Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 2. - Odpočinek

 

Kapitola 2

Odpočinek

 

Katrin se separovala od své skupiny a šla do zasedací místnosti na horní palubě, kde by se měli probírat různé strategie a řídící věci ale už jen z popudu, že se této místnosti přidávalo více vážnosti se takové věci probírali tam, kde stále ostatní oslavovali a to čistě z pohodlí.

Žena v uniformě se přesunula k počítači a klikla na dotykovou obrazovku, aby našla vše co bylo pod jejím jménem, každý člen měl svou vlastní schránku.

Skutečně tam byla jedna nevyzvednutá pošta a tak zadala heslo.

Místnost slabě pohasla a Katrin odstoupila, aby viděla na velkou obrazovku, která se táhla téměř přes celou jednu stěnu.

„Přehrát."

Obraz se ihned objevil a na něm muž v pozdních čtyřicátých letech. Upravený v perfektně střiženém obleku nejméně za celý její měsíční plat, na ni orlím pohledem hleděl nikdo jiný než Petr Weyland, majitel společnosti Weyland Corp a dceřiné společnosti Yutani. Miliardář, hodnostář, držitel několika cen za nejlepší technologii a jejich mecenáš v celé své kráse.

Kapitánka se ironicky ušklíbla.

Byl to pohledný muž ale tam kde byl, nebyl pro svůj falešný úsměv, který ji na dálku nabízel ale pro své megalomanské činy.

Musela se sama ušklíbnout, když si všimla že stál v nějaké neznámé místnosti a za ním bylo panorama moře a výhled na ostrov. Pozadí se mírně hýbalo, takže nemuselo jít nutně o digitální obraz ale o realitu.

„Přijměte mou gratulaci kapitánko Leeová, pokud hledíte na toto video znamená to, že jste téměř u svého cíle. Čeká vás však ještě dlouhá cesta k vybudování nové kolonie. Budete potřebovat sílu, odhodlání a vůli přežít. Neočekávám od vás nic menšího než úspěch a pevně doufám, že nezopakujete svou minulostní chybu," odmlčel se, aby stačila vše vstřebat.

Ano, Katrin pozorně poslouchala jeho podrav ale nemohla si nevšimnout varování, které poukazovalo na její tak zvanou chybu. Opět. Zamračila se.

Měla očekávat nějaké to rýpnutí do žeber.

„Dal jsem vám novou šanci k novému začátku a doufám, že ji využijete s maximální pečlivostí. David 8 vám bude samozřejmě k ruce po celou dobu, je informován o všem co byste mohla potřebovat, jen vám radím nepodceňujete jeho schopnosti."

Katrin dál stála a poslouchala ten arogantní proslov s mírným skeptismem.

„Jakmile budete mít první vzorky Andrisu 10, chci abyste mě ihned informovala a poslala výsledky zpátky na Zemi. Pro tuto chvíli je to vše, přeji vám mnoho úspěchu."

Obrazovka zčernala a místnost opět osvítilo výrazné světlo.

Žena měla smíšené pocity uvnitř sebe z celého toho videozáznamu. Byla by raději kdyby ho neviděla.

Tohle si mohl její zaměstnavatel klidně odpustit.

Jen slova, šepot ve větru ale i slova na vás dokázala zapůsobit takovým nepříjemným způsobem zvláště, Weylandův sladký povzbudivý hlas, který by vás donutil i spáchat sebevraždu...

Kapitánka smazala záznam a vyšla z místnosti, chodbou se stále neslo veselí ale ona se tam odmítla vrátit, jistě jim chybět nebude.

Vše co jim potřebovala říci jim sdělila a to stačilo.

Raději se prošla po opuštěné lodi a přemýšlela. Nakonec ji nohy zanesly až o tři paluby níž do Centra. To bylo vyhrazené místo pro kolonisty, byly tu jídelny, bary, různé aktivity, posilovny, bazén a další věci aby se lidé mohli bavit, setkávat se a nepřijít o rozum. To především.

Nyní to bylo vše prázdné a tiché jako by tu byly duchové, jediné co se hýbalo byly úklidoví roboti leštící dlaždice od prachu. Připadala si tam opuštěně a působilo to smutně a ztraceně, jak se tak dívala z terasy nad ty pod sebou.

Odešla tedy z Centra a vydala se uličkami k boku lodi, chtěla vidět vesmír. Tu černou nicotu, která se rozprostírala od nekonečna do nekonečna jako pavoučí síť s poztrácenými hvězdami jako drahokamy do náhrdelníku.

To si totiž myslela jako malá holka že hvězdy jsou, zvláštní že se nakonec dala na dráhu vesmírných projektů, když bylo tolik jiných zajímavých oborů.

Katrin přistoupila k průhlednému silnému sklu a sledovala v dálce malé bílé body, které se třpytily jako démanty na večerních šatech. Krásné a zároveň děsivé. Ta hloubka samoty...

Vše bylo tak hrozně daleko, Oberon mohl působit jako kolosální obr ale v celém tom prostoru byl jako špendlíková hlavička. I jednotlivé planety byly jako malé korálky.

Bylo to krásné ale pusté, nikdo by totiž tam venku nepřežil. Dalo se tedy říci, že vesmír byl krásný stejně jako krutý a pro někoho jako ona hodný obdivu.

„Máte zklíčený výraz kapitánko, přemýšlíte o vesmíru?"

Ještě než se ozval hlas za jejími zády, viděla ve tvrzeném skle věrohodný odraz známé tváře ale i tak se hrozně lekla, myslela že je tu sama a jak byla zamyšlená...

Nejspíše její myšlenky byly tak městnané, že neslyšela nikoho přijít. Z nějakého důvodu ji vnitřně rozezlilo, že android napadl její rozjímání.

„Nechtěl jsem vás vyděsit," omluvil se David a ona se k němu prudce otočila. Už to androida mělo varovat, že není vhodná chvíle na malý rozhovor.

Katrin však spolkla vnitřní neklid a zakroutila hlavou, „to je v pořádku."

David udělal několik tichých kroků dopředu, postavil se vedle ní bok po boku a zahleděl se na scenérii před sebou.

„Myslíš si, že je vesmír opravdu nekonečný Davide?" Položila mu řečnickou otázku, na kterou sama neznala odpověď a vlastně ani nevěděla zda ji chce znát.

Davida potěšilo, že s ním chce navázat kapitánka konverzaci, dal jí prostor k tomu buď mlčet nebo hovořit a povzbudilo ho, že si vybrala to druhé.

„Ano, žádný člověk dosud na jeho hranice nedosáhl a možná nikdy ani nedosáhne, my jsme však zatím nejdál, kam se lidská duše dostala. Podívejte se kolem sebe, nejsme v naší sluneční soustavě, žádná z hvězd ani souhvězdí není dosud pojmenovaná," ukázal prstem na několik třpytivých bodů v dálce tak, že svůj ukazováček přitiskl ke sklu.

„Co kdybyste byla první, co to udělá?" Pootočil se k ní s tím zvláštním požadavkem.

Jeho nadzvednuté obočí ji přesvědčovalo kývnout.

„Snažíš se mi zvednout náladu?" Zeptala se Katrin trochu kousavě a jakmile se otočila zpět vyhledala v odrazu androidovy modré bystré oči, tak lidské a přesto matoucí...

On se ale jejím ironickým tónem nedal zastrašit. Musel se mu připsat bod neohroženosti.

„Jen jsem si myslel, že by vám přišla vhod trocha společnosti, mým úkolem je dohlížet na mentální a psychické zdraví celé posádky. Kapitánka není výjimkou."

Katrin nestála o to, aby se o ni někdo staral jako o dítě a trochu ji ta připomínka popouzela proto odvětila.

„Pak bys měl dohlížet na ty, kteří to ocení. 90% hlavní posádky po požití silného alkoholu bude brzy potřebovat některou z tvých zázračných pilulek," snažila se ho náhle zbavit.

„Nemáte moc důvěry ke svým podřízeným kapitánko, major William vyslovil přání abych se za vámi zašel podívat a dohlédl na vás. Nejspíše o vás má obavy," otočil David hlavu a věnoval jí ten pronikavý pohled s mírným pousmáním.

Okouzlující. Takže ještě ke všemu chůva na zavolání.

Katrin však při zmínce o svém příteli mírně zjihla. Jack o ni měl starost ale raději za ní poslal androida místo, aby přišel sám. Skvělé. Její místo nejspíše zaplnil pan Whiskey a paní vodka.

Katrin se po očku podívala na svého společníka, jež zase sledoval vesmír.

Otázkou bylo, co teď ona s ním? Neměla právě náladu se jít zpátky bavit, pít alkohol ani vést sáhodlouhé teorie o zakřivení relativity.

Možná ale malé vysvětlení neuškodí...

„Jack o mě měl vždy starosti, téměř jako bych byla jeho mladší sestra, někdy to bylo opravdu obtěžující ale když se na to podívám zpětně, jsem mu za to vděčná."

„Jste si s poručíkem Williamem blízcí?" Davidova nevinná slova vytvořily na ženiných tvářích mírné červené flíčky.

Snažil se vyzvídat? Ne, co by z toho měl, byla to jen nezávazná konverzace.

„Pokud se ptáš na to zda jsme...ehm pár tak ne, jsme jen staří přátelé nic víc," dodala rychle a pokrčila rameny.

Mělo by jí záležet na tom, aby je nedej bože android považoval za milence? Směšné.

David sledoval emoce, doslova příval emocí v kapitánčině rozpačitém obličeji, byla to vítaná změna od nic neříkající grimasy. Líbil se mu odlesk třpytivých hvězd v té čokoládové barvě, které tvořily zajímavé spektrum variací jejích duhovek.

„Také mohu být vaším přítelem," navrhl jí své přátelství i když to bylo neobvyklé, či spíše v jeho postavení nestandardní, nejspíše chtěl být milý pozitivním způsobem a přiblížit se lidskému chování.

Neměla by mu to mít za zlé.

Katrin však trochu zaskočila jeho troufalost.

Nyní se k Davidvy už otočila čelem a zjistila, že na ni hledí.

Chtěla vyhrknout že ne, jeden kamarád kterého bylo všude slyšet i přes zavřené dveře bylo víc než dost ale nemohla ho hrubě odmítnout, když se zeptal tak uctivě. Rozhodně neměla v úmyslu ranit jeho city...city? Vždyť on žádné nemá.

Pokud byla řeč o pocitech, pak rozhodně těch simulovaných ale i android mohl být uražen a ona se musela chovat jako člověk jež má jít příkladem všem okolo, profesionálně.

Musela vymyslet nějaký diplomatický kompromis a vyvléci se z toho.

Mírný oheň, jež se v ní zapálil zase pohasl, „to není tak lehké Davide. Přátelství není něco co někomu můžeš dát nebo vzít, mělo by být oboustranně zasloužené," pozvedla hlas a oči jí jiskřily jako před bouřkou.

„Není snadné si najít přítele," pomyslela na vlastní vysokou školu.

Nestála o to pitvat své soukromí a o nějaké sblížení také nestála byla však odhodlaná mu to vysvětlit, aby to pochopil.

„Ujišťuji vás, že v tom nebyl špatný úmysl, nechtěl jsem vás rozrušit kapitánko," hájil se David se zdviženou rukou.

Její chování pro něho bylo zvláště nepředvídatelné a zajímavé zároveň, naopak Katrin rozčilovalo jeho vždy tak uctivé upřímné jednání, čím víc se snažil být zdvořilý tím víc se od něho separovala a ustoupila o krok dozadu jako by to byla bezpečná zóna, za kterou se nedostane.

„Ne to nejspíše nebyl, protože ty mě nedokážeš urazit že? Máš naprogramovaný vzorec chování, nic jiného se od tebe neočekává, jen poučky a vzorce," odvětila ironicky jako ježek s nastavenými bodlinami. 

Teď konečně myslela, že vyhnán tou lehce urážlivou poznámkou odejde, když ho nepřímo označí za necitlivou zrůdu ale on tam stále byl a hleděl na ni s netečným výrazem. Nejspíše kalibroval tu nejvhodnější odpověď.

Davidův program se s tím nejspíše snažil poprat, když mu dala takový kopanec nepřátelství.

Teď jen doufala, že se jí tu nezkratuje a ona ho nebude muset táhnout na můstek.

David si však ženu měřil od hlavy k patě, než spustil ruku zpět podél boku. Rozhodoval se kam její nesoulad v hlase zařadit, nakonec se rozhodl spojit to se svou zvědavostí.

„To je výzva? Zkouška mých reakcí? Myslíte si, že nedokážu nikomu říci pravdu do očí, ať je příjemná nebo špatná? V jistých případech mi program dovoluje vybrat i neuctivou odpověď ne jako předešlý model kapitánko."

Reagoval téměř spontánně a apeloval na její zvýšený hlas obdobou toho svého. Katrininu odmítavost však přešel poměrně pasivně. David byl vskutku odolný a dokázal situaci zvládnout způsobem -jak se z lesa volá, tak se z lesa ozývá.-

„Cože?" Zamrkala nechápavě Katrin zaskočena androidovou reakcí na její ironii, netušila kam to má vést.

Prostě chtěla aby odešel, tečka. Příště mu raději jasně řekne: vypadni.

„Zkouška," zopakoval David, „vaše urážlivost, ironie. Vaše chování je těžko pochopitelné a chaotické bez vzorce nějakého výsledku nebo tu je jedno možné vysvětlení. Po tom toužíte kapitánko? Chcete být urážena a odstrkována? Nejednaly by tak lidé na vaši urážku svou vlastní? Čekáte, že vás budu odsuzovat tím, že napadáte mé nedostatky? To je váš způsob jednání?"

Shlížel na ni, pevně a jeho oči měly ocelový lesk. Obočí měl náhle svraštělé, pro ženu to bylo tak šokující, celou dobu si myslela, že se nedokáže ani mračit jako by to ani neuměl ale teď jí předvedl, že dokáže projevit i nesympatie a co víc dokáže se jí postavit!

Udělala další krok dozadu, nemohl si toho nevšimnout a jako by to udělal schválně následoval ji. Katrin pocítila zoufalství, možná to zašlo daleko a neměla ho urážet, pocítila vlastní pohoršení sama nad sebou.

Zastyděla se a zabodla pohled do země.

„Já..." teď už vážně neměla slov. Chtěla utéct ale to by mu darovala vítězství.

Hádat se s androidem, víc absurdní už to být nemohlo...

„Jablkový koláč."

Tentokrát to byl David, kdo byl překvapen jejím nesouvisejícím výrazem slov.

„Chtěl jsi abych pojmenovala hvězdu, dobře, koláč s jablky, tamta jasná vpravo," zavrčela nevrle a bez dalších slov rychle odešla od zírajícího Davida, který se otočil a pohlédl skrze okno do černé tmy, ve které se zrcadlil jeho nepatrný úsměv.

 

**********************************************************************************

 Ženská postava se rychle nasoukala do výtahu a vyjela na palubu A – Ubikace hlavní posádky a můstek.

Katrin byla rozrušená a naštvaná zároveň, vnitřně to v ní bublalo jako kotlík kyseliny.

Ještě že ve výtahu nebylo zrcadlo, s chutí by ho rozbila kvůli vlastní blbosti.

Měla být přátelská a chápající, to kapitáni dělají, kritizují jen když je to nutné a starají se o své podřízené. Teď se cítila na nic jako by zklamala nejen někoho, kdo postrádal duši ale i svoji čest.

Bezdůvodně vyjela na jediného člena posádky, který za nic nemohl a ke všemu to byl android, nebyl to ani člověk, který by se s ní alespoň pohádal.

No, vypadalo to že ho považovala za neškodného ale dokázal jí, že co se týče výměny názorů má poměrně velkou škálu kam zajít.

Její podráždění mohlo být způsobené probuzením z hybernace, to bude nejspíše ono. Zítra se bude cítit lépe. Zítra bude vše jak má být a oni se zase trochu posunou kupředu.

Katrin zamířila na můstek, chtěla ještě zkontrolovat všechny údaje, než si půjde odpočinout.

Jakmile tam dorazila, zjistila že ostatní už odešli spát nebo se přesunuli jinam. Sedla si proto do jednoho z křesel, které byly po obvodu celého kokpitu.

Pohodlně se do něho usadila a zkontrolovala všechny obrazovky s údaji. Prozatím loď nepotřebovala lidský zásah, vše stále fungovalo na autopilota. Nic o co by měla mít starosti.

Mírně se posunula a lépe se uvelebila, ruce položila na područky, před ní bylo okno do vesmíru, Andris 10 se v dálce vznášel jako malá barevná perla.

Pohled na hvězdy ji znovu připomněl tu hloupost, kterou řekla Davidovi a nejen tu.

Jablečný koláč, co to bylo za jméno pro vznešenou hvězdu?

Katrin si přiložila dlaň na čelo a unaveně zavřela oči. Taková hloupost. Dokázala přeci vymyslet něco jiného...

Originálního než kus moučníku, který měl stejnou barvu jako Davidovy vlasy.

Kapitánku únava přepadla nepřipravenou, v jednu chvíli měla otevřené oči a ve druhé jí klesla víčka tak rychle, jako by jí do žíly vpustily omamnou látku.

Když se pomalu později probudila, uviděla vedle sebe pohyb a lekla se tak, že zalapala po dechu.

„Klid lásko, nejsem žádnej násilník," usmál se na ni Jack, jež si zabral sedadlo po její levé straně.

„Co tu děláš Jacku?" Zeptala se Katrin rozespale.

„David mě informoval o tom, že prolétáme pásem malých asteroidů, štíty by ty větší měly zničit ale ty malé proplují skrz a narazí do lodě ale neměly by duroocelový plášť nějak poškodit, přesto jsem to chtěl zkontrolovat a vypadá to, že nás hra na otloukánka bude doprovázet až k Andrisu 10. Trochu jako neškodné minové pole."

„Hmm..." zamumlala žena, otřela si tvář o příjemně hebkou teplou pokrývku a přitulila se k dece, která na ni byla položena.

Tak počkat k dece? Zmateně se podívala ale zase se uklidnila. Nepamatovala si, že by si ji brala, vlastně neměla ani v úmyslu tu spát. Postel byla přeci daleko pohodlnější.

„Díky za tu deku Jacku, je tu trochu chladno ale raději půjdu do svého pokoje," Jack ji nikdy nezklamal.

„To David," podotkl navigátor zúčastněně, „asi měl strach, aby ti neumrzl nos. Hele já to tu zvládnu, koukej se spakovat a běž si lehnout do postele, máš větší pytle pod očima než kocour Garfield."

Katrin ve svém napůl snícím bytí pocítila nový příval studu za své dřívější chování k Davidovi, on si přeci její hrubost nezasloužil. Vstala a odešla zabalená společně s dekou přehozenou přes ramena do své ubikace...

 

********************************************************************************

 

Ráno Katrin vzbudil na snídani počítač nepříjemným pípáním hned u ucha.

Bohužel jakmile otevřela oči, začala lapat po dechu jako by v místnosti nebyl žádný kyslík, což byla hloupost. Oči doširoka otevřené, pot jí stékal po tváři a rysy měla strhané jako by hrála nějakou vražednou hru nějakého psychopata.

Odhodila stříbrnou přikrývku, aby ucítila alespoň trochu proudícího vzduchu z klimatizace a ujistila se, že to byl jen sen a ona nebyla zavřena v té hrozné kapsli, která se neotevírala a pomalu ji neudusila, dokud neztratila vědomí. Jako by se vzbudila právě včas.

Byl to jen špatný sen, říkala si dokola. Nic víc, uklidni se Katrin.

To ten den hezky začal... 

Jakmile si kapitánka byla jistá, že dokáže stát na vlastních nohou, přesunula se do koupelny, aby ze sebe smyla tu nechutnou mokrou vrstvu.

Špatné sny ji trápily už tři roky a jediné co jí pomáhalo byl hypnogen, který nemohla momentálně užívat kvůli ustálení hodnot v organismu po stázy, což znamenalo...dalších pět dní nočních můr jako by ty dva roky v bílé rakvi byly jiné...

Naštěstí si nepamatovala nic ale tušila, že prožívala to stejné pořád dokola. 

Možná by se to však dalo nějak obejít nějakým vhodnějším podobným lékem, musí si o tom s doktorem Lessem promluvit z očí do očí. 

Jakmile se Katrin oblékla, podívala se na vybavený kuchyňský kout ale sama za sebe se rozhodla posnídat se svou posádkou, aby udržela dobré vztahy a ukázala jim, že je také člověk a ne socha se železným srdcem.

Nepochybovala o tom, že si to mnozí myslí ale neměla kvůli tomu výčitky, být hodným člověkem se nevyplácelo a tak raději sázela na přísnost.

„Dnes to půjde i s úsměvem Katrin, to je rozkaz," poručila sama sobě a vykročila.

V menší jídelně už bylo několik lidí počínaje Jovovičovou konče Montgomerym.

„Příjemné ráno," pozdravila Katrin, oba dva se na ni podívali a zvedli ruce na znamení vřelého pozdravu. 

„Čekala jsem, že vás tu bude víc," přešla pomalu ke kávovaru za jejich zády a vložila do něho hrníček, aby jí načepoval horkou silnou kávu, která ji povzbudí a zcela smyje vzpomínky na noční můry. 

„Ostal'nyye vse yeshche spyat," potvrdila její předpoklad Ruska.

"Trošku to přehnali ale to se dalo očekávat," pokrčil rameny Monty a nabídl kapitánce místo v jejich středu. To Katrin potěšilo, nabrala si na talířek jídlo a posadila se mezi ně.

„To je pravé vejce nebo prášek?" Shlédla do talíře.

„Prášek, na čerstvé si budeme muset ještě tak tři měsíce počkat," potvrdil její předpoklady agronom.

„A jak to, že vy dva vypadáte tak čile? Nepili jste?" Zajímala se Katrin zvědavě.

„Já alkohol moc nemusím, není to moje doména," zazubil se Montgomary. 

Jovovičová se zasmála, „vodka dlya menya ne protivník, ostatní nemají moji výchovu kapitánko," ušklíbla se vojačka ve svém maskáčovém tílku a zelených khaki kalhotách. Velice lehce přešla ze svého rodného jazyku na angličtinu jako by se v Americe narodila. Nejspíše tam před odletem strávila hodně času.

„Ráda vidím, že alespoň někdo má rozum," ušklíbla se Katrin a všichni se pousmáli. 

„Počkejte za chvíli, až se začnou trousit, to je nejlepší obrázek po ránu," zavlnila provokativně obočím Jovovičová a sledovala dveře jako pes páníčkovu ruku s masem.

Nutno říci že se nemýlila, první do dveří vstoupil Jack jako jediný stále ve skvělé náladě a pak už to šlo z kopce. 

„Ale copak? Popelka nenašla svého prince?" Utrousil Monty pobaveně na to, jak byla většina posádky vyčerpaná se zarudlýma očima.

„Místo ptaní mi dej radši vajíčka, mám hlad jako medvěd, takže dvojitou porci," zamumlal Josh a doktor Less za ním vztyčil tři prsty jako trojitou objednávku.

„Ještě někdo?" Zbytek zamručel a šel stát frontu k automatu na kávu v domnění, že je postaví na nohy.

Jako poslední skupinu uzavíral David, za kterým se zavřely dveře, vždy perfektně vyhlížející s nažehlenou uniformou a nic neříkajícím výrazem, ze kterého nebylo poznat co se mu honí hlavou.

Jakmile se android na dálku setkal s kapitánčinýma očima, raději uhnula pohledem.

Pořád se styděla za včerejší večer.

David její chování ignoroval, slušně pozdravil a přidal se k hloučku u kávovaru a nabídl pomoc. Nikdo se ho nezeptal zda něco chce, protože se všichni všeobecně domnívali, že organickou stravu nejí. Raději se sám přestěhoval k obslužnému pultu a pomáhal s porcemi pro pozdní spáče. 

Posádka to brala tak automaticky, že ani nepoděkovala.

Proč také děkovat stroji že?

Katrin žvýkala vajíčka a připadala jí bez chuti, sama byla také trochu unavená i když jiným způsobem než ostatní. Ty noční můry se pořád vracely, neskutečně vyčerpávaly a ona už na ně pomalu málem zapomněla, potřebovala něco aby je utlumila. Nechtěla je, nestála o ně byly jako stíny, které se večer plíží po stěnách a zalézají pod postel. Po celou tu dobu nebyla schopná se svými problémy vyrovnat. Ne že by to chtěla, prostě od toho utíkala. 

Poslední dva roky zbabělá taktika ale vyhovovala jí.

Davidovy však prve lhala, nezasloužil si to ale už se s tím nedalo nic dělat. Byla sama k sobě málo upřímná, spíše kritická, jak říkala její matka. Vždy dokázala co chtěla, ať už to byly zkoušky nebo cokoliv čeho se dotkla ale pak přišla překážka obřích rozměrů, který nemohla vyřešit a byl tu problém.

Ženino svědomí se zaseklo někde mezi odpuštěním a přijmutím pravdy. Prášky jen oddalovala nevyhnutelné, snažila se obejít realitu a namlouvat si, že nic z toho se nestalo a pak jí to klidně znovu řekne Weyland do očí to na co chtěla zapomenout ale očividně ji to bude pronásledovat i tady v hlubokém vesmíru. Nebylo to fér.

Proč se k vám ty špatné věci pořád vracejí?

Je to tím, že si je vnitřně přitahujete? Bojíte se jich tolik, že na ně myslíte a když na ně myslíte začnou se vám připomínat?

Nenáviděla za to Weylanda, protože to věděl a přesto jí dal šanci sloužit na této lodi jako by si myslel, že ji má pod palcem a může ji snad vydírat touto informací.

Tížilo to jako horký kámen položení, uprostřed prsou ale pořád měla sílu to břemeno nést. K čertu s tím.

„Ještě kávu?" Mužský příjemný hlas ji opět hodil do reality a ona se přistihla jak píchá bezcílně vidličkou do žloutku, až praskl a vytekl po celém talíři.

Katrin zmateně zvedla hlavu a nad jejím ramenem se skláněl David s průhlednou konvicí a tmavým obsahem, tvářil se neutrálně jako by se předtím mezi nimi nic nestalo. Žádná hádka, žádný zvýšený hlas, žádný odpor.

Možná uměl zapomínat lépe než ona, Katrin píchla žárlivost. Kéž by své vzpomínky mohla tak lehce vymazat jako on.

Měli hlavy vedle sebe tak těsně, že stačilo málo a mohla by se ho dotknout a co bylo horší mohla mu dát nechtěný polibek, kdyby otočila hlavu ke straně.

Měla z toho husí kůži.

„Kávu?" Zopakoval android trpělivě a nadzvedl jedno své dokonale tvarované obočí. Čekal na pokyn.

Katrin se mírně kousla do rtu, než se její myšlenky zase vrátily ze vzduchu zpátky ke stolu, „a...ano, děkuji Davide."

Začervenala se, měla by mu také poděkovat za tu deku a možná se i omluvit za ten incident ale tady na to nebyla vhodná chvíle, zaváhala. 

Android klidně obešel stůl a dolil všem nápoje, než se vrátil k pultu vzadu jako číšník.

Loď se náhle zachvěla jako struna a káva z hrníčků na stole se trochu rozlila.

„Co to bylo?" Strachovala se Fishová a vyskočila na nohy jako neurotik hledající příčinu svých depresí. 

„To je v pořádku rybičko, prolétáme pásem asteroidů, tento kvadrant je jich plný, nemůže se nic stát a ani se jim vyhnout, počítač by nás upozornil kdyby hrozila větší kolize. Jen mírné otřesy," zareagoval pohotově Jack a pustil se hladově do své porce a vše ostatní mu bylo jedno.

Fyzička sklouzla zpátky na židli a strach se kolem rozplynul. 

„Cítím se jako míč vykopnutý do vesmíru," postěžoval si Charles na bolesti hlavy.

„Pořád lepší, než být celou noc na kolotoči," zasténal Libreto, učenec a druhý navigátor.

„Dnes zkontroluju teraformační sklad zda je vše v pořádku a nic se neuvolnilo," zvedl Montgomary vidličku do vzduchu jako by se hlásil o slovo v parlamentní sněmovně.

„Beru si na starost muniční sklad s Harkerem," zahlásila Jovovičová energicky.

„Tak hele..." snažil se něco namítnout ale vojačka ho předběhla.

„Razve ty ne khochesh' byt' lenivym? Uvidíš, že tě to bude bavit," ušklíbla se a prohrábla si prsty ježka na hlavě, "je tam spousta pušek, které potřebují omrknout. Alespoň se něco přiučíš, až tě něco bude chtít kousnout do zadku."

„Kolik toho tam je?" Zazněla otázka.

„Pět set kusů laserových pušek M42A s nastavitelným zásobníkem a kulkami s polykarbonovým pláštěm, nějaká ta lepší vojenská XX121 se zaměřováním asi 300 ks a pak další drobnosti."

„Bože," zasténal Harker v utrpení, protože si představil sáhodlouhou přednášku o něčem co ho absolutně nezajímalo a pochyboval, že ho to zajímat začne. Jinými slovy, ztráta času.

„Fajn a když už v tom budeme, prohlídneme ještě naši malou zoo."

Postupně si všichni daly denní úkoly, aby dlouho nezaháleli, potřebovali se dát znovu do pohybu a nemohli se jen tak bezcílně válet, museli si zvyknout na nějaký pravidelný režim i pohyb prospěšný pro tělo.

Po snídani několik lidí odešlo za svými povinnostmi a další se zvedla vojačka, "za tři hodiny Harkere u výtahu a teď, eto nasha malen'kaya data Davida."

„Hm?" Podívala se na Jovovičovou Katrin jako by žádala o vysvětlení ale odpověděl právě androidův hlas za jejími zády. 

„Nabídl jsem majorovi pár lekcí sebeobrany, znám mnoho bojových stylů a major Jovovičová projevila zájem se mnou procvičit." 

„Protáhnout si tělo je nejlepší způsob, jak začít den, tak jdeme," její slova zněla téměř dvousmyslně.

David sklidil nádobí a odešel s Jovovičovou v družném hovoru. Nejspíše jí jeho přítomnost vyhovovala, jelikož z toho co Katrin slyšela se bavili o rozbuškách, nábojích a strategiích v boji, nic o co by si měla dělat starosti. Bylo hezké mít nějakého koníčka, zvláště mít se o něm s někým podělit.

Katrin je doprovázela zkoumavým, možná lehce závistivým pohledem zabodávajícím se jim do zad.

David byl opravdu dokonalý, dokázal se zavděčit snad každému svým osobitým nevtíravým způsobem a mluvit na jakékoliv možné téma. Téměř až děsivé jaké měli androidi nové generace schopnosti. Jistě jim bude velkým přínosem po celou tu dobu osídlování jak řekl Weyland, než se začlení do společnosti a...bude prostě vykonávat nějakou z dalších prací i když jeho původní role už nebude potřeba. Katrin usoudila, že mu dá svobodně vybrat co by chtěl dělat, alespoň to pro něho může zařídit. 

Nakonec zjistila, že v jídelně zůstala sama a opuštěná. Měla však dobrý pocit, že se posádce Oberona o něco více přiblížila. 

 

*********************************************************************************

 

Bylo to už pár hodin co David strávil v prostorné tělocvičně. Velké japonské dojo polstrované měkkým materiálem nahrazující klasické žíněnky jménem tatami změkčovalo lidský pád, aby ho těžce nezranil. On naštěstí nic takového nepotřeboval, umělé tělo bylo vysoce odolné proti poškození. Ne však nezničitelné.

Jovovičová byla však tuhá ostřílená a silná žena. Přesně ten typ, který patřil do armády a nic nikomu nedaroval lehce. 

Nebyla spokojená, dokud ho nepoložila na lopatky ale byl to opravdu oříšek.

Její ostrý vzhled a ještě kořeněné vyjadřování, kterým ho po celou dobu špičkovala, bylo hrubé přesto v dané situaci přijatelné i očekávané.

Pro ni to byla výzva pro otevřený boj změřit síly s androidem a nechat volnost všem dostupným stylům které znala. Nechtěla, ať se drží zpátky i když bylo jasné, že kdyby použil celou škálu své síly, byla by okamžitě mrtvá mrknutím oka, ať byl její výcvik sebelepší.

Pro Davida, který vyměnil uniformu za volnější kalhoty a přiléhavé triko to byla rutina.

Byl tu aby sloužil. Jeho úkol lidstvu.

Nebyl v tom žádný dobrý pocit, bylo to prostě a jednoduše naprogramování, které jeho stvořitelé v jeho případě drobně pozměnili oproti minulému modelu Davida 7. Něco ubrali tady a přibrali támhle.

Některé věci se však nikdy nezměnili. Sloužit až do konce jeho tak zvaného života bylo primárním úkolem každého androida, pokud se to neslučovalo s jiným rozkazem, který měl před ostatními přednost.

A jeden takový tu byl... 

Znělo to jako mantra ale přestože Davidův program byl v určitých věcech tak benevolentní, že měl i možnost odmítnout ne jen ve všem vyhovět, podřídil se přání vojačky z vlastní vůle.

Chtěl ji lépe poznat a zjistit jaký je člověk a co od ní může očekávat.

Jejich výživný trénink byl pro oba obohacující a procvičoval jeho mysl, tělo i kybernetický postřeh, kdy se snažil předvídat každý její kop a práci rukou, což nebylo vždy snadné, protože Jovovičová nebojovala fér, jak lidé s oblibou říkali. 

Pouliční boj vás totiž nikde nenaučí, jelikož nemá žádná pravidla.

Byl to jiný způsob obrany a útoku než jaký znal, proto ho ocenil asi nejvíce, jisté triky si zaznamenal a zatímco na jeho kůži byla jen lehká vrstva umělého potu, který jeho tělo dokázalo vytvořit, žena byla mokrá jako by právě vyšla ze sprchy.

O další hodinu později se přátelsky rozloučili a rozešli se každý po svém.

Kamerové záznamy, které se mu ukládaly do neomezené paměťové banky v přímém přenosu mohl vidět, jak všichni plní své úkoly, které si rozdělili ale jeden člen Oberona ho přesto překvapil a zůstával pro něho záhadou. 

Kapitánka Leeová byla na palubě B, která byla vyhrazena lékařskému úseku.

Jeho myšlenky pracovaly na sto procent, když přemýšlel co tam dělá?

Má nějaké zdravotní potíže?

Vzpomněl si jak odmítla ráno jeho léky. Měla snad jiný problém? Proč za ním nepřišla? Nejspíše mu nedůvěřovala...

Ano, lidská důvěra k někomu jako on byla křehká.

David si vzpomněl, že na ošetřovnu ještě neodnesl medikamenty z první prohlídky, jelikož ho stále odváděly úkoly po celé lodi, o které se musel starat. Bez údržbářů a techniků posádky, kteří by to měly na starost, až se vzbudí za pár dní, vše bude jinak. Doktor Less však nestrpí odklad. Byl čas to napravit.

Dobrá možnost vše načasovat tak, aby zvládl vše co potřeboval a on byl zvědavý co tam kapitánka pohledávala.

Davidův složitý mozek vykonstruoval jen dvě možnosti, jež by tam za normálních okolností člověk chtěl. Buď si šla pro nějaký lék, což ho trochu zamrzelo, jelikož mu nejspíše nedůvěřovala natolik, aby se přiznala když se jí ptal zda má nějaké obtíže, nebo hledala doktora Lesse z nějakého jiného důvodu ale David si nevšiml, že by lékařovu přítomnost nějak vyhledávala...

Podle toho co věděl nebyli přátelé, tak jak to tvrdila o Williamovi. 

David se rozhodl to zjistit...

 

*********************************************************************************

 

„Doktore, mohu na chvíli?" Zeptala se Katrin mezi dveřmi ošetřovny.

Stěny byly až úzkostlivě sterilně bílé tím nepříjemným způsobem, který vás nutil rozhlížet se kolem, pach dezinfekce tu byl patrný, téměř hmatatelný přesto, že se tu velice dlouho nepoužívala, což nebylo v jejím nose příjemné.

Přístroje stály po pravé straně společně s prosklenou vedlejší místností, kam vás manipulační lůžko přesunulo, aby vás vyšetřilo. Moderní přístroj, který dokázal i sám operovat byl zázrakem techniky ale nic se nevyrovnalo chirurgovu úsudku a rukám. Ona místnost mohla sloužit jako operační sál nebo i karanténa. Na opačné straně se nacházel dlouhý stůl se skříňkami u kterých postával muž v bílém plášti a něco v nich třídil. 

Jakmile zaslechl za svými zády tiché zasyčení, když se dveře otevřeli, otočil se k návštěvníkovi čelem.

„Jistě, copak potřebujete kapitánko?" Jeho profesionální přístup byl na místě. Na snídani ho viděla jako veselého člověka jako každého jiného, jednoho z mnoha ale teď ji trochu překvapil. Tvářil se vážně a profesionálně. Ta změna důležitosti v tomto prostředí kam patřil jež ho obklopovala ji zarazila.

„Něco bych od vás potřebovala," chodila kolem horké kaše ale na tváři měla stejně vážný výraz.

Doktor Less pokynul ke kožené židli vedle sebe ale Katrin odmítla, stejně to nebude tak dlouho trvat než odejde. 

„Víte velice špatně spím, je to už několik let, kdy mě trápí noční můry a neklidný spánek. Lékař na Zemi ke kterému jsem chodila, doktor Graham mi předepisoval hypnogen, nevím jak velkou škálu medikamentů zde máte ale ocenila bych alespoň lék s podobným účinkem, abych mohla v klidu spát," vysvětlila mu okrajově svůj vážný problém a na její tváři bylo mírné napětí.

Opravdu doufala, že tu něco bude mít, Oberon přeci museli vybavit něčím co jí pomůže, ne jen pilulkami na nevolnost.

Less se opřel pozadím o stůl, ukazováčkem a palcem si mnul přemýšlivě bradu.

„To není právě lehký úkol," zamumlal v myšlenkách, „hypnogen je silný prášek, který je návykový kapitánko, jak dlouho už ho berete?" 

Aj a je to tady...

Naše malá skupinka hlavní posádky se otrkává a přizpůsobuje okolí. Pro někoho je to snadné pro někoho méně jako například pro samotářskou Katrin a ještě méně je ráda když zakopává o jistého androida, který nachází zajímavé to že je jejím stínem. Není pak divu, že se chce pohádat, každý chce být se svými pocity někdy sám nebo ne?

Osobně si myslím, že její obrana spoléhá spíše na urážky ale kdo by řekl, že někdo jako stroj nebude jen tupě stát s hlavou skloněnou. Ne, ne, David si nic takového líbit nenechá to mi věřte :-)


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 19:04 | Rubrika: Oberon





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.