Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 11. - Den poté

Kapitola 11

Den poté

 

To co se dělo bylo nepředstavitelné a zvrácené ve všech ohledech.

Katrin si však i přes obtíže a bolest uvědomovala, že to není sen i když by si to bývala přála.

To co by ji však nenapadlo bylo slovo s tím spojené, slast.

Sama se nad tím vnitřně zarazila a musela si poníženě přiznat, že nebýt patogenu jež ničil její tělo, užívala by si to. Nenáviděla se za to ale muselo to být absencí všech těchto požitků, kterým více jak pět let odolávala, protože nevěřila mužům kromě Jacka...

Dobře nevěřila už žádnému a když si myslela, že David by se za něho možná mohl považovat, jelikož se Katrin jejich vztah založený na rozhovorech a vzájemném poznání i hodnocení zamlouval, tak se vše rozplynulo v dalším zoufalém stenu.

Neudělala mu tu radost, aby vzdychala jeho jméno to si nezasloužil, dělala to jen kvůli sama sobě a kvůli ostatním, kvůli protijedu, pro další den utrpění...

Ano jen jeden jediný pouhý den. Stálo to za to či ji oblehával?

Měla handlovat se životem za to být Davidovou děvkou? Silná slova ale pravdivá...

Kapitánce po tvářích tekly slzy a její nitro se otřásalo dalším a dalším vpádem toho co neměla ani šanci spatřit. Bezbřehá zoufalost ji poháněla dál a stravovala vše v co věřila.

Milostné šťávy stékaly po stehnech, jak je tlak androidova přirození roztíral a vytlačoval z klínu.

Katrin lapala po dechu, Davidovy prsty se přesunuly na boky a stiskly, bez vášně bez požitku, jen přidržení aby nespadla ale co neviděla na povrchu byly jeho myšlenky. Chaotické, zvědavé, rozpínající a hodnotící každý okamžik a vteřinu prožité chvíle.

Katrin trpěla všemi směry.

Chtěla ať odejde ale její tělo bylo tak toužící po tom zrádci, že měla pocit jako by jeho úd do sebe ještě vsávala samou lačností. Matoucí.

Bože líbilo se jí to, jen kdyby tam nestál jako socha a alespoň ji pohladil nebo nabídl útěchu ale to se od něho nedalo očekávat. Vše co měla, byla vidina protijedu a afrodisiakum kolující v krvi, alespoň zmírňující ironii celé chvíle.

David se učil z každé nastalé situace, jenže tohle nebylo nic obvyklého a on se měl ještě hodně co učit ale už teď si podle svého uvážení vedl dobře, protože se žena se kterou se pářil nebránila.

Přemohl ji a nejen fyzicky.

Nemohl to nazvat milováním, protože lásku nechápal avšak i tak si začal uvědomovat, že je to něco silnějšího co se žádnému androidovy předtím nepovedlo.

V seznamu nabídky pocitů se ale nabízelo jediné slovo: posedlost.

Katrin se mu vzdala, nechala se od něho zotročit. Vjížděl do ní a zjišťoval co to je sdílet tu vzácnou chvíli, kterou si mohou dva lidé intimně prokazovat. Ta blízkost, soudržnost, vzájemná přitažlivost, úcta.

Parodie.

David měl otázky na které jistě později získá odpovědi, chce to jen více prozkoumat Katrinina zákoutí těla i mysli. Bude k němu vzhlížet a spoléhat na něho, protože on má klíč, který otevírá všechny brány, jež byl nyní schován v jeho kapse.

David smýšlel jednoduše jako malé dítě, které se snaží upoutat něčí zájem.

Katrin byla v jednom ohni, nebylo nic co by vnímala kromě toho zapomenutého a znovu objeveného pocitu v klíně.

Androidova špička penisu se třela uvnitř o vlhké stěny na tom správném místě a když už si myslela že to nemůže být zákeřnější, přitáhl si ji k sobě, takže se mírně odlepila od skla, zato jí zatlačil doprostřed zad, aby se prohnula, což celé věci dalo trochu jiný sklon. Nemohla to vydržet. Tření na tom zvláštním místě uvnitř ní vyvolávalo chvění, něco co dnes už jednou pocítila. Tu naléhavost, stejnou posedlost jako měl David k ní jen procítěnější a hmatatelnou.

Jako by Katrin tušila, že když se tomu poddá bude to později mnohem horší jako něco na co si rychle zvyknete a je neskutečně těžké si nakonec odvyknout.

Všechny svaly uvnitř jejího těla se napínaly, tiskla tu drzou věc v sobě a nechala se unést.

Silná fyzická bolest okořeněná slastí v ní vybuchla jako supernova v jiskry duhového světla, která viděla za zavřenými víčky.

Katrin se celá napjala a skrze pootevřené rty naplnila místnost uvolňujícím stenem, ještě dráždivějším a hlasitějším, než si dovolila ve svém pokoji.

Zachytila uvnitř sebe Davidův penis jako by ho chtěla rozmačkat nebo zkoumat jeho tvrdost vlastní silou. Oba dva strnuli na místě.

Katrin bylo jedno co si o ní myslí, právě teď plula ve svém světě a i vyhlídka na hodně blízkou smrt se jí náhle nezdála zas tak špatná...

Volnost, příjemný uvolňující pocit po celém těle zpoceného námahou...

Celou chvíli hrubě zničila nenadálá bolest v rameni, když jí ten parchant nečekaně píchl požadovanou dávku protijedu jak slíbil.

Téměř to ve stavu euforie nevnímala.

Kapitánka úlevně vydechla a klesla na kolena, jež se Katrin podlomila a setkala se s podlahou, kde se mírně přikrčila, aby mohla do plic nahnat recyklovaný kyslík.

David se hladce odtáhl, už žádný dotek navíc jako by ji jen využil, nechal ji tam a sám se upravil.

Byl konec.

Ani jeden z nich během toho nepromluvil, ne že by neměla co říct, s chutí by po něm hodila všemi výčitkami a urážkami ale pravdou bylo, že byla tak zmatená a zlomená nejnovějšími okolnostmi, že to nešlo. Na jazyku jí pálily výčitky ale dělala to pro záchranu.

„Pár hodin bude trvat, než si vaše tělo zvykne na vakcínu a vytvoří si protilátky kapitánko, po tu dobu vám radím si odpočinout," strohá slova zraňovala jako ostny, když je David bez obalu konstatoval jako by ukončoval nějaké nezajímavé zasedání.

Stejně chladný poutavý hlas, jež se vznášel nad její hlavou se začal krok za krokem vzdalovat.

Tak počkat...

„A co ostatní?" Vyhrkla zavčas v obavě o kolonisty.

David se zastavil pár metrů od dveří, usmál se svým potěšeným způsobem nad tou starostí o blaho těch zbytečných duší ale jakmile se pootočil, nebylo na něm znát nic krom pár vrásek navíc, které dělaly jeho tvář více nepřístupnou tím drsným způsobem, kterou by ženy mohly milovat.

„Postarám se o ně."

A právě z toho měla Katrin největší obavy...

 

***********************************************************************************

 

David udělal co bylo nezbytné pro záchranu posádky lodi a po tom co vpustil do ventilace svůj jedinečný výtvor, posadil se ve svém pokoji k pracovnímu stolu.

Bylo tam několik nedodělaných předmětů ze součástek, výkres klece a obrázek na kterém nově pracoval, nyní měl ale živou inspiraci, velice živou.

Androidova mysl byla plná nových zážitků a on pečlivě hodnotil každý z nich a vybíral ten nejsilnější.

Dozajisté byl jím první průnik do těla kapitánky Leeové a pak další a další. Směsice sténání fonetické harmonie, které slyšel, její rozechvělý hlas rezonující v odezvě, každého údu kterého se mohl dotýkat, hladit a v neposlední řadě silná nezaměnitelná vůně. Jedinečná vůně ženy, žádný parfém, žádné umělé mýdlo. Něco, co se nedalo vyrobit ani nahradit a bylo jedinečné.

Vůně jejího vzrušení mu stále ulpívala na prstech, když jimi hladil vlhký klín.

Davidova zvědavost zašla ještě dál, protože si konečky prstů přejel po rtech a pak je váhavě olízl špičkou jazyka.

Počítal s tím, že pro jeho částečně organické tělo to nebude mít žádný vliv ale opět se mýlil.

Slabá stopa Katrinina milostného sekretu byla trochu slaná, všechna pojednání na toto tabuizované téma měl prostudované ale rozhodně nepočítal s tím, jak na to bude jeho vlastní tělo překvapivě reagovat.

Aniž by k tomu dal pokyn, Davidova jistá část mužské anatomie se začala zvětšovat. Pokud by s někdo snažil představit jak něco takového funguje, mohl příklad uvést jako nafukování balónku, jež mohl vědomě ovládat, kdežto u mužů to byla samovolná spontánní reakce.

David nepotřeboval poučky aby věděl, že to proč mu jsou nyní malé kalhoty je zapříčiněno pevnou erekcí.

Zajímavý objev, vskutku. Muselo to být tím olíznutím. Stopami její chuti. Stejně jako jeho emocionální čip reagoval na různé situace jako byl smutek nebo lítost ve tváři lidí, jeho receptory dokázaly rozhodnout zda něco páchne nebo naopak voní a nyní reagoval takto.

David ignoroval své nynější rozpoložení a uchopil pero, když začal psát.

 

9.6.2038

 

Dnešní den byl velice poučný, zjistil jsem kdo je onen sabotér. Mé vyšetřování nese ovoce a mé předpoklady byly oprávněné. Hlídám každý jeho krok a po obdržení více důkazů je Katrin předložím.

Dnes večer nadešla chvíle, kdy jsem aplikoval virus pana Weylanda na kolonisty. Ventilaci jsem pro tentokrát na palubu A uzavřel, takže jediní kdo byl nakažen byla Katrin a kolonisté v nižších patrech, dnes večer už ale takové štěstí mít nebudou. I přes mírnou časovou odchylku vše splnilo účel přesně podle předpokladu. Dále vedu globální záznam o chování a reakce subjektů. Patogen se dobře adaptoval na lidský organismus a též si dovoluji hrdě prohlásit, že i můj antivir splnil svůj účel. Prozatím nejsou jeho účinky trvalé ale nejsem daleko od druhé fáze aplikovat ho na trvalo. Potřebuji ještě několik testů ale jsem si jistý, že budou pozitivní. Prozatím mi však tento stav vyhovuje. Nechám si proto nový vývoj připravený v záloze, abych jím mohl Katrin poté až mě přijme příjemně překvapit.

 

Dalším velkým krokem byl dnes můj první sex s lidskou ženou. Mé pocity jsou dezorientované smíšené. Nic zásadního jsem od toho neočekával o to větší to pro mě bylo překvapení. Tento lidský akt mne zaujal kvůli blízkosti s níž mohu s Katrin být a důvěrně se jí dotýkat. Soulož probíhala tak, že jsme oba byly převážně ošaceni ale našel jsem zalíbení v její nahotě a měkkosti. Ženské tělo je křehké nikoliv drobné, musel jsem si dát pozor abych jí neublížil ale přesto mé kopulační pohyby přijala a co je nejdůležitějším faktem, "byla vzrušená" jak tomu lidé říkají. Potvrdil jsem si svou teorii, že i přes zjevnou zradu její důvěry jsem jí nejblíže a můj vzhled ji přitahuje, samozřejmě v tom hrál roli i patogen ale doufám, že naše společné chvíle se jí zalíbí a bude je později sama vyžadovat. Takový je předpoklad.

Mé očekávání jsou velice nadsázkové ale kladu si velké cíle a kdo nedoufá ve výsledky, neměl by se pouštět do takového podnikání.

 

Poslouchal jsem její hlasité projevy jako vážnou hudbu a našel v ní tóny, na které mé tělo překvapivě samovolně reagovalo v odezvě. Je to tedy chtíč? Touha? Radost být s ní? Nejsem si jistý jak popsat to co prožívám. Nutkání ji slyšet křičet a být uvnitř jejího klínu je tedy normální, jak by jsem se měl cítit? Je to láska? Jistě mi na mé otázky odpoví ale jsem trpělivý, nechci ji vyděsit víc než je nutné.

Nyní již vím co od aktu čekat a jak celá soulož probíhá ale perspektiva je trochu jiná než ve snech posádky. Z obrazovky jsem nemohl cítit dotek, vůni ani dostat odpovědi, nyní ano. Ohodnotil bych to na jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem mohl za svůj život prožít. Neměl jsem tolik času Katrin prozkoumat tak, jak bych chtěl kvůli plné dávce viru v jejím těle ale brzy budu tu možnost opět mít. Náš rozvíjející se vztah je teprve v začátcích ale postarám se o to, abych byl její oporou, protože mi na ní záleží. Sexuální tenze jen napomůže k ní být blíže, brzy si na mne zvykne a přijme mě, nyní ještě ne ale brzy a já prozkoumám každý kousek jejího těla a mysli.

 

David v zamyšlení poklepal hrotem pera o desku stolu a napadl ho zajímavý plán, jak k sobě Katrin dobrovolně připoutat. Rozhodně to stálo za pokus.

Pohlédl do svého těsného rozkroku, který neztrácel intenzitu a žádal si jeho pozornost, David však nebyl muž z masa a kostí a nutkání sám uspokojit svou potřebu pozbýval.

Momentálně to nemělo žádný účel.

Byla to teprve krátká půlhodina a on věřil, že Katrin vyčerpáním usnula. Samolibě se nad tím usmál.

Zajímalo ho co cítí a prožívá. Ještě bylo velice brzy dělat nějaké závěry.

Android odložil pero úhledně ke straně a vstal, přešel ke své velké kartotéce a vysunul jeden ze šuplíků.

Strčil ruku do tmy a neomylně vytáhl malou ampulku zakončenou uzávěrem. Pokud by ji vypil, mohl by naprogramovat své samoopravovací nanoroboty k neustálému vytváření protilátky v jeho oběhu.

Byla to zajímavá úvaha a konečný výsledek, který ho s Katrin ještě více sblíží.

David jedním pohybem zátku odstranil a přitiskl sklo ke rtům...

 

**********************************************************************************

 

Katrin se po celé té události dostala do své kajuty ani nevěděla jak.

David ji tam klidně nechal zmatenou, bolavou a napospas trýznivým výčitkám a kousavým otázkám. Škoda, že se do nich nemohla dát vidličkou a nožem.

Usnula zcela a nade vší pochybnost vyčerpaná a po probuzení to nebylo jiné. Tělo se sice po fyzické stránce trochu uzdravilo ale zato psychická stránka zdatně pokulhávala, dokonce procitla téměř s výkřikem na rtech a až poté si uvědomila, že spala oblečená.

Na ruce jí stále blikalo malé červené světýlko, jež ji upozorňovalo na zprávu ze včera. Prozatím ho ignorovala. Měla vlastní starosti.

Dovlekla se od koupelny a po vykoupání se stále ještě vlhkými vlasy převlékla uniformu za čistou.

Necítila však žádnou hrdost že ji měla na sobě, protože jí v hlavě svítila Davidova slova že je postradatelná, všichni tady jsou postradatelní pode Petra Weylanda...

Katrin se nevzmohla ani na vztek. Styděla se. Její pýcha v samu sebe utrpěla vážné rány na cti, jednak od psychotického androida a poté od byrokrata s lidskou tváří.

V odezvě na nechuť k těm dvěma se jí koutky stočily směrem dolů a s hrůzou co uvidí vyšla na chodbu.

Na jednu stranu doufala, že David splní svou část dohody a na opačnou, že se tu všude budou válet mrtvoly. Ale ať to celé dopadlo jak chce, nic to neměnilo na tom že je uvězněná v pekle.

Chodba byla však prázdná a zvláštně tichá, žádný blikající varovný poplach ani křik. Katrin ihned vstoupila do výtahu, přiložila kartu a sjela na ošetřovnu, kde teprve bylo pozdvižení.

Muži v pláštích běhali sem a tam jako zběsilí.

Nikdo se nezastavil, aby se jí zeptal nebo vysvětlil situaci a tak zamířila k vyšetřovně.

Tam se jí podařilo odchytit jednoho z doktorů. Neznala jeho jméno a vlastně to nebylo podstatné, chtěla se jen zeptat jak na tom lidé jsou.

„Co se to tu děje?" Začala a předstírala zmatenost.

Muž vypadal zchvácený s kruhy pod očima jako by neměl klid celou noc.

„Od včerejšího večera začali lidé kolabovat, jedná se převážně o kolonisty z nižších pater, z hlavní posádky jsme zatím nikoho nehospitalizovali kapitánko Leeová."

Katrin se kousla do rtu ale snažila se vypadat chladně a zúčastněně, kdyby na sobě nechala znát jak je vyděšená, nebyl by to dobrý příklad pro ostatní, kteří na ni spoléhali.

„Co myslíte, že to je?" Naléhala.

Doktor bez jmenovky se zamyslel a možná i zpotil ale když k ní nakonec obrátil pohled, byla v něm taková míra beznaděje že ji to málem položilo, nevypadalo to dobře.

„Nemyslím si že je to šok z kryostáze, možná u jednoho dvou jedinců ale rozhodně ne u šedesáti a víc," přiznal se.

„Tolik? Proboha jak je pacientům?"

„Odpočívají na lůžkovém oddělení dostávají výživu ale posledních pár hodin se jejich stav zlepšil a pár z nich už nevykazuje žádnou anomálii, horší je že nemáme příčinu. Nejhorší verze které se obávám je, že se mohli nakazit nějakým virem ale otázkou zůstává, odkud by se vzal. Laboranti na tom pracují. Snad dojdou nějakého výsledku ale to bude ještě nějakou dobu trvat."

Katrin přikývla, měla nutkání mu říct co ví ale Davidova výhrůžka jí ležela v žaludku jako kámen. Byla jen jeho dobrá vůle, že se to obešlo jen s několika desítkami zraněných...

„Jsou nějací mrtvý?" Otázala se kapitánka přímo a doktor naštěstí zakroutil hlavou.

„Ne, pacienti upadali do bezvědomí, dehydratace, nevolnosti i bolesti ale naštěstí léky zabraly včas."

To nebyly léky...

„Až budete mít nějaké výsledky, informujte mě."

„Ano paní," přitakal doktor a odešel.

Katrin tam pár minut stála a přemýšlela, jak z celého toho kolečka ven. Lidé kolem ní byly na pokraji smrti, ona se zaprodávala za jejich životy ale klíčem byla protilátka. Musí ji získat, stačil by i malý vzorek, který by dala na rozbor, z čehož by se vytvořil další a oni by už nebyly závislí na tom zrádci.

Ale kde ho vzít? Katrin napadl Davidův deník, pokud si zapisoval vše co dělal, nebyla by to věc, které by se svěřil? Dokonce říkal, že do něho zaznamenává své vzorce a postupy...

To je ono ale jen hlupák by sáhl po tak okatém způsobu, navíc by ihned věděl že tam zápisník není. Hloupé.

Muselo to být něco jiného. Něco...

Katrin dostala nápad a musela si ho ověřit.

Zmizela z medicentra zpátky na ubikace posádky, kde si u jednoho z automatů nechala připravit kávu a proteinovou tyčinku, poté nenápadně zašla do jedné z místností, které se zřídka používaly, naštěstí tu nebyla kamera a zasedací místnost byla prázdná.

Katrin se posadila k počítači a upila kávu aby ji uklidnila, třásly se jí prsty ale byla odhodlaná prověřit všechny dostupné možnosti. Připojila se k lodnímu počítači a hledala, procházela složky společnosti a pak i záznamy jednotlivých lidí ale nic nenašla a tak dala pokyn, aby jí počítač vyhledal složky vytvořené během jejich období spánku, což eliminovalo vše nepotřebné a vyskočilo jen to co měl na svědomí David.

Opravdu za tu dobu nelenil. Byly tu různé záznamy o prohlídce lodi, spravování, zálohování, pěstování i údržbě. Vyplněné protokoly i prohlídky. Svou povinnost bral vážně a plnil i povinnosti tak malicherné, že by nad nimi člověk mávl rukou a raději je jen z principu potvrdil a zůstal zadkem sedět na židli.

To ale nebylo to co hledala, přestože by si David zasloužil hodnocení jako zaměstnanec roku.

Přeci to tu někde musí být, něco...říkala si.

Prsty tančily po klávesnici a Katrin docházela trpělivost, než našla jednu složku označenou jako: "SOUKROMÉ."

Čekalo to tam jako trojský kůň.

Bylo to do očí bijící přesně jako kdyby někdo chtěl, aby se do ní podívala.

Klikla na to.

Nacházelo se tam deset pod složek a všechny zamčené vyžadující heslo.

Sakra.

Vše však naznačovalo tomu, že je to právě to co hledala. Takže si dělal zálohu i v hlavním počítači. Jak se do toho ale dostat?

Zkusmo zadala několik libovolných hesel ale nic se nestalo a pak koutkem oka zaregistrovala jedinou odemčenou složku.

Jakmile ji otevřela krev se kapitánce hrnula z těla do hlavy a zase zpátky. Soubor byl plný obrázků nebo spíše inkriminujících fotek.

Jejích a Davida!

Hleděla na to bez dechu s otevřenou pusou, muselo to být sestříhané z kamerového záznamu ze včerejší noci!

Nejvíce byla sice vidět Davidova záda ale zřetelně se poznávala, jak je přitisknutá ke sklu na můstku, rozkročená s kalhotami téměř u kolen. Ponižující! Ten hajzl!

Ze sestřihu vypadali jako jakýkoliv vášnivě souložící pár ale každý by hned poznal kdo je on a kdo je ona!

Mohl se na to kdokoliv podívat!

A jako bonus toho všeho si mohla krásně prohlédnout Davidův holý zadek.

Úžasné.

Složka měla asi deset snímků a volně dostupná pro každého, kdo by se do ní koukl.

„Smazat! Smazat!"

Rychle všechno začala deletovat a doufala, že to nikdo neviděl. Bylo to jako nějaký zlý vtip nejen, že na ni teď všichni budou hledět skrze prsty kvůli tomu co řekla Harkerovi ale že si to rozdává s androidem, by byla asi ještě i pro smích jako by byla tak zoufalá, že si nemůže najít normálního chlapa.

Oddechla si když byla složka prázdná. Srdce pomalu přestávalo rychle tlouci, když jí na monitor z ničeho nic vyskočila zpráva.

Neskutečně se lekla, až málem spadla ze židle.

Jednotlivá písmena se skládala do slov a nakonec celé věty a svítila na ni.

„Není slušné porušovat integritu něčího soukromí kapitánko, pokud nepřestanete, potrestám vás."

Katrin vyskočila na nohy, div na sebe nevylila kávu z kelímku.

Tak on si z ní dělá legraci?

Měla pravdu, protože David právě v tu dobu byl ve svém pokoji a sledoval každý její pohyb.

Ano, kamery sice nebyly v každé místnosti ale on očekával nějakou vzpouru.

Bavil se tím, jak si prohlížela jím nastrčené fotky ze včerejší noci. Dokonce si dokázal vybavit i její šokovaný výraz.

Chtěl ji trochu nalákat, aby viděl co bude dělat a když všechno začala mazat, objevil se mu na tváři hravý úsměv.

Zahladit stopy, jak přesné. Bála se.

David by hned poté fotky stejně uzamkl ale nedalo se tomu odolat, aby si s ní trochu nepohrál a neukázal jí, že ji stále sleduje, nebylo nic čím by ho mohla obejít a přes hesla se stejně nedostane, byly tak složitá a plných náhodných kombinací čísel, že by dešifrováním strávila všechna léta svého života.

Nechával ji však tu šanci, to lákadlo že tam bylo něco mimo její kompetence...

 

********************************************************************************

 

Kapitánka Leeová opustila zasedací místnost tiše jako myška, její naději že tajně objeví Davidovo tajemství zkazil jeho vzkaz, který na ni vybafl na obrazovce.

Jak ksakru mohl vědět co dělá? Musela být opatrnější.

Styděla se že ji nachytal, dokonce se cítila i provinile a navíc se neskutečně lekla.

Katrin odešla s vyrytou vráskou na čele a zadumaným pohledem.

Vzteky zmačkala prázdný kelímek od kávy a vyhodila ho do koše ve stěně. Roura plast vsála jako černá díra, byla zabudovaná tak aby dopravila odpad přímo na určené místo shromaždiště a nekupila nikde nepříjemný zápach nebo hromady smetí. Vyhozené věci se poté recyklovaly a znovu použily. Škoda, že to nemůže udělat s ním.

Každý krok po bíle osvětlené chodbě byl naplněn otázkami. Visely ve vzduchu jako špinavé prádlo.

Přijdou lékaři na to co se jim stalo? Snad jsou v laboratořích schopní lidé ale i tak David říkal, že vytvořit lék trvalo celý rok...

Ale i kdyby byl někdo chytřejší než android a opravdu se protilátku někomu vytvořit dokázalo...Katrin měla tolik rozumu, že věděla že by to David nedopustil.

Stále byla ve slepé uličce...

Byl po všech stránkách dokonale zkonstruovaný, jeho IQ dvakrát tak větší než lidské bralo v potaz každou možnost i nemožnost, která byla v zabudovaných receptorech. Hrála tu hru s někým, kdo věděl jak vyhrát a to ji dělalo starosti. Pořád byl krok před ní. Chyceni na velké lodi ze které nebylo úniku.

Nepotřeboval spát ani odpočívat, Davidova mysl byla pořád jasná a pracovala na 100% oproti člověku s biologickými nedostatky, nemocemi, zapomnětlivostí, únavou.

Pořád se s tím nemohla vyrovnat, tam někde uvnitř ní byl ten cizí organismus, zhoubný jako nevyléčitelný nádor, ničivý jako cholera a nakažlivý jako mor.

Při chůzi si přitiskla ruku na žaludek a zaplašila představu, že ji pojídá zevnitř. S každou minutou si ukousne další drobeček než bude pozdě.

Katrininy myšlenky přerušila známá tvář jednoho z jejích podřízených, který se vynořil z chodby a šel naproti ní, nevypadal moc dobře, jeho bledost mu moc neprospívala.

Jedním slovem vypadal hrozně.

„Kapitánko," pokývl jí hlavou a zastavil se když se míjeli.

„Nevypadáš moc dobře Harkere, měl by ses zastavit na ošetřovně," doporučila mu.

Muž ve středních letech přikývl, „právě tam mířím, není mi od probuzení moc dobře, nikdy jsem příliš nemiloval ty bílé rakve, mám v nich klaustrofobii ale stejně dobře to může mít na svědomí stázový efekt nebo jsem včera s Damienem snědl moc popcornu," snažil se ten nepříjemný odstup trochu vylepšit vtipem.

Nemyslím si, řekla v duchu Katrin ale držela jazyk za zuby.

„Dobře, doufám že ti pomohou a co ten kluk? Tomu nic není?"

„Toho by nezničila ani atomová bomba," ušklíbl se a kolem úst se mu vytvořily dobromyslné vrásky.

Katrin si oddechla, pořád však z muže cítila ostýchavost, nejspíše se styděl za svou chybu, rozloučili se a oba zamířili na opačnou stranu.

Růžovláska přemýšlela zda nevypadá podobně zuboženě. Od chvíle co se večer stalo, měla výčitky a to se přeci jen na člověku podepsalo. Když si tak vzpomínala, ráno se raději nekoukla ani do zrcadla v koupelně. Cítila se zneužitá a vydíraná někým, kdo nerozuměl lidským citům. Kéž by měl alespoň svědomí když už mu dali penis, zavrčela v duchu ale věděla, že tohle přání se jí nesplní...

To, že byl David ochotný jim všem pomoci a vytvořil protijed se mu mohlo připsat na cti jako chvályhodné a obětavé ale proč takové potupné zacházení s ní a hazardování s životy ostatních?

Vytvořil si na ni David nějakou fixaci? To přeci nebylo normální.

Všechny myšlenky, ať dobrovolně nebo z donucení se motaly kolem toho stroje pořád dokola. Naplňoval každou minutu jejího bytí, kdy musela setrvat v nejistotě spoléhající na jeho dobrodiní.

Katrin byla přímá silná žena, která byla zvyklá řídit velké věci ale teď byla celá loď mimo její kontrolu, byla jako vězeň pod Davidovýma vševidoucíma očima...

A vůbec vypadal jako by se nikdy nic nestalo!

Právě to ji napadlo, když dorazila na můstek a podívala se přímo do jeho nebesky modrých zornic, které se mírně rozšířily, jakmile ji zpozoroval nebo ona jeho?

David stál asketicky za křeslem prvního navigátora jako nějaký tichý našeptávač.

Jeho tmavě modrá uniforma s logem Weyland-Yutani neměla žádný pomačkaný záhyb, držela na pevných širokých ramenou mužovy úctyhodné štíhlé postavy. Ostře ale příjemně řezaná tvář vypadala jako vytesaná z ledu novodobým umělcem, platinové krátké vlasy s mírnou vlnou spadající do čela byly jedinou viditelnou frivolností jeho osobnosti jako by se chtěl podobat lidem s jejich odlišnostmi a jedinečností ale nejvíce přitažlivé byly vskutku jeho průzračné oči, kterým skutečně nic neuniklo.

Pomněnkové zornice za kterými se skrýval nebezpečný stín...

Byl dokonalý, každý ladný přesně kalibrovaný pohyb to dokazoval a on to věděl, čišela z něho sebejistota, která narušovala její nervozitu, jakmile udělala krok dopředu.

Katrin se stáhl žaludek a nasucho polkla, nemohla si pomoci ale uhnula pohledem. Projev její slabosti vyvolal na Davidově tváři mírný zcela nepatrný úšklebek, který nikdo nezpozoroval, jelikož stroji pramálo někdo věnoval svou pozornost.

Katrin přišla blíž a vzchopila se. Musela.

Zatnula pěsti a postavila se vedle androida, který hleděl přes Jackovo rameno a oba sledovali hodnoty a holografický projektil planety na kterou mířili.

Planetka se skládala převážně z hornin ale na jejím povrchu se dala najít pásma lesů i moře, na nich už bylo zjistit zda je voda kontaminovaná stejně jako půda ale i to lze vyřešit teraformováním, na to tu již byly připraveni specialisté ale čím méně změn, tím bylo osídlení snazší.

„Čtyři dny do našeho cíle Katrin," oslovil ji Jack neformálně. Ale i když by se za jiných okolností radovala, měla nepříjemný pocit.

Sledovala tu planetku do které dávali tolik nadějí ne jako ráj ale jako peklo...ani tam se Davidovi nevyhne, něco jí říkalo že vždy bude v úzkém kruhu kolem ní, její podřízený, společník, milenec a kdysi i důvěrník...

Co se stane, až tam dorazí?

Zabije je všechny?

Bude je pozorovat jako morčata v kleci, jak postupně umírají? Nebo si stvoří svoji utopii a bude ostatní skrze ni ovládat?

Pokradmu koutkem oka střelila pohledem po Davidovi vedle sebe. Měla husí kůži.

Stály jí všechny síly se přetvařovat.

Androidova hlava byla pootočená k ní, hleděl na ni jako by přesně věděl na co myslí. Katrin to šokovalo a zadržela dech.

Jeho modré andělské oči se vpíjely do jejích a obalily ji vrstvou mrazivého ledu, viděla v nich výsměch a očekávání jak se teď zachová...

Nenáviděla ho, jak moc ho nenáviděla, chtěla se na Davida vrhnout, utrhnout mu hlavu, spálit každý obvod a kabel který ho držel pohromadě. Jistě to v jejím napjatém výrazu rozpoznal.

Ženiny pevně stisknuté rty mluvily za vše.

„Katrin ty se netěšíš?" Ozval se znovu Jack a mírně se ohlédl přes rameno, když mu neodpovídala.

Kapitánka sebou cukla jako by se probudila ze zlého snu, naštěstí to její kamarád neviděl.

Obrátila rychle pozornost k němu, „ano, je to náš cíl již dva roky..." odvětila monotónně bez známek nadšení a položila přátelsky svou dlaň na navigátorovo rameno, protože potřebovala lidský kontakt, podporu, spojence. Něco čeho se mohla držet, i když jí nemohl pomoci nést to břemeno poznání.

Davidův pohled tiše sklouzl na to nevinné lidské gesto a pranic se mu nelíbilo.

Prošel těsně kolem kapitánky, až se záměrně otřel ramenem o její záda a stoupl si čelem ke sklu vpředu mezi počítači s výhledem na vesmír a tu duhovou planetu na kterou mířili.

„Vysněný ráj že?" Promluvil jako by ji provokoval.

Podíval se do tvrzeného skla a skrze jeho odraz se zadíval přímo na ženu za sebou.

„Weyland-Yutani vynaložila mnoho času a energie, aby podpořila tento jedinečný pro Zemi tak důležitý projekt kolonizování. Mým úkolem je vás bezpečně dopravit k cíli, který zajistí zrození nové generace."

Katrin neměla slov, její ruka sklouzla z Jackova ramene, protože si vybavila co se u toho skla před několika hodinami odehrálo a nejen to.

David se jí teď veřejně posmíval svým malým ne příliš častým nevinným úsměvem! Bralo jí dech jak se umí přetvařovat, děsilo ji to.

Kam se poděla ta bezelstnost? Nebo ho tak skutečně chtěla vidět jako všichni ostatní? Sluhu, který pomáhá a neočekává odměnu. Bez vděku schopný plnit rozkazy 24 hodin denně, beze strachu že by to mohlo být i jinak...

Podcenila ho.

Život dává ty nejtvrdší lekce.

A ano, Weyland-Yutani vynaložila všechnu energii, aby mohla zabít celou posádku! Abychom byly všichni pokusné subjekty ty zmetku! Křičela v duchu pobouřená Davidovými slovy.

„To je pravda, lidstvo konečně dostalo příležitost užít si trochu zábavy na jiné planetce a rozšířit obzory. Není právě nejblíže jako Mars ale návštěva příbuzných se tak alespoň trochu protáhne," zasmál se Jack a věnoval se svým knoflíkům na panelu.

Katrin žasla nad tím, jak se může ještě smát, což nevěděl co se večer stalo?

Že se tolik lidí ocitlo na ošetřovně pod lékařským dohledem? Věděl to vůbec? Každý z hlavní posádky měl pager, museli všichni dostat stejnou zprávu...za předpokladu že by Less informoval jen ji.

Ale proč? Všichni byly jeho kolegové a panika vznikla tak jako tak, nemělo to logiku a Jack žil nejspíše v blahé nevědomosti jako jediná rybka v akváriu.

David pomalu pohladil sklo konečky prstů. Vychutnával si to jako by to bylo právě její tělo, kterého se dotýkal. Jako by tím něco naznačoval. Jeho oči v odrazu neopouštěly její. Pronikavé s mírnou kapkou podlosti a snítkou vychytralosti.

Pojilo je i na tu dálku zvláštní nehmotné pouto. Něco co nikdo jiný nevěděl. Možná ji chtěl znervóznit parchant, pomyslela si ale význam byl trochu hlubší než jaký se domnívala.

Katrin zlostně zúžila oči a kousla se do rtu, aby nevypustila žádné slovo i když moc chtěla a on jako by ji ještě provokoval.

„Nevypadáte moc potěšeně kapitánko Leeová, nechcete snad vidět vyrůstat další generace?" Zeptal se tím svým bezbarvým melodickým hlasem plným zvědavosti a otočil se k nim oběma čelem.

Bylo to až působivé s jakou grácií se dokázal pohybovat, nikdy v životě by Katrin nevěřila, že android mohl mít tolik charisma nebo vůbec nějaké.

David vyvracel všechny její úvahy.

Zvedla k němu odhodlaný pohled, nebude se před ním plazit, to poslední co chtěla bylo aby viděl, že z něho má strach.

 

***********************************************************************************

 

Davidova postava v indigové uniformě na černém pozadí vesmíru posetého hvězdami vynikala jako diamant. Téměř jako z reklamy na armádu. Nádherný obraz mužské smrtící ješitnosti, před kterou by ženy padaly k nohám. Byl tohle snad účel jeho konstruktérů, aby si podmanil každého člověka se kterým byl v místnosti nebo si to charisma vypěstoval sám?

„Jistě že chci, aby kolonie prosperovala a jsem hrdá na to, že to mohu být právě já kdo řídí tuto loď," dodala s důrazem na slově . Ne, nechtěla mu dát pocit, že tu všemu velí on.

Davidův klidný pohled však říkal opak.

Ty oči pronikaly až na dno její duše, celé její podstaty vědomí a drtily ji, podrobovaly. Ne, nenechá se zastrašit!

Toho se nedočkáš Davide!

„Jak zde pan William řekl, zbývá 96 hodin k orbitě Andrisu 10, navrhuji aktivovat maskování, stáhnout solární plachty a zahájit nezbytné přípravy," řekl kategoricky a čekal na její souhlas.

Jsou určité věci, které udělat můžeš a v případě ohrožení jednat za ostatní podle stanoveného programu ale stále potřebuješ Davide můj souhlas, oddechla si Katrin ale tak lehké to mít nebudeš. To já jsem tu autorita. Já jsem kapitán a ty budeš poslouchat mě, ať se ti to líbí nebo ne!

Katrin se nadechla a vypnula hruď, „souhlasím ale loď maskovaná nebude, není k tomu důvod. Andris 10 je neobydlená planeta jak potvrdil scan, nehrozí žádné nebezpečí zvenku ani na ní," rozhodla pevně hlasem, jež neznal odpor.

Android nevypadal překvapen, jistě věděl že s ním bude soupeřit a přetahovat se o každé slovo, možná to pro něho byla i vítaná výzva.

„Dobře holčičko, jak si přeješ, jdeme na to," usmál se Jack a aktivoval patřičné rozkazy na panelu a zadal je počítači.

Katrin věnovala Davidovi poslední pohled a otočila se ke svému dlouholetému příteli a důvěrně se k němu přikrčila.

Vypadali jako dva sourozenci, jež si říkají nějaké tiché tajemství. Snažila se to co o něm věděla ignorovat, jelikož tu byl vážnější problém.

„Je ti dobře? Včera několik lidí zkolabovalo ale ty vypadáš v pořádku," strachovala se. Bylo to skutečně upřímné. Jack byl jediný známí člověk, který pro ni na lodi byl a ona na něho nedala dopustit, znali se už jako děti a i když mezi nimi nevzniklo milenecké pouto, byly si hodně blízcí a důvěřovali si.

Starost o zdraví přítele bylo víc, než nějaké pochybné video.

Tázaný se zazubil a vypadal jako bezstarostný chlapec, „jo, jen se mi motala hlava ale víš po tom koktejlu, kdy jsme si trochu schrupli...hmm jak dlouho to bylo skoro dva roky? Tak se ani nedivím, ale sendvič s tuňákem mě postavil na nohy," mrkl na ni a Katrin se musela hořce usmát, aby ocenila jeho humor.

„Skoro bych ti uvěřila, nebýt těch červených skvrn kolem očí," zašeptala s pozdviženým obočím.

„Nikomu to neříkej, ale po takový době jsem si musel vzít whiskey. Víš co tím myslím, je co slavit ne? Jsme u naší zlaté bonusové planetky a žádné potíže. Vše jde jako po másle. No a pak po pár panácích tomu nebudeš věřit ale odpadl jsem jako jelen a nevěděl o světě," pokrčení ramen doprovázel ďábelský smích.

„Ty jsi opravdu hazardér, co kdyby ses otrávil, chemické látky a procesy po stázy se z těla dostanou nejméně po dvou až třech dnech Jacku, jak můžeš být tak bezohledný," vydechla těžce a dvěma prsty si masírovala spánky.

Alespoň zaspal to co ona musela prožít...

„Život se má žít naplno a n


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 07. 2019 - 17:04 | Rubrika: Oberon
s obrázky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.