Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 7. - Emocionální indispozice

 

Kapitola 7

Emocionální indispozice

 

„Už to tu nebude jako loď duchů..."          

„Trefné přirovnání Charlesi," ohrnula ret Jovovičová, „zítra se podívám na security a ostatní, přiřadíme jim s Joshem okresky na části lodi ale už to mám všechno promyšlené, nebude s tím problém a co ty Fishová?" Mrkla na ni vojačka.

„Už se těšíš na ty lapiduchy v pláštích? Vás v tý laboratoři je vždycky plno a jen tam tak bezcílně bloumáte a nevšímáte si ostatních, není to nuda? Co tam tak důležitýho pořád děláte?"

Úzkoprsá fyzička přivřela oči a obdařila ženu před sebou něčím co se nedalo popsat jinak než pohrdání.

„Určitě daleko víc než vy, pracujeme hlavou na různých projektech a pokud je potřeba, snažíme se vylepšovat loď. Před třemi roky jsem přišla na to, jak zrychlit rozbíjení částic pomocí přídavné turbíny, loď nyní může vyvinout daleko větší rychlost, takže nenarážej na to že nic neděláme."

„V klidu, v klidu rybičko, nechtěla jsem tě urazit," zazubila se Ruska, těžko říci zda to bylo upřímné nebo ji chtěla popíchnout, „jen říkám, jaké mám zkušenosti z měsíce."

Katrin se málem zakuckala z toho co slyšela.

Jovovičová byla na měsíci? V její zprávě nic takového nebylo nebo, že by to přehlédla? Ne to určitě ne.

„Byla jsi na měsíci?" Zamumlal zvědavě Margo s plnou pusou.

„Jo, asi dva roky u mariňáků ale byla to nuda, samý kráter a nikde nic, pustina, mohl jsi jet lunárním vozíkem i padesát kilometrů a pořád jsi byl v prdeli. Jak říkám nuda a tak jsem zažádala o přeložení. Necelý dva měsíce potom to tam bouchlo. BOOM!" Uhodila pěstí do dlaně, až sebou Katrin trhla a narazila kolenem do desky stolu.

To poslední o co stála bylo aby vyšlo najevo, že tam byly obě současně a proto raději mlčela.

Nevypadalo to, že by o ní Jovovičová věděla, stanice byla obrovská ale po neštěstí základnu naštěstí postavili ji menší a stabilnější. Podvědomě ji zajímalo, zda o tom Weyland věděl a zda je tu Jovovičová záměrně...

Proč by ale dělal takovou věc, aby je proti sobě poštval?

Musela to být jen náhoda.

Posádko dostavte se prosím do deseti minut na můstek, máme výsledky skeneru Andrisu 10." Mikrofon v místnosti zašuměl a byl konec.

„To znělo jako Jack, ten kluk je vždycky u všeho první," pochvaloval si Margo, na kterého William udělal dojem, když se spolu bavili o letadlech. Russo byl totiž modelář a jeho pokoj byl jako miniaturní muzeum vzdušné techniky. Velká i malá letadla byla uložena v krabičkách, prosklených vitrínách, zavěšena na stropě a jedno se mu dokonce vznášelo i na soukromém záchodě, přesto odložil svůj sen být letcem a vrhl se na dráhu vědy.

Ihned jak dojedli se shromáždili ve velícím kokpitu u jejich 3D stolu, v jehož středu se otáčel model planety Andrisu 10.

Vypadalo to, že jsou poslední až na Davida, jež tam kupodivu chyběl.

„Výsledky vyšly dobře, právě teď na povrchu nezuří žádná bouře a podle povětrnostních podmínek je slabý vítr 6-11 km/h. Povrch planety je místy hornatý ale převážně lesnatý, nevíme ještě jaký druh rostlin tam je ale to brzy zjistíme a zda bychom tento materiál nemohli zužitkovat. Co se týče vody, je zatím málopočetná a činí 30% na povrchu ale odhadujeme 50% s tím co je pod zemí, což znamená hluboké vrty ale na to jsme vybaveni. To je takový hrubý základ a dále vám musím oznámit něco zajímavého."

„Tak to vyklop a nenapínej nás," ozval se Josh Simons a založil si ruce na hrudi.

„Tady, tam kde je ten červený bod počítač našel něco co by tam nemělo být. Je to buď stavba nebo komplex staveb ale velice zchátralý a nejspíše zarostlý faunou. Nejedná se o horninový útvar ani zkamenělé magma, má to tvar stavby."

Všem se ta neuvěřitelná informace promítla do mozků a nastalo propastné ticho.

„Našel počítač jiné známky něčeho podobného?" Promluvila nakonec Katrin, jelikož se to od ní očekávalo a k její úlevě Jack zakroutil hlavou.

„Ne, tohle je jediný objekt na povrchu, vypadá opuštěně a v jeho blízkosti není zaznamenán pohyb. Cokoliv tam bylo, už je to pryč."

„Otázkou spíš je, kdo to má na svědomí," vstoupil do diskuze Montgomary, „pokud je to stavba, značí to o manuálně zručné formě života ale i neandrtálci dokázali rozdělat oheň no ne? Měli bychom být obezřetní a jako první prozkoumat právě tohle místo."

Všechny pohledy se obrátily ke kapitánce.

Na ni bylo jak rozhodne a zda to bude ignorovat jako nepodstatné.

Katrin zachovala klid, jako vůdce musela vykazovat známky jistoty, „zní to rozumně, pokud máme jako lidé obsadit tuto planetu, musíme se ujistit, že nepatří jiné biologické formě. Počítač se ovšem může také plést. Může to být námi neznámí útvar."

„To si beru na starosti já," ukázal na sebe palcem vousatý vědecký důstojník, „ať je to co je to, můžete si být jisti že na to přijdu."

„Až bude čas výplat dostaneš prémie Rosso," usmála se povzbudivě Katrin ale uvnitř sebe tu nejistotu stejně cítila, studila jako ledové ostny a číhala s vyceněnými zuby. Co když je planeta obydlená?

Jack však tvrdil, že se kolem nevyskytuje žádný pohyb to ale neznamená, že by mimozemšťané nemohli žít v jeskyních pod povrchem.

„Pokud budou prémie hlásím se dvojnásob," chvástal se tmavovlasý voják a snažil se na ni udělat dojem. Opět marně.

Napětí kolem stolu se dalo krájet.

Nepředpokládal se jiný výskyt možné inteligence ale pokud tu ta možnost byla, jsou jen dvě cesty. Buď stávající populaci vyhladit a nebo použít humánnější prostředek, diplomacii a to navázat kontakt a sjednat mír.

Katrin se nelíbila ani jedna možnost. Nechtěla si připsat do svého životopisu genocidu nějaké rasy, aby nová civilizace stála na jejich kostech ale na druhou stranu se obávala sžití s jinou rasou a další problémy z toho vyplývající, proto se modlila, aby ten červený bod na holografické kouli byl jen planý poplach.

„A nemohla by to být hornina s neznámými obohacenými prvky, od které by se mohl lodní radar odrážet, stejně jako magnet na Zemi v magnetickém poli, který generuje elektrické impulzy, jež by mohla hornina odstiňovat a tím vznikla tahle anomálie?" Ozvala se Fishová.

„Možné je cokoliv ale to se dozvíme až přistaneme," na to už měl Jack jen pokrčení ramen, sám si nebyl jistý co to přesně znamená a proto si musejí počkat, aby to prozkoumali z menší dálky.

Kolem stolu několik lidí souhlasně zamručelo a do toho se otevřely dveře, aby dovnitř vpustily Davida, který před sebou táhl vzpouzející se dítě.

„Říkal jsem, ať mě hned pustíš!" Vřeštěl Damien a posádka se ke dvojici a hluku ihned otočila.

„Co to má znamenat?" Nadzvedla obočí Juliet ale to se vedle ní od stolu odlepil Harker a spráskl ruce.

„Kluku já bych na tebe býval zapomněl!" Zaúpěl.

„Doufám, že celou situaci objasníte pane Harkere," podíval se na něho David a v jeho postoji bylo cosi nekompromisního jako by učitel káral svého žáka.

„To je tvůj syn?" Přidala se Katrin a popošla dopředu.

Nebyli si ale moc podobní. Harker byl statný muž s tmavými vlasy a tenkým knírkem a kluk vypadal jako skřítek, měl světlé hnědé až zrzavé vlasy a pár pih na nose.

„Ne, je to trochu složitější," mužovy veselé oči naplnil smutek, když se na chlapce v Davidově péči díval.

„Co se vlastně děje?" Ozvalo se za jejich zády, posádka nejspíše čekala vysvětlení.

„Probudili jsme tohoto chlapce, který tvrdil že zde nemá rodiče, jeho jméno není v seznamu kolonistů k tomu mě napadl, utekl a nyní jsem ho pomocí kamerového systému našel u dámských sprch," hlásil skálopevně David.

„Zabloudil jsem," zazubil se Damien se vší svou ďábelskou nevinností.

Harker znovu zasténal a pomalu se obrátil k ostatním jako zpráskaný pes, všechen humor ho náhle opustil jako by ho odvál polární vítr.

„Asi vám dlužím vysvětlení," vydechl frustrovaně, „v seznamu je jedno jméno, na poslední chvíli jsem ho zaškrtl jako pojistku. Dá se říci že je to rezervace, aby toto místo nebylo obsazeno. Jak všichni víte, jako piloti máme jistá privilegia ale vše se stalo tak náhle, že jsem neměl čas nic víc zařizovat. Susane Daltonová byla moje sestra, která měla letět se mnou. Trpěla nevyléčitelnou nemocí, rakovinou plic kdy nebyl možný fungující implantát a já jí slíbil, že jí ukážu nový svět jako poslední vzpomínku. Tak nějak jsem stále tajně doufal, že bych ji tu udržel v kryostázy, dokud se nenajde nějaký jiný lék. Máme tu dobré doktory i vědce, byla by tu šance a Oberon by jednoho cestujícího při životě nadále udržel. V tom jsem problém neviděl, byla to ode mne k ní trochu polovičatá lež, když jsem ji to sliboval ale myslel jsem to v dobrém, jenže den před odletem zemřela v nemocnici," posmutněl a vrásky v obličeji ho dělaly o deset let staršího, než ve skutečnosti byl.

„A jak to souvisí s tím klukem?"

Harker se podíval na Jovovičovou jako by chtěl, aby to za něho vysvětlila ona.

Nemohla, nevěděla jak, nikdo to nevěděl.

„Společně s tou zprávou mi do bytu přivedli i Damiena od nových pěstounů. Jsem jeho poručník, původně neměl o ničem vědět ale co se stalo, stalo se a nejde to vrátit. Místo na Oberonu pro mou sestru bylo volné, pochopte neměl jsem jinou možnost než ho sem vzít..."

„Do děcáku jsem fakt nechtěl," odfrkl si Damien a zavrtěl sebou, jenže mu to bylo málo platné, Davidův stisk byl neúprosný.

Harker se mírně pootočil, aby se na chlapce omluvně podíval.

„Následující den jsme měli odlétat, v tom zmatku jsem ho sem propašoval a přiřadil mu Susanin lusk."

Katrin nechtěla být ta špatná a demoralizující ale musela zasáhnout i když to nebylo lehké.

„Tvoje důvody se dají pochopit ale nemyslíš, že by bylo alespoň příhodné to někomu z nás říct? Každá stáze se kalkuluje podle váhy a dispozic jednotlivce s ohledem na nějakou nemoc či tělesnou závadu, mohl jsi mu ublížit a ohrozit jeho život sakra. Je to dítě, ne dospělý, stačilo málo a nemusel se probudit," zvýšila hlas Katrin.

„Kapitánka má pravdu pane Harkere, vaše neuvážené chování mohlo způsobit vážnou nehodu, pravidla a direktivy jsou od toho aby se dodržovaly kvůli bezpečí, bez výjimky," podpořil ji David svědomitě.

„Děkuji Davide," pokývla mu Katrin hlavou.

„Není to snad jedno, žiju nebo ne?" Rozhodil Damien rukama jako by mu na svém životě nezáleželo.

„Selhal jsem, omlouvám se, byla to chyba ale neumíte si představit jaké to je někoho ztratit, někoho kdo vám byl celý život nejblíže..." Harker svěsil poraženě ramena a vzhlédl k ostatním jako by ho měli pranýřovat a hnát uličkou hanby.

Bylo jim ho líto o tom nebylo pochyb, vidět někoho takového jako byl on zničeného nebyl hezký pohled.

„Kapitánko..." zadíval se na ni Libreto, jejich moralista a tiše jí naznačoval jako by mu měla popřát upřímnou soustrast, takhle ale Katrin nejednala. To co udělal byl pořád přestupek. Několika kroky přešla k Harkerovi a zaryla mu ukazováček doprostřed hrudi.

„Uvědomte si pro příště, že jednat sám za sebe umí jen blbec, tady si navzájem věříme a pomáháme si. Každý správně provedený úkol tu záleží na jedincích, dohromady tvoří celek ale jakmile se jeden z článků porouchá, zhasne celý obvod a my se můžeme jít klouzat. Pro příště a to platí pro všechny bez výjimky," dodala nahlas ale pohled nespouštěla z mužovy strnulé tváře, „pokud se vyskytne nějaký i sebemenší problém, budete mi ho hlásit. Jasné Harkere?"  

„Ano kapitánko," zamumlal poníženě biolog.

„A nemyslete si, že nikdo z nás nikoho neztratil," zašeptala tichým zlobným hlasem, který zněl spíše jako tiché syčení. Zpražila ho pohledem a rázným krokem odešla z místnosti nechávaje ostatní stát s otevřenými ústy.

„Katrin, počkej!" Zavolal za ní Jack ale to už jí bylo jedno, bylo nutné vyjasnit si pozice a ona nesnesla, aby někdo něco dělal za jejími zády. Vždyť toho kluka mohl i zabít! A to nemluvila o té zatracené kočce. Všechno se tu bude hýbat jak ona bude chtít a bude o všem vědět, to byl základ dobrého velení. Katrin nesnesla nekázeň, tím hůř když jí něco protékalo mezi prsty.

Žena prošla rázně celou chodbou až do výtahu, zabraná v myšlenkách jí bylo úplně jedno kam jde.

Už po několikáté kdy stiskla tlačítko dolů si uvědomila, že výtah nereagoval. Nechápala proč a rozčileně ťukala špičkou boty o zem. Měla chuť do té kovové krabice kopnout, když v chodbě uslyšela povědomí zvuk.

David natahoval krok směrem k ní, podrážky jeho bot se lehce odlepovaly od podlahy, dokud nenastoupil spolu s ní.

„Rád bych si s vámi promluvil," oslovil ji s tím svým mrazivým klidem ale bylo to jako přemlouvat nabitou brokovnici, která se k němu stavěla hlavní.

Katrin netečně hypnotizovala dveře, jež se konečně zavřely. Nejspíše to měl na svědomí on. Mohl ovládat i takové zařízení? Příště se ho zeptá.

„Dobře, ptej se," odsekla mírně ledově skrze zaťaté zuby.

„Myslím, že jste se zachovala v dané situaci správně i když artikulace mohla být podána trochu jinak..."

Tak on jí tu chce kázat?

Katrin po androidovi střelila nevraživým pohledem a nenechala ho dokončit větu, prostě to nešlo, "myslíš, že to šlo podat lépe? Jsem rozčílená Davide, ten muž ohrozil lidský život. Kluk měl jen velké štěstí, že je tu s námi, jinak bychom už připravovali čestný pohřeb a slova na rozloučenou," vyjela na něho.

Chtěla ať ji pochopí ale zřejmě ne.

„Nebezpečí by se nemělo podceňovat," promluvil David jako filosof, „uvědomte si však, že Harker ztratil někoho na kom mu velice záleželo. Polehčující okolnosti jsou, že jednal unáhleně a ve stresu."

„Ty ho bráníš?" Přivřela Katrin podezřívavě oči a udělala krok směrem k němu ruce zaťaté v pěsti.

Tak i on se stavěl proti ní?

Jako by nestačilo, že si o ní teď budou myslet, že je bezcitná hyena.

David zakroutil hlavou, "to jsem neřekl, jen zastávám názor, že zde zapracovalo mnoho proměnných faktorů náhod kapitánko."  

A to je jako všechno?

Nejdřív jí tu káže o správném chování a pak se z toho snaží vycouvat? Tentokrát ho v tom vykoupe až po uši.

„Náhod? Myslela jsem, že androidi pracují s přesnými pojmy. Jak mi tedy chceš vysvětlit, že jsi nevěděl, že v té kóji neleží žena ale dítě? Nebo jsi o tom věděl a dva roky jsi to ignoroval a neřekl mi to?"

„Snažíte se na mě svalit vinu? Nebyl jsem zodpovědný za přípravu hybernace." Nadzvedl David nevěřícně pravé obočí ale pořád vypadal zvláštně nevinně.

„Nejsem terčem vaší zloby kapitánko, snažím se vám pomoci ale pokud chcete odpověď je to proto, že pan Harker vytvořil pojistku. Simulovaný protokol který potvrdil příkaz, že ona žena je skutečně systémem přijata a hibernována. Loď neměla důvod nic zpochybňovat, tedy ani já nehledě na to, že jsem to nebyl  kdo kolonisty ukládal ke spánku ale pracovníci Weyland-Yutani na Zemi."

„Nechci na tebe házet vinu Davide ale nemohu si dovolit, aby někdo podrýval mou autoritu, je to jasné?"  

„Ano, myslím že ostatní si to velice dobře zapamatují."

Tak tohle bolelo, byla to jako kulka do srdce. Hladce jí vrátil zpětný úder a měl pravdu. Ostatní na ni teď budou hledět všelijak, možná i s nechutí.

Kousla se do rtu, tohle nechtěla. Neměla ani plivat oheň na Davida, který jí chtěl jen pomoci vidět chyby, jenže Harker si pár tvrdých slov zasloužil.

Mohl ještě mluvit o štěstí, za něco takového ho mohla nechat suspendovat a nahradit někým jiným...

„Někdy člověk musí být tvrdý ale pokud projevíš slabost, může tě to stát víc, než pracovní místo," odsekla s pohledem na ocelovou zeď.

Nastalo ticho. Nehádal se s ní. Oddechla si. Možná uznal, že hádat se s ní v tomto stavu nemá šanci a dál moralizovat si koleduje o pár horších slov.

„Ten chlapec bude pod vedením pana Harkera a bude s ním sdílet ubikaci," dodal jen tak mimochodem ale to už jí dávno došlo.

„Správně, má tu věc na svědomí, tak ať se o něho postará, já mu chůvu dělat nebudu," umíněně se opět podívala před sebe na řadu knoflíků s podlažími.

David pootočil hlavu a sledoval její napjatý profil, vztek byl pro něho druhou vlastností, kterou jen těžko chápal ale bylo to fascinující jako sledovat ohňostroj.

Vztek jako by vám dával sílu k odporu, zvyšoval adrenalin a posouval za hranice kam byste jinak nešli podobně jako alkohol, jak se dočetl z knih. Bylo zajímavé ho sledovat a cítit projevy mnohdy až primitivní chování.

„Kam to jedeme?" Otázal se náhle, aby nenápadně změnil téma hovoru, což by mohlo odvést kapitánčin stres pryč.

„Nemám tušení, chci se projít," mávla rázně rukou a podívala se na tlačítka s jednotlivými podlažími.

„Navrhoval bych pro procházku skleník, rostliny jsou velice hezké na pohled pokud dovolíte," natáhl ruku a nečekal na odpověď, když stiskl tlačítko...

Prostě udělal to rozhodnutí za ní, skvělé...

Výtah se zhoupl a začal klesat.

O pár minut později oba dva vystoupili do obrovské haly, která měla dvě podlaží, oni se nacházeli v tom spodním. Zelená plocha všech možných rostlin se táhla do nekonečna jako smaragdový oceán, mezi kterým byly světlé betonové chodníky.  

„Fotosyntéza je neocenitelný jev, vytváří kyslík který dýcháme, čerství vzduch je zde příjemnější než ten recyklovaný ve zbytku Oberona," promluvil spíše sám k sobě konverzačním tónem David a zastavil se u jednoho z mnoha lánů sukulentů roztroušených od těch malých jehelníčků až po ty rozměrné. On se zastavil u jednoho zvláště značného, který rostl coby krásný tygrovaný květ velký asi jako gymnastický míč.

„Gasteraloe, jeden z nejkrásnějších kaktusů s léčebnými látkami, za normálních okolností dorůstá dvaceti centimetrů. Před čtyřmi měsíci se mi podařilo vyšlechtit tento hybrid za pomocí speciálního substrátu a mutací s větším druhem. Separoval jsem genotyp rostliny A, a vybral z ní jen ty geny v buňkách, které jsem chtěl, tudíž jsem docílil po několika pokusech většího vzrůstu ale stejné podoby prvku B. Dnešní biochemické prostředky dávají nepřeberné množství možností a rozmanitosti," usmál se bezelstně na sukulent před sebou a pohladil jeden hladký list vpadající jako velký lidský jazyk.

Katrin stále štípal pod kůží vztek ale donutila se zastavit a přistoupit ke svému společníkovi, až stála těsně vedle něho, že se téměř dotýkali pažemi.

Sledovala, jak androidovy prsty hladí jemné listy kropenaté textury aloe s něžností a péčí zahradníka.

Pocítila mírnou žárlivost právě na tu rostlinu.

„Za tu dobu samoty ses tu nejspíše opravdu nenudil. Skoro to zní jako by sis hrál na boha Davide," ušklíbla se sarkasticky.

Byla v tom výzva ke slovní při, chtěla se pohádat, ventilovat svůj vztek a byla zvědavá, jak zareaguje a zda se nechá vyprovokovat.

Ke Katrinině zklamání místo toho, aby se ohradil s rozhodným „v žádném případě," to vypadalo, že o tom přemýšlí, než mu po rtech přeběhl malý úsměv.

„Bůh je fiktivní postava jak ho popisuje bible, já jsem skutečný. Netluče mi sice srdce a nemusím dýchat, přesto svým způsobem existuji. Moje myšlení je v rozporu s takovou ideou. Abyste mě pochopila, byl mi dán dar tvoření a učení ale i to má své pevně stanované hranice, ostatně jako vše a věřit v něco víc by byl absurdní dogmatismus. Nemohu jít proti svému programu. Je mi líto, že nemám to čemu říkáte víra, taktéž nemohu věřit v něco co není prokázané že existuje. Ubírám se tedy k obecné zákonitosti, že nemohu být bohem o nic více než vy. Ano, vytvořil jsem tuto rostlinu za účelem větší prosperity ale za boha se nepovažuji, protože nedokážu stvořit život."

Teď naráží na rozmnožování? Uvažovala zmateně kapitánka.

Katrinin pohled sklouzl po jeho dobře stavěném těle do jeho spodní části zakryté kalhotami a potlačila uchechtnutí. Vsadila by se, že možná jako muž vypadá ale to hlavní mu zapomněli vytvořit ale i tak by děti mít nemohl a fantazírovat s tím, že i kdyby měl mužské pohlavní orgány a oni by do nich vložili cizí mužské sperma...ano to už by bylo opravdu absurdní...

K čemu by mu to také bylo že? Nejspíše tam dole vypadal jako bezpohlavní panenka barbie. Nic míň a nic navíc. Žádná legrace a žádný podpis ve sněhu. Byla vážně škodolibá, když měla mrzutou náladu a ještě těžší se zdálo se jí zbavit.

Jak tak bloudila očima po androidově těle musel si toho všimnout, nic však nepoznamenal.

„Myslím, že to se od tebe ani neočekává Davide, zcela stačí že to dokážou jiní."

„Vidíte mě jako méně než muže s tímto tvrzením?" Podíval se na ni úkosem ze shora.

Teď netušila zda ho to uráží či je jen zvědavý, jeho výrazy byly pořád stejně netečné, sakra nebyla žádný věštec.

Viděla ho jako muže nebo jako věc?

Hm?

No trochu takový unisex. Bože to mu nemůže říct! Ale není to právě to co chtěla? Urazit ho a pohádat se? Tak proč teď váhala?

„Vidím tě tak, jak tě vidí ostatní jako člena posádky. Co na tom záleží, jestli jsi bezpohlavní, jestli máš čtyři ruce, osm nohou nebo zda máš penis," zuřivě se začervenala jak to z ní vylétlo a rozhodila rukama.

David zmateně zamrkal, nejspíše jejímu sarkasmu nerozuměl.

Skvělé. Teď to bude muset ještě vysvětlit.

„To je jedno," mávla rukou a šlapala po okraji konverzace kterou by raději opustila. Jak mohla urážet někoho, kdo ji nechápal. To nemělo význam, stejně jako když někdo volá telefonem sám sobě.

„Vyhýbáte se odpovědi kapitánko, to je váš častý rys. Buďte ke mě upřímná, z vaší odpovědi dedukuji že mne jako muže nevidíte, tudíž ani jako živou bytost, proč jste tedy předtím tvrdila, že vás přitahuji? Toto si navzájem odporuje."

Tak on ji v tom teď chtěl namočit?

Mohla být větší trapnost? Jako kdyby se mohla zamilovat do androida, to už by byl vrchol, teď se ještě budou bavit to jeho penisu, který ostatně neměl...

HA HA.

„Nikdy jsem netvrdila, že mě přitahuješ na to nezapomínej a nedělej ze všeho unáhlené závěry Davide, lidi to rozčiluje," poučila ho a našpulila rty.

David mlčel a čekal jako by ji svým distanc chtěl donutit odpovědět.

„I kabát v obchodě se mi líbí ale nekoupila bych si ho, už chápeš?"

„Zvláštní přirovnání," stiskl rty k sobě do přemýšlivé linky.

„Nikdo není dokonalý," odfrkla si cynicky, „kdyby ano, vlastně bych asi měla strach. Představ si, že by každý dokázal ovládat myšlenky jiných, počasí, zvířata i vesmír. Je to trochu děsivá představa, protože lidé mají jednu ošklivou vlastnost," prohodila ledabyle.

„Jakou?" Vypadalo to, že Davida zaujala protože se světlo ze zářivek nahoře odráželo v jeho modrých očích jako na hladině zrcadla a tvořilo malé jiskřičky vzrušení.

„Chamtivost. Neumíš si představit jaký by to byl chaos, kdyby všichni uměli všechno a každý by to chtěl jen pro sebe," zasmála se snad s ještě větším cynismem a pokračovala v cestě po chodníku, který mířil do středu obrovského arboreta.

David věnoval poslední pohled svému zelenému výtvoru a pospíšil si za kapitánkou, se kterou lehce srovnal krok.

„Kontroverzní odpověď, vskutku. V co vlastně lidé věří? Na Zemi jsou dvě třetiny obyvatelstva věřících. Desatero božích přikázání a jeho obdoby by tudíž měly být zákoníkem a přestože je zde hrozba božího trestu, je mnoho takových kteří se jím neřídí. Kde je tedy zákon který nemohou překročit, můj program mi kupříkladu nedovolí zabít člověka jaká je vaše zábrana?"

Katrin se chtěla smát, „lidé nemají zábrany snad možná...vlastní svědomí."

„O tom jsem četl, je to vlastnost která souvisí s vaším podvědomím a upozorňuje na chyby, kterých se jednotlivec dopustil."

Kapitánka rozhodila rukama, „někdo ho má a někdo ne, stejně jako intelektuální dispozice získat diplom s doktorátem o astrofyzice a někdo nedokáže ani počítat do deseti, je to různé, záleží na dispozicích, genech a štěstí."

David to vzal poněkud osobněji než se domnívala, připadalo mu že se mu vysmívá protože nemá svědomí, geny ani štěstí, vše se pomocí emocionálního čipu převádělo foneticky zachycených slov na binární data, které je měnila na složitý guláš spekulací.

Android se náhle zastavil uprostřed kroku a čekal, až ona udělá to samé a otočí se na něho.

„Pokud nemáte žádné pevné zábrany a nerespektujete zákony, můžete lhát i zabíjet já ne, jsem tedy důvěryhodnějším, než se kdy lidé stanou."

Klidně a bez nadávek ji slušně urazil a nařkl ji nespolehlivou a dost možná tím myslel celé lidstvo, s tím znovu vykročil a když ji míjel, ani se na ni nepodíval jako by mu za to ani nestála.

Doslova z Davida čišelo pohrdání nad ní samou, což ji donutilo tupě otevřít pusu.

Katrin za ním zírala jak odchází, kousala si spodní ret a něco jí uvnitř říkalo, že udělala špatnou věc, když nechala průchod svému temperamentu.

Opět. Proto ho nenechávala vykouknout na povrch zas tak často, jelikož tropil velké škody v bezprostředním okolí a na její cti. 

Nebyla nespolehlivá, nikdy by se tak sama neoznačila, ale stejně jako ona chtěla urazit jeho on urazil ji. Měla jen to co chtěla a to ji zarazilo, jelikož náhlá potřeba se hádat zmizela a zbyla po ní jen nepříjemná kyselá chuť vlastní nesnášenlivosti.

Necítila uspokojení z toho osočovat Davida, bylo to jako útočit na malé bezbranné dítě, protože se domnívala, že se nebude umět bránit.

Mýlila se.

Proč předpokládala že bude jako Harker, mlčenlivý se svěšenými rameny a sklopenou hlavou?

Bylo v něm víc než si myslela, to jen jeho zevnějšek ji mátl, protože uvnitř byl samo učící se geniální počítač a nezničitelné jádro, jež tvořilo androidovu osobnost.

Nenáviděla ho se všemi jeho poučkami a zároveň ho obdivovala, zvláště tu schopnost odpouštět...

David však neodpouštěl, pamatoval si každou křivdu, každé ponížení i úšklebek posádky. Nebyl tím naivním strojem jako před dvěma lety. Jeho stvořitel by na něho byl hrdý v čem uspěl a jak se jeho dílo dokázalo samo vyvinout...

 

************************************************************************************

 

David 8 si mohl připsat pomyslný bod vítězství jejich malého klání. Možná zatím nerozuměl zcela všemu ale věděl co je to urážka, však to také poznal na vlastní kůži. Ty nepříjemné rádoby veselé vtipy na účet toho, čím byl a že se lidem nemůže nikdy vyrovnat...

Otázkou bylo, chtěl to? Potřeboval se někomu vyrovnat?

Směšné, byl mnohem víc než oni kdy budou a přesto si vysloužil jejich pohrdavý posměch. Nejprve, když se posádka uložila ke spánku ho to mrzelo ale nejspíše nebylo v lidských silách přijmout někoho jako on jako sobě rovného, tak podobný a přesto tak odlišný, jenže v odlišnosti byla jeho výhoda.

Nyní dal té hrdé rozzlobené ženě prostor udělat své rozhodnutí a dobrovolně odejít, zatímco on zamířil do jednoho ze skleníků okrasných květin.

Následovala ho však jako pejsek.

David měl předpoklad, že ho tam začne urážet, čímž by musel zakročit něčím víc, než jen přesně mířenou narážkou ale mýlil se a špatně Katrin odhadl.

Její nálady byly jako letní proměnlivá bouře, která vás pokaždé zanese někam jinam.

Osvěžující, on měl rád překvapení, protože se dychtil učil novým věcem.

Kapitánka byla neocenitelná výzva, jež se neodmítá. Co člověk to jiný charakter.

K Davidově překvapení po něm nehodila květináč ani hnojivo ale ani se neomluvila.

Ne, na to kapitánka Leeová byla příliš hrdá, pomyslel si pobaveně. Zajímalo ho co tím sleduje. Svým způsobem mu připomínala Petra Weylanda.

Ani on se neomlouval, vše co dělal obhajoval svým jménem, nedělal chyby a když ano, odmítl je uznat takže by se dalo říci, že je neviděl.

Android předstíral, že kapitánku nevidí neregistruje a postavil se k pultu, večer tu nechal nepořádek, když se věnoval pěstování.

Začal sklízet celou plochu od zbytků nečistot a manipuloval věcmi. Choval se netečně jako naštvaný člověk, který s druhým nechce mluvit a dává najevo, že ho jeho přítomnost obtěžuje. Naopak kdo by ho nestraně viděl řekl by si, že dělá jen svou práci. Netečný výraz byl podle továrního nastavení. Neutrální.

Katrin neodešla, neodradilo ji to, mezi všemi květinami uvnitř skleníku cítil její vůni stále silnou a přitažlivou tak jasně jako by byla těsně u něho.

Nejspíše si promýšlela co po tom všem říct ale nevěděla jak začít.

Neulehčil jí to.

Musel však obdivovat ženinu odvahu. Ve většině případů se každý konfrontaci s naštvaným jedincem, který by se projevoval hrubě vyhnul a odešel ale ona ne. Byl zvědavý na její další reakci, nutno říci nemusel čekat dlouho.

Pár metrů za ním se ozvalo pronikavé: „Au!"

Ihned se na ten projev bolesti otočil a viděl, jak jeho růžovlasá společnice stojí u stojanu s popínavými růžemi a na zem tečou kapky červené krve z její dlaně jako rubínové slzy.

Kapitánčin pohled zabodnutý do podlahy mu prozradil, že se ostýchá. David od ní odvrátil své pronikavé oči a přikročil k bílé skříňce opodál, ze které vytáhl červený box a položil ho na pult.

Přiblížil se k ženě rozhodným krokem, „květiny jsou krásné ale mají trny, aby se mohly bránit proti těm, kdo by jim chtěl ublížit," prohlásil chladně. Pozvedl dezinfekci, aniž by na ni bral ohledy, chytil ji za zápěstí a přitáhl si k sobě poraněnou ruku. Pramálo mu záleželo na tom, zda jeho dotek snese nebo ne.

David byl pečlivý a dotýkal se ženiny horké pokožky, bylo to příjemné. Usoudil.

Kapitánčiny prsty byly menší než jeho, drobnější, štíhlejší, ženské.

Palec dal přes její prsty, aby dlaň napnul a ona je nemohla stáhnout k sobě, až pak si prohlédl ránu a nalil na ni tekutou látku, jež se zakousla do kůže jako zuby malé piraně.

Dozajisté to štípalo, protože sebou nepatrně cukla ale nevydala při tom ani hlásku, jen si kousala ret jako dítě, které co nevidět začne brečet.

Z paměti mu vytanula situace, kdy mu říká že nevnímá bolest, pak její stav musel souviset s něčím jiným a hlubším či jen prostě lhala.

To co se stalo dál byl nečekaný slet událostí, jež opravdu nepředvídal. Opět ho nejen překvapila ale tentokrát i pro změnu zaskočila.

To co upoutalo Davidův sluch byl první z mnoha vzlyků, tichý jako nářek sirény od moře, než mu ruku prudce vytrhla a přitiskla se k jeho tělu svým.

Tím prudkým pohybem androidovi smetla z druhé ruky lahvičku s kysličníkem, ta spadla k jejich nohám a čpavý obsah protekl mřížkami do podlahy a kanálků.

David zůstal stát ochromený jako strašák na poli s mírně zvednutýma rukama jako kovboj jež má tasit pistole, zatímco se ženino teplo rozlévající se mu od žaludku přes hruď vsakovalo přes uniformu do polymerové kůže.

Stále nijak nereagoval, jelikož v takové situaci byl zcela poprvé a nevěděl co si s rozrušenou ženou počít.

Zvažoval několik možností od gesta, až po oslovení ale netušil, která z interakcí by byla ta správná a v dané situaci vhodná, zvláště u proměnlivé osobnosti jakou kapitánkou byla.

Katrin bylo naopak jedno čí hruď to byla o kterou se mohla opřít, bylo to zcela impulzivní.

Vdechovala vůni čisté látky, na tvář se jí tiskla Davidova všitá jmenovka a ona litovala, že ji nemůže uklidnit ryze mužská vůně, kterou bohužel postrádal.

To bylo však jedno.

Byl tu. Opora. Svým způsobem živý a vnímavý.

Když se David nehýbal a neprojevoval známky nějaké jiné pomoci, její prsty si sami našly cestu po stranách androidových žeber, až ho zcela objaly a nenechaly mezi nimi ani kousek volného prostoru.

S každým novým nádechem se svými ňadry přilepila k jeho uniformě a jediné co dokázala vnímat bylo, že mu netluče srdce, protože žádné neměl.

Jen umělý orgán který nahrazoval pumpu, jež rozváděla bílou hydraulickou kapalinu po celém těle. Nevadilo jí to.

Netušila co si o ní myslí, nejspíše mu připadá nevyrovnaná a emocionálně nestabilní ale ona neměla ani sílu mu to vyvracet. Prostě ho objímala kolem pasu jako jinou lidskou bytost, která žadonila o útěchu.

„Davide..." zavzlykala a otřela mu mokré tváře o prsa, v tu chvíli ucítila první známky pohybu, když se mužovy silné paže pohnuly a ochranitelsky zlehka se kolem ní uzavřely jako by chtěly okvětní lístky uvěznit včelu uvnitř sebe před deštěm.

Nečekaně příjemné, ulevilo se jí že ji neodstrčil.

Katrin pocítila úlevu a vyplavila další proud slz.

Byla nemožná ale stále zranitelná žena jako kterákoliv jiná...Bylo jedno v jakém je postavení, když prostě dojdou nervy a přijdou emoce, zhroutíte se.

Davidova hruď byla pevná jako zeď, která by ji mohla chránit před všemi potížemi. Přesně něco takového teď potřebovala. Ochranu.

Po neskutečně dlouhé době se potřebovala schovat v obětí živém nebo umělém.

Davida polechtalo jeho vlastní jméno na krku jež neslyšně zašeptala, doslova cítil hladinu zoufalství, které k němu promlouvalo ale s tím přišly i jiné zvláštní pocity, o které nežádal a které zatím ještě necítil.

Byl zmatený.

Velká odchylka od všech výpočtů, kalibrací a přesných odpovědí, které mu podsouval jeho harddisk.

Kapitánčina blízkost, to jak se její prsty otřely o oblek a ten se přitiskl k jeho kůži, nikdy se ho ještě takto žádný člověk nedotkl.

Nebylo to jako by se dotkl sám sebe, cizí dotek byl nepředvídatelný a přitažlivý. Malé impulzy se po jeho androidově těle pozvolna přemisťovaly, jak se Katrininy prsty posouvaly po Davidových zádech a její nehty se mu čím dál více zatínaly do pokožky jako by to značilo hloubku jejího utrpení, kterou chtěla vepsat i do něho a stáhnout ho dolů spolu s ní.

Katrinino tělo se v jeho náručí mírně třáslo, ženiny růžové vlasy ho lechtaly na tváři. Vychutnával si ten pocit dobrovolné blízkosti se zavřenýma očima, vdechoval receptory známou vůni. Sladké. Naplňující. Příjemné. Měkké. Svěží citrusy s malinami.

Mohlo být něco více vzrušujícího?

Na Andrisu 10 může být život zajímavé ne? Bude tam nějaká hrozba nebo je to jen a pouze planý poplach zapříčiněný technikou? Posádka má obavy ale nic se neprokáže dokud loď nepřistane a to zatím nemůže, protože se po Obenovi potlouká zákeřný virus. Katrin musí vše řešit postupně, alespoň už věc s opatrováním Damiena je vyřízená.

Slovní roztržka s Davidem je však vskutku chutným soustem nemyslíte? :-)


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 07. 2019 - 15:11 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.