Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 4. - Davidův pokoj

 

Kapitola 4

Davidův pokoj

 

Co se nacházelo za tajemnými dveřmi?

V téhle části opravdu nikdy nebyla, domnívala se totiž, že tyto dveře sloužili úklidovým robotů a vlastně se ani nemýlila.

Malý uklízeči měli vedle dveří malé metrové okénko, kterým mohli projíždět libovolně buď dovnitř nebo ven. 

Místnost byla přesně jak čekala, tmavá, úzká, malá plná harampádí, prostředků na mytí a vše co bylo pro ty mrňousky potřebné jako náhradní hlavice, trubice, součástky i hubice s kartáči. Uvnitř svítilo jen pár žlutých bodových světel a kolem dokola byla po zdi natažená černožlutá páska jako by chtěla vetřelce před něčím varovat. Evidentně před vstupem. Pozitivní. 

„Dál, jděte," doporučil jí David a zařadil se za ní jako průvodce místního skladiště...

Katrin vykročila k dalším dveřím vzadu skrze skladiště, kterých by si snad ani nevšimla.

Prošla kolem řady robotů připojeným k ventilům s nabíjením, který do nich čepoval chemikálie na další úklid.

Android šel těsně za ní ale tentokrát z toho měla divný pocit, proto přidala do kroku a sáhla po klice, tedy se snažila než ji našla, protože tam bylo zrádné šero. Dveře byly klasické, poměrně staré a nemoderní oproti čočkou snímatelným vchodům.

Tak nějak čekala, že Davidova místnosti bude stejně možná ještě menší než úklidový prostor, tmavě šedivá a prázdná ale opak byl pravdou. 

Androidovo království se skládalo nejméně ze čtyř tak velkých místností, jakou měla k dispozici ona sama, všude něco leželo či vyčnívalo.

Kapitánčiny oči se rozšířily údivem. Tohle nečekala, bylo to malé překvapení.

První čeho si při vstupu všimla, byl velký mírně po stranách zahnutý pult uprostřed místnosti. Připomínalo to hlavní panel na můstku. Několik obrazovek a počítačů, tři klávesnice a po obou stranách ve skříních záznamová zařízení s barevnými diodami.

Kdyby ji neřekl, že je to vše jeho řekla by, že právě přišla do doupěte hackera.

Dráty a kabely od obrazovek se vznášely u stropu a shlukovaly se do silného stvolu jako černá pavoučí síť nějaké chobotnice, nebyly nijak skryté, takže to vypadalo provizorně a chaoticky.

Několik obrazovek bylo černých, na jiných se střídaly kamerové záznamy. Na Katrin to udělalo dojem.

Žena pohnula očima ke straně a viděla u stěny velký rýsovací stůl plný papírů podobný jaký mají architekti. Ale u jeho strany byly i různé nástroje a nářadí, takže stůl sloužil nejspíše i jako pracovní plocha. Na opačné straně stála obří nerezová skříň, šuplíky byly zavřené, takže netušila co v ní je.

Našla se tu i jednoduchá postel a vedle ní neznámé přístroje. Katrin to odhadovala jako průhledný barel s nějakou nazelenalou H2O. Netušila, jak vypadá Davidova hydraulická kapalina ale třeba to bylo ono, co jiného také.

Dál tam byla kovová konzole a na ní pověšené obleky na ramínku. Od ocelově šedých mikin, triček až po vyžehlené uniformy. Dokonce se tu našlo i pár rostlin v květináčích, součástek, plechů, hadic a běžných věcí jež nestačila ani spočítat.

Vše jako by mělo své určené místo, úsek a přitom to vyhlíželo ledabyle roztroušeně jako byste do bytu chtěli nacpat různé styly nábytku a kultur.

Katrin stála dva kroky ode dveří a kdyby se otočila zjistila by, že jen pár centimetrů za ní je Davidův hrudník.

„Překvapivé?" Zeptal se najednou, protože se nehýbala z místa a mapovala neznámí terén jako by na ni měl vyletět titanový drak, který se na rozkaz poskládá ze všech železných komponentů co tu byly.

„Ano, já...přiznám se, netušila jsem že máš svůj pokoj natož...dílnu?" Docházela jí vhodná slova jak to celé nazvat, bylo to trapné. 

David měl nepříjemný zvyk ji překvapovat.

„Větší prostor je pro mne vhodnější, dovolil jsem se ubytovat tady stranou od ubikací, jelikož nepotřebuji lidské výdobytky a většina vybavení pokojů by byla pro mou potřebu zbytečná, ale naopak jsem dost blízko, kdyby bylo potřeba mé přítomnosti," konstatoval prostě a prošel těsně kolem ní ke stěně s nerezovými šuplíky.

Katrin ho následovala jako koza na provázku a cestou se snažila zapamatovat si vše co bylo kolem, nakonec to byla ona kdo stál za jeho zády a sledovala, jak sáhl do třetí řady na čtvrtou zásuvku od shora.

Kéž bych si mohla taky tak pamatovat, říkala si a litovala, že nemá fotografickou paměť. Vše co věděla, bylo pracně naučené a vydřené, každá poučka z hvězdné navigace, letový plán, astronomie, astrofyzika...trvalo roky se ve všem vyznat.

Zvědavě se snažila androidovy podívat přes rameno. 

Stoupla si na špičky jako školačka s očima na vrch hlavy a pokusila se něco zahlédnout, jenže světla tam moc nebylo, naštěstí Davidovy oči byly tak dobře opticky vybavené, že dokázal dobře vidět i v horším osvětlení bez sebemenších problémů.

Lidské tělo na něco takového nebylo stavěné a navíc Katrin rozčilovalo, že když byla ve tmě a pak se podívala do světla, trvalo jí dlouho než se zornice přizpůsobily.

Nahnula se maličko víc a začala se opírat svými ňadry o Davidova záda.

Android přestal manipulovat s léky v zásuvce a mírně hlavu pootočil ke straně jako by mu Katrinina blízkost vadila. 

Kapitánka se kousla do rtu a mírně zčervenala, když ji takto přistihl její vlastní vinou. Rychle se odtáhla a dělala jako by nic.

David se sám pro sebe usmál ženině nenápadnosti a stoupl si stranou, „jste zvědavá co tu schovávám? Není to nic zvláštního, jsou to většinou věci a součástky, které by nikdo nepostrádal," řekl suše a nabídl jí, aby se podívala.

Katrin nemohla skrýt ten netrpělivý lesk v očích, vážně byla tak čitelná?

Udělala krok a z bližší vzdálenosti se podívala na obsah zásuvky. 

Bylo tam několik kartonů a v nich krabičky léků nebo ampulek a bílé kostičky, které by odhadovala na cukr. Přesně jak říkal.

„K čemu potřebuješ cukr Davide?" Podivila se.

„Potravinářský třtinový cukr je velice užitečný pro lidský metabolismus v podobě sacharidů a tuků kapitánko. Tvoří energii a je prospěšný při mnoha jiných procesech, přidává se například do medikamentů jako pojidlo společně s jinými složkami."

Android pak sáhl do šuplíku a podal jí malý papírový pytlíček.

„Co je to? To je ono?"

„To je origami, skvělý způsob jak ekologicky uchovat lék, aby se nevysypal," podal jí maličké bílé skládané psaníčko, ne větší než čtyři centimetry na čtyři centimetry.

Mírně ho zmáčkla, uvnitř opravdu byl nějaký sypký obsah.

„Proč to není v nějaké rozpustné kapsli?" Divila se.

„Můj lék rychleji účinkuje v přímém kontaktu s vodou. V případě bolesti hlavy, či jiné části těla nechte rozpustit v H2O, zamíchejte a ihned vypijte, účinek by měl být do deseti minut," instruoval ji.

Katrin přikývla, než jí došlo co řekl, vykulila oči. 

„Říkal jsi tvůj lék?" Potřásla papírovým psaníčkem.

David vypadal samolibě, „ano, vyrobil jsem ho. Dovolil jsem si k tomu použít jednu z

laboratoří a pokusy s medikací a množstvím jsem omezil na drobná laboratorní zvířata, která se množí geometrickou řadou. Jejich úhyn byl minimální."

To bylo vážně pozitivní...

Katrin nemohla být ohromenější a ona ho pomalu považovala za úklidového robota jako by měl v hlavě jen dvě molekuly a ozubené kolečko.

„To je chvályhodné a téměř neuvěřitelné Davide," vydechla nadšeně v hlase ryzý šok. Dnes to bylo samé překvapení ale mezi tím množstvím alespoň jedno dobré.

Dotyčný byl z jejího zájmu potěšený a hrdý na takové ocenění, kterého se mu dostalo.

„Víš ale určitě, že mi to neublíží?" Zaznělo trochu skepse, když se dopředu protlačily racionálnější myšlenky s kapitánčiným pudem sebezáchovy.

„Ano jsem si jistý, naučil jsem se z vlastních poznatků o farmacii dost kapitánko, abych neohrozil ničí život."

Fajn, takže bude teď ona to laboratorní zvířátko...

Katrin se otočila a zastrčila šuplík na své místo. Hladce zajel do stěny po malých kolejničkách.

„Máš takových zázračných pokusů víc?" Zeptala se kapitánka a zkusmo se natáhla po jiné zásuvce, téměř s hladovou zvědavostí, která exponenciálně rostla.

Davidova ruka na tento pokus rychle zareagovala a místo ženina výběru rychle vytáhla o kousek vedle jiný, který vybral on sám. Rozhodně měl co skrývat ale o svá tajemství se dělit nehodlal, prozatím... 

„Zde jsou už jen finální podoby mých i existujících léků, vše samozřejmě není moje práce ale mohu říci, že něco málo je stále ještě ve vývoji. Neustále na něčem pracuji a zaměstnávám se ale myslím, že na to již nebude nyní tolik času vzhledem k vašemu probuzení a následné teraformaci planety. Později bych se k tomu ale rád vrátil, abych lidstvo obohatil o své nové poznatky, které by jim mohly pomoci."

Katrin zkoumala obsah zásuvky ale neshledala nic zvláštního, přesto byla zvědavá co je v ostatních a tak se znovu natáhla a tentokrát ji David nechal. Naštěstí tato přihrádka nenesla nic nebezpečného a kompromitujícího co by musel vysvětlovat. 

„Baterie, kondenzátory, pružinky, kabely, hřebíky..." citovala a protáhla obličej.

To co však přitáhlo Katrininu pozornost zpátky na postavu za sebou byl smích. Přesněji řečeno Davidův smích. Takový silný projev emocí u něj ještě neviděla ani neslyšela.

Bylo to...překvapivě příjemné.

„Drobné komponenty, vaše zklamání je téměř hmatatelné. Čekala jste snad něco jiného?"

S mírně rozevřenými rty na něho hleděla jako by právě spadl z měsíce.

„Ještě jsem tě neslyšela se smát," vydechla tiše a byl to příjemný zvuk, trochu jako bublání vody v potůčku a šumění lesa. Smích do kterého se zaposloucháte, stejně příjemný a osvěžující jako jeho vnímavý hlas.

Dvě ledové kapky moře se pobaveně blýskaly orámované okolním šerem, David nebyl nervózní, ba to zatím ani nepoznal, vše šlo tak jak mělo přesně podle nastaveného schématu.

To co před ostatními ukrýval, bylo ničivé o čem se neměl nikdo dozvědět a až bude správný čas, vypustí to ven jako čertíka z krabičky, v tomto případě šuplíku. 

Každý čtvereček té nerezové skříně byl jako Rubikova kostka s různým obsahem a svým speciálním tajemstvím.

David pozavíral svými štíhlými prsty všechny zásuvky a Katrin se dívala na jeho elegantní pohyby a práci rukou.

„Zatím jsem neměl ke smíchu příležitost ale je upřímně příjemné vědět, že jsem toho schopen," ohodnotil vlastní reakci a teď už se jen usmíval.

„Jistě jsi schopen i více věcí," nadzvedla Katrin obočí a přesunula se k jiné věci, která zaujala její pozornost a to Davidův pracovní stůl.

Už předtím ji zajímalo co je na listech, které na něm byly poházené, na čem pracoval. Věnovala mu poslední pohled přes rameno a došla ke stolu a lampě.

Nic nenamítal a tak brala za normální, že se může přiblížit. 

Natáhla se a rozsvítila domácky sestrojenou svítilnu a vše měla jako na dlani.

Byly to výkresy. Detailní náčrty nějakých obvodů, možná něco fyzikálního, pár vzorců

poznávala ale zbytek pro ni byl záhadou, protože výkres neměl žádný název.

Zkusmo jeden vzala a více rozvinula po celé ploše.

David se mezi tím zády opřel o skříň a zůstal tam se založenýma rukama na hrudi.

„Další můj návrh se týká ochrany. To co vidíte je náčrt klece."

„Klece? K čemu by nám byla klec?" Ohrnula Katrin ret, nicméně studovala přesné symetrické tahy a linie.

David pozoroval ženina záda, to jak se mírně nahnula dopředu a dlaněmi se opřela o kraj stolu, to jak shodila tužku a ohnula se pro ni, až měl na krátkou chvíli krásný výhled na její pozadí, vyrýsované pod látkou kalhot.

„Už jste přemýšlela jaké organické druhy živočichů mohou na Andrisu 10 žít? Mohou to být býložravci nebo také masožravci. Lidem nebezpečné druhy jako je například medvěd nebo tygr by mohli udělat mnoho škod. Klece jsou na to, aby zvířata udržela a uchránila, abychom je mohli zkoumat pokud se nějaké vyskytnou. To co vidíte je schéma, speciální optická energie tvořené pevnými částicemi, kde klíčovou roli hraje elektromagnetické záření uvnitř částic, které můžete vidět jako tvrdé světlo mezi dvěma odizolovanými body přerušené dvěma titanovými deskami. Tento proud se duálně rozpíná v magnetickém poli, takže za touto stěnou z nehmotných a přesto maximálně pevných laserových tyčí lze zkonstruovat uzavřené vězení," podal jí hrubé vysvětlení, z čehož stejně chápala jen polovinu ale alespoň si to dokázala trochu představit, nechtěla se znemožnit dalším vyptáváním a tak pečlivě studovala nákres zpět do svitku.

Katrin přejela po papíře rukou a odklonila ke straně připevněné otočné pravítko s ryskou, když se však roh schématu trochu shrnul, odhalil pod sebou menší obrázek se zcela odlišným uměním.

Zvídavě odtáhla nákresy stranou a vytáhla na světlo založený list papíru nebo spíše skicu na bílé čtvrtce. Nebylo to nic technického, byla na něm žena ale nebylo poznat, kdo to je. Obrázek nebyl hotový a to co viděla, byl jen zdatně načrtnutý začátek ženského těla. Vzdáleně jí to připomínalo nahou řeckou sochu. Akt. Umělecký skvost.

Co to ale tady dělalo?

Katrin neměla pochyb o tom že je to Davidovo dílo, když dokázal nakreslit tak složité schéma něčeho co neexistovalo, jistě dokázal i něco jemnějšího a krásného.

Ten smysl pro detail, krásně malované erotické křivky.

Kapitánka obdivovala obdivuhodnou linii ženiny šíje, která přerůstala ve výrazná kulatá ňadra a končila ladně tvarovanými boky a stehny, které z tohoto pohledu zakrývaly ženin klín.

Čím déle se na to dívala a obdivovala každý tah černé tužky, tím víc cítila horkost ve tvářích i třepotání ve svém žaludku, také si uvědomila to ticho a androidův pohled v zádech... 

 

******************************************************************************

 

David se opíral o skříň a sledoval ženského vetřelce, jedinou návštěvu ve svém útočišti, kterou sem kdy přivedl.

Příjemně zaoblené křivky jejího těla v indigově modré uniformě, která vypadala téměř černá podtrhovala barvu jejích stejně tmavých očí. Androidovu pohledu lahodily Katrininy vlasy prozářené lampou nad její hlavou, jejichž spektrum přecházelo od rubínové po světle růžovou. Rovné prameny jí pod přímím úhlem zaclonily tvář jako karmínový závoj, když se mírně nahnula nad stůl, aby se podívala na jeho práci.

Neviděl ze své pozice sice kapitánčin výraz ale slyšel, jak zatajila dech. 

Davidův sluch byl stejně citlivý jako senzory v očích.

Přesná geometrie bylo něco co by zvládl nakreslit i v naprosté tmě, matematika byla všem robotům známá jako rodný jazyk, který byl jejich páteří od prvního po poslední obratle unární soustavy.

Mohl si pohrávat s čísly, šiframi, hledat jejich význam a vymýšlet něco nového nebylo ničím jiným, než poskládat pythágorovou větu trochu jinak. Trojúhelník, čtverec i obdélník se opíraly o stejnou základnu a tak to bylo i s vědou, fyzikou a chemií.

Stačilo najít jen přesný vzorec... 

Pod jakým úhlem dopadalo světlo lampy na ženinu tvář aby ji ozářilo, jakou silou u sebe držely švy nití a látka kterou byla ošacena, jaké geny se musely sloučit a zkřížit, aby stvořily každou unci jejího těla. Vše mělo svou jedinečnou melodii, avšak lidé pro něho byly stále nepochopitelní ve své různosti. Model Davida 8 vždy vypadal stejně a lidé přitom měli tolik dispozic a chyb. Mohl jim to závidět ale pořád byl něčím víc než oni.

On představoval pokrok a pokořil vše čeho se oni obávali, dlouhověkost, sílu i inteligenci jaká ironie byla, že David sloužil jim místo toho, aby oni sloužili jemu jako dokonalejšímu nadřazenějšímu stvoření...

V tomto ohledu zastával jediný názor: Směšné, nerozumné, přesně takoví lidé byly. Velký potenciál promrhaný v moři času...

David mlčky v příšeří pozoroval, jak kapitánka něco objevila. Zaujalo ji to, jelikož odložila složitý výkres a nyní něco měla v ruce.

Jedna z jeho mnoha skic načrtnutých tužkou. 

Mírně naklonila hlavu na stranu jako by přemýšlela, kdo to může být.

Z kontur se podoba nedala odvodit, zatím ještě ne ale brzy se k ní vrátí a dokončí ji, až budou všichni spát. Byla by nejspíše překvapena, kdyby poukázal na to, že předlohou mu nevědomě byla ona sama... 

Neviděl sice její obnažené křivky to by jeho fantasie snad ani nedokázala i když věděl, jak ženské tělo vypadá ale z 90% mu k tomu dopomohly sny jejích kolegů.

Zvrácené, zhýralé, erotické představy těch se kterými dýchala stejný vzduch.

Neměla ani nejmenší tušení co všechno viděl. Mužská představivost a lascivita neznala meze, ohavné a přitom inspirativně avantgardní.

Spatřil ji nahou v cizích snech, každou křivku, každý úhel který si její věrný přítel Jack William vysnil a přesně tak ji namaloval.

Obrázek na stole byl pouze jeden z mnoha.

David začal kreslit, či se o to pokoušel, když viděl jeden naučný film. Jeho prvotiny v arboretu se odvíjely od toho co mohl běžně vidět jako byl nábytek nebo rostliny z různých úhlů a když se začal zlepšovat, přeskočil na portréty ale vždy když nějaký začal, viděl v něm jasnou podobnost s určitou osobou ať už to byl pohled, nachýlení hlavy, křivka nosu, linie obočí nebo stisknutí rtů... 

Každá práce byla lepší než ta předchozí, našel v té dovednosti uspokojení a jeho představy zašly ještě dál, když začal malovat Katrin ve starém Michelangelově stylu. Mělo to své kouzlo a on oceňoval i obdivoval každou linii mrtvého umělce, byl v tom život, detail a krása jež obdivoval stejným pohledem jako nyní postavu u svého stolu.

David se zamyslel a mezi tím Katrin našla ještě něco zajímavějšího, než byla kresba v jejích prstech.

Rychle obrázek skryla zpátky pod výkres, kde byl předtím a přejela po hnědé knize, na které nebyl žádný název.

Zvědavě ji otevřela. Bohužel, nedalo se to přečíst. Dlouhé vodorovné sloupce a v nich písmo zvané kanji ji řekly, že není žádný asiat.

Než se však mohla nějak rozkoukat na černě psaný inkoust, David knihu jedním rychlým pohybem zaklapl.

Katrin sebou trhla jak se lekla, protože byla tak zaujatá, že ho neslyšela přijít.

„Omlouvám se," odstoupila korektně od stolu.

„To je můj deník kapitánko, jediná má soukromá věc."

Ano, soukromá byla ale očividně se do něho nesměl nikdo podívat, tedy v jejím případě ani číst, jelikož nerozuměla ani slovu. Nebylo to podezřelé?

„Ale je psaný čínsky." 

„Japonsky," opravil ji jemně, „dávám přednost východní kultuře, která se vyznačuje klidem a prozíravostí. Kaligrafie je jedno z umění, při kterém se lidé učí trpělivosti."

Katrin se podívala na Davidův deník, na který položil dlaň, téměř jako drápy orla pomyslela si, i když byl jeho postoj uvolněný věděla, že je v tom deníku něco důležitého, což se bohužel nedozví...

Zvědavost zabila kočku...

To tajemství ji lákalo ale třeba se mýlila. Jaké by mohl mít David asi tajnosti.

Bylo to směšné. Nudné záznamy ze všedního dne androida.

„Zajímalo by mě jaké jsi trávil své dny tady na Oberonu, jistě je to zajímavé čtení," snažila se ho vyprovokovat aby jí řekl alespoň něco, „a nebo je to tak nudné, že je to psané raději v řeči, kterou nikdo neumí číst?" Dala si ruce na boky a čelila mu s mírně drzým úšklebkem.

„Dala byste snad číst své dojmy a pocity někomu koho neznáte, když tak urputně skrýváte svou vlastní minulost?" Zeptal se David otázkou a následně dodal: „nehledě na to jsou tam i mé pracovní postupy. Řekněme, že písmo samotné je bezpečnostní zajištění. Představte si, kdyby někdo některý postup chtěl zopakovat a spletl se, výsledek by mohl být katastrofální."

Katrin maličko zaváhala.

Od kdy se vlastně vměšovala do cizího života a soukromí? Proč ji to tak zajímalo? Nejspíše proto, že David nebyl živý a ona byla zvědavá jak přemýšlí.

„Jistě že ne," zakroutila kapitánka odmítavě hlavou a mírně frustrovaně zamávala rukama, otočila se k Davidovi zády a poodešla ke dveřím.

Měl zase pravdu, to ji vytáčelo, zcela stačilo že už tak navrtal její soukromí svými otázkami ve výtahu...a když se chce něco dozvědět ona nemá šanci. Sakra, byl příliš chytrý.

Co před ní mohl skrývat?

Nejspíše nic, čeho by se android mohl dopustit?

O čem David asi přemýšlí? To byla otázka velká jako mléčná dráha, kde nevíte ani konec ani začátek. David pro ni byl jednou takovou nevyřešenou záhadou a čím víc ho poznávala, tím ji přišel schopnější a zajímavější, to muselo její ironické já připustit. 

Neustále ji překvapoval a měnil obraz všeho co o sinteticích znala a pořád toho nevěděla dost, aby řekla že ho zná. Bylo to téměř děsivé.

A další věc, která ji vrtala hlavou bylo, proč si nevede elektronický deník, proč ručně psaný? Kybernetici jsou mechanické stroje, není výhodou mít spíše vše v hlavě než na papíře?

David se ale vymykal všednímu typu, možná to bylo tou samotou ve které se snažil zaměstnat jak říkal, přesně to si myslela při pohledu na několik zelených rostlin v nádobách roztroušených po místnosti, které v tomto multikulturním skladišti vypadaly křehce a živě jako by do tohoto světa ani nepatřily, stejně jako ona.

Ano neměla tu co dělat zatvrdila se a schovala se do své ulity. Měla by se jít podívat na můstek a jít předstírat, že o žádné sabotáži nic neví a dohlédnout na let.

„Půjdu Davide," rozešla se k východu s tím svým obvyklým výrazem.

„Dobře, bylo mi potěšením vás uvítat v mém pokoji kapitánko," slyšela ho od stolu.

Katrin se znovu rozešla a zmizela za dveřmi podivného skladiště, které vypadalo jako temné království pod povrchem země ale jakmile byla opět v bílé chodbě a procházela kolem ubikací, dýchalo se jí snáz. 

Měla v hlavě tolik věcí, musela si vše promyslet a přeci ji více lákalo něco jiného než hon na sabotéra.

Davidův deník, už jen to slovo bylo pro ni něčím lákavé ale to ostatně pro každého, protože pro lidi to znamenalo neodolatelné tajemství znát něčí myšlenky. Pokud jste je znali, měli jste nad druhým moc.

Pokud však měli deník lidé, proč by ho neměl mít android?

 

*************************************************************************

 

David nehnutě sledoval, jak jeho host odchází bez jediného ohlédnutí s nově nabitou hrdostí, která pro Leeovou byla tak typická.

Její záda byla více napřímená a držení těla pevné a jisté. To je kapitánka vesmírné lodi kterou znal, ne ta zvědavá holčička, která chtěla vědět jeho tajemství. Prozatím ji nalákal na pár drobností, aby jí ukázal že on sám není jen robot a neplní jen dané úkoly v určitých mezích.

Mohl se v mnoha ohledech vyjadřovat sám za sebe, rozhodovat o svém osudu a věnovat se i jiným věcem jež ho zajímaly, čemuž se říkalo koníčky.

David trpělivě čekal, až se dveře zaklapnou a kroky odezní, až pak si přitáhl otočnou pojízdnou židli a posadil se na ni.

Vše co leželo na rýsovacím prkně starostlivě odsunul stranou a rozevřel svůj deník s tužkou v pravé ruce.

Včerejší záznam byl daleko delší než předchozí. Pravidelně psal každý den po celé dva roky a zaznamenával do něho své úvahy a závěry. To co ho zajímalo, tížilo, své nápady a vylepšení a pak výhrady k jednotlivým členům posádky.

David se zahleděl na svou dokonalou kaligrafii, tužkou přitom poklepal na svůj spodní ret a zkusmo prstem nalistoval záznam o dva dny zpátky. Byl to pouhý jeden den, než měla být hlavní posádka vzbuzena.

 

5.6.2038

 

Dnes jsem dokončil finální podobu vakcíny přesně ve stanovený limit, jelikož po probuzení posádky nebude mnoho času. Výroba trvala celého půl roku ale snaha se vyplatila. Bez ní by nebyl můj projekt vůbec uskutečněn. Pokusný subjekt králík číslo 10 se ukázal jako jediný přeživší bez příznaků nákazy. Vypadá vitální a zdravý, přijímá potravu i ji vylučuje, což naznačuje že vnitřní artérie pracují správně. Pokud jsou mé výpočty správné, účinky by měly pominout u malých savců za 20 hodin u větších druhů by se čas měl posunout na větší perimetr, ještě nevím jak velký interval to bude ale jistě to brzy zjistím...

Pomalu se blíží čas uskutečnění Weylandova plánu. Z jistých důvodů jsem se rozhodl počkat tři dny od probuzení posádky, které má být dnes večer. Od svého továrního probuzení jsem se naučil mnoho a přesto jsem dlouho přemýšlel o své existenci a lidské rase. Mé vnitřní vnímání je stále mírně zmatené a snaží se je pochopit. Z knih jsem se dočetl o jednom nejasném pojmu "svědomí." Kniha tento jev popisuje jako "mlčenlivé volání" je nedílnou součástí živých myslících tvorů, rádce podobně jako příkazový řádek, neboli schopnost uvažovat o sobě samém a svých činech. Svoboda vědomí.

Snažil jsem se nad tím zamýšlet ale ke svému zklamání jsem zjistil, že tímto pocitem nedisponuji. Zadané úkoly od svého stvořitele nemohu zrušit a tudíž nemohu rozhodovat o sobě samém, dokud všechny úkoly nesplním a nebude žádný, který by mě omezoval.

Ohodnotil jsem to spíše jako výhodu než handicap. Další z mnoha lidských vlastností, které jim zabraňují jednat v plném rozsahu a škály tak zvané svobody, naštěstí ničím takovým omezen nejsem.

Každý den docházím ke stázovím kapslím, dnes to bude naposledy. Mohl bych si snové záznamy všech přítomných přehrávat ve svém pokoji ze záznamového disku ale z nějakého důvodu jsem raději blíže k určitému členovi posádky a dohlížím na jeho zdraví. Mírná fascinace pozorovat živou posádku má nejspíše za následek nedostatek živé komunikace, nic z čehož bych si měl dělat starosti. Nyní se musím vrátit do laboratoře a vše uklidit a odstranit důkazy mé přítomnosti. Mrtvých zvířat se lze lehce bez povšimnutí zbavit, už předtím jsem je po každém novém nepodařeném pokusu uložil do vakuového pytle a vypustil do vesmíru. Je nutné se připravit na setkání se svou posádkou a zkontrolovat poslední subjekt a jeho účinky na vakcínu.

 

David si přečetl svůj dřívější záznam, považoval za užitečné si vést deník, jelikož si mohl přečíst svůj zápis a z toho vyvodit nové nápady nebo chyby. Ohodnotil to jako přínosnou vlastnost.

Otočil tedy na novou bílou stránku a začal bez přerušení psát.

 

7.6.2038 

 

Dnes se objevil problém, který je potřeba vyřešit. Někdo z posádky se pravděpodobně snaží Oberona zmanipulovat, jak a proč zatím nevím jsou však jisté závěry, ke kterým se přikláním. Jisté kroky jež sabotér podnikl na hlavním pultu, které jsem kapitánce Leeové neřekl a stále tajím, jsem vyřešil následovně: změněná hesla jsem opět překalibroval jinými algoritmy, takže vetřelcova práce vyšla naprázdno o čem zatím němá tušení, což je má výhoda. Škůdcovy kroky jsou zatím nenápadné a chytré, nechce na sebe upozornit, nemá však šanci uspět, ať jsou jeho záměry jakékoliv. Již jsem podnikl rázná opatření a o každém jeho kroku budu ihned vědět. Prozatím nemám prokazatelné důkazy ale očekávám, že brzy se nějaké objeví a poté je kapitánce předložím a viníka usvědčím. Mé podezření se zatím při důkladné dedukci obrátilo na jednu osobu a jsem si na devadesát devět procent jistý, že je to on. Zatím není nijak nebezpečný a pokud nějakým způsobem posádku neohrozí, mám rozkaz vše nechat plynout.

Věřím, že mi začíná Katrin důvěřovat. Mé nápady jsou pro ni přínosem. Jsou to jen malé náznaky ale hodlám ji přesvědčit, že jsem pro celý tým nepostradatelný. Na začátku této mise, pro kterou jsem byl účelně sestrojen, se ke mě posádka chovala jako ke stroji jako by pochybovali o mých schopnostech je udržet při životě. Ale co by byly beze mě? Během cesty jsem sám opravoval reaktor ve strojovně a navrhl jistá opatření. Byl jsem během toho vystaven radioaktivitě, při které se mé obvody a polymerová kůže měsíc opravovaly ale jsem ochoten přinést i větší oběť, udělali by to samé i oni? Malá trhlina v plášti, kterou je atomové jádro uzamčené, mohla ohrozit celou loď o čemž nikdo neví. Lidé jsou bezohledné plemeno, které si všímá jen vlastní důležitosti a pomoc jiných považuje za samozřejmost.

Před třemi minutami kapitánka odešla z mého pokoje. Vyvedl jsem ji několikrát z omylu a překvapil ji. Byla ohromena výrobou a vylepšením mých léků, aniž by věděla, že je to vedlejší produkt vakcíny, kterou jsem stvořil. Je to však neškodný prostředek, neublížil bych jí, naopak, je pro mně čímsi jako inspirací...

 

Příhodné slovo.

David přestal psát a natáhl se dopředu, aby jeho prsty našly nedodělanou skicu, které se předtím Katrin dotýkala a obdivovala.

To samé nyní dělal David ale ještě chyběl k dokonalosti kousek. Tmavým inkoustem začal zvýrazňovat tahy ženského těla na papíře, spodní obrys prsou s bradavkami, linii stehen a zaoblení pasu, ruku položenou přes břicho a poté začal stínovat tvář. Pootevřené rty a přivřené oči dívající se na něho s touhou, kterou u kapitánky nikdy neviděl. Obdivoval své vlastní dílo, jež nebylo skutečné jen jedna z jeho mnoha představ...

Ne jeho představ ale představy jiných zvrácených chlípných myslí, opravil se.

Vše co viděl nebyl výplod jeho operační paměti ale dalo mu to první impulsy k tomu se o to zajímat. 

Davidův software mu podsouval vjem, že je to špatné a něco takového by měl zařadit do své pomyslné kartotéky jako zbytečné a postradatelné ale nemohl.

Bylo to příliš lákavé dozvědět se něco víc i když to bylo převážně o lidské kopulaci mezi dvěma jedinci a Davida překvapilo, že všechny sny pojednávaly čistě jen o tělesném aktu nikoliv o vyrůstání dětí a jejich výchově protože, proč by jinak k pohlavnímu styku docházelo, když ne za výsledkem rozmnožení?

Myšlenka mužů, kteří o kapitánce snili ho znechucovala, nechápal to až pak co si prostudoval více materiálu se dozvěděl, že sex slouží i k uvolnění a důvěře mezi dvěma lidmi. Něco co je příjemné, vzájemné a intimní. 

Stále tu však nebyl důvod, proč ji od té doby kreslí zas a znovu jako by byly jeho disky poškozené, zamrzlé a nedovolily mu jiný vizuální podnět ke studiu, kterému se měl věnovat.

Možná byl čímsi podobný jako oni spící muži. Něčím primitivním a nelogickým. To slovo Davida nepříjemně popouzelo, nemohl být nelogický. On byl dokonalý, neměl chyby ani nedostatky, žádný deficit ani odchylka u něčeho, co by nebylo normální.

To pomyšlení se mu nelíbilo. David se zamračil na skicu před sebou. Byl to neživý předmět, nemohla mu odpovědět na jeho otázky a dál ho žena na obrázku sváděla pohledem.

Jeden z androidových prstů pohladil ženu po rameni a z něho sklouzl na kulaté ňadro a bradavku jako by byla skutečná.

David zapřemýšlel jaké by to bylo se jí dotknout.

Sáhnout na živé tělo.

Udělat něco zapovězeného...

Jak měkká by byla její kůže, hladké její ruce nebo vlasy. Jak pevná a horká by byla její ňadra. Z vlastní zkušenosti věděl jakou má srst králík nebo myš, kterými manipuloval v laboratoři nebo jaká je jeho umělá kůže ale lidská pokožka byla jiná a přeci jemu velmi podobná.

Ženské tělo bylo však fyziologicky jinak stavěné.

Křehčí, zranitelnější, citlivější.

Davidův ukazováček zkoumavě obkroužil ženino ňadro a pak sjel ladně po boku a přes stehno jako by chtěl přinutit obrázek reagovat a jen pro něho rozevřít nohy od sebe jak to mnohokrát vidět ve Williamových snech, jež byly v tomto ohledu velice poučné, pestré a detailní.

David usoudil, že tato opakovaná snová akce souvisí s neochotným celibátem, který v mužském mozku vykazuje jisté změny. 

Někomu jako on to přišlo nechutné ale postupně se u něho vyvinula vědecká zvědavost, která však nepřesáhla určité hranice slušnosti.

David byl jen pozorovatelem, divákem něčího snu, do kterého nemohl zasáhnout.

Zavřel oči a dovolil si několik letmých obrázků, které si přehrál ze záložního disku své paměti. Někde muselo být řešení.

Proč necítil to samé jako William? Jeho sny byly vizuálně živé, energické, vášnivé když se s Katrin miloval ale David jako by tuto možnost neměl. Byl o sny ochuzen a přesto po nich toužil. Sny byly podle všeho nedílnou součástí lidí, někdo měl dokonce za to, že sní i zvířata...

Jen stroje nemají potřebu snů.

David byl až dětsky zvědavý, jaký druh snů by si vysnil?

Byla by to zahrada plná květin? Místnost, kde by mohl přednášet své poznatky ostatním nebo by to byla posedlost jednou ženou, které by se směl dotýkat?

Posedlost? 

To slovo v Davidově hlavě upoutalo jeho pozornost. Ne, on nebyl živý a takovýto druh emocí mu byl odepřen, příhodnější slovo bylo fascinace. Fascinace něčím co nezná jako je svědomí, láska, nenávist, jen jednoduché binární definice.

Jak tenká je však hranice od fascinace k posedlosti?

Možná, že se v jistém bodě tyto dvě emoce protínají. Je tedy možné, aby byl posedlí? Tuto otázku důkladně prostuduje, zadal si sám sobě nový úkol.

David zavřel deník, prohrábl si své zlaté vlasy a vstal.

Přešel po místnosti, přičemž věnoval jeden pohled obrazovkám s kamerovým záznamem a lehl si na svou postel.

Nebyla pohodlná ale to také nebyl její účel. On nespal, nepotřeboval to, byl stále v pohotovosti a vždy nápomocný sloužit.

Lehce připojil dvě malé hadice zakončené kanylou ke svým oběma pažím a zapnul přístroj vedle lůžka. Nazelenalá hustá kalná kapalina se začala filtrovat z jeho těla nahrazena jinou zcela čirou.

Android zavřel oči. Věděl, že sny nepřijdou ať by se snažil sebevíc ale tuto půlhodinu mohl věnovat plánování.

Davidův stav ležícího prince na tvrdém loži se zdánlivě podobal spánku nebo smrti ale jeho systém se aktualizoval, byla to běžná funkce, údržba během níž bylo žádoucí prověřit celou funkci svého těla.

Zítra, začne s testem...

Petr Weyland stvořil Davida 8 bez svědomí, protože k tomu měl svůj sobecký důvod...

Prohlídka byla úžasná, Davidův pokoj byl neuvěřitelný jaký Katrin nečekala. Zjistila spoustu věcí, aby ho dokonce i obdivovala ale není to předčasné? Neměla by dělat předčasné závěry...Nic není takové jak se zdá.

David nám nechal nahlédnout do svého niterního soukromí - svého deníku, který lecos vypovídá...Není to první ani poslední záznam...


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 21:34 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.