Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 8. - Sny

 

Kapitola 8

Sny

 

Tak blízko...

Neskutečně blízko jako by byly jedním," napadl ho básnický obrat, když tam naproti sobě stály. Davidovy paže se ještě více utáhli a přivinuly plačící ženu těsněji k sobě. Neprotestovala a přijala to s lehkým vydechnutím.

To jak správně odhadoval nebyl odpor ale úleva.

„Davide..." téměř neslyšitelný povzdech prosil ale o co?

„Co pro vás mohu udělat?" Zašeptal hrdelně. Snažil se kapitánku uklidnit.

Hlas byl jasný, odpouštějící i jistý, nebylo v něm místo pro zlobu, ať už se předtím stalo cokoliv.

„Jen...jen mě chvíli drž Davide, nic jiného nechci," popotáhla nosem a schovala v něm svou horkou tvář.

Vyhověl jejímu přání a mlčel.

Davidovi se honilo hlavou všechno možné, jen ne to že by kapitánku pustil, nechtěl, snad až jako poslední možnost. Chtěl její důvěru a tohle byla zlomová situace, cítil to.

Měl posádce pomáhat a plnit jejich rozkazy, jenže v tomto případě...bylo v tom i něco jiného, naléhavějšího.

Byla to chvíle, kdy se z mechanického pomocníka stalo alespoň na chvíli něco víc a on se ptal sám sebe, proč ho na něco takového programátoři nepřipravili.

Stáli tam jako dvě sochy vytesané do sebe navzájem.

Trvalo to nejméně deset minut, mezi kterými se sám odvážil přejít k vlastní iniciativě. Davidova ruka se vznesla opatrně vzhůru a pohladil kapitánku po vlasech, konečky jeho prstů sklouzly lehce po krku a pak mezi ženiny lopatky na zádech.

Počítal každý úder srdce a chvíli, kdy ho odstrčí ale jako by se zastavil čas.

Celý tento pokus kdy očekával i napomenutí, zopakoval třikrát a byl spokojen s výsledkem. Katrin přestávala vzlykat, už se ho jen držela a v ten moment se ji rozhodl znovu korektně oslovit.

„Myslím, že by vaše rána potřebovala obvázat kapitánko. Nejspíše stále krvácí."

Ženina tvář se o jeho hruď naposled otřela v mírném přikývnutí a její ruce se od něho nedobrovolně stáhly jako popínavá rostlina.

David udělal krok zpět ale než se stačil otočit k lékárničce, chytila ho spěšně za zápěstí.

„Počkej co je tohle? Ty...pláčeš?"

Snažila se na něho zaostřit vlastníma zamlženýma očima.

Slané dokonalé potůčky mu stékaly z očí po porcelánové jemné tváři ale Davidovy rysy se nepohnuly. Žádná bolest, utrpení nic co by naznačovalo jak se cítí.

„Mé tělo emocionálně reaguje na váš stav. Bolest, krutost, násilí, slzy jsou jedním ze způsobů jak s vámi soucítit."

Katrin byla dojatá, fascinovaně se natáhla a dotkla se Davidovy tváře. Pod prsty opravdu cítila vlhkost, uměle vytvořené slzy, jak důmyslné, jako by android potřeboval brečet jako nějaká panenka pro děti.

Palcem jednu ze slz něžně setřela a připadalo jí jako by se do toho doteku mírně opřel.

Jakmile odtáhla vlastní ruku uvědomila si, že ho drží za zápěstí svojí zraněnou rukou.

„Omlouvám se! Ušpinila jsem tě," rychle paži sejmula a na Davidově kůži zůstal obtisk krve, nejprve by měla přemýšlet než něco udělá, napomenula se.

Plavovlasý android přešel k vodovodu a opláchl si nečistotu vodou, pak se vrátil a vzal čistý obvaz.

„Nemusíte se omlouvat," ten starostlivý melodický hlas neskutečně uklidňoval jako balzám na duši. Oddechla si, že nechce znát příčinu jejího stavu.

Katrin zakroutila hlavou, „ale ano, nabídl jsi mi komfort a utěšil jsi mě, není to často kdy...se takto projevím, je to ostudné..."

Opravdu se styděla a zabodla pohled od země.

Modré oči vyhledaly její, tak pronikavé, jasné, laskavé.

„Nemusíte se stydět, je to přirozená reakce na poslední události kapitánko Leeová," chlácholil ji jako malé dítě a jeho úsměv ji povzbudil daleko více, než litr kávy a gumoví medvídci.

„Jsi milý Davide opravdu ti závidím, že neznáš krutost a jsi oproštěn od hloupých emocí, ráda bych si to teď s tebou vyměnila."

Katrin zamrkala, aby zaplašila poslední zbytky těch hrozných slz a hned jí bylo o něco lépe, musela ale vypadat příšerně, červené oči a kruhy pod očima, věčné popotahování kvůli vodě z nosu a on?

Jakmile Davidova tvář uschla, nebylo ani poznat, že ronil slzy jako krokodýl.

Nespravedlivé, teď aby se modlila aby ji nikdo cestou zpátky nepotkal.

„Pokud si to myslíte, nemám důvod vám nevěřit," artikuloval lehce s nadnesem.

Trvalo jen minutu, než David ukázkově zavázal dlaň obvazem jako podle instruktážního filmu a uklidil lékárničku na své místo.

Byl k ní ještě zády, když se Katrin odvážila na něco zeptat, cítila se teď trochu zranitelná a po pláči lehce unavená ale přesto...

„Davide?"

„Ano kapitánko?" Zavřel skříňku a otočil se.

„Mohla bych se podívat na některý ze snů, o kterém ses prve zmínil? Zajímalo by mě jak takové sny vypadají."

David se zahleděl do jejích oříškových očí ale nejspíše v tom neviděl žádný problém, naopak, „jistě pokud si to přejete, všechny záznamy jsou uložené v mém pokoji, který slouží i jako archiv."

Obezřetně spolu opustili skleník a nechali tam špatnou náladu, aby ji rostliny přefiltrovaly.

Jakmile nastoupili do výtahu, stiskl David patřičný knoflík.

Pomalu si začínala zvykat, že všechno dělal za ni.

„Myslím, že by bylo vhodné co nejdříve vytvořit kód pro všechny z hlavní posádky k přístupu na palubu A, není vhodné aby se kolonisté dostali na můstek z bezpečnostních důvodů. Jistě víte jakou událost mám na mysli," narážel na případné další sabotéra to, to riziko patřičně zmenšovalo.

Katrin nad tím zapřemýšlela a souhlasila...

David vždy dokázal dobře poradit...

 

***********************************************************************************

 

Před Katrin se ze tmy vylouplo tisíce věcí, všude něco leželo že to nešlo ani spočítat a okem zachytit. I napodruhé ji uchvacovalo, jak je Davidova místnost velká a přeplněná.

Zářivky nad jejich hlavami neustále svítily ale ne tolik, aby dodaly dobře viditelné světlo.

„Tudy," ukázal jí její kybernetický společník rukou k bezpečnostnímu pultu uprostřed místnosti.

Všechny obrazovky nyní běžely a byly rozdělené na několik menších obrázků z kamerových úseků.

„Neměli by kamerový systém vést bezpečnostní technici?"

„Tento je záložní kdyby primární selhal, je napojen na přídavný zdroj."

Zatímco předtím byly chodby prázdné, nyní se spodní patra plnila lidmi a životem. Vše se nepřetržitě zaznamenávalo.

David ji obešel a postavil se ke skříňce se záznamy, "máte konkrétní přání, čí sen byste chtěla vidět?"

Svůj rozhodně ne ale nahlédnout do něčího soukromí se nedalo odmítnout.

„Co například váš přítel pan William?" Navrhl věcně David.

Ano to je ono! Starý dobrý Jack. Přikývla na souhlas.

David vzal tenký optický kabel a připojil ho ke třetímu pořadníku.

Na velké obrazovce posazené na stole mezi dvěma dalšími se objevil seznam podle roků, měsíců a dnů.

Android si sedl na židli, zatímco Katrin zůstala stát za jeho zády.

Zajímalo ji jak takový sen asi vypadá, bude to zaostřené? Ohraničené mlhou? Tak přesně netušila co na obrazovce bude. Nechá se překvapit.

David prstem aktivoval klávesnici a zadal libovolné datum. Obrazovka ztmavla, v rohu se ukázal čas záznamu a naskočil obraz.

Čtvery oči se soustředily na postavu, která naplnila prostor a přišlo to nejhorší co vůbec mohlo.

Katrin se zadrhl dech v hrdle, bylo to jako by ji potopili do vany plné ledové vody a ještě ji tam utopili.

To nemohla být pravda...

To co viděla bylo její vlastní peklo, či spíše ona v něm hrála hlavní roli!

První minutu nebylo nic zvláštního, než se vše zvrhlo v nekontrolovatelnou hrůzu! Bylo šílené vidět se jako nějakou špatně placenou pornoherečkou ve filmu. K tomu by se nikdy nesnížila, nemohlo být tedy pochyb o tom, že to byl sen.

OH BOŽE!

Úsměv kapitánce zamrzl na rtech a žaludek udělal kotrmelec zvláště, když se z reproduktorů ozvalo sténání jejího vlastního hlasu!

Téměř by to považovala za hloupý trapný žert ale na záznamu tam byla s Jackem. Objímal ji, líbal a bral si její tělo jako žádostivý milenec na všechny možné způsoby.

„Davide prosím, dej tam jiný záznam!" Vyhrkla, jakmile se vzpamatovala natolik, aby mohla mluvit.

Naštěstí android neprotestoval a klávesnice je znovu převedla do nabídky.

Nejhorší bylo, že nový snímek byl obdobou toho předchozího!

Nyní mělo na sobě Katrinino dvojče černé dlouhé přiléhavé šaty a tmavou škrabošku na očích.

Vypadalo to eroticky a tajemně jako by právě přišla z nějakého maškarního plesu, dokud z ní Jack nezačal strhávat vše co měla na sobě, dokud se neobjevilo krajkové spodní prádlo v téže barvě a i to skončilo rychle na zemi.

Dotýkal se jejích ňader tak přirozeně, až měla Katrin nepříjemný pocit, že se odněkud ze strany vynoří z mlhy a začne to provádět naživo. Po celém těle jí naskočila husí kůže.

Pro jistotu se ohlédla nervózně kolem sebe.

Nikde nikdo nebyl, jen David který seděl rovně jako pravítko a ruce měl položené na kolenou v pravém úhlu.

Jakmile se pohledem vrátila zpátky k obrazovce, začalo její druhé alternativní nestoudné já roztahovat nohy od sebe a jí se rozšířily panenky zděšením. Nejraději by tu obrazovku strhla, až by z ní létaly jiskry.

Rychle střelila pohledem na Davida, seděl před ní, vypadal netečný a zaujatý jako by koukal na nějaký poučný snímek o přírodě národních parcích.

Ne tohle nesnesla, natož aby se na to díval ještě někdo jiný!

„M...Myslím, že to stačí Davide," zasáhla ihned jakmile ji rozechvělé hlasivky poslechly, on však přehrávání nezastavil, jen se k ní obrátil na otočné židli a vzhlédl k její tváři.

„Uspokojilo to vaši zvědavost kapitánko?" Nadzvedl zvědavě obočí.

Katrin celá rudá polkla a vypadala jako zajíc, který by nejraději proskočil zdí. Počkat...Proč jen zněl...výsměšně? Ne to se jí muselo zdát. Vypadal stále vážně.

Oplácela mu pohled, přestože to bylo neskutečně těžké i nepříjemné a její oči měly tendenci uhýbat k monitoru za jeho zády na souložící pár.

Nebyl čas přemýšlet nad tím, co by udělal kdokoliv jiný v její situaci.

„M...myslím že víc než dost, prosím Davide, vypni to," myslela si, že ji podpoří a vypne tu frašku ale ani poté se nedočkala změny.

Hm?

Tmavé řasy dělaly stín chladným androidovým očím, pozorně ji zkoumaly, každou reakci na takový podnět, nádech, zachvění. Popsal by to jako fascinující.

Katrin hořely tváře, proč ji v tom nechával? Zaťala ruce v pěsti.

„Je to ponižující..." zasténala zmučeně a dech měla stále rychlejší, poplašený, potila se nervozitou. Netušila co tím sleduje, už se pomalu chtěla sebrat a utéct, když David promluvil.

„Sny pana Williama jsou plné snění o sexu kapitánko, tak převážně funguje mužský mozek, zatímco ženy dávají přednost romantice a vidině něčeho méně zahanbujícího."

„Chceš tím říci, že...o sexu se zdá většině mužů?" Vydechla nevěřícně se rty do malého O a snažila se soustředit na Davidovy nebesky nevinné oči, nyní trochu děsivě potemnělé okolním stínem.

Nic ale nevysvětlovalo to, proč se Jackovi zdálo o ní? Že by nebyl tak upřímný jak si myslela? Začala pochybovat.

Co to mělo znamenat?

„Ano řekla jste to přesně, ani váš přítel není výjimkou," David měl tolik prozíravosti, aby se potutelně usmál až po tom co Katrin utekla.

To byl stav, kdy se otočila a rychlým krokem se distancovala z jeho pokoje za dozvuků sténání svého vzrušeného dvojčete, které právě přijímalo Jackovy polibky a kousance na bělostných stehnech.

David se jen otočil zpátky k jednomu z monitorů a koutkem oka mrkl na horní obrazovku, kde viděl na jedné z kamer, jak se chodbou prohnala modrá šmouha a zmizela ve svém pokoji jako vystrašený páv.

Růžové rty se mírně přeměnily z úsměvu do něčeho zákeřnějšího, těšilo ho to.

Androidova tvář tak dostala nádech téměř lidský prosycený emocemi, o kterých tvrdil že je postrádá. Dost možná, že je schovával sám před sebou ale byly tam, uměle vytvořené ovlivněné chápáním různých nových situací.

To co kapitánce ukázal nebyla náhoda...

Ne, vůbec ne.

Viděla co jí ukázat chtěl s jasným záměrem.

Mnohdy nás nejhůře zasáhnout ti, komu věříme nejvíce a pokud se domnívala, že William je tak nevinný a upřímný jak vypadá, tak se mýlila.

„Dávejte si pozor na to komu důvěřujete kapitánko, mohlo by se vám to vymstít," přivřel David své nebesky modré oči jako vychytralý muž, kterému se povedlo přesně to co chtěl.

Lidské srdce byl dosti flexibilní a elastický orgán on ho hodlal natahovat, ohýbat a lámat tak, až ho zlomí stejně jako lidskou vůli.

Jak dlouho bude trvat, než z takového odolného hrdého člověka jako byla ona udělá poslušného spojence?

Hodiny? Dny? Měsíce?

Malými krůčky k cíli, dokud neskončí v patové situaci, odkud ji on sám s úsměvem vytáhne.

Jeho strategie byla dokonalá a přesně tak ho stvořili.

David věděl o mnoha tajemství, jak posádky tak samotné lodi i mimo ni a nebylo nic co by ho překvapilo naopak, brilantně vybíral jednotlivé aspekty, které byly přínosné aby kapitánce ukázal pravdu a pravda bolí nejvíce.

Moudrý je ten, kdo mluví pravdu...jak prozíravé přísloví.

Jedním stiskem zastavil snový obraz, kde jeho nahá Katrin ležela na cizí posteli.

Pomalu se naklonil k monitoru a přitiskl svou ruku k ženskému tělu jako by ho mohl cítit pod konečky svých prstů, žel bohu to byl jen hladký povrch z tekutých krystalů, žádná vůně, žádné teplo, žádná měkká kůže.

Dnes byl však člověku nejblíže, jak se kdy dostal a Davida potěšilo, že to byla právě ona kdo se ho dotkl a ne jednou.

Držel ji, objímal, cítil, dokonce i hladil, každé jeho nervové zakončení po celém těle chtělo víc. Prozkoumat to co je pod látkou její uniformy, pochopit chemické reakce které se říkalo přitažlivost.

Byl ke Katrin tak blízko a pořád to nestačilo, spokojil se však s tím.

Prozatím.

Davidovy myšlenky byly smělé, vzletné překračující hranice slušnosti, kterými by se android neměl zabývat, natož se jimi řídit.

Čím to bylo, že takto uvažoval?

Byla to chyba jeho systémů nebo jen konstruktéři nebrali v potaz takový vývoj, kterým se mohl ubírat? Cítili podobné vjemy i jeho jiné verze na Zemi?

Na to se ptal marně téměř rok bez odpovědi, kdy stál nad kapitánčinou kryokomorou a sledoval jak poklidně spí.

Nemohl vyvodit přesný čas ani důvod ale pořád nad tím přemýšlel jako nad chybou ve svém programu, ale s každou další aktualizací to tam stále bylo. Osobnost, jež si pracně vytvořil zahrnovalo i poznání a zvědavost.

Androidovy oči olemované tmavými řasami se vpíjely do erotického obrazu jako uměleckého díla, poté se odtáhl a bez studu znovu zapnul přehrávání.

Zaujatě sledoval sebemenší detail každého úseku, jediné co mu tam vadilo byl Jack William.

Davidovy klidné rysy pohladilo cosi co on sám nevěděl, že dokáže vnímat.

Nelíbilo se mu co ten muž s kapitánkou dělá, hyzdí celé krásné dílo svýma špinavýma chlípnýma rukama, jež na ni nikdy nedosáhnou.

O to se postará.

I Jack má jedno své tajemství a David věděl jaké...

 

**********************************************************************************

 

Katrin přiběhla do pokoje celá udýchaná.

Uzamkla dveře a začala chodit po pokoji jako tygr v kleci.

Bylo toho hodně co musela sama se sebou probrat ale jediné co jí vyskakovalo do popředí jako velký červený bod poplašného systému byl Jack.

Přitiskla si obě dlaně k obličeji, div tam nenechala rudé otisky.

Zahanbovalo ji co právě viděla, bylo to tak ponižující! Kdyby se Jackovi zdálo o někom jiném ale proč právě ona? Nedávalo to smysl.

Byly přátelé, dobří přátelé ale ona nic víc nechtěla. Ani on nikdy nic víc nenaznačil a to si myslela, že jsou k sobě navzájem upřímní nebo prostě koukala špatně.

Jak se na něho teď má podívat, aniž by si nepředstavovala...

Pořád bude vidět to, jak se jí dotýkal a to nebylo ani skutečné! Bohatě stačilo, že se jí to vypálilo do sítnice. Tohle neměla vidět. Měla by si vypláchnout oči!

Katrin zhluboka dýchala a tahala se za vlasy. Na tohle musí zapomenout.

Zkusila to...

Bylo to ale příliš čerstvé. ÁÁÁÁ.

Rozhlédla se rychle po celém pokoji co by ji mohlo uklidnit ale nebylo tu nic, čím by vzala za vděk a v dané situaci se mohla soustředit.

Nakonec se její pohled otočil k malému vestavěnému baru.

Přikročila k němu a dala si panáka alkoholu přímo z lahve, estetiku hodila za hlavu. Whiskey nebyla dobrý rádce ale tohle se jen tak nepřekousne. Vnitřně jí to otřáslo a snažila se přijít na to PROČ.

Sny jsme nemohli ovlivnit nebo si je přikázat, to bylo dokázané ale naše podvědomí se vracelo i k bláznivým událostem, kterými jsme se potajmu zabývali, či po nich toužili.

Mohl tedy k ní Jack něco cítit a mlčet? Nejspíše to dělal kvůli jejich přátelství, aniž by ji něco takového vůbec napadlo. Možná mlčel, protože ona o nic takového nestála. Tohle také nebyla věc, kterou byste někomu říkali na potkání.

U všech kosmonautů!

On o ní snil tak primitivním způsobem...

Dala si ještě jeden doušek z broušeného skla a modlila se, aby za ní teď nikdo nepřišel.

Hlasitě vydechla a posadila se na postel jako kámen, který už se neodlepí od země.

Něco ji tlačilo v kapse, když to vytáhla, měla v ruce světlou meruňkovou obálku.

Ah, ten dárek...

Chvíli se na něho dívala a byla téměř vděčná, že se její myšlenky přesunuly k obsahu uvnitř. Netušila co je v něm.

Nyní byla skutečně v náladě, kdy se uklidnit potřebovala a tak bez dalšího rozmýšlení vzala sklenici a rozpustila sypký prášek ve vodě.

Zamíchala. Vypila.

Na jedno nadechnutí půl plné sklenice zmizelo v krku. Katrin si lehla na postel jako by čekala zázrak, který nějak nepřicházel.

Zavřela oči a doufala, že je to alespoň něco na utlumení nebo ještě lépe spaní.

To je skvělé, pokud je to na spaní, promítne se mi do snu to co jsem viděla, zaúpěla. To by si moc nepomohla ale už bylo pozdě.

Trvalo několik dlouhých minut mezi nimiž si říkala, že ať už je to cokoliv, tak to neúčinkuje, nebo alespoň na ní ale byl to jen klam.

To co jí David dal působilo spolehlivě na každého jen to nebylo zprvu vidět, rozprostíralo se to po celém jejím těle a každé části, uvolňovalo to.

Zprvu si to Katrin neuvědomila ale bylo jí příjemné teplo, odlišné od rozčilení, jež to potlačilo a naplnilo její hlavu něčím jiným. Pohladilo každý sval, uvolnil ho a přitom společně s teplem pocítila zvláštní zimnici.

Hejno malých mravenců jako by ji olizovaly prsty u nohou a pomalu se přesouvaly výš.

Katrin se nechala trochu unést zvědavá co to má znamenat a neodbytný pocit se ještě zvětšil v naléhavost, jež se usadila v...

Žena otevřela šokovaně oči a stiskla nohy podvědomě k sobě jako by chtěla zabránit naléhavému nutkání a šimrání v klíně.

Ne, to jí nemohl udělat!

Katrin Davida proklela, nikdy sice afrodiziakum nepožila ale muselo to být ono, jak jinak vysvětlit to co cítila?

Ten pocit se nevzal jen tak z ničeho nic náhodou a rozhodně ne když byla naštvaná.

Proč to ale udělal?

Neskutečně se styděla, že jí něco takového dal vědomě právě on, to je jako by se s Davidem bavila o svých sexuálních fantasiích. Proboha...příště se laskavě zeptá co je co. A ona mu věřila...

Prostě potupné.

Teď už s tím ale nemohla nic dělat a separovat z těla to bylo nemožné, tak dál ležela a nechala tomu průchod.

Bude to prostě nová zkušenost.

Kapitánka vnímala, jak je jí podstatně více horko jako by ji po celém těle hladily neviditelné ruce. Vlastní tělo se probouzelo a prokrvovalo, nebylo to špatné téměř jako masáž.

Uvolnila se, vydechla a znovu zavřela oči.

Naléhavý pocit v klíně byl stále více znatelnější, citlivější. S každým nádechem se hroty ňader přes tenkou podprsenku otřely o hrubou látku uniformy a to přímou cestou sklouzávalo mezi stehna a podbřišek se kterým se něco dělo.

Jak mírně narovnala nohy, zjistila že se jí kalhoty na tom místě lepí.

Katrin byla rudá jako slunce, musela je svléci a halenku také jaké jí začalo být horko. Cítila se jako v horečce a ten malý bod mezi jejími okvětními lístky tepal a nutil ji něco udělat.

Zabiju tě Davide...vážně tě zabiju.

Nejprve odolávala, bojovala s tím nutkáním a zatnula pěsti, dokonce ani nevnímala, jak se jí nehty zarývají do poraněné dlaně přes obvazy. Musela odolat a domnívala se, že když to vydrží dostatečně dlouho ta provokativní touha odejde.

O dalších pár minut si musela přiznat, že se mília a co víc, bylo to ještě horší!

Sexuální tenze se zvyšovala, nutila ji a přemlouvala k pohlazení.

„Davide," zavrčela skrze zuby jako kletbu a jedna z rukou se pomalu přesunula k boku a pak přes břicho až k okraji krajky, která tvořila přední díl jejích kalhotek. Krajka...

Jak jemný materiál hladící kůži, téměř jako to prádlo v Jackově snu.

Za zavřenými víčky se jí mihla představa.

Byla nejspíše zvrácená, když si to vybavila a jako pochvala jí projela slastná vlna vzrušení od shora dolů.

Bylo to špatné styděla se, jenže obrazy nešly zastavit, naplnily celou mysl a ohraničily mlhou která slepila víčka k sobě.

Její vlastní ruka přejela po břiše v mírném kruhu a pak konečky prstů něžně zajely pod krajku na podbřišek a stále níž, dokud neucítila horoucí vlhko, ve kterém své prsty vykoupala.

Bylo to...uspokojivé, vzrušující, příjemné, měla z toho strach ale nebylo z čeho.

Katrininy představy pokračovaly obohacené alkoholem a stvořily i nahého Jacka, jenže bylo něco špatně.

Podvědomí ho odmítalo, nelíbila se jí ta představa, že by se jí měl dotknout on. A přesto ji drze osahával. Chtěla zkusit, zda na ni bude mít vliv to co na něj, zda k němu něco cítí. Byla to chiméra, Jack pro ni byl skutečně jen kamarádem, nikoliv milencem a tak se s ní svět zatřásl a změnil. Zaplašila tu představu.

Ten kdo se k ní nyní skláněl, měl jiný světlejší odstín vlasů i tělo bylo svalnatější a jinak stavěné.

Představila si toho muže, jak klečí vedle ní a jeho ruka nahradila její.

Těšily ji ty silnější horké prsty, když se namočily šťávou a nezastavitelně sklouzly na to místo kypící životem.

Představa byla tak živá, že se prohnula v zádech a zasténala, přesto to byly její vlastní ženské prsty, které si začaly hrát s klitorisem.

V Katrinině představě to byl však muž, který vedl všechny kroky v jehož rukách byla jako rozmazlená panenka. Probudil to tajemné místečko a ona k němu zvedala klín, tiskla se mu k ruce, jež se o ni třela stále více jako by z ní chtěla dostat ty slastné výdechy.

Dala mu je a pokojem se linula sladká hudba přerývavého vzdychání.

Vše co chtěla bylo aby nepřestal, jinak by se mohla rozpadnout na milion kousků. Chtěla to, potřebovala. Celý svět se smrsknul do malé zduřelé červené kuličky, jež úpěnlivě hladila a mnula.

Boky se prohýbaly, stehna rozevírala, neměla ani tušení kam její fantasie může zajít ale samotnou ji překvapila, protože muž v její představě dostal tvář, rysy se zpřísnily a na ni hleděly ledově modré oči. Známé, něžné a starostlivé.

Už nemohla zastavit a ani nechtěla.

Davidova ruka ji dováděla k šílenství tak mistrovským uměním jaké nikdy nezažila.

Konečky prstů přejížděly s mírným tlakem po tom knoflíčku a občas až ke vchodu, aby sebou přinesly zpět ten nápomocný sekret.

Katrin lapala po dechu, ztuhlé bradavky se rýsovaly přes látku podprsenky. Chtěla ať je ochutná, aby z ní tu zbytečnou věc strhl a vsál do úst jeden čekající hrozen. V jejích představách to skutečně udělal a neúnavně ji dobýval a dělal dobře jako poslušný otrok.

Od toho přeci androidi jsou, slouží lidem že?

Katrin se po několikáté zachvěla, jak se její představa sklonila a rty vsály bradavku do úst.

Kousal ji něžně, olizoval jazykem a pak v započaté hře sadisticky kousl i víc. Líbilo se jí to. Jako by věděl čemu dává přednost. Chtěla být rozmazlována i zotročena zároveň.

Zničeně zakňourala a napětí v klíně stoupalo rychlostí světla. V té chvíli opravdu toužila, aby to byla skutečnost ať byla sebezvrácenější a s jeho jménem na rtech vyvrcholila.

Uzel v jejím žaludku se utáhl a zase povolil něčím uvolňujícím, zaplavila ji blažená euforie mezi bytím a nebytím.

Celý svět kolem zanikl v nicotě vesmíru a ona slyšela jen bubny a hlasitý tlukot vlastního srdce. Plíce jako by vysála vzduch přechodová komora a její tělo roztrhal časoprostor.

Rozložená na ty nejmenší atomy a molekuly se v okamžiku zase dala dohromady, nadechla se a srdce rozeběhlo.

Byl to jako elektrický šok když se celá třásla, zpocená, uvolněná a vyčerpaná. Nasycená prožitým zážitkem až po okraj, který byl osvěžující a ozdravnější, než když se vyplakala na Davidově rameni.

Katrin dlouho ležela bez hnutí, jen hrudník se jí zdvíhal a klimatizace ovívala její těžké tělo. Kalhotky byly zcela mokré, bude je muset sundat ale nedonutila se k ničemu.

Bála se i otevřít oči, co kdyby to všechno nebyla představa a David by tam stál u jejího lůžka. Bylo to těžké ale donutila se pootevřít víčka, která snad vážila tisíce tun.

Ne, nikdo tam nebyl a tak pevně doufala, že se jí nikdy nezeptá zda ten jeho dar využila.

Zapřísahala se, že mu to a vůbec nikomu nikdy nepoví, bylo to její soukromé tajemství.

Příjemné napětí v celém tom ženském křehkém těle se postupně stáhlo do ústraní zákeřně čekající na svou novou příležitost.

 

***********************************************************************************

 

Katrin se přeci jen podařilo po té příhodě usnout na pár hodin ale jakmile otevřela oči, cítila se malátná a přespalá. Vstala tedy a došla do jídelny pro něco malého. Nikdo tam nebyl, místnost vypadala prázdně a pustě bez všudypřítomného humoru a smíchu. Bylo po půlnoci.

V tichosti se posadila a s jednou rukou, kterou podpírala tvář do sebe hodila hmotu, jež chutnala jako citronová bublanina. Automat nikdo ještě nejspíše nespravil no, pořád lepší než párek se šlehačkou.

Poté co opustila jídelnu zašla na můstek, nesměla se tomu vyhýbat a tak si připravila svou obvyklou grimasu netečnosti. Nebude to lehké s tím počítala.

Ani zde nikdo nebyl jen zepředu od řídícího pultu slyšela dva hlasy jeden starší a jeden dětský.

Přešla tedy místnost, která sloužila jako setkávací a nakoukla do kokpitu.

V předním křesle seděl Margo, protože byl jediný který převyšoval velikost sedadla a vedle něho...

„Hele a k čemu je tohle?"

Ten drzý hlas by poznala kdekoliv ale i tak tu neměl co dělat, tohle byla hlavní místnost a dítě mohlo nevědomky cokoliv stisknout.

„To jsou jednotlivé motory."

„A tohle?" Malá ruka ukázala na další řadu žlutě podsvícených tlačítek.

„To je uzamčení přetlakových komor a ovládání dveří nákladového prostoru."

Katrin obdivovala, že má Russo tolik trpělivosti, byl ze všech nejstarší a jí by mohl dělat tátu ne-li dědečka ale nejspíše mu mládí vedle sebe vyhovovalo, přesto v jeho hlubokém hlasu zaznívala únava ale i zájem vyhovět milionu otázek.

„Hmm, jak si to můžeš všechno pamatovat? Já už zapomněl na co byly ty první," zaúpěl Damien a jeho chlupatý pobočník zamňoukal.

„Když jsem byl jako ty, chtěl jsem být letec kluku, přidal jsem se k armádě ale postřelili mi nohu a vůbec jsem byl jako cedník, tenkrát ještě nebyly takový implantáty jako máš ty a tak na jedno oko vidím hůř, dal jsem se proto na vědu ale o létání toho vím dost," jeho huňatý knír se hrdě zachvěl, když vyprávěl svůj příběh.

„Věda není zábavná," oponoval Damien znuděně.

Katrin se ušklíbla, děti byly krutě upřímné, vždy vám řekly pokud se jim něco nelíbilo nebo byly naopak nadšené a u Damiena to platilo dvojnásob.

Kapitánka se podívala na hodinky na pravé ruce. Bylo pozdě večer, proto tu nikdo už nebyl a to malému klukovi neprospívalo.

Sestoupila tedy po schodech a postoupila ke křeslům, „neměl bys už spát kluku?"

Hnědá střapatá hlava vykoukla vedle křesla a ohrnula ret.

„Půjdu spát kdy chci," odsekl drze, nic jiného ani nečekala.

Russo se k ní pootočil ale v jeho očích nebyla znát žádná vina nebo byl tak unavený, že se na ni nevzmohl.

„Kapitánka má pravdu, je pozdě, Harker už tě nejspíše hledá uličníku."

„Sotva jsem se probudil..." nafoukl Damien tváře a hledal u Marga oporu ale ten zakroutil hlavou.

„Zítra je tady den a teď běž do postele," zamračil se na něho jako mrož a chlapec ihned poslechl, proběhl kolem kapitánky a zmizel na chodbě.

„Umíš to s ním, alespoň někdo komu nepřeroste přes hlavu," utrousila Katrin ironicky.

"Nikdy jsem neměl děti, život v laboratoři je osamělý a plný výzkumu, až později si člověk uvědomí, jak rychle mu život prošel mezi prsty a pak je pozdě chytat hada za ocas," usmál se upřímně ale zněla z toho melancholie.

„Kéž by bylo takových hodných lidí jako ty víc," pokývala upřímně hlavou.

„Nápodobně."

Katrin nechápavě nadzvedla jedno obočí a Russo vstal a přišel blíž.

„Ten výstup s Harkerem, chci abyste věděla že vás nesoudím, ten chlap zasloužil trochu nakopnout. I v těžkých chvílích bychom si měli udržet zdravý rozum, protože pak děláme největší chyby, zvláště v našem postavení. Damiena by bylo škoda, je to bystrý přátelský kluk jen musíte vědět jak si ho získat. Každé dítě je darem z nebes a my tu nejsme od toho abychom ho ničili. Myslím, že Harker si svou chybu uvědomuje. Dejte mu pár dní, aby se z toho vzpamatoval a jednou vám bude vděčný za takovou lekci."

Margo Katrin překvapil, byl to spravedlivý muž a jeho upřímné hodnocení ji zahřálo.

„Abych nezapomněl," ukázal prstem ke stolku opodál, "to je přístupová karta k výtahu, poslední je vaše kapitánko, dobrou noc. Ten malej ďábel mi dal zabrat, v tuhle hodinu už mám dávno půlnoc."

Prošel kolem ní a zamával rukou zpátky na rozloučenou.

Katrin tam zůstala a přivlastnila si přístupový kód, o kterém David mluvil.

Prošla mezi křesly a zadívala se na vesmír tam venku.

Andris 10 byl blíž, už nebyl jako špendlíková hlavička ale jako granátové jablko.

Jaký život je tam asi čeká?

Budou tam spokojení?

Dokážou tam pěstovat rostliny?

Bude to vysněný ráj nebo peklo?

Ani na jednu otázku nedokázala odpovědět ale věděla, že se všichni budou snažit, bude to jejich domov.

Zatím se vědělo, že je tam voda a stromy, starost jí však dělal onen záhadný nález.

Je možné, že se tam vyvinula nějaká rasa?

Tak jako tak Jack potvrdil, že to není obydlené, přesto to museli prozkoumat, zapsat a vzít vzorky.

Musela věřit.

Naděje umírá poslední.

Nějakou dobu nad tím Katrin přemýšlela a s rukama za zády hleděla na novou galaktickou soustavu, pak se rozhodla projít po lodi jako vždy, jakmile její myšlenky naplnily pomyslnou mez mozkové kapacity.

David to zvládnul docela esteticky nemyslíte? Mnoho mužů si s plačící ženou neví rady, vezměte si příklad :D

Dnes se Katrin dozvěděla hodně o mužské představivosti, přesněji představivosti jejího nejlepšího přítele. Kdo by se naoko tvářil jako ten best of kamarád a zatím si vás představoval nahou? Nebylo by jednoduší to říct narovinu a začít nějaký plnohodnotný vztah než jen snít? Tohle Katrin vůbec neměla vidět ale rozhodně to nebyla náhoda že? Já bych řekla vychytralá podlost. A už vůbec nebyla náhoda co jí David dal :D Takové malé překvapení na uvolnění. Nepomohlo to snad? Řekněme to na rovinu, každá to z nás občas potřebuje :D

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 07. 2019 - 15:33 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.