Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 12. - Určen pro velké věci

 

Kapitola 12

Určen pro velké věci

 

David tiše jako by tam ani nebyl, přešel od průhledné tabule z izolačního tvrzeného skla k jednomu z hlavních křesel a posadil se do něho jako by bylo stvořeno přímo pro něho. Napřímil se v zádech. Dělal svou práci, pečlivě a svědomitě pro výpočty přistání, jak se od něho očekávalo. Měl za úkol najít vhodné místo na povrchu Andrisu 10. Hlavní prioritou byl onen označený bod, jež scan našel jako údajnou stavbu. Bylo tedy obtížnější vyhledat velkou co nejvíce rovnou plochu v okolí. Davidovy mikrofony zabudované v uších se však pozorně soustředily na dvojici nedaleko.

V kokpitu nebylo nic co by mu uniklo a pokud ano, stále tu byly průmyslové kamery, jak se Katrin na vlastní oči přesvědčila.

Vztah kapitánky a navigátora mu nedělal velké starosti, kdykoliv mohl zakročit a zbavit se toho muže nadobro ale členové posádky měli důležitější funkce, než cestovatelé, kteří se probudili ze spánku. Jistě mu ještě dobře poslouží pro další náhodný experiment, navíc William byl velice zajímavý člověk...

Androidovy oči vzhlédly od obrazovky k oběma lidem ale sledovaly jen ženu, která ho zajímala.

David 8 o ní věděl všechno, lékařské zprávy, diplomy a ocenění, smlouvy, výše platu, instrukce, až po zakódovaný deník, který si vedla a nebylo pro něho těžké ho tajně rozšifrovat na rozdíl od toho jeho.

Vše co potřeboval měl kromě jedné věci, jejích myšlenek. Lidských myšlenek.

Životní aspekty zaměstnance 1548 jak byla zařazena v kartotéce Weyland-Yutani byly samotářské. Kapitánka Leeová byla vždy ve své profesy obklopena lidmi a přesto Davida překvapovaly různé pasáže ze zmíněného soukromého deníku.

Trpěla zakořeněným sociopatismem, který byl pro její druh spíše neobvyklý, snad proto si ji vybral ale David věděl, že v tom byly i jiné osobnější motivy, nejen podobnost s ním.

Temnější a zvědavější, které se po celé dva roky v jeho mozku vyvíjely a klíčily od chvíle, kdy ji viděl nastupovat na loď...

Byla svým neocenitelným způsobem schopná, projevila mu známky přátelství, protože ho neviděla pouze jako stroj. Dokázala se rozhodovat i v těžkých situacích, jak se sám přesvědčil a byla vynalézavá. Oceňoval to.

Ty nastrčené fotky které smazala ho pobavily, další nově nalezená vlastnost, jež Davida přiblížila k lidské rase. Stud.

Dal tam ty obrázky záměrně aby sledoval jak se zachová, měl několik závěrů ale chtěl se kapitánku naučit odhadnout a ona se chovala tak naprosto impulzivně.

Styděla se. Viděl její červené tváře když vstoupila na můstek, ten nepatrný růžový pigment, uhýbavý pohled, chvějící se rty...všechny známky nervozity, které samovolně produkovalo její tělo. Přirozená reakce.

Neocenitelné, pochyboval, že by si někdo jiný všímal takových drobností, což mohl považovat za velkou výhodu. Na druhou stranu lidé mnohé věci přehlíželi.

Bylo ještě tolik možností, tolik věcí které si na ní mohl vyzkoušet, byla jeho oblíbeným předmětem k výzkumu. Chtěl znát její myšlenky, pocity, závěry, stejně jako prozkoumat každý milimetr její alabastrově mléčné kůže.

Tohle byla možnost, která nešla zahodit nebo smazat. Potěšeně se nad tím v duchu pousmál.

Davidovy prsty běhaly po klávesnici bez jediného omylu sem a tam, dokud nezaslechl zalapání po dechu.

Přesné načasování. Androidův protijed patogenu přestával účinkovat. To co jí večer aplikoval, byla jen poloviční dávka. Jak nešťastné...

Kapitánka zakašlala a snažila se to skrýt za svou dlaní. Marně. Musela vědět, co přijde, vždyť už to jednou zažila. Nebylo těžké si ten náhlý vnitřní třes splést s chřipkou, že Katrin?

„Jsi přepracovaná, měla by sis jít odpočinout Katrin, zůstanu tu s Davidem a o vše se postaráme," oznámil Jack s obavami o její zdraví.

„Dovoluji si navrhnout, abyste navštívila ošetřovnu," přerušil je android svou radou. Jeho artikulace byla jako vždy přesná, ztrácející se do příjemného šepotu, s tým starostlivým výrazem, jež na ně vrhal přes rameno.

Kapitánka ho probodla pohledem, kdyby to bylo kopí, už by ho měl zaražené v krku dost hluboko, aby pak mohla oddělit hlavu od těla.

„To není potřeba," zasáhla rázně, „půjdu si odpočinout do své kajuty."

 

*****************************************************************

 

Katrin zamířila pryč ale jakmile se dveře otevřely, málem šlápla na něco chlupatého.

Lekla se a přitiskla si dlaň z úst na srdce.

„Hračko, kam to zase běžíš!"

„Huš, ty chlupatá koule," zasyčela na to zvíře jako by mělo na sobě armádu blech, která se třením o její nohu přenese na ni ale to už se přiřítil i jeho majitel. Těžce si povzdechla.

„Co tu děláš kluku, víš, že běhat po chodbách je nebezpečné?" zavrčela Katrin nevrle a snažila se přemoci ten divný pocit v sobě, který se pořád šířil.

„Klid, dámo, nemusíte se o mě starat, ehm..." nakoukl ten ryšavý skřet na škvíru mezi dveřmi než se zavřely, „je tam ta chodící plechovka?"

Ještě se o něho starat to určitě, „tak za prvé, mi budeš říkat, kapitánko, jasné? A za druhé jo, David je tam."

Damien nahodil otrávený obličej, nejspíše si s Davidem moc nesedli, to měli společné.

„A co Margo?" vyptával se dál a sehnul se pro mňoukajícího kocoura, aby si ho dal do kapuce mikiny za hlavou a tak mu jeho hlava koukala nad ramenem.

„Ne, ale být tebou, šla bych se podívat na strýce, nevypadal dobře a říkal, že jde na ošetřovnu."

Damienovi zajiskřilo v očích uličnictvím, „fakt? No, to bych to asi neměl prošvihnout," zamumlal škodolibě s úsměvem na rtech jako by mu chtěl vyměnit kapačku za láhev alkoholu a Katrin obrátila oči v sloup.

„Vrátím se později!" vykřikl kluk a už běžel k výtahu.

Vážně byla pro tohle dítě veškerá pravidla zbytečná...

Kapitánka zamířila do své kajuty.

Pokud si však Katrin myslela, že za ní ten parchant ochotně přijde a sám jí dá protilátku, tak se mýlila.

Čekala nejméně půl hodiny a pak celou hodinu se zhoršujícími se příznaky, když začala mít obavu a výčitky, jestli ji tam nenechá umřít.

On nepřijde. Nechá ji tam v bolestech, dokud nenatáhne brka.

Ne, chce aby ho sama zavolala, aby ho vyhledala a poníženě ho prosila na kolenou.

Katrin se zaúpěním a bolestech v zádech a každém svalu i těch, které v životě nenamáhala, přetočila na posteli. Jak to, že to bylo tak brzy? Říkal přeci, že protilátka vydrží celý den, proč tedy...bylo teprve dopoledne podle přesného lodního času.

Motala se jí hlava jako by byla opilá a bylo to stále horší. Katrin cítila, jak jí pomalu stéká pot po zádech a srdce tluče, těžce, rychle.

Co až jí dojde dech? Bude to zástava srdce? Stále rychlejší arytmie, než exploduje v hrudi?

Co bude dělat, až se to zhorší na neúnosnou mez jako minulého večera? Musela uznat, že už by nikam nemohla ani dojít. Buď teď nebo nikdy.

Musela se opět ponížit a natáhla ruku k interkomu po pravé straně postele.

„Davide, ihned přijď do mé kajuty!" zavolala s notnou dávkou vzteku a zoufalství.

Interkom pracoval na bázi přímého spojení, buď s posádkou, celou lodí nebo jen s ním. Stačilo říci Davidovo jméno a palubní počítač se s androidem ihned přímo spojil na soukromém kanálu.

Pár vteřin bylo ticho jako by ji snad ignoroval a ona propadala panice, ale nakonec se ozval.

„Je mi líto, kapitánko, byl jsem povolán na ošetřovnu. Na čtvrtém patře jsou hlášeni tři mrtví ale nemohu vyloučit ani palubu E. Pomáhám s hospitací pacientů, pokud jsou vaše příkazy druhotné, nejprve vyřeším jeden úkol a pak za vámi přijdu," odbyl ji stroze jako by houf pacientů byl důležitější než ona. Jako by kdokoliv jiný byl důležitější než ona. Dělal to schválně.

Cože? Tak ty...chtělo se jí křičet, nejen že ji nechá čekat ale...mrtví?

Něco uvnitř hrudi se ženě sevřelo jako ocelový dráp. Bože! O co se snaží? Proč nechá ostatní umírat!

Udělala něco špatně? Neudělala včera co chtěl? Neobnažila se před ním? Nenechala se osahávat a...

Je to odplata za to, že se chtěla dostat do jeho souboru? Má to nějakou logiku? Ano, jistě že má. David nikdy nic nedělal bezúčelně.

Otázkou zůstávalo proč? Má se cítit provinile, zahnaná do kouta? Chtěl vidět, jak trpí? Možná si nebyl jistý její loajalitou a chtěl jí ukázat svou moc.

Musela něco udělat a nečinnost ji pomalu zabíjela. Doslova. Byla kapitánka, ona měla zodpovědnost za životy celé kolonie! Zatraceně! Co ale udělá když umře? Nechá všechny na pospas vyšinutému stroji? Prohlásí se sám kapitánem?

Ztěžka vstala a co nejrychleji odešla, sjela výtahem do zdravotnického bloku B na jižní straně lodi a šla do jeho centra. Kolem ní probíhali lidé, jiní se ploužili jako nemrtví s příznaky viru, že by i oni na tom byly jako ona? Co se tu dělo?

Byl to hrozný pohled a Katrin se cítila bezmocná, mohla se jen na to celé dívat a soucítit s nimi.

Kde je ten zrádce...potřebovala s ním mluvit. Rozhlížela se. Měl jí co vysvětlovat.

Davida našla při průzkumu na jednom z lůžkových oddělení, měl přes svou uniformu bílý plášť jako doktor a to jí poslalo neblahé mrazení v zádech.

Přesně v takovém ji minulého večera nakazil.

Katrin naskočila husí kůže. Doktor smrt osobně. Měla chuď ho čapnout za límec a jako uličníka ho vyvléct ven.

Právě zaváděl kanylu do ruky jednoho muže na lehátku, když se za něho postavila jako stín.

Určitě ji neviděl přicházet ale přesto o ni zdá se věděl, protože promluvil zády k ní.

„Co je tak naléhavého, že jste přišla až za mnou, kapitánko Leeová?"

Trpící muž zasténal, kdyby jen věděl, že původce všeho toho utrpení stál před ním.

Katrin probodávala pohledem Davidova lehce shrbená záda, „chci s tebou mluvit, teď hned, Davide, venku," zavrčela silným autoritativním hlasem, jakým v tu chvíli dokázala, dala si záležet, aby z nich odkapával jed.

„Musím se postarat o..."

„HNED!"

Na to ho chytila za paži a táhla ke dveřím na chodbu. Zarývala nehty do látky pláště jako orel, aniž by si to uvědomila. Měla vztek.

Ušli přibližně sto metrů od všeho toho ruchu a pak se k němu Katrin prudce obrátila, chytila do prstů klopy androidova doktorského ošacení a vší silou ho přirazila ke zdi chodby.

„Dost těch her, Davide," zadívala se mu přivřenýma očima do těch jeho. Třásla se hněvem, který snad i účinky patogenu potlačoval nebo jí to tak připadalo.

Stroj se nepokusil z jejího stisku vyklouznout, prostě jen tupě držel a cítil, jak se k jeho tělu tiskne, jak ho drží u zdi vlastním ženským tělem.

Kdyby nechtěl, nebylo by to tak ale takhle jí dával alespoň pocit, že má celou situaci v rukou. Blahosklonně ho kapitánce dopřál.

David povýšeně pozvedl bradu, "nehraji hry, kapitánko, zachraňuji životy," naklonil mírně hlavu na stranu v jakémsi očekávání její reakce.

Ta ironie z toho přímo odkapávala.

Stisk na látce pláště ještě zesílil, až ženě zbělaly klouby.

Hněv jí pozměnil rysy v děsivou vražednou grimasu, „tak zachraňuješ životy? Nenech se vysmát. Ty životy ničíš, říkal jsi že jsou tři mrtví, slíbil jsi mi, že nikdo nezemře, když udělám co chceš. Lhal jsi mi!"

„Už pět," potvrdil její obavy s kamennou tváří.

„Účinky Weylandova viru nejsou ještě dosud v lidském měřítku zcela prověřené, projevy mohou být stejné ale indikace mého protijedu se mohou časově lišit. Nejsem si dosud jistý v jakém rozmezí ale brzy budu mít výsledky. Po vyhodnocení a upřesnění hodin, budu moci určit za a jak dlouho bude vakcína působit. Očekávaná úmrtí patří k pokroku a později i k částečnému zlepšení to vás ujišťuji, kapitánko. Dělám co je v mých silách," seznámil ji se svým postupem, kterému nemohla zabránit, omezit ho ani pomoci.

To ji má sakra uklidnit? Tady umírají lidé!

„Tohle musí přestat, Davide, slyšíš? Máme dohodu, kterou jsi chtěl, kterou sis vynutil..." mračila se na něho a vztek, který se jí odrážel ve tváři, byl pro něho příjemným zpestřením celé situace. Líbily se mu její jiskřivé emoce, tak proměnlivé jako vybuchující ohňostroj barev, nestálé, mohl je tvarovat, pohrávat si s nimi, zkoušet je...

Katrin hleděla na jeho silikonový obličej, tak podobný mužskému a přitom s ještě výraznějšími pohlednými rysy. Bylo v tom umění, vskutku, každá minimální vráska kolem očí, každá řasa. Člověk to dílo musel obdivovat ale to co postrádal byly pocity, což celé dílo hyzdilo. Právě teď by tu tvář tak ráda poškrábala.

„Ano, dohoda kterou jste svým neuváženým konáním porušila. Chtěla jste mě obejít, zradit, výjimečná lidská vlastnost, že? Možná právě to na vás obdivuji, kapitánko. Morálka. Obětujete se pro druhé ale uvědomujete si, že to na vás záleží celá tato mise? Vaše rozhodnutí je hranicí mezi jejich životem a smrtí a přesto tak riskujete."

Katrin se nedala vyvést z míry androidovou výmluvností a každý nádech jí dával víc síly, „závisejí na mě životy? Jsi robot sakra, i ty je máš chránit! Co zákony robotiky, máš vůbec nějaké omezení? Ne, že, jak bys mohl. Jsi zrůda, Davide!"

Modré chladné oči se vpíjely do jejích tmavých jako voda a oheň.

„Zrůda. Zajímavě zvolené slovo. Jsem takový, jací mě lidé stvořili. Vyrobili někoho, kdo je silnější než oni, dokonalejší pro to, aby jim sloužil bez zábran a omezení."

Tak to byla odpověď na celou hádanku? Jeho směšná obhajoba? Měl ale pravdu, mohli za to oni. To uvědomění Katrin zaskočilo, avšak její hněv neshladilo ani omylem. Věděla, že tomu co se děje mohl zabránit a neudělal to.

Proč?

Vše mohl vyřešit jednoduše a tiše. Mohl do její kajuty přijít, ona by splnila svou část dohody a on svou, vše by bylo v pořádku. Místo toho jsou v tomhle pekle a štěkají po sobě urážky.

„Ne, nikdo ti nemůže naprogramovat psychopatii, to ti nevěřím..." v jejím hlase byla zlost ale i lítost. Zkusila to jinak.

„Davide, já jsem ti věřila, jsi člen posádky, máš zodpovědnost jako já, prosím..." kapitánčin hlas byl měkčí plný beznaděje, když zaklonila hlavu a vzhlížela k němu jako by se ho snažila přesvědčit, že je ještě čas na to přidat se na její stranu. Co je dobré a naopak špatné.

David však jen zvedl ruku. Viděla to v koutku oka. Tu pak přiložil k její tváři. Konečky sintetických prstů pohladily jemnou ženskou tvář a dotkly se něžně růžových vlasů pod uchem. Ten dotek ji rozechvěl. Nedovolila mu se jí dotýkat a právě přesto to udělal. Každého lákalo to, co je zakázané. Ale vážně budete sahat na zapnutou cirkulárku?

Pořád ho pevně držela za plášť, pěsti se mu zarývaly do hrudi, tiskla se k němu výhrůžně tělem ale neslyšela jeho dech ani bušení srdce, tak nelidské a děsivé. Stroj nemá svědomí, orgány a nemyslí jako člověk.

Katrin se přestala hýbat, pohled jí sklouzl ke straně na androidovu dlaň, jež nyní drze držela polovinu její tváře. Palec se mírně pohnul jako by zkoušel zda ho zastaví a sundá z něho alespoň jednu ruku.

Neudělala to, byla příliš překvapená, příliš napjatá a on ji fascinovaně sledoval.

Davidovy prsty pomalu zajely do jejích hedvábných vlasů vonících po ovoci, cítil chemii šamponu i jejich přirozenou strukturu. Znervózňoval ji tím, protože nevěděla co udělá.

Kapitánce se zadrhl dech v hrdle, když udělal něco ještě více nečekaného. David se konečky propletl s prameny, dotkl se pokožky její hlavy jako by ji vískal. Bylo to příjemné ale v této situaci...nepřípustné a nemístné. Rozhodně to na ni nezabíralo.

Davidovy tenké rty se mírně pohnuly a rozdělily, „pravidla se změnila kapitánko Leeová," promluvil náhle a Katrin se přistihla, že sleduje jeho ústa jakou škodolibou zákeřnost vysloví...

 

*****************************************************************

 

„Co? Co tím myslíš, ty..."

Nenechal ji domluvit, „přijal jsem zprávu, že první navigátor zkolaboval, kapitánko. Pokud mě nepustíte, jeho život si budete moci připsat na listinu zesnulých," Davidův hlas bych chladný jako ocel, prost emocí, jen prosté konstatování, jež ji vyvádělo z míry.

Neskutečně bezcitné jako by ji chtěl přesvědčit, že za to všechno mohla ona!

Trvalo jen pár vteřin, kdy se chodbou prohnala ozvěna kroků, a k nim zavál pach dezinfekce.

Katrin zabodávala pohled do androidových ledových očích a snažila se v nich najít alespoň jiskřičku něčeho, čeho by se mohla chytit jako záchranného kruhu, čeho by mohla využít ve svůj prospěch ale byl nečitelný jako vždy. Malé prstence zářivě modrých duhovek, které ji pozorně sledovaly. Nevykazovaly strach ani nervozitu, zatímco ty její roztěkané, ukazovaly přesný opak.

Byla bezmocná a rozzuřená.

Chtěla od něho vysvětlení, na které podle něj neměla právo.

Tentokrát musela ustoupit, věděla to. Jackův život byl pro ni vším ale přesto křečovitě dál tiskla mezi prsty Davidův plášť a pěsti mu zarývala do hrudi ještě s větší intenzitou, nejspíše to ani necítil.

Stiskla čelisti jako by se rozmýšlela nad poslední otázkou, zda na ni má čas.

Náhle Katrin vnímala pevný stisk na svých obou zápěstích, kovová pouta, která jí bez milosti mohla zlomit kosti velice lehce jako párátka.

Bez sebemenších obtíží odtáhl David ruce od svého pomačkaného pláště. Sílu jakou mohl vynaložit byla obrovská, jeho titanová kostra mohla uzvednout, až několik tun, proti tomu byla lidská síla opravdu nepatrná a k smíchu.

Katrin se zamračila ještě víc.

„Čas běží, kapitánko Leeová, každá minuta je drahá pro celou posádku, selhávají pohybové funkce a stav celého těla. První navigátor na tom není dobře, odhaduji, že mu zbývá kolem třiceti minut s přihlédnutím k jeho fyzické kondici."

Žena vytrhla Davidovi své ruce ze sevření a podívala se poraženě stranou.

Android se narovnal a odlepil se od stěny jako by se nic nestalo. Pečlivě si narovnal plášť a prsty projel skrze platinové vlasy, aby je patřičně uspořádal. Vzhled byl něco na čem si mimo jiné zakládal.

Stroj přejel pohledem autoritu před sebou a cítil jaké prožívá dilema, jež nemůže sama vyřešit. Stála tam jako ztracená holčička bez rodičů jako by čekala, kdo ji nasměruje správnou cestou.

To jí mile rád ukáže.

David odstoupil stranou, „běžte do své kajuty, přijdu za vámi, jakmile to bude možné," slova opět postrádala jakýkoliv cit, takže Katrin nevěděla co si myslet. Její osud byl v jeho rukách ale spolehla se na to, že nelže.

Klidně ji vykázal zpátky jako učitel ze třídy neposlušného žáka. Byl to rozkaz a David věděl, že uposlechne, byl si tím jistý, šlo přeci o jejího nejbližšího přítele, který byl teď v jeho rukách...

Mužská postava odešla se spokojeností v sobě samém, nechávaje tam kapitánku bezradně stát. Její pohled se mu zabodával do zad jako nůž.

David měl rád spokojenost, obohacovala jeho nově získané pocity. Nehřála ho tak jako lidské uspokojení ale těšilo ho mít poslední slovo.

Vše vycházelo podle jeho plánu. Předvídat lidskou psychiku nebylo těžké, v založených složkách uvnitř své mysli měl nepřeberné množství kodexů lidského chování. On byl zkonstruován tak, aby v patřičných chvílích software kalibroval určité situace a poskytl mu řešení jako byl například soucit, pokud byl někdo bezradný nebo uznání, když potřeboval ocenit ale nikdy pocitům přímo neporozuměl a tak je omezil na minimum, proto ostatním připadal chladný a odměřený, navíc po dva roky co všichni spali, se nemusel nijak přetvařovat a nehodlal s tím už znovu začínat...

 

*****************************************************************

 

Katrin stála přesně tam, kde ji ten stroj opustil.

Nemohla tomu uvěřit, přišla sem s jasným cílem, zjistit a zabránit katastrofě ale nedokázala vůbec nic. Její vytyčený cíl uplaval jako papírová lodička v moři.

Cítila se k ničemu, vyčerpaná, bezmocná nad celou situací. Kopla vzteky do stěny.

Náhle se musela jednou rukou přidržet. Podlomila se jí kolena ale zůstala stát. Slabost napadala celé její tělo od shoda dolů jako elektrický výboj.

Začala rychle dýchat, příznaky se vracely a násobily geometrickou řadou.

Zatnula zuby a ignorovala pot, který jí vyrazil na čele. Dala se do pohybu po houpající chodbě k výtahu, než se kovové dveře otevřely, byla to věčnost. Konečně hlas z reproduktoru ohlásil Blok B - Lékařské oddělení a ošetřovna.

Katrin vklopýtala dovnitř a rozostřeným zrakem stiskla velké A. Bylo to jedno z nejvyšších pater, aby se posádka mohla co nejrychleji odebrat na můstek, netušila však, že je oba celou dobu sledovaly dva páry zvědavých očí, jedněch zvířecích a druhých dětských...

Zanedlouho Katrin došla do svého pokoje a opět se sesypala na postel jako hromádka písku. Nohy už ji sotva nesly. Ovívala se rukou ale bylo pořád hrozné horko, ani roztřesené prsty nedokázaly rozepnout knoflíky na uniformě. Měla ty naškrobené obleky ráda, dodávaly důležitost každému, kdo je nosil ale teď je proklela.

Vzteky trhla, tři knoflíky odlétly do tmy tichého pokoje a látka se odhrnula, aby odhalila plný výstřih a zpocenou kůži. Vzduch se ani nepohnul a ona měla pocit jako by ji dusil, možná to však nebyl jen přelud.

Katrin ležela na zádech, ruce i nohy těžké jako by na nich měla závaží, hlava ji lehce spadla přes okraj postele. Teď snad poprvé po pěti letech litovala, že umírá sama.

Bez přátel, bez rodiny, bez manžela kterého nikdy neměla.

Někdo kdo by ji držel za ruku v té nejhorší chvíli a místo toho byla obklopena v plechovce plující vesmírem a ona byla na milost a nemilost vydána šílenému androidovi.

David...

Její oči se znovu zamlžily, rozpily jako inkoust ve vodě, už nepoznávala ani mřížky na stropě od ventilace, natož si nedokázala vybavit ani jeho tvář.

Ten chodící vysavač potažený silikonem byl jako kniha se slepenými stránkami, jež nešla přečíst. Nikdy strojům příliš nerozuměla ale věděla, že měli pomáhat lidem, usnadňovat jejich úkoly a práci, chránit je...

To byla původní myšlenka lidstva ale i mezi lidmi se najdou zákeřní jedinci. Oduševnělé, pomyslela si hořce, doplatit na vlastní nadřazenost a pýchu.

Kapitánka během hodiny několikrát upadla do bezvědomí, zase se probudila a blouznila. Už nebyla schopná ani uvažovat, když k jejím uším dolehl tak povědomý zvuk.

Nepatrně pootočila hlavu, ke zpocené tváři se jí lepily růžové vlasy zakrývající jedno oko přivřenýma očima se snažila zjistit co se děje a zda je to skutečné nebo sen.

Tam před ní byl pruh světla a v něm obrys postavy. Trhla sebou jako by si pro ni šla sama smrt a nebylo kam utéct.

Před smrtí se totiž nelze schovat, ať už ji lidé nazývali jakkoliv.

 

*****************************************************************

 

Dveře do kapitánčiny kajuty se zavřely a světlo z chodby zmizelo jako androidova svatozář.

Doktor smrt se přesunul k posteli a shlédl na ležící ženské tělo. Nevypadala, že ho poznává, zato on si zapamatoval každý detail, jak virus Weyland-Yutani působil na její tělo. Inkubační doba byla zhruba 24 hodin u slabých jedinců 23. Naštěstí se společnost postarala o to, aby na Oberona nastoupili jen zdraví muži a ženy s dětmi. Nyní zbývala hodina a půl k limitu mezi životem a smrtí. U poloviční dávky ještě méně, nic nebylo zadarmo a celý proces David ještě kontroloval a zkoumal.

Vyndal z kapsy svého indigového obleku ampuli a vsunul ji hladce do injektoru. Nespěchal.

Z ženiných rtů vyšel těžký povzdech, jak jehla propíchla kůži a pronikla ze strany do krční tepny, jakožto nejrychlejšího řečiště, který mířil do mozku i srdce.

Během chvilky se protilátka dostala do celého oběhu a začala ničit příznaky.

I teď jí dal poloviční dávku, aby ji udržel v nejistotě. Večer se uvidí, jak bude jeho Katrin reagovat a podle toho dostane buď opět polovinu nebo celou.

Během toho procesu se android posadil na kraj postele po Katrinině boku jako starostlivý lékař.

Dýchala velice pomalu a tepová frekvence se od prvotných příznaků také snížila jako by tělo mělo přijít do hyper spánku.

Vir byl dělaný tak, aby po bolestech dotyčného oslabil, unavil a ukolébal do říše snů a pak ho bezbolestně zabil, rychlé a jednoduché. Žádná deformace kůže, očí ani mozku. Davidovým úkolem bylo, jak bude přesně na biologickém materiálu pracovat.

David znal svůj úkol od chvíle, kdy ho probudili k životu ale jeho myšlenky se změnily, jakmile poznal ji.

Sám ještě neznal přesný význam těch slov ale jeho program mu do popředí podstrčil slova: Náklonnost. Fixace. Posedlost.

Katrin poprvé viděl zde na lodi. Briefing s posádkou, seznámení, určení cíle a důvod, bezpečnostní opatření, zásobování. Probíralo se vše ale v té době byla chladná, oddaná striktně své práci. Zatímco na jiných tvářích kolem, mohl spatřit mírné obavy z cesty do nezmapované části vesmíru, na jiných zvědavost a na dalších smutek že opouštějí svůj domov. Na její nebylo nic, co by prozrazovalo, co cítí.

Zaujalo ho to a vlastně i připomínalo samu sebe. Byla zajímavým objektem k pozorování tím spíše, když se všichni uložili ke spánku, až poté tuto skutečnost nejvíce docenil.

Do lusku se uložila jako poslední, ochranitelsky dohlížela na přípravy, aby se ujistila, že vše funguje jak má. Důsledná a svým způsobem k němu nedůvěřivá. Tak to bylo na začátku.

David jako jediný bdělý asistoval při její stázy, sám připravil spánkovou komoru, zatímco se oblékla do bílého těsně přiléhavého thermo overalu, jen aby po něm vše znovu zkontrolovala. Precizní.

Položila se do pod svíceného lusku a uložila na tvarovanou ergonomickou podložku, když se nad ní objevila jeho klidná vážná tvář.

Snad vůbec poprvé David viděl, jak se nejistě kousla do spodního rtu a její oči měly jiný zvláštní lesk proti světlu na stropě. Strach prchavý jako stín.

„Nemáte se čeho bát, kapitánko, spánkové komory jsou konstruované k uchování života, jsou zcela bezpečné, ujišťuji vás," snažil se jí dodat odvahy.

„Ano, já vím, Davide..." vydechla a její dech byl o něco rychlejší.

Potěšilo ho, že mu řekla jménem, to nebylo nic neobvyklého ale nikdy se nesetkal s tak jemnou intonací. Líbila se mu. Program mu říkal, aby ji uklidnil, poslechl a usmál se.

To mírné zvlnění rtů jí dodalo pocit důvěry, jež v té chvíli nutně potřebovala, protože mu úsměv váhavě opětovala. Byla za něho vděčná. Cítil to.

„Až se probudíte, budu u vás, slibuji."

Katrin sledovala androidovy nebesky modré klidné oči, byly tak zvláštní, tak výjimečné jako duhová kulička, se kterými si hrála jako dítě. „Nikdy jsem takhle nespala, je to něco na co tě na Zemi nemohou připravit," přiznala se, jelikož věděla jen teorii, biologie nebyla její obor.

„Nemusíte se obávat, vše je podle předpisů, o vše se postarám," ujistil ji konejšivě.

To byla ta výjimečná chvíle, kdy se mu poprvé svěřila se svými obavami jako by nevěřila, že se později probudí.

Davidův úsměv se ještě více prohloubil, potěšen, že může nahlédnout do jejího nitra.

„Opravdu slibuješ?" zeptala se.

Android pomalu přikývl, až mu pramen plavých vlasů sklouzl do čela.

Katrin mírně zvedla ruku jako by se ho chtěla dotknout, ale nakonec si to rozmyslela a položila ruku zpátky vedle těla.

„Až se probudíte, bude všechno jinak," odvětil, než se víko přiklopilo a žena zavřela oči...

David vskutku nelhal a celé dva roky se připravoval. Udržoval svou mysl aktivní a zaměstnanou, zatímco se věnoval lodi, botanice ve skleníku a malému smrtícímu překvapení, které Weyland-Yutani pro cestovatele přichystala jako malý dárek, který si mohou rozbalit, až přiletí na Andris 10.

Android měl dokonce tolik času, že začal vir podrobně zkoumat, přestože to nebylo jeho daným účelem. Postačilo k tomu několik měsíců a pokusy na malých zvířatech, které sebou loď vezla, aby je pak mohli přizpůsobit okolí a rozmnožit je mimo tuto Noemovu archu.

David došel ve svém počínání k zajímavým výsledkům se 100% účinností. Jeho stvořitelé udělali s modelem David 8 jeden velký pokrok od předchozích prototypů. Ano měl jistá omezení ale také vlastnost, kterou při své samotě velice ocenil. Byl mu dán dar učení, což jeho předchůdce David 7 neměl.

On měl možnosti...

Ve své laboratoři vynalezl protilátku, která účinky viru zcela nezničila ale dočasně potlačila. Neobjevili ji lidé ale on a výsledky byly ohromující. S tím začal spřádat plány takové, aby splnil svůj úkol, ale aby ho také i obešel...

David pohledem pátral po sebemenší anomálii ve stavu svého pacienta. Katrin vypadala unaveně. Dech se již stabilizoval a tepová frekvence byla na normální úrovni, doslova za pár minut. Spala.

Nerušeně si ji prohlížel jako doktor, jež má starost o svého vzácného pacienta.

„Celý lidský život není nic jiného, než cesta ke smrti,“ řekl David a jeho filosofická slova se tiše vznesla do vzduchu.

„Je pro vás smrt vykoupením nebo utrpením, kapitánko?" zeptal se a sledoval, jak kapička potu stekla z její tváře na krk jako osamělá slza. Androidovy prsty sledovaly stejnou cestu od bledé líce po skráni krku. Límeček ženiny uniformy byl odhrnutý a proto si dovolil prsty sklouznout po klíční kosti na úzkou cestičku mezi ňadra, než ruku odtáhl.

Byla krásná.

Ne podle lidských měřítek, jež by ji ohodnotili za průměrnou, kde se dokonalost a hodnoty posuzovaly jinak ale David ji viděl jako velké dílo. Své dílo. Obraz nedosažitelné hodnoty, na který se může dívat, sochu jež může formovat nebo také jedním úderem zničit na kusy.

Potenciál, tak ohodnotil Petr Weyland model Davida 8 při svém úvodním velkém projevu v Tokiu.

„Určen pro velké věci."

Ano, pro velké věci...pomyslel si blahosklonně David a tiše odešel.

 

*****************************************************************

 

Zvuk tiché ventilace byl jako bzučení much narážejících do ušního bubínku.

Jakmile kapitánka Leeová pootevřela těžká víčka, nevěřila svým očím.

Stejně jako někdo, kdo ani nevěřil, že se vůbec probudí. Už podruhé, ta nejistota byla děsivá jako stát jednou nohou nad propastí a to co vás dělilo od toho nenaklonit se, byla Davidova ruka, pevně sevřena kolem ní. Bylo to jako malý bonus na začátku dne. Nové šance. Nový život. Jeden nádech navíc, když vám dojde vzduch ve skafandru. Její trnitá cesta nečekaně pokračovala znovu od nuly.

Rozespale se posadila a rozhlížela se po pokoji jako by ho viděla poprvé. Ženin pohled směřoval ke dveřím. Byly zavřené.

To, že byla stále při vědomí znamenalo, že tu byl a dal jí další dávku. Další odklad. Další chvíle, než přijde večer a nové mučení v Davidově Tartaru. Nekonečný kruh, ve kterém byla s ostatními chycena. Smyčka. Oprátka.

Katrin se snažila sebrat a odebrala se do sprchy. Připadala si špinavá a zničená ale horká voda ji alespoň trochu povzbudila.

Kapitánské apartmá bylo zařízeno tak, aby obyvatel netrpěl a byl mu dopřán veškerý komfort. Ale na to, aby si Katrin něco uvařila, neměla chuť. Raději si připravila jen silnou kávu a vzala si malou konzervu s masem, protože sojaprot, plnohodnotná bílkovina, kterou na zemi vytvořili, mohla vypadat jako steak nebo bábovka ale chuť měla pořád stejně mizernou. Ne, že by si na tom někdo pochutnal ale bylo to výživné.

Naštěstí byl sojaprot dlouhotrvající a tak se dal jíst jako záložní proviant, když došlo všechno jídlo, což se stát nemělo. Zásob bylo víc, než mohli spotřebovat. A pak co měli založit kolonii a zasadit rostliny, jež měly nést plodiny, měli přežít časem na nich.

O deset minut později zamířila ne na můstek ale zpátky na ošetřovnu, aby zjistila, jak se vede ostatním.

Po včerejším chaosu tam bylo poměrně málo lidí, Katrin zašla přímo do epicentra.

Bílé stěny a sterilní prostřední vybavené i na složité operace jí naháněly husí kůži ale dokázala se nad to povznést.

Byla tam jedna žena a dva muži. Less byl jeden z hlavní posádky. Všech dvanáct společnost vybrala záměrně z každého oboru. Byl tu doktor, inženýr, biolog, historik a etik čili vyjednávač, když se strhne hádka, dva vojáci, agronom, piloti a ona kapitánka s androidem.

Muže asijského původu proto znala od vidění, zatímco ostatní jí byli cizí.

„Kapitánko Leeová," přišel k ní Less a pokývl hlavou, „zde je správa o stavu ze včerejší noci a dnešního rána."

Muž si potrpěl na staré způsoby a podal jí vytištěný papír, místo aby informace přenesl na obrazovku.

Katrin přejela očima přehled a zjistila, že ne tři nebo pět ale 15 mrtvých zemřelo během patnácti hodin! Dalších dvacet bylo stále umístěno na pozorování do lůžkového oddělení a ti schopní byli propuštěni.

Tohle nebyl zanedbatelný počet!

Less jí dal čas všechno vstřebat a až pak promluvil: „Je to vskutku nešťastná situace, nemyslím si, že to jsou příznaky stáze, je to něco jiného, snad nějaká infekce. Někdo mohl být nakažen už na Zemi a po probuzení se infekce rozšířila ale z odebraných vzorků krve jsme nezjistili žádnou známou nemoc, které bychom dali jméno."

„Co navrhujete?" zeptala se stejně napjatým hlasem žena.

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 12. 09. 2019 - 21:13 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.