Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

5.

 

Kapitola 5

Historie Neiboltova domu

 

Pennywisovy oči se pomalu tím prapodivným způsobem zvedly přes mé hrdlo a hleděly do chodby s hlavními dveřmi jako predátor rozhodnutý zabít kohokoliv kdo by byl za nimi. Ze svého pohledu jsem viděla ty žhnoucí rudé panenky nenávistně zabodávající se do toho kusu dřeva.

Pozitivní však bylo, že jeho zuby se zase stáhly do své původní velikosti.

Ani jeden z nás nereagoval ale hudba se náhle zadrhla jako by do desky někdo vrazil nůž. Při tom zvuku jsem sebou trhla a mrkla. Když jsem oči znovu otevřela což byla většina, Pennywise se mě zeptal: „čekáš nějakou návštěvu Minifred?"

Netušila jsem zda je to řečnická otázka nebo na ni mám odpovědět ale když jsem pootevřela chvějící se rty, pomalu sklopil oči a díval se do mých jako by tam hledal odpověď.

Vpíjel se do nich a ten nenávistný rudý kal se pomalu rozpouštěl v citronové barvě. Neodvážila jsem se promluvit. Doufala jsem že se uklidňuje.

„Nuže, pokud někdo klepe, musíš jít otevřít holčičko, tak honem, honem. Pozvi k nám hosty," pobídl mě a náhle mě pustil jako v nějaké grotesce. Veškerá iluze se rozpadla jako Popelčiny šaty, jakmile odbila půlnoc.

Nestačila jsem ani vykřiknout když mě můj tanečník ze záklonu pustil klidně na zem, až jsem si málem vyrazila dech.

Rychle jsem se sebrala a utíkala ke dveřím, netušila jsem co tam najdu ale věděla jsem, že jsem mu vděčná za záchranu a já jsem byla ochotná prokázat mu stejnou službu, nepustit ho dovnitř a vyhnat ho jakkoliv to bude možné pokud to nebude podomní prodejce.

S bušícím srdcem jsem vzala za kliku a otevřela. Dveře zaskřípaly jako starý rumpál.

Venku nikdo nebyl nebo...v dálce jsem viděla utíkat pár dětí a mě hned bylo jasné čím se ta partička bavila.

Zvedla jsem ruku v pěst a zahrozila, „spratci! Už se tu neukazujte nebo vám natrhnu prdel!" Nebo něco horšího, pomyslela jsem si když jsem z obývacího pokoje slyšela pobavené chichotání, Pennywise tam na mě čekal.

Klaun se nevzdával. Nechtělo se mi zavřít dveře i když pohled na zamračené Derry nebyl nijak přívětivý téměř jako počasí na pěkný pohřeb. Můj pohřeb.

Co nejpomaleji jsem začala zavírat a nevšimla si auta, které právě zastavilo u chodníku. Postava by na mě jistě zakřičela ale to už jsem zabouchla dveře a pomalým trýznivým krokem zamířila chodbou zpátky vstříc svému osudu.

Čekala jsem že tam najdu toho ohavného klauna rozvaleného v křesle, sedět na schodech, válet se po zemi nebo cokoliv z milionu dalších věcí ale jen dva kroky před vchodem do obýváku mě zarazilo další zaklepání, tentokrát rázné a silné.

Z pokoje se neozvala ani hláska a tak jsem toho využila, znovu se otočila a rozeběhla se ke vchodu.

Prudce jsem vzala za kliku a rozrazila dveře, „neříkala jsem, že tohle není žádná blbá hra vy spratci?" Vyjela jsem na osobu, která se ani v nejmenším nepodobala metr vysokým baculatým Jidášům ve svátečních šatech.

Překvapeně jsem zvedla hlavu a setkala se s okouzlujícím úsměvem pana Wintra.

„Vypadá to že už jste se seznámila se sousedy slečno Connorová."

„Minifred," připomněla mu, „a ano s některými." Vzpomněla jsem si přitom na to jak se po mě pár lidí nevraživě dívalo když jsem odjížděla autem pryč. Jo, pro mě to taky nebylo příjemné.

„Řekněme že by tu raději nikoho neviděli," ušklíbla jsem se.

„O tom téměř pochybuji," odvětil Perry se skrytým významem ale tento význam mě donutil se začervenat, určitě to myslel povzbudivě.

Nastala menší pauza kterou hladce vyplnila tím, že otevřel svou koženou tašku a podal mi nějaké dokumenty.

„Vyřízení pozůstalosti a všechny ostatní věci kolem toho," usmál se na mě a já se nejdříve podívala na jeho upravené ruce a až pak si převzala papíry v obálce.

„Děkuji já..." nevěděla jsem honem co říci, vážně neříkal že to bude trvat dva dny? Nebylo to dřív? Možná mě chtěl vidět? Napovídal mi vnitřní hlas jež mě hladil po duši jako alpský balzám.

„Mám tu také nějaké výpisy z knihovny jak jsme se dohodli, mám teď dvě hodiny čas pokud máš ještě zájem si poslechnout historii tohoto domu."

To ihned zaujalo mou pozornost a já zamrkala. Ano! Přesně tohle jsem chtěla.

Rychle jsem přikývla, bože do těch křišťálově modrých očí bych se mohla dívat celou věčnost. Tak čisté, tak nevinné skoro jako oči dítěte ale tohle byly oči dospělého muže, pozorné, chytré a chápavé.

Udělal krok ke mě, nedýchala jsem ale jeho ruka sáhla na kliku vedle mě a ne na mou tvář.

„Mohu? Byl bych raději kdybychom si u toho mohli sednout," obdařil mě pokrčením koutku úst nad nímž bych se mohla rozplývat ale místo toho mě zamrazilo v celém těle, zareagovala jsem okamžitě a připlácla svou ruku na jeho, abych mu zabránila otevřít dveře.

„Ne!" Vyhrkla jsem možná příliš prudce a Perry pozvedl obočí, žádal vysvětlení které jsem mu nemohla říct jinak by si pomyslel že jsem blázen.

Pootevřela jsem rty, ze kterých by vyšly samé nesmyslné bláboly kdybych si neuvědomila že se má ruka dotýká té jeho.

Ucukla jsem jako bych se popálila, prostě jsem ho nemohla nechat vejít a sežrat kanibalistickým klaunem. Ne, to by si určitě nezasloužil. Více jsem se o krok posunula před dveře, blokovala jsem je vlastním tělem a omluvným hraným úsměvem se ho snažila přesvědčit, že to není dobrý nápad.

„Perry," začala jsem jeho jménem, ano to byl dobrý začátek jen tak dál, „já...není tam uklizeno, dům je špinavý, HODNĚ špinavý, obývací pokoj je vystěhovaný, na zemi je rozbitý nábytek a...a...a je tam zima a já právě rozlila na chodbě leštidlo, motá se mi z toho hlava je to hodně silné," lhala jsem, chytala jsem se už jakékoliv blbosti co mě napadla, když mé oči uhnuly do dálky. AUTO!

„Mohli bychom zajet spíše do nějaké kavárny, zvu tě co na to říkáš?"

Byla jsem nervózní, doufala jsem že mi nedá košem a že to nevypadá jako bych byla nevděčná malá mrcha, která ho nechce pozvat dovnitř ale určitě musí vědět v jakém je ten dům stavu. Díky bohu že vypadal z venku tak hrozně a uvnitř ještě hůř.

Pan Winter nikdy nezaváhal jako by dopředu věděl přesně jak se zachovat, přesně jako gentleman jež ví že mu žena lže ale galantně to přejde bez jakékoliv poznámky. Pomalu odtáhl prsty od kliky ale nepřestával se vpíjet do mých očí, „nikdy bych nedovolil, aby za mne žena platila útratu Minifred, dovolte tedy vám pomoci v takové nouzi a pozvat vás na šálek kávy a něco dobrého," jak odtahoval ruku, cítila jsem jak se dvěma prsty dotkl mé paže a lehce s jimi sjel až k lokti než udělal krok zpátky. Bylo to tak nenucené ale malé gesto které mě rozechvělo.

„Cokoliv jen prosím pojďme, nemohu se dočkat až se dozvím o svém domě," vyhrkla jsem a prosmýkla kolem muže na cestičku od domu.

Perry se pomalu otočil a ušklíbl se jako věrná kopie svého vražedného já než podotkl: „nezamkneš dům?" Podivil se.

Otočila jsem se a viděla ho stát na verandě, i mezi tou rujnou vyčníval jako nějaká krásná živá věc uprostřed shnilého lesa. Doslova jsem cítila jeho energii jako slunce které skrze zatažené mraky nesvítilo.

„Zamknout? Děláš si legraci? Ten dům má takovou pověst, že by do něho dobrovolně nikdo nevstoupil," zasmála jsem se ale neznělo to radostně a můj pohled zabloudil k dolním a pak horním oknům zda se tam na mě přes sklo nebude pitvořit bílý obličej.

Stále jsem měla v hlavě Pennywisovu poznámku, kterou mi řekl v tom stanu a to poslední co jsem chtěla bylo ohrozit život pana Wintera a jeho hezkou tvářičku.

Dnes ne Pennywisi, dnes ne.

Perry pokrčil rameny a srovnal se mnou krok, než mi galantně otevřel dveře svého vozu, abych mohla nastoupit.

Motor naskočil a s úlevou jsme nechali dům na ulici Neibolt 29 v zadním zrcátku.

Projeli jsme centrem a když jsme zahýbali do jedné z ulic, všimla jsem si že se sklízí včerejší festival, něco mi však říkalo že Pennywise odtud neodejde jako ostatní kolotočáři.

„Co to že jsi najednou tak zvážněla?" Zaslechla jsem najednou vedle sebe.

Pohledný právník se na mě díval zvídavým koutkem oka. Působil tak klidně, skoro jako psycholog jež je zvyklý na jakoukoliv reakci od svého pacienta.

„Jen...je zvláštní přijet sem po takové době, vypadá to tu jako by se tu nic nezměnilo, jako by tohle místo bylo uzavřené v čase. Já vím zní to divně," mávla jsem rukou a dívala se přes palubní desku na svět za sklem.

Volant se mírně nahnul k pravé straně, „myslím že vím co tím chceš říci, Derry je díra, alespoň tak jsem to slyšel od každého kdo přišel do mé kanceláře a přišlo na toto téma. Možná měli pravdu. Je to skutečně jako opuštěné v čase, máme vůbec štěstí že tu funguje elektřina," proměnil tu nechutnou vzpomínku na vůni kanálů, článků o vraždách v novinách a deštné ulice v nenucený vtip tak lehce, že jsem se zmohla jen na kyselí úsměv.

„Víš, narodila jsem se tady ale nevyrůstala tu, rodiče se odstěhovali když mi byly čtyř roky. Měla jsem nehodu ale moc si z toho nepamatuji..." rychle jsem potlačila vzpomínky na ten děsný sen, který se mi zdál než mě Pennywise probudil.

Pomlka na konci věty naznačovala, že na to nevzpomínám v dobrém.

Perry neztrácel duchapřítomnost a zalétl ke mě pohledem, byla v tom taková míra poznání a důvěry až mé srdce třepotalo jako motýlí křídla. Ne, s ním jsem nemohla myslet na špatné věci. Perry byl jako nějaký lapač snů, síto přes které se velké černé kameny plné bolesti nedostanou jen ty malé, bílé a neškodné.

Měla jsem neodolatelnou touhu dotknout se ho ale to se opravdu nehodilo, nebyly jsme přátelé jen známí a já o něm nic nevěděla, ovládla jsem se proto.

„Přeci jen tě něco do Derry zpátky přitáhlo i když to nebyla příjemná záležitost," řekl náhle muž vedle mě, „jistě to mělo svůj důvod Minifred a možná, že Neiboltův dům má konečně správnou majitelku, která udělá přítrž všem nadpřirozeným věcem, které se o něm říkají. Rád bych tomu věřil, stejně tak bych rád aby jsi zůstala ve městě, není tu těžký život, věř mi," navrhl s malou nadějí.

Perry mě nenápadně posouval k rozhodnutí, které jsem nechtěla učinit. Potřebovala jsem vypadnout z tohohle dusivého vzduchu, téhle zapadlé díry plné knihomolů a poslušných hospodyněk v sukních, kterých se drželo tucet dětí a stejně tak opilých manželů, kteří si nevážili toho co mají. Zatraceně tohle město bylo horší než tam, kde jsem bydlela předtím. Cornwille bylo prohnilé město ale každý o tom věděl a bral ho tak, neskrývalo se za hezké fasády škol, úhledně zdravící děti, seřazené knihovny a přeplněná květinářství s těmi zamilovanými psaníčky, které se ke každé kytici přilepí než se předá.

Derry bylo prostě pokrytecké plné špíny pod naleštěným povrchem, špíny pod nehty a slušností, která mě škrábala v krku a to mi na tom vadilo, možná že jediný můj dům ukazoval to pravé světlo jaký ten život zde opravdu byl.

Jenže od Perryho to znělo jako nabídka, která se vyskytne jednou v životě, bylo to tím, že jsem byla tak ovladatelná nebo že byl dobrý v lámání neviditelných zámků? Nešlo říci prosté ne.

„Nenuť mě ti teď odpovědět Perry,“ vydechla jsem těžce. Sakra to že jsem chtěla odtud mělo příliš mnoho záporných důvodů a ani jeden kladný, přesto jsem to hloupé slovíčko razantně neřekla. Pokrytče, řekla jsem si, dáváš tomu chudákovi falešnou naději!

Styděla jsem se za sebe.

On to pochopí...odbyla jsem své svědomí a zaposlouchala se do vrnění motoru.

„Škoda, ale jsem si jistý že z tebe odpověď vymámím Minifred,“ ušklíbl se ten bůh vedle mě s nezdolnou sebejistotou.

„Přehnaná sebedůvěra co?“ Zasmála jsem se, teď už upřímně.

„Zdravé sebevědomí je základ mé práce,“ vtipkoval a zaparkoval u chodníku před starou kavárnou s těmi pohodlnými polstrovanými křesly, do kterých jste se mohli celý zabořit a spokojeně usrkávat horkou čokoládu v zimních večerech.

Matně jsem si tuto kavárnu pamatovala, když mě sem maminka občas vodila. Ale ta doba byla už dávno pryč...dřevěný vývěsní štít už nebyl namalovaný jasnými pastelovými barvami ale opršelé dřevo mělo tendenci praskat a drolit se, takže to vypadalo že se co nevidět utrhne. Písmo na venkovní ceduli bylo rozmazané od kapek deště, který začal zvonit o kapotu auta a rozpíjet svět za předním sklem.

Pravá tvář Derry. Všechno hezké, co zde bylo smyl ten všudypřítomný nádech hniloby a zanechal jen prázdný pocit.

Perry neměl deštník a tak vyrazil ven jako střela, aby doběhl pod bílo červenou markýzu než zmokne jako myš, bohužel nestihl to. Nelítostná voda zmáčela jeho ebenové vlasy, až si je musel prsty sčesat dozadu. Sakra, vypadal tak ještě více upraveně a neodolatelně k mé smůle, protože já jsem jako ta myš skutečně vypadala.

Měla jsem to naštěstí být blíž a nemusela jsem obíhat auto ale prostě jsem musela šlápnout do kaluže vody, jež se držela v proláklině chodníku, abych si namočila botu a všechny prsty uvnitř doslova nepříjemně čvachtaly.

„V pořádku?" Zachytil mě Perry za loket abych nespadla a zároveň mě stáhl pod stříšku.

Když jsem vzhlédla, po tváři mu stékaly dvě kapky vody a jedna se dotkla jeho plných rtů, či spíše sklouzla do pravého koutku, který se při pohledu na mě mírně zdvihl a já si uvědomila, že zírám na jeho ústa jako bych ho chtěla políbit.

Kdyby to šlo sama sebe bych nakopla.

„Ano, pojďme dovnitř," rychle jsem zareagovala, abych skryla svou fascinaci přitažlivým advokátem a vpadla do kavárny jako první.

Bylo tam pár lidí, spíše starých žen které si přišly na svou denní porci cukru se svou letitou kamarádkou.

Moc jsem nekoukala po místě a hned se usadila ke stolku vedle výlohy, přes kterou kdyby nepršelo by procházely jasné sluneční paprsky o kterých jsem si tady v Derry mohla nechat jen zdát.

Objednali jsme si kávu, Perry preferoval silnou praženou které jsem říkala lidově zabiják ale protože ve mě něco stále ještě zbývalo z dítěte kterým jsem bývala, objednala jsem si bílou čokoládu a dva dorty, jeden s rudou želatinou a druhý s růžovým krémem.

Perry mě celou dobu zkoumavě pozoroval asi jako doktor svého pacienta, zda tohle opravdu dokážu sníst aniž bych nedostala infarkt.

„Miluji sladké," broukla jsem na vysvětlenou a pokrčila rameny, „nemohu si pomoci."

Jakmile přede mě servírka položila zákusky, líbilo se mi jak se ta želatina komicky zavlnila, zvedla jsem pohled ke svému společníkovi a pobídla ho, "dobře, teď by mě zajímalo Perry, co ten dům. Nenapínej mě."

„Dům..." zopakoval, lokty měl položené na desce stolu, prsty propletené jako nějaký důležitý manažer ale vyzařovalo z něho potěšení sedět tu se mnou. Cítila jsem to stejně jako to, že musel potlačovat smích nad tím jak mi padaly sladké drobečky z pusy.

„Ten dům je opravdu ani ne tak architektonická jako historická rarita," začal pomalu. „Abych ale začal úplně od začátku, samotné Derry bylo postaveno začátkem 18 století, než se rozrostlo do nynější podoby. Zažilo své dobré i zlé časy ale ten dům na Neiboltově ulici nebyl původně první stavbou k tomu označení čísla jako 29. Někdo ale věří, že mu toto číslo bylo přiřazeno až pak ale to už se neví."

Pomalu jsem přikyvovala a utěšovala se hořkou minulostí města z těch pěkných rtů. Nepřerušovala jsem Perryho a pochutnávala si na zákusku.

„Našel jsem několik záznamů a fotografií jak vypadal předtím," vytáhl na klín svou tašku a vytáhl zažloutlou složku, ze které přede mě položil pár velice starých kopií fotek, tady ještě nevyhlížel tak tragicky prostě jako panoramatický domek z Bostonu s bílým plotem a viktoriánským nádechem. Ušklíbla jsem se a pokývla ať pokračuje.

„První osadníci byly samozřejmě indiáni ale je zvláštní, že všechny kmeny které zde byly byly náhle vyhlazeny. Tím začaly ty neblahé pověsti o Derry."

Málem jsem se nad tou poznámkou zakuckala. "Tak někdo tu vyvraždí kus historie a někteří blázni tu postaví město, super, to je jako by jsi mi řekl že město stojí na pohřebišti a straší tu náčelník splašené torpédo."

„I to je možné ale nikdy to nebylo prokázáno," usmál se na mě Perry a zase zvážněl jak se dostával hlouběji do příběhu.

„Po indiánech se sem přemístili osadníci ze severu a začali stavět a tak vznikl dům číslo dvacet devět. Ale určitě se ptáš proč se mu říká Neiboltův dům, není to jen jméno ulice," Perry naklonil hlavu mírně na stranu tím sakra rozkošným způsobem, až jsem zapomněla kousat korpus.

„Hmm?“

„Pan Neibolt byl bohatý muž, řekněme zakladatel města Derry, po kterém pojmenovaly tuto ulici a dům, on totiž poskytl finance na jeho stavbu a tak vznikl dětský domov v roce 1850.“

„Dětský domov?“ Zakuckala jsem se, „bože to že bývalo dětský domov? Chudáci.“

„Dřív dům vypadal jinak, podívej,“ přišoupl ke mně po desce stolu jednu fotografii, kde byl před oním domem hlouček dětí, holčičky v šatičkách a kluci s krátkými kalhoty na kšandy. Někteří měli silácky ruce v bok a jiní žmoulaly v prstech stydlivě čepice. Ale ta stavba nevypadala vůbec hrozně, možná bych s přivřenýma očima řekla i optimisticky, protože tehdy byla nová a nezkažená.

Jedno z dětí vedle vychovatelky jež na sobě měla pruhované šaty a zástěru mělo plný tucet balónků. Fotografie byla sice černobílá ale musely být veselé a barevné.

Ušklíbla jsem se a Perry to zpozoroval.

„Je na tom něco vtipného?“ Zeptal se zvědavě.

„Ne, jen nemám ráda balónky a klauny,“ našpulila jsem pusu.

„Nějaké trauma v dětství Minifred?“

Jo i v dospělosti Perry, odfrkla jsem v duchu ale donutila jsem se jen k přikývnutí.

Hleděla jsem na fotografii jako by se postavy na ni měly začít hýbat a křičet o pomoc, nakonec jsem fotku odložila, tak že jsem ji obrátila a nenápadně položila na stůl, aby mě neznervózňovala. Určitě si toho můj společník všiml ale rozhodl se to nechat být.

Perry pokračoval: „Sirotčinec fungoval až do roku 1906, kdy na město přišla krize, protože se zavřely železárny po nešťastné nehodě, kdy na velikonoce továrna explodovala a s ní 108 lidí. Hrozná tragédie, která Derry poznamenala a dlouhou dobu. Tam zemřelo i 20 dětí z Neiboltova sirotčince a o půl roku později začala další vlna nešťastných náhod. Zbytek dětí z toho domu začalo nešťastně umírat,“ předčítal Perry jeden ze článků starých vytisknutých novin kterými listoval jako žurnalista při zprávách.

Dobře...teď už jsem neměla na druhý dort chuť. Kromě šíleného klauna jsem v domě mohla potkat i duchy dětí, skvělé teď to chtělo ještě nějaké médium.

Položila jsem stříbrnou dezertní vidličku na talířek až o jemný porcelán drobně cinkla, připomnělo mi to rolničky na Pennyvisově kostýmu.

Zachvěla jsem ale muselo to vypadat tak, že mě zasáhla ta tragédie.

„Jak to myslíš nešťastně umírat?“ Povytáhla jsem obočí nahoru tím váhavým způsobem jako bych tomu nechtěla uvěřit.

K mému zděšení se Perry usmál, přejel mi mráz po zádech z těch jeho pronikavých očích.

„Umírat Minifred. Jedno po druhém ne na nějakou záhadnou nemoc ale byly během dalších měsíců nalezeny mrtvé jako by si právě sirotčinec vybral nějaký šílený vrah. Nakonec tam nezbylo žádné dítě a dům odkoupil nějaký muž za nízkou cenu, nikdo ho totiž nechtěl koupit jako by byla ta nemovitost prokletá.“

„To je strašné...“ můj těžký výdech stačil na to, aby vyjádřil všechny pocity jež se ve mně svíraly ale Perry byl nad věcí, nemračil se, vypadal tak povznesený nad všemi těmito žalostnými událostmi, neprojevil ani slzu smutku nad tragédií, jež se v Derry stala. Měl takovou morální sílu o jaké se mi mohlo jen zdát, možná už ho ani všechna ta hrůza neděsila, možná už byl zvyklý zatímco já si teprve zvyknout musela. Opět.

Ale tohle...ten dům, ta spojitost. Pennywise. Vraždy dětí.

Náhle jsem ucítila teplý dotek.

Trhla jsem sebou. Perry se natáhl a konejšivě položil svou dlaň přes mou ruku na stole.

Vytrhlo mě o z temného zamyšlení, kde se mi v hlavě honilo tisíce myšlenek a když jsem vzhlédla, v jeho očích bylo něco zvláštního jakési uvědomění, jako...jako by přesně věděl na co myslím, trochu mě to vyděsilo ale zároveň zase uklidnilo, protože jsem věděla že nemůže vědět na co myslím i když mít někoho komu se lze svěřit by byla taková úleva.

„Promiň jestli tě příliš děsím,“ jeho hlas byl uklidňující. Zakroutila jsem hlavou a on mírně pohnul rukou, palcem podebral mé prsty a bříškem palce po nich lehce přejel.

Ten jednoduchý pohyb odplavoval všechno špatné pryč.

„Ne, to je dobré, je to jen historie ne? Už se to stalo dávno a s tím nemůžu nic udělat ani to změnit,“ pokusila jsem se o úsměv.

Změnit? Jo když tu barabiznu prodám.

Znovu to pohlazení prstů, měla jsem tendenci přivřít blaženě oči ale místo toho jsem stáhla ruku k sobě jako ostýchavá holka, uchopila okraj bílého talířku a přisunula ho k Perrymu.

„Prosím vezmi si ho, myslím že jeden je pro mě víc než dost.“

Pan Winter měl před sebou jen silnou kávu jako vážný střízlivý člověk.

Želatina se znovu zakymácela, jak jsem talířek zastavila před ním.

Tázavě se na mě zahleděl a pak se pomalu usmál, srdce mi začalo bušit jako splašené a všechno okolo bylo rázem zapomenuto.

„Děkuji, opravdu nebudeš?“ Zeptal se ze slušnosti.

„Ne, jen si dej prosím,“ můj úsměv se prohloubil stejně jako jeho, když vzal mou vidličku a nabral si želatinu barvy krve.

Byla jsem ráda, že během té další hodiny jsme se zaměřili na zcela obyčejná poznávací témata od oblíbených barev až po práci. Perry byl skvělý společník, který měl o všem přehled a byl to první chlap který mě opravdu poslouchal, některé jeho reakce mě sice trochu mátly ale nikdo není dokonalý že? A Perry si mohl dovolit jednu nebo dvě mouchy.

Když pro nás uplynul povolený čas smutně jsem si povzdechla, protože Perry vstal, aby nenápadně zaplatil u pultu. Dokonce během té doby přestalo i pršet a oba jsme byly relativně suší.

Otevřel mi dveře od svého vozu a oba jsme nastoupili.

Byla jsem plna nových zážitků, jelikož ten pohledný právník dokázal tak úžasně vyprávět, takže měli pocit, že jste tam skutečně byly.

„Mohl bych ti zítra odpoledne pomoci s úklidem Miniie,“ navrhl mi.

Střelila jsem po Perrym pohledem.

„Stalo se něco?“ Vypadal trochu přepadle kvůli obličeji, jež se promítl na mé tváři.

„Prosím takhle mi neříkej, jen M nebo Minifred ale ne Minnie, prosím,“ na poslední slovo jsem dala důraz který se nesměl překročit.

„Dobře, omlouvám se...“

„STŮJ!“ Vykřikla jsem.

Zaskřípaly brzdy, tlak mě vyhodil ze sedadla ale pás mě udržel na místě a jako guma mě vrátil zpátky.

Oddechla jsem si, že jsme nepřejeli dvě děti, které přecházeli silnici.

Zaostřila jsem na ty dva, jeden kluk podpíral druhého toho který nemohl popadnout dech. Mířili k lékárně, možná jediné ve městě ale ty tváře…

Byly mi nějak povědomé a pak jsem si vzpomněla, Bill a...Eddie ti kluci, které jsem načapala v mém domě.

Jejich oči se v jeden okamžik střetly s mými skrze sklo. Netušila jsem zda mě poznali jako já je ale ten menší nevypadal vůbec dobře a Bill měl tvář od modřin. Nejspíše se někde porvali. Jo, kluci se pořád někde s někým rvou nic zvláštního.

Srdce se mi zastavilo a zase se pomalu rozeběhlo, když ti dva dokulhaly v pořádku na chodník a auto se zase rozjelo vpřed.

„Děti nemají uprostřed silnice co dělat," zavrčel Perry ale já jsem přemýšlela nad tím, zda ti dva budou v pořádku. Doufala jsem že ano.

„Billy by si měl dát větší pozor," můj výdech byl plný nepotlačované úlevy.

Perry se na mě podíval a jeho oči byly podivně zúžené skoro až podezřívavě. "Ty znáš toho kluka?" Zeptal se mě jako by na tom bylo něco špatného.

Přikývla jsem, "nepamatuji si jeho příjmení ale ty dva jsem našla ve svém obýváku když jsem přijela ze tvé kanceláře. Tvrdili mi, že tam něco hledali nebo ztratili. Děti a jejich fantasie..." dodala jsem na vysvětlenou.

„Billy boy má odvahu," řekl Perry a jeho hlas přešel do podivného šepotu jež jsem nepoznávala.

„Co se děje? Nemáš ho rád?" Zeptala jsem se a to napětí prostupující celým autem se náhle jako mávnutím proutku ztratilo. Perry se znovu usmál a lehce pokrčil rameny.

„Trochu...dělá jen potíže," blíže to neupřesnil.

Pomalu jsme dojeli k mému strašidelnému domu a já jsem skoro čekala, že před vchodem budou stát ty mrtvé děti z fotografie ale nikdo tam nebyl.

Vystoupila jsem a popošla k brance. Perry se ke mě přidal, aby se rozloučil ale předtím ještě otevřel zadní dveře a něco mi podal.

„Ty dokumenty, chceš je u mě zapomenout záměrně?" Zasmál se nenuceně.

Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a snažila se vypadat stejně nenuceně svůdně jako on, "a co když ano?" Vtipkovala jsem.

Přijala jsem obálku a cítila, jak jistě záměrně nezavadil o mé prsty.

„Dovezl bych ti je zítra i se svou pomocí, kterou jsem ti slíbil," shlížel na mě a já si byla stoprocentně jistá, že se mnou flirtuje ale do domu jsem ho pustit nemohla za žádnou cenu.

Ne nechtěla jsem na TO myslet, možná mi teď provrtával záda plamenným pohledem ale stále jsem ještě stála před brankou, ještě pár minut svobody…

Kéž by trvaly celé věky.

„Děkuji Perry, za všechno,“ než jsem si stačila uvědomit co dělám, přistoupila jsem krok vpřed a políbila právníka na tvář, těžko říci zda náhodou nebo záměrně v tu chvíli lehce pootočil hlavou a mé rty skouzly po té hladké oholené tváři na jeho ústa.

Nadechla jsem se, možná se lehce zalekla a chtěla se odtáhnout ale Perry se naklonil a vtiskl své rty do mých na znamení že je to v pořádku, a že se nemám čeho bát.

Bylo to dokonalé, jemné a přeskočila v tom ta pověstná jiskra.

Trvalo to ale jen maličkou chviličku, sotva jsem mohla ochutnat, víc už odcházel k autu s potutelným úsměvem.

Stála jsem tam, růžové tváře z té přesladce romantické scény nad, kterou by se kroutil i ďábel.

„Zítra Minifred,“ zvedl ruku věnoval mi mrknutí na které budu určitě myslet před spaním a auto odjelo.

V tom mi začal zvonit telefon. Baterie byla už skoro vybitá, starý krám.

„Thomasi?“ Proč někteří idioti vždy museli tak pěknou chvíli zkazit.

BLA, BLA, BLA...to mě nepustí ani ke slovu?

„Hmm…hmm…“ odpovídala jsem podrážděně a moje nálada se rychle měnila. Rozešla jsem se k domu a cestou kopla do letité rezavé dětské tříkolky zapadlé v trávě.

Bože ten chlap mě dokázal vytočit. Proč muži nikdy nepochopí ne, jejich hrdost nedokáže přijmout, opravila jsem se, že už s ním nechci mít nic společného.

Teď začal vytahovat nesmyslné ješitné důvody proč bych se měla vrátit.

„Ani hovno Thomasy, nikam nepojedu, jo tedy pojedu ale ne k tobě. Co? Na to zapomeň. CO? Ty taky,“ zavěsila jsem a zjistila, že už jsem se dostala do domu a stojím v chodbě.

Náhle se dům ponořil do tíživého ticha.

Telefon zablikal a obrazovka zčernala. Nešla tu elektřina, takže jsem ho nemohla nabít, tím lépe. Stejně mi nevolá nikdo o koho stojím.

Pozorně jsem poslouchala ale skutečně nebyla slyšet ani kapající voda z kuchyňské baterie.

Prohledala jsem celý dům ale Pennywise nikde nebyl, měla jsem i tolik odvahy otevřít skříň v mém pokoji ale zela prázdnotou, ani balónek. Nic. Moje úleva byla nezměrná ale přesto bych byla jistější s nožem v kapse.

Odložila jsem obálku do tašky pod postelí a začala znovu s úklidem. Dokončila jsem obývací pokoj a všechno nepotřebné shrabala na jednu hromadu až zítra přijede konteiner. Dopředu jsem ho litovala.

 


 

Tak tady máme něco o historii Neiboltova domu 29. Snažila jsem se něco najít ale většinou to bylo o celkové historii Derry ale tento dům...nikde se o něm nepsalo jen že se tam Pennywise z nějakého důvodu objevuje. Poslouchala jsem i audioknihu kde ho popisují, že je blízko nádraží ale to jsem tam moc tahat do kontextu nechtěla.

Byla to spíše taková oddechová kapitolka s jedním zajímavým polibkem :-)

Udělal to Perry schválně? :-) Pokud si myslíte že ano, máte pravdu :-)


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 12:22 | Rubrika: Červené balonky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.