Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 17. - Pohřeb

Kapitola 17

Pohřeb

 

Ráno přišlo tak neskutečně rychle po dlouhé bezesné noci...

Nepomohl ani xanax, který Katrin požila, spíše byl úplně na nic, jelikož nezamhouřila ani oka.

A všechno kvůli té obarvené blonďaté plechovce!

S mručením se zvedla z postele a ke všemu se přidala ještě mírná bolest hlavy a jako vrchol za několik minut začal ječet budík. Něco co kapitánčiny nervy potřebovaly.

Vlastně v rozespalém stavu ani nevěděla co dělá a tak ho vzala a vší silou s ním hodila o zeď. Bylo to...uvolňující. Nikdy se neuchylovala k takovým projevům vzteku ale bylo to osvobozující něco zničit.

Unaveně se odebrala do koupelny a připravila se na společnou snídani po dvou dnech co posádku viděla jen jednotlivě. Netušila co tam na ni čeká ale dlouho své kolegy neviděla a to jí dělalo starosti.

Vzmohla se a oblečena do modré uniformy se učesala, popadla pokřivený budík do podpaží jako miniaturního palácového psíka a vydala se ven ze své kajuty.

Od kapitánčiny kajuty to byla jen chvíle a jakmile vešla do kuchyňky, které dominoval kulatý stůl, všichni do jednoho zmlkli. Byli tu kupodivu všichni. Katrin se rychle rozhlédla a jakmile udělala první krok dovnitř, břitký hovor se znovu rozběhl od jednoho konce na druhý.

Nově příchozí svým orlím okem ihned zaregistrovala Davida úplně vzadu, který právě nandával porci slaniny a vajíček Russoovi jako číšník v pětihvězdičkovém hotelu. Jakmile byl talíř plný, odložil prázdnou pánev a podal ho jejich milému mroži s hustým knírkem a břichem tak velkým, že si neviděl na špičky bot.

Kapitánka k nim dlouhým krokem došla, a než se David stačil zeptat, strčila mu do prázdných rukou svůj zničený budík. Držel ho v náručí jako nemocnou kočku, jejíž kabelový ocas visel bezvládně dolů.

„Sprav to," poručila mu nevzrušeně, „chci ho do dnešního večera."

Katrin tomu dodala trochu úsečnosti, možná s malou špetkou netrpělivosti v oku a napadlo ji, že pokud tuhle plechovku dostatečně zaměstná, nebude mít čas na vymýšlení nějakých intrik, ale jistě mu to dlouho nevydrží...

David tázavě nadzvedl obočí, které udělalo malou vlnu, „co se stalo s tím budíkem?"

„Stala se mu menší nehoda, připletl se mezi mou ruku a zeď. Takže to spravíš nebo se příštího rána to samé stane s tebou," Katrinin hlas se pomalu stal až přehnaně sladkým, když ukazováčkem poklepala na hromádku součástek v mužově náručí jako by mu dávala smrtící termín, který když překročí, bude bez milosti sešrotován.

Poté se otočila a klidně přešla k pultu, aby si vzala snídani.

Doprovázel ji pohled dvou chladných modrých očí ale bylo jí to jedno. Dnes mu to natřela a dokonce přidala výhrůžku, byla spokojená. Ne nadmíru ale spokojená.

Katrin si s úsměvem nandala na talíř zbytek vajec a tentokrát si nalila čaj místo kávy. Prošla kolem androida, který v náručí téměř ochranitelsky choval digitální budík a posadila se vedle Jacka, aniž by Davidovi věnovala jediný pohled.

Leeové se zvedla nálada, ten parchant musel vědět kdo tu velí, nebude si ji dobírat jako včera, nedopřeje mu žádný polibek ani pohlazení. Nic.

Musí být přísnější. Tvrdší.

S uspokojujícími představami, jak drží let lampu a opaluje mu jeden po druhém koukající kabely z utržené hlavy, dosedla na židli.

Vydechla a s chutí se pustila do jídla, než zjistila, že na ni někdo zírá.

„Hm?" zamumlala tiše a trochu natočila hlavu.

Jack se na ni mračil a jak se otáčela, viděla že jeho pohled doslova visí na jejím krku. Nerozuměla tomu proč...

„Co je?" řekla Katrin s plnou pusou umělých vajec o něco důrazněji.

Navigátor odvrátil hlavu stranou a vypadal uraženě, dotčeně. Divné chování pro někoho tak veselého. Co mu udělala? Zvedla loket a dloubla svého kamaráda do žeber. Zavrčel jako opilec, kterého k ránu někdo budí.

„Nechovej se jako spratek a řekni mi co se stalo."

Jack se nakonec přeci jen obrátil a naklonil hlavou zpátky k ní, aby jejich hovor zůstal v soukromí, naštěstí ostatní se bavili poměrně hlasitě, takže jejich šepot v tom hluku více méně zanikal.

„Máš na krku...cucflek, Katrin," Jack její jméno řekl s nechutí a důrazem na každé slovo, něco takového u něho ještě neslyšela, znělo to jako pohrdání. I jeho oči jiskřily zvláštním plamenem jako by jí opovrhoval. Zraňovalo to a sousto, které měla v ústech sotva spolkla.

Bylo to trapné a nepříjemné, styděla se.

Hned zčervenala a zase zbledla, jakmile jí blesklo od koho to je.

Zabije ho...nedovolila si však po něm střelit pohledem.

„Spálila jsem se žehličkou na vlasy..." snažila se to zamluvit lží a nenápadně si to místo zakryla dlaní jako by si podpírala hlavu. 

Bože, ten Jackův pohled pálil snad víc, než ta falešná žehlička.

O co mu sakra šlo?

„Nelži mi, nestojím ti za to, abys mi alespoň řekla pravdu?" sykl na ni vyčítavě.

Neodpověděla a honila jídlo po talíři.

Co mu sakra měla říct? Že spí s androidem? Co kdyby řekla, že je to velký vibrátor bez baterek? Stroj jako stroj.

„Tak kdo je to? S kým spíš?" takový zpětný výslech nečekala, raději se podívala před sebe, kde seděl Libreto, Jack byl ale neodbytný.

„On? Ne, určitě je to ten nafoukanej vojáček co? Slyšel jsem, jak se tu pořád vytahuje, že tě dostane do postele," teď už z jeho hlasu čišela vysloveně zloba a vidličku svíral v dlani takovou silou jako by mu ji chtěl vrazit do oka.

„Co? Děláš si prdel? S nikým nespím a s ním už vůbec ne. V životě bych si takového blbce ani nevšimla, svaly nejsou všechno víš," hájila se Katrin pobouřeně.

„Včera večer jsem tě slyšel vzdychat, tak mě tu netahej za nos zatraceně!" vyštěkl dotčeně. Jack poslední slovo téměř vyplivl a prudce vstal ze židle. Odhodil vidličku na stůl a odešel z místnosti pryč.

Katrin seděla jako opařená.

Nepamatovala si žádnou chvíli, kdy Jack projevoval nějakou agresi, natož aby byl naštvaný, bylo to jako by v létě začal padat sníh, prostě nepředstavitelné.

Proč se tak choval?

Věděla, že mu na ní záleží ale opravdu se tak moc staral o to s kým spí? A co byl ten nepříjemný pocit v žaludku? Lítost? Vina? Výčitky?

To se ti povedlo Davide, teď se ještě pohádám se svým jediným přítelem.

„Jste v pořádku?" to byla Jovovičová, která ji mírně pod stolem kopla do boty.

Jako by se Katrin probudila z transu a snažila se předstírat, že je všechno zase v pořádku se usmála, "ano, jasně že jsem," zasmála se falešně.

„A co je vlastně nového?" její oříškové oči se podívaly na každého u stolu.

„Vy jste to ještě neslyšela? Fishová je mrtvá," řekla jí to na rovinu Ruska a kapitánce se rozšířily zorničky, měla pocit jako by její plíce rozdrtila tuna cihel.

„Co?" dokázala ze sebe dostat jen jednu slabiku a úsměv jí ihned zmrzl na tváři.

„Našli ji dnes ráno v jednom z těch skladů na ošetřovně, vypadá to na tu hnusnou chorobu, která se tu vyskytla." 

„Zajímalo by mě, kdo to sem přitáhl," zamručel Harker.

„Prosím tě i zmutovaný virus rýmy může být nebezpečný stačí, aby si s ním nějaký génius pohrál," ozvalo se vpravo z Charlesových úst, ani netušil, jak je blízko pravdě.

„Chudák holka, ani si toho moc neužila, pořád zavřená v laboratoři u mikroskopu, to není život," zakroutila hlavou Jovovičová a posunula si zbraň na klíně.

„Jo, ten její kyselej obličej mě bude ještě strašit," ušklíbl se hořce Monty a Harker vedle něho mu odpověděl na ten černý humor dloubnutím lokte do boku.

„O mrtvých jen to dobré."

„Da."

Doktor Less přikývl.

Pro Katrin to bylo jako se probudit z divokého snu do ještě horší noční můry, nějak doufala, že se jí všechno to neštěstí nějak vyhne ale ztráta člověka, kterého přímo znala se jí dotýkala víc, než si byla ochotná přiznat. Příště by to mohl být Russo, Jovovičová nebo Jack...

Nepříjemný kámen v žaludku tížil jako tisíc sluncí. Najednou přestala mít chuť na ta lahodná vajíčka z prášku a křupavou slaninu.

Slova soustrasti kolem ní létala jako letadla aerolinek, že si ani nevšimla postavy, jež se k ní diskrétně sklonila nad prázdným Jackovým místem.

Davidovy rty se jí sice přímo neotřely o ucho ale jeho tichý hlas ano, "doktorka Fishová si svůj předčasný skon zavinila sama, není třeba ji litovat."

Katrin zmrzla v reakci na tu míněnou krutost a šokovaně se k té blonďaté hlavě pootočila s nevyslovenou otázkou.

„Ještě čaj?" zareagoval asertivně android.

„Eh..." bylo jediné co ze sebe mohla dostat a náhle bylo všechno jasné. Ten kamerový záznam v Davidově pokoji ona...viděla ho odcházet z nějakého skladu na ošetřovně a Jovovičová říkala to samé a on...

„Proboha," ten téměř neslyšitelný povzdech mohl být čímkoliv ale David věděl, že dostatečně pochopila a tak se s nepatrným úsměvem, jež patřil jen jí napřímil a obešel stůl, aby jako sluha dolil nápoj svým pánům.

Všechno v kapitánčině těle houkalo na poplach, v uších jí stále dokola běžel zaseknutý záznam Davidových pronesených slov bez sebemenší empatie k nebohé oběti.

Bylo lehké spočítat si fakta, která vedla k ohavnému závěru. Otázkou bylo proč?

„Kapitánko?"

Možná už to bylo po desáté, než si uvědomila, že si někdo žádá její pozornost. Byl to doktor Less.

„Kapitánko, jsem povinen vás informovat o stávající situaci. Na lůžkovém oddělení zbývá pět pacientů a také jsem dal rozkaz, aby byly zahájeny přípravy k pohřbu se všemi poctami," oznámil jí tím lékařským neutrálním klidným hlasem, ze kterého vám běhal mráz po zádech.

Katrin vzhlédla k němu s prázdným pohledem a snažila se nedat na sobě znát, jak jí vše otřáslo.

„Nemyslíte si, že takové věci bych nejprve měla rozhodnout já?"

„Podle direktivy ano ale dovolil jsem si je na Davidovu žádost obejít, z jistých důvodů."

„Byla jste v posledních dnech velice rozrušená, kapitánko Leeová, usoudil jsem za

nezbytné učinit toto rozhodnutí za vás. Rodiny kolonistů chtějí smuteční obřad, bylo by nepříjemné jej odkládat," promluvil David vážně a zadíval se na ni z druhého konce stolu, v ruce měl poloprázdnou průhlednou konev a druhou měl položenou na jejím víku.

Chtěla ho začít škrtit, vrhnout se přes stůl a rozmlátit mu tu konev o ciferník. Přerůstal jí nebezpečně rychle přes hlavu a ta Charlesova vtipná poznámka ve skleníku, že tu David běhá s nožem a vraždí lidi, už nebyla tak nereálná.

Nesmála se.

„Dobře, pokud jsou přípravy hotové, pohřeb se uskuteční pozdě odpoledne v 6 hodin v hangáru, rozešly zprávy pozůstalým," rozhodla.

 

***********************************************************************

 

Nákladní výtah byl přeplněný a praskal ve švech. Všichni členové posádky měli na sobě černou smuteční uniformu, ano Weyland-Yutani myslela i na toto, jak prozíravé.

Muži měli kalhoty a jediné tři ženy sukni a sako se zlatým zdobením a copánky.

Katrin stála u stěny vpravo, celé odpoledne vymýšlela smuteční řeč a snažila se jí zapamatovat.

Nebylo to lehké, jelikož měla hlavu plnou něčeho jiného, než pět chválu na nebožtíky, které ani neznala ale zemřeli její vinou...

Veselá nálada se ze všech zcela vytratila, jako když vymačkáte šťávu z pasírovaného ovoce. Jako by se i nad nimi vznášel mrak smrti a neúspěchu.

Katrin jen co se oblékla, už se těšila, až si tu přezdobenou uniformu svlékne a zahodí. Moc si přála, aby ji už neoblékla. Měla pocit stísněnosti. Pokusila si více uvolnit límeček u košile ale ne tolik, aby byly vidět ty nemožné cucfleky.

„Kdo se postará o těla?" zazněla z hloučku důležitá otázka.

„Josh se nabídl," odvětila kapitánka prostě, alespoň se vyhne obřadu i když o štěstí by právě nikdo nemluvil, protože musel dát jedno tělo po druhém do přetlakové komory, která je propustí do vesmíru.

Důstojný pohřeb, nic víc jim nabídnout nemohli.

„Večer to zapijeme," mlaskla Jovovičová a neustále se ošívala, protože pro ní byla sukně něčím, co měla snad na sobě zcela poprvé, stejně jako boty na podpatku.

„No, já si myslím, že by to chtělo panáka na posilněnou hned," vytáhl Monty z náprsní kapsy malou láhev tvrdého alkoholu.

„Pro případ nouze."

„Nechci být moralista ale hodí se to?" strachovala se Juliet.

„Dej to sem, já začnu a na morálku kašlu, tak na zdraví," ušklíbl se Harker a dopřál si loknutí jako první.

Láhev kolovala z ruky do ruky, dokud se nedostala ke kapitánce. Libreto váhal zda bude držet s nimi krok ale vytrhla mu ji z ruky a dala si snad největší příděl ze všech, poté vrátila alkohol majiteli, který sklo obrátil dnem vzhůru na znamení, že tam opravdu nic nezbylo.

„Dobrá práce, kapitánko."

„Dělám co musím," podotkla suše a hleděla na číselník výtahu před sebou, kde se míhaly číslice jednotlivých podlaží.

Jediný, kdo se do hovoru nijak nezapojoval byl Jack na opačné straně zástupu, jeho špatná nálada byla jako elektrické napětí. Nepříjemné na dálku.

Co to s ním bylo?

Ještě neměla čas si s ním promluvit a usoudila, že bude lepší, když si to všechno trochu urovná v hlavě ale jak je vidět, byl stále ve stejném rozpoložení.

Nedlouho poté co výtah zastavil v obrovském hangáru, kde by se lehce shromáždila celá populace Oberona, tam byli první. V celém tom kovovém prostoru působili jako mravenci ale během půl hodiny se tam shromáždilo asi dvě stě lidí. Rodiny pozůstalých a ti, jež se buď morbidně zajímali o dění na lodi nebo chtěli projevit účast a nabídnout podporu.

O nezbytné přípravy se postaral David, přesně jak slíbil a obstaral zesilovač i malé pódium. Sám se pak zařadil do davu v první řadě, zatímco všechno neskutečně tísnivě ztichlo, když kapitánka Leeová pronášela srdceryvnou řeč. Posléze proběhlo salutování a jeden po druhém se vystřelovala těla do vesmíru.

Kromě železité vůně se hangárem nesl pach slz a lepkavá vůně smutku.

Katrin to nesnášela a chtěla odtamtud co nejrychleji vypadnout, ale ne dřív než si promluví...

Pohledem vyhledala mezi neznámými i známými tvářemi Jacka.

Měl napjatý výraz, ale koutky úst měl stisknuté jako by i teď prožíval nějakou vnitřní rozepři.

Katrin se nenápadně posunula a uchopila ho za loket, čímž mu tiše naznačila, že s ním chce mluvit, kývla do davu.

Oba dva se za sebou nepozorovaně propletli zástupem, aby přešli do sekce pro zaměstnance, tam kde končil obrovský prostor a zužoval se do chodby v dostatečné vzdálenosti, aby nebylo nic slyšet ani vidět.

Jakmile se Katrin otočila, viděla za Jackem kdesi vzadu ještě několik vzdálených lidí, či spíše jejich záda, hleděli na velkou obrazovku, která promítala jak bylo jedno z těl uzavřené v černém přiléhavém obalu vystřeleno do vzduchoprázdna a plulo ke hvězdám. Za pár chvil se obrazovka změnila na fotografie pozůstalého a jeho vzpomínky ze života.

Dost času na malý chat, než všech šestnáct projde hromadným obřadem.

„Jacku, chtěla jsem si promluvit mezi čtyřma očima," začala pomalu, "mrzí mě, že se na mě zlobíš, ale nevidím žádný důvod proč..."

Katrin se nadechla, aby pokračovala ale navigátor jí skočil rychle do řeči.

„Že není důvod? Ale Katrin, nemohu se dívat na to, jak se zahazuješ s někým, kdo za to nestojí a koho ani neznáš. Všechny, kteří tu jsou známe oba v reálném čase ani ne půl měsíce od první schůzky ve Weyland corp. Nechtěj mi namluvit, že jsi se tu do někoho tak najednou zamilovala, nejsi tak naivní, i Patrik říkal, že ti trvá déle projevit nějaké city," zasmál se Jack jízlivě a frustrovaně zastrčil ruce do kapes.

Kapitánce se to zdálo přehnané a to, že vytahoval na světlo její minulost, se jí za mák nelíbilo. Byl sice Patrikův kamarád, stejně jako její ale dal při rozchodu přednost jí než jemu, neměl by se teď spíše starat, aby byla šťastná s někým jiným?

„Já vím, že máš o mě starost," uhnula pohledem ke straně ale zase se k němu vrátila, zasloužil si, aby se mu dívala do očí a snažila se moc nelhat ale tady nebylo východisko mezi tím krýt Davida a říci pravdu.

„Jo, mám o tebe starost, už celých patnáct let," zúžil Jack oči jako by ji káral za špatné chování.

Cítila se tak ještě hůř.

Neměl ji ale co soudit, byl to její život a sakra nehledě na okolnosti, mohlo mu být jedno s kým spí ne? Nebyl to její bratr, aby držel pod krkem každého nápadníka.

Katrin se neovládla a dopáleně rozhodila rukama, „asi se to prostě stalo, já nevím, tohle nejde naplánovat, byla jsem dost dlouho sama a...každý máme své potřeby Jacku..." znělo to hůře než vypadalo, ta slova nešla přes rty ven.

Dobře zpovídala se mu ale možná, když mu řekne že je zamilovaná, uzná to a popřeje jí štěstí. Milosrdná lež, jež vše smete pod koberec.

Jenže Jack jí tu lež nesežral, znal tu ženu před sebou příliš dlouho.

„Zamilovaní se chovají jinak," odsekl navigátor nyní s rukama založenými umíněně na hrudi. Nechtěl se vzdát.

„Co tím chceš říct? Že tu mám rozhazovat bonbóny, nafukovat balónky s nápisem -miluji tě- a mám se tu zubit a usmívat nehledě na to, kolik tu zemře lidí?"

Teď byla ironická ona, aby pochopil v jaké nelehké jsou situaci.

„To je absurdní," teď už se Jack i nepříjemně mračil, "kdo je to?"

„Kdo je co?"

„Katrin," zavrčel nízko položeným hlasem, „ten muž..." Jackova netrpělivost na ni dorážela jako mořské vlny na útes.

„To se tě netýká," mávla rukou.

„To se mě sakra týká," Jackovy ruce se spustily dolů, dal si ruce v boky.

„Kdo?"

Katrin si připadala jako zahnaná do kouta, proč mu na tom tak záleželo? Vypadal jako nepříčetný a tak vyslovila jedinou absurdní pravdu jaká se nabízela a moc se modlila, aby to pochopil. Byl to ten okamžik, kdy se chcete svěřit s tím nejtíživějším co máte na srdci a moc chcete od druhého porozumění, jelikož vám na něm záleží.

„David."

Chvíli nastalo napjaté ticho a pak se k jejím uším dostal nepříjemný smích, ne, opravila se, výsměch.

„Vážně vtipné, Katrin," nakrčil rty v úšklebku, „tohle ti nespolknu."

"Ale..."

Ona mluvila pravdu!

Jack přecházel sem a tam jako tygr v kleci, „mám ti spolknout takovou blbost, že spíš s androidem? Dobře taková do nebe volající kravina by byla dobrá jako vtip, ale ty kryješ někoho jiného."

Katrin zamrkala, nechtěl tomu věřit, navigátorova reakce ji překvapila, teď ji má za lhářku, tak počkat...tohle všechno...

„Ty žárlíš, Jacku?"

„A co když ano?" naklonil hlavu na stranu, ta upřímnost lámala skály.

„Proč bys to dělal? Jsme přeci přátelé," oponovala.

„Možná jsem chtěl být víc než jen kamarád, zatraceně, to sis toho nevšimla?" bouchl pěstí do zdi těsně vedle ní, až sebou trhla.

Vyděšeně se na svého přítele zadívala.

„Ne, nevšimla že? Ty jsi jediná žena, o které celé roky sním, byl jsem ti nejblíže tak dlouho, poslouchal tě, byl ti oporou, držel tě, když jsi byla na dně a teď se tu po pár dnech válíš s jiným chlapem, kterého ani pořádně neznáš? Uráží mě to!"

Katrininy oči byly doširoka otevřené jako malé talířky. Nevěděla co na to říct, slovní zásoba se najednou rozházela jako abeceda v písmenkové polévce.

„Slyšel jsem tě za dveřmi pokoje," dodal jako zmučené zvíře, růžovláska začala rudnout studem.

Nemohla popřít ani jedno, nejspíše to byla pravda, zatracený David! Proč všechno tak komplikoval! Co když ji slyšel ještě někdo jiný? Taková ostuda.

„Já nevím...co na to říct," zamumlala tiše ale Jack byl jako rozjetý vlak, když už vyšlo najevo co cítí. Nešlo se zastavit.

Trapná nervozita padala na oba dva a ona netušila, jak se z toho vyvléknout.

Jack posléze přerušil ticho, „obdivuji tě Katrin, vždy jsem stál při tobě, věřil jsem že Andris 10 bude novým domovem, kde bychom mohli spolu žít. Nový lidé, nová příležitost, ty a já."

Moment, moment nebylo to trochu domýšlivé? Ona o ničem nemá tušení a on to na ni takhle vyhrkne a čeká, že se mu s nadšením vrhne do náruče? Tohle nebyl nějaký břitký román od Jo Beverly spíše tragédie, protože ona k němu nic necítila. I kdyby ano, byla by celá věc ještě komplikovanější...

Naštěstí tohoto byla ušetřena a city tu šly jen jedním směrem, to však neznamenalo, že jí na Jackovi nezáleží.

„Zpomal trochu, já...chci ti to vysvětlit ale tohle je víc informací, než mohu teď skousnout, Jacku..." snažila se ho alespoň přibrzdit, "měla bych o tom přemýšlet. Je toho tolik a...já jsem zmatená...nemůžeš to na mě takhle vychrlit a čekat, že to hned vstřebám..."

Navigátor se k ní začal přibližovat, jako když se medvěd blíží k bezbrannému člověku. Jack kolem sebe vždy šířil příjemnou auru pohody a přátelství ale tohle a teď...byl to zatraceně nepříjemný pocit, jež se Katrin převaloval v žaludku jako horký brambor, když mu oči plály hněvem a prsty se zatínaly do dlaní jako by ji chtěl udeřit.

Možná byl čas na jinou strategii, „Jacku, prosím uklidni se, o nic přeci nejde. Můžeš si najít jinou ženu, na Oberonovi je jich přeci víc než dost, jsi pohledný muž se smyslem pro humor a...a...stůj!"

Katrin mluvila klidně a snažila se ho dostat pod kontrolu ne ho vyprovokovat, jenže on narušil její osobní prostor. Začala panikařit.

„Nechci nikoho jiného než tebe, proč si myslíš, že jsem tu teď s tebou? Nebýt tvého rozhodnutí o odletu ze Země, bych nikdy neuvažoval, to ty jsi celý můj svět, všechno pro co žiju," navigátorův hlas přecházel od zbožného uctívání k fanatismu, tón byl o několik stupňů hlubší a pálil ji na tváři jako síra.

Takže to byla celé její vina?

Katrin se začala chvět nervozitou. Jak z toho ale vybřednout?

„Vážím si toho co ke mě cítíš, Jacku," polkla, „opravdu, ale upřímně nesdílím tvé pocity, je mi líto. Jsi úžasný společník a ten nejlepší přítel na celém světě, jenže já...prostě nemohu být s tebou," rozhodla se Katrin pro upřímnost, jež byla v této chvíli nejvíce adekvátní, než nějaká milosrdná lež a naděje, věděla že ho to raní ale doufala, že později si to uvědomí, že ho ušetřila věčného doufání, čekání na něco co nepřijde...

V první moment to vypadalo, že se navigátor zasekl, jeho tvář byla napjatá, bez výrazu, než se všechny kolečka jeho mozku daly zase do pohybu.

Vteřiny planuly a napjetí se neztrácelo, naopak nepříjemně jiskřilo mezi nimi do velkého citového konfliktu velkého třesku.

Jack se náhle pohnul dopředu a ona neviděla nic víc, než jeho oči tvrdě fixované na ty její, pokud ji tedy nezískal slovy, přišly na řadu činy. To nejhorší co mohl udělat.

Než však stačil kapitánku políbit a snést jí modré z nebe, probrala ho z opojení štípavá bolest na tváři.

Chodbou se rozlehla ozvěna nezaměnitelného plesknutí.

Byla to obrana, zcela instinktivní reflex, než aby o tom Katrin přemýšlela ale bylo pozdě...

Jacka rána tak zaskočila, že o krok ustoupil dozadu jako by se zapotácel a přikryl si dlaní vibrující kůži i červený otisk jako vytvořený dětským razítkem.

V mužových očích se mihl nejprve šok z odmítnutí, pak pochopení a nakonec potlačovaný vztek, který byl větší než předtím. Připomínal sobku před výbuchem.

Katrin mu nechtěla ublížit, byl to její dobrý přítel, ale zároveň nechtěla, aby překročil určité hranice, kterých by později sama litovala. Na to už bylo však pozdě.

Slova někdy zraňovala hůře než činy.

Stejně jako Jacka pálila tvář, tak stejně Katrin bolela ruka. Nevěděla, zda to přehnala ale doufala, že ho to přivede k rozumu.

„Jacku, prosím nechtěj, abych našeho přátelství litovala..." vyslala k němu zoufalý pohled plný prosby.

Navigátorova grimasa se maličko změnila, udržoval si zdrženlivý odstup jako by vymýšlel novou strategii, nemohla z toho nic určit, bylo to až děsivé.

V té jediné vteřině se něco rapidně změnilo, něco, čemu Jack podlehl jako by někdo zvířeti sejmul okovy.

Kapitánka v chodbě zkameněla, netušila co s ní má v úmyslu ale opravdu se bála, bála se člověka kterému věřila, kdo jí byl oporou tolik let.

Těžko říci, čehož by se dopustil nebýt postavy, která se objevila na konci uličky pár metrů od nich.

Její dlouhý stín dramaticky dosahoval až k nim.

„Je všechno v pořádku, kapitánko Leeová? Všiml jsem si, že chybíte na obřadu," Davidův silný zvučný hlas Jacka zastavil v půli kroku směrem k ní.

„D...Davide?" vydechla roztřeseně a měla neodolatelnou touhu prosit ho, aby zakročil, aby něco udělal, cokoliv, aby se mu mohla schovat v náručí před touhle situací, kterou on sám nastolil. Vážně ironické.

Samotnou ji všechny ty myšlenky překvapily nepřipravenou u koho chtěla hledat oporu i útěchu v jednom.

„Odejdi!" zavrčel Jack naštvaně, aniž by se otočil.

Katrin těkala pohledem z prvního navigátora na androida a cítila se jako laň ve světle reflektoru.

„Dovoluji si vám odporovat, pane Williame, kapitánka vypadá rozrušeně, doporučuji vám navrhnout, abyste odešel vy, v posledních dnech se stalo mnoho věcí a já se obávám o její psychiku, jakmile se uklidní, doprovodím ji sám do ubikací," Davidův hlas neztrácel na ostrosti a varoval Jacka před jakoukoliv spontánní chybou.

Navigátor se nadechl nosem a pak jako by pochopil, že nemá šanci, se otočil a rychle odešel zpátky do hangáru.

Prostor mezi kapitánkou a androidem vyplnilo nepříjemné prázdno plné stresu.

Katrin nebyla povinna mu cokoliv vysvětlovat, ale on to po ní kupodivu ani nežádal. Jen ji...zachránil v pravou chvíli nic víc.

Náhoda?

I ona se dlouze nadechla a mírně se uvolnila, jak přešlo to napětí v celé chodbě. Opřela se zády o chladnou zeď a zavřela oči. Mrzelo ji co se právě stalo. Opravdu.

„Stále si děláte nepřátele?"

Těch pár slov k ní dolétlo jako ničivá atomová bomba, zatímco měla ještě husí kůži, kterou jen podpořily rozhodné kroky směrem k ní.

„Ne, já...to, tomu nemůžeš rozumět," zamumlala, protože co mu měla vysvětlovat? Že jediný člověk ve vesmíru na kterém jí záleželo, ji teď proklíná?

Mohla za to, že k němu nic víc necítí? Má se přetvařovat, stejně jako s Davidem?

„Na to, aby se z někoho stal váš nepřítel, není potřeba přátelství," kroky vydávající pevné naleštěné boty jako součást smuteční uniformy se zastavily před ní.

Katrin otevřela oči, víčka byla tak těžká ale nemohla si dovolit být nepozorná zvláště před ním.

Náhle cítila, jak jí z očí vyhrkly slzy, nečekané, potupné, znak slabosti kterým pohrdala. Rty se jí chvěly, jak se je snažila zastavit, marně.

Ženě se zamlžil pohled na Davida v černém obleku, ve kterém vypadal jako anděl pomsty. Možná se jí sem přišel vysmát, to ještě podnítilo další příval zoufalosti. Snažila se alespoň nefňukat a brečet důstojně.

Jako rozpitá skvrna se k ní něco natáhlo a hned to ucítila na tváři. Kapitánku překvapilo, když jí pomalu setřel palcem slzy z jedné tváře. Tak plné pochopení a jemnosti.

Katrin mírně zvedla tvář, srdce bušilo proti žebrům jako uvězněný pták, chtěla se opřít do toho doteku a přitom ho nenáviděla. Byla nerozhodná.

K čertu s ním!                  

„Proč vás pokaždé vidím plakat? Slzy jsou znamením bolesti, ale i nového začátku, nebraňte se jim. Využijte mě," mluvil k ní konejšivě jako ten starý David, jehož si oblíbila, ten by jí skutečně nabídl upřímnou útěchu. Dojalo ji to, stýskalo se jí po tom chápajícím androidovy a ne vypočítavém stroji s nálepkou zrádce.

Katrin samovolně udělala krok dopředu a všechno hodila za hlavu, když se její ruce propletly pod jeho pažemi a objaly ho kolem těla.

Ramena se jí otřásala, vypadala tak drobně a křehce proti jeho velkému silnému tělu. Tiskla se k té horké hrudi jež sálala i přes vrstvy tvrdé naškrobené látky, chtěla ho rozdrtit, jak moc se jí prsty zarývaly do důstojnického kabátu. Katrin bylo jedno, zda v něm udělá díry nebo ho zcela zničí.

„Je mi to líto, je mi to líto, on...Jack...nechtěla jsem ho odmítnout, nic k němu necítím, ale já...vím, že by mi neublížil," mumlala do Davidovy bílé košile, která byla vidět mezi tmavou tkaninou ve středu jeho široké hrudi.

Netušila proč mu to říká, proč se u něho chce ospravedlnit, ale cítila tu silnou potřebu svěřit se.

„Pšt...já vím," slyšela nad svou hlavou ten nejvíce uklidňující hlas a jedna z androidových rukou ji ochranitelsky hladila po zádech. Ten pomalý krouživý pohyb se nezastavoval a uklidňoval.

 

***********************************************************************

 

David se usmíval svému perfektnímu načasování.

Nečekal ani, že se mu naskytne taková ojedinělá příležitost a nyní díky náhodě mohl vdechovat Katrininu osobitou vůni, utěšovat ji, cítit její tělo, jak se k němu dobrovolně tiskne.

Situace se vyvíjela v jeho prospěch, byl zvědavý na reakci pana Williama a výsledky byly fenomenální, při troše dobré vůle se kapitánka zafixuje na jinou osobu, které může důvěřovat a on jí nedá jinou možnost, než na to místo dosadit svou maličkost.

Perfektní, žádným jiným výpočtem by to nedovedl k dokonalosti více.

Někdo by řekl, že je to zákeřné nebo vychytralé, Davidovi ale právě teď stačilo hladit ji konejšivě po zádech jako rozrušené dítě a dát jí ten potřebný pocit bezpečí a sounáležitosti ve svém náručí.

„Všechno bude v pořádku," zašeptal jemně a nijak na ni netlačil, lidská mysl byla spletitá věc, nic jako jeho jednoduchý čip logického uvažování.

David spustil rychlou diagnostiku, aby si ověřil že jedná za daných okolností adekvátně a nejlépe.

Působil pevně jako strom, o který se mohla opřít a pošeptat mu všechna tajemství.

Katrinina tvář se otřela o Davidův hrudník, jak se mírně posunula a snažila se kývnout na androidova slova, zatímco se ho snažila rozmačkat ve svém neúprosném obětí.

Vůně ženiných slz ho jako neviditelné krystalky soli lechtala v nose skoro jako vůně deště, který cítil jen jednou v životě, když ho auto dovezlo z výzkumných laboratoří Weyland corp před jiný tajný institut...

 

***********************************************************************

 

Menší dodávka tmavě zabarvenými skly zaparkovala před velkým objektem tvořících několik pospojovaných budov ale i ty převyšoval šedý mnohopatrový kolos vesmírné lodi, tyčící se v prostoru jako obří vzducholoď. Oberon.

Byl to fascinující pohled ale kromě toho, to nebylo jen to co Davida zaujalo, nejprve to byla příroda.

Stejně jako někdo, kdo byl dva měsíce od svého vzniku držen jen striktně v budově mezi čtyřmi stěnami, do jehož softwaru se nahrávalo vše od astrofyziky, až po to nejlehčí ovládání motoriky, byl svým způsobem uchvácen.

Vše to nejnutnější co by se Davidovi 8 mohlo hodit během dlouhé cesty s možností nahrání dalších přídavných dat, jež si poté mohl sám korigovat podle nutnosti.

Stroj hladce vystoupil z vozidla, jež zaparkovalo na betonovém placu ohraničeným bílými pravidelnými čarami představující zcela obyčejné parkoviště, ne však v jeho očích.

Android byl nasměrován do jednoho z objektů k finálnímu sdělení, kde si ho osobně Petr Weyland vzal stranou a řekl mu nezbytné k jeho úkolu a úloze na Oberonovi a s přáním dobré cesty ho s úsměvem poslal v doprovodu svého manažera k lodi, či spíše k velké rampě, která byla spuštěna z nákladového prostoru.

David už z dálky rozpoznával materiál, lesklý titan, železo, silné kompresní sklo, jež odolá zničujícímu tlaku vesmíru, izolační slitiny, motory a trysky, vnímal také čerství vzduch z okolí, procenta kyslíku, dusíku i obohacených látek v něm. Dokázal i číst výraz ve tváři člověka, který kráčel po jeho boku, když ho poprvé vedl od budovy k rampě.

Tráva, jež lemovala široký okruh kolem přistávací plochy byla nádherná, živé rostliny viděl zcela poprvé.

Stejně jako každé dítě na svém počátku poznává prvotní věci jako zajímavé a jedinečné mu tráva povlávající v mírném větříku připadala měkká a krásná jako sametový koberec, chtěl si na něho sáhnout, pohladit ho ale nebylo tolik času k průzkumu. Velká škoda.

Na pár vteřin se alespoň zastavil šokován motýlem, jež proletěl volně jen kousek od něho. Byl živý se svými perleťovými křídly, žil sice krátce ale byl svobodný. Už tehdy si David začal uvědomovat svá pouta ke společnosti a s ní spojené závazky. Nebyl ničím víc, než drahým majetkem Petra Weylanda...

Modré zornice se zaostřovaly a roztahovaly, jak se od něho ten malý tvor vzdaloval, toužil tam stát a zažít plno pro lidi zcela normálních jevů, když ho manažer netrpělivě oslovil, aby si pospíšil, protože na ně ze shora začaly dopadat první chladné kapky vody. Znovu se plynule rozešel.

Ten den se stalo několik zvláštních nezapomenutelných věcí, jež změnili jeho dosavadní smýšlení a on se rozhodl si je všechny zapsat do svého budoucího deníku tak detailně a barvitě, jak si je pamatoval.

Ušli společně s mužem dalších padesát metrů a už z dálky slyšeli ozvěny hlasů ze vnitřku lodi, kde technici dělali poslední nezbytné úpravy k odletu, jež měl být za několik málo dní.

Vše z toho David vnímal ale příroda ho fascinovala nejvíce, litoval že nemůže vidět víc ale déšť na rukou, ve vlasech a tváři byl dalším novým zážitkem, plným překvapení.

To co však do celé scény nepatřilo, bylo to co se řítilo za jejich zády jako divoká voda a přesně tak ho i zasáhla. Prudce, nečekaně a osudově jako se lidé zamilovávají na první pohled, přestože to u něho nebylo možné, byl to tedy zájem, což byl přesnější termín v Davidově rozvíjející osobnosti...


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 18. 10. 2019 - 21:40 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.