Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 1. - Probuzení Oberonu

 

Kapitola 1

Probuzení Oberonu

 

Hluboký nádech.

Výdech...

Další nádech, jež se odrazil od víka kryostáze a zamlžil ho byl ještě hlubší, naléhavější podobný takovému, když se topíte a vyplujete toužebně nad hladinu.

Lusk podobný velké smaltované vaně byl jen tak velký, aby uchoval naživu jediného člověka a poskytl mu co největší možné pohodlí ale Katrin o tom pochybovala. Pro ni to byl mučící nástroj jako dělaný na její klaustrofobii.

Nenáviděla tuto část letu...

Vyděšeně těkala doširoka rozevřenýma očima sem a tam po zamlženém skle nad sebou jako v nějakém špatném snu. Hodnoty zobrazující se na speciálně tvrzeném plastu, byly pro ni rozmazané a nečitelné ale dýchala.

Z koutků očí jí tekly slzy jako vedlejší následek umělého spánku, byla otřesena i zmatena, protože mozek se začal více okysličovat a reagovat na prostředí bez nucených života podpůrných procedur.

Žena spala téměř dva roky navlečená v bílém přiléhavém thermo prádle a společnost jí dělala jen vlastní fantasie a noční můry.

Katrin zmateně zvedla ruku a divila se že je vůbec její, protože v ní neměla moc citu spíše jako by patřila někomu jinému dost možná figuríně v obchodě ale i tak odhodlaně zabušila na víko.

Tupý zvuk naplnil její uši a začal se v tom malém prostoru nepříjemně rozléhat.

Začala hyperventilovat. Potřebovala ven, než se její nemoc zhorší a ona se zblázní.

Náhle, aniž by něco udělala se víko ladně zvedlo a ona ucítila vzduch lodi. Znatelně si oddechla, kdyby se neotevřelo, znamenalo by to problém. Velký problém. Katrin netoužila zůstat navždy zakonzervovaná v této moderní rakvi. Při tom pomyšlení jí přeběhl mráz po zádech.

Kolem bylo ticho, místností se neslo jen kapitánčino rychlé oddechování a frekvence srdeční činnosti, která jí bušila do spánků. Dezorientovaná nevnímala ani těžké kroky, které se přiblížily k její kapsli.

Katrin nadále ležela na ergonomicky tvarované podložce a zvykala si na jiné než snové prostředí, když se nad kapslí objevila rozpitá skvrna velikosti míče.

Zaměřila se na ni ale nepoznávala ji, rysy byly stále nepříjemně rozmazané.

„Vše je v pořádku kapitánko Leeová, příznaky dezorientace se zanedlouho ustálí a odezní. Nemusíte mít strach."

To se ti lehce řekne, pomyslela si Katrin ironicky.

Ten hlas byl plný optimismu, příjemný pro její uši, mohla by ho poslouchat stále dokola jako oblíbenou píseň, neměl vůbec mechanický podtón takže se naštěstí nejednalo o žádný topinkovač nebo interkom.

Katrinin dech se pomalu uklidňoval, už se nebylo čeho bát. Byla vzhůru a ona pevně doufala, že tímhle už nebude muset nikdy projít ale ten hlas...

„David?"

Už ho někde slyšela, musela ho slyšet, znala ho...

Ženiny sinalé rty se neochotně pohnuly, když zašeptaly jeho jméno ať už přišlo z jakékoliv části její mysli. I mluvit bylo jaksi těžké kvůli nepoužívaným hlasivkám a spíše to znělo jako chrapot po celé vykouřené krabičce cigaret.

Skvrna nad ní se maličko pohnula, nejspíše jí věnoval povzbudivý úsměv. Nebo se nahnul, aby se podíval na víko lusku a kontroloval hodnoty.

„Ano kapitánko jsem to já, dohlížím na vaše probuzení, nelekněte se, některé vjemy jako světlo nebo zvuky mohou být pro vás zatím nepříjemné," androidův hlas byl chladný, stoický a přesto plný důvěry, který ji měl přesvědčit aby mu věřila.

„Čeho se nemám..."

Skvělé, teď ještě i pomalu chápala jako dítě v mateřské škole.

Katrin sebou trhla, když jí baterkou vypadající jako pero posvítil nejprve do jednoho a pak do druhého oka. Jakmile pomůcku zhasl, viděla hvězdy celého vesmíru. Zasténala v reakci na takovou nepříjemnost a nejraději by ho za to rukou odehnala jako mouchu.

„Ležte, vaše tělo je v šoku, můžete dostat svalovou křeč," doporučil jí David klidně ale ona už v té bílé rakvi nechtěla zůstat ani minutu. Nesnášela ji. Prostě musela ven!

„Ne, chci z toho pryč!" Poručila, v hlase ženě zazněla zoufalost a hned na to se začala škrábat z lusku ale nemohla ani pořádně ohnout ztuhlá záda a posadit se. Náhle se pod její rukou něco proplazilo. Otřelo se to o pokožku schovanou v tenké kombinéze a chytilo ji pevně pod loktem, instinktivně udělala to samé na druhém konci a chytila se natažené ruky. Android jí lehce pomohl se posadit.

„Děkuji," vydechla Katrin zcela automaticky a David v mírném překvapení pozvedl obočí, nebyl zvyklý na takové hodnocení, přesněji řečeno když ještě posádka nespala, oslovili ho jen když něco potřebovali a to bez vděku. Vlastně se ani neočekávalo, že někdo umělou inteligenci bude zdravit nebo jí děkovat, to už patřilo k lidskému chápání. V jejich očích byl považován spíše za hmotnou drahou věc, než jako člen posádky. Zvykl si na to.

Toto byla však příjemná změna.

Katrin byla ale stále bezmocná, svaly které moc necítila nedokázala pořádně ovládat a to se jí nelíbilo, bylo to jako být odkázaná na nějakou vyšší moc. Skoro jako být postižená a spoléhat se na úřady. Bezmoc byla její nepřítel a tak se chytila prsty druhé ruky okrajů kóje. Byla zvyklá vše dělat sama proto ji překvapilo, když se

kolem ní objevily paže a jemně ji vzaly pod koleny a vyzdvihly z té skořápky.

Žena tiše zalapala po dechu, když ji David přivinul do náruče ke své pevné hrudi, v tu chvíli nemohla být ztuhlejší než zmrzlé maso. Vážně, jistá podobnost tu byla...

„Dokázala bych se dostat ven i bez tvé pomoci," namítla ochraptěle.

„Já vím kapitánko. Jsem však zde, abych sloužil."

Tuto propagační větu vídávala na každém builbordu ve velkoměstě společně s výstavním obličejem a logem společnosti, které i teď měl vyšité na prsou firemního trika. Ta věta byla klišé a zcela evokovala myšlenku bezpáteřního otroka, který udělá vše co mu nařídíte.

Katrin si cenila svobody ale nemohla popřít, že Davidova přítomnost mohla být užitečná a právě teď nemohla nic namítat. Jediné co bylo jejím problémem byla taková malá drobnost. Kapitánka byla háklivá na lidský dotek ale pořád lepší, než zůstat v tom nepohodlném lusku a navíc to co ji drželo nebyl v podstatě člověk, i když tak k nerozeznání vypadal.

David ji stále bez potíží držel jako ženich, než se víko kóje tiše zavřelo a on ji neposadil na uzavřený lusk a na chvíli ji opustil jen, aby přes ni přehodil teplou pokrývku, jelikož se třásla jako v zimnici. Ale i když nemusela lidský kontakt, jeho silikonová kůže i přes oblečení příjemně hřála, nebýt svého omámeného mozku a úsudku, který se jí rychle vracel, snad by se k němu i schoulila.

Kapitánka mírně přikývla jako vděk za námahu k jejím potřebám a za tu dobu se jí postupně vrátil zrak. Už poznávala vše kolem sebe, bílé a kovové prostředí, známé podsvícení a řada stejně identických stází kolem.

David se objevil po jejím boku a zabalil ji do deky s tím, že na pár chvil nechal své dlaně na jejích ramenou, tentokrát však už Katrin ucukla.

„Omlouvám se, domníval jsem se že dotek lidi uklidňuje," podivil se android.

Co na tohle měla říct? Bylo to trapné.

Katrin se raději zahleděla nepřítomně před sebe a stiskla rty v jakémsi ironickém pousmání, „ano, v těžkých chvílích lidský dotek pomáhá ale ne všem Davide. Někdy je to nepříjemné," poučila ho.

„Pak mám štěstí, že nejsem člověk," nabídl jí nepatrný oduševnělý úsměv a věnoval se ovládání jejího lusku, který přestal být aktivní a pohasl.

Katrin zaměstnala vlastní mysl jeho zvláštní odpovědí a hledala v ní nějaký skrytý význam, nakonec nad tím však mávla rukou, nebyla ve stavu kdy by mohla nad něčím sáhodlouhým uvažovat ale všimla si, že je probuzena jen ona.

„Ostatní se ještě nevzbudily?"

„Ne kapitánko, systém v určený čas automaticky nejprve oživí velitele lodi a pak hlavní posádku, aby převzala řízení přesně podle protokolu."

„Dobře, vzbuď je tedy," dala rozkaz, aby ho od sebe separovala. Chtěla být sama.

„Jak si přejete," odvětil David uctivě a přemístil se.

Další půlhodinu ze svého místa sledovala, jak lidé kolem ní procitají, lapají po dechu, třesou se zimnicí a poznávají okolí jako slepá štěňata. Ona měla jen menší náskok.

Děkovala bohu že se probudila, byla to jedna z věcí co jí dělaly starosti ale naštěstí vše fungovalo jak mělo. Tedy skoro...

Po její pravé straně se ozval nepříjemný zvuk a Katrin byla ráda, že netrpí nevolností jež se zrcadlila na pár bledých tváří. Zvracet přede všemi byla zkušenost, které se naštěstí vyhnula.

Byl to však normální důsledek dlouhé hybernace.

Po pravé straně mžoural do okolí Charles, biolog ve středním věku, pak tu byl Libreto druhý navigátor, Josh, doktor Less, usměvavý Montgomary agronom a jeho přesný opak doktorka Fishová, strohá úzkoprsá fyzička, která byla opravdu studená jako ryba.

Katrin sledovala, jak mladá žena vyprazdňuje obsah svého žaludku do nerezové mísy a patřičně ji politovala. Montgomary k ní přišel a přátelsky ji pohladil po zádech, až se zavlnila v novém náporu zvracení.

„Tak jak to jde rybičko? Měla by sis dát panáka a bude ti líp věř mi," zasmál se.

Doktorka mu věnovala takový pohled jako by mu měla strčit do nosních dírek dynamit a ještě s radostí přidržet zapalovač.

Odpověď se však ztratila s huhláním v nádobě.

„Nech ji Monty ona s tebou na drink nepůjde ale já bych si s chutí dal, máš ještě tu dvacetiletou brandy? Říkal jsi, že ji sem propašuješ."

„Hele tu na tebe plýtvat nebudu, ta je jen pro dámy," zakřenil se agronom jako sluníčko jako by doufal, že nějakou z přítomných na tak levný trik naláká.

„To bys nesměl mít v kalhotách dvě vejce," zasmála se vojačka na Joshe svého parťáka se svým ostrým humorem, která ze všech vypadala v nejlepší kondici. V ruce už držela pití s brčkem a sledovala okolí, stejně jako Katrin s tím rozdílem, že s kapitánkou nikdo nemluvil.

„Moc vtipný Jovovičová, co si trochu vyleštit zbraň, vsadím se že sis ji vzala i do lusku co? Nevěříš Američanům hm?" Poškleboval se Monty.

Na ježka ostříhaná Ruska mu poslala vzdušný polibek, "da, nikogda ne vytaskivayu iz ruki pistolet."

„To jsem tomu zase rozuměl, už by mohli vymyslet nějaký funkční překladač," postěžoval si Monty a pohladil Fishovou znovu po zádech.

Všichni drželi při sobě byly jeden tým, jedna rodina která se musela podporovat a mírné vtípky jen přispívaly k dobré morálce lodi.

Katrin seděla tiše a naslouchala proudícímu humoru, bylo příjemné být zpátky, přestože na ostatní působila spíše nepřístupně přesně, jak se od kapitána očekávalo.

„Pokud vám nebude lépe, mohu vám podat nějaký účinný medikament," David se pohotově objevil jako duch po boku slečny Fishové ale ona zavrtěla hlavou a odmítla.

Katrinin pohled se zaměřil na neživého člena posádky, jak chodil od jednoho k druhému a starostlivě se zajímal o jejich zdraví. Hotová matka Tereza.

Davidovo ohleduplné chování v ní vyvolávalo pocit klidu a jistoty, že je vše v pořádku a zanedlouho se všichni dostanou do zajetých kolejí.

Sledovala androidovy přesně řízené pohyby jako by byl vždy v ten správný čas na správném místě. To načasování bylo opravdu zajímavé.

Zamyšleně studovala jeho rovná záda, široká ramena skrytá v tmavě šedé uniformě s výšivkou Weyland-Yutani a jeho jménem na pravé straně. Až při lepším pohledu si všimla, že to není onen oblek který mu dali při výrobě, nyní měl tmavě modrý stejnokroj lodi, který ladil s jeho křišťálovýma očima.

Kdyby nevěděla, že mu v těle koluje hydraulická kapalina a jeho orgány jsou směs mechanických přístrojů řekla by, že jeho oči jsou plné života a energie, kterou teď momentálně všichni postrádali.

Androidovy pohyby rukou a držení těla jako by bylo řízeno skutečným zájmem a ne tím naprogramovaným.

V duchu nad tím mávla rukou, něco takového nebylo možné, znala jeho příručku dokonale, vždy měla ráda přehled o přístrojích, které mohla řídit. To zaručovalo dobrou orientaci při problémech, či jak jim dobře předejít.

Katrin s malou zvědavostí zvedla pohled k jeho ostře řezanému obličeji pohledného muže na konci třicátých let. Jeho zralost nemohla považovat za mladistvou ani starou, spíše tak akorát aby budila dojem rozvážnosti a jistoty.

Výrazná hranatá brada, tenké přitažlivé rty, pevná čelist, bílé zuby, dlouhý úzký nos a vysoké čelo se symetrickým obočím posazeným pod blonďatou kšticí. Vždy, když se k někomu mírně naklonil a naslouchal, zaregistrovala jak mu do čela sklouzl pramen delších plavých vlasů, jež byly sčesané na stranu.

Katrin do kontaktu s mnoha androidy nepřišla ale obdivovala, jak je tento model lidem podobný. Jistě ta dokonalost a pohotovost nebyla u lidí obvyklá ale bylo těžké ho považovat za neživého a ignorovat ho.

Nikdo z přítomných o kapitánku nezavadil pohledem ale David jako by na sobě vycítil její pohled se otočil a věnoval jí plnou pozornost.

Katrin uhnula očima, cítila se trochu trapně, že byla chycena při činu a dělala jako by nic.

„Mohu vám nějak pomoci kapitánko Leeová?" Oslovil ji zúčastněně.

„Ne, jen jsem přemýšlela, to je všechno," odbyla ho rychle, pokud si ale myslela že taková odpověď ho uspokojí, tak se mýlila.

I androidi dokážou být zvídaví. Nová vlastnost z řady dodatků softwaru při nadstandardním zakoupení licence. Loď Oberon měla štěstí, že tato nová sériová jednotka měla vše nezbytné s malými bonusy.

David přešel až k ní s malou zvědavostí v oku, „a mohu vědět o čem?"

Katrin nějak nepředpokládala že se zeptá, možná v něm bylo více zvídavosti než ve všech tady dohromady, kteří náhle zmlkli a čekali co odpoví.

„O tom, jak dlouho bude ostatním trvat, než se oblečení dostaví na můstek," bez dalších průtahů kapitánka Leeová sklouzla z lusku a postavila se na nohy, které doufala už nebudou vratké.

„Máte půl hodiny na vzpamatování, než se zase sejdeme," prohlásila rázně přes rameno.

S tím nechala posádku za zády a opustila místnost doprovázena jediným ledově modrým pohledem.

 

*******************************************************************************

 

Katrin ze sebe strhla ten hrozný spandexový oblek z bílé upravené bavlny a odhodila ho do koutu koupelny jako staré špinavé hadry. Stejně byl nasáklý potem z hypotermie a následnému vyrovnání tepla v těle.

Ihned jakmile to bylo možné se uzavřela ve sprše s horkou vodou. Bylo jí jedno jestli příliš velká teplota způsobí tělu šok, prostě se to rozhodla riskovat a nepřemýšlet o tom.

Sprchování. Jedna z činností, která byla příjemná a kde se dalo relaxovat. Nemohla si ji však užívat dlouho pokud nepočítáme dva roky, za čtvrt hodiny byl nástup posádky a ona musela být příkladem.

Už to chtěla mít za sebou. Neměla ráda, když se do ní strefovaly pohledy a ona přesně věděla co si myslí každý z nich ale někdo tu tvrdou roli hrát musel. Orchestr bez dirigenta byl také odkázán k záhubě.

Svět bez pravidel je jen chaos, pamatovala si otcova slova.

Kapitánka zaklonila hlavu a nechala vodu, ať svlaží její růžové vlasy. Úlevně vydechla, když se čisté a volné přilepily ke krku.

Snad na ostatní neměla být hned tak přísná ale nechtěla, aby jí přerostly přes hlavu. Katrin měla pravidlo, že je vždy nejlepší hned na začátku stanovit určitá pravidla a měřítka, častokrát se jí to v praxi osvědčilo.

Opřela dlaně o kluzkou stěnu a těžce vdechovala páru.

Takový luxus mnohdy ani na měsíci nebyl, pomyslela si...

Snažila se na nic nemyslet a jen si užívat ten pocit klidu ale přesto se jí do popředí dostala Davidova slova.

Katrin si nepamatovala, kdy naposledy se jí někdo zeptal o čem přemýšlela. Jeho otázka byla tak překvapivá, že ji zcela zaskočila a ten zvláštní pronikavý pohled...zamrazilo ji z toho i přes horkou vodu.

Nebylo to tím, že by byl drzý nejspíše si neuvědomil, že to bylo nevhodné.

Další pochod myšlenek byl však odříznut pípavým zvukem, který ve vedlejším pokoji nařídila, aby jí dal vědět, kdy je čas se oblékat.

Kapitánka zavřela přítok vody a přesunula se, aby si ze skříně vytáhla tmavě modrou uniformu, která se skládala z kalhot a vyžehlené košile.

Konečně se zase cítila jako člověk.

O pár minut později už kráčela po dlouhé bílé chodbě směrem k řídící části lodi.

Stěny byly pevné, slitinové a hladké, tato chodba se nacházela v prostřed lodi, takže nebyla možnost vidět velkým oknem na černý vesmír venku a uvědomit si svou miniaturní velikost.

Jen co však Katrin vstoupila do menší místnosti která vedla k můstku, někdo na ni překvapivě čekal.

„Davide?" Oslovila ho jako první, „proč nejsi v řídící místnosti s ostatními?" Podivila se.

Android jí věnoval jeden ze svých nic neříkajících pohledů, sklonil se k malému pultíku vedle sebe, něco z něho vzal a sugestivně pravil: „odešla jste než jsem vás po hybernaci stačil zkontrolovat kapitánko Leeová a jelikož jsem vás nechtěl rušit ve vašem pokoji, počkal jsem na vás zde. Jedná se o nutnou formalitu."

Další jedna z otravných věcí, kterým se nemohla vyhnout a nezbylo jí nic jiného, než se podrobit.

„Dobře, tak ať to máme za sebou," povzdechla si.

David pozvedl paži dlaní vzhůru, „podejte mi ruku a ukažte ukazováček." Udělala co po ní požadoval a on ji něčím podobným tužce píchl do prstu. Katrin neucukla, vůbec na sobě nedala nic znát jako by ji na ukazováčku spíše polechtal.

„Máte zvýšený práh bolesti? Zajímavé," podotkl David suše a připojil nástroj na přístroj s několika diodami a malou obrazovkou, na které ihned naskákaly hodnoty jako by je někdo právě napsal na starém stroji.

„Ne, myslím že tohle není můj případ, bolí mě to ano, ale nic víc, jen prostě...jsem zvyklá přijímat bolest."

David ji zkoumavě pozoroval a hodnotil, až se cítila trochu nesvá.

„V pořádku," přikývl na zcela normální hodnoty diagnostiky přístroje a začal do malého kalíšku míchat nějaké barevné prášky ale přesto se zdálo, že se soustředí na to co dělá ale zároveň přemýšlí o jejích slovech. Věnoval kapitánce maximum své pozornosti, přestože to tak nevypadalo.

Každý kdo se na něho díval by ho považoval za chladný stroj ale schránka mohla velice klamat, stejně jako vzhled u lidí.

„Zajímalo by mne jaké to je cítit bolest, bohužel o takovou zkušenost jsem ochuzen."

To Katrin trochu zaskočilo a zamrkala, proč by někdo chtěl dobrovolně cítit bolest? Vážně z toho cítila zklamání? Divné.

„O nic nepřicházíš Davide, je to nepříjemné a obtěžující. Když mají lidé bolesti, nedokážou se soustředit na své stanovené úkoly."

Android mírně naklonil tvář na stranu zvídaným způsobem, takže hleděla na jeho jasný zamyšlený profil.

Těžké je mlčet, když cítíte bolest- tento citát mě vždy zajímal ale nedokázal jsem jej nikdy plně docenit. Prožila jste hodně bolesti kapitánko? Mohu vám naslouchat, pokud byste měla potřebu si o čemkoliv promluvit," nabídl jí tuto alternativu jako zkušený psycholog, protože se to od něho očekávalo, poté se otočil a podal jí kalíšek.

„To není potřeba," řekla Katrin rázně, „umím se svými pocity vypořádat ale děkuji za tvou starost Davide," odvážila se ocenit jeho gesto ale nechtěla pokračovat v tomto rozhovoru, který mířil někam co nechtěla rozebírat a raději změnila téma.

"Co je to za veselé pilulky?"

Pochybovala, že by to byla nějaká uvolňující droga ale člověk nikdy nevěděl.

Davidův pronikavý pohled se setkal s jejím a pak sklouzl do malé mističky.

„Ta modrá je na kolísavý tlak, oranžová na nevolnost, bílo zelená je směs vitamínů."

„Myslím, že nepotřebuji ani jedno z toho," snažila se to odmítnout a podala mu zpět kalíšek.

„Pak vás poprosím, abyste pozřela alespoň vitamín, který je potřebný pro vaše tělo," tentokrát zněl neústupně ale stále zdvořile, podal jí vodu.

Katrin se vzdala, vzala si tedy požadovanou pilulku a zbytek mu podala, když se za ní otevřely dveře a dovnitř vpadl Jack s omluvným klučičím úsměvem od ucha k uchu.

„Lásko tady jsi, tak půjdeme na večírek?" Zeptal se Katrin zvesela a snažil se kolem ní projít, když se mu do cesty postavilo mužské tělo, které ho co se týče svalů převyšovalo.

„Pane Williame, stejně jako kapitánka jste se vyhnul základní prohlídce, musím vás poprosit abyste ji ihned podstoupil."

Jackův pohled padl na Katrin a zaúpěl: „je to nutné? Všechny ty ponižující věci tady přede všemi?"

„Nechovej se jako malej kluk, měl by ses naučit trochu zodpovědnosti, když už ne k ostatním tak alespoň sám k sobě," pravila žena.

„A ty dobře víš, že právě tohle mě vždycky dostává do potíží," chytil se za hlavu v předstíraném šílenství.

„Bez odmlouvání poručíku Williame," použila Katrin ostřejšího tónu ale v rozporu s ním se usmála jako na jediného člena posádky, ke kterému měla podstatně blíž. Ne však tak blízko, jak by si on sám přál.

„Měl byste poslechnout poručíku, je to pro vaše dobro," přisadil si David jako výchovný poradce.

Jack si nechal odebrat krev a poučit se o tom, že má zvýšenou hladinu cukru, což jen odmávl rukou jako kluk, který nic nebere vážně, zato navigátor jeho kalibru neměl ve vesmíru konkurenci.

Katrin sledovala, jak se s Davidem dohaduje a bylo jí to k smíchu, vykouzlila tedy na své tváři ironický úsměv, než slyšela ze zasedací místnosti hluk a smích, nejspíše byly poslední kdo dorazil.

Jakmile Jack vynuceně spolkl dvě tabletky s tím, že se přiznal k tomu že před deseti minutami zvracel už jen dvakrát, přesunula se trojice ke kulatému stolu a čekajícímu shromáždění...

 

********************************************************************************

 

David se učil vzájemnou interakcí s živými tvory, ať už zvířaty nebo lidmi. Hovorem, kontaktem očí a řečí těla. Vše mělo svůj jedinečný jazyk či také základní basic, jak říkal program.

Po celé dva roky mu nebyl jiným přítelem a spojencem než lodní počítač, hudba či filmy jež si mohl libovolně bez omezení promítat, proto byla pro něho výzva být znovu mezi posádkou a ne jen tajně sledovat jejich sny.

Nyní stál stranou kousek od kulatého stolu vprostřed místnosti, kde byla základní posádka. Řekněme, že v tuto chvíli byl nestranný pozorovatel a docela si to užíval. Měl dobrý výhled na každého kromě doktorky Fishové, která k němu seděla zády a tvářila se jako kyselý šťovík.

Jakmile tam trojice dorazila, stůl se mírně utišil a pohledy přítomných se upřely na ženu s růžovými vlasy a jasnou výšivkou na uniformě, která podle zlatých hvězdiček hlásila, že tu má nejvyšší hodnost.

Byla to jen uvítací schůze, nic proč být nervózní, přesto byla veselá atmosféra potlačena kapitánčinou vážnou aurou, jež naplnila místnost.

„Vidím, že několik vás už započalo s jídlem, dobrou chuť a ty kdo zatím na jídlo nepomýšlejí doufám, že ji brzy dostanou," její malý vtip se neobešel od upřímného

ušklíbání.

„Na sojaprot nedostanu asi chuť nikdy, je to jako žvýkat plastikovou láhev," postěžoval si Monty na nejnovější výdobytek směsi bílkovin a sacharidů vyrobených na Zemi coby nejvíce výživná uměle vytvořená potravina.

„V nouzi každej přístav dobrej," mrkl na něho doktor Less, asiat ve středním věku, když k němu postrčil talíř s něčím co se tvářilo jako kobliha ale každý věděl co to je, a že je to jen hezká iluze podobně jako stroj v kůži člověka.

„Tak to bych radši nevyplul," ozval se smích.

„Až nebudeš mít co jíst, uvidíš jak bude dobrej."

„Máš štěstí, že nemáš chuť doktore."

„Ehm," odkašlala si Katrin a přerušila škádlivé veselí, aby pokračovala v proslovu.

„Jsem ráda, že jsme se tu dnes všichni sešli téměř přede dveřmi našeho společného cíle. Spali jsme 24 měsíců a zanedlouho začneme nový život na Andrisu 10, což je pro lidstvo velký krok. Zatím nejdále od Země kolonizovaná planeta mimo naší sluneční soustavu. Davide?" Předala mu slovo.

Jakmile android dostal pokyn, postoupil o krok dopředu, aby jej ostatní zaregistrovali.

„Zbývá necelých šest dní k příletu na orbitu planety. Posádka Oberona byla probuzena v přesně stanovený čas. Máte 144 hodin na aklimatizování se z hybernace a k zahájení příprav na průzkum Andrisu 10. Zbytek hybernujících kolonizátorů počítač probudí za dva dny v mírných odstupech po stovkách, aby nedošlo k hysterii. Během vašeho spánku nebyl hlášen žádný závažný problém, který bych nebyl schopen vyřešit, jen přišlo několik zpráv," věnoval kapitánce svůj dlouhý chladný pohled a hned zase věcně pokračoval.

„Tímto mi dovolte popřát příjemný let a jak lidé říkají mnoho zábavy."

Celá striktní řeč byla přednesena vzletně s takovým nábojem, že kolem stolu se začalo nadšeně tleskat. David vypadal spokojeně sám se sebou i svým projevem, který si předem nacvičil.

Katrin trochu píchlo u srdce, že měl na posádku takový pozitivní vliv a ne ona, možná že to byla žárlivost, kterou jen na chvíli uviděl v jejích tmavých očích, které se leskly jako čokoláda.

Oba se střetli očima a na pár vteřin tak setrvali za zvuku tleskání, než Katrin první uhnula očima k pod svíceným tvářím svých kolegů, kteří si právě připíjeli na šťastné probuzení.

Bylo to hořkosladké.

„A co jsi vlastně dělal Davide celou tu dobu?" Zeptal se přátelsky Josh na opačné straně, „musel jsi se hrozně nudit, neměl sis s kým popovídat, ani s kým jít na pivo."

Android nikdy nevypadal zaskočen, vždy byl připravený s pohotovou odpovědí.

„Ne, skutečně bylo mnoho věcí, na které jsem svědomitě dohlížel, mít na starost celou loď není lehká záležitost," poučil je se vší vážností.

„To mi neříkej, že jsi celý dva roky seděl na zadku a koukal do monitoru na hvězdy," zasmál se někdo.

„Učil jsem se. Měl jsem k dispozici mnoho poučného materiálu, abych zaměstnal svou mysl a nemohu říci, že to nebylo prospěšné. Věnoval jsem se biologii, botanice a ušlechtilé četbě, měl byste to také někdy zkusit pane Montgomary, je to velice povznášející," věnoval muži ironické zvlnění rtů, až agronom zamrkal.

„Hej, to byl vtip!? Vážně?"

„Dostal tě, jak si ty vůbec mohl udělat zkoušky do letectva, neznáš jedinou direktivu," škádlil se letec s agronomem.

„Co třeba dej přednost v jízdě?"

„Jo, je hrozně těžký se pořád v tomhle lidu prázdným prostoru venku někomu vyhýbat ale stačí, že si tu ty a každá hvězda v dosahu je jasnej cíl."

David vnímal obnovenou příjemnou atmosféru kolem sebe ale jeho oči se zas a znovu stáčely k růžovlasé ženě po pravé straně. Jak tam tak kapitánka postávala, vyhlížela nepřítomně, ztracená v moři myšlenek. Nepřístupná a přesto si pamatoval strach v jejích očích když ji probudil, téměř jako by jí vdechl nový život. Byla tak plná energie, zatímco teď vypadala jako by z ní ten život někdo vyždímal a tady seděla jen prázdná schránka.

David se nenechal ale zmást, za stínem v jejích oříškových očích číhala inteligence, kterou by rád poznal a utkal se s ní. Byla to výzva a on doufal, že dostane příležitost.

Momentálně měl ještě jednu povinnost a to předat kapitánce vzkaz od svého majitele pana Weylanda.

Soukromí vzkaz a on měl poskytnout heslo, které mu sám řekl při posledním setkání, či spíše jediném setkání, kdy měl možnost svého stvořitele vidět. David byl rád připravený a informovaný o všem co se kolem něho dělo a tak i sám ze své zvědavosti si cizí vzkaz již dávno přehrál ale nebylo to nic zásadního jen čistá gratulace k dovršení cíle, který měl kapitánku povzbudit. Rozhodl se tedy počkat na vhodnou chvíli. Nebylo kam pospíchat. Vše mělo svůj čas.

 

********************************************************************************

 

„Katrin usměj se trochu, všichni slaví, tebe netěší že budeme za chvíli nohama na zemi?" Rýpnul si do své sousedky Jack.

Starý dobrý Jack. Přítel, se kterým se setkala už na škole. Bylo to podivné, oba dva se rychle dali dohromady a přesto měli naprosto rozdílné povahy. Jack byl nenapravitelný flegmatik a nositel dobré nálady, dokonce měl přezdívku sluníčko, naproti tomu byla Katrin vždy cílevědomá tichá premiantka třídy s nornou dávkou ironie v kostech. On viděl svět barevný a ona černobílý.

Jack pro ni znamenal víc než bratr i když to mnohdy nedávala znát, tak jak by si zasloužil ale věděla, že tam je a podrží ji stejně jako ona jeho. Nikdy však jejich vztah nepošpinili něčím tak nízkým jako byl sex, na tom jejich vzájemná důvěra založena nebyla. Jack tam byl pro ni, když ji její přítel před pěti lety opustil kvůli jiné a ona, aby se z toho emocionálně nezhroutila přijala práci na měsíci a on letěl s ní, dokud se nestala ta nehoda...

„Raději bych ty nohy už na zemi měla Jacku," zašeptala k němu unaveně a promnula si spánky.

„Nesmíš si to tak brát, já vím že ses bála, taky jsem měl strach, že se nikdy neprobudím, byla to pro mě jako jedna dlouhá noční můra ale slibuju ti, že už do tý zasraný rakve nebudeš muset strčit nos," přiznal se otevřeně, mezi sebou neměli tajemství.

„Stejně by mě zpátky na Zemi nic nečekalo, jsem ráda že jsem z ní pryč a mám na starost něco jiného co má budoucnost, než nějaké papírování v kanceláři."

„Mohla jsi dopadnout i hůř," zazubil se a naklonil k ní hlavu, kterou si podepřel dlaní.

Záviděla mu, že neměl žádné starosti ale zanedlouho je mít bude. Nikdo netušil jaký bude přesně terén na Andrisu 10 a on jako navigátor bude muset najít dobré vhodné místo, aby mohla přistát celá loď, ne jen transportér a to znamenalo pořádný kus rovné stabilní země, jelikož loď pro ně pořád bude znamenat především bezpečí, než se kolonie postaví.

„Myslíš být opřená o stůl a udržet si místo pravidelnou souloží se svým šéfem?" Věnovala mu kyselí obličej, aby mu dala jasně najevo co si o tom myslí.

„Tak buď ráda, že stojíš tady a můžeš komandovat dalších 4999 lidí," to Katrin trochu zvedlo náladu a minimálně se snažila alespoň o to, aby pozvedla jeden koutek svých rtů.

„Tvoje vtípky jsou vážně povzbuzující Jacku, možná tě ještě nechám žít," citovala pozměněným rádoby mužským hlasem.

„Ah, terminátor," pochvaloval si, „můj oblíbený film. A jeden se sem právě blíží slečno Connorová," pošeptal jí do ucha a vzal si párek z nabídnutého talířku, který koloval po stole.

Než se však Katrin stačila rozhlédnout co tím myslel, vnímala za sebou cizí přítomnost a instinktivně ztuhla.

„Kapitánko Leeová, promiňte že obtěžuji ale máte soukromou video zprávu ze Země od pana Weylanda, heslo je 56GT9 doporučuji si ho co nejdříve přehrát," otřel se jí o ucho Davidův hlas a ona se zachvěla.

Neřekl to záměrně příliš nahlas, snažil se o diskrétnost, aby nenarušil hlasitou konverzaci ale dal jí tak možnost nenápadně vypadnout.

„Myslím, že to udělám hned, zprávy by se neměly podceňovat, je to tak?" Zareagovala ihned a vstala, obrátila se k androidovi čelem. Zjistila, že je David velice blízko a narušuje její osobní prostor, téměř cítila jeho dech na své tváři, který produkovaly jeho robotické plíce.

Upřeně se na ni díval jako by na něco čekal ale ona nevěděla na co, možná spropitné, zasmála se v duchu. Bohužel to nevypadalo, že hodlá ustoupit z cesty, byla z toho nejistá a měla husí kůži, jak se ty křišťálové zorničky vpíjely do jejích.

„Jen běžte, myslím že vás nebudou postrádat, zaujmu vaše místo kapitánko," nabídl se.

Žena jen přikývla a rychle ho obešla, aby zmizela ve dveřích.

David udělal dva kroky vpřed a postavil se vedle Jacka, který si ho prohlédl ale nic nenamítal.

„Ehm, Davide?" Oslovil ho.

„Ano pane Williame?" Android k němu pootočil hlavu a věnoval mu svou pozornost.

„Viděl jsi film terminátor? Ten starý kousek s Arnoldem Schwarzeneggerem? Víš svět plný robotů, kteří útočili na lidi a snažili se je zabít," mávl rukou.

David jen vteřinu zapřemýšlel jestli je to nějaká narážka proti jeho programu ale zaujal neutrální stanovisko.

„V mé databázy se nachází plno filmů, měl jsem možnost ve vaší nepřítomnosti shlédnout přibližně šest tisíc ukázek, jsou velice poučné i když některé věci nereálné přiznávám a věci jako paranormální jevy jsou pro mě nepochopitelné a neprokazatelné. Ale ano tento film dobře znám. Máte snad obavy o svůj život z mé strany?" Spojil si dvě a dvě dohromady a zkonstruoval přímo položenou otázku, na kterou právě Jack myslel.

„No...ne že bych ti nevěřil ale pořád tu ta možnost je ne? Lidé se obávají takových věcí a přesto je vyrábějí."

„Nemáte se čeho obávat, nejsem vojenský výtvor a abych usiloval o váš život je vskutku absurdní. Moje myšlenky jsou mírumilovné, abych tak řekl. Stvořitelé mě postavili abych chránil životy ne je ničil, to je cílem každého z nás. Nejspíš trpíte menší formou paranoi pane Williame."

Jack se trochu sám za sebe zastyděl obvinit někoho, kdo se o ně tak dlouho staral ze zločinu ublížení na zdraví bylo kruté, raději to schoval za svůj obvyklý klukovský úsměv, který utopil v kelímku se sytě oranžovou tekutinou, kterou mu dolil jeho soused.

„Promiň, nemyslel jsem to tak," zamumlal do nápoje a David přikývl.

„Zhal', chto ty ne boyevoy android," přidala se k nim Jovovičová, aby zaplnila mezi těmi dvěma trapné ticho.

„Yesli vy khotite, ya mogu pomoch' vam po-drugomu, ya znayu vse dostupnyye boyevyye izmeneniya v osnovnykh," odvětil David plynně v jejím rodném jazyce.

„Khorosho," mrkla na něho Ruska souhlasně.

„Netušil jsem, že umíš rusky Davide," vyjádřil mu Jack svůj obdiv, aby trochu napravil svůj dřívější přešlap.

„Ovládám všechny dostupné jazyky ze Země, jak mluvenou tak psanou formou a jsem více než připraven pochopit i jiné, pokud se někdy nové vyskytnou..."

Úsměv, který věnoval prvnímu navigátorovi se nedal popsat jinak než plný falešných sympatií...


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 12:32 | Rubrika: Oberon
s obrázky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.