Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 5. - Xanax, Hypnogen nebo něco víc?

 

Kapitola 5

Xanax, Hypnogen nebo něco víc?

 

Katrin zamířila vnitřní chodbou na můstek ale našla tam jen Charlese a Joshe, jak se baví o výsledcích fotbalu, tak někdy před dvěma roky.

Statný mladý voják v maskáčovém triku se loktem opíral o jednu ze skříněk, zatímco biolog naproti němu nadšeně gestikuloval rukama a naznačoval výkop imaginárního míče.

Jakmile však vešla, Josh se nadechl a postavil do pozoru.

„Pohov vojáku," zamumlala, "nenechte se rušit pánové, jen se jdu podívat co se tu děje."

„Všechno v pořádku kapitánko, nic výjimečného, jen pár asteroidů na předním skle, nic co by stěrač nezvládl," zasmál se Charles.

„Stěrač?" Zakroutil nechápavě Josh hlavou a biolog obrátil oči v sloup.

„No stěrač od auta, to byl vtip, vám vojenskejm než něco dojde..."

Katrin se rozhlédla po osvícené místnosti, kontrolky ukazovaly, knoflíky svítily a na holografickém stole se neustále měnily pixely s hodnotami a předváděly zhruba povrch Andrisu 10, který se každých pár vteřin v pravidelných intervalech zvlnil a ukázal jiný kvadrant, jak se počítač snažil skenovat povrch na dálku.

„Hm, dobrá práce," pochválila je a všichni se pomalu přesunuli ke stolu.

Bylo to téměř magické jako vyskakující hodnoty decibelů na starém přehrávači.

Hologram byl šedivý a vcelku nic neříkající.

„Máme ještě čas ale nikdy neuškodí být připraven. Pokud by se nedej bože ukázalo nějaké mimozemské stavení, mohl by to být průšvih. Neradi bychom rozpoutali galaktickou válku o cizí území," přejel Charles svou rukou nad stolem, aby obsáhl celou plochu.

„Obydlení Andrisu 10 se nepředpokládá, s touto informací jsme odlétali ale je pravda, že realita může být jiná," připustila Katrin. 

Charles se ušklíbl, „ vždycky tu může být někdo lepší, kdo nás může předběhnout a natřít nám to, přeci si nemyslíte že jsme ve vesmíru sami," doprovodil to svým hřmotným smíchem plným pobavení ale jí do něho právě nebylo.

Pokud by tu něco takového existovalo, znamenalo by to problém jako by už nestačil ten se sabotérem. Přeci jen by ji zajímalo zda o tom Josh ví, netušila jaký vztah s Jovovičovou mají ale jejich morálce věřila. Mohli si navzájem informaci předat.

„Pokud jo, mají se na co těšit, sklad je plnej arzenálu, takže pokud někdo vystřelí, nedáme se jen tak. Klidně si stoupnu do první linie a usmažím jim prdel," dušoval se Josh tvrďácky jako by na ni chtěl udělat dojem.

Ne, tak ten tutově o ničem neví, usoudila Katrin a hned byla klidnější.

„Raději zůstaneme nohama na zemi, nehodlám stát za konfliktem vesmírných rozměrů," pravila smířlivě.

„Nemusíte mít strach, třicet procent planety je zhruba oskenováno radarem, spouštěl to Margo asi před dvěma hodinami a zatím nic. Počkáme si, až na konečný výsledek tak za další tři a půl hodiny." 

Katrin nevěřila, že by se tam něco našlo nebo spíše se za to modlila, ne že by nerada podpořila nějakou mimo druhovou alianci ve spolupráci jiného druhu ale nějak pochybovala, že všichni vyspělí tvorové jsou schopni akceptovat jinou novou formu života ve své blízkosti, stejně jako by tomu bylo na Zemi. Všeobecně se o tom diskutovalo ale žádný člověk ještě neměl možnost k navázání kontaktu, natož spolu koexistovat. Skoro to vypadalo jako by byly ve vesmíru sami, jenže to mohl být klam.

„Ukázal se tu Jack?" Zeptala se náhle a obrátila se k mužům čelem.

„Když jsme přišli, odcházel s tou hezkou blondýnkou...Juliet," mrkl na ně spiklenecky Josh a založil si vypracované paže na hrudi, aby ještě více podpořil své svaly. Na Katrin to nepůsobilo.

„Dobře," pokývla hlavou a opustila můstek.

Oba muži se na sebe podívali a nadzvedli obočí. 

„Myslíš, že spolu něco mají?"

Charles pokrčil neurčitě rameny a začal se uculovat, „ty si myslíš, že ne? Já bych tomu i věřil, je to pěkná ženská i když trochu děsivá."

„Ty bys věřil všemu," zasmál se voják a popošel, aby si sedl do polstrovaného křesla a otočil ho, aby měl výhled do místnosti, než na palubní desku.

„Snad si nemyslíš, že bys u ní měl šanci? To je nejlepší vtip století chlape. Ale kapitánka nevypadá, že by se jí líbily svalovci bez mozku," utahoval si ze svého kolegy biolog.

„Pořád lepší, než zkoumat bakterie a prvoky, tím bys jí vážně ohromil. Ženský na tohle přímo letěj," prohodil ironicky.

„Jo, to máš fakt," kapituloval se smíchem Charles. 

„HA HA nebo umíš si představit Montyho, jak spolu zkoumají kameny?"

 

**********************************************************************************

 

Dveře se zavřely s tichým syčivým zvukem, který kapitánka nesnášela ale začala ho akceptovat jako nedílnou součást lodě.

Katrin zůstala stát uprostřed chodby a přemýšlela.

Měla plnou hlavu dojmů i starostí, chtěla...ne, potřebovala se někomu vypovídat a Jack byl pro ni jasná volba. Nyní však váhala, co když je někde s Juliet? Tou pohlednou projektantkou a právě si vyměňují vzájemné sympatie?

V životě sice Jacka neviděla se ženou ale nemusel jí také říkat všechno a gay taky nebyl.

Jeho soukromí život mohl být zcela jiný, než jak ho viděla ona.

Jistě že by mu to přála, byl to její nejlepší kamarád, bylo by hezké kdyby si našel družku a založil na Andrisu 10 rodinu, měl děti a zestárl, zatímco ona bude sama, protože nedůvěřovala mužům...

Katrin sevřela rty jako by rozkousla kyselí bonbon.

Zatraceně, přeci by na něco takového nežárlila, ona měla úkol kterému zasvětila život podobně jako mnich své víře. Založí kolonii a její jméno bude vytesané na prvním základním kameni. To chtěla. Uznání. Přijetí. Respekt.

Velký úkol. Nemohla se zaobírat nějakou rodinou a ztrácet čas běháním okolo brečících dětí, které jí smrkaly do sukní. Takhle si přeci život nepředstavovala, byla zrozena pro větší věci.

Rozmnožování raději nechá na jiných.

Znovu se rozešla.

První kam zamířila byla Jackova ubikace ale už z dálky měla tušit podle stále více hřmotných hlasů, že ji čeká velké překvapení. Jakmile došla k hádající se trojici netušila o co jde, ani jak ten uzel rozmotat. Jen nechápavě koukala z jednoho na druhého.

Názory si tam vyměňovala Julie s Fishovou ale jakmile k nim zamířila, hluk náhle ustal a Fishová odkráčela uraženě na druhou stranu.

Katrin by nevěřila svým očím, že někdy uvidí tichou poddajnou rybičku v takovém zuřivém rozpoložení. 

„Co se to tu děje?" Zeptala se kapitánka slušně a Juliet jí se stejným ohněm odsekla: „Nic."

Hned na to se podívala na Jacka stojícího ve dveřích své ubikace a odkráčela opačným směrem, než její soupeřka.

Katrinin zkoumavý pohled se přesunul na muže, jež se tvářil kysele jako ona před chvílí.

„Co to mělo znamenat? Nedával si doufám nikomu morální kázání. Sám bys ho totiž potřeboval."

Jako odpověď ji popadl za ruku a vtáhl do svého pokoje.

„Co je s tebou? Vypadáš jako zbitý pes," nenechala ho na pokoji.

"Skoro jsem dostal pěstí. Nevěřila bys jakou lavinu dokáže jedna blbá pusa, teda dvě," opravil se a začal chodit po pokoji sem a tam jako by se snažil vystřízlivět.

Katrin se přišla vypovídat ale nejspíše to bude naopak jak vidno.

„Tak řekneš mi už konečně co se stalo a proč mi tu z lodě děláš minové pole?"

„Co ti na to mám říct, je to tvoje chyba," stál k ní zády, takže nemohla říci, jak se cítí nebo tváří a z jeho zad taky číst neuměla.

„Jak moje chyba? Co jsem udělala Jacku?" Rychle ho obešla, aby mu čelila zpříma tváří v tvář ale ten blbeček se začal smát.

„Víš jak jsme po probuzení slavili a tys klidně zmizela? Tak jsem se trochu opil a dal jsem pusu na tvář těm dvěma, kdo by řekl, že to budou brát tak vážně jako by si myslely, že je to nějaký závazek. Proboha tohle není Vatikán. Já se v ženách vážně nevyznám. Pořád si něco domýšlejí, křičí a div si nervou vlasy."

Smích se odrážel od stěn, div Jack nebrečel.

Katrin si přitiskla dlaň na čelo a zhluboka si povzdechla, než do něho strčila a Jack se svalil na pohovku, jež stála za ním.

„Jacku Williame jsi vážně nepoučitelný proutník číslo jedna, ani bych se nedivila kdyby se ty dvě spojily a něco ti neprovedly, ještě bych jim k tomu zatleskala," ukázala na něho prstem, což jen odmávl rukou. 

„Ta tvoje vážnost tě jednou zabije má milá. Ale kdyby jsi chtěla to jejich dilema vyřešit, můžeš začít chodit se mnou a nikdo jiný na mě nevztáhne prst," zazubil se Jack jako sluníčko a Katrin nevěděla, jestli to myslí vážně nebo si z ní dělá legraci.

„A ušetřit tě spravedlivé odplaty? Ani náhodou doufám, že ti alespoň přilepí boty k podlaze," vysmála ho tentokrát ona a Jack na ni vyplázl jazyk, předklonil se v sedě, opřel si lokty o kolena a ukazoval jí jak je viditelně bezstarostný.

„Řekni, myslíš to s nějakou vážně?" Dobírala si ho.

„Jenom s tebou zlato," poslal jí vzdušný polibek a Katrin se usmála. 

„Vtipné navigátore, aby z tebe nebyl poslední technik."

„Ale jedno bys pro mě přeci jen mohla udělat," navrhl s klukovským leskem v očích, jež byl ukrytý za tou usměvavou tváří.

„Nejdřív to řekni a pak o tom zauvažuju."

Nikdy raději neslibovala nic dopředu.

„Mohla bys alespoň předstírat že jsme spolu, to by mohlo mé faninky trochu uklidnit nemyslíš?"

Katrin to brala jako hru a pokrčila neurčitě rameny.

„A odměna? Co za to?" 

Jack se zamyslel a ohrnul spodní ret jako malé dítě, které se snaží vyplížit ven pod zákazem domácího vězení.

„Třeba...můj speciální domácí koláč s rozinkami, ten si zbožňovala!" Vyhrkl a jeho nadšení bylo téměř nakažlivé, téměř...

„Hm Katrin?" 

„Promiň asi jsem neposlouchala," trhla hlavou a vrátila se ze zamyšlení zpátky do pokoje.

„Takhle rozrušenou tě neznám, nemáš hlad?" Jack se znovu zazubil a ona zakroutila hlavou jako by se to celé dalo vyřešit nějakým sendvičem s burákovým máslem.

Kapitánka přešla po pokoji, ztěžka si sedla vedle něho a schoulila se do sebe tak, že si přitáhla nohy k sobě a položila si bradu na kolena.

„Mám starosti Jacku, včera se něco stalo a já nevím jak to mám vyřešit, nemůžu se tvářit jako by se nic nestalo," svěřila se pomalu. Pořád trochu váhala, zda mu to má říci ale pokud bude mlčet, bude se tím užírat a nakonec se v tom moři utopí.

„Tak do toho holka, řekni Jackovi jaký červík ti vrtá v té růžové hlavě a já pak zavolám nějakýho prince, aby drakovi usekl hlavu."

„Tak lehké to asi nebude, Jovovičová na něco přišla ve skladu. Se zbraněmi se něco stalo a David má podezření, že by to mohl mít na svědomí někdo z posádky. Neumím si představit, že by mezi námi byl nějaký špion, někdo kdo by nás mohl ohrozit."

Katrin se na svého kamaráda ustaraně podívala z pod závoje svých vlasů.

„Sakra, tak to jsi nepřeháněla, jak jsou v tom zbraně, není to právě dobré," Jackův výraz se stal zahloubanější a dokonce se mu na čele vytvořila i vráska.

„Nesmíš to nikomu říci, víme o tom jen mi tři a ty neoficiálně. Mohl by to být kdokoliv, David podezírá Montgomeryho," raději pomlčela, že on byl tím druhým kandidátem, nemohla by to ani vypustit z pusy.

Katrin sama natáhla ruku a položila ji na Jackovu. Potřebovala jeho kontakt, vědět že je živý, zdravý a ochotný jí naslouchat. Bytostně si přála, aby ji pochopil a nějak to vyřešil za ni.

Mírně zvedla hlavu a věnovala mu štěněčí pohled, „ vážím si toho, že jsi letěl se mnou a to poslední co bych si přála je tě ohrozit, nikdy bych si to neodpustila Jacku," vydechla měkce a ruka pod ní zareagovala, otočila se a vroucně stiskla v dlani její.

„Nemusíš se bát lásko, umím se o sebe postarat," mrkl na ni, "a ty se raději zamykej, pro jistotu. Mám nápad, co kdybychom si pustili nějaký film na odlehčení, přijdeme oba na jiné myšlenky hm?"

„Ne, děkuji za nabídku Jacku myslím že půjdu, nejspíše bych se nesoustředila, pořád to mám v hlavě..." vyslala k němu uhýbavý pohled. Nelhala ale nechtěla, aby se její sklíčená nálada přenesla i na něho.

„Fajn, tak někdy jindy," zamručel Jack na oko smutně a vstal, aby ji doprovodil ke dveřím.

Lehce se kolem ní protáhl a jakmile se otevřeli dveře, nakoukl nejprve sám do chodby jako by tam mělo čekat nějaké překvapení. Nikde nikdo. Pusto, prázdno.

V duchu si oddechl a nechal Katrin projít.

„Půjdu si trochu číst, snad mě to přivede na jiné myšlenky."

„Já jdu za chvíli na můstek a pak mě vyzvedne Harker a Margo, zvali mě na přátelskou partii pokeru, třeba se ještě někdo přidá."

„Tak to příjemnou zábavu, hazard není nic pro mě, knihy mají alespoň potenciál," mávla rukou Katrin na znamení odmítnutí a počastovala ho skeptickým pohledem.

Jack pak udělal krok k ní a mírně se naklonil, čekala nějakou mužskou ješitnost, výsměch, vtip ale ne že jí dá pusu na tvář.

Byla to bratrská pusa ale průmyslové kameře v rohu chodby, která se zastavila na své otočné ose se to mohlo zdát jakékoliv.

 

**********************************************************************************

 

Katrin odešla od Jacka možná ještě ve větším zmatku, než tam původně přišla.

Ne že by jeho polibek na tvář brala nějak vážně, nebyl to od něho první a jistě nebude ani poslední. Byla však ráda, že ho má. Byl jako její bratr, vždy ochotný ji bránit a naopak dělala tu samou práci.

Odešla tedy s mírným shovívavým úsměvem a zamávala mu, než vešla do vlastní ubikace oddělené od ostatních.

Svlékla si uniformu a osprchovala se, po hybernaci se pořád mírně potila ale mohl to být stres z nových informací.

Po koupeli se převlékla do něčeho volnějšího a co jiného na to bylo vhodné, než staré tričko a vytahané tepláky. To oblečení jí dodávalo nádech a komfort starých dobrých časů, kdy se na vysoké pořádaly seznamovací pyžamové párty pro nováčky a přestože už bylo obnošené a několikrát spravované, nezbavila se ho. 

Stáhla si vlasy do malého culíku, který vypadal jako špatně ustřižený ocas kouzelného poníka a zahleděla se na malou prázdnou knihovnu, která postrádala jakékoliv čtivo.

Police byly prázdné, žádnou knihu si sebou ze Země nevzala ale věděla, že na lodi knihovna je, aby se z ní další generace mohla učit ale znovu se převlékat a hledat ji bylo něco nad její síly.

Pokud šlo o knihy, měla raději tištěnou formu než tu na displej, líbilo se jí šustění stránek, vůně papíru a dotek vazby, připomínalo ji to dobu kdy se učívala a snila o tom čím je dnes.

Poslední naděje ležela v kufru, několik málo časopisů si sebou vzala jako památku. Vytáhla si je k sobě a bavila se jimi, vydrželo jí to docela dlouho protože nechtěla mozek zvlášť přetěžovat, jelikož se nemohla zbavit bolesti hlavy jako by jí stále připomínala, že je tu něco co nemůže ignorovat a nebude mít pokoj, dokud to nevyřeší. Tak pracoval kapitánčin mozek, nemohla být flegmatická a ignorovat to.

Jenže to se lehce řeklo.

Raději si tedy zapnula i tichou hudby z přehrávače, aby své myšlenky alespoň přehlušila, když už to nešlo přehlížet.

Ležela na břiše na své posteli a jak otáčela jednu z mnoha stran časopisu: „ historie vědy," zavadila pohledem o plastovou lahvičku na nočním stolu a psaníčko od Davida s jeho zázračným lékem.

Natáhla se pro něho a chvíli ho zkoumala, hladila ho palcem jako by se po hmatu snažila spočítat každé zrnko.

Skládané origami bylo důmyslné. Líbilo se jí, zcela přírodní, recyklovatelné, žádný škodlivý plast. Šikovně rozevřela jeden roh jako obálku a obsah nasypala do sklenice s vodou, zamíchala. Bílý prášek se rozpustil jako mlha v dešti, jakmile ho H2O absorbovala.

Katrin ihned sklenici vypila a až pak si uvědomila, že Davidovi vlastně věří.

Tento čin to dokazoval. Těžko by si vzala něco od někomu komu nedůvěřuje. Vlastně to nebylo ani tak kvůli důvěře ale ujištění, že jeho program by jí nepodstrčil nic škodlivého.

Možná byla hloupá, že o něčem takovém přemýšlí, až po tom co do sebe lék dostala ale proč by jí chtěl ublížit i kdyby mohl?

Vše zde bylo založené na důvěře. Pasažéři měli respekt k posádce Oberona, že budou v bezpečí a ta zase spoléhala na přesné rozkazy kapitána. Nic se neobešlo od vzájemné spolupráce a zpětné vazby.

Slovo důvěra Katrin připomněla Davidovy nebesky modré oči. Chladné jako alpské hory, hluboké jako oceán, třpytivé jako led na zamrzlém jezeře.

Milovala modrou barvu, vyzařoval z ní klid a jistota, podněcovala právě tu tak zvanou důvěru. Konstruktéři s psychology odvedli opravdu dobrou práci.

Hezké, zajímavé a občas měla i dojem, že v jeho očích modrá přechází do světle zelené. Obdivuhodné oči. Ona sama měla jen tmavé téměř černé. Nijak výrazné.

Jak tak kapitánka polemizovala o svých nedostatcích, zívla ale nebyla si vědoma že by byla unavená.

Přišlo to z čista jasna. To co ji však trochu probralo bylo zaklepání na dveře.

Katrin sebou trhla a hned šla k nim.

Jakmile se otevřely, hleděly na ni ty pomněnkové zornice, které ihned sklouzly po jejím těle nahoru a dolů v jakémsi hodnotícím intervalu.

Katrin na sobě měla domácí oblek a zastyděla se, neměla zájem aby ji v tomhle někdo viděl tak se alespoň nenápadně objala rukama, alespoň tak zakryla to, že nemá podprsenku.

„Přišel jsem se vás zeptat, zda mám začít s probuzením kolonistů kapitánko, čas je nastavený na půl šestou. Oživení musí probíhat v etapách kvůli místu a kontrole

zdravotního stavu, zhruba 100 lidí každých třicet minut. Celý proces bude trvat 1 den a šest hodin, je tu však i možnost že jako kapitánka oživení kolonistů odložíte ale ze strategických důvodů bych to nedoporučoval. Kolonisté se budou čtyřicet osm hodin regenerovat a čím dříve přistaneme ne Andrisu 10, tím dříve budeme moci začít se stavbou základny," nespouštěl ji David z očí, když tlumočil co měl na srdci.

Katrin měla pocit jako by jí viděl až do žaludku, bylo trapné najít ji v tak neoficiálním domácím obleku ale začínalo jí dělat starosti něco jiného a to, že se nemohla soustředit kvůli sílící únavě a čím dál větší neobvyklé ospalosti.

Co to s ní bylo?

Nadechla se, „v pořádku, máš mé svolení Davide ale chci, aby někdo na všechno dohlížel s tebou, nikdy nevíš co se může stát a proti něčemu takovému bych se ráda pojistila. Řekni někomu...ať jde s tebou a chci, aby...se po třech hodinách střídali. Je to důležitý...úkol."

Katrin se dlaní musela opřít o kovovou zárubeň dveří, protože ji únava stahovala dolů a znovu zívla. Při uvedení ostatních zpátky do provozu se mohlo stát cokoliv. Znala případy kdy člověk blouznil a napadl své kolegy, mohl se poškodit lusk a bylo potřeba ho nouzově otevřít, zdravotní indispozice, dušení, pocity úzkosti z klaustrofobie a tak dále. Nehodlala riskovat takové možné potíže, snažila se myslet na všechno a hlavně na bezpečí ostatních.

Pro kapitánku bylo stále těžší se soustředit na postavu před sebou, která se trochu rozpíjela tím, jak pomalu rozevírala víčka.

Chtěla spát.

„Jste v pořádku kapitánko?" Zeptal se David pohotově s viditelnou starostí ve hlase, když viděl jak pomalu usíná ve stoje naproti němu.

„Promiň jen...jsem...trochu unavená," vydechla, „neříkal jsi, že se tělo po hybernaci stále přizpůsobuje? Nejspíše jsem oslabená, vždy jsem měla sníženou imunitu."

David pohnul hlavou dopředu, "ano máte pravdu, hladiny cukru, tlaku a hormonů mírně kolísají, než se metabolismus ustálí," snažila se soustředit na jeho hlas ale už se jí nechtělo ani otevřít oči, navíc byl pro ni jeho hlas jako ukolébavka.

Ještě pár slov a jak by řekl android, vyřadí ji z provozu.

„Vlastně bych ti měla ještě za něco poděkovat a něco vrátit..." zamumlala na půl úst a z posledních sil se otočila a došla pro složenou deku.

Když k Davidovi došla, podala mu ji ale to už se jí zase zavřely oči a ona tam stála, zatímco hlava jí mimoděk klesla dopředu, až se čelem opřela o jeho rameno.

Deka spočívala mezi jejich těly a dělila je tak od sebe jako měkká plyšová bariéra. Poslední nitky vědomí se přetrhly a Katrin ten kus tkaniny vypadl z ochablých prstů k androidovým nohám, podlomila se jí kolena.

Davidova ruka zareagovala okamžitě, obtočila se ženě kolem pasu, čímž ji k sobě přitáhl aby nespadla. Podobně vypadali i opilci, kteří si ustlali na cizím rameni ale ti málo kdy byly roztomilý jako ona.

Obě těla se k sobě těsně přitiskla a Katrinina hlava zůstala na jeho rameni s mělkým spokojeným oddechováním.

David čekal, že se probudí ale zůstala slabá a poddajná jako hadrová loutka, kterou držel ve svých rukou.

Byl to zvláštní pocit, nikoliv nepříjemný.

Zkusil na ni promluvit ale s nulovým účinkem. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se mírně sehnout, vzít ženu do náruče a donést ji do pokoje.

Položil růžovlásku na postel, sesbíral poházené časopisy, položil je na úhlednou hromádku na stůl a ochranitelsky kapitánku poté přikryl pokrývkou.

Vyhlížela zranitelně a měkce jako dítě. Tvář příjemně uvolněná. Klidná.

David stál vedle lůžka jako němý strážce a chvíli ženu z výšky pozoroval.

Únava takového druhu nebyla obvyklá a tak se rozhlédl po pokoji, zda-li najde příčinu.

Na nočním stolku objevil lahvičku od doktora Lesse a lék své vlastní výroby. Sklenice vedle něho byla ještě vlhká, pár kapek bylo usazeno na dně i po obvodu uvnitř skla. Musela ho zapít, což bylo v pořádku. David si byl jistý že není škodlivý, avšak společně s jiným práškem mohl mít vedlejší účinky ale to nemohl předvídat dopředu. Nejspíše jeho medikament zvýšil účinky xanaxu.

Zůstal s Katrin několik dalších minut, kdy ji bedlivě pozoroval jako svůj pokusný subjekt a ujistil se, že je vše v pořádku.

Klidně dýchala, nevykazovala známky dušení, třesu, křeče, zimnice nebo horečky. Všechny hodnoty se zdály být v pořádku.

Svůj nový poznatek si později zapíše, třeba se bude někdy později hodit otázkou bylo, působil by na jiného stejně?

Pozorovatel věnoval svému subjektu poslední ochranitelský, či spíše zkoumavý pohled a odešel za svými povinnostmi ale myšlenkami zůstal u své kapitánky.

Androida zajímalo o čem sní, když nemá již možnost nahlédnout do jejího soukromého podvědomí nezbývalo než hádat, David však věděl co za pár hodin její mysl naplní až po okraj...

Android si v jedné z vedlejších místností vyzvedl připravený tablet se jmény kolonistů a nezbývalo nic jiného, než podle rozkazu k sobě někoho přizvat a odškrtávat jména.

David se vydal za Fishovou jakožto ženou, která plnila své povinnosti do puntíku a on chtěl někoho schopného, kdo nebude mrhat čas jeho a ostatních zbytečným mluvením jako například Montgomary se svými nudnými vtípky nebo Harker věčně si stěžující hypochondr.

Fyzička měla alespoň smysl pro detail jako on, což Davidovi vyhovovalo.

Během rychlosti světla se připojil ke kamerovému systému lodi, aby určil její polohu. Nacházela se poblíž strojovny. Neměl ponětí co na tomto odlehlém místě dělá ale rozhodl se ji oslovit skrze mikrofon, aby se sešli v místnosti s prvními sto kolonisty.

Přesně jak David očekával, vše šlo přímo skvěle.

 

*********************************************************************************

 

Katrin se probudila osvěžena na těle i na duchu. Spalo se jí tak úžasně, že to nebylo ani možné a dokonce než otevřela oči, dovolila si potěšený líný úsměv.

Hypnogen byl proti tomuto zázraku jen jako kosmický prach rozvířený v prostoru. Xanax byl vážně zázrak.

Tak nějak věděla, že se jí zdálo o výbuchu na měsíci, o té hrůze a strachu ale jako by od toho byla oproštěna. Stejný případ jako vám dají při operaci adrenalin, jež umrtví nervová zakončení v těle a vy si pak můžete klidně hvízdat, zatímco do vás řežou skalpelem.

Sen byl jen jednou z podobných variant na prožitý horor ale tentokrát to viděla jako divák v kině.

Kouř byl coby příjemný parfém, létající kusy trosek jako barevný popcorn, mrtvá těla se všude povalovala jako nafukovací lehátka u vody a křik se podobal sladkým písničkám, které se pouštějí dětem.

Katrin nikdy nebrala drogy, pokud tedy nepočítala návykový hypnogen ale ten jí takový stav nikdy nedopřál. Pokud to tak opravdu působí, neviděla důvod proč si ho nevzít každou noc i když měla obavu, že by po každém požití takhle odpadla.

Ženiny domněnky se náhle shlukly a nastal atomový výbuch, poslední co si pamatovala byla deka...

Ano držela deku, kterou chtěla dát Davidovi. A on byl poslední koho viděla takže...takže se tu stala nějaká záhada, protože se probudila v posteli a ne na podlaze, kde by měla na tváři vytlačený vzorek mřížkování.

Její nitro se trochu zachvělo a začalo hřát.

Postaral se o ni, už podruhé. Teď mu dlužila laskavost už dvakrát. Těžko mu za to dá bonboniéru.

Hodila to za hlavu a s popěvkem své oblíbené melodie vklouzla do koupelny.

Za deset minut už vcházela do malé jídelny, tentokrát tam bylo více lidí než předtím. Pět lidí bylo v družném hovoru a z toho co se dozvěděla vyrozuměla, že Less byl se svou rodinou a pomáhal manželce a dětem zotavit se ze stáze.

„Jak jde oživování?" Zeptala se věcně a šla si pro kávu.

Ostatní vypadali v dobré náladě, nejspíše už se z dlouhého spánku vzpamatovali.

„Jsme tak ve tři čtvrtě plánu, když jsem se naposled Davida ptal, zbývalo ještě kolem šesti set lidí," hlásila svým ptačím hláskem Fishová a její kyselý úsměv schovala za šálkem kouřícího nápoje.

„Kdo z vás se již zapojil?"

Téměř všichni zvedli ruku jako ve třídě, „ střídáme se po dvou hodinách, ono uhlídat takové stádečko je pro dva velké sousto, zvláště když polovina zvrací," Montgomary otevřel pusu a ukazováčkem naznačil co má na mysli.

„Monty u jídla ne, prosím," dloubl do něho Libreto a obrátil oči v sloup.

„Tady je někdo fajnovka, nebude to tím, že ti někdo hodil šavli za límec?" Zasmál se tmavovlasý podsaditý muž a ukázal na svého souseda vidličkou.

„Jednou mi to stačilo," otřásl se dotyčný poněkud znechucen, „budu vděčný, když si dá někdo službu za mě."

Joshova silná ruka mu přistála na rameni, „slabochu. Já viděl víc krve a orgánů než Less ve sví praxi a nestěžuju si."

„Od tebe to sedí, tys prý rozbrečel i děti vojáku," poškleboval se Monty.

Vražedný pohled přes rameno hovořil za vše ale Josh jen pokrčil svalnatými rameny, „neříkal jsem že umím zacházet s dětmi, dospělí jsou něco jiného, ty alespoň dělají co jim řekneš a nevytáhnou z tebe duši. Tedy většinou a navíc po téhle zkušenosti si nejsem jistý zda vůbec děti chci."

„Hele nebyla to podmínka přijetí na Oberona? Nespletl sis nějakou jinou bojovou akci? Ty co probouzíme jsou lidé v párech, kteří mají zvýšit populaci Andrisu 10. Tak trochu jako dva a půl tisíce Adamů a Ev," rozumoval s úsměvem Harker.

Katrin si nechala z automatu připravit ovesnou kaši z vloček s javorovým sirupem a společně s kávou se přiblížila ke stolu a zapojila se do hovoru.

„Tak trochu máš pravdu Harkere ale toto platí jen pro kolonisty, kteří byly za tímto účelem pečlivě vybráni, posádka takovou podmínku stanovenou nemá ale předpokládá se, že se do rozmnožování zapojí a založí rodinu, proto je tam také pár svobodných jednotlivců."

„Sex ten by ti mohl jít Joshi, stejně na nic jinýho nemyslíš," přisadila si Jovovičová a provokativně ho kopla pod stolem do nohy.

„Jau! To mělo být jako pozvání Jovovičová?" Mrkl na ni drze silák.

„Tak na to zapomeň, máš srdce stejně děravý jako cedník, nejdřív si ho zalep a pak si můžeme promluvit," vojačka odvětila s humorem.

„A vy kapitánko?" Zeptal se Libreto, což Katrin trochu zmátlo, jelikož se víc soustředila na své jídlo, než na konverzaci a poslední co slyšela bylo slovo sex.

„Cože?"

Harker a ostatní se culili, „zda máte někoho na lodi, děti, partnera...?"

Zakroutila hlavou, "ne, jsem svobodná a o dětech jsem zatím neuvažovala," přiznala se po pravdě.

„K otázce dětí by každý měl dojít vlastní cestou, není to věc která se bere na lehkou váhu," zapojil se do hovoru doktor Charles se svým britským přízvukem, který celé výměně informací dodával trochu noblesy.

„Takže nezastáváš názor, že udělat děti umí každej blbec?" Ušklíbla se Jovovičová.

„Udělat ano ale vychovat? To je jiná otázka," přikývl biolog a ostatní souhlasně zamručeli.

Malou jídelnou se ozval známí zvuk a dovnitř vstoupila Juliet Cori, vyměnily si nevraživý pohled s fyzičkou a šla se najíst, strategicky se posadila na opačnou stranu kulatého stolu a už na ni ani nepohlédla.

„Tak to vypadá že je řada na mě, nikdo jiný se nehlásí?" Monty vstal s těžkým povzdechem ale Katrin ho zastavila, „v klidu se najez, půjdu místo tebe, všichni si zasloužíte odpočinek a já se alespoň něčím zaměstnám," dopila kávu, obešla stůl strávníků, mezi nimiž pořád někoho postrádala.

Jack nejspíše ještě spal a nebo se rozhodl najíst v pokoji, aby se nemusel podívat do tváří svých faninek.

Dříve nebo později k tomu stejně dojde, osudu člověk neuteče, protože má zatraceně dlouhé nohy.

 

**********************************************************************************

 

Kapitánka Leeová si pospíšila napříč lodí a sjela tranzitem do stanice Nirvána, byl to zvláštní oduševnělý název ale návrhy jednotlivých podlaží nedělala ona.

Už uvnitř té železné krabice, ve které pokaždé podstupovala zkoušku se svou klaustrofobií, měla úsměv na rtech, protože se hluboko v sobě těšila.

Snad poprvé za celou tu dobu co byla na lodi se těšila na svou práci a možná, že i tak trochu na Davida.

On byl jako maják, který naváděl ostatní domů.

Možná, že na něho změní názor.

Zvláštní přirovnání ale bylo to tak a také byl jediný, kdo jí dokázal odporovat a nenechal se zastrašit či odehnat jejími změnami nálad.

Jakmile Katrin vešla do obrovské bílé haly, všimla si v řadách vyrovnaných lusků, jež se táhly do nekonečna. Některé byly už neaktivní a jiné stále uchovávaly život, plošně to připomínalo tkaný šedobílý koberec.

Kolem jediného blonďatého světlého bodu se houfovalo několik lidí, kteří přes sebe měli přehozené přikrývky a další odcházeli. Míjeli ji cestou pryč ke svým pokojům a zmatenými pohledy mapovaly okolí jako právě narozená lvíčata.

Android v modré uniformě k ní stál zády a vysvětloval nezbytné informace posledním deseti kolonistům. Vyhlížel sebejistě jako letový instruktor, kterého nic nepřekvapí.

Každý z právě probuzených měl nezbytnou pásku na ruce s vlastním osobním číslem a také kódem pokoje, kam se může uchýlit.

„Doporučuji se umýt, zahřát, chvíli si lehnout na postel a odpočívat, tekutiny a jídlo polykejte opatrně a pokud se vyskytnou nějaké potíže, ihned kontaktujte mě nebo doktora Lesse na ošetřovně."

Skupinka sborově přikývla a android je nasměroval ke dveřím, jakmile se pootočil všiml si Katrin, jak stojí nedaleko a hledí na něho.

„Vítám vás kapitánko, přišla jste se podívat jak pokračuje revitalizace?" Věnoval jí svůj milý úsměv, na který si začínala zvykat, stejně jako na úžasnou vůni čerstvě pražené kávy kterou na snídani měla.

Jako v obou případech něco co vás příjemně povzbudí a dodá energii.

Už to bylo dávno, kdy se na ni někdo takhle podíval, bylo by hezké po ránu vidět takovou tvář, jakmile otevře ospalé oči...ihned se ale zarazila.

Na co to myslí? To ji to tenkrát nestačilo? A navíc je to Android! Jak by s ním mohla normálně asi žít?

Dnešní ráno ji napadali divné věci...

Katrin rychle potlačila příval nepříjemných vzpomínek, jež už patřily minulosti a raději vykročila k Davidovi.

Výšivka s jeho jménem na prsou se zlatě leskla a ženiny oči si prohlédly celou jeho obdivuhodnou postavu. Pokud by mu dali patřičný klobouk a prýmky na ramena, vyjímal by se jako kapitán Oberona daleko lépe než ona. Byla to však jen podoba co ji mátlo a možná tak trochu záviděla.

Hezké rysy a dokonalé tělo, nic víc než pár obvodů, silikonu a šrotu.

Žádná krev, žádné maso ani duše. Nestvořil ho bůh ale člověk. Ten podstatný rozdíl, protože člověk nemohl být dokonalý, android ano.

Samotnou by ji zajímalo, zda jeho podobu tvořili podle skutečného muže a pokud ano, je stále naživu? Jistě by se zeptala ale bylo by to nekorektní, jenže ona měla pravomoc, k čertu s etickou stránkou.

Pro mnoho žen by to byla zajímavá odpověď a také věřila, že než kolonisté poznají že je syntetik, budou se k němu chovat jako k sobě rovnému a ženy...kdo by si pohledného muže nevšiml že?

Katrin už se téměř kousla do rtu nad tím nepříjemným pomyšlením ale to už stála před ním a vzpomněla si na Davidovu otázku mezi milionem svých, které se otáčely kolem její hlavy jako prstence kolem Saturnu.

„Ano i ne Davide," bylo příjemné jak jí jeho jméno splynulo ze rtů, „chtěla jsem se podívat ano, ale také jsem ti přišla pomoct. Libreto se zdál vyčerpaný a tak jsem se nabídla, že zbytek vyřídím za ostatní. Chci se zapojit, pokud budu moci?"

Kapitánčin úsměv byl prosebný, že ho David nemohl odmítnout...

David ví hodně a co neví to se dozví, není nic co by mu uteklo. Kapitánčiny menší obtíže se spaním jsou prozrazené a David má plnohodnotný lék, pomůže nebo spíše uškodí?

Katrin se rozhodla svěřit se Jackovi se svým novým problémem ale situaci to nijak neřeší, alespoň se jí ulevilo, že o tom může diskutovat no ne? Kdo by ji mohl pochopit více, jak nejlepší kamarád?

Dále nás čeká oživování kolonistů, že by malé překvapení?

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 8. 07. 2019 - 19:29 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.