Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 18. - První setkání

Kapitola 18

První setkání

 

„Hej, počkejte!"

Manažer se s vrčením za tím hlasem otočil, stejně jako jeho svěřenec, jenž ho napodobil. Blížila se k nim dospělá žena a popobíhala, aby se dostala ke dvojici včas. V ruce držela černý deštník, který se kymácel ze strany na stranu pohybem těla.

„Dochvilnost není vaše silná stránka, kapitánko Leeová," protočil muž v obleku oči a zcela ji ignoroval, načež pokračoval rozhodně dál. David však stál mezi kapkami vody, napůl otočený k lodi a napůl k té udýchané postavičce.

Obloha se stala tmavě modrou s šedivým nádechem a mrholení přerostlo ve větší kapky vody, jež máčely androidovu uniformu. Bylo mu to jedno, protože ho uhranulo něco, o čem věděl, že k tomu bude v budoucnu vzhlížet. Autorita, kterou musel poslouchat.

Nebyly to ženiny růžově výrazné vlasy, tmavé hluboké oči, ani ostýchavý výraz. Bylo to něco, co nedokázal určit, lidé by řekli kouzlo, on odchylka ve výpočtech.

Žena k němu doběhla a oba je zakryla svým deštníkem, nezištně se o něho podělila a podívala se na androida z pod svých hustých řas.

Podle očividných rozpaků z Davidova pohledu se dalo vyčíst mnoho. Sympatie, zájem a zvědavost...

Pokud David mohl vybral jeden z prvních jedinečných zážitků, nebyla to zelená tráva zástupce fauny ani kapky vody přerůstající v déšť, ale člověk a ne ledajaký.

Jako zmrazený v čase uprostřed hurikánu, stál a díval se na menší postavu u svého těla, která držela nad jejich hlavami deštník a ošívala se kvůli kabelce, která jí padala z ramene, a také rozepnutému kabátu.

Žena nejprve několikrát vydechla, aby se vzpamatovala z běhu, a poté srovnala deštník, aby pod něho schovala Davidova široká ramena, čímž k němu musela ještě o trochu blíže.

„Vypadáte zaujatý," oslovila ho s hravým úsměvem, nebylo těžké to uhádnout, „téměř, jako byste viděl déšť poprvé v životě."

Davidovy modré broušené krystaly mírně zjihly, když bloudily po ženině příjemné tváři. Právě poznal slovní spojení: Oči jsou oknem do duše, ovšem kromě těch tmavých zornic ho zajímalo i co ona duše je. Je to nějaký obláček nebo něco hmatatelného? Mají ji lidé nebo je to jen konspirační teorie vyvíjená v humanitních vědách?

„Vskutku, máte pravdu," promluvil David měkce, vstřícně a ona se ještě více usmála, možná to brala jako vtip nebo jen povzbuzení k další konverzaci. Jeho přítomnost jí byla příjemná a bylo to vzájemné.

David si byl dobře vědom, že vše na něm dokonce i jeho hlas byl vytvořen tak, aby navodil lidskou důvěru a on ji nechtěl zklamat, elegantně natáhl ruku a sám uchopil konec deštníku, „mohu?"

Vděčně přikývla a pustila jej, aby se mohli vydat za netrpělivě vypadajícím mužem, jenž na ně čekal nahoře na rampě ukrytý před nepříjemným počasím.

Kráčeli vedle sebe nejprve v tichosti, jako by se hodnotili navzájem, než došli k Oberonu.

„Omlouvám se, že jsem se nepředstavila, ale jmenuji se, Katrin Leeová, a vaše jméno, pane?"

David začal stoupat kolmo nahoru, než se poprvé na člověka upřímně usmál. „David."

Nezněl z toho ani náznak samolibosti, jen nevinná zvědavost, jak bude žena reagovat. Nemohl si nevšimnout, že ho zaškatulkovala jako lidskou bytost. Nejspíše ho nepoznala, což byla příjemná změna. Pokud jste schovali svou identitu, nehleděli na vás lidé jako na stroj nebo jako na služebníka, jelikož jste vypadali přesně jako oni.

„David? A tvoje funkce na lodi?" navázala ihned s mírnou dychtivostí, jelikož se lidé většinou představovali příjmením, ale on řekl své jméno jako by mu měla začít hned tykat a navázat něco osobnějšího než formální společenství založené na profesionalitě.

Katrin to potěšilo, jelikož mít v týmu tak pohledného muže jako byl on, byla pastva pro oko i duši, a navíc se nezdál ani namyšlený, což bylo velké plus.

„David 8 vám bude vždy k ruce, kapitánko, nemusíte mít strach," ušklíbl se a ni sarkasticky manažer, aby zkazil celý její obrázek ve velký omyl a ona se maličko zasekla, než si spojila hrušky s jablky. Nejspíše viděl a škodolibě sledoval, že se nechala oklamat Davidovým lidským vzhledem a považovala ho za živého. Velká chyba.

„Tak počkat, to je..."

„Ten nejlépe sofistikovaný výkonný stroj, jaký vám může Weyland-Yutani poskytnout."

David ji celou dobu tiše pozorně sledoval, líbila se mu ta tvář a úsměv ho neopouštěl, když jí podával složený deštník zpět.

„Jsem zde abych sloužil."

 

*****************************************************************

 

Přesně proto tu byl, ano, stal se vším, co by mohla potřebovat.

Právě teď se k němu kapitánka choulila, jako malé bezmocné zvířátko, tolik času, a přitom tak málo, co se navzájem znali a oba se změnili, kdyby to popřel, lhal by.

Tolik faktorů a hran, které tvarovaly prostor, ohýbaly lidské city a zraňovaly duši nebo vám dávaly křídla. Touha, pojem, jež se mu vybavil, když pomyslel na ženino jméno, tak silná emoce podobná jako smutek, a přitom tak složitá, jako řetězy chemických reakcí. Kdysi mu však smutek a žal přišel složitější, jelikož touhu neznal a vlastně ani nečekal, že ji pozná.

K tomu se Davidovi vybavil zcela trefný citát: Všechno, co je nové, právě svou novostí způsobuje největší překvapení a život byl jedním velkým překvapením, přímo pro Davida neprozkoumané pole. Vše však kazila Weylandova myšlenka ohledně jeho úkolu, který měl skončit dřív, než vůbec začne, jakmile vypustí patogen do ovzduší...

Zhoubné a smrtelné.

Tráva, motýl i vzduch bledly ve srovnání se světem, byly skoro nicotné, proti tomu, který se mu otevřel a ten svět spočíval v jeho rukách. Měl by ho snad zničit a ochudit se další rozvíjející situace a interakce s lidmi, když byli tak zábavní?

Katrin stále věděla, že je David pro ni hrozbou, pro loď, pro kolonisty a vůbec všechen personál ale zatraceně, teď se potřebovala o někoho opřít. Přítele neztrácí každý den, a proto to bolelo jako by se nechtěla zhojit čerstvá jizva, do které jí někdo stále sype sůl.

Měla by teď dělat něco užitečného pro truchlící, jít příkladem a ona tu brečí jako malá holka do hrudi svého nepřítele. Byla to snad porážka? Kapitulace?

V Katrin se zdvíhaly emoce jako přílivová vlna, ale nedokázala se od něho odtrhnout.

Samozřejmě to bylo špatné, věděla to. Něco ji varovalo, ale to něco se rozpustilo jako mince v kyselině.

Pouštěla si toho androida k tělu, ale byl překvapivě jemný, vnímala to teplo, jež z něho vyzařovalo i přes vrstvy látky, chtěla si na něm ustlat a odpočinout, zavřít oči...alespoň na prchavou chvíli.

Ne! Nebyla blázen, tohle chvilkové příměří nic nevyřeší. Jen hloupé ženské představy. To nikoho k vítězství nedovede...

David byl postupem času zbaven laskavosti a citlivosti k lidem, když spali v kryokomorách, jen hezká přetvářka, simulované složité rovnice ve velké skládačce základní desky, toto však bylo jiné.

Katrininy prsty se přestaly zatínat do androidových zad i lopatek a rozprostřely se do vějířů.

„Katrin..."

Ten mužský hlas, šepot, konejšil. Odnášel tu bolest kamsi pryč, pozvedla tvář.

Přímo před očima měla androidovu pevnou bradu, ještě cítila mýdlo a vodu po holení, hleděl kamsi před sebe, jako by byl sám ponořen v myšlenkách.

Přes svůj slzami rozpitý pohled sledovala jeho dlouhé tmavé řasy, modré duhovky, aristokratické rty i ostré lícní kosti, a pak na jedno nadechnutí se podíval dolů jako by věděl, že ho pozoruje a ona udělala tu největší blbost jaké byla schopna.

Polibek ve chvíli slabosti, který tomu Jidášovi dala, byl jako očistec v ráji, vysvobození v zatracení v zákrytu zatmění slunce. Bylo v něm vše, co cítila, nepotlačovaná ryzí potřeba po soucitu a útěše.

Přesně ten jižanský polibek, který režiséři tak velice rádi ukazovali v romantických komediích, sladký, chápající i hříšný. Takový, který se otřel o rty, a po kterém jste toužily lapat po dechu, abyste dostaly další. Pečující pohlazení jako toxický návykový cukr. Vše, co se vešlo pod kolonku něžnost. 

Prosila ho o ni, o malou laskavost. Smiloval se.

Pár vteřin byl David ztuhlý, možná nevěděl, jak zareagovat, na tak nenadálý kontakt, jelikož naposledy, kdy ho políbila, to bylo spíše z donucení.

Špatné vzpomínky, ale možná převáží ty novější, zadoufal.

Android o pár centimetrů sklonil hlavu, více se snížil a polibek opětoval a opatrně prohloubil s jemností milence.

Nezpochybnil kapitánčin požadavek k vzájemné interakci, přijal ten fakt jako rozkaz s hrdostí ho splnit s nasazením všech sil.

Chutnala po soli, po neodolatelné chuti smutku, ambře a růžích. Nedokázal se odtáhnout, protože mu to nedovolila, ale stále jí dával prostor ho odmítnout, naopak mužské ruce přestaly hladit ta chvějící se záda a překřížily se, aby si to poddajné ženské tělo přivinuly chlácholivě k sobě a schovaly ho před vší nespravedlností světa.

Katrin se mírně v tom medvědím náručí pohnula tím, jak se obě těla k sobě přitiskla, látka mírně zašustila o sebe navzájem, stále balancovala na špičkách, i když měla podpatky, které prodlužovaly ženinu výšku. Nechtěla ten pohodlný okamžik přerušit, a proto se odtáhla jen na tak dlouho, aby si dopřála hluboký nádech, než opět rozdrtila své rty o ty jeho. Ne, tohle už nebyl neuvážený omyl, jak si android myslel. David si tím byl jistý. Zatímco první polibek mohl brát jako projev slabosti, tento byl více naléhavý, a ne tak jemný.

Katrin začala pohybovat ústy jako by se ho snažila přemluvit k vlastní hře. Nuže nenechal se pobízet a utrhl to šťavnaté ovoce, když se tak lahodně nabízelo.

Říkala si sama o další přídavek a on, ač byl stroj nemohl popřít, že se mu to nelíbilo. Naopak.

David se nechal vést podle kapitánčina přání a reagoval na sebemenší podněty, zatímco za jeho zády v hangáru probíhal smutný pohřeb. Ta situace byla vskutku vesele morbidní, měli by být tam v první řadě, zatímco se zde objímali jako...nerozdělitelní milenci?

Vysmál by se té ironii, kdyby mohl, hřála ho i Williamova marná naděje. Ne, nebude jeho, to nikdy nedopustí...To výhradní právo měl jen on, nikdo jiný.

Dech beroucí okamžik podobný romantické telenovele nabýval stále větších těsnějších rozměrů. David nenápadně začal s drobnostmi, jež by ženu v náručí neměly vylekat. Prsty se mírně opřely do ženiny kůže, paže se o málo utáhly kolem trupu i boků a donutily kapitánku se lehce zaklonit, ne však tak, aby ztratila stabilitu. Stejně tak v tu chvíli se pozvolna nachýlila androidova tvář o pár stupňů vpravo pro příjemnější polohu pro polibek.

Drobnými krůčky k cíli, jak si podmanit ženské srdce.

Chtělo to čas a on by klidně čekal tisíce let. Trpělivost byla Davidovou výhodou.

Katrin si těch drobností skutečně zprvu nevšimla, oddávala se tomu vytouženému smutnému polibku, který se šířil jejím tělem a měnil krev ve rtuť. Nic jiného neexistovalo...

Jen mlhavě cítila, že se posunuje, nebo to nebyla ona? Nebyla si jistá, ale něco se jí otřelo o nohu.

David udělal půl krok dopředu a posunul kapitánčino tělo určitým směrem, neprotestovala ani, když jeho ruce na zádech nahradila chladná zeď.

Nevylekala se, jen mu vydechla do úst, jako by ji ochladil led, bylo to jako souhlas, příslib ke všemu.

Přitiskl se k ní, až cítila na svém břiše Davidovo hmatatelné vzrušení, jak se jí jeho penis zavrtával do podbřišku. Vlastní tlumený sten vyvolal v jejím těle návaly horka. Přitáhla si ho ještě blíž a ta tvrdost pod látkou kalhot byla téměř neúnosná. Chtěl ji, byl připraven, ale nenutil ji mu být po vůli. Ne teď.

Ta ohleduplnost Katrin vnitřně potěšila a zvýšila její touhu, přála si se o něho otírat, cítit jeho kůži na své, ten naléhavý primitivní pocit chtíče náhle způsobil, že se na něho téměř vrhla jako zvíře. Znovu mu zatnula nehty do zad jako by se tím přiváděla k rozumu, nebo jeho ale přesto zvedla nohu a zahákla ji za Davidův bok. Rovná pouzdrová sukně se mírně vyhrnula nad stehno a odhalila koleno.

David vyšel situaci vstříc a přimáčkl se těsně svým rozkrokem k ženině klínu. Nyní už zasténala hlasitěji, ale stále byla utlumena ústy, takže nikdo neměl podezření, co dělají.

Pohřeb probíhal nerušeně dál. Slzy už dávno na Katrininých horkých tvářích uschly a nyní David vnímal zcela jinou slanou lákavější vůni, vznášející se kolem jejich těl, což byl také jeden z důvodů, jak jeho vlastní tělo samovolně reagovalo.

Android pohnul boky a otřel se o ženiny kalhotky, čímž se natlačil na závojíčky pod bavlněnou tkaninou, zachvěla se vzrušením. Potřebovala ho cítit.

Nemusel ji nijak přemlouvat, protože ho chtěla ona sama a byl to dobrý pocit, možná jen podnítí celou interakci artikulací. Předtím to vždy vyšlo.

David přerušil druhý nekonečný polibek a zahleděl se kapitánce zpříma do očí, které se teď leskly chtíčem, jako dvě černé perly.

Nejprve stiskl rty k sobě, než je mírně pootevřel jako by přemýšlel o zostuzujícím stavu, ve kterém právě teď je, "nevíte co mi provádíte, kapitánko," zvolal šeptem do růžových vlasů, ale tvrdý penis byl dosti výmluvný k celé kompromitující situaci.

V desítkách článků, jež četl, bylo pro ženy erotické cítit mužské genitálie, viděl to i v několika nepřístupných filmech, a tak jen okopíroval situaci, ale fungovalo to, přestože nebyl člověk a slovo chtíč, bylo jen vyjádřením toho, co cítila ona, pro Davida to bylo nové a stále těžko pochopitelné. Učil se a vnitřně hodnotil své pocity. Ale opravdu ho chtěla? Kam až byl ochoten zajít, aby dostal, co chce a kam ona? David se díval na Katrininu růžovou dychtivou tvář, oteklé červené rty, a pak se dosti výmluvně zahleděl směrem do prostoru hangáru.

„Myslím, že máme každý své povinnosti, kapitánko, i navzdory této zvláštní nečekané situaci. Měli bychom se vrátit..." nechal do svého hlasu proniknout hrané zklamání, ale o to víc se její noha na androidově boku ohnula a přimknula ho k sobě, jako by chtěl skutečně odejít. Řeč těla mluvila jasně ale chtěl ji trápit. Zkoušet. Protáhnout tu touhu na hranici únosnosti.

„Ne," dýchala Katrin rychle a jakmile k ní zpátky otočil tvář zjistil, že hypnotizuje jeho rty, jako by to byly lákavé třešně. Byla ve stavu rozhodování a rozpolcení, on však věděl dopředu, jak skončí.

David se mírně pousmál, dost na to, aby to považovala za potěšující, nikoliv zákeřné, a pak v dalším okamžiku drtil její ústa. Chuť byla lahodná, návyková jako narkotikum.

Přebral nad ní veškerou vládu, jako zkušený svůdník. Ochutnala to, co by mohla dostat, po čem touží. Ten oheň, jazyk, jež se dostal do ženiny pusy a zkoumal vše ve svém dosahu.

Poddala se tomu, přijala ho. Chtěla ho!

Otírala se svým klínem o vybouleninu v Davidových nažehlených kalhotách, jako by ho prosila o pohlazení, aby zmírnil její smutek.

Prsty z jeho zad zmizely a náhle se probíraly dokonale učesanými žlutými prameny. Zlaté nitky příjemně šustily mezi nimi.

David cítil, jak si s nimi hraje, cuchá je, až jeho vzhled vypadá divočeji, a ne tak uhlazeně.

Stejně jako její ruce i ty jeho se zaměstnaly, horká dlaň se přitiskla ke kapitánčině odhalenému zvednutému stehnu a podpírala tak její nohu, ale po chvíli jela dál a stále více od kolene dolů, až sklouzla na kulatý zadeček schovaný pod sukní a nestoudně ho zmáčkla.

Katrin se prohnula v zádech a zavřela oči, další malý kousek úspěšného podrobení.

Ženina ostražitost i smutek ustoupily do pozadí, vypařily se jako mlha, teď byla jen ona a on. Celý svět na jednom metru čtverečním, ale stejně tak jako to začalo to i skončilo.

David se od ní najednou odtáhl a Katrin pocítila prázdno, nepříjemný pocit samoty, jež se zase rychle vracel, nikde ho necítila, a tak otevřela oči a zmateně jej hledala, jako svou snovou představu. Nemohl ji přeci teď tak krutě opustit!

Ne, neopustil, jen ji hned chytil za ruku a ona za ním slepě klopýtala do protějších dveří nějaké neznámé místnosti. Sklad s velkými kovovými krabicemi a opuštěnými nakladači...

Zářivky mírně blikaly dlouhým nepoužíváním a byly zakryty chrániči, které po stěnách házely pruhované stíny.

„Svlékni mě," zamumlala Katrin Davidovi do rtů, i její hlas měl nyní hrubší omámenou hloubku.

Android se roztomile usmál, jako malý kluk, „na to není příliš času, obřad skončí za čtrnáct minut, kapitánko," upozornil ji při pohledu na své hodinky.

Katrin v duchu zaklela, a tak z nutnosti, ač velice nerada, z muže sňala ruce a sama sáhla pod sukni.

David o krok odstoupil a sledoval, jak kapitánce po nohách sklouzly bílé kalhotky nasáklé vlhkostí, nakonec je nestydatě odkopla stranou. Myslela to vážně. Více výřečné to už být nemohlo.

Katrin nechtěla na nic myslet, žádné výhrady, žádná minulost, budoucnost, žádná úmrtí ani problémy, jen uvolnění...sex bez výhrad a otázek.

David svou kapitánku chytil za boky, a než stačila protestovat, tak ji otočil. Stála k němu zády, to se Katrin moc nelíbilo, ale smyslný dech na citlivém krku všechny nejistoty odvál pryč.

Uvolnila se, ten proud vzduchu byl jako had plazící se po těle, chtěla víc než jen něžné polibky, dobře věděla, jaký dokáže být, jaký umí být, možná to byl jeho způsob nového mučení anebo...chtěl být jen milý, jako ten starý David.

Je možné, aby měli i stroje dvě osobnosti?

Katrin nechala tuto úvahu na později, protože nyní ji donutil se ohnout a lehnout si trupem na kovovou bednu, zatímco nohama stále stála na zemi.

Chvěla se očekáváním a věděla co přijde, ale on si dával načas, a přitom ho tolik nebylo...vteřiny ubíhaly tak příliš rychle, to ale neubíralo na přitažlivosti situace. Chtěla ho v sobě, hluboko, co nejhloub, vnímat to tření zas a znovu.

Bože, chtěla ho teď a tady, hned! Cítila, že ji chce, tak na co čeká? Předtím tak zdrženlivý nebyl. Myslela si, že samým čekáním umře.

„Davide, prosím," vydechla netrpělivě a prsty se chytila okraje bedny na druhé straně, na níž ležela. Nic neříkal, bylo to jako zlé znamení, ale i tajemné kouzlo diskrétnosti.

David přiložil prsty k její noze na opačné straně kolena a jel s nimi výš a výš, hrnul látku sukně nahoru, až odhalil celý holý zadeček. Šimrání po celém těle se zdálo neúprosné. Mírně ho hnětl jako kypré těsto, než sklouzl, níž na to žhnoucí místečko uprostřed.

Nevěděla, jak se tváří, ale věděla, co chce a tentokrát jí to dá. Musí!

David se tam začal třít, pomalé pohyby, mnutí, projíždění konečků prstů přes okraje vlhkých lístečků, až na ten malý hrbolek, jež ji donutil tiše sténat.

„Pšt..." bylo jediné co slyšela, tak ji to zasáhlo, až málem jen z toho vyvrcholila.

Davidův hlas měl desítky podob pro každou situaci. Tato byla neodolatelná.

Ruka hladila klín, a jak se palec a malíček otíral o ženina třísla, donutilo to Katrin se samovolně rozkročit a ukázat nepříteli všechna svá nejniternější tajemství...

 

*****************************************************************

 

David se zaměřoval na celý ten lákavý obrázek a pranic na tom nevadil fakt, kde právě jsou, a že cítí vůni použitého strojního oleje, železa a další kovy, jež se mísily s nyní již silným pachem sexu, který se kolem nich vznášel jako sladký opar.

Dokázal být jemný, pokud chtěl, stejně tak se lehce mohl stát drsným, tvrdým jako ohleduplným milencem, měl každý zásuvný modul a ovladač, jímž byl model Davida 8 vybaven, ale on se něčím v modelové řadě lišil a nebylo to jen tím, že měl penis.

Bylo to tím, že poslouchal rozkazy, ale dokázal o nich i sám přemýšlet a vyvrátit špatné závěry svých lidských protějšků. Rozpoznat co chtějí, a jak se cítí, důležitý aspekt lidství. Někdy k tomu stačilo pár slov, jindy artikulace a tón hlasu. V tomto konkrétním případě stačil jediný pohled.

Potíž byla v tom, že ho bavilo dělat přesný opak toho, co kapitánka chtěla, takže když si přála rychlou akci, začal ji jemně hladit s línou pomalostí a dopřával jí potěšení jen po kapkách.

Dnes to bude ale jiné, musel improvizovat v návaznosti na neplánovanou situaci, jež se mu naskytla. Nehodlal ji hloupě promarnit. Oba si ji vychutnají až do konce.

David se probíral tou vlhkostí, prsty hladce klouzaly dopředu a dozadu, až jeho společnice měla tendenci dát nohy zpátky k sobě, ale tím by ho nezastavila, naopak, našel by jiný způsob, jak si ji podrobit, ještě horší a záludnější.

Nemohla vyhrát.

Dováděl ji víc a víc ke sladkému konci pouze rukou, aniž by ji naplnil, pouze dráždivé doteky nic víc, ona to VÍC chtěla, ale nedopřál jí ho.

Mazlil se s kapitánčiným klínem a začal zrychlovat, stejně jako její dech. Prohýbala se, tlačila na jeho ruku jako by prosila o větší prožitek, hrubší tření, dal jí to, ale to bylo tak všechno, co mohla dostat.

Stačilo několik rychlých tahů a polechtání, aby začala křičet, sotva však z těch jahodových rtů unikl nějaký zvuk, protože se Davidova druhá dlaň přitiskla jako roubík ke Katrininým otevřeným ústům a utlumila vše, co by mohlo naznačovat skandální věci co zde dělají.

Nic se ven nedostane, ani zakňučení. Hezky potichu.

„Pšt...nechcete, aby se tu někdo objevil a viděl co děláme že, kapitánko?"

David se k ženě sklonil, až se hrudníkem dotkl jejích zad a zašeptal sametově do ucha hlasem svůdce, zatímco se její víčka potěšeně zatřepotala, zavřela a řasy spočinuly na tvářích, jak cítila jednu vlnu potěšení hned následovanou další v uvolňujícím vrcholu. Tak silné, blažené, křičela mu do dlaně. Nešlo to ovládat.

Tak moc to chtěla...tak zoufale.

Davidovy prsty vibrovaly sladkým slavičím tónem, jež rozechvěl celé Katrinino tělo. Napětí posléze povolilo, a když odtáhl svou ruku pryč, položila čelo vyčerpaně na kovovou bednu, aby se trochu ochladila a vzpamatovala.   

Přesně na to android čekal.

Ve stavu ženiny euforie sundal zlatou parádu své uniformy a stačily dvě smyčky tenkých copánků, aby dostal její zápěstí do pevného uzlu, stáhl je na zádech a zajistil ji jako zatčeného vězně.

Nikam se ještě nepůjde...

Katrin sebou cukla, nejspíše se domnívala, že je po všem, a hned jak se upraví, se mlčky rozejdou, aniž by na sebe jedinkrát pohlédly. Situace, jež se nikdy neměla stát. Velký fatální omyl.

David se sám pro sebe usmál. Kdepak. Ještě měly zhruba deset drahocenných minut...a on ji nepustí, dokud ji zcela nevyčerpá. To hlavní mělo teprve přijít.

„Co..." vydechla Katrin zmoženě, ale příjemně uvolněným hlasem. Pokusila se podívat za sebe přes rameno, ale moc dobře to nešlo. Dát ruce od sebe byl nadlidský úkol a vůbec v této pozici se zvednout, stávalo strastiplně nemožným činem, aniž by se z bedny svalila na zem, nevyvrkla kotník a neměla tělo jednu velkou modřinu.

Zkusila to znovu: „D...Davide...?" těžká zranitelnost filtrovaná pomalu přicházejícím vědomím přes opadající růžovou mlhu byla horší, než den po večerním flámu, ale to se o ni vzadu něco otřelo, a to něco právě zůstalo položené, horké a pevné mezi jejími půlkami.

Mužské velké ruce položené na kovovém povrchu po obou stranách Katrinina zadku značily, že ji nikam nepustí, dokud sám nebude chtít.

Ani nyní se kapitánka nedočkala žádné, ba ani arogantní odpovědi, jakou tak nějak čekala a zatajila dech. Davidův penis se pohnul a sklouzl po té dokonalé linii dvou kopců dolů, dokud se špička nedotkla kapající vlhkosti po sladkém orgasmu. Byly to vteřiny od jejího vysvobození a ona chtěla ještě. Bylo to vůbec možné?

Měla tak nenasytné tělo, či to bylo přímo Davidem jenž byl zrádce, zvrácený stroj, ďábelský stratég, ale co se mu nemohlo upřít, nebyl lhář.

Zastával se jí před ostatními, viděla i jeho druhou něžnou chápající stránku, než znala jeho úmysly, i když pořád si nemohla vybrat, zda je na té dobré či špatné straně, cosi ji však tlačilo myslet na tu druhou, už jen proto, jak celou tu vražednou hru s protilátkou začal...

Nejistota a obavy stále přetrvávaly, ale vždy udělal, co chtěla a poslouchal její rozkazy. Znal její potřeby, sakra, jako by o ní věděl všechno! Ta představa byla nepříjemná, nehledě i o čase její smrti, pokud se tak rozhodne. Měl ji v hrsti, a přesto se nechtěl otevřeně prohlásil bohem, či kapitánem lodi a proč? Protože proti přesile by neměl šanci. Potřeboval ji jako svého tlumočníka, figurku, jinak by skončil nabodnutý na nakladači rozlíceným davem.

Měla by teď vymýšlet chytrou strategii, jak ho porazit, jak vše zvrátit ve svůj prospěch, a ne s ním spolupracovat, ne, on spolupracoval s ní, opravila se.

Tohle začala sama...ona byla viník.

Do vzduchu se vznesl procítěný sten, když ji její milenec bez zaváhání naplnil. David zřetelně ještě mohl cítit nepatrné napětí a záškuby po celém kapitánčině předešlém prožitku, jež kapitánce milosrdně dopřál.

Špička pronikla hluboko a otřela se o děložní čípek. Katrin sebou zavrtěla, ale z uzlu na zápěstí se nedostala, ba co víc, ty zlaté copánky, jež měla i ona připevněné ke klopě saka na rameni, se jí zarývaly do zápěstí, jako provazy, ale bolest byla jen ventilací rozkoše. Nevadilo to, spíše to dělalo celý okamžik jiným, lákavějším ve své temné podobě.

Davidova ruka sklouzla po krásném obrysu ženského kulatého pozadí a Katrin zasténala.

Lidská forma byla tak příjemná a tvárná, přestože časem i na té nejkrásnější kůži vzniknou vrásky. Znaky, co všechno za život prožili...Davidovi zbydou jen vzpomínky, stále živé, barevné, jež se nikdy nevrátí zpět.

On bude pořád stejný, oni nikoliv. Výhoda či prokletí?

Nemělo cenu zaobírat se co bude za padesát let, to teď chtěl Katrin vlastnit, jako vzácného motýla. Každá nit myšlenek, poskládaných jako perlový náhrdelník, se roztříštila zvukem, jež žena vydávala, když spolu provozovaly soulož v depozitáři. Mohl ho poslouchat hodiny a neomrzel by se mu, bohužel teď tu pro něho nebylo místo. Musel ženu před sebou tlumit jednou rukou, zatímco druhá zkoumala měkkost zadečku, a jakmile se ho nabažila, začala se sunout na průzkum vzhůru pod kabát i košili.

Svlékání nepřipadalo v úvahu, ale nemohl odolat té horké prokrvené pokožce, která sálala jako nitro motoru Oberona. Téměř elektrizující.

Ve stálém tempu zajížděl svou chloubou do Katrinina lůna, stahovalo se proti němu, reagovalo, vnímal tu rozkoš, chtěla ještě zas a znovu jako umírající prosící o živou vodu. David měl plán, ukojí její zoufalou potřebu, ale nic víc, snad tak bude toužit po jeho dotecích, když jí ukáže trochu milosti a také jí nabídne, že může dostat víc, než požaduje. Trochu se nahnul nad to tlumeně vzdychající tělo a začal přirážet zezadu pod jiným úhlem.

Kapitánka se stavěla na špičky a pár kapiček slin mu uniklo skrze prsty na ženiných ústech a stékaly po nich na kovovou podlahu, stejně jako odkapávala vlhkost z její jeskyně při každém tahu.

Mezi všemi těmi vzrušujícími zvuky bylo těžké rozpoznat to jedno dokola opakované slovo, ne prosba, ne slepé vzdychání, ale rozkaz.

„Víc."

David se samolibě usmál a dopřál jí vše do poslední kapky. Zajížděl tam a zpátky, až se její zadek vlnil při nárazech vždy, když se s ním setkal, jako by tím posílal nárazovou vlnu do jejího podbřišku. Pocit toho příjemného napětí se utahoval, svíjel v žaludku jako klubko hadů, Katrin věděla, že uvolnění musí přijít, k vrcholu ji postrkovalo každé otření. Pohyby byly rychlejší, tvrdší, dravější, a přesto přesné a nezastavitelné. Nechtěla jemnost to, po čem teď toužila byla dravost, hrubost, jež by jí dala křídla.

„HMMMM!"

Druhý orgasmus přišel tak nečekaně rychle, že se kapitánce zatmělo před očima, a to černo za zavřenými víčky naplnily hvězdy. Nechápala, proč se tomu vždy tak bránila, byly to snad Patrikovy věčné komentáře, že milování je převážně strpěno pro početí dětí? Jeho zastaralým názorům by se teď s chutí vysmála.

Celé kapitánčino tělo se těžce opíralo o ocelovou krychli ve chvíli napětí, než sklouzlo do příjemného pocitu bezpečí a euforie.

Tělo bylo najednou těžké, nohy už ji nepodpíraly a jen visely bezvládně dolů. Druhý vrchol byl ještě lepší než ten první a vlny omílající celé tělo jako pekelné jazyky se zdály delší, sytější, cítila se jako by byla vláčné máslo, které si David mohl namazat na chleba.

Už se nestarala o svět kolem ani o to, že pohyby náhle pomalu ustaly a něco jí steklo po noze dolů, dokonce si ani neuvědomovala, že se zakousla do androidových dvou prstů, jež měla přitisknuté ke rtům, aby nemohla křičet, protože si to nemohla v takové ponižující situaci dovolit.

Nechtěla se z toho probudit a snažila se v tom azylu vlastního vznášejícího se obláčku zůstat co nejdéle. Vše mělo však své konce.

Katrin pomalu otevřela opuchlé oči, zprvu bylo těžké rozeznat, kde se nalézá, u stěny byly těžké nakladače vypadající jako obráceně poskládané auto. Pyramidy z nákladových krabic lesknoucí se tmavě šedivou a stříbrnou barvou. Byly tu předtím?

Realita přicházela a nebyl to hezký zážitek. Něco tiskla mezi zuby, a tak to rychle pustila.

Bože, ona ho kousla! Omluva nepřicházela v úvahu! Taková ostuda. Nervozita začala znovu stoupat, jak se bála Davidovy reakce na svou spontánní akci.

Ruce se náhle uvolnily ze svázání, oddechla si, přestože obě zápěstí bolela, ale to skryl dlouhý rukáv a s tím i mírné červené stopy. Za zády se ozval zvuk zipu a kroků...

Kapitánka popadala dech a odvážně se zapřela rukama o bednu, aby alespoň vstala. Žebra bolela, svaly na pažích také.

Nechtěla se otočit, ale musela čelit realitě. Skousla ret poníženě a obrátila se tak opatrně jako by ji měla postava za zády udeřit mezi oči.

David stál tři metry od ní, něco držel v ruce, otočil se a znovu něco sebral. Nejspíše střípky reality, která k ní pomalu přicházely.

Těch pár chvil, měla Katrin k dobru na vzpamatování. Vše probíhalo tiše a strojově. Žádný polibek z androidovy strany a poděkování z její, žádné milující gesto mezi milenci jako by slova nebyla vítaná a jen ukazovala, jak velká propast mezi nimi je, a tak zůstali raději tiše...

 

*****************************************************************

 

David se narovnal v zádech, přišel ke své společnici a poklekl na jedno koleno, jeho ruka našla ženinu pravou nohu a on oblékl lodičku, a pak druhou jako princ křišťálové střevíce Popelce.

Katrin neušlo, že prsty pohladily kotník zbytečně déle, než bylo nutné. Oblékl ji, jako reprezentativní panenku, protože to sama teď nedokázala.

Android se s vážnou tváří napřímil, pak natáhl ruce, ty precizně upravily bílý límeček košile, uhladily sako a srovnaly sukni na decentní míru, jež stáhl dolů nad kolena podle nějaké své imaginární úrovně elegance. Celou dobu byl sledován dvěma oříškovýma očima plnýma obav. Ničeho však Katrin nelitovala.

Zatím. Výčitky jistě přijdou později.

Jakmile byl David hotov, znovu oba vypadali jako android a kapitánka. Nadřízený a podřízený, spojenec a nepřítel.

Nedobíral si ji za to, jak očekávala, žádný posměch, ironický popis toho, co se stalo, byla za to vděčná, ale přesto v hrudi stále přetrvával ten třepotající pocit.

Katrin shlédla dolů na jeho boty. Styděla se za sebe, ale cítila se uvolněná.

Dva mužovy prsty našly kapitánčinu bradu a něžně ji pozvedly vzhůru, ač byla tato chvíle křehká, jako bublina a svým způsobem jemná, vyděsilo ji, co viděla v jeho očích.

Neusmívaly se, byly stále stejné, odměřené, ale ten podíl hrdosti a sebejistoty ji málem srazil na kolena do prachu, a to se nemusel ani usmívat.

„Tři minuty, kapitánko, měli bychom se začlenit zpátky mezi ostatní."

To bylo jediné, co stroze řekl, ale ten pohled byl výmluvný víc než cokoliv jiného. Polkla a přikývla. Donutila se pohnout.

David od ní odstoupil a otočil se ke dveřím, když ho pohotově chytila za ruku.

Ještě zbývalo pár chvil na otázky, jež ji tížily. Potřebovala je znát. Bez toho ho nepustí.

„Zabil jsi ji, Davide?"

Hlas se jí trochu zachvěl, jak si přála, aby to nebyla pravda, přesto věděla že je.

Kapitánčin společník se zastavil a věnoval jí pohled přes rameno, než se k ní postavil tiše čelem. Pátral očima v ženině tváři jako by se snažil zjistit, jak se cítí nebo co chce slyšet, stejně dobře mohl i vyčkávat, aby už nezbýval čas na jiné otázky.

To, co nečekala byl Davidův ukazováček, položený na jejích rtech společně s chladnokrevným pousmáním, jež zastavilo její srdce. Černé zornice se rozšířily a skryly ten krásný hnědý kroužek. Přestala dýchat.

Ani teď nebylo potřeba slov, gesto bylo více než výmluvné, ale ona to chtěla slyšet.

„Ano, Davide?" zamračila se. Odpoví jí nebo ne?

„Ano, udělal jsem to, nikoliv kvůli experimentu, ale pro ochranu Oberona, pro ochranu vás."

Katrin se to snažila vstřebat, měla husí kůži. Proč, co bylo důvodem? Proč Fishová? Nedalo se to vyřešit jinak? Další a další otázky naplňovaly její hlavu k prasknutí.

„Jak?" rty se rozdělily v mělkém trpkém vydechnutí.

„Chtěla jste, abych všechny chránil. To je má práce. Proto jsem rozhodl, že tento způsob je definitivním řešením situace. Mé závěry shledaly doktorku Fishovou jako nebezpečnou potencionální hrozbu pro celou loď, neboť byla jedním z pachatelů zmíněného sabotéra."

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 29. 10. 2019 - 18:17 | Rubrika: Oberon
s obrázky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.