Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 16. - Na jaké straně stojíš?

Kapitola 16

Na jaké straně stojíš?

 

David zamířil cestou k výtahu ale upoutaly ho dva hlasy, Davidův citlivý sluch ho vedl stranou od hlavní tepny chodeb k laboratořím na stejném podlaží.

V místnosti číslo dvě bylo několik lidí, kteří tvořili hlouček jako hejno bílých vlašťovek. Prosklené dveře se otevřely a vpustily ho dovnitř.

„Co chcete říct tím, že jste to ztratili? Jak se může taková věc ztratit? Nejste náhodou vy laboranti opatrní?" rozčilovala se Fishová, naproti ní stál Montgomary, jež celému procesí velel a oba dva shlíželi na drobného muže, který se před nimi třásl, jako špatně sestavený motor.

David to zvědavě pozoroval svýma bystrýma očima a nakonec se zeptal, což bylo víc než logické, než čekat o co se jedná a co z toho vyplyne.

„Co se stalo?" poměrně nevinná otázka, v ten moment se na něho vrhlo nejméně deset párů nevraživých pohledů.

„Tohle nemehlo ztratilo nejčistší sadu vzorů krve pacientů," vyštěkla fyzička a ukázala prstem na tu třesoucí se hromádku před nimi.

Napjatá nálada byla přímo vražedná...

Nikdo v tuto chvíli nechtěl být v kůži tohoto chudáka, který se třásl pod pohledy ostatních a snažil se být neviditelný.

„Já je najdu, určitě je najdu, musí tu někde být, možná v jiné místnosti. Jiné odstředivce nebo laminárním boxu, či..."

„Kdo sem poslal takového amatéra, máš vůbec dodělanou školu, že nevíš kde co necháš?!" rozkřičela se rybička, až ji Monty musel chytit za rameno, aby ji uklidnil.

„Klid, Fishová, určitě se najdou, kam by se to asi tak ztratilo," snažil se ji utišit svým všudypřítomným optimismem ale hodila po něm kyselý obličej a hned také po tom muži, jež si začal nervózně hrát se svými prsty a stahovat přes ně dlouhé rukávy.

„Zkuste to všichni najít nebo budeme muset začít znovu s jinými vzorky," promluvil Monty k ostatním a ti se ihned rozprchli do všech stran jako vyděšené ptactvo.

David ale předem věděl že neuspějí, o to už se postaral. Získal tím tak nějaký čas, den nebo dva, než budou nové výsledky. Jen taková malá hra s iluzemi.

„Měl bys na ně dávat větší pozor," zabodla Fishová chemikovi prst do hrudi s nepopiratelným obviněním jako by to byla jeho vina.

„Já? Mám zodpovídat za chybu, kterou jsem neudělal? Nejsi moc objektivní ženská," obrátil oči v sloup a David rychle zasáhl, jinak by se tu hádali snad až do rána. No, dobře spíše je schválně nechal ještě chvíli ve při.

„Přestaň mě urážet."

„Já tebe? To je vtip?"

„Vypadám, že se směju?"

„Ne, ale podle mě to ani neumíš."

„Věřím, že se vše v pořádku najde, ten muž je jen trochu zapomnětlivý," pousmál se David na oba doktory a dal jim kývnutí, aby se trochu vzpamatovali.

„Když už jsem vás našel, mohl bych si s vámi v soukromí promluvit, doktorko Fishová?" požádal ji android a když přikývla, vedl ji ven směrem ke skladům.

David otevřel jeden úložný prostor pro léky a vešel dovnitř, žena ho následovala. Možná jí to přišlo divné, co jí nutně chce sdělit mezi čtyřma očima a neřekl to na chodbě ale asi to bylo opravdu tajné.

Oba dva se ocitli v nevelkém prostoru 4x4m obehnaným kovovými regály plnými léčiv. Páchlo to tam jako v aspirínové sauně. Každá krabička byla jinak barevná jako kostky lega, které se ale nedaly skládat do sebe.

„Tak o čem chceš mluvit?" zavrčela na něho nevraživě, když konečně stáli proti sobě v tom stísněném prostoru mezi čtyřma očima.

„Chci s vámi mluvit o vašich neoprávněných činech, doktorko."

Nastalo bolestné ticho.

Fyzička nehnula ani brvou a dívala se na něho z pod obloučků svých černých brýlí, jež zkreslovaly ženinu tvář v jeden velký nepříjemný výraz.

„Nevím o čem to mluvíš," odsekla stále popuzená situací, ve které byla před chvílí.

Pokud byl předtím David netečný a zdvořilý, tak teď se pohnul dopředu s takovou zlověstnou silou, že fyzička nestačila ani mrknout a její záda narazila na nepohodlné tvrdé kovové panely a krabice s léky nárazem těla zachrastily.

„Hej, co to děláš, hned ustup," zamračila se ale v jejích očích doutnal i ukrytý strach.

David byl u ženy dost blízko, aby se cítila v ohrožení, využil toho.

I on se nepříjemně zamračil, což mu dalo hrozivý výraz, nepoužíval ho často, jen když to bylo nutné.

„Nemusíte lhát, doktorko, vím o vás i vašem společníkovi a jakou úlohu tu hrajete, zamotala jste se do opravdu ošklivé machinace. Nemohl jsem si nevšimnout, kam se po večerech ztrácíte a je podivné, že je to právě strojovna lodi. Příliš očividné, příliš jednoduché a pokud si myslíte že lžu, mohu vám předložit kamerové záznamy, jež vás usvědčí."

Nastala další pauza.

„Kdo další je v tom zapletený?"

Fishová si rozmýšlela odpověď a androidova blízkost jí vůbec nedělala dobře, byla stále velmi nervózní jako by se jí zem rozpadala pod nohama. Zakroutila hlavou, „nevím."

„To je nedostačující odpověď," řekl David nevraživým kovovým hlasem ale poznal, že nelhala, nejspíše opravdu nic nevěděla ale to co dělala, ohrožovalo ostatní. Od probuzení ji a všechny ostatní pozorně sledoval a dokonce se byl podívat i proč neustále chodí do strojovny, nejspíše nevěděla, že tam jsou kamery, což bylo jeho výhodou, protože je tam nainstaloval sám nejen kvůli bezpečnosti, ale protože chtěl dohled na vším co se v lodi hýbe. Vítězství přeje připraveným.

Doktorka Fishová se zdráhala, „co ti mám říct, víc nevím..." zadrhl se jí hlas v krku, když se Davidovy prsty sevřely pevně kolem jejího křehkého hrdla. V tu dobu viděl paniku, ten osvěžující strach. Až teď pochopila, že to myslí vážně a nejspíše i důvod proč ji přivedl na tohle podivné místo. Třásla se.

„Proč jste udělala nepořádek v kapitánčině pokoji?" pokračoval android ve výslechu.

„Co, já? Já to nebyla," ohradila se s tichým zasýpáním Fishová.

„Takže to byl váš komplic?"

„Nejspíš, nevím, nikdy mi nechtěl říct co chystá."

David nad tím na pár chvil zapřemýšlel.

„Myslím, že mám vše co potřebuji, pokud opravdu nic jiného nevíte, což je věčná škoda ale i tak se jedna mrtvola vedle ostatních hladce ztratí," v přímém osvětlení nad jejich hlavami se přes Davidovu tvář vkradl děsivý stín.

Dával jí poslední možnost říct co ještě ví.

Prsty se více utáhly na ženině krku v ocelovém stisku, až měla viditelné obtíže s dýcháním. Její ruce chytily androidovu paži a snažili se ji od sebe odtáhnout. Zbytečně. Nemohla ani křičet a volat o pomoc.

Fishová zatnula zuby námahou, „ty hajzle, pošahanej kráme! Já vážně nic víc nevím!" sípala a namáhala hlasivky, dokud nebojovala o každý nádech, který její plíce bolel, on ji ale neměl v úmyslu uškrtit, chtěl, aby to vypadalo jako by ji zabila nemoc. Nesměl tlačit na průdušnici tak, aby měla posmrtné podlitiny.

„Pššš...já vím, že nic nevíte," přiložil si sám ukazováček na rty v tišícím gestu, jež jí jezdilo po páteři jako ledová sprcha, „ale mám pro vás ještě jedno využití."

Fishová si stihla jen oddechnout, ten tichý proud vzduchu, který unikl z jejích rtů, než se k nim android tvrdě přitiskl.

Fyzička byla tak ztuhlá, že nezalapala ani po dechu. Jaké zklamání.

David se pohroužil do myšlenky, jaké to je s cizí ženou, alespoň jedno mu mohla před svou smrtí objasnit a tak se snažil vnímat vše co se nabízelo.

Fishová ale nejevila známky spolupráce, její rty se ani nepohnuly, necítil jazyk ani její dech, žádný cit ze samotného polibku, natož hloubku emocí. Stejně tak se mohl dotýkat tmelícího gelu na opravy a výsledek by nebyl o nic lepší.

Bylo to jiné a nezajímavé, nudné, neměl potřebu se jí více dotýkat.

S Katrin cítil oheň jako by mu protékal spojnicemi a hořel v obvodech, spaloval čipy a roztavoval titanovou kostru.

Tady byl jen chlad.

Zklamání i když si potvrdil svou domněnku o zainteresovanosti výhradně na Katrin Leeovou.

S odporem se odtáhl a Davidova druhá ruka doktorce vpíchla do krku celou smrtící dávku patogenu. Jakmile jehla vystoupila z kůže, o krok ustoupil a mrtvé vychládající tělo se sesunulo k zemi. Ze země na něho hleděly dvě prázdné skleněné oči plné nepochopení...

David se klidně odvrátil a vyšel ven, aby se ztratil ve spleti chodeb. Někdo ji jistě později najde, až půjde pro potřebné medikamenty a jistě to nebude hezký pohled...

 

*************************************************************************************************

 

Katrin nemohla spát, celou postel vztekle vyházela, prostěradlo se válelo na zemi, pokrývka i polštář, převalovala se jen na matraci sem a tam ale ani po důkladné sprše neměla klid. Pořád cítila Davidovy ruce na svém těle a jeho jazyk na svém žaludku udělal nesmazatelný cejch, hlas jako by jí stále šeptal do ucha a odháněl tak spánek pryč a pak to napětí mezi stehny. Pokaždé, když už zavřela oči měla pocit, že slyší šustění nebo otevření dveří.

Možná je to jen reakce protijedu na patogen v jejím těle nebo je to jen šálení mysli a halucinace. Skryté pocity náklonnosti, kterých se bála. Ne náklonnosti, jen chtíče, ubezpečovala se, primitivní stránka osobnosti.

Převalovala se chycená mezi vlastní důstojností a touhou ale odmítla se pohladit jako by tím přiznala že vyhrál, netouží po něm, bože, ať se propadnu, jestli někdy budu!

Toho se ale nedočká, nikdy nepřizná porážku a pokud se má obětovat, tak to udělá, ale ne pro něj.

Bojovat s vlastními démony není lehké, tím hůře s vlastním svědomím, které vás neustále píchalo do hlavy vidlemi.

Už nejméně po desáté si povzdechla a nervy se jí natahovaly tak silně, že to nevydržela a vyskočila na nohy.

Takhle to dál nešlo. Musí si s tím bastardem promluvit...

To nejhorší co vám život může přichystat je to, že žijete stranou od nevědomosti. Katrin potřebovala vědět, co má David v plánu a byla ochotná se mu podívat i do očí. Přeci tohle muselo něco znamenat, nepřipadal jí jako nejistý psychopat, který se jednu minutu rozhodne je nechat naživu a druhou je všechny vyhodí do vzduchu. Má nějaký plán, ona zjistí jaký a bude pak moci klidně spát, tedy slovo klid byl v tuto chvíli dosti relevantní, už tak měla hlavu plnou jiných věcí ale odpověď na tu nejpodstatnější musí dostat a dostane.

Kapitánka chodila po pokoji a posbírala po zemi některé své svršky pro volný čas. Tričko a volné kalhoty budou stačit, nebude vypadat tak formálně jako v uniformě, navíc to bylo pohodlnější.

Několikrát se zhluboka nadechla a zase vydechla, než vyšla ven a zamířila ke dveřím úklidové komory do jámy lvové.

Málem tam zakopla o jednoho z malých robotů, ale úspěšně se přiblížila chodbou skrze varovná světla k dalším dveřím a bez klepání je otevřela.

„Davide?"

Hlas se nesl do prázdna, rušený pípáním z chodby za ní a tak vkročila neohroženě do prostoru. Pár bodových led světel házelo stíny na všechny čtyři kouty velké místnosti ale nikde androida neviděla.

Nebyl tu, měla si oddechnout nebo zuřit?

Dalo by se toho však dobře využít...

Katrin se nezdráhala a ihned se vydala k rýsovacímu stolu jako by na něm byly zlaté cihly.

Stůl byl plný papírů, poznámek a nějakých listin, kterým nevěnovala pozornost. Pohrabala se v nich a mimo prázdné i vyplněné pracovní formuláře tam našla...

„Co to sakra je?"

Před kapitánkou se z oceánu popsaných listin vynořila skica a ne ledajaká. Možná stejně jako ta minulá v sobě nesla větší část umělecké tvorby ale sakra, tohle byl její obličej! Viděla ho každý den v koupelně.

Dívala se na vlastní erotickou pózu a nejen to, tohle byl i její zadek!

Propracované černé a šedivé tahy byly přitažlivé a pobuřující zároveň. Sama se přistihla, že tají dech a mrká očima. Tak skandální a aby to nestačilo, nebyla tam jen ona!

Dvě propletená těla. Muž, na kterém žena pohodlně ležela, byl sám představitel jejích nočních můr.

Katrin zrudla až po boty.

Viděla androidovu tvář z profilu, jež se otáčela k jejímu dvojčeti, jejíž hlava se zcela stejně nachýlila k němu v jemném polibku, zatímco Davidova ruka byla vášnivě propletena v jejích vlasech...

Katrinino nestoudné dvojče ho objímalo rukama kolem trupu, jednu nohu měla pokrčenou a taktně tak zakrývala jeho klín.

Kapitánka tam stála s pootevřenými ústy.

Být to někdo jiný, jistě by to obdivovala s jakou precizností je to nakreslené ale...i ta piha na zadku byla její! Jak by to věděl, když...musel to nakreslit po tom co se stalo na můstku. AH!

Ženin obličej přecházel od růžové k tmavě červené barvě za pouhé tři vteřiny. Ruce se roztřásly a obrázek se stal více méně rozmazaný, přitiskla ho ke stolu a popadla tužku.

Pokud on mohl nakreslit něco takového, ona do toho má taky co mluvit. Ohnula se nad obrázkem a neskutečně soustředěným výrazem začala čmárat, dokud nebyla spokojená, vlastně poté co zlomila grafitový hrot, jak příliš rozrušeně tlačila, už stejně nebyla tužka použitelná ale stačilo to.

Katrin přestala hyperventilovat a dokonce se na své dílo i křivě usmála ale co bylo důležitější, neměla by se teď zaobírat něčím tak nepodstatným, i když její pýcha to za nepodstatné nepovažovala, spíše to brala jako urážku.

Další na seznamu byl deník, otevřený kousek vedle.

Rychle jím prolistovala, dvakrát, hledala něco, cokoliv co by bylo anglicky nebo alespoň vypadalo jako vzorec ale i ten by tam mohl být nastrčený, kdyby předpokládal, že tohle by bylo první co by mohla objevit.

Ne, něco tak okatého jako tohle nebude to pravé a také se nemýlila. Nic nenašla. Ani mezi poznámkami přilepenými u stěny na nástěnce. Žádné vodítko a pak tu byla skříň...

Ta skříň...

Katrin se rozbušilo srdce. Mohlo by v ní něco být ale kolik má času? Pohled jí sklouzl k obrazovkám uprostřed místnosti ostrahy koutku. Přiběhla k nim a snažila se androida najít na obrazovce, aby věděla kde je.

„Sakra, tak kde jsi?"

A konečně, našla Davida na ošetřovně vycházet z nějakého skladu. To jí dávalo dost času to tam prozkoumat jako zloděj ale on ihned zamířil k výtahu!

Dobře, je dost možností kam může jet, fajn, klid. Přišla jsem sem si s ním přeci promluvit nebo ne?

To co ale Katrin nevěděla bylo, že jí celou dobu sleduje skrytá kamera připevněná mezi provizorním šatníkem a lůžkem.

David věděl o každém kroku případného vetřelce tím spíše, když ho systém upozornil, že je někdo v jeho pokoji.

Ihned se tam vydal.

Růžovláska věnovala černobílému obrazu jen pár vteřin a vrhla se ke skříni. Bylo tam špatně vidět a tak zlostně zavrčela, že neměla sebou baterku, trvalo chvíli aby se zrak přizpůsobil a pak zkoumala jeden šuplík po druhém.

Prázdné papíry, psací potřeby, součástky, moře součástek, nějaké léky, dráty, prázdná hlášení, filmy, knihy...

Katrin prohlédla jednu vertikální stranu a zase skočila ke kamerovému systému, zahlédla jen, jak David nastoupil do výtahu.

Nový zběsilý úder srdce a projížděla další řadu zásuvek obohacenou o seřazené formuláře, pravítka, sklíčka nejspíše do mikroskopu, vzorky, menší sadu laboratorního skla a pipet, hygienické potřeby z čehož ji zaujaly nůžky, barva na vlasy a holící přístroj.

Šuplíky vyjížděly a zajížděly jako na běžícím pásu a Katrin znovu skočila k obrazovkám.

Sakra, David vystoupil na tomto patře a rychlým krokem mířil chodbou, měla z toho špatné tušení.

Sakra, sakra, sakra!

Kapitánka rychle zabouchla otevřenou přihrádku a rozhlížela se kolem sebe, nakonec si vybrala otočnou židli u stolu, na kterou se rychle posadila nohu přes nohu a už jen čekala, než se pohne klika u dveří.

Oddechla si, že ji nenachytal, jak prohrabává jeho věci. UFFF...

Katrin nasadila neutrální výraz a položila si obě ruce na vyvýšené koleno v jakémsi sebejistém očekávání.

„Čemu vděčím za pozdní návštěvu, kapitánko? Je snad něco s čím vám mohu pomoci?" androidova asertivita byla jako falešné pozlátko.

Otázka to byla nevinná ale Davidův pohled, který sklouzl po jejím těle už takový rozhodně nebyl.

Katrin se nenechala vykolejit a dál seděla jako by tu byla doma.

„Přišla jsem si s tebou promluvit," našpulila umíněně rty.

David přišel blíž jako by ji chtěl zastrašit, ale ženino srdce už tak rychle bušilo proti žebrům, takže se jeho pokus minul účinkem. Na druhou stranu ho potěšilo, že sama přišla až sem k němu.

Katrin přeskupila paže a založila si ruce pod ňadry v nepřístupné póze, vzhlédla k němu. Připomnělo jí to předchozí scénu, kdy naopak on seděl na posteli a ona byla tím dravcem, který ho chtěl zaujmout, nehodlala však vstát, aby si nemyslel, že jí to nějak vadí.

"Nuže, co je tak naléhavého, že potřebujete probrat?" androidův hlas byl až stroze věcný a uklidňoval ji proti její vůli.

„Chci vědět tvé záměry, Davide."

Otázka byla položena a on jen pozvedl obočí! Snad si nemyslí, že jí tohle němé nic stačí! Hezky všechno vyklop!

„Záměry? Můžete to blíže specifikovat?" požádal ji.

Katrin se hlasitě nadechla nosem, „dobře víš co tím myslím, chci vědět co s námi se všemi zamýšlíš. To o co Weyland usiloval, už vím ale ty...Musíš mít nějaký plán a i když si myslím, že to není nic dobrého, jsem ochotná to vyslechnout a nezhroutit se," ty dvě oříškové zornice s zřetelnou obavou ztmavly jako hořká čokoláda.

„Buď ke mě upřímný, prosím."

Vnitřní struna jejích nervů se rozvibrovala na maximum, protože si dával načas.

Nenáviděla čekat, stejně jako stát ve frontě jen aby vám řekli, že to určité zboží je nedostupné.

„Opravdu to musíte vědět?" zeptal se David otázkou a náhle se k ní sklonil tak, že se ohnul v pase a snížil se na ženinu úroveň. Ten malý údiv, kdy se naopak ona zaklonila co nejvíce do opěradla židle, mu dal jasnou odpověď na všechny otázky.

Katrin byla statečná, že se mu přišla postavit tváří v tvář ale to rozhodně nebude stačit, aby získala co chce.

Ne bez boje a přesvědčování.

David natáhl jednu svou ruku do tmy za její záda a náhle se ozval zřetelný zvuk cvaknutí a pak se rozsvítilo světlo. Lampa.

Kapitánka překvapeně zamrkala, když zářivka za ní osvítila její ramena, stůl a tu mechanickou karikaturu muže, jež se zase klidně odtáhl a napřímil jako by na ni potřeboval vidět, pomyslela si dopáleně.

Má to být nějaký výslech?

„Ano, chci to vědět, nedokážu žít bez toho abych...abys mi řekl, že to bude zítra nebo pozítří kdy všichni zemřeme," vyhrkla odhodlaně.

David obdivoval tu upřímnost se zeptat na takovou přímou otázku. Jaký člověk toužil po tom, věděl hodinu své smrti?

„Vše záleží jen a jen na vás. Oficiálně existuji jen já a loď, berte to jako svůj druhý život, dar ode mne," věnoval jí povzbudivé pousmání.

„Ale na to jsem se tě neptala, odpověz mi přímo! Tyhle polopravdy mě už unavují," Vyletěla ze židle proti němu jako čertík z krabičky, protože ji pořád vodil za nos.

"Pokud se budete chovat jako přínos pro posádku, zaručuji vám dlouhý život, kapitánko Leeová, jsem ochoten udržet vás všechny při životě ale záleží jen na vás a naší dohodě na to nezapomínejte. Vy za můj protijed. Vaše poslušnost za vlastní život a přežití posádky. I divoká zvířata se dají ochočit ale jsou i taková, které se vám zakousnou do ruky," udělal k ní jediný krok a Katrin chtěla instinktivně před tou šelmou couvnout ale za ní už bylo jen sedátko pohyblivé židle a tak se zase rychle posadila na své předešlé místo, až poskočila a ňadra pod tričkem se výrazně zhoupla. Tato hra na dravce a kořist nebyla jednoduchá a měla jen jednoho vítěze a poraženého.

Najednou se android lehce zamračil, „nebudu však více tolerovat, to co jste dělala před chvílí, ani já jsem se nesnížil k tomu prohledávat vaše věci, rád bych abyste dodržovala stejné stanovisko."

Katrininy rty se stáhly do malého překvapeného O.

„J...jak to víš, co jsem dělala?" předstírala hloupou.

Koutky Davidových mužných rtů se mírně zvedly v něčem vychytralém, po čem musela nasucho polknout, proč jen vypadal s tím nadřazeným pompézním výrazem tak přitažlivě, k čertu s ním! Zlobila se, ať vypadá třeba jako filmová hvězda, už mu na to nenaletí.

Úsměv se pomalu rozšiřoval, „protože považuji za nezbytné, mít ve svém pokoji kameru pro nezvané návštěvy. Je to praktické řešení nemyslíte?"

Hlavně, že ty nezvané návštěvy provozuješ u mě.

Katrin mu oplácela tvrdý pohled a pak jí svitlo, „mám ve svém pokoji také kameru, Davide? Ne, že bys neměl za ty dva roky čas ji tam nainstalovat."

Upřímně se usmál, takže byla stále na pochybách, „to bych si nedovolil, kapitánko, bylo by to proti všem konvencím a porušení zákona o soukromí."

„Myslím, že zákony ve tvém případě komentovat raději nebudu," popíchla ho sarkasticky.

„Přišla jste mě sem urážet nebo nezávazně konverzovat?" podivil se android, byla v tom část hravosti a Katrin pojala podezření, že ji chce vyprovokovat.

„Přišla jsem sem pro odpovědi," trvala na svém a David obdivoval tu krásnou růžovou svatozář kolem její hlavy. Bílá zářivka dělala kouzelnou scenérii ve spektru barev, když prozařovala její vlasy.

„Opravdu? Já se domnívám, že jste přišla hanobit umění."

Teď měla vskutku nechápavý výraz. HM?

„O čem to..." zřetelně viděla, jak Davidovy modré oči sklouzly kamsi za ní na ten obrázek, který ve vzteku překreslila.

„To? Tím jsem jen vystihla pravou podstatu věci nic víc," Katrin se mírně začervenala, když si to z výšky prohlížel, zatímco ona sledovala sebemenší rozdíl v androidově výrazu.

„Skutečně mě vidíte jako ďábla, kapitánko?" pobaveně se zasmál a kdo ví proč jí ten zvuk sjel po páteři jako mravenci po tobogánu rovnou do žaludku.

David si prohlížel svou skicu obohacenou o rohy, jež mu vyrůstaly z hlavy a pak také ocas omotaný kolem ženiny pokrčené nohy, což téměř naznačovalo, že jeho dvojče se jí na sebe snaží lascivně přitáhnout.

„Na to nebudu odpovídat," uhnula Katrin tvrdošíjně pohledem.

„Je to jako by to namalovalo malé dítě, chybí vám 3D perspektiva, stínování a kompozice," komentoval přehnaně její pokus a hodnotil tu čmáranici, kterou zkazila jeho dílo. Kritik.

Katrin ho probodla pohledem a našpulila rty, „pokud mi chceš dát kurz, nemám zájem," chtěla vstát ale najednou zjistila, že je na židli uvězněná, ten parchant stál příliš blízko, že se jí nohama dotýkal kolen, dokonce zvažovala, že mu kolečky vjede na boty.

„Potřebovala byste víc než kurz," Davidův arogantní hlas byl nyní zřetelně hravý a ona si pořád ze všech sil snažila udržet popudlivou náladu.

Je to můj nepřítel, Je to můj nepřítel, opakovala si tuto mantru.

„To, že jsi ďábel to nezmění," odsekla.

David se elegantně ohnul v pase jako to pokušitelské mýtické stvoření a natáhl k ní ruce.

„Nedotýkej se mě!" vykřikla kapitánka ale neměla kam uhnout, jedině se vsáknout do opěradla.

„Měla byste se rozhodnout, jak mě vidíte, kapitánko, jako přítele nebo nepřítele, zachránce nebo ničitele, ale pokud chcete abych byl ďáblem je to skoro jako výzva vás pokoušet," konečky jeho prstů se téměř majetnicky dotkly ženiných tváří a hladily, rozmazlovaly, třely se o její horkou kůži. Kdyby to byl někdo jiný, slastí by zavřela oči jako kočka.

Katrin chtěla vstát ale nemohla, byla jako v kleci zhotovené z jeho paží přikurtovaná na místě Davidovým intenzivním pohledem.

„Dost přestaň! Není mi to příjemné."

Milimetr po milimetru zvedal její tvář chycenou mezi palec a ukazováček, dokud nehleděla vzhůru. Držel ten obličej v dlaních jako vzácný pohár nevyčíslitelné hodnoty, který patřičně hýčkal, leštil a udržoval.

„Opravdu?" posmíval se jí. Znovu ten hravý tón.

Odpovědí mu bylo zvířecí zavrčení, které se ozvalo z jejího krku. Ten zvuk se Davidovy líbil, připomínal mu jen jinou obdobu sténání. Procítěné, nasycené emocemi, primitivní.

„Uvědomila jste si někdy, kapitánko, že islám, křesťanství, buddhismus a mnoho dalších náboženství má jedno společné? Je to právě zpodobnění ďábla. Lucifera, či Satana, který věřící varuje před hříchem a očistcem. Co však nutí lidi k přesnému opaku? Je to tím, že zakázané ovoce je chutnější? Že pomsta je sladká nebo že život bez hříchu je nudný?"

„Neopovažuj se mi kázat, Davide," varovala ho ale neudělala nic, aby se od něho separovala.

Katrin ta jeho nemožná blízkost rozechvívala, cítila se nejistá. Nebylo to tím, že by cítila strach z toho, že jí ublíží, ne, opravila se, měla strach, že mu dovolí všechno co chce a to byla přeci jen horší představa. Musela se dostat z jeho přítomnosti, než tam bude jen hloupě sedět a nechá se osahávat.

Kapitánka uhnula pohledem k jedné a pak ke druhé straně ale jediné na co se mohla soustředit byly androidovy palce, které přejížděly po jejích čelistních kostech a mazlivě občas sjely až na krk, než se vrátily zpátky. Rozptyloval její pozornost.

„Kázat vám? Nikoliv, nejsem služebníkem božím, jen vám ukazuji co je spasení a zatracení, co byste si vybrala? Život v izolaci podle přísných pravidel společnosti, kde je každý jedinec řízen stejnými myšlenkami, stejně se obléká, vyznává stejnou politiku nebo rebelský pohled, kdy si můžete dělat co chcete, anarchie ve všech podobách, volné názory, nediktované podmínky, ve kterých se můžete svobodně rozhodnout? Světlo nebo tmu?"

Katrin se doslova otáčela kolečka v hlavě, jak na něho upřeně zírala, nechtěla odpovědět ale očekávalo se to od ní. V zamyšlení si ani nevšimla, že se Davidova levá ruka ztratila a náhle pak světlo za ní nečekaně zhaslo.

Katrin se neskutečně lekla a mírně na židli poskočila. Zatraceně ta lampa!

Chtěl ji vyděsit? Ne, ty jeho psychologické hry na mě neplatí!

Než si ženiny oči zvykly na šero, natáhl se k ní stín a to co se stalo dál, jí zamotalo hlavu.

„Já jsem si vybral tmu," zašeptal David temně tím ledově tichým hrubším hlasem, jen pár milimetrů od jejích rtů, které se roztřásly tichým stenem, neskutečně ji vzrušil.

Oh bože, bylo to jako rafinované svádění, při kterém ji stáhl sebou do temnoty.

Blíž, blíž, blíž.

Najednou neměla snahu se bránit, když ji políbil...

Katrin měla zakloněnou hlavu přes opěradlo a David se přitiskl k ní. Lačně, dravě, hladově si bral co chtěl a nehodlal ji propustit, dokud nedostane co chce. Dokud ji nevytrestá, uvědomila si ale ten vztek se každou vteřinou rozplýval a ona chtěla víc. Znovu v ní rozpaloval ten nebezpečný plamen touhy ale Katrin si vzpomínala co předtím udělal, jak ji napálil.

Měla právo se zlobit. Nechtěla opakovat svou chybu, při všem štěstí by jí to udělal znovu, kdyby s ním skočila teď do postele.

Ještě chvíli, říkala si a sobecky si vychutnávala tu proudící vášeň, to napětí mezi nimi.

Ale užít si jen polibek, co je na tom špatného? Jen maličko ochutnat, vezme si trochu a pak ho zastaví. Jen trochu tepla ze rtů, to mrazení po celém těle jako by plavala v horkém prameni. Ne, na tom přeci není nic špatného, předlo její druhé já blaženě.

Davidův jazyk otírající se o její Katrin donutil se zachvět, pevně stiskla kolena v obraně k sobě ale ani tak to ten horký požár v jejím klíně neuhasilo, naopak, bolest po sexu byla ještě intenzivnější.

Byla vážně asi zoufalá.

Už mu chtěla polibek opětovat a hodit všechny ďábly a náboženství za hlavu, když si uvědomila co chce udělat. Vzdát se bez boje. Zastyděla se sama za sebe, že se nechala tak lehce zlákat a silou se mu vytrhla, proklouzla pod Davidovou zvednutou paží a přesunula se do bezpečné vzdálenosti, kde na ni jeho kouzlo nedosáhlo.

Udýchaně do sebe dostávala vzduch i racionální myšlení.

„Co to mělo znamenat? Dost, Davide, tohle nemůžeš jen tak dělat!" ukázala na něho třesoucím se prstem.

„Nemyslím si, přišla jste sem kvůli tomu, kapitánko, taková je má teorie. Dostala jste jen to pro co jste přišla a nyní to odmítáte? Vaše změny nálad jsou fascinující a zmatené."

Kdyby Katrin chtěla vypadat nemožně, zírala by na něho s otevřenou pusou.

Tak ona přišla pro potěšení? Pro to, že ho chtěla líbat a užít si? Smést z toho stolu všechno haraburdí, roztáhnout před ním nohy a pozvat ho svolně do sebe? Blbec! Katrinina feministická stránka skřípala zuby. Byl tak namyšlený!

„Tvoje domýšlivost nezná hranice," zuřila a její prsty se zkroutily do malých pěstí podél těla.

Krev se v ní vařila, až měla pocit, že svítí pod kůží.

David se k ní obrátil čelem jako by měl všechen čas světa, určitě ji chtěl jen vytrestat.

Rozčilovalo ji, že nic neříká jako by sám přiznal, že to dělá jen, aby ji vyvedl z míry s tím svým drzým svůdným sebejistým úsměvem.

Hleděli si do očí, ani jeden z nich se nepohnul jako by se přetahovali o jedno lano.

„Jsi egoistický a namyšlený, myslela jsem si...chtěla jsem abys byl můj přítel, někomu komu mohu věřit. Proč se každý ke komu se rozhodnu přiblížit, projeví jako zatraceně špatný nápad, jako sobecký hajzl, kterému jde jen o vlastní prospěch? Jsi spokojený, že jsem tvoje hračka? Že si se mnou můžeš dělat co chceš, dokud se nerozbiju?"

Katrinin hlas přecházel od lítosti k hysterii a zase zpátky, měla v sobě takovou rozpolcenost, kterou by nevyřešila ani celá láhev vodky. Pokaždé když už si myslela že vysílením kapituluje, se vzchopila, vstala z popela jako fénix po každé životní porážce ale teď? Nebylo tu východisko a to ji užíralo. Žádný kus země, kam by se uchýlila, kde by se kousek po kousku dala dohromady, žádný psycholog, který by jí předepsal silné léky. Kamkoliv se vrtla byly kamery, odposlech, žádné soukromí.

Dokonce snad ani ve vlastním pokoji!

Od teď už se bude převlékat jen v koupelně.

David vyhlížel netečně jako gentleman, který nechá dámu vyvztekat a pak ji se všemi poctami utěší. Dokonale pohledná ostře řezaná tvář ukrytá zpola ve stínu si prohlížela osobu před sebou. Stačilo pár slov, aby ji dostal na kolena ale on kapitánku nechtěl vidět zcela zlomenou a bezvládnou, která mu odkývne každý rozkaz, to by nebyla zábava a neméně poučné.

Neměl k tomu co říct a to ji opět ranilo.

Možná, by byla vděčná za pár opravdu upřímných slov ale nehodlala si o ně říkat. Vše dělala zbytečně složité. Falešná útěcha byla nejhorší jako smát se do tváře postiženému.

Byla to chvíle nebo několik minut, než to pomyslné lano mezi nimi přetrhla a hrdě odešla se špetkou pošramocené důstojnosti, jež Katrin ještě zbyla.

Android nešel za ní a ona to přesto chtěla, chtěla aby ji chytil za ruku, objal a řekl, že všechno bude dobré, i když její nitro říkalo opak. Neudělal to, nebyl to člověk a nevěděl, jak se cítí ani co potřebuje.

Příliš rozdílný, příliš mnoho kovových součástek a kabelů...

Katrin vztekle zabouchla dveře, až to přehlušilo i tichý šum ventilátoru.

David tam stál v tichém rozjímání.

Tisíce kalkulací, miliony záblesků a jediné co udělal bylo, že vzal do ruky onen pokreslený papír na stole a čím déle se na něho díval a zkoumal každý tah, tím víc se mu rty více roztahovaly do pobaveného úsměvu.

Sledoval každou linii, mělo to své neohrabané kouzlo ale nakreslila to ona, vlastní rukou s tolika emocemi a to bylo pro něho cennější, než cokoliv jiného. Malý poklad, přestože to poškodilo jeho dílo.

David přešel ke své nerezové skříni a vložil opatrně výkres dovnitř na vrchol těch hotových, byly tam poskládány podle časové chronologie od těch prvních, až po nejzdařilejší. Davidův tajný koníček, kterému se věnoval vždy po psaní do deníku, protože v něm vířily různé myšlenky a nutily ho obrazotvorně vytvářela.

Nechal tomu volný průběh.

Nyní měl však hmatatelný zdroj své inspirace, který byl jen jeho.

Ona byla JEHO.

Davidovy oči se mírně, avšak láskyplně zúžily na skicu či spíše ženu, jeho múzu vinoucí se k androidovu dvojčeti tak zbožným způsobem, že touha z těch pohybů přímo sálala.

Věční milenci. Anděl a ďábel, pomyslel si a snažil se sám sebe s touto nechvalně biblickou postavou ztotožnit.

Nebylo to tak úchvatné jako Satan hledící na Inthurielovo kopí od Henryho Fuseli ale nebylo to potřeba. Obrázek byl dokonalý svým necudným entuziasmem.

Davida však trápila myšlenka, že ho Katrin vidí jako ďábla..

Neměl rád srovnávání s lidmi, tím více s mytologickým antikristem. Pokud jste však chtěli tvořit, museli jste zároveň i ničit pro větší dobro.

Někdo musel nést tu váhu, tak proč ne on? Nebýt jeho rozhodnutí, všichni na Oberonu by byli mrtví a loď s ním by plula vesmírem.

Android se zatvrdil ale úsměv mu zůstal na rtech, když zasunul šuplík zpátky jako by to byly jeho složky v paměťové bance naplněné plány, vědomostmi, intrikami a jen jedna z nich byla tajná a přeplněná s názvem Katrin.

Davidovo tajemství, odchylka v programu, žena pro kterou dokázal obejít své nastavení a pro kterou udělá vše, jen aby byla jeho...


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 18. 10. 2019 - 21:34 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.