Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 9. - Zlom

 

Kapitola 9

Zlom

 

Oberon byl vskutku velká loď, neměla sice rozměry vesmírné základny ale jejích sedm podlaží se dalo počítat jako obrovský labyrint s nepřeberným množstvím chodeb a místností, nehledě na to kolik celý ten kolos vážil.

Katrin si uvědomovala, že zatím jsou nejaktivněji osídlené ubikace kolonistů a centrum zábavy, lidé spali, setkávali se svými známými nebo se stravovali a celkově podléhali rekonvalescenci po dlouhém odpočinku.

Zítra se loď zaplní i personálem. Šerifové bezpečnosti, obsluha centra, zdravotníci, biologové, agronomové a zahradníci, údržbáři a technici. Celá loď se dá do pohybu jako velký úl.

Nyní tu ale nebyl nikdo, prázdné chodby bez života.

Posledních pár hodin klidu. Doslova.

Chůze Katrin pomáhala od stresu, bylo to jako bludiště plné cestiček, kde jste nemohli zabloudit, protože každá paluba byla svým způsobem specifická a v každém koridoru byly cedule, kde se nacházíte s patřičnými ukazateli a jako bonus byla mapa celého podlaží vedle každého výtahu i nákladního transportu.

Kapitánka se držela spíše podél lodi, ráda se dívala na vesmír venku a když přešla až na konec nevracela se k výtahu, prostě prolezla únikovým žebříkem výš a pokračovala v chůzi.

Každý krok roztáčel turbínu jejích myšlenek a ona se snažila separovat ty problémy od nejméně po nejvíce závažné. Alespoň s tím spratkem si nemusí už dělat starosti, oddechla si.

Katrin prošla kolem mnoha dveří a mezi lůžkovými odděleními s pár pacienty, klinikou a operačními sály.

Ano, skutečně jako plné duchů, jak zaznělo při snídani. Děsivé.

Musela souhlasit, že nejkrásnějším místem stále zůstává arboretum a skleníky. Tato živá zóna měla své jedinečné kouzlo. Kus přírody mezi vším tím neživým kovem.

Tady na místo toho cítila kysličník štípající v nose, chemické prostředky jako by tím byly sněhobílé stěny nasáklé od stropu až dolů. Téměř nechutně to padalo na jazyk a napadalo nos jako štiplavá těkavina.

Katrin se opět zamyslela nad Jackem a jeho sny o ní, když ji upoutalo světlo.

Všechny pokoje by měly být z úsporných důvodů zhasnuté což znamenalo, že v tomto někdo byl.

Ne že by kohokoliv podezírala, že by kradl medikamenty ale mohl to být nějaký workoholikský zdravotník, který začal se svou služkou dříve nebo dokonce i ten sabotér. Rozhodla se to zjistit.

Katrin se přiblížila jak nejvíce mohla, aby se čočkou snímatelné dveře neotevřely a neprozradily ji.

Místnost patřila k jedné z komplexu laboratoří a ji překvapila jediná postava u vzdáleného pultu na druhé straně, která ukazovala svá široká záda.

Oddechla si jakmile ho poznala a klidně proto vešla dovnitř.

Katrin potlačila nepatrné rozpaky, "co tu děláš Davide je pozdě večer, pracuješ na něčem zajímavém?"

Android jako by ji vůbec nezaregistroval, dál pokračoval v manipulaci s různými ampulkami a uzávěry od několika druhů nádob, které nikdy neviděla. Vypadalo to jako chemicky zajištěné zkumavky s pevným otočným víkem, jež vyhlížely důležitě a nebezpečně.

Jenže ona nebyla vědec ani lékař, nejspíše to byli nějaké náhradní dávkovače do přístrojů, stejně jako se dávala bombička kysličníku uhličitého do výrobníku sody.

Na dálku viděla, že je na přední straně vyražena okřídlená značka Weyland Corp. To už ji mělo varovat ale nesepnulo to ty správné spínače.

Po pravé Davidově ruce byl exsikátor a na opačné straně různé plastové i skleněné dózy s barevným obsahem a také krabička na zkumavky se vzorky. Více toho neviděla, protože Davidova atletická postava zakrývala výhled na vše co prováděl.

Už se obávala, že ji ani neslyšel i když to bylo v tichu okolo absurdní a nepravděpodobné, prostě jen vrátil zajištěnou kyvetu k ostatním do boxu.

Nemluvil snad s ní?

Takto soustředěného ho ještě neviděla. Možná, že to bylo kvůli té nahrávce a to co viděl nebo něco provedla?

Zachovala se k němu nějak co ho urazilo?

„Davide...?" Oslovila ho o něco více jemněji ale hlasitěji a tentokrát zareagoval mírným pootočením hlavy.

Jakmile ji viděl koutkem oka, vrátil se klidně k práci, „víte že nemohu spát, je to pro mne nepotřebná vlastnost jež stejně neoplývám, raději se věnuji něčemu

užitečnějšímu," odvětil neutrálně tím melodickým hlasem, který ji tolik uklidňoval a Katrin si oddechla, že je mezi nimi vše v pořádku. Pořád měla ale divný pocit kvůli tomu co se stalo s tou hloupou nahrávkou a byla tentokrát ráda, že je k ní zády a nedívá se na ni, bylo to tak jednoduší a méně ostudné.

„Další z tvých ehm...zázračných výtvorů?" Zaváhala kapitánka na posledním slově, to co před pár hodinami zažila bylo sice uvolňující ale od někoho jako on zarážející. Z nějakého nepochopitelného důvodu jí projela tělem horkost, muselo to být způsobeno tím co si představovala při vlastním sebeuspokojení...a co tak nějak mělo jeho podobu. Zrudla.

Teď tu stál a neměl o ničem nejmenší tušení a tak to zůstane.

Sama nevěděla, jak si mohla někoho jako on představit ve své bláznivé fantasii, jak se jí intimně dotýká. Bylo to trapné...

Kapitánka zčervenala jako archivní víno a nadávala si do hlupáků, protože se obávala, že androidova konstruktivní vnímavá mysl bude vyzvídat, jak na ni působil jeho dárek.

Vždy mohla odpovědět, že ho ještě nepoužila ale jistě by z jejích fyzických reakcí poznal pravdu a pak by to bylo ještě trapnější.

Za jiných okolností by se David skutečně zeptal ale dnes to neměl v úmyslu.

„Bohužel pro vás ne, neprovádím zde svůj výzkum," odvětil a sklo v jeho prstech o sebe lehce zlověstně cinklo.

„Jak to myslíš bohužel?" Nechápala Katrin a pomalu se k němu začala přibližovat. Nějak mu nerozuměla ale jistě jí to vysvětlí jako ostatně vždy, na to byl nejlepší.

Hotová encyklopedie.

„Můj sekundární příkaz je chránit posádku kapitánko Leeová ale můj primární úkol, který mi dal pan Weyland se od toho druhého podstatně liší," David ustal v práci a nehýbal se, jeho záda byla rovná, nevykazoval známky nervozity jako člověk spíše vypadal jako chladný stroj, který někomu oznamuje smutnou skutečnost.

Znělo to divně, co si na tom měla vzít?

„Nerozumím ti," zakroutila Katrin zmateně hlavou a nejistě se zastavila v polovině cesty jako by jí něco říkalo, že se má obrátit a ihned utéct ale tím by nic nevyřešila, chytil by ji lehce jako kočka myš.

„Brzy pochopíte, to že jste náhodou přišla sem jen potvrdilo mé rozhodnutí začít s vámi jako prvním pokusným subjektem," každé slovo bylo jako ostrý skalpel, jež jí jezdil po holé kůži. Katrin se ta formulace a slovo subjekt nelíbilo, znělo příliš vědecky a ona nehodlala figurovat v něčem, kde mohla být jako laboratorní králík. Nechtěla být něčím s čím si hraje.

Než stačila mrknout, David se obrátil přímo k ní, doktorský bílý plášť na jeho statném štíhlém těle se tiše zavlnil ale to už mířil rozhodným krokem přímo k ní jako smrtící hrozba. Měl to vepsané ve tváři.

Davidovy modré oči měly nyní barvu té nejtmavší noční oblohy, která se zakaluje bouří, rty pevně stisknuté. Vyzařoval z něho respekt a strach, to nebyl ten David jakého znala. Začala mít strach.

Ten kdo se k ní blížil byl někdo jiný koho nepoznávala, mrazilo z toho, jako by si s někým vyměnil osobnost.

Myslí jí přelétlo několik myšlenek, to jak ji ohleduplně probouzel z hybernace, poradil jí když to potřebovala ohledně jakéhokoliv problému, ukázal jí svůj pokoj a to co se stalo ve skleníku...

Katrin nejprve ztuhla jako by se jí krev přeměnila v ledovou tříšť ale instinkt zareagoval rychleji než vlastní mozek, začala rychle ustupovat od blížícího nebezpečí.

V místnosti zablikaly zářivky, doufala že nezhasnou a nenechají je ponořené v naprosté bezútěšné tmě.

Žena už se chtěla otočit a proběhnout dveřmi ale červené světlo uprostřed nich jí jasně říkalo, že na dálku aktivoval zámek. Byla s ním lapena jako muška s pavoukem v jedné místnosti, odřízl jí rafinovaně všechny cesty úniku.

David Katrin bez varování zády přirazil k pevné kovové ploše, nebylo to silné aby jí to vyrazilo dech jen vyděsilo. Páteř se střetla s hladkým sklem a ocelí, vynaložil jen tu sílu, aby to cítila důrazně, ne aby jí vážně ublížil nebo zranil.

Kapitánka vyděšeně vydechla a když prudce trhla hlavou zpátky před sebe zjistila, že Davidova tvář je jen pouhých pár centimetrů od ní a jeho hrudník ještě blíž s tím rozdílem, že její velká ňadra byla stlačena androidovým tělem tak těsně, že vnímala každou křivku jeho svalů a knoflíky pláště, jež se jí zarývaly do kůže.

„Co to sakra děláš, chceš mě slisovat jako papír!?"

V Davidových očích se nedalo nic vyčíst, byly prázdné a kalkulovaly každý Katrinin zděšený výraz.

Co chtěl? Proč se tak hrubě choval?

Co to říkal o tom, že mu Weyland poručil?

Měla tolik otázek a když pootevřela mírně rozechvělé rty, nedokázala vydat ani hlásku.

David se na ni díval z výšky a přesto z tak malé vzdálenosti, že stačilo málo aby se dotkl jejích úst ale neudělal to, prozatím mu stačila pouze ta blízkost.

„Váš strach je opojný kapitánko ale ani vaše tvrdohlavost, natož odvaha vás nemůže odvrátit od určeného osudu," pravil vážně a to na tom všem bylo nejhorší.

Jakého osudu o čem to proboha mluví?

Znělo to jako by jí někdo napsal život od začátku až do konce. To byla vážně absurdní představa ale ta bledla ve srovnání s fyzickým ohrožením, kdy se k ní tiskl tenhle očividně porouchaný krám s lidskou tváří jako by už neměli dost psychopatů z masa a kostí.

Jedna androidova ruka se začala pomalu strašidelně zvedat a ženě se zrychlil dech, nic jiného nevnímala.

Konečky mužských prstů se lehce jako semišová kožešina dotkly jejího krku, těžko říci co z toho vyvozoval nebo o co se snažil ale jediné čeho docílil byl kapitánčin vyděšený výraz.

Teď ji uškrtí, utrhne hlavu jako balón říkala si ale oni postupovaly a přesunuly se na zátylek dozadu, zatímco dlaň se přitiskla k jejímu krku jako by ji chtěl jen něžně pohladit a uchlácholit než přijde tupá rána, která všechno navždy ukončí.

„Davide nedělej to," sladký dech se mu otřel o rty, že ho mohl ochutnat.

Nepohnul se a dál ji tlačil pevně svým tělem ke dveřím, zatímco jeho oči se vpíjely hluboko do jejích. Tak kruté a nelítostné, žádné světýlko ochoty ani srdečnosti, která i předtím byla stejně jen uměle vytvořena.

David ignoroval veškeré prosby.

Než se Katrin nadála, jen periferním viděním zahlédla šmouhu po své levé straně, ucítila nepříjemnou bolest v krku. Bodavá jako žihadlo sršně. Zanaříkala, kdy jí jehla injektoru zákeřně schovaná v Davidově druhé ruce propíchla kůži a něco vstříkla do ženského bezmocného těla.

Ty tmavé oči se naplnily hořící nefalšovanou panikou až po okraj, až hrozilo že se vylijí.

Co to proboha udělal!

Co teď měla v těle? Jistě to nebylo podle toho soustředěného výrazu nic dobrého.

Pohledem ho prosila a nevěděla co bude dál...

Bude trvat chvilička, než se mu sesune bezvládně k nohám a on se poté zbaví mrtvoly?

Co to říkal, má být jeho první pokusný králík ale co zkouší? Pořád čekala, kdy začne nějaká reakce, křeč, kašel, závratě, krvácení ale zatím ji ovládal jen starý dobrý strach a třes.

Ten zmetek se k ní ještě o kousek sklonil, odtáhla se od něho ale už neměla kam, nyní zbývalo už skutečně málo aby se dotkli navzájem, jejich pozice byla veskrze milenecká i když o nic intimního skutečně nešlo.

„Zahrajeme si hru kapitánko, pravda za pravdu," šokoval ji opravdu nečekaně v takové chvíli.

„Pokud odpovíte a mě vaše slova uspokojí, nechám vás svobodně jít," byla to do očí bijící lež, věděla to ale tady šlo o čas, než něco vymyslí a musela rychle, než mu přeskočí všechna kolečka.

Jakou hru to s ní chtěl hrát? Měl to být nějaký placebo efekt kdy ji zabaví, zatímco se látka v jejím těle rozšíří a ona umře? Roztřásla se, byl tak krutý.

David z ženy před sebou cítil prýštit emoce v takovém množství, že to bylo skoro vzrušující i pro něho.

Přesně to chtěl.

Stále si opakoval, že by něco tak nepředvídatelného jako je náhoda neměl podceňovat ale když sledoval při své práci kamery a viděl, že se jeho nejmilejší subjekt toulá po lodi poblíž ošetřovny, nezbývalo než čekat. Tak jako tak by začal s Weylandovým experimentem, jenže tohle bylo lákavé koření celé situace.

 

********************************************************************************

 

Jistě, že ji nenechá jít, proletělo Katrin hlavou, která byla jeho rukojmím a i kdyby ničemu by stejně neutekla. Před ním se nedalo uniknout, natož skrýt a v tom byla celá ta genialita Weylandova plánu. Myslel opravdu na všechno a zbytek měl zařídit David jeho věrný následovník.

„Nebudu hrát žádnou tvoji pošahanou hru Davide," procedila kapitánka skrze zuby a dech se jí zrychloval, jak jeden po druhém nervy povolovaly ve švech.

„Pokud nebudete, tak zemřete," nedával jí na vybranou. Něco od ní chtěl, jinak už by bylo po ní to si uvědomovala.

Polkla.

David nebral v potaz Katrinin rozhořčený tón a samolibě pokračoval, „řekněte mi jak moc věříte Petru Weylandovi, že vybral právě vás na tak důležitou misi jako je tato? Bylo podstatně větší množství daleko lepších uchazečů na kapitána než jste vy slečno Leeová."

Katrin se to převrátilo v hlavě a začala pochybovat.

Co mělo být tohle za parodii na otázky a odpovědi?

Zpochybňoval její důležitost a věrohodnost na této lodi nebo věděl něco víc než ona? Jaký byl význam toho všeho?

Neměla tu snad být? Co mu v té hlavě vyhořelo?

Katrin pozvedla mírně tvář a hrdou bradu, aby mu mohla důstojně čelit jak v dané situaci nejlépe mohla, „n...nabídl mi dobrou práci, neměla jsem v té době lepší nabídku. Nevzala jsem to kvůli penězům, chtěla jsem dokázat sama sobě, že dokážu tak důležitou věc na kterou bych mohla být sama pyšná já...chtěla jsem jen uznání a teď mě tu napadá nějaký Weylandův schizofrenický umělý panáček? Proč? Co jsi mi to píchnul ZATRACENĚ!?"

Urážela ho, pouštěla na něho jízlivost, jenže ani na tohle jí neodpověděl a tak pokračovala jako kočka zahnaná do kouta.

„Weyland je arogantní bastard který si myslí, že je dokonalý po všech stránkách a svět mu padá k nohám, je mi to ukradený. Viděla jsem co dokáže, jak pod hezkou nálepkou své velké mega firmy ničí bez svědomí malé korporace, které se k němu odmítají přidat a jak jedná s lidmi. Nezajímá ho nic než peníze a vlastní prosperita, netuším proč vybral právě mě, měla bych snad?" Zasyčela zlobně a její vztek se pomalu začal vracet.

Odpovědět na otázku otázkou bylo klišé ale za nastalých podmínek ji opravdu nikde neviděla, nebyla nalepená na jeho čele, na stropě ani vypálená v hlavě.

Katrinin hlas se stále zvyšoval v protikladu s Davidovým mrazivým šeptáním.

Dala by ruku do ohně, že to všechno je kvůli němu jeho milovanému stvořiteli, v duchu na něho s chutí plivla.

Jak se dokázal tak přetvařovat? Celou tu dobu?

David nehnul ani brvou, když začala urážet jeho stvořitele. Vlastně on o něm také neměl příliš dobré mínění, když chtěl odsoudit celou loď k záhubě ale musel ho poslechnout, zákony mluvily jasně.

„Jste tu, protože jste postradatelná."

To slovo se kapitánce hnusilo a pálilo uvnitř hrudi jako tekutá kyselina, kterou by teď nejraději Davidovi chrstla do té pohledné tváře.

„Jak se opovažuješ!" Vykřikla a pokusila se ho od sebe odtlačit ale marně, ke všemu cítila nepříjemnou slabost v nohách.

„Pan Weyland měl možnost si vybrat posádku těch nejlepších z nejlepších ale odmítl je, protože by jejich smrt byla mrháním potenciálu. To proč jste tu a dalších 4999 lidí je, že každý jedinec nabízí velkou škálu možností..."

Katrin zatnula pěsti podél těla ale musela se zeptat, přestože se bála, „možností k čemu?"

„Být pokusnými subjekty, všichni do jednoho. V dostatečné vzdálenosti od Země, kde se může nový biologický patogen rozšířit a neohrozit tak obyvatele planety sluneční soustavy. Už chápete co je cílem Oberona kapitánko Leeová?"

Z jejího krku se vydral jen přiškrcený zvuk okořeněný vzduchoprázdnem. Právě měla pocit jako by jí propíchl plíce.

„Ne, to není pravda, lžeš," zavřeštěla.

„Nemohu lhát, už jsem vás na to upozorňoval, nyní jen stačí počkat na očekávané výsledky. Jak se virus rozšíří do krevního oběhu a začne ničit buňky vašeho těla, rychle a nezastavitelně. Je to chytrý organismus, který se přizpůsobí fyzikálním vlastnostem různých forem života. Doba inkubace se mírně liší podle kondice stability jedinců ale je vždy stejná a smrtící."

Diskutoval s ní chladně jako lékař, který vám říká že máte nevyléčitelnou nemoc a zbývá vám maximálně půl hodiny života.

Pro ni už bylo tedy pozdě?

Nemohla tomu uvěřit. Právě teď to svinstvo měla v sobě, rozpínalo se po všech jejích částech jako rakovina v posledním stádiu.

David se díval do jejích očí, které se mu vzdalovaly ve všech významech toho slova.

Náhle se od ní nečekaně odtáhl a pustil ji. Jen tak zůstala stát na vratkých nohou jako by byly ze želé, zády stále opřená o uzamčené dveře.

Ten blonďatý bastard se vrátil k pultu jako by se právě bavili o růžích a roubování. Katrin nyní věděla co v těch malých kontejnerech je. S tím by mohl hravě vyhladit celou populaci jakékoliv planety.

Jak se tohle jen mohlo stát?

Netušila ve vším tom zmatku co chce aby udělala, co se od ní očekávalo, co on očekával? Má se tu plazit po kolenou? Slibovat mu nemožné? Prohlásit ho bohem vesmíru?

Ne, David nebyl tak povrchní i ona věděla že rozkaz, který mu byl dán musí splnit i navzdory tomu co sám chtěl.

Byl to tedy Weyland, koho by měla proklínat ale nemohla je od sebe oddělit jako žloutek s bílkem, oba na tom nesli podíl viny. Nezáleželo na tom, kdo větší část zda Weyland, který zinscenoval celou tuhle frašku a odsoudil pět tisíc lidí jen tak k záhubě nebo David, předstírající že je nápomocný přítel jich všech a žádal její důvěru.

Katrin sledovala ze svého místa, jak vzal do svých elegantních prstů jednu z ampulí a přešel k ventilaci.

„Co...chceš..."

Ztuhle hleděla, jak zapnul odsávání a přímo nad ním rozdrtil lahvičku v dlani s tou smrtící infekcí, sklo popadalo dolů na zem a substanci nasála filtrace, dozajisté ji roznese po celé lodi!

Bylo pozdě.

Tentokrát už se opravdu nevzmohla na jediné slovo.

Vyhrál.

Lidstvo porazil stroj sestrojený lidmi, jaká ironie.

David kapitánce názorně ukázal čeho je schopný ale spoustu věcí zamlčel a nechával si je pro sebe. Moc by se mu nevyplatilo kdyby věděli všichni všechno, to nedělali ani vojevůdci, kteří si nechávali svou strategii v záloze.

Pomalu se k ženě otočil a povýšeně si ji prohlédl s něčím jako očekáváním.

„Patogen je smrtelný kapitánko ale je tu jistá možnost. Pokud si ji chcete poslechnout, přijďte za půl hodiny na můstek," s tím se za ní sami otevřely uvolněné dveře a ona málem pozadu spadla na zem.

David už jí nevěnoval pozornost a sklízel vše co měl před sebou, takže ji nechal volně jít.

Katrin vyběhla jako šílená a řítila se chodbami k výtahu.

Tohle se neděje, opakovala si.

Mačkala zbrkle tlačítko přivolání, v tuhle dobu nikdo nikde nebyl a tak hned nastoupila. Už chtěla pěst přirazit na tlačítko poplachu, když se v poslední chvíli zarazila.

Když to udělá, nikomu tím nepomůže a vyprovokuje akorát tak paniku.

Mysli, mysli...

 

***********************************************************************************

 

Katrin nevymyslela vůbec nic.

Vklopýtala z výtahu do chodby horní paluby a jako v mrákotách, kdy se vám rozsype celý svět na malé střepy, procházela kolem ubikací posádky.

První impulz byl se svou situací svěřit Jackovi ale minula jeho dveře netečností slepce.

Ne, plamínek uvnitř ní k němu pohasl a mírně zchladl, zklamal ji protože ho považovala za čestného člověka a to co teď věděla...byla v tom prostě sama.

Musela něco udělat, jenže co pokud máte smrtící virus uvnitř vašeho těla?

Vycucat ho prstem?

Bylo to neuvěřitelné, bláznivé a strašné. Chtělo se jí hystericky smát i plakat zároveň, avšak slzy vzteku nepřišly a přitom ji štípaly v koutku oka.

Přemýšlela jestli to není nějaký živý sen, třeba ještě spí v posteli, zadoufala. I sen v té hrozné kapsli by byl snesitelnější.

Kapitánka vešla tedy do svého pokoje jen aby zjistila, že postel je prázdná a nese jen pozůstatky záhybů a zmuchlané pokrývky ve kterých předtím ležela. Největší naděje se rozplynula v oblaku kouře nebo opravila se, v proudu ventilace...

Copak byla špatnou kapitánkou? Popravdě neměla ještě ani možnost pořádně velet.

Byly těsně před cílem, téměř na dosah.

Andris 10 nebyl dál než na natáhnutí ruky, stačilo jen uchopit...Měla důvod zuřit.

Katrin se rychle nadechovala, aby nechala stres vyjít ven a náhle začala kašlat. Mírná nestabilita ji znesnadňovala rovně stát, posadila se tedy.

První příznaky...tělo se s patogenem snažilo bojovat ale marně, co milisekundu si podroboval každou buňku, bylo to jako chvění, které přerostlo v mravenčení a studené ruce, ze kterých se vytrácelo teplo jako by odumíraly!

Začala si třít dlaně o sebe, nepomáhalo to.

Byla čím dál více vystrašená, chmurné myšlenky jako rozjetý autobus jež nešel zastavit a ona jen čekala, až se někde vybourá.

Za všechno mohl Weyland.

Takovou nenávist jakou k tomu muži pocítila nemohl mít nikdo ani Patrik.

Minuty ubíhaly, kousek po kousku jejího života jako písek v přesýpacích hodinách.

Nikdy se nezabývala tím co bude dělat až bude stará natož umírat, mělo to být až za hodně dlouho, nebyla připravena ale nehodlala svůj čas plýtvat na někoho, kdo za to nestál ale na co tedy myslet?

Katrin neměla rodinu a vzpomínky na tu na Zemi teď bolely, nechtěla na ni myslet, Patrika svého bývalého přítele nenávidí a jediný kdo ji zbyl byl Jack William a i toho teď svým způsobem považovala za lháře a pokrytce.

Neměla teď být u něho v náručí, zapomenout i přesto všechno a brečet, když se blížil jejich konec?

Přeci jen jí byl nejblíže. Ulehčilo by se jí? Ne. Určitě ne.

Snažila si vzpomenout, komu by věnovala poslední vzpomínky ale zjistila, že když zavře oči vidí tmu a prázdnotu, nenaplněnou, hlubokou jako vesmír okolo bez hvězd, bez komet planet i měsíců a mezi tím vším chlad....

Ne to byly její prsty!

Ledové jako smrt položené na klíně. Trhla sebou a prudce vstala. Hlava se jí zamotala jako by obletěla Saturn, vše kolem bylo jako hurikán a plynulo tak rychle jako by až teď pořádně žila naplno a brala vážně každý nádech.

Musí tu být nějaká možnost. Do popředí se Katrin vyryla Davidova slova.

Pokud je tu skutečně něco co by jim pomohlo, musí to využít, jenže proč by to ten parchant dělal?

Proč by jí to nabízel? Proč by je všechny zachraňoval, když je sám nakazil? Že by trpěl nějakou obdobou schizofrenie podnícenou manipulací s tou toxickou látkou? David byl přeci jen některými prvky organický, protože mu rostly vlasy i řasy a v jeho hydraulické kapalině byla příměs lidských upravených buněk nebo to mohl být počítačový vir, který mu ohlodal kolečka.

Netušila kolik uběhlo času plného hrůzy ale přiblížila se k můstku přesně podle pokynů přitahovaná nadějí. Ta jediná zbývala.

Nohy tam zamířily v podstatě samy. Potřebovala odpověď.

Dveře se bez problémů otevřely a ona prošla kolem stolu, chytila se ho jako námořník zábradlí, který má mořskou nemoc a pokračovala.

Došla na druhou stranu a pak po schodech níž.

David už tam byl, mírně předkloněn se věnoval klávesnici na jednom z úseků vpředu. Katrin čekala, že tam bude triumfálně stát s úsměvem...asi přišla moc brzy.

Podle jejích pomalých nejistých kroků ihned poznal kdo to je. Vlekla se jako zraněné zvíře a stejně tak dýchala.

Výsledky infekce byly zajímavější na člověku, než na jednoduchých malých zvířatech, ta mu nemohla odpovídat na všetečné otázky, tím se celý projekt stával nudným nikoliv však zbytečným. Lidé byly tvárnější, zajímavější, za peníze by udělaly cokoliv, stejně jako za lék na nevyléčitelnou nemoc ale Katrin byla jiná, příliš hrdá a nedůvěřivá. Zde musel jednat opatrně, aby získal to co chce a to chtělo jemnou manipulaci. David chtěl ať pochopí jeho filosofii, jež byla pro celou tuto situaci stěžejní nebýt totiž jeho, nebyl by ani protijed. Musí si sama přiznat, že ho sama chce, v tom byla celá ta mistrovská genialita.

Měla by mu děkovat ne ho nenávidět, řekl si samolibě.

Jeho plán nemá chyby, on je nedělá, jen s lidskou myslí bývá potíž.

„Nezklamala jste mé předpoklady o lidech kapitánko, vždy se chytají všeho co by jim mohlo přinést osvobození," David stiskl vše co potřeboval a klidně se k ní obrátil, čekal buď na ženin výbuch, nebo až k němu přileze jako žíznivý poutník hledající vodu.

Na oboje byl předem připraven, měl argumenty na cokoliv a nebyla možnost, aby ji nedostal tam kam chce.

Ta znatelná ironie v jeho artikulaci bodala, Katrin stiskla rty a donutila se co nejdůstojněji udělat pár kroků. Jakmile byla poblíž jednoho z křesel, chytila se opěradla rukou, aby měla jistotu i oporu ale celou dobu ho nespouštěla z očí.

„Ušetři mě těch urážek ty zrádce," zavrčela nevraživě a veskrze nepřátelsky.

Podle toho jak netečně se tvářil, těžko poznávala zda z jejího utrpení má radost nebo ne, vlastně nevěděla ani co si myslí a proč jí dal čas aby sem přišla, nebylo jednoduší vše vyřešit v laboratoři?

Proč ji takhle mučil?

Chtěl vidět výsledky své ohavné práce?

„Proč jsi chtěl, abych sem přišla? Chceš mi tu uštědřit poslední ránu z milosti?"

Vlastně ani tak nepřeháněla, nyní mohlo být možné cokoliv.

Už mu nevěřila, byl to zrádce a provždy to zrádce bude, jen se posunul na novou úroveň nenávisti. To je celé.

David mírně naklonil hlavu na stranu jako by o tom snad i přemýšlel ale v jeho dosahu neviděla žádnou zbraň ale lehce by jí i zlomil vaz vlastníma rukama a na to nástroj nepotřeboval. Pokud je schopný zabít tolik lidí, neštítil by se nejspíše ničeho.

Sledovala, jak líně zajel prsty do kapsy svého obleku a něco vytáhl.

Byla to malá průhledná ampulka, natočil ji tak aby na ni dobře viděla a sledoval její reakci.

„Co je to? Nějaký rychlý silný jed, který mě zabije okamžitě bez bolesti? Mám ti za to děkovat?" Teď se téměř smála, už neměla co víc ztratit, bohužel zesměšnění situace to nijak nezlehčovalo.

David přivřel nebezpečně oči, „snad máte více představivosti kapitánko, takové mrhání živým exponátem by byla nesmírná škoda," odvětil kousavě, zatímco se tekutina mírně přelévala z jedné části do druhé, jak jí pomalu otáčel.

Nelíbilo se jí to. Měla z toho mořskou nemoc.

„Myslím, že v tom může být cokoliv od obyčejné vody až po kyselinu. Je to stejně ohavné jako ty, neměla jsem ti věřit, jsi jenom Weylandův poskok, k nám..." začala byla však Davidem přerušena.

„A vy jste se ke mě chovali přesně tak, nemám pravdu? Mí stvořitelé se snažili vytvořit kopii člověka ale ve vašich očích jsem stále stroj. Myslím, že jsem takový jakého jste mě chtěli vidět, podle toho jste se ke mě tak spravovali. Znáte to zajímavé pořekadlo? Nedělej ostatním to co sám nechceš? Slyšel jsem hodně z tak zvané vaší srdečnosti. Nikdo z vás netušil, že bych byl něčeho takového schopný. Vraždy jsou přeci schopni jen lidé. To jste si již uvědomila, to že vás otrávil android, by vám nikdo nevěřil, jakmile byste to někomu řekla, je to tak? Proto neslyším poplach," vysmíval se jí, čímž konstatoval holý fakt.

„Ale na rozdíl od rozkazu svého stvořitele JÁ, vám nabízím život a spásu," lehce obrátil misky vah ve svůj prospěch a mírně se usmál, chtěl si ji získat přestože to nebude lehké. Chtěl vypadat jako mesiáš a zachránce než zrádce a introvertní zrůda.

Katrin se zatvářila pochybovačně, jak si mohl myslet, že mu na něco takového skočí?

Začala se smát, "máš zvrácený smysl pro humor, teď už to opravdu zní jako by jsi

byl bůh ne, Jidáš to je lepší přirovnání," ušklíbla se.

Náhlá závrať způsobovala v jejím těle i nevolnost a pokud k tomu připíšeme třes ze stresu a špatnou flexibilitu svalů bylo div, že ještě stojí na nohou, země se jí doslova propadala pod chodidly. Kapitánka se chytila opěradla křesla jako záchranného kruhu.

„Nechcete se zachránit?" Lákal ji David a ji to rozčílilo.

„To ti mám věřit, že jen co nás všechny odsoudíš k smrti, přijdeš s nějakým zázračným lékem? Dovoluješ si mi to nabízet a myslíš si, že ti po tom všem uvěřím? Nenech se vysmát."

Android jen pokrčil rameny, "nic vám nenutím, je to vaše rozhodnutí, zemřít nebo žít. To vy jednáte za všechny jedince na této lodi není to tak? Nechcete je vidět v bezpečí a šťastné? Pochopte, že jsem neměl na výběr."

David věděl za které nitky tahat, protože Katrin už na svých zádech nesla jednu katastrofální vinu, o čemž on zatím netušil ale princip byl stejný, ona rozhodne o osudu celé lodi, on jí jen nabízel řešení. Prostředek.

David věděl, že to neodmítne její smysl pro povinnost a vlastní ctižádost dokončit tuto misi jí to jistě usnadní. Pokud to uvidí ale jsou i další způsoby...

„Bastarde," zasyčela na něho ale hleděla na ampulku v jeho ruce. Váhala.

Co když to byla pravda? Říkala si Katrin. Nebyla to jen fata morgana?

Pokud to nevyzkouší, zahodí tak i sebemenší šanci na záchranu ale co když je v tom něco jiného a ještě horšího ale po pravdě už neměla co ztratit.

Chtěla, ať ta hrozná bolest odejde. Nemohla pořádně dýchat, stát ani myslet a ostatní na tom byly možná stejně bídně.

David byl potěšený, když zahlédl v ženiných očích zaváhání a rozhodl se jej podpořit. „To co držím v prstech je mnou vynalezená protilátka kapitánko, jediná jaká kdy byla vytvořena, od nikoho jiného ji nedostanete, chcete ji? Můžete ji mít. Pan Weyland mi přikázal patogen vyzkoušet ale já zašel ještě dál a vynalezl jsem toto. Rok mé celé práce. Nemohu jít proti rozkazům svého stvořitele ale mohu je svým způsobem obejít. Mám zájem na vašem životě," teď to znělo jako by ji přemlouval, „a životech ostatních," dodal jako by posádka už byla jen druhořadá.

Katrin zatnula zuby, nenáviděla ho a kdyby tedy opravdu věřila, že je to skutečně protijed, věděl to celou dobu a tvářil se jako by nic.

Mohl jí o tom říci mezi čtyřma očima...

Nešlo Davidovy odpustit, jen doufala že si s ní nehraje a nerozbije tu lahvičku před jejíma očima, aby si mohl zapsat do toho svého zatraceného deníčku její reakci.

Katrin váhala ale tělo se začalo nezadržitelně sunout k němu a ke zrychlenému dýchání se přidal i nový nápor bolesti vystřelující od srdce, přitiskla si dlaň mezi ňadra, tam kde to bodalo a čekala až to přejde, pokud to přejde...Prodlevy se staly čím dál menší a bolest intenzivnější.

Když kontrakce srdečního svalu odezněla, cítila jak jí pot stekl po krku dolů, látková uniforma ho vsála jako houba.

Znovu se přinutila k dalšímu kroku, zem se pod ní houpala jako by byla v člunu uprostřed monzunu. Zrak měla mírně rozšířený ale čím byla blíže, tím toho zrádce viděla jasněji, dokud nestála přímo před ním. Připadal jí náhle jako obr. Tak cizí a děsivý tím odměřeným způsobem...

Má mu věřit, že jednal jen podle rozkazu a že je uvnitř dobrý a stále stejně zdvořilý a že to nehraje?

Že je celou dobu neklamal a zaslouží si jejich odpuštění? HAHAHA.

Nevěřila mu ani slovo, slyšela v tom lež a možná celé klubko lží. Alespoň ukáže, že z něho nemá strach a co nejrychleji se natáhla po lahvičce jako útočící had.

David jen lehce zvedl ruku mimo její dosah.

Žádná větší námaha.

Zoufalá žena zamručela nespokojeností a pokusila se o to znovu s tím, že musela ještě blíž, až se k němu přitiskla vlastním tělem a sáhla mu po ruce. Byla moc malá a tak prsty a nehty zahákla za androidův rukáv, aby se přitáhla ale docílila jen toho, že ho roztrhla a poškodila tak jeho dokonalý zevnějšek.

„Davide, dej mi to, hned!" Nová vlna bolesti se vrátila a přepadla Katrin nepřipravenou. Se zaúpěním se jí podlomila kolena jako by jí někdo přeťal šlachy. Patogen začal nejspíše napadat nervovou soustavu. Ženina ruka sklouzla po Davidově košili a s bolestným výkřikem sama dopadla na kolena.

Kapitánka klečela s prsty zaťatými do dlaní, záda ohnutá jako kočka a vnímala bolest, která mizela a zase se vracela.

Byl to bohužel jen začátek a mohla očekávat čím dál horší příznaky.

David shlédl na rozechvělé tělo před sebou jak v křečích skučí. Člověk pokorně klečel před strojem, zajímavý uspokojující pohled...

„Nešťastné a ubohé," opovrhl jí, androidův hlas byl tichým šepotem, jež se ztrácel v její mysli a Katrin přilákána tím zvukem vzhlédla nahoru.

David si oduševněle klekl na jedno své koleno jako rytíř, konečky prstů se dotkl ženiny linie brady, když jí hleděl zpříma do očí a zachycoval v nich to opojné utrpení...

A přihořívá, jeden ze zásadních zlomů v příběhu, kdy bude mít David vše pod palcem. A bude hůř, věřte mi.

Vše se zamotává na vyšší otáčky a Katrin teď ví že jejich fiktivní poslání pro celé lidstvo je jen halucinace, kde se neměli ocitnout. Konec či začátek? Weyland je schopný obětovat 5000 lidí na vyzkoušení smrtícího viru! Tohle není Resident Evil a Umbrela tohle není ani nehoda ale promyšlený smrtící plán, ze kterého David našel cestu ven ale něco to bude stát? Zaplatí Katrin nejvyšší cenu? Vlastní oběť.

 

Erotika v další kapitole!


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 07. 2019 - 15:45 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.