

Katrin myslela, že David bude citovat své direktivy o způsobu života androidů, ale on se na ni na pár vteřin zamyšleně podíval.

"Po tu dobu, co jsem mohl sloužit na Oberonovi, jsem se mnohému naučil, našel jsem uspokojení v tom, starat se o rostliny a myslím, že Andris 10 je plný nové flóry a celý ekosystém bude jednou velkou výzvou pro hledání, jak říkáte, smyslu života."

Katrin jen zírala. Co to říkal? Že ho může vyřadit z provozu?

Zapamatovat! ZAPAMATOVAT!

Mohla tomu ale věřit? Přihlédneme-li k tomu, že už dávno měli být všichni po smrti a budoucnost byla tak nejistá jako boží šlápota…Všechno bylo možné, jenže pochybovala, že by se David nechal jen tak klidně vypnout, a proto si dovolila větší spekulace, určitě je v tom nějaký háček.

Pokud má být všechno v pořádku alespoň na oko, za ostatní musí spolupracovat, a tak se vloudila do hovoru.

"Nemám důvod upírat ti pohled na život a vypínat tě, Davide, jsi přínosem pro celou kolonii, ostatně až bude vše postaveno podle plánu, můžeš si svobodně vybrat, co budeš chtít dělat," usmála se asi tím způsobem, jako by vám někdo přilepil na tvář izolepu, a pak za ni tahal.

Modré pronikavé oči se obrátily na ni, mihlo se v nich něco, co se podobalo překvapení, že reagovala tak otevřeně, ale evidentně ho to potěšilo, a pak co trvalo jako celá věčnost, se jeho tenké svůdné rty roztáhly do váhavého úsměvu.

Katrin pocítila bušení uvnitř hrudi jako by jí tam někdo nainstaloval gong.

"Děkuji za vaši upřímnost, kapitánko Leeová, jistě vám ji budu časem moci oplatit a nezklamat vás."

Žena schovala své horké tváře za okraj sklenice a cítila, jak alkohol příjemně šumí uvnitř žil a dodává jí sebejistotu, kterou teď hodně potřebovala.

Sešlost pokračovala, a dokonce i Jack se trochu uvolnil, i když s ním neprohodila ani slovo. Vše vypadalo jako setkání starých spolužáků ze střední školy.

Kamkoliv se však za ten večer pohnula, tam na sobě cítila Davidův pohled. Nedokázala pochopit, proč ji tak urputně hlídal, ale zatím si toho nejspíše nikdo nevšiml, zato ona si všímala i toho, že on sleduje zároveň i Jacka. Netušila, co se v tom jeho rezavém mozku odehrává, možná ho považoval za soupeře, nebo mu nešlo na rozum jak to, že po tom, co mu plakala na rameno, přišla sem právě s ním. Jen, ať si láme hlavu, pomyslel asi škodolibě.

O hodinu později přišel čas na tanec, protože cestou na toalety našel Montgomary starý jukebox. Pekelná hrací skříňka ne CD, jak poznamenal Harker s ušklíbnutím.

"Tak vzhůru na nohy!" vykřikl a vytáhl ze židle Jovovičovou takovou silou, že se zarazila setrvačností až o jeho tělo, horlivost mu nechyběla.

"Ty, chceš asi skončit dneska u mě v pokoji, da?" mrkla na něho vojačka a vtipně naznačila, že ho osahává, a naopak on v zápalu hry vyhlížel, že se mu to líbí, zatímco ostatní skandovali do rytmu starého songu od Lady Gaga.

Svíjeli se kolem sebe jako hadi a dělali okázalé divadlo těm ostatním, kteří do baru přišli.

Libreto vyzval Juliet a naopak jedna z náhodných žen s dlouhými vlnitými vlasy si došla pro Jacka a její kamarádka zachytila Charlese.

Jediný, kdo zbil, byl Josh, jež prohlásil, že netančí, a tak se dal do hovoru s doktorem Lessem, a pak tu samozřejmě zbyla ona a David na opačné straně stolu. Ten se díval na prostor, jež si hosté drze vyhradili za taneční parket.

Katrin držela Jackovi palce, třeba ho nová partnerka přivede na jiné myšlenky, nic na tom ale nemělnil fakt, že ona by si také ráda zatančila. Špička nohy už jí pod stolem poklepávala do rytmu, ale nikdo se jí nezeptal.

Seděla tam jako kůl v plotě a usrkávala margaritu, dokud už to nevydržela.

Sakra, taky si ten večer chtěla užít! Nechtěla být zdrženlivá, ta rozhodná, ostatní si o ní mysleli, že je suchar a neumí se bavit, dobře, tak jim to předvede.

Posilněná sladkým alkoholem vstala, obešla stůl a zastavila se přímo před Davidem.

"Hm, ano?" vzhlédl k ní s nevyslovenou otázkou a jakousi pokorou.

Katrin našpulila umíněně rty, "chci si s tebou zatančit, Davide."

Byla si jistá, že takovou žádost jistě nečekal a mírně se zamračil, jako by ji chtěl odmítnout. Tak to tedy ne!

"Obávám se, že nemám potřebný program a zásuvné moduly tanečních kroků, kapitánko. Nepovažoval jsem zatím za nutné, takovou dovednost umět," vymlouval se.

Katrin přimhouřila oči, ve kterých se lesklo uličnictví, prostě ho donutí, ať to stojí, co to stojí a bylo jí jedno, jestli se ztrapní nebo ne.

"A záleží na tom? Nikdo tu netančí valčík nebo salsu, nepotřebuješ znát žádné kroky, stačí, když mě a ostatní budeš napodobovat. Říkal jsi, že se učíš z náhodných situací. Proč tedy nevyzkoušet něco nového?"

Než David stačil odpovědět, sehnula se, chytila ho za ruku a už ho táhla na parket. Podvolil se, zřejmě neměl na vybranou.

Jakmile se Katrin zastavila u dalších veselích párů, pomalu ji předešel a při té příležitosti se otřel o její rameno a zašeptal, "jste opilá, vaše iracionalitu odhaduji na 70 procentech, je zajímavé vidět takovýto netypický jev právě u vás."

Ten něžný starostlivý zvuk u jejího ucha se ztratil jako meluzína, na souhlas ji chytil kolem pasu. Nestačila tomu věnovat pozornost, jak se prosmýkl kolem a pravá ruka zachytila pas.

To na tom byla tak špatně? Sotva se napila.

"Ale pořád mě musíš poslouchat, já jsem tvoje kapitánka, Davide," ušklíbla se sladce, "neříkal jsi předtím, že sis vybral svět bez zákonů? To si trochu protiřečí, nemyslíš? Tebe stvořili jako ochránce zákona a já dělám přesný opak, neřídím se zdravým rozumem a přesně tomu se říká život. Mnoho věcí vzniklo metodou: pokus-omyl a nikdo nežil celý život jako mnich, nikdo tak bezelstný neexistuje, i kdyby zhřešil jen myšlenkou."

"A co čekáte od této bláznivé akce?"

Třeba tě trochu ztrapnit.

David se přestal mračit, obočí se mírně zvlnilo, koutky úst zakulatily a pozvedly, on s ní flirtoval! Uvědomoval si to vůbec?

"Co třeba zázrak?" nadhodila Katrin vesele a cítila, jak je každým úderem srdce přitahována blíž k tomu pevnému tělu. Záchytný bod mezi modrými neony, jež byl bar ozdoben.

David ji odpovědí zaskočil: "Vy jste mým zázrakem."

Katrinin omámený mozek to potěšilo. Nejspíše neznal přesný důsledek řečených slov, to bylo ono, jinak by to naznačovalo...že o ní smýšlí trochu jinak a on přeci tvrdil, že žádné city nemá, byla to jen povinnost. Ano, povinnost starat se o ně, o jejich pohodlí i psychiku, říkal to, co chtěla slyšet.

Nechala to tedy plavat, v tomto stavu rozjařilosti nemohla normálně uvažovat a hrát si na střízlivou. Vážně paradox, když on alkohol nepožil a vlastně by s ním ani nic neudělal. Nebylo to fér, androida jste nemohli opít.

"Dobře, tak začneme, zkus nejdříve hýbat boky ze strany na stranu jako já," instruovala ho a David 8 rychle chápal, pohybové reflexy přebraly i tuto netypickou anomálii, než byla přirozená chůze nebo běh.

"Dobře!" vydechla Katrin hrdě a usmála se, "a teď trochu do strany," vedla ho, přibližovala se k němu a zase odstupovala.

"Nebude to taková katastrofa," poznamenala na půl úst.

"Mám dobrého učitele," shlížel na ni David pln něčeho, co příjemně hřálo blízko srdce a jeho prsty na zádech se majetnicky pohnuly směrem k ženině páteři, a pak ji donutily o krok přistoupit blíž, až mezi nimi zbýval tak palec místa. Naštěstí si jejich blízkosti nikdo nevšímal, ostatní se věnovali vlastnímu tanci a zábavě.

Katrin se na androidovu poznámku začervenala.

Nechtěla si připustit, že se cítila dobře. David byl dobrým společníkem a snažil se být milý, ale nezapomínala i na jeho druhou stránku, jež číhala ve stínu duše a nikdy nevěděla, kdy se objeví, ale také si uvědomovala, že tady mezi ostatními si nic nedovolí. K čertu s tím, teď se baví, a i kdyby se tu objevil sám ďábel, nebo nějaká příšera z vesmíru, nakope jí prdel a bude pokračovat.

"Kdybyste řekla komukoliv jinému, možná byste dopadla i lépe, nejsem dobrý ve společenském tanci," poznamenal David škádlivě.

Katrin se ušklíbla a nechala se pohupovat do rytmu svým partnerem, "nepřeháněj, jde ti to více než dobře," snažila se o vtip a sama se mu i zasmála.

Androidova tvář se k ní mírně naklonila a diskrétně odvětila: "Naučila jste mne mnohem víc, něž kdokoliv jiný, děkuji." Ten malý úsměv nebyl jen tak ledajaký, dával vám pocit, že jste bohyně a Katrin si musela dát dobrý pozor, aby nezpychla, ale nebyla to jen chytrá narážka?

Kapitánčiny rty se stáhly do zmateného O. Byl to očividný dvojsmysl, mělo ji to urazit? Potěšit? Znervóznit? Kde jsou ty odpovědi, když je člověk hledá, protože on je na obličeji nalepené neměl.

Ztrapní se, když se zeptá?

"To má být poklona, Davide?"

"Ovlivnila jste můj pohled na svět, už při prvním setkání, kapitánko Leeová, protože jste mě považovala za sobě rovného, vzpomínáte si?"

Mohla vůbec zapomenout, jak se nechala hloupě nachytat jeho vzhledem?

„Vzpomínám, jistě."

Hm, právě teď se všechny vzpomínky na ten den převalovaly ze strany na stranu v její hlavě jako líné ovce, "a proč by ne? Nejsi snad člen posádky? Myslíš, že mám ve zvyku odsuzovat někoho jen pro to, že je trochu jiný? Nejsem pokrytec," urazila se na oko.

David jí hypnotizoval svýma nebeskýma očima, "a za to vám velice děkuji, každý není ve vašem postavení tak ohleduplný k někomu jako já."

"Choval se snad k tobě předtím, než jsi byl na Oberonovi někdo nějak špatně?" podivila se s mírnou obavou. Třeba jí ze svého dřívějšího života něco prozradí. Ze zpravodaje androidů.

Ty trpké vzpomínky z výzkumných laboratoří a později ponižování posádky si David hodlal uchovat jen pro sebe a hluboko uvnitř svých obvodů by lhal, že skonu Fishové lituje. Vskutku mu to nepřinášelo ani potěšení ani smutek, lidé byli prostě křehcí, zkorumpovaní a hloupí.

"To bych netvrdil, vzhledem k tomu, že jsem byl uveden do provozu jen dva měsíce před odletem, bylo vždy mezi mnou a inženýry profesionální vztah i přístup."

"Hm.…a já čekala nějaké šťavnaté historky," protáhla Katrin zklamaně obličej a David pomalu začal uplatňovat svou větší kontrolu nad ní při pomalejší písni, jež mu byla příjemnější.

"Je mi líto, lidé se domnívají, že na různých testech motoriky a hardwaru je něco zajímavého nebo dokonce skandálního, ale není to taková zábava jako pro vás lidé kontrola tělních dutin."

Katrin se začervenala až po kořínky vlasů, "to byl vtip!?" 

"Snažím se," zazubil se android.

"No, dokážu si představit potupnější prohlídku."

"Například?" nadzvedl David obočí.

"Třeba tvé gynekologické vyšetření," zašklebila se a tentokrát to byl on, kdo se krátce zasmál.

"Nevěděl jsem, že by vám prohlídka dělala takové potíže, bylo to veskrze profesionální," ubezpečil ji a na to nemohla nic říct, přesto ji ta vzpomínka uvedla do silných rozpaků. Ne, už nikdy víc.

Během chvíle se kolem nich otočil Harker a Jovovičová, která upoutala Davidův pohled, když na něho okázale zamrkala a naznačila mu, ať ji napodobí.

Androidovy dlaně sklouzly po Katrinině pase kamsi dozadu, dokud ji nedržel pevně za zadek.

"Davide!" vypískla pohoršeně kapitánka, jak se prsty přitiskly k jejímu kulatému pozadí a zmáčkly ho.

Jovovičová vyprskla smíchy, stejně jako její tanečník.

"Omlouvám se, je to nepatřičné?" otázal se nevině, zřejmě u napodobování neviděl nic skandálního.

Katrin už chtěla protestovat, že je to více než nepatřičné, a že tohle dělají jen páry svým protějškům, ale vlastně to nemohla popřít, oni byli svým zvráceným způsobem nevšední tajný pár. 

"Ruce zpátky," zavrčela varovně, "nemusíš opakovat po ostatních úplně všechno," obrátila oči v sloup.

Celá skladba proběhla v pořádku a on jí ani jednou nešlápl na botu, což považovala za úspěch, ale píše než nějakou barovou odrhovačku, si ho s těmi rovnými zády a smyslem pro eleganci představila na benefičním plese v obleku. Nutno říci, že by to byl impozantní pohled, za který by se rozhodně nemusel stydět.

Konverzace s ním byla lehká a svižná, žádné hádky, žádné pření o pravdu. Byla to úleva, skoro příjemné, navíc když se ani mezi čtyřma očima nezmínil o jejich ponižující dohodě, ten večer už nemohl být lepší.

Píseň skončila a vyzněla do prázdna, než něco cvaklo a začala hrát bláznivá živá skladba Lollypop od Sophie Green. Ozvalo se souhlasné pískání ze všech stran a ani Katrin se nechtělo jít ještě sednout.

"Ještě jeden tanec?" zeptal se ohleduplně David s trpělivostí dětského učitele hudby jako by jí to svítilo na čele. Horlivě přikývla, a pak už by se jím nechala unést třeba i na Hawaii.

Stačilo pár pozorných pohledů a David začal improvizovat a přizpůsobil se jejím krokům, ve kterých nebyla žádná pravidelnost, ale nebyl problém, vytvořil své vlastní, se kterými byl spokojený.

Katrin mávala rukama, řezala lokty do stran, hrdě korunovala svůj tanec na hadí, a k vlastnímu překvapení do celé diskografie její tanečník zakomponoval i valčíkovou otočku nebo promenádu. Smála se jako holčička a pro Davida to bylo uspokojující. V takovém stavu Katrin ještě neviděl. Tak okouzlující, nakažlivé a nové, jak se poddávala rychlé euforii štěstí. Ty rozesmáté oči, ve kterých se třpytil odraz modrého neonu, růžové tváře od námahy pohybu, spokojený výraz a dívčí sladký úsměv patřící...jemu? 

Byl to dokonalý obrázek šťastné ženy, jež se mu propálil do sítnice, bohužel i tento okamžik musel skončit a Katrin zůstala při posledních tónech udýchaně stát. David usoudil, že to stačí a chytil ji za ruku v náznaku směru stolu. Souhlasila a tentokrát jí pokynul, aby si sedla vedle něho, zatímco ostatní pořád ještě tančili.

"Poučná pohybová interakce, kapitánko, není od věci naučit se něco nového," odvětil měkce s věcným zájmem profesora na univerzitě.

Katrin se musela nejprve napít a přísun alkoholu do už těla rozbouřeného adrenalinem způsobilo, že se hlava zamotala, a tak se opřela do židle. Pořád lepší než narazit hlavou o stůl, že?

"Překvapil jsi mě, nečekala jsem, že budeš tak zručný v disko tanci," usmála se a prsty si upravila vlasy do pravidelné opony oblíbeného růžového mikáda.

"Nemám ve zvyku chybovat, to je vlastnost lidí, Weyland-Yutani se snažila vyhnout této chybě a odvedla dobrou práci, na rozdíl od předchozích modelů," dobíral si ji. To mohla potvrdit.

David 6 a 7 byly proti němu neohrabaní strašáci, podle toho, co zahlédla v časopisech, jelikož jejich vlastnění bylo tak drahé, že si je normální člověk nemohl dovolit, tudíž jste je na ulici jen tak nezahlédli.

"Když už jsme u toho," ukázala na něho skleničkou, "tvoje vlasy, proč si je vlastně barvíš, Davide?" dívala se na ten platinový přeliv v elegantní vlně.

Za jiných okolností by se ve střízlivém stavu na tak drzou otázku nezeptala, a zvláště mu nepřipomínala, že prohledávala jeho pokoj, kde našla barvu na vlasy, ale teď ji za to nemohl vinit. Prostě se o něho zajímala, a navíc byla opilá.

Android se podíval na stůl, a až pak zpátky na ni jako někdo, kdo se váhá svěřit, "možná vás zklamu, ale i já mám svůj vzor, svůj idol, plavá není má přirozená barva, ale hnědá je na rozdíl velice všední, proto jsem zvolil změnu," odpověděl klidně a potvrdil tak ženiny předpoklady.

Katrin Davida zkoumavě pozorovala, ale zastavovala se na té platinové vlně, která ho dělala neodolatelného, zvláště, když mu pramen spadal do čela, "já vím, když jsem tě viděla poprvé před odletem, měl jsi krátké hnědé vlasy, což mě přivádí k další myšlence, jak mohou androidovy růst vlasy? To nedává smysl. Není tvá kůže umělá jako třeba gumáky nebo polstrování křesla? Pochybuju, že pohovce roste srst."

David položil svou ruku na stůl v jakési uvolněné póze, než začal vysvětlovat a Katrin naslouchala jako by chtěla vědět nějaké velké tajemství, kterým záhadný David byl. 

Vše do posledního šroubku a hadičky. Zájem byl však oboustranný a David o ní nevěděl zcela vše a ta nevědomost ho přitahovala jako někoho, kdo bytostně touží po informacích svého vysněného idolu.

"Můj vzhled sice nevybíral sám Petr Weyland ale jméno, tím bych nejspíše začal. Bylo mi známo, že David je nejen jedno z typických dobře zapamatovatelných jmen, jehož historie podle bible sahá ke starým Hebrejcům, ale také mé neoficiální pátrání v archivu společnosti zjistilo, že toto jméno chtěl dát můj stvořitel svému synovi, kterého neměl a v současné době nemá. Ač mu David 8 nemůže biologicky nahradit syna, je to nejblíže, jak je to možné. Řekněme, že to byla prvotní myšlenka mého stvořitele, kterým celý projekt začal," vyprávěl skromně.

Katrin si olízla rty, zajímavá hypotéza, opravdu Weyland toužil po dokonalém synovi jako je on sám?

"To je zajímavá teorie, Weyland má jen malou dceru, že? Možná si tím něco kompenzuje, ale je vůbec zázrak, že nějaké dítě má, i když je nejspíš hodně žen, které mu lezou do postele," ťukala si ukazováčkem v zamyšlení na bradu.

Ne, vážně si nebrala servítky k někomu, kdo jim záměrně usiloval o život a odsoudil je na smrt.

"Co se týče růstu, mé vlasy z polyuretanového vlákna jsou schopné takové výjimečnosti díky živým buňkám uvnitř mého těla. Lidské bioinženýrství je vskutku plnohodnotná věda a stále se v ní projevují velké pokroky. Pokud se však ptáte přímo na růst je to proto, abych vypadal a budil dojem fyziologie člověka."

Katrin pomyslela na Davidův penis z čistě anatomického hlediska, nebyla tak hloupá, aby se na to zeptala, ale byla si více než jistá, že ostatní modely Davida 8 nic takového neměli, ale do kalhot se jim nedívala, pravda. Mohla tedy opravdu jen hádat.

"A barva?" nadzvedla zvědavě obočí a znovu ochutnala margaritu, ta chuť se opravdu nikdy neomrzela, "říkal jsi, že je někdo tvým vzorem? Nemohu ale říci, že jako brunet to bylo špatné, jenže světlá barva ti více ladí k očím," blábolila jako by si ho chtěla získat, a dokonce na něho i mrkla.

„Život je zrcadlo a umění skutečnost. Život napodobuje umění daleko více než umění napodobuje život, citát od Oscara Wildea.“
Oh, tak tohle byl oříšek, jak po ní vůbec může chtít, aby teď něco chápala? Vůbec jí nenapadlo, co tím chtěl říci, ale mělo to něco do sebe, a tak čekala, zda uslyší nějaké vysvětlení.

David ji dlouho netrápil, mírně sklonil hlavu a sám pro sebe se ostýchavě usmál, "lidé se často v někom vidí, kopírují vzory, děti napodobují dospělé, dospělí zpěváky nebo politiky. U mne se to stalo v době, kdy posádka Oberona spala. V dlouhé rekonvalescenci posádky jsem se věnoval mnoha věcem kromě údržby lodi. V databázi jsem našel zajímavý historicko epický film, který mě oslovil, ač je poněkud starý."

Katrin našpulila rty a vyfoukla vzduch, "takže tvůj vzor je herec?" podivila se. Jak všední. Neuvěřitelné, to si zasloužilo další doušek. Pomalu se probojovávala ke dnu, ale bylo to tak dobré...

"Dovoluji si vás opravit, nejedná se o samotného herce, ale přímo postavu ve zpracovaném kontextu se scénářem."

"Nevím kolik filmů je v Oberonově databázi, ale můžu hádat?"

David přikývl a vypadal pln očekávání, možná i nadšení.

"Dobře...co třeba Dartaňan – Čtyři mušketýři!" luskla prsty, "ne? Lancelot a rytíři kulatého stolu?"

Zakroutil hlavou, Davida ta nevinná hra bavila a mezi tím, kdy chrlila jeden film za druhým vstal a namíchal další nápoj, než si zase poslušně sedl na své místo po ženině boku.

Frankenstein, napadlo Katrin, ten chudák nebyl ani člověk ani mrtvola, něco měli oba společného, ale i to David zavrhl, ale alespoň nevypadal uraženě, že ho srovnávala s jiným romantickým výtvorem, byla v koncích.

"Dobře, nechám se podat," odvětila mrzutě, nespokojená s tím, že neuhádla.

"Lawrenc z Arábie. Je to můj nejoblíbenější natočený snímek dvacátého století. Chtěl jsem být jako on, ušlechtilý, ohleduplný, pečující a hájící spravedlnost," pronášel s bázní i hrdostí, a přesto z toho zněla všednost, ale očividně se snažil.

Katrin náhle viděla tu podobu s mužem na filmovém plátně, byli si velice podobní vzhledem, takže to zapříčinilo to, že měl kštici jako bílé zlato? Myslel si, že když bude co nejvíce podobný svému vzoru, dokáže se mu vyrovnat? Kapitánce to připadalo jako klukovský sen. Téměř až dojemné, a přitom tak daleko od svého domnělého vzoru.

Takže měl David hrdinské komplexy? Oceňovala však, že se jí svěřil, mohl to být začátek nové iluze důvěry, ale to slovo jí zhořklo na jazyku. Svou šanci měl a jí zbyly jen oči pro pláč, a navíc vše podtrhoval fakt, že před dvěma hodinami dávali sbohem patnácti mrtvým a své kolegyni, kterou vlastnoručně zabil. Udělal by toto Lawrenc?

Najednou to nešlo spolknout, srdce chtělo, ale rozum odmítal připustit, že by v něm mohlo být něco dobrého, něco ušlechtilého z filmové postavy, která se obětovala za mír...


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 5. 11. 2019 - 18:14 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.