Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 6. - Černý pasažér

Kapitola 6

Černý pasažér

 

„Mohu pomoci?"

Až později si uvědomila, že to Davidovi řekla spíše jako prosbu zakončenou otázkou než jako hotovou věc.

Ať už si o tom myslel cokoliv, přikývl a mírně naklonil tvář ke straně takovým tím vnímavým roztomilým způsobem, čímž mu do čela spadl ten neposlušný pramen plavých vlasů. Měla nutkání se natáhnout a vrátit ho zpátky za ucho ale udělal to za ni.

„Ale jistě kapitánko, každá pomoc je vítaná," roztáhl rty do okouzlujícího úsměvu, jež na pár chvil roztavil tu hradbou obehnané chladné srdce v její hrudi.

Možná měl také dobrou náladu...

Úsměvy totiž nebyly něco s čím plýtval na každého jen tak.

Mohou mít vůbec androidi nálady?

„Jde zatím vše dobře?" Odkašlala si, aby přerušila náhlé trapné ticho ve kterém bušilo její srdce, až se v duchu ptala zda to může být slyšet.

David ve své ruce držel desetipalcový tablet, prsty vyťukaly několik rychlých kliknutí a poté obrátil obrazovku směrem k ní, „u těchto čtyř kolonistů se vyskytla amnézie, málo častá komplikace. Nemohli si vzpomenout ani jak se jmenují, byly proto dopraveni na ošetřovnu a hospitalizováni pod odborný dozor ale jinak vše proběhlo v pořádku," ujistil ji.

Modré oči hleděly do jejích a naplňovaly ji nepojmenovanými emocemi.

„To ráda slyším Davide, snad nebude více takových obtíží, ehm...když už jsme u těch obtíží...včera večer...nejspíše bylo velice trapné co se..."

Od kdy se naučila tak koktat? Pokud bylo trapné to co se stalo, co teprve v porovnání s tímto okamžikem, naštěstí David zareagoval dříve, než musela pokračovat.

„Neřekl bych, že pomoci druhým je trapné kapitánko, příhodnější slovo je shovívavé. Pokud někdo usne při rozhovoru s vámi znamená to, že by měl zapracovat na své přesnější artikulaci, aby neměl posluchač šanci usnout a být nuděn."

Vzal to humorně jako svou osobní chybu.

Katrin se zastyděla, až po kořínky růžových vlasů ale poznala ten odlehčený tón.

Jistě to měl být vtip.

Oddechla si.

„Příště nebudu tak nepozorná, slibuji," ujistila ho a David se začal otáčet k hlavnímu ovládání, aby dal nový příkaz stázovím komorám a neměli časovou prodlevu.

Katrin využila toho, že k ní byl android otočen zády a přiblížila se k pojízdnému stolečku se známými barevnými léky, které tvořily lentilkovou mozaiku v mističkách. Poměrně veselý prvek v tom chladně bílém prostředí.

„Davide, přemýšlela jsem nad tvou vizáží...byla vytvořena podle živé předlohy?"

A bylo to tady, teď se jistě urazí, vynadala si.

Android dál aktivoval na dálku jednu kapsli po druhé, průhledná víka se s mírným syčením zvedala ale samozřejmě vnímal zároveň i ji.

„Ptáte se na to zda-li na Zemi chodí dárce mých rysů?" David nečekal až odpoví a klidně pokračoval.

„Ne, musím vás zklamat kapitánko, design Davida 8 byl předložen návrhářem Arkhamem Kingsbym, nenesu podobu nikoho konkrétního i když zazněl návrh, že by můj nástupce měl být kopií pana Kingsbyho. Dovoluji si poznamenat, že je to nejspíše jeho mužská ješitnost, kterou významní jednotlivci trpí."

Katrin pobavilo, že tak nepokrytě o někom dokáže smýšlet, zvláště o jednom svém stvořiteli, pousmála se a přesunula pozornost od barevných pilulek na Davidova široká ramena.

„Souhlasím s tebou, muži si často rádi svou práci až přehnaně chválí i když ve tvém případě si myslím, že právem."

Zčervenala a doufala, že se neotočí. Byla to chvilková myšlenka co jí proletěla hlavou, musel si sám uvědomit, že je pohledný nebo ne?

„Mám to od vás brát jako kompliment?" Tentokrát se usmál David do obrazovky před sebou a ona to v odrazu zahlédla.

Přejela si prsty po rtech, „hm? Myslím že ano," na chvíli se Katrin odmlčela a popřemýšlela o tom.

David byl vskutku úchvatným dílem, o tom nebylo pochyb. Pokud vezmete v potaz celou kostru, která se mohla libovolně plynule hýbat, disk jež se mohl naučit snad vše na co kdo pomyslel, podoba nerozeznání od člověka a v posledním případě umělá AI, kdy je robot schopen sám uvažovat.

Pro mnohé to byl nejvyspělejší pokrok lidstva, proč by to popírala.

David byl perfektní z každého úhlu.

„Jsi nejdokonalejší a nejstarostlivější jedinec jakého jsem kdy potkala, myslím že pan Kingsby by měl dostat Nobelovu cenu za prozíravost," škádlila ho.

David chvíli zaváhal, než znovu pokračoval ve spouštění.

„Nemyslím si, že všechny zásluhy si zaslouží pan Knigsby," oponoval, „převážně ze sedmdesáti procent jsem si svou osobnost vytvořil sám. Nové vjemy okolí, informace, sociální přístup, chování. Nová generace androidů může zastávat různé přístupy k lidem, negativní i pozitivní ale jedna věc se od začátku až do konce nemění. Rozkazy. Jsem naprogramován sloužit, to je můj život, proto jsem byl stvořen," řekl to lehce zcela automaticky bez emocí jako by tu větu říkal tisíckrát předtím, Katrin pocítila lítost.

David musel sloužit, trochu jako otrok s lepší nálepkou Weyland-Yutani zaštítěnou nejlepší vyhlídkou do budoucna, bez toho by byla jeho existence prázdná a nenaplněná stejně jako člověk, který ztratil smysl života.

Každý stroj měl nějaký účel ať už to bylo auta, počítače, lékařské přístroje nebo pomocníci v domácnostech. Nikdy však Katrin nenapadlo zeptat se, zda by raději žily svůj život nebo sloužili lidem, protože neměli AI.

Paradox, tedy až na jednoho a ten teď stál před ní.

„Takže ty toho komu sloužíš můžeš milovat nebo nenávidět?" Podivila se zaujatě a nedovedla si představit, že k nim skrytě cítí zášť a vše co dělá, dělá z donucení ale i taková možnost tu existovala.

„Ano i ne," použil David její vlastní slovní obrat, „zapomínáte, že nás sice pohání umělá inteligence ale emoce může náš software jen strojově simulovat a vyvodit jen určité vzorce chování, jak jste to předtím sama nazvala. Jde tedy čistě jen o sympatie."

Ano tohle už jí říkal a ona mu to předtím vmetla do tváře ten první večer. Neměla to dělat. Nezasloužil si to, pořád to však neodpovídalo na její otázku. Jak chytře a filosoficky se tomu vyhnul, ušklíbla se ironicky.

„Takže...jaký je tvůj náhled na nás?"

Napjatě čekala co řekne, ona nedá pokoj, dokud to nezjistí i kdyby ho měla tlačit k okraji destrukce. Je s nimi spokojený nebo je nenávidí, protože jim musí sloužit? Co si asi android může myslet?

Třeba mu připadají sobečtí a bezcitní. Namyšlení a divní.

Ano, není pozdě si uvědomit své chyby a nedostatky, rýplo si její vlastní svědomí.

Kdyby jen věděla, jak je blízko pravdě...pomyslel si David ale o svých myšlenkách skrytě mlčel.

„Myslíte posádku nebo lidstvo všeobecně kapitánko?" Snažil se to blíže specifikovat.

Katrin zaváhala, „posádku samozřejmě," upřesnila.

Náhle se k ní David otočil a ona přestala dýchat.

„Prozatím nemám s posádkou žádný problém, vaše chování je přesně takové jaké jsem očekával, žádná abnormalita ani nepřátelství s jednou jedinou výjimkou."

„A to je?" Zamrkala Katrin zvědavě jako holčička, které vyprávíte napínavý příběh a ona visí na každém vašem slově.

Co jen odpoví?

„Těší mne, že mě považujete za téměř lidskou bytost a nechováte se ke mě jako ke stroji, je to od vás ohleduplné kapitánko, vážím si toho," intenzita těch pronikavých modrých krystalů uprostřed Davidovy tváře téměř rozpouštěla ledy.

On jí děkoval?

Kdo se kdy dočká od stroje poděkování?

To je jako pořekadlo, že v pekle začne mrznout...

Leeová se z toho snažila vzpamatovat a cítila sílící horkost ve tvářích.

„Má povinnost kapitánky je dbát na souznění vzájemně mezi sebou i morálku posádky a ty jsi jejím členem Davide. Máš povinnosti, svůj pokoj a zlatou jmenovku jako všichni ostatní," zasmála se Katrin, „nevidím důvod chovat se k tobě jako ke kusu železa jen proto, že jsi trochu odlišný. Pro mne vykazuješ všechny známky lidství dalo by se říci, že jsi lepším člověkem než..."

Katrin začala pomalu ale její slova zrychlovala jako divoká voda, než je vydechla a zadrhla se jako na kraji srázu, protože nevěděla jak větu dokončit, či spíše věděla ale nechtěla se opakovat...i když to měla na jazyku.

Bezradně si hrála se svými prsty jako by čekala, že tohle téma vyzní do ztracena a oni se hladce přesunou na jiné.

K jejímu překvapení se David pohnul kupředu, mimoděk instinktivně couvla, až se srazila zády s vozíkem, malé prášky na jeho ploše vesele zachrastily a pár věcí popadalo.

Nevěděla proč to udělala, nebála se ho, proč tedy tak reagovala? Byla ze své vlastní reakce zmatená ale radil jí to instinkt a ten ji nikdy nezklamal.

Android se zastavil jen dvě stopy od ní, dost blízko aby ho vnímala víc než probouzející kolonisty, a aby ji jeho přítomnost podivně znervózňovala.

David ji zkoumal, pohled měl netečný a přesto viděla nepatrnou vrásku mezi obočími, nebyla tak výrazná ale něco se mu snad nelíbilo?

„Chtěla jste říci: Než váš bývalý přítel? Pro své dobro byste na něho měla zapomenout, pokud máte obavy o svou posádku, mám já samozřejmě obavy o vás."

To bylo upřímné ale ona nepotřebovala dohled ani pomoc.

Davidovy oči jí hleděly skrze žaludek až na dno duše. Jistě že to myslel dobře, tak proč z jeho slov cítila v celém těle strnulé napětí? Jako by mu vadilo vůbec Patrikovo jméno vyslovit. Snad ji chtěl chránit a měl pravdu, měla by na něho zapomenout, ten parchant si nezaslouží už ani jedinou vzpomínku. Vlastně už nevěděla ani jak vypadá a to jeho krákorání... 

„Nemusíš mi to říkat, ale s takovými věcmi se jen těžko vyrovnává, vzpomínky přijdou když je nejméně čekáš. Někdy se tomu nejde vyhnout," sklopila poraženě pohled k zemi jako vždy, když si nevěděla rady ale něco před ní se znovu pohnulo.

Lekla se, že se jí David chce dotknout, ukonejšit a tak po něm hodila varovným pohledem, nestála o žádný soucit ale všechna zloba se náhle rozplynula, když hleděla na jeho otevřenou dlaň svorně nataženou k ní.

Ležela na ní malá obálka z origami, podobná té bílé kterou prve dostala.

„Tohle je něco co vám pomůže, uvidíte až si to vezmete, vzpomenete si na mě," usmál se David ale v jeho úsměvu bylo něco zákeřného, něco co tam ještě neviděla. To jak se mu leskly oči jako predátorovi číhajícímu ve tmě nebo jak se zvedl jeho koutek úst v něčem víc než jen milém úsměvu, který se změnil v úšklebek ale hned zase zmizel tak rychle jako se objevil.

K vlastnímu překvapení nezaváhala a ihned se po origami natáhla.

Obálka měla meruňkovou barvu, možná se každý Davidův lék odlišoval jiným odstínem, papír se ztrácel v jeho velké mužské ruce.

Kapitánka opatrně vzala prsty androidův dárek a mimoděk se nehtem na ukazováčku a bříškem palce dotkla jeho dlaně.

Ucukla a přitáhla si origami rychle k sobě jako by jí ho snad měl zase vzít.

„Děkuji," zamumlala, „ale co to je?" Nedala se jen tak.

„Uvidíte, ale pokud mi přikážete odpovědět a já vám to řeknu, nebude to už žádné překvapení," pravil tajemně tichým podbarveným tónem jež by nazvala, smyslný?

Vzduch jako by se mezi nimi opět vypařil a Katrininy mozkové závity běžely na plný chod.

„Pokud mě neotrávíš nebo nezdroguješ, tak je to myslím v pořádku," nuceně se zasmála ale moc jistoty v tom nebylo.

„Neohrozil bych váš život, to přeci víte," ujistil ji s tou hezkou tvářičkou, odešel zpátky k pultu a od něho k probouzejícím se kolonistům, protože se až teď k jejím uším dostala první desítka sténání a pak už nestačila rozdávat deky a nerezové nádoby.

                                                                                                                            

**********************************************************************************

 

Kolonisté se probouzeli, malátní, zmatení a bezmocní.

Přesně to si o lidech David myslel a neměl potřebu lhát. Katrin se ale zeptala co si myslí o posádce a ti byly přeci jen více schopnější.

Nic netajil, dělali jen to co se od nich očekávalo, stejně jako od něho.

Android stál, v ruce držel svůj tablet, hlásil jména a prstem je odškrtával. Jeho pozornost však přitahovala žena, která obcházela kolem svých pacientů.

Občas zachytil její letmí pohled, jak se po něm pokradmu dívá.

Přemýšlela o něm nebo o jejich rozhovoru?

Procházela jako jediný indigově modrý pták mezi bílými holuby.

Pokládala deky na stází podchlazená těla a nabízela útěchu dětem, které začaly brečet. Ozvala se řetězová reakce od nejmenších drobečků po ty starší ale zanedlouho se utišily.

David ji měl stále na očích.

Před chvílí si vyzkoušel Katrininu reakci a dopadla přesně podle jeho očekávání, nepřekvapila ho.

Přestože na ni doposud působil laskavě s vlídnou tváří, tak se ho přesto bála. Se zaujetím sledoval, jak se jí v očích mihl stín pochyb a strachu, když k ní vykročil. Oříškové zornice se mírně rozšířily a rytmus srdce poskočil na vyšší úroveň a to jen, když k ní udělal první krok a s každým dalším se zvyšoval.

Pozoruhodné, jak na vás působí různé věci a situace.

Stále tam zůstával primitivní strach skrytý a čekající, nedůvěra ve stroj, v něco silnějšího, aniž by jí za tu dobu dal důvod k viditelnému ohrožení.

Otázkou bylo, opravdu se měla bát něčeho co nemá násilí povoleno? Stejně tak mohla nevědomky potkat v davu lidí nebezpečného zabijáka z masa a kostí, který si vyhlížel svou další oběť.

Co bylo tedy více ohrožující? Lidé nebo stroje sestrojené lidmi?

„CHRISTINA PETRSONOVÁ," zavolal David k davu před sebou a kdesi vzadu někdo zvedl ruku.

Androidův hlas se zvučně nesl ozvěnou od jednoho k druhému.

„JANG ČCHING," i mladý asiat donutil své hlasivky k odezvě, přestože to znělo jako chrčení nějakého zvířete.

David dočetl seznam a ohlásil, aby k němu postupně přicházeli k prohlídce pro léky a tak to pokračovalo další dvě nekončící hodiny stále dokola.

Týmová práce se vyplácela, oba dva se svědomitě starali o svou práci jež si mlčky rozdělili. Během toho se na sebe občas usmáli na znamení, že je vše v pořádku.

Katrinina sebejistota se znovu obnovila a dodávala onu potřebnou jistotu ostatním, stejně jako intergalaktická jeptiška své rozhřešení.

Katrin procházela kolem lusků, poslouchala štkaní dětí, které hledaly své rodiče a také přemýšlela o jejich předchozím rozhovoru, ze kterého byla pořád trochu nesvá.

Když si myslela že ji David nesleduje, pozorovala jeho reakce k ostatním.

Nedalo se mu nic vytknout, zaujímal obezřetný otevřený vstřícný postoj a co ji zaujalo, na nikoho se ani jednou neusmál, zůstal chladný a striktní jako by si nechtěl získat jejich důvěru.

Katrin si vzpomněla na jeho úsměv při vlastním probuzení a nyní se cítila jako by měla to privilegium vidět ho z jiné stránky.

Mezi půlhodinovými přestávkami s Davidem probírala různá témata a zjistila, že je dobrým společníkem, nic méně ani neočekávala. Jeho rozhled a komplikované poznámky ji udržovaly ve střehu a daly jí nahlédnout na věc ze zcela jiných směrů a tak o jednotlivých tématech dál sama přemýšlela.

Kapitánka oceňovala, že si může s někým nezávazně popovídat a David se jí naopak ptal, jak pohlíží na různé věci, chtěl vysvětlit pár situací kterým nerozuměl nebo Katrin zaskočil otázkou: „Co je to láska?" U čehož se docela zapotila.

„Byla jste někdy zamilovaná kapitánko?" Zeptal se náhle David nevinně, když se oba sešli u nerezového stolečku a postrčili ho o dvě nové řady dál.

Ženin kybernetický společník se postavil na opačnou stranu a začal na něm seřazovat malé plastové průhledné kalíšky, zatímco Katrin si vzala do ruky plastovou nádobu a dávala do nich po jednom modré ampulky jako by připravovali základ pro nějaký kosmický moučník.

„Je toto téma nevhodné?" Vzhlédl k ní s tím zvědavým výrazem, kterému nešlo nevyhovět, jelikož to vypadalo jako by ho vůbec neslyšela nebo záměrně ignorovala, což mu vadilo. Chtěl svou odpověď.

Nedal se odradit její netečností.

Zajímavé, jak si byly v tomto ohledu podobní.

David byl jako malé dítě v těle dospělého muže, tak hladový po informacích pochopit vše kolem sebe, že to bylo až nakažlivé. 

Katrin se potutelně usmála, „není Davide jen nevím co odpovědět, nejspíše byl každý člověk za svůj život zamilovaný ale něco takového se dá cítit k člověku, zvířeti nebo můžeš milovat i svou práci co děláš. Láska je, když ti na někom záleží," pomalu také vzhlédla a podívala se mu přímo do očí, než zase pokračovala a lovila z paměti vhodná slova.

„Pokud je ti někdo blízký, jsi pro něho ochoten udělat cokoliv i nemožné, dokonce obětovat i svůj život. Nikdy jsem to ale neviděla a většinou se to popisuje v knížkách nebo filmech, které mají v člověku vzbudit pocit neohroženosti a obětavosti."

„Není to příliš vysoká cena ztratit kvůli někomu vlastní život? Nevidím v tom smysl," nadzvedl David zmateně obočí v nesouhlasu.

Nechápal to.

„Když zemřete, už nemůžete se svým partnerem být."

Katrin si povzdechla, „říká se tomu obětování. Ale tato fráze se používá převážně jen v médiích a ne v životě, realita je jiná a Romeo ani Julie neexistuje a možná ani neexistovali. Mohla to být Shakespearova fikce, která měla posluchače dohnat k slzám. Kupříkladu já jsem ještě neviděla nikoho, kdo by za druhého svůj život obětoval i když to může být myšleno i třeba jako darování orgánů, aby mohl dotyčný žít."

David přivřel oči, „láska je...komplikovaná," prohlásil náhle téměř s opovržením a mírně svraštil čelo, nejspíše to opravdu těžko chápal a Katrin se upřímně zasmála. Měl pravdu.

Láska byla zatraceně komplikovaná. Obtěžující a bolestivá.

„Opravdu musí být na jednu věc tolik výsledků? Je to matoucí a nejednoznačné."

Katrin se zasmála jeho zápolení, „myslíš Davide?" Odfrkla si ironicky, "i rovnice občas nemají řešení nebo jich mají naopak více, s láskou je to stejné. Je to tak trochu jako sázka do loterie jestli vydrží. Vůbec se tím nemusíš trápit. Je to pocit, bez kterého jde žít bez újmy na cti. Být zamilovaný je moc příjemná věc ale v polovině případů zevšední nebo zmizí a zbude ti jen lítost."

Android si vše ukládal do své záložní paměti, zatím z toho nebyl nijak zvláště moudrý ale uvědomoval si, že jsou různé podoby tohoto citu, který lidé označují jako láska. Bohužel pro Davida to byl jeden z nejkomplikovanějších s jakými se zatím setkal.

„Popište prosím jaké to je, chtěl bych ten pocit alespoň přiblížit," požádal ji slušně jako vědec, který obdržel souhlas od svého kolegy, že může začít pitvat žábu.

Katrin se začala potit.

Svěřovat se a vymýšlet definice na toto téma byl oříšek.

Vnitřně si tedy připravila krátký monolog.

„Láska ke druhému je silný pocit přitažlivosti, kdy toužíš s tím dotyčným být každou minutu svého života."

Vážně si oddechla, když to zahrála takhle chytře do autu ale to nepočítala s jeho zpětným úderem.

David znovu vzhlédl od své práce a v zamyšlení si přejel prstem po tváři jako by se toto gesto naučil pozorováním lidí, jeho pohled se zabodl kamsi do dálky do neznáma a pak se významně přesunul na ni.

„Přitahuji vás kapitánko?"

Katrin poskočilo srdce a vykulila oči.

Proboha, proč se ptá tak přímo? A co je to za otázku? Jak k něčemu takovému došel? Nejspíše neznal stud a zábrany, ani ostýchavost neměl nejspíše naprogramovanou.

Trochu ji to vyrazilo dech a jeden z kalíšků naplnila až po okraj, než k němu poplašeně zvedla oči jestli to myslí vážně.

„Cože? Proč se ptáš právě na tohle?" Vyhrkla nechápavě Katrin.

„Když jste sem přišla, ptala jste se mě zda existuje živá předloha mého modelu, žádný jiný závěr mě nenapadá, proč byste se s ním chtěla setkat, než že vás má vizáž přitahuje."

Teď ji dostal v přesném rozsahu. Střela do černého, ale tomu nemohla říct!

Co teď? Má lhát? Nepozná to? Nebo jí to promine?

Ve zmatku zvedla kalíšek a celý obsah nasypala zpátky do plastové nádoby.

„Neřekla jsem, že bych se s ním chtěla setkat, jen mě zajímalo...ale to je jedno," slovíčkařila a zakroutila ledabyle hlavou jako by ji to nezajímalo ale androidovy senzory neošálila.

Cítil v tom rozpor, takže bylo zcela možné, že odpověď je ano.

Žena na sobě vnímala Davidův pronikavý pohled a byla lehce nervózní, nechtěla se ocitnout pod palbou dalších takových zákeřných otázek.

„Neodpověděla jste mi kapitánko."

Katrin Davidova neústupnost dopalovala ale neztratila nervy, zato se červenala jako rak ve vroucí vodě.

„Máš pohlednou tvář a jsi přitažlivý, to chceš slyšet?" Odvětila otázkou a v jejích očích byly jiskry, jako malý ohňostroj, když ho probodávala pohledem.

„Není důvodu ke znepokojení slečno Leeová, byla to jen konverzační otázka, zajímalo mne, jak na mne lidé hledí a vy jste první koho jsem se na tento názor ptal. Hranice mezi krásným a ošklivím jsou pro mne dosti velkou škálou a někdy se mohou překrývat. Co je pro jednoho nepříjemné pro někoho může být opak."

Žena naproti němu ho neopravila, jen na něho dlouze zírala, zatímco se její podráždění rozpouštělo jako kostka cukru v čaji.

Nakonec to vyznělo zcela jinak, než předpokládala.

„Děkuji za váš názor," věnoval jí David svůj nevinný úsměv a odešel k pultu aktivovat další řadu spacích komor.

 

**********************************************************************************

 

Katrin si oddechla, že komplikované téma lásky a zamilovanosti rychle ukončili jen s pár chvilkami trapnosti ale něco jí říkalo, že se k tomu jistě vrátí ale ona doufala, že to bude za dlouho.

Nyní jí však vrtalo hlavou, zda to co k Patrikovi kdysi cítila opravdu byla láska, tak jak ji sama popisovala nebo zda to byl výplod její fantasie...

Tenkrát se na to dívala jinak, byla šťastná, spokojená a teď zbyla jen hořká zášť a tu díru uvnitř těla co po něm zbyla by s chutí naplnila Patrikovou krví a kousky těla, na které by se slétly vrány.

K čertu s ním, už ho nikdy neuvidí, vlastně už ho neviděla pět let a to byla velká odměna zcela stačilo, že se jí o něm občas zdálo, i bez toho by se ráda obešla.

Katrin si povzdechla a pomohla cizí ženě se posadit. Podepřela ji v zádech, třásla se tak, že to prostupovalo i do jejího těla.

„Všechno bude v pořádku."

Další ke komu se přiblížila byl asi osmiletý chlapec, který otevřel své smaragdové bystré oči a ihned se posadil.

„Ne tak rychle, ublížíš si," řekla mu a přiblížila se ze strany, chtěla mu pomoci ale odstrčil její ruku se vzpurným výrazem.

„Nepotřebuju ničí pomoc," zavrčel tiše a hlas mu přeskakoval, s takovou reakcí se ještě nesetkala a na chvíli nevěděla jak zareagovat.

Kluk se na ni snažil zaostřit ale viděl jen růžovo modrou šmouhu.

Žena si dala ruce v bok, „fajn, nebudu ti pomáhat když nechceš," odsekla Katrin stejným tónem jako on, načež se chlapec zamračil. Pokud si myslel, že se ho někdo bude doprošovat jako ostatní dospělý, tak se klouzal na špatném ledu.

„Kdo jste?" Zasýpal a rychle mrkal, aby zahnal tu dočasnou slepotu. Byl hezký takový tím drzým způsobem, kterému nešlo odolat. Nebyl to žádný ustrašený králík nebo maminčin mazánek ale...

„Kapitánka téhle lodi mladý muži," dodala do svého proslovu náležitou vážnost a zřetelně viděla, jak se kluk ušklíbl.

„Dobrej vtip a teď vážně."

Drzý spratek!

„Nelžu, kdo jsou tví rodiče?" Snažila se z něho něco vytáhnout, protože z toho kluka koukaly potíže, cítila to v kostech a taky se nemýlila.

„Nemám rodiče, dospělí jsou jen na obtíž," pozvedl uraženě špičatý nos, jež jí připomínal sjezdovku a chytil se rukama obou stran kóje, nejspíše se mu motala i hlava ale byl natolik hrdý, že se rozhodl nezvracet.

Katrin svraštila obočí a na čele jí vystouply vrásky ze samé trpělivosti, „jak to myslíš, že nemáš rodiče Petře Pane?"

Ten kluk pootočil hlavu jejím směrem a úšklebek mu z tváře nemizel, „přesně tak jak to říkám, máš snad ucpané uši nebo si na nich sedíš?"

Kapitánka se nadechla nosem a snažila se posbírat všechnu svou trpělivost, když ji upoutalo něco pod chlapcovou kombinézou, co se začalo hýbat.

Katrin vykřikla a ustoupila dva kroky dozadu ale kluk chytil zip kombinézy a mírně ho stáhl, pod krkem se mu náhle objevilo něco chlupatého a začalo to provokativně mňoukat.

Ten zatracený kluk měl u sebe celou dobu malého černého pasažéra!

Kocouří hlava se mírně zmateně otáčela na jednu i druhou stranu a budila dojem, že koulí očima.

„Tys měl sebou kočku? Víš jak je to nebezpečné? Box není stavěný, aby udržel dva životy současně, mohl jsi..."

„Zbytečný starosti dámo, já přežiju všechno," natáhl ruku dopředu a až teď si Katrin uvědomila, že s ní není něco v pořádku, nebyla lidská. Žádné růžové prstíky ale endoskelet, kovové třecí vysoce ohebné klouby, potažené vrstvou bílé polymerové kůže. Paže nevypadala lidsky jako tomu bylo u Davida ale tak aby bylo znát, že je to dokonale vytvořená robotická protéza.  

Chlapec stiskl prsty do dlaně a zase je rozevřel na důkaz, že to není jen hračka, pak si ji přitáhl k tělu a něžně podrbal kocoura pod bradou jedním ze svých kybernetických prstů.

„Na tom nic nemění, že je to nebezpečné a..." ani teď neměla šanci větu dokončit, protože se za jejími zády objevil stín. 

„Děje se něco kapitánko? Křičela jste."

David se postavil vedle ní jako strážce a ochránce v jedné osobě.

„Co? Vy jste vážně kapitánka?" Podivil se kluk nevěřícně a trochu mu to vzalo vítr z plachet.

Přeci jen na něho autorita platí, pomyslela si vítězně Katrin.

„Ano kluku a prosila bych trochu úcty," snažila se ho zpražit, jo, výchova dětí nebyla vždy lehká.

„Jaké je tvé jméno?" Zareagoval ihned David a prohlížel si chlapce i tu chlupatou věc vykukující pod jeho overalem.

„Damien Dalton," prohlásil hrdě, „a tohle je Hračka," oslovená kočka poplašeně zamňoukala jako by byla opilá.

Katrin se i skrze tento nepříjemný výstup musela usmát, jak jí cukaly koutky. Horší jméno si to zvíře zasloužit nemohlo.

„Zajímavé jméno, to se ještě dnes dává?" Rýpla si záměrně a Damien se ohradil.

„Vybral jsem ho sám!"

„Žádné takové jméno v databázi nemám," zamračil se nesouhlasně David, jež neměl rád, když se něco vymykalo principům a obrátil se ke Katrin čelem. Udělala to samé. Oběma bylo jasné, že se jedná o chlapce a ne o kočku.

„To není možné, je tu v kapsli, má tu místo, musí někomu patřit. Jak by se sem jinak dostal? Někdo ho musel při odletu přijmout a uložit. Nemohl se sem jen tak zatoulat."

„Černý pasažér. Někdo ho sem musel přivést máte pravdu, dám si za úkol to prošetřit," přišel David s jediným možným závěrem i řešením.

„Dobře ale co teď s ním?" Rozhodila rukama, „nemůžeme ho zavřít někam do skladu."

Než však vymysleli co s tím uličníkem provedou, dotyčný se tiše přehoupl přes okraj kóje a postavil se na zem na své hubené vratké nohy.

Už chtěl jít nepozorovaně pryč ale David se pohotově natáhl a chytil ho vzadu za thermo oblek, aby ho udržel na místě, „nikam chlapče."

„Pusť mě!"

Damien se začal vztekat a jako vrchol toho všeho kopl Davida do nohy, což bolelo jeho víc než androida, který ho stejně nepustil.

„Doporučuji, abyste se zklidnil pro své vlastní dobro, jinak budu muset přikročit k donucovacím prostředkům," varoval ho přísně ale kluk byl tak otrlý, že na něho slova nějakého dospěláka působila asi jako oblázky hozené do vody.

Nepřestával sebou házet, „uklidním se, až mě pustíš," prskal ten malej Jidáš a dvakrát už se Davida kopnout nepokoušel, protože to akorát odnášely jako prsty u nohy.

Android se podíval na Katrin a ta přikývla.

„Tak a teď nám...hej kam si myslíš, že běžíš?" Vykřikla za ním.

Damien nasadil tempo a byl tak drzý, že stojící dvojici ještě u dveří zamával, než jimi proběhl pryč za mňoukání té bláznivé šilhavé kočky.

„Čert toho spratka vezmi, najdeme ho později, loď není místo kde by se mělo dítě jen tak toulat. Víš co je komplikovanější než láska Davide? Děti. Máš mé plné svolení mu ty své prášky nacpat až do krku," mávla Katrin rukou ke stolku s medikamenty a vrátila se k dalšímu pacientovi, zatímco se její společník ušklíbl.

„Bude mi potěšením kapitánko."

 

*********************************************************************************

 

Celý proces končil až o další dvě hodiny později a to už Katrin toužila po vydatném obědě, který by nasytil protestující žaludek, který kňoural hlady.

Nyní měla dobrou představu o tom, jak těžkou práci mají sestřičky v nemocnicích. Nebyla to ani tak fyzicky jako psychicky náročná práce, kdy jste se museli pořád usmívat, až jí bolely všechny svaly v obličeji.

Společně poté s Davidem sklidili nejnutnější a s vozíkem nastoupili do výtahu jako poslední.

„Přemýšlím co udělám s tím klukem, pokud tu nikoho nemá, nemůžeme mu dát vlastní ubikaci je ještě moc malý i když to vypadalo, že se o sebe dokáže postarat ale mám tušení, že to bude magnet na potíže," povzdechla si Katrin a zády se opřela o chladnou stěnu výtahu aby si odpočinula.

„Mohla byste požádat někoho z posádky, aby si ho vzal k sobě jako opatrovník. Pilulku?" Navrhl David ale nevypadalo to, že je z toho příliš nadšen asi jako ona a podal jí známí prášek s minerály. Bylo od něho hezké, že stále myslel na její zdraví ale s díky odmítla, neměla teď chuť cucat nějaké rozdrcené kamení.

„Snad se ho někdo na těch pár měsíců ujme, než se postaví základna a když ne, strčím ho do vězení k ostraze a kočku za trest vykastrujeme," dovolila si trochu drsnější vtípek a David s tím sympatizoval nakrčením koutku rtů směrem nahoru.

„Doufejme tedy, že se ho někdo ujme dříve, než nás zažaluje za ublížení svému mazlíčkovi," dodal provokativně.

Katrin souhlasně a neskutečně vážně pokývala hlavou, pak se tomu sama zasmála. Tak trochu špatný humor v nelehké situaci ale evidentně v něm oba našli zalíbení.

Během deseti minut vrátili pojízdný vozík i s léky na ošetřovnu a nastoupili zpátky.

Čtvercový kovový prostor se naplnil poznámkami na účet toho kluka a Katrin napodobovala jeho chování. Snažili se tu situaci trochu zlehčit, než výtah ohlásil palubu A.

Už chtěli společně vystoupit, když se Davidovi v očích znovu mihl ten netečný stín, zastavil se, chvíli byl nehybný, poté zavřel a otevřel oči, aby se na kapitánku podíval.

Na pár chvil vypadal jako v transu u hypnotizéra, až měla obavy.

Bylo něco špatně?

„Hned jsem zde kapitánko, zatím se nenechte rušit od jídla."

To bylo vše co řekl, David udělal krok zpět a než se Katrin stačila na něco zeptat, dveře se před ním zavřel, aby sjel zase dolů.

Co mohlo být tak naléhavého?

Nejspíše se někomu udělalo nevolno, přemýšlela a obětavý android hned přispěchá na pomoc.

Sama pro sebe pokrčila rameny a šla do jejich malé jídelny. V polovině oběda už tam byla Jovovičová, pro kterou bylo každé jídlo jedním z nejdůležitějších věcí dne, dále Margo Russo, hřmotný muž jež svou postavou a huňatým knírkem připomínal medvěda a ještě Fishová s Charlesem.

„Zdravím," zvedla ruku na pozdrav, „co je dnes dobrého?"

„Automat se trochu zbláznil, pokud je libo těstoviny s jahodami a tuňákem nebo bavorské vdolečky s majonézou a sypané sýrem pak dobrou chuť," mlaskla nepříjemně jazykem rybička, dloubala se v těstovinách a separovala ji na dvě poloviny, slanou a sladkou.

„Mě to připadá jako dobrý nápad, takové kuchařovo tajemství," zamručel Russo hlubokým dobráckým hlasem, „ale když se vám to nelíbí, spravil bych to ale to by mi někdo musel dát nářadí a to jsem od rána nenašel."

Katrin si vzpomněla na androidův pokoj a jeho pracovní stůl, tak nějak typovala že by tam mohl mít i hasák, klíč i šroubovák.

„David bude jistě vědět kam se to podělo, měl tu vše na starosti," dodala na vysvětlenou.

Kapitánka přešla k automatu a rozhodovala se, „asi si dám raději ty těstoviny," zazubila se ironicky, fanfára jejího žaludku to potvrdila se všemi poctami. Trochu se zastyděla ale byla opravdu hladová, měla více snídat.

Poučení pro příště.

Charles se ušklíbl v odezvě, „pěkně po kolonistech vyhladovělá co? Jednomu dají zabrat, no alespoň už tu nebudeme sami bloumat po chodbách, až se loď zaběhne do starých kolejí, už to tu nebude jako městečko duchů na divokém západě..."

Máme tu Damiena drzého nesnesitelného spratka s opelichanou kočkou, co s ním? Kdo to vlastně je? Kdo ho bude mít na starost? Kdo si vytáhne černého Petra?

Katrin čeká malá slovní kopaná s Davidem na téma city, ten stroj je vážně k nevydržení! Do všeho strká nos a chce znát vše co mu není jasné. Je to únavné!


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 8. 07. 2019 - 20:40 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.