Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 3. - Otázky a odpovědi

 

Kapitola 3

Otázky a odpovědi

 

Katrin tady šlapeš na tenký led, říkala si v duchu.

Nemohla ale lhát doktorovi, nějak to pomyšlení bylo v rozporu s její stránkou osobnosti, která uznávala pravdu.

V kapitánce trochu hrklo, co když řekne pravdu a on jí nic nedá? Dobře věděla co je to za svinstvo ale potřebovala tu drogu. Její tělo si na to už tak zvyklo, že si život bez hypnogenu nedokázala představit, ale za narkomana se nepovažovala, těmi pohrdala.

„Ehm...tři roky přibližně," uhnula provinile pohledem. Byla to vážně choulostivá věc a ona o tom s nikým nechtěla mluvit, i když doktor by měl zachovat lékařské tajemství...

„To je dost dlouho a počítám že denně?" Jeho zúžené oči si ji prohlédly od hlavy k patě jako by mu snad lhala...

Zachovala klid. Přikývla.

„Hypnogen vám dát nemohu, ne proto že bych nechtěl ale jak jistě více po stázy si tělo zvyká a znovu obnovuje své funkce, hladily cukru a chemických reakcí ale mohu vám dát něco méně silného co vám zaručí klidný spánek," otočil se a začal prozkoumávat jeden z mnoha malých šuplíčků za sebou.

„A co vám zaručuje dobrý spánek doktore?" Zeptala se Katrin a snažila se o milý tón hlasu, pár slov navíc nikdy neuškodí, ne že by se to snažila zamluvit.

„Má rodina kapitánko, je to zdroj vší mé síly a odhodlání," usmál se Less a jeho prsty vytahovaly různé lahvičky a četly na nich názvy. 

„Máte rodinu?" Podivila se. Vlastně by neměla být tak překvapená, kdyby ji měla ona taky by si ji sem vzala a nenechala ji na Zemi, kam už se zřejmě nevrátí.

Číňan přikývl, "ano ženu a dvě děti, všichni spí mezi kolonisty. Každý z posádky si sebou mohl vzít členy rodiny, jelikož se nepředpokládá zpětný návrat a to by bylo na psychiku člověka nepříznivé, naštěstí jsem přijal toto místo jen proto, že moje žena a děti mohou být se mnou, jsem velice rodinný typ kapitánko. Myslím, že i Juliet Cori tam má manžela nebo se možná pletu."

Ano tohle Katrin věděla, proto požádala Jacka, zda by se nechtěl zúčastnit, jelikož ona neměla nikoho, kdo by jí cestu usnadnil a pracoval pro ni jako antistresový plyšák s kým by se mohla vyventilovat i se mu svěřovat a naštěstí ten usměvavý šílený dobrodruh na její návrh kývl. Byla mu za to neskonale vděčná, jinak by se cítila zcela jako mezi cizinci bez toho, aby viděla známou tvář a také to znamenalo, že se na něho mohla vždy obrátit. Teď než kdy více si uvědomovala, jaký je to pro ni poklad.

Na druhou stranu měla brát v potaz, že by si sebou někdo z posádky vzal své známé, měla se lépe podívat na seznam pasažérů a informovat se.

„Tady to je. Xanax má podobné účinky jako hypnogen ale nepatří mezi hypnotika, pomáhá od úzkosti a na klidný spánek, začněte 2-3 tabletky denně počínaje od této chvíle."

V ženině dlani se objevila plastová uzavřená dóza o velikosti malého válce, podívala se na ni a zachrastila s ní. Prášků v ní bylo dost a jeden ihned spolkla na místě. 

„V případě nějakých vedlejších účinků mě ihned vyhledejte ale rozhodně nedoporučuji zvyšovat medikaci," zdůraznil lékař, „jistě byste nestála o to se předávkovat."

„Děkuji doktore Lessy," přikývla téměř vděčně a otočila se k odchodu. Katrin byla tak zamyšlená zda bude lék účinkovat, že jakmile se dveře otevřeli a ona chtěla projít, do někoho zamyšleně vrazila.

„Ah!" Vydechla, jakmile se její tvář přitiskla k cizí pevné hrudi a ihned udělala krok vzad. Z ruky jí leknutím něco vypadlo, než se však pro to stačila sehnout, udělal to ten druhý.

Panenky se jí údivem rozšířily, když zahlédla záplavu jasně blonďatých vlasů tak výrazných, které tu měl jen jediný člen posádky. 

Z nějakého důvodu se napjala jako jakýsi obranný mechanismus.

David se ladně ohnul v pase a zvedl její zatoulanou lahvičku, která narazila ze strany do jeho boty jako chrastítko. Co bylo ale horší, že si ji dal k obličeji a přečetl si zkoumavě název.

Ta jeho prokletá zvědavost, možná by mu ten čip měla vytrhnout z těla kleštěmi.

„Xanax?" Podivil se a jeho obočí udělalo malou vlnu, než se modré oči přesunuly ze štítku léku přímo na ni. Katrin však zareagovala zcela impulzivně a natáhla ruku dlaní vzhůru ve zcela specifickém gestu.

„Vrať mi to Davide."

„Slyším ve vašem hlase podráždění, je k němu snad nějaký důvod?"

Znovu ji odzbrojil svou nevinností, jenže trvala na svém.

Lahvička se bez odmlouvání dotkla její dlaně a ona kolem ní pevně sevřela prsty jako orel a chtěla od něho zmizet, jak nejrychleji to šlo. Nesnášela, jak se poblíž Davida cítila tak zvláštně zranitelná jako by věděl všechna její tajemství. Jako by hleděl skrze sklo a viděl celý život, její strach a všechny hříchy. 

Věděla si že si to jen namlouvá, protože byl jiný a nevěděla co od něho očekávat, vlastně to věděla podle příručky a jaké měli lidé očekávání ale včera, když se jí postavil tváří v tvář si uvědomila, že to není jen sluha který klidně skočí z věže, když mu to poručí.

Rozhodně tato nová verze měla něco co ji nutilo být nesvá.

Rozhodla se prostě přerušit rozhovor a obejít ho, když ji zastavil tím, že postoupil o krok stranou a do její cesty se postavila androidova široká ramena.

To mi ještě chybělo, sotva to mohla být náhoda.

„Davide?" Zeptala se netrpělivě.

Co jí ještě mohl chtít?

„Potřebuji s vámi nutně mluvit o závažné věci kapitánko, počkejte tu na mě."

S tím přerušil pohled do jejích očí, který jí sklouzl po páteři jako nepříjemné chvění a zůstala stát na chodbě, zatímco android i s průhledným boxem, jež zvedl ze země zmizel uvnitř ošetřovny.

Těch pár minut ťukala špičkou boty o zem, což vydávalo nepříjemný dutý rozléhající se zvuk, který tak nějak ladil s její mírnou nervozitou.

Co jí jen mohl chtít? Bože, snad se nebude vyptávat na její léky a pak jí ještě kázat a předčítat nežádoucí účinky? Odvážil by se toho?

Podívala se na lahvičku a mírně ji zmáčkla, až se plastový obal trochu prohnul a zase narovnal, když povolila stisk.

Vsadila by se, že v té jeho databázy je vše zaškatulkované od A do Z.

Z pomyšlení, že by o ní věděl její osobní věci, měla ještě větší mrazení.

Při Davidově obezřetné starosti o ostatní věděla, že je pokud se jedná o zdraví neústupný stejně jako důsledný ale to bylo v souladu s bezpečnostními riziky. 

Ale on při své artikulaci použil slovo "závažné." Co by mohlo být tak závažného?

Mohlo tu být tisíce důvodů, otázkou bylo co Davidův program považoval za závažné nebo alarmující.

Katrin se odpoutala od myšlenek na svůj lék a popřemýšlela o poškození lodi, v době jejich spánku se mohlo stát cokoliv ale to už by ji jako kapitánku počítač upozornil a vše by se začalo řešit...

Ne, jistě o nic hrozného nejde, hlavní počítač by závažné chyby nebo nedostatky diagnostiky hlásil, tím spíše stav ohrožení ale pokud to může počkat, nebude to tak horké. 

„Hmm..."

Měla by se začít strachovat?

Takovým způsobem pracoval její mozek, rozdělil problém na kolonku dobré a špatné, pak ho vydedukoval a vyřešil ale tady se neměla čeho chytit a tak musela počkat.

Trvalo to asi nekonečných pět minut, než se kovové dveře konečně otevřeli a zase zavřeli. Konečně před ní stál David s chladnou tváří jako by si ten svůj vzácný úsměv nechával jen na zvláštní příležitosti. Ostatně jí svým způsobem chyběl, dával mu příjemný lidštější vzhled. Vlastně od té hádky večer, kterou spolu měli ho neviděla ani jednou...

Vlastně ani ona sama si nepamatovala, kdy naposledy se usmála a tím nemyslela ironicky...

„Tak co je tak závažné Davide?" Založila si ruce za zády, kde tak před ním schovala i lahvičku, protože kapsy obleku byly příliš malé, aby ji tam ukryla.

„Obávám se, že jde o problém v muničním skladu. Prohlídka Jovovičové a Harkera zjistila, že padesát kusů pušek XX121 je vyřazených z provozu, tím chci říci zcela nefunkčních, jelikož bez pojistky se s nimi nedá manipulovat a střílet. Během vašeho dlouhého spánku jsem sám vše zkontroloval při roční prohlídce, vše bylo v pořádku."

Přesně tohle potřebovala, další potíže!

Katrin nevěřícně našpulila rty v soustředění, „takže je nějaká pravděpodobnost, že by to...mohl udělat někdo z posádky?" Ani se jí tomu nechtělo věřit. Muselo v tom být něco jiného, ale aby David přehlédl padesát vadných kusů bylo nemožné. Byl ve všem tak pečlivý, nemohl to jen tak přejít, tím si byla jista.

Android jí nechal pár vteřin na to všechno promyslet a vstřebat.

„Je to vážné obvinění ale jiné řešení neexistuje," shlížel na ni přísně ale jeho tón hlasu se ji snažil uklidnit, což moc nepomáhalo. Teď měla chuť někoho škrtit.

„Jak je to ale možné? Kód do skladu zbraní má jen Jovovičová, ty a já."

„Ano to je pravda, proto jsem heslo ihned změnil. Kromě mě se tam teď nikdo nedostane."

„To ale neřeší náš problém. Kdo to byl Davide?" Položila mu přímou otázku jako by to vážně měl vědět.

Android nezaváhal, "kamerový systém byl na tři hodiny z celé lodi vymazán. Čas se datuje v rozmezí tří až šesti hodin včerejší noci kapitánko. Z toho dedukuji, že byla tato sabotáž provedena záměrně." 

„Sabotáž?" Vyhrkla zamračeně Katrin, cítila jak ji to rozrušuje a zrychluje tep ale kromě zarývajících se nehtů do plastové lahvičky nedala svým pocitům průchod.

Počet podezřelých se zužoval na malý okruh 11 lidí, pokud nepočítá sebe a Davida ale ukázat na někoho prstem? Jak by se měla zachovat?

Hleděla do Davidovy hrudi nebo spíše skrze ni ztracena ve vlastním světě.

Všichni jsou kolegové, přátele mezi sebou, jež by se měli o sebe starat a důvěřovat si. Bylo hrozné si pomyslet, že je mezi nimi někdo, kdo nesdílí stejnou myšlenku. Ale s tím vyvstávalo více dalších otázek.

Katrin pomalu zvedla pohled k androidově netečné tváři, tak chladná, logická, mohl vědět kdo to byl? Jistě měl nějaký odhad.

Na druhou stranu, obvinit někoho bez důkazů?

„Kdo je podezřelý Davide?"

Jakmile odpověděl, neopouštěl těmi modrými hlubokými krystaly její tvář.

„Jsou dva kapitánko. Při včerejší oslavě odešel dříve Marc Libreto a pan William, ostatní jsem osobně doprovodil do pokojů, tedy se mé podezření soustředí tímto směrem," dedukoval.

To obvinění Katrin zasáhlo jako píchnutí jehlou, chtěla na něho křičet, že Jack to rozhodně být nemohl. Znala ho tak dlouho, byla ochotná prokázat jeho nevinu. Toho by nebyl schopen, nedokázala si představit, že by zničil její práci a ublížil jí po tom co ji podporoval. Nerozprášil by jejich důvěru po všech těch letech na atomový prach. Navíc, když ji překvapil minulou noc na můstku vypadalo to, že už tam nějakou dobu je.

Nebyl to zločinec tím si byla jistá. O čem to vůbec přemýšlí? Bylo to tak absurdní. 

V Katrininých tmavých očích byla jiskra vzdoru, Jack byl její slabé místo.

„Ale stejně tak je možné, že někdo vymazal záznam a vykradl se ven později z pokoje, aby provedl sabotáž. Podezřelí mohou být všichni," zareagovala ihned pohotově a zase zvětšila okruh podezřelých.

Sabotáž...

To slovo mělo kovovou pachuť plnou nepříjemností a zrady.

Pořád ale nevěděla proč a jak. Z jakého důvodu by někdo něco takového dělal?

David tam stál před ní, klidný a vždy nápomocný jako nejvěrnější sluha na světě, čekající rozkaz od svého pána, záviděla mu že necítil rozrušení jako ona, které prostupovalo jejím tělem jako ničivý jed.

Nedokázal si představit čím teď prochází.

„Ano i to je možné," připustil posléze.

„Co si o té celé věci myslíš ty Davide?"

Androidovy zasvítilo v očích nebo to byl jen lom světla? Jen drobná nepatrná světýlka v jeho broušených duhovkách jako odlesk skla od osvětlení.

Ptala se ho na vlastní názor, opět krůček k záhadě kterou kapitánka byla. Celou dobu se domníval, že má na vše odpověď ale nenapadlo by ho, že ji bude žádat od někoho jiného, natož od androida. Evidentně jakmile zde byl větší problém, nedokázala se s tím vypořádat sama. Ale rozhodně ji ještě podceňovat nehodlal. 

Nejspíše chtěla jiný pohled na věc, což by bylo moudré rozhodnutí zvláště od někoho jako on kdo zná celou loď, každý úsek a každého člena posádky.

David vydržel pár vteřin i když to nepotřeboval ale chtěl v ní vyvolat pocit, že si odpověď rozmýšlí.

„Pachatel musí mít důvod. Na Zemi existovaly různé skupiny, které protestovaly proti panu Weylandovi a jeho jednání, snažily se jeho práci zničit a znemožnit. Je zcela reálné, že mohli některého člena posádky podplatit, aby loď zmanipuloval. Jak a kterým směrem se jistě ukáže. Ale o zásahu do lodního počítače bych ihned věděl a patřičně tomu zabránil. Nic z toho se zatím nestalo. A velkou nepravděpodobností by bylo loď zničit sebedestrukcí, čímž by však zabil nejen posádku ale i sebe. Lidé však nemají ve zvyku se obětovat."

Katrin hledala v Davidově mužné tváři odpověď, která tam bohužel nebyla, nabízel jí jen alternativní předpoklady a hypotézy. Musejí zjistit kdo to je a zabránit mu v tom, ať už je jeho cíl jakýkoliv. Katrin doufala, že právě teď není Oberon jen tikající bomba, jež zanedlouho dojde zápalná šňůra.

„Je i možné, že má komplice mezi spícími kolonisty, mohlo by to být nebezpečné až se všichni vzbudí, poslední co potřebujeme je skupinka teroristů v uzavřeném prostoru," nechala své myšlenky Katrin vznést nahlas.

„Zajímavě uvažujete," David vzdal ženě zasloužený hold ale i on si to myslel. Tento jedinec měl malé šance na úspěch, ať už byl jeho nebo jejich plán jakýkoliv.

„Nedokážu si představit, že by některý z párů v kryostázy chtěl ohrozit náš mírumilovný let, odsoudili by na životě všechny svým hloupým pokusem...kdo by chtěl zabránit takové úctyhodné věci jako je osídlit novou planetu?" Vydechla kapitánka těžce hlavu nyní těžkou starostmi.

Po tomhle si vážně musí vzít nějakou Davidovu pilulku na bolení hlavy, zamručela v duchu, mozek se jí právě odrážel od všech stran a nevěděl kdy přestat.

Už dopředu věděla, že to nebude lehké, ostatně s tím se pustila do tohoto velkého projektu a ona chtěla být a bude dobrou kapitánkou.

Všechny vnitřní démony však Katrin dusila zapouzdřené v sobě a na povrch se dostalo jen málo emocí, které mohl David poznat a s určitostí ohodnotit.

„Vaše rozkazy madam?"

Nejprve se chodbou ozval dlouhý nádech a pak k němu zvedla oči plné tvrdého odhodlání.

„Zatím nic dělat nebudeme, vyčkáme až se někdo nějak projeví a až pak zasáhneme. Nezbývá nám nic, než trpělivě čekat na jeho chybu..."

 

*********************************************************************************

 

Především Katrin chtěla znát názor Jovovičové jež o všem věděla, přeci jen ona měla bezpečnostní prověrku a v tomhle byly vojáci lepší než civilisté. Jejich problém totiž mohl kdykoliv narůst do obřích rozměrů pátracího balónu.

„Respektuji vaše stanovisko, ubezpečuji vás že se nemůže nic stát, vše mám pod kontrolou," hlásil David neochvějně s rukama podél těla.

Dobře, on měl všechno pod kontrolou, jejich anděl strážný, tak co by se mohlo stát že? Ach, ta ironie. Svěřit mechanickému zázraku životy lidí, nebylo to už tady několikrát?

Katrin zvedla pravou ruku a mírně si palcem a prostředníčkem třela spánky jako by se snažila tam nalákat nějaký nápad.

„V první řadě, budu potřebovat něco na bolest hlavy Davide, pomohla by mi nějaká tvoje zázračná barevná pilulka," podívala se na androida skrze prsty a vysílala k němu signál, který nemohl neuposlechnout.

Chtěla ať to zní trochu odlehčeně, možná jako vtip ale nejspíše se tak netvářila, protože ani v jeho tváři se nic nezměnilo a od něho věděla, že reaguje na nespočet lidských grimas, signálů a výrazů.

„Jistě, ve svém pokoji mám několik druhů tabletek pro případ nouze, tudy prosím k výtahu," David galantně ukázal rukou směrem do chodby a oni se tím směrem rozešli.

Tak počkat, řekl pokoj?

„Myslela jsem že..."

„Androidi nemají obývací prostor?" Dořekl za ni pohotově a jeden jeho koutek úst se zkřivil v mírné ironii jako by to od ní odkoukal ale Karin hleděla na jeho odvrácený profil, takže neměla šanci to vidět.

„Ano, nějak tak," přikývla pomalu, „nedokážu si představit, proč bys potřeboval pokoj?" Její mysl se snažila od problému z korupce nějak zaměřit na jiné téma, aby se uklidnila a tato dějová linka byla příhodnější na co se soustředit, než myslet na nějakého fanatika, který tu běhá s puškou a snaží se najít nějakou oběť. 

„Jsem člen posádky, mám svůj pokoj. I androidi potřebují údržbu kapitánko, nespíme a nejíme, přestože minulý model potřeboval nabíjet své jádro kvůli plynulému chodu, nová technologie dovolila, abych ničím takovým omezen nebyl. Diagnostika prokázala, že při tomto procesu vypnutí nemohu plnit své funkce a rozkazy pronajímatele, tudíž byl nutný upgrade, aby byly tyto potíže s funkcí odstraněny. Specialisté to považovaly za zápornou vadu, jež byla nutná upravit. Jediné čím se musím zabývat je výměna hydraulické kapaliny a voda nutná k udržení teploty a ochlazení vnitřního hardwaru."

Davidovo poučné schéma jeho provozu Katrin překvapilo ale i tak si nedokázala představit, že si klidně hoví na matraci a mazlí se s polštářem.

„A ty pilulky? Děláš si z pokoje skladiště?" Škádlila ho s mírným sarkasmem.

„Vždy je dobré mít někde poblíž box první pomoci, nikdy nevíte co se může stát," podíval se na ni koutkem oka a zastavili se před ocelovými dveřmi výtahu. David prstem zmáčkl tlačítko. Trvalo jen chviličku, než se kovové dveře transportu otevřeli a oni vstoupili dovnitř.

„Až po vás," ustoupil David galantně stranou a pokynul rukou, aby prošla.

Jakmile tam stáli vedle sebe nastalo trapné ticho, měla by něco říci, navíc byla to skvělá příležitost se omluvit a napravit mezilidské vztahy z minulého večera přesto slovo "mezilidské" znělo v tomto případě spíše směšně a nepatřičně.

Omlouvání nebyla vlastnost, kterou by Katrin oplývala, jelikož měla téměř vždy pravdu ale v tomto případě skutečně chtěla, bylo hloupé dělat si nepřítele tam kde to nebylo zapotřebí. Navíc si to zasloužil. Chopila se proto příležitosti.

„Ehm, Davide?" 

Ten tichý nejistý zvuk upoutal pozornost plavovlasého androida. Mírně se k ní pootočil bokem, jeho tvář byla jako vytesaná do kamene. Dal jí prostor říci co chce. Dobře, tohle jí moc nepomáhalo ale nevzdala se.

Snažila se najít vhodná slova pod tím pronikavým pohledem, „já...chtěla jsem se omluvit za včerejší rozhovor, bylo to ode mne...dětinské a neprofesionální tě urážet."

Stručné a rychlé, ani to nebolelo, což se nedalo říci o studu, se kterým říkala každé slovo, když pohled zabodávala do podlahy výtahu. Na tohle si vážně nezvykne.

A bylo to venku...jenže úleva nějak nepřicházela.

David ji chvíli zkoumavě pozoroval dokud k němu nevzhlédla, jelikož čekala alespoň nějakou třeba i krátkou odpověď. 

„Pokud by si lidé uchovali svou ranou dětskou stránku, vše by bylo jednoduší. Děti totiž vidí nejschůdnější řešení a vyhýbají se složitosti kapitánko. Avšak pokud bychom se nezabývali věcmi, jež přesahují naše dispozice, nedostali bychom se tam, kde jsme nyní."

„To bylo moudré Davide," sama se cítila trochu trapně, že ona by nic takového vymyslet nedokázala, měl její obdiv. Filozofie nebyla její silná stránka, toť k Platónovi se Sokratem.

„Vaše hodnocení a chvála mě upřímně těší," pokývl s grácií hlavou nahoru a dolu, aniž by ji spustil z očí.

"Zajímalo by mě, zda ti bylo smutno, když jsi byl sám. Dva celé roky nejsou krátká doba," snažila se Katrin nějak zapříst rozhovor, protože z výtahu stejně nebylo úniku jako z Rubikovy kostky.

„Samota..." definoval David tento jev izolace.

Katrin se obávala, že jí znovu řekne nějakou naučenou definici ale mýlila se.

„Cítíte se osamělá?" Řekl náhle zpětnou otázkou.

„Ne myslím že ne," vyhrkla hned ale tím mu dala jasnou odpověď. Lhala, vypovídaly o tom její i mírně rozšířené zorničky, kterých si mohl povšimnout, aniž by to ona sama tušila. Lidské tělo bylo jako kniha, pokud se dobře díváte.

„Nemusíte mi lhát kapitánko, nesoudím vás. Viděl jsem vaší psychologickou prověrku ostatně jako každého z posádky, mám přístup k mnoha věcem," opět ten chápající tón před kterým nešlo nic utajit.

Katrin měla znovu to nepříjemné chvění v žaludku.

Žena se mírně zamračila, nemyslel to špatně ale pokud se někdo zajímal o její soukromí...prostě na to byla háklivá.

„To trochu zní jako bys o mě věděl všechno ale tak to není, je mnoho věcí které neví nikdo," odvětila záhadně s mírným triumfem uvnitř sebe. Teď ho převezla, nemohl vědět nic co by nikam nenapsala, nenahlásila a neřekla. Pořád měla svá střežená tajemství uvnitř sebe schované a tak to zůstane.

„Mnoho věcí se dá vyvodit kupříkladu i z řeči vašeho těla. Z toho zda se potíte, když neříkáte pravdu, mírného třesu, zrychleného dýchání, opakovanými drobnými nervovými poruchami, uhýbavým pohledem nebo zvýšenými srdečními impulsy. Lidské tělo a jeho fyziologie může být vaše slabá stránka, která prozradí pravdu aniž byste řekla jediné slovo."

Tohle už dávno věděla ale i tak trvala na svém. Měla uvnitř sebe soutěživého ducha.

„Dobře Davide, zahrajeme si hru, pravdu za pravdu."

Ta slova androida zaujala, nikdy s ním nikdo žádnou hru nehrál, jeho oči měly šedou barvu ale jakmile řekla tohle, jako by ožily všemi barvami a celou škálou modré palety.

Měl na umělého muže krásné oči, to nemohla popřít ale i jakýsi dětský nehynoucí zájem dozvědět se něco nového.

„Hru? Nikdy jsem neměl šanci žádnou hru nehrát, jistě to bude poučné," pousmál se David nadšeně a Katrin byla spokojená jako by jí ukazoval krásnou rozkvetlou zahradu a přeci v té zahradě mohl číhat nebezpečný had. Kdyby jen věděla co odstartovala, asi by si to dvakrát rozmyslela ale teď se vnitřně těšila, že ho nějak přelstí a ukáže mu, že není tak dokonalý.

„Dobře začínám. Jak jsem se předtím ptala, cítil jsi se po ty dva roky osamělý Davide?"

Stáli proti sobě a výtah byl najednou plný jiskřící soupeřící energie.

„Ne, necítil jsem se osamělý, protože sem měl k dispozici víc než jeden zajímavý a poučný program, jež jsem si během cesty sám stanovil, abych se udržel aktivní," odvětil po pravdě.

Katrin byla zvědavá, "co jsi..." 

„Teď je řada na mě kapitánko, vy jste odpověď na svou otázku dostala," přerušil ji striktně, Katrin zaskřípala zuby ale přikývla a předala mu štafetu.

„Ty pilulky ve vaší ruce od doktora Lesse, proč jste si je vzala?"

Ah! Tohle byl pěkně podlý úder! David se nejspíše rozhodl pokládat své otázky opravdu bez skrupulí.

Jen počkej...

Žena s růžovým mikádem stiskla prsty kolem lahvičky. Pálilo ji, že to musí říct ale byly horší věci co skrývala ve své černé skříňce.

„Špatně spím, mám noční můry a prášky mi pomáhají," dobře řekla pravdu ale víc z ní nedostane, dávala si pozor aby neřekla ani o drobeček víc.

David ji zkoumavě sledoval, každou její reakci, mrknutí i nádech a byl smrtelně vážný se svým poker face, přesto ho její odpověď zklamala. Po přečtení názvu lahvičky ihned věděl jaké jsou účinky léku, takže to nebylo žádné překvapení.

„Co tě nejvíce bavilo v době, kdy posádka spala?" Udeřila Katrin.

David si ani nerozmýšlel svou odpověď a jeho rty zformulovaly jediné slovo, „sny."

A jak měla rozumět tomuhle? Měli snad androidi sny? O čem snili? To si jako dával šlofíka v jejím křesle na můstku?

„Nerozumím tvé formulaci, prosím rozveď svou odpověď Davide," naléhala mazaně. S jedním blbým slovem se vážně její zvídavost nespokojí.

„Vaše sny. Míním tím, že jsem sledoval sny posádky, ze kterých jsem se dozvěděl spoustu věcí i informací a lidském všedním chápání, vaše reakce na různé věci a podněty byly užitečné. Učil jsem se z nich," vpíjel se jí do očí a to Katrin nebylo příjemné jako by byla pod detektorem lži.

„Takže ty jsi viděl moje sny?" Svraštila obočí v nevíře a zmatku.

David neodpověděl ale poznal, že se zalekla z toho, jak spolkla poslední slovo a on ji v tom udržel když přikývl. „Přesně tak."

Katrin se nadechla jako drak který bude chrlit oheň, tahle hra se kterou začala měla větší potenciál, než si myslela a snažila se vyrukovat s nějakou ještě více kořeněnou otázkou ale byl na řadě on. 

Nějak ji jeho "nicnedělání" začalo náramně zajímat.

„Konkrétně vaše sny byly nejvíce překvapující kapitánko, děsivé a emocionální na rozdíl od snění ostatních, které byly všední a nudné. Velice často jsem vás viděl s tmavovlasým mužem. Kdo je to?"

„Kdo je to?" Zopakovala Katrin a stiskla pevně zuby.

Dobře, tohle už bylo o mnohem víc než osobní tohle už bylo napadení jejího soukromí za hranice zvědavosti. Pobuřovalo ji to a cítila se nesvá.

Ale dobře, začala tuhle hru a neprohraje.

Katrin cítila, jak je v úzkých a teď nemyslela v uzavřeným výtahu a svou klaustrofobii. Bylo to tím, že když spíše, nemáte tušení co se vám zdá a odehrává v hlavě, zvláště tak dlouho. Celé dva roky. Jeden sen musel střídat druhý, krajiny snů se překrývaly jako zatmění slunce, mohly jich být tisíce. Byla v nevýhodě, netušila kolik toho věděl a co vše viděl. Ženě se hlavou honily různé myšlenky.

V Katrin stoupala panika, David mohl být svědkem jejího rozchodu, její úzkosti mohl vidět jak se s Patrikem milovala, jak zničil její důvěru a zahodil ji jako starý kapesník nebo třeba jak mu vráží nůž do srdce za to všechno a co bylo ještě horší a dělalo jí největší starosti, mohla mít noční můry na ty časy, kdy pracovala s Jackem na měsíci.

Nechtěla, aby to věděl a tak mu odhodlaně hleděla do tváře se zaťatými zuby, přestože cítila jak jí kapka potu stekla mezi lopatky.

Sakra.

„Ten o kom mluvíš byl nejspíše můj bývalý přítel Patrik, se kterým jsem se rozešla před sedmi lety, pokud počítám i tyto dva roky spánku, už je to hodně dlouho," vnímala, jak jí ty slova jdou špatně z úst jako by měla přimrzlý jazyk k patru.

„Záleží vám na tom muži? Je on příčina vašeho špatného spánku?"

Katrin nechtěla odpovědět, každá zmínka o tom parchantovi byla jako rozžhavená jehla do kůže. Kdyby se jí jen teď dostal do rukou...

Bylo neuvěřitelné, že některé rány byly tak živé i po tolika letech odloučení...

Zabodla do Davida svůj pohled jako dýky a rozzlobeně vyštěkla: „On? Sotva. Ten hnusnej chlap si ani nezaslouží, abych mu věnovala jedinou myšlenku. Zachoval se velice nečestně a zbaběle, nikdy mu neodpustím že zradil mou důvěru a utekl za jinou ženskou, zatímco mě nechal v našem malém bytě," stiskla lahvičku v ruce, až pouzdro zakřupalo a pilulky zachrastily.

Prostě to z ní vyletělo jako když bezhlavě propíchnete záchranný člun, ve kterém sedíte a ten se začne potápět.

David mlčel a nechal ji projít tím traumatem znovu i když to už byl spíše jen stín dávné minulosti. Emoce tam však stály byly.

Rozrušilo ji to, snad i otřáslo ale ovládla se a vzala to s grácií, sálala z ní k tomu muži nenávist, což ho jaksi z nějakého nepochopitelného důvodu uspokojovalo. Navzdory tomu co mu řekla, si i tak vyhledal Patrikovu podobu a porovnal s podobou všech kolonistů, zda by tento muž nemohl být nějakou shodou okolností na lodi ale naštěstí nikoliv.

David už chtěl promluvit, když k jeho překvapení pokračovala.

„Byl to špatný muž ale ty jsi lepší Davide, lepší než kdy on bude..."

Vztek v kapitánčiném hlase se přeměnil v melancholii a při dalším mrknutí to bylo pryč jako by vše násilně potlačila a spolkla jako velké sousto. Obdivoval ji, jak dokázala své emoce zvládnout. Tím si také ověřil že byla silná osobnost, která se jen tak před něčím neohne. Dobře. Takový měl kapitán být, emocionálně stabilní.

David měl však dilema, jak odpovědět aby ji neurazil, zároveň ji nelitoval a zachoval neutrální půdu proto přehlédl její poznámku o sobě, jež mu lichotila.

„Myslím, že si vaši nenávist právem zaslouží. Opustit tak silnou schopnou ženu by dokázal jen hlupák," věnoval jí svůj vzácný zářivý úsměv, ve kterém se zaleskly dokonale bílé zuby.

„Děkuji Davide," když se Katrin odvážila pohnout očima k jeho tváři, musela se sama usmát. Nevěřila by jak dokáže pár obličejových svalů a mimiky někoho změnit k nepoznání.

Ani jeden z nich si nevšiml, že výtah zastavil jako by byly uzavřeni ve velké bublině plné empatie.

Jakmile se dveře rozevřeli, hleděla na ně Jovovičová, která k transportu dorazila. Pohledem přecházela z jednoho na druhého, jak se na sebe divně culí.

Pár záškubů a začala se smát, což už oba vzpamatovalo a vystoupili ven.

„Je tu něco k smíchu Jovovičová?" Zeptala se Katrin zostra a úsměv pohasl tak rychle jako se objevil, zato tváře měla stále mírně růžové jako by ji někdo přistihl, jak Ruska krade rozinky z koláče.

„Nic," hodila vojačka potutelný pohled po Davidovi, „jen mi přišlo v hod, že vás vidím. „Řekl jsi to kapitánce Davide?"

„Před chvílí, ano," přikývl android a Katrin hned poznala o co jde a to napětí bylo zpátky hluboko v kostech.

„Jak budeme pokračovat?" Zadívala se na ni vojačka a všechen humor byl náhle pryč jako vycucnutý přechodovou komorou a zbylo jen prázdno kdy čekáte, že se stane něco nepříjemného.

Katrin se nadechla a vnitřně zklidnila, věděla že ji Jovovičová bude respektovat ať řekne cokoliv, byla loajální a tím si mohla být jista.

„V nastalé situaci budeme vyčkávat na další krok toho zrádce a podle toho se zařídíme. Nevíme kdo to je a je riskantní někoho jen tak bez důkazu obvinit. Prozatím zaujmeme stanovisko netečnosti, nebudeme dávat znát že o něčem víme. Harker o tom zřejmě neví že?"

Jovovičová zakroutila hlavou. „Nepozná pušku od zásobovacího automatu na polévku."

Kapitánka přikývla.

„Souhlasím s tímto logickým postupem," přidal se k ní David a ona za to byla vděčná, že ji podpořil. Možná přeci jen nelhala, David už teď byl v mnoha ohledech lepší než Patrik...

Katrin pocítila hřejivý pocit, tak známí a přitom zapomenutý za který byla...vděčná.

„A jste si vědomi toho, že by ten parchant mohl při snídani brát v potaz i to, že jsme já a Harker šli do skladu na kontrolu?" Pozvedla ironicky obočí.

„Přeci není tak blbej, aby si nedomyslel zbytek. Vážně si myslíte, že by i voják s nejnižší hodností nepoznal špatnou zbraň, které něco chybí, natož já která má deset let u tajných jednotek a čtyři roky na Kabali? Ne, pokud přemýšlím správně, tak k naší smůle blbej ten chlap není. Určitě už si uvědomuje, že jsme na to přišli a teď vymýšlíme bojový plán. Všechno teď záleží na tom, co chce dělat dál."

„A to je?" Zeptala se Katrin.

Jovovičová pokrčila rameny vykukující z maskáčového tílka, „kdybych to věděla, už bych toho zmetka tiskla ke zdi a do ucha by mu zpívala moje pistole."

Android udělal krok k nim, až tvořili malý hlouček jako spiklenci, „máte pravdu Jovovičová, podceňovat sabotéra by se nám nemuselo vyplatit, zvláště když má posádka přístup jak k můstku, tak i k řídícímu centru a motorům," souhlasil David.

„Každý z nás si musí dát pozor a chovat se k ostatním stejně jako předtím. Trochu ho zmateme a řekneme, že prohlídka arzenálu dopadla dobře, uvidíme zda ho tím vyvedeme z míry a on udělá nějakou chybu," přemýšlela Katrin.

„V lepším případě si půjde ověřit sklad znovu."

Jovovičová se zašklebila, „fajn, jak chcete, když si to rozmyslíte a budete řešit další postup, víte kde mě hledat," zamávala jim a vstoupila svou pevnou vojenskou chůzí do výtahu...

 

********************************************************************************

 

Mohlo to dopadnout i lépe.

Přesně to si Katrin říkala, když šli s Davidem chodbou k jeho tak zvanému pokoji. V Jovovičové měla svého spojence, alespoň si to celou dobu myslela ale něco jí pořád říkalo, aby jí dala šanci projevit svůj názor. Mariňačka nebyla totiž osobnost, která by jen tak mlčela. Ale v jejím podání by to bylo tak, že by se všichni postavili ke zdi a ona by začala odstřelovat jednoho po druhém, dokud by se někdo nepřiznal.

Ne, to přeháněla ale Ruska v sobě měla velký smysl pro spravedlnost, což bylo dobře ale nezkrotné prudší způsoby ten celkový obrázek trochu kazily. Nikdo nemůže být dokonalý.

Katrin nemohla dovolit takový zásah. Snad až jako poslední bezvýchodné řešení a pak ji napadlo něco hloupého.

„Mohla to být ona Davide, Harker se sotva vyzná ve zbraních a Jovovičová k nim má přístup a umí je používat, je schopná a má výcvik. Mohla to být ona, kdo je v noci poškodil," přemýšlela zadumaně a poslouchala jejich kroky, které se rozléhaly chodbou, aniž by věděla kam jde. Prostě se nechala vést.

David vedle ní koukal před sebe. „Nemyslím si. Není to člověk, který se dá zmanipulovat. Psychologická prověrka Jovovičové měla zajímavé výsledky ale i přes to kdyby byla onen sabotér, nebylo by lepší kdybychom o vyřazených zbraních nevěděli? Pochybuji, že by nám to ohlásila a ztratila tím šanci na překvapení. To by stratég neudělal."

„Hmm...dobře asi nemá cenu nad tím přemítat a vymýšlet hlouposti," povzdechla si Katrin a byla překvapená, když dorazili k nouzovým dveřím, jelikož minuli ubikace hlavní posádky lodi, kterým patřila paluba A. 

David otevřel dveře a podržel je, aby mohla projít...

Katrin má psychické problémy, potřebuje prášky ale nechce, aby to o ní někdo věděl, příliš pozdě. David má oči všude, navíc takovému stavu nepomáhá zjištění, že je na lodi sabotér! Dá se to nějak vyřešit? Malý rozhovor ve výtahu její nervy přeci jen trochu zmírní a navíc urovná pochroumaný vztah s jejich milým neškodným androidem. Co se ale skrývá v Davidově pokoji? Jak vlastně vypadá? Potřebuje vůbec android pokoj?


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 19:49 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.