Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 13. - Potupná prohlídka

 

Kapitola 13

Potupná prohlídka

 

Katrin chtěla nějaký návrh jak tuto situaci vyřešit.

„Ti, jež stále trpí horšími příznaky jako je snížená funkce orgánů, nebo nevědomost jsou umístěni na lůžkové oddělení, které jsme vyhradili jako infekční ale obávám se, že od probuzení uběhlo pár dní, dost na to aby se infekce rozšířila po celé lodi. Karanténa je zbytečná. Naším hlavním cílem je najít kmen té nemoci a zjistit o co přesně se jedná. Do té doby v našem vlastním zájmu nedoporučuji, Oberonu přistát na Andrisu 10, aby se na povrchu infekce nerozšířila."

„Souhlasím. Za takových podmínek nelze infikovat neznámé prostředí něčím, co jsme si sebou přivezli. Zůstaneme na orbitě, dokud se to nevyřeší," stiskla pevně rty a dala doktorovi za pravdu...

Katrin mluvila s doktorem Lessem ale už když jsem šla věděla, že to nebude lehký rozhovor. Už jen zapírat vše, co věděla bylo těžké.

„Měla jste také nějaké příznaky kapitánko?" Zeptal se věcně, jakmile mu vrátila papír se zprávou.

Katrin chtěla zavrtět hlavou ale přikývla. Šlo o její zdraví ne?

„Pak vám odeberu vzorek krve a podrobíte se prohlídce."

Odebrala se tedy do kabiny a svlékla se. Poté ji dveře pustily do další místnosti s lehátkem uprostřed vyšetřovny, na které se položila. Tohle už absolvovala před odletem, nebude to nic překvapivého.

Za pár chvil přišel doktor Less s rouškou na ústech a připravil si pár věcí na sterilní nerezový stolek, který automaticky vyjel z pod lehátka.

To cinkání a pokládání nástrojů, Katrin nedělalo dobře, ostatně jako každému. Nejraději by se zvedla a odešla ale musela to strpět, naštěstí Less byl diskrétní a její tělo ho pranic nezajímalo, nejspíše jich už viděl tolik, že pro něho byla jen pár liber masa navíc.

„Teď se cítíte dobře?"

„Ano, jsem v pořádku," vydechla stroze a dívala se do stropu.

„Dobře, zapnu skener, nehýbejte se pět minut, aby mohl zmapovat vaše tělo," poučil ji a Katrin jen očima sladovala, jak se po stranách začal pohybovat světélkující tunel, přidržovaný robotickými rameny po známé trajektorii směrem od hlavy k nohám.

Less se začal probírat v jejích záznamech, na malé obrazovce vedle vyšetřovacího lůžka a mlčel. Jeho tichá povaha ji vždy neskutečně rozčilovala, protože to vypadalo jako by vás vůbec nebral v potaz a nechtěl se s vámi podělit o váš zdravotní stav. Doktoři...

Dveře na konci kulaté místnosti se náhle otevřely a dovnitř někdo vešel.

Katrin nevěděla kdo to je, protože nemohla otočit hlavu, až když přišel blíž mírně ztuhla.

David stál vedle doktora Lesse a něco s ním tiše probíral. Kapitánce do ucha pískal skener, takže nerozuměla ani slovu, neměla ale vůbec dobrý pocit že tu je, chtěla se zakrýt ale nemohla.

Vystavená jako nějaký exponát pod sklem, zavrčela v duchu.

Cítila stud, když se k ní Less obrátil a prohlédl si její nahé tělo, pak obešel lůžko a jeho oči se zastavily na jejích nohách.

„David mě upozornil na modřiny na vašich stehnech, slečno Leeová," podotkl zamyšleně a Katrin jen nechápavě zamrkala.

Co? O čem to mluví? Jaké modřiny? Její oči střelily po androidovy v bílém plášti stojícího vedle vyšetřovacího lůžka. Ten zmetek měl výraz světce!

Jeho tvář neprozrazovala zhola nic, už chtěla promluvit ale předběhl ji.

„V zájmu celé lodi, je mým úkolem dbát na vaši bezpečnost a mým očím jen těžko něco unikne. Modřiny na vašich stehnech jsou sice malé ale v takové situaci jaká nastala, bychom neměli podceňovat nic," ten nepatrný úsměv ji nechával v nejistotě.

V tu chvíli se Katrin chtěla vsáknout do polstrování kůže na lehátku.

O co se to ten bastard snaží?

Bože, co si teď o ní Less bude myslet? Modřiny na nohách jsou podezřelé jako by...její domněnka se nemýlila.

Less se vrátil k obrazovce, "uděláme celkovou prohlídku," prohlásil rozhodně.

„To není nutné..." vydechla rychle Katrin, když skener dokončil co začal a přejel zpátky za její hlavu, kde zůstal zafixovaný.

„Měla byste dát na doktorův úsudek, kapitánko," přidal se David s obavami ve svém hlase a jeho pohled přejížděl po jejím obnaženém těle jako laser.

To určitě, ty otvíráku na konzervy!

Katrin ho vraždila pohledem, kdyby mohla už by ležel na zemi a ona by po něm skákala, dokud by ho nevyřadila z provozu. Bylo to jako by se na ni domluvili ale David drobnými poznámkami doktora vedl, upozorňoval na chyby a na možné nedostatky. Byl to dobrý manipulátor. Co tím ale sledoval?

Katrin ležela a nervózně dýchala, „nemáte se čeho bát, všechno bude v pořádku," David přidal svůj falešný úsměv, ve kterém se zaleskly i jeho dokonalé bílé zuby.

Proč mi jen ten jeho vzácný úsměv kdysi připadal příjemný a možná až lákavý?

Less si natáhl bez latexové rukavice a šel k ní.

„Máte pravidelný cyklus?"

EHH?? To jako vážně?

Při této otázce se opravdu začervenala ale přikývla, „ano, i když po stázy ještě nevím..."

„Žádné obtíže ani krvácení při včerejším večeru?" doktor jí začal palci prohmatávat žaludek, játra i žlučník.

Bylo to nepříjemné, když se jí dotýkal, Katrin vydechla a polkla, „ne." Nemohla si pomoci ale opět zalétla pohledem k Davidovi. Nevšímal si jí, stříkal na nástroje dezinfekci, pohyboval se jako duch jako by tam ani nebyl, to bylo ještě více znepokojivé a ke všemu slyšel každé slovo.

Asi umřu hanbou!

„Dobře, dobře," zamumlal asiat a po stisku tlačítka na spodku lehátka, se k němu připojila dvě gynekologická madla a Katrin ztuhla.

Tak tohle vyšetření? Teď jí to celé došlo a její tváře byly horké jako slunce.

„Nohy nahoru prosím."

„Opravdu je to nutné?" zdráhala se.

„Chcete zanedbat svůj zdravotní stav?"

Mlčela a odvrátila pohled. Takové ponížení! Za to se mu pomstí!

Zvedla rozechvělé nohy do třmenů a otevřela se. Bylo to neskutečně intimní, ještě když víte, že se na vás někdo dívá. Bože!

„Od čeho jsou ty modřiny? Máte ponětí?" zeptal se Less a jeho prsty pohladily fialový flíček na musculus adductor magnus. Byly celkem čtyři. Ona tam neviděla ale zcela jasně to vypadalo jako by tam někdo tlačil čtyřmi vedle sebe položenými prsty tak silně, až tam udělal modřiny.

Jistě, že vím! Ten kdo to má na svědomí je v téhle místnosti! Nemohla se teď na Davide ani podívat. „Ne, nevím," lhala.

„Měla jste v posledních dvou dnech sex kapitánko?"

Mohlo to být horší? Teď byl čas na to provrtat se podlahou. Nemohla ji vysát ventilace?

Doktor hleděl na její intimní místa a tak nevěnoval pozornost jí samotné, kterou přilákal šramot na stolečku a mimoděk se tím směrem podívala.

David se k ní v tu chvíli pootočil a pozvedl jedno své světlé obočí. Musela odpovědět.

Katrin se propadala hanbou, přeci nemůže říci, že měla sex s androidem! To by opravdu nepřežila. Ale něco říci musela a to rychle.

„Měla jsem, ano," kousla se do rtu, naštěstí se Less dál nevyptával, což bylo její štěstí.

„Zrcadlo," natáhl k Davidovi paži, který tam stál jako tichý pomocník, vždy k ruce.

Doktor Less, nechť se hlásí na lůžkovém oddělení," zaznělo interkomem po celé místnosti a nejspíše i po celém podlaží.

Zmíněný lékař těžce vydechl, „nerad odcházím od započaté práce ale je mi líto, kapitánko," věnoval jí omluvné přikývnutí a s tím spěšně vyšel z místnosti nechávaje dvojici samotnou.

Katrin se za ním dívala, poněkud zděšeně ale pak ji přepadla neskutečná úleva a chtěla dát nohy dolů. Není lékař, není vyšetření. Nebezpečí zažehnáno. ANO!

Nečekala však, že jí nohu na místě přidrží Davidova ruka.

„Co to děláš, nech mě jít," obrátila se na něho.

„Budu pokračovat v diagnostice místo doktora, kapitánko. Převezmu jeho práci."

„Cože? Nemáš lékařské oprávnění," obvinila ho a nervozita začala opět narůstat.

„Za 24 měsíců jsem měl dost času složit zkoušku prvního lékařského stupně, jsem více než schopný takovouto banální prohlídku provést," podíval se na ni smrtelně vážně a jeho modré oči ji drtily a držely na místě spolehlivěji než pouta.

Myslel to vážně!

Beze spěchu si nandal průhledné rukavice na své štíhlé prsty, přestože je nepotřeboval ale bylo to spíše kvůli lidské psychice než ochraně.

„Odmítám," vyhrkla Katrin rázně a její oříškové oči si ho nedůvěřivě prohlížely.

„Není důvod k obavám a teď se uvolněte," doporučil jí a Katrin byla v koncích. Tušila že ji nenechá odejít, natož slézt z lehátka, dokud neudělá co chce.

Ňadra se jí s každým nádechem poplašeně zvedala a svaly měla napjaté, když znovu položil svou ruku na ženin vyvýšený nárt pravé nohy a pak ten hladký obal rukavic klouzal rovně k jejímu koleni a přes něho dolů na stehno. Zároveň s tím pohybem ji i obcházel, dokud nestál mezi Katrininýma rozevřenýma nohama a konečky prstů se změnily v celou dlaň, jež sjela po vnitřní straně stehna, až k první nehezké modřině.

„Příště bych měl být více opatrný, zanechání stop je vodítko pro ty, kdož hledají..."

Davidův palec přes to místo něžně přejel a Katrin ucukla.

„Citlivé?" Zeptal se s mírným nádechem pobavení, jaké u něho ještě neslyšela ale neodpověděla, zcela stačilo, že ze své pozice viděla jeho hlavu skrze údolí svých ňader a nohou.

„Nedotýkej se mě," napomenula ho ale jako by ji neslyšel.

„Pokud má být vše správně provedeno, tento postup je nemožný," odpověděl David jako stroj a ona cítila, jak oběma palci rozhrnul její ženství, aby se podíval na celý vchod.

Dobře, tohle je poslední kapka, já chci umřít!

Pokud Katrin v celém svém životě zažila nějakou situaci při které by raději umřela, byla to tato.

Raději pevně zavřela oči a stiskla zuby, nehty se zaryly do bílé kůže lehátka, jak se snažila soustředit na něco jiného než na to, co se děje v jejím klíně.

David postupoval profesionálně, jak se od něho očekávalo, prohlédl si celý její klín, když k tomu měl takovou jedinečnou příležitost. Pohledem pohladil jemně růžové pysky zvlněné jako plátky růže, mezi kterými se ukrýval malý drobný pestík. Když plátky rozhrnul od sebe, mohl vidět ještě tmavší citlivé maso jejího vchodu do pochvy.

Android cítil, jak se pod jeho dotekem chvěla, zvláště když se ukazováčkem dotkl toho otvoru. Drze poháněn zvědavostí pohroužil špičku svého prstu dovnitř a ihned cítil, jak se kolem něho stáhla a uvěznila ho uvnitř.

Katrin vydechla a chtěla se odtáhnout, věděla že to nebude jen tak ale pořád doufala, že si nic nedovolí.

„Dost!" nadechla se a cítila špičku androidova prstu uvnitř sebe.

Bylo zvláštní, že ač tím byla znechucena, cítila zvláštní plíživý pocit, který se jí jako had smýkal ho páteři a rozpaloval celé tělo. Tak trapné!

„Brána zrození, kapitánko. Ženské tělo bylo u starých kultur považováno za bránu nového života," pravil David monotónně a ona se upnula na jeho hlas, když prst pronikal pomalu dovnitř s nezadržitelnou jemností, jakou ani neočekávala.

Nesnažila se od něho odtáhnout a on přidal i druhý prst, aby ji naplnil. Další zasténání z Katrininých rtů se zdálo naplněné utrpením i něčím jiným.

David vzhlédl a viděl její napjatou tvář, vrásky na čele, kolem zavřených víček a koutků úst. Nebojovala s ním a on si tu intimitu svým způsobem užíval. Jeho předpoklad tedy byl, že mu důvěřovala.

Konečky obou prstů jel po horní straně její pochvy, až tam kam mohl a ona ho znovu stiskla uvnitř sebe, proto se nepatrně začal otírat o citlivé místo jejího ženství.

Bylo to škádlení, pokušení a Katrin se snažila tomu pocitu odolat.

„Jste příliš napjatá," prohlásil David zúčastněně a položil svou druhou dlaň na ženin pahorek a vyjel trochu výš. Zatáhla před jeho dotekem břicho.

„Protože mě mučíš, Davide," poslední slovo spíše zasyčela, když jí prohmatal vaječníky pomocí prstů uvnitř i vně.

„Nedělám nic, co by nedělal doktor Less. Mohu provádět i malé operace jako je vyjmutí slepého střeva nebo žlučníkových kamenů, zatím jen teoreticky, samozřejmě ale ubezpečuji vás, že jsem schopnější a přesnější, než nejmodernější počítač," namítl prostě.

„To měl být vtip?" odfrkla Katrin a byla neskutečně ráda, když se jeho dva prsty začaly stahovat z jejího zvlhlého lůna. Znovu se zastyděla, že na ni tak působil.

„Ne, to není vtip," věnoval jí android významný pohled bez špetky humoru. Poté už vše probíhalo zcela běžným způsobem v doprovodu ženiných rozpaků, ve kterých se utápěla.

Jediné co mohla, bylo pozorovat Davida při práci kradmými pohledy, jeho ruce a práci prstů, když odkládal vzorky do zkumavek a pečlivě je zavíral.

Byl chladný a úzkostlivě svědomitý, omezil se jen na pár nejnutnějších slov jako by sám se sebou vedl vnitřní monolog, což jí nevadilo.

Katrin se jen soustředila na to, aby byl konec téhle ponižující věci a ona mohla zmizet.

Jakmile prohlídka skončila a ona mohla dát nohy zpátky na lehátko, znovu ji zastavil.

„Ještě potřebuji vzorek vaší krve, kapitánko, bez toho vás nemohu nechat odejít."

Katrin odevzdaně natáhla ruku a nyní se na něho podívala přímo.

Android stáhl rukavice a objevily se jeho štíhlé prsty, jehla a injekce.

Uchopil ženino zápěstí, přidal škrtidlo a držel ruku nataženou, zatímco druhou palcem pohladil žílu v ohbí paže. Při tom doteku měla husí kůži. Ne, že by byla syntetická pokožka nějak nepříjemná ale před chvílí se jí dotýkal tam dole, což se neobešlo bez odezvy.

Zuřivě se začervenala jako školačka.

Cítila, že je vzrušená z jeho doteků ale naštěstí si ji za to nedobíral. Katrin si sama snažila namluvit, že i když je tahle reakce sebevíce podivná, je to prostě jen a pouze reakce na cizí dotek. Nic vzrušujícího v tom není. Nemůže být.

Byla prostě nervózní, stejně jako byste byly před jakýmkoliv jiným pohledným mladým doktorem.

„Hmm?" ten zvuk ji donutil pozvednout oči a opustit své myšlenky. David se na ni zamyšleně díval a ona si ani nevšimla, že je vše hotovo.

Ihned mu ruku vytrhla.

„Je to všechno?" zamumlala ostře.

„Pokud nemáte jiný problém, pak ano," propustil ji svorně s nepatrným úsměvem.

Ano mám problém a tím jsi ty. Co ho třeba vyřešit skalpelem ve tvém krku, Davide?

Ihned na to sklouzla z lehátka na opačné straně a s holým zadkem utekla zpátky do kabinky.

 

*************************************************************************************************

 

Ihned jakmile Katrin zmizela z ošetřovny, sjela transportem do skleníku.

Potřebovala se uklidnit. Být daleko od toho stroje, který teď skutečně viděl už všechno.

Celá se třásla a opřela si čelo o chladnou zeď. Bylo to tak potupné! Trochu to sice pomohlo ale ne od všech těch vzpomínek vířících hlavou.

Pořád cítila Davidovy prsty na svých stehnech, jak se přemisťují, jak hladí každý kousek kůže, jejího klínu a pak uvnitř...když se konečky prstů dotýkal toho citlivého bodu, musela se opravdu držet, aby jí z úst neunikaly slastné výdechy. V životě by nevěřila, že takový erotogenní bod má, jen doufala, že to nepoznal.

Ještě teď vnímala, jak Davidovy prsty klouzaly od nártu ke zdviženému koleni. Katrin znovu naskočila husí kůže po celém těle a stáhl se jí klín něčím, co velice připomínalo touhu.

Zatraceně.

Katrin se snažila ty pocity zaplašit jako otravnou mouchu, jež bzučela kolem ní a občas odletěla ale vždy se vrátila, aby ji obtěžovala.

Kapitánka nabrala vzduch do plic a vyfoukla ho.

Co to s ní bylo? Jak na něho mohla takhle reagovat? Proboha, vždyť to nebyl ani člověk a navíc on byl zrádce a vrah!

To je vážně tak zoufalá, že nepohrdne ani silikonem?

Nemohla si však poručit a tepání uvnitř jejího klínu se nezmírňovalo. Bylo to téměř bolestné jako by ho potřebovala.

Proč ze všech lidí na lodi tenhle stroj? Tiše nad tím zaúpěla a snažila se uklidnit své horké tělo z toho celého zážitku.

Ne, takhle ho nebude vnímat a ona se domnívala, že právě o to mu šlo. Co jiného v té prohlídce mohlo být jiného, než že ji poníží? Že jí ukáže, jakou nad ní má moc a že si s ní může dělat co chce?

„Ne..." zavrčela sama k sobě do chladného kovu před sebou.

Musela něco vymyslet, než se z něho zblázní.

„Jste v pořádku, kapitánko? Nemám zavolat zdravotníky?" ozval se za ní ženský starostlivý hlas.

Katrin se otočila, za ní stála žena přibližně v jejím věku, štíhlá, menší a na nose měla velké zastaralé brýle, v náručí k sobě tiskla nějaký zápisník.

Chtěla se jí dotknout, položit ruku na rameno ale Katrin ucukla. Nechtěla žádný lidský dotek a už vůbec ne po tom co teď prožila.

„Jsem v pořádku, nestarejte se o mě!" zamračila se na ni, možná přísněji než chtěla a ta ustrašená osůbka rychle odspěchala pryč.

Katrin se za ní dívala, jak mizí mezi zelenými rostlinami a pocítila náhle bodnutí zlosti sama k sobě. Vyděsila ji? Byla na ni hrubá a ona jí chtěla jen pomoci.

Všichni na lodi by měli spolupracovat, protože jednou budou na Andrisu 10 všichni sousedé.

Ona akorát uměla od sebe každého odehnat, protože to co nesnášela nejvíce z celého srdce, bylo selhání.

Katrin zůstala stát s výrazem čiré frustrace. Nebude žádný nový domov, žádný nový začátek, žádní nový sousedé...

David strategicky ničil vše, co ona chtěla pracně vybudovat.

Ze rtů jí unikla nadávka ale ani ta neulehčila tomu, jak se cítila a tak se raději sebrala a zamířila hlouběji do arboreta.

Bloumala tam dlouhou chvíli, možná i dvě hodiny. Smaragdová zeleň byla úchvatná na odiv. Byl tu snad každý běžný druh od sukulentů, až po palmy a jehličnany, nikdo totiž nevěděl, jaké formě se na povrchu bude dařit.

Katrin se zastavila na cestě, jež vedla nad celou zahradou v horním patře. Odtud byly vidět jednotlivé skleníky, každý kout měl jinou formu. Byly tu ovocné skleníky, vodní, s drobnou flórou, kořením, okrasnými květinami, keři i dřevinami. Zcela vpravo bylo místo vyhrazené novým rostlinkám, které se otáčely v něčem co připomínalo mlýnské kolo s UV světlem uprostřed, hydroponické skleníky, jiné byly zasazené v záhoncích nekonečných řad, mezi kterými procházeli zahradníci ve světle žlutých pláštích či kombinézách. 

Každý měl svou práci kterou plnil, aby vše bylo v dokonalé souhře.

Jen ona jako by se tu ztrácela duchem nepřítomná a bezradná.

Katrin sešla po schodech dolů přímo do zahrady, aby se obklopila čerstvým vzduchem, ne tím filtrovaným, který vyráběla loď pomocí výrobníků kyslíku.

Kolem šuměly listy a na rukou jí ulpěly kapky vody z automatického zavlažování, jež se rozstřikovalo tryskami nad její hlavou a rosilo listy v určených intervalech.

Bylo příjemné něco cítit ale čím by se mohla zaměstnat?

Napadlo ji jít do skleníku a přesadit nějakou květinu. Manuální práce uklidňovala a navíc ona měla pro hlínu cit, nebo si to myslela. Vydala se do prosklené kopule s názvem koření.

Všude voněla bazalka, skořice, tymián a další směsi. Bylo to příjemné.

Nikdo zde momentálně nebyl a tak si drze otevřela kontejner, nabrala bio zeminu a dala se do díla.

Prsty se dotýkala té tmavé směsi, aniž by si na ruce nastříkala sprej, který měl nahradit rukavice ale to jí připomínalo celou prohlídku a Davidovy prsty, proto se tomu vyhnula a raději si ušpinila ty svoje.

Při této manuální zručnosti nemusela na nic myslet a byla spokojená.

Katrin si uvědomovala, že má své povinnosti ale především nesměla dopustit, aby ji zničila vlastní psychika. Potřebovala se udržet bdělou a ostražitou především.

Let byl bez komplikací, jinak by ji o tom počítač informoval a to co se dělo uvnitř...

Katrininy myšlenky se obrátily jiným směrem.

Weyland-Yutani. Proč jim tohle udělali? Co je vedlo k tomu, vyzkoušet něco tak ohavného na pěti tisíci nevinných lidech. Bylo logické, že taková zbraň by byla na testování přímo na Zemi ničivá a nejspíše s maximálním úhynem obyvatelstva, to by pochopila ale proč zatraceně oni?

Neměli snad vysoký úkol? Jejich cíl obydlet další planetu? Byla to celé jen fraška? Co když...co když není ani Andris 10 obyvatelná, co když letí k přeludu?

Katrin přestala kypřit hlínu.

Ne to je nemožné, počítače jsou výkonné ta planeta existovala, vše bylo založeno na výpočtech a navíc podloženo. Přeci by nespali dva roky jen tak.

Jenže co když by je David zničil podle plánu, loď by byla nakažená ale on sám se nakazit nemůže. Mohl by vzít menší loď a přistát na Andrisu 10, sbírat vzorky a posílat informace, že je planeta schopná života a že mohou vyslat novou kolonii, zatímco Oberon s pěti tisíci mrtvými by si klidně plula vesmírem jako časovaná bomba nebo by ji nasměroval do nejbližšího slunce.

Závěrů a otázek bylo tolik...

Byl to nějaký dlouhodobý plán nebo měla jen bujnou představivost? Neznala však velké korporace, které se neštítili ničeho?

Kapitánka pokračovala v započatém přesazování a vzpomněla si na Paradise.

Dvojče jejich lodi, která podnikla společně s nimi cestu na jinou planetu, za stejným účelem. Nyní se mohla jsem domnívat, zda se jim stalo to samé nebo to neštěstí padlo jen na ně. Osud si prostě hodil kostkou.

Žena uhladila tmavou zeminu kolem malého stonku a rukávem si utřela čelo. Bylo tu horko, ve kterém se rostlinkám dařilo.

Uběhla další hodina a Katrin byla trochu unavená, nechala práce, umyla si ruce a vyšla ze skleníku. Zamířila ke schodům na rampu a jak procházela uličkami, za zatáčkou narazila na dvojici, jež si projevovala vzájemné sympatie.

Muž v uniformě objímal ženu ve žlutém plášti a tiskl ji k sobě. Oba dva pohrouženi do polibku si ani nevšimli, že jsou pozorováni. Milenci si všímali jen sebe.

Katrin to zaskočilo, nikdy si nezvykla na takový druh náklonnosti kolem sebe ale věděla, že je to zcela normální lidská reakce. Měla z toho smíšené pocity.

Na jedné straně si pamatovala jaké to bylo, když kdysi se svým přítelem dělala to samé a na druhé cítila lítost, nepříjemné píchání u srdce a zášť že, ji opustil.

Zůstala tedy stát s kamennou tváří, dokud se od sebe neodtáhli a nezpozorovali ji.

„Kapitánko?" vypískla ona žena s brýlemi, kterou předtím potkala odehnala a začervenala se.

Muž se otočil k ní.

„Charlesi? Nemáš být na můstku?" zeptala se Katrin. 

„Měl bych ale potřeboval jsem přestávku. Sedím u počítače osm hodin, Jack to vzal za mě," usmál se omluvně.

Kapitánka přistoupila blíž k nim, aby nemusela křičet, protože ji zaujalo jméno jejího kamaráda.

„Jak je Jackovi?" zeptala se, protože jí David říkal, že je na tom špatně, měl by odpočívat. A ona se na něho nešla ani podívat, pocítila výčitky.

„Ráno už vypadal v pořádku, jen nevyspale jako my všichni ale trval na tom, že má své povinnosti."

Katrin si oddechla i povzdechla zároveň a pak ji něco napadlo.

„Mohla bych s tebou mluvit Charlesi?"

Muž se podíval ženu s brýlemi a ta přikývla a taktně je opustila.

Jakmile byli sami, přišla k němu blíž, aby zabránila úniku informací, kdyby je David poslouchal. Netušila, kde přesně by tu mohly mikrofony být ale byla reálná možnost, že konstruktéři vyhradili arboretum jako nezajímavou zbytečnou část lodi k odposlouchávání, v nejlepším případě tu budou jen kamery zavěšené na konstrukcích u stropu.

Pak by její postoj ke svému pořízenému vypadal jako by ho kárala za jeho neposlušnost, že opustil můstek, tvářila se proto chladně a nepřístupně.

„O čem jste se mnou chtěla mluvit, Leeová? Snížíte mi plat za porušení kázně?" Ušklíbl se Charles.

„Ne, nic takového, jen jsem se chtěla zeptat na určitou věc. Když jsem četla tvé záznamy, jakožto kapitán, pamatuji si, že se zajímáš o robotiku je to tak?"

„Ano jsem fanda robotiky a kybernetiky," přikývl muž a opřel se rukou o květináč.

„Někde jsem četla pojednání, že je reálné, aby android obešel své základní naprogramování, myslím jeho tři základní zákony. Myslíš, že je to proveditelné?" lhala.

Charles se zasmál, "pořád je to jen stroj, pokud je něco zakódovaného v jeho hlavě, mohl by to vymazat jen ten, kdo má přístupové heslo k jeho softwaru nebo jeho tvůrci ale vymazání tří zákonů je protiprávní. Jako udělat z androida stroj na zabíjení. Hrozná představa. Nečetla jste to v nějakém románu? To už mi přijde reálnější." 

To nebylo přesně to, co měla Katrin na mysli ale chtěla, aby neměl Charles podezření o co jí jde.

„Asi máš pravdu, je to zvláštní úvaha," připustila zamyšleně.

„To je jako byste řekla, že David tu běhá s nožem v ruce a snaží se náš všechny zabít," zasmál se od srdce, znovu pobaven takovou absurdní představou.

Kdybys jen věděl, jak daleko jsi od pravdy, pak by ses tak nesmál.

Katrin zakroutila hlavou, "David? Hloupé že? Je to nový typ androida, měl by být bez chyby. Moc jsem se o robotiku nezajímala ale před naším odletem jsem o tom četla v novinách. Jeho vývoj od předchozí verze trval celý rok a na trhu byl sotva dva měsíce. Nemyslíš, že by mohl být nestabilní? Nejsem si jistá, jestli byl vůbec nějakou delší dobu testován, než nám ho sem Weyland dal. Ve smlouvě trval na zařazení Davida 8 do provozu Oberona ale jistější bych si byla s jeho předchozí verzí."

„Pokud uvažuju dobře, tak by ho sem Weyland nestrčil, pokud by byl nestabilní a měl o kolečko navíc nebo míň. Tohle je důležitá mise, ne žádný vlaječkový průvod. Dokonce jsem od svého známého slyšel, že model David 8 byl chůvou Weylandovy dcery, což už o něčem svědčí. David 8 je soběstačný model schopný se sám opravit při svém poškození. Je zajímavé ho pozorovat, i když se přiznám jsem trochu zklamán. Jeho nový systém by měl být náchylnější k lidskému emocionálnímu chápání a změnám ale moc empatie jsem u něho ještě neviděl. No, nikdo nejsme dokonalý že?" pokrčil Charles rameny.

To u něho asi nikdo neuvidíme, je tvrdý jako kámen.

„Když se na něho dívám, mám pocit jako by byl nezničitelný," podívala se na Charlese, jehož pohled planul pobavením.

„Ale jistě že by to šlo, kapitánko, zkuste do něho pustit proud. David 7 byl také neovladatelný poblíž magnetu ale to nejspíše už vyřešili a pak je tu vypnutí a restart."

To Katrin zaujalo, přesně něco takového potřebovala, nějaké vodítko.

„Vypnutí? Má někde nějaké tlačítko?" podivila se a hrála hloupou.

„Jistě, i kávovar můžete vypnout, proč by ne androida. Je to tady, na pravé straně krku pod kůží," dotkl se palcem na straně šíje ale pak zaváhal, „nebo na druhé, nepamatuju si to přesně."

To Katrin odhad trochu stěžovalo ale měla alespoň něco. Přesně něco takového, co chtěla z Charlese vytáhnout a nakonec to nebylo tak těžké.

„Moc bych to ale nepokoušel, když toho chudáka vypnete, porušíte tak smlouvu s Weyland-Yutani a budete mít postih," varoval ji, "víte jak jsou na všechno háklivý, potřebují mít dohled."

A kdo mi v tom zabrání? Já jsem tu kapitán. Kdo mi tu dá želízka? Navíc už jsme oficiálně všichni mrtvý. Co na tom záleží.

Málem se nad tím sama zasmála ale měla plán. Dobrý plán. Skvělý plán.

Pokud se jí Davida podaří vyřadit z provozu, bude mít 24 hodin na to, odkódovat jeho soubory v počítači a dostat se ke vzorci vytvoření protilátky.

Byl to neskutečně riskantní podnik ale její život byl hazard a ona zatím vždy vyhrála. Ne, nějaký android nad ní nevyzraje. Porazí ho, najde únikovou cestu.

„Jsem kapitánka, mám zodpovědnost, jak bych něco takového mohla udělat?" přísně nadzvedla obočí a nedala znát co si myslí.

Ozubená kolečka jejího mozku jela na plný výkon a nastal velký třesk.

„Člověka napadají různé věci a já si nemyslím, že by si to David zasloužil, je bezproblémový a dá se na něj spolehnout," odvětil Charles.

Ten si zaslouží ještě víc, než ugrilovat proudem tu jeho hezkou mužnou tvářičku.

Katrin se zmohla jen na přikývnutí, „děkuji za rozhovor, Charlesi, půjdu. A ještě jedna věc, omlouvám se za to vyrušení."

Muž se povzbudivě usmál, "myslel jsem, že jste stejně chladná jako David ale asi jsem se trochu mýlil," popíchl ji a Katrin to udělalo radost, navíc byla ráda, že na biologa působí jako člověk a ne jako zakonzervovaná treska.

Tento jednoduchý rozhovor ji trochu ukolébal do příjemné nálady do té doby, než otevřela dveře svého pokoje.

Co to má znamenat? Katrin ztuhle hleděla na svou ubikaci, která vypadala jako po výbuchu supernovy. Její prádlo, od spodního, až po vyžehlené uniformy a boty se válelo po celé ubikaci.

Nechápala, jak tohle někdo mohl udělat a právě jí.

CO by tu kdo hledal?

Málem se hroutila pod tím to všechno uklízet a skládat, což jí zabere nejméně hodinu ale něco jí říkalo, že ví kdo to byl, i když netušila důvod. Za tohle tě přimontuju ke zdi Davide, zuřila v duchu.

„Počítači, hned mě spoj s Davidem," vykřikla zuřivě.

Nastalo ticho a ani po celé minutě se jí nehlásil. Co se to děje?

„Počítači lokalizuj ho a řekni mi jeho polohu."

„David 8 číslo B-31257 je blokovaný, přenos nepřijat, nelze lokalizovat pozici."

„To se mi snad jenom zdá," vydechla Katrin s plnou hlavou obav. Copak to neskončí? Kde sakra je? Co dělá? Proč se jí nehlásí? Může si jen tak vypnout signál? Měla by mu přilepit nějakou tajnou GPS. Možná někdo přišel na to samé co ona a teď ten parchant někde leží a v hlavě má zabodnutý šroubovák.

Na jedné straně to byla příjemná myšlenka ale na druhé špatné načasování pro její plán. Večer nebyl daleko a ona by měla málo času rozlousknout jeho heslo v souborech. Jen se modlila, aby bylo heslo stejné a ne na každé složce jiné.

„Dobře, až ho najdeš, pošli ho sem."

„Ano, kapitánko," odpověděl počítač.

Dala se tedy do uklízení rozházeného pokoje.

Skládala kalhoty, volnočasové oblečení, botky narovnala zpátky do skříně a když zvedla halenku u postele, byla pod ní převrácená starožitná skříňka.

Katrin zahodila druhořadou halenku a zvedla skříňku vypolstrovanou sametovým lůžkem. Jediná věc, která zde vypadala opotřebovaně a nemoderně, prošla mnoha rukama. Kdysi jí ji koupila babička a v ní uchovávala své nejcennější poklady.

Malého plastového jednorožce od svého otce, perleťový knoflík ze šatů své matky, tři novinové články, velký mosazný klíč s ozdobným ouškem, psí známky s číslem, gratulace k promoci a doktorátu, perlový náhrdelník a fotky...

Všechen obsah byl rozsypaný na zemi jako ztracené dávno ošuntělé vzpomínky jejího starého života, které se snažila uschovat jen a jen pro sebe.

Rozhořčilo ji, že se někdo hrabal v jejích věcech ale tohle bylo ještě horší. Tohle byly opravdu osobní věci, ke kterým měla vztah.

Všechno dávala zpátky do skříňky, když si všimla něčeho podezřelého. Její fotky byly pryč!

Fotky její rodiny a jejího bývalého přítele. Nebyla tam ani jedna.

Tohle už byl vrchol!

S pevně stisknutými rty dala skříňku na své čestné místo a když zbývalo už jen pár věcí, otevřely se dveře do její ubikace a někdo klidně vešel, aniž by žádal o vstup.

„Nenapadlo tě nejprve se dovolit o vstup?" zvýšila hlas a obrátila se na příchozího.

Kráčel k ní David se vší svou sebejistotou, jež z něho vyzařovala a také klid, který byl u jeho modelu tak pověstný.

„Myslel jsem, že se mnou chcete ihned mluvit, kapitánko," oslovil ji uctivě a čekal s rukama volně podél těla.

„Počítač tě nemohl lokalizovat, měl jsi snad nějaký podezřelý důvod k tomu, aby tě nikdo nemohl najít?" nadechla se s trpělivostí, jež ji rychle opouštěla a raději si založila ruce za zády, aby mu nešla hned po krku.

David nezaváhal se svou odpovědí, „úlomky z pásu asteroidů, který jsme opustili před třemi hodinami, narazily do jednoho z motorů. Počítač hlásil minimální poškození. Byl tam vyslán údržbář ale radiace v blízkosti zážehu byla příliš silná. Vzal jsem toto riziko na sebe, kapitánko. Rádiové spojení se nejspíše přerušilo, jakmile jsem byl vně lodi a spravoval škodu. Loď musela vypojit motory, takže čas příletu na Andris 10 se při průměrné rychlosti jakou letíme o hodinu prodlouží," přetlumočil své bezchybné sdělení a choval se jako ukázkový člen posádky. Ta přetvářka ji rozčilovala.

Katrin tento čin trochu obměkčil ale její tvář byla pořád napjatá. Pohledem sklouzla po Davidově uniformě a zahlédla propálený rukáv u loktu a mírně nachýlila hlavu, aby viděla víc.

„Jsi zraněný?" zeptala se a androidova hlava se otočila po své ruce ale jinak to ignoroval jako by to byl škrábanec.

„Během manipulace se svářečkou se Oberon setrvačností mírně vychýlil a tažné lano, které drželo můj oblek se napjalo a já se přitiskl k horkému motoru. Vaše obavy jsou bezpředmětné, kapitánko. Mé tělo již zahájilo sebe opravu, která se odhaduje na pět hodin k obnově spálené polymerové kůže. Žádný velký zásah."

Dobře, přestala se o něho starat. Bylo jí jedno, jestli bude mít tělo jako seškvařenou kouli, ze které koukají dráty.

„Můžeš mi tedy, Davide, vysvětlit, proč byly všechny mé věci vyházené z polic a šatníku?" udeřila na něho a vybízela ho svým pevným postojem k odpovědi.

Ten bastard se netvářil ani provinile!

„Žádná odpověď?"

„Turbulence? Ve chvíli, kdy na můstku pan Russo stiskl motory, Oberon mírně poskočil," odvětil klidně.

„Myslíš, že tohle ti uvěřím? Čekala jsem, že přijdeš s lepší výmluvou, protože nikdo jiný než ty, do mého pokoje nemá přístup ani heslo."

Katrin se ho snažila zahnat do kouta ale evidentně měl na vše pohotovou odpověď.

„Jakou hru to hraješ, Davide? Je to proti vší logice a teď mi řekni, kde jsou mé fotky?"

„Fotky?"

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 12. 09. 2019 - 21:17 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.