Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

4.

 

Kapitola 4

Tančit swing či netančit?

Probudila jsem se vyděšená se směsicí pocitů, jež stupňovaly chaos vzpomínek, jež se obtiskávaly do reality, protože můj sen končil tím co jsem naposledy viděla a to byl klaun, stejný klaun na kterého jsem se teď dívala tváří v tvář a já jsem nevěděla, jak se mu podařilo dostat ze snu do mého pokoje.

V uších mi stále zněl výbuch, jež mé srdce nastartoval jako turbínu na plný výkon.

Polekaná ránou která zněla jako z pistole jsem se prudce posadila a šero kolem se začalo pomalu vyjasňovat, jak se můj spánek začal vytrácet a obrysy okolí zaostřovat.

„Co, co, co..." mumlala jsem ospale.

„Pennywise si chce hrát má malá Minnie, utekla ale já ji znovu našel," šeptal klaun zlověstně a já jsem se dezorientovaně snažila najít, kde je ale nemusela jsem hledat dlouho, protože jakmile jsem pootevřela rty byla jsem tvrdě políbena.

Ten psychopat mě bez dovolení políbil. Chtěla jsem se odtáhnout ale jeho ruka byla náhle vzadu na mém krku. Pennywisova dlaň se mi přitiskla k pokožce, podepírala mi hlavu a pak jsem ucítila stav bez tíže, když mě na jedno nadechnutí zatlačil dolů.

Zapadla jsem zpátky do vyhřátých prostěradel ale místo pokrývky která měla být mezi námi jsem cítila jeho tělo jak je natěsno přitisknuté ke mě.

Kam se poděla moje peřina?

Projel mnou strach jako blesk, náhlá vlna té statické energie jako by se vsákla do jeho těla a ten parchant mě políbil s novým odhodláním, kdy se jeho dlouhý jazyk prosmýkl rychle mezi mými rty a zuby aby se dostal do úst.

Pokojem se rozlehlo nešťastné zaúpění, vyděsilo mě to a pomyšlení že mě znásilní tomu moc nepomáhalo. Sakra nečekala jsem, že mě napadne ve spánku, to abych příště spala s brokovnicí.

Pennywise tiskl svá ústa na má jako by je chtěl spolknout, byla jsem jako němá ryba. Jeho hrubý jazyk se dal do tance s mým jemným ve smrtonosném tangu o nadvládu toho druhého. Hořeli mi tváře a i když drsný polibek nebyl špatný, začala jsem bojovat proti celé téhle situaci, přestože se mi tělo chvělo a v žaludku utahoval velký uzel, jež mě lechtal v podbřišku.

Tentokrát se nesmím nechat unést opakovala jsem si a začala se bránit rukama. Mlátila jsem kolem sebe jako chobotnice ale Pennywisova ramena byla jako z ocele a hrudník cihlová zeď. Klaunova druhá volná ruka se mi obtočila kolem zad a objala mě, zřetelně jsem vnímala jeho dlaň mezi mými lopatkami, mírně mě nadzvedl takže jsem teď byla o pár centimetrů prohnutá proti němu a pak mi další ruka chytila mé pravé zápěstí a další levé a...co? Kolik měl rukou? Něco tady bylo špatně, sakra všechno bylo jako jeden hrozný sen do kterého jsem se probudila.

Bezmoc ve mě vyvolávala neskutečný pocit hrůzy se kterým jsem bojovala nebo spíše snažila bojovat, když konečně přerušil polibek a trochu se odtáhl.

Ve tmě zářily ty děsivé kočičí oči jako žluté perly, jediné dva body, na něž jsem se soustředila. Byla jsem tak zaskočená, že jsem nedokázala promluvit.

„Ahhh...maličká ty a já máme nevyřízený obchod z dnešního odpoledne. Pennywise si přišel vybrat odměnu," olízl se a já polkla.

„Jakou odměnu?" Můj hlas byl ochraptělý skoro neslyšitelný jako vánek.

„Že si mohu kousnout do tvého krásného tělíčka," na výstřih mi ukáplo pár jeho slin a neskutečně studily.

„Neopovažuj se, kvůli tobě mě srazilo auto, už jsi mě poškodil víc než dost!" Už jsem přemluvila své hlasivky ke spolupráci.

Ten kretén se začal smát, „panenka si vzpomíná, ale teď bude mít i nové vzpomínky."

Pennywisova hlava se přiblížila k mému krku, který olízl ze strany na stranu jako když nožem chcete rozříznout hrdlo.

„Tak kdepak to bude nejvíce bolet? Tady?" Špička jazyka se roztančila na tepně za strany pod uchem a já věděla, že když kousne tam je se mnou konec a vykrvácím než mě někdo najde.

Začala jsem se třást.

„Ne? A co tady?" Zkoušel mou trpělivost a jeho dech se posunoval přes klíční kost dolů.

Ruka ze zadu mého hrdla zmizela a následovala cestu klaunových úst, dokud mi nestáhl košilku z ramene pod ňadro, které se nyní vzpínalo nahoru jako velká pyramida.

Dech se zastavil přímo nad bradavkou a já málem omdlela.

Bože jen tam NE!

Neviděla jsem jak se proti ní Pennywise usmál a pak ji políbil svými velkými rty.

Zalapala jsem po dechu, protože jsem se bála že mě vážně kousne ale on mě napínal jako strunu.

Nakonec rty rozevřel od sebe a pohltil tu zmrzlou malinu do horkých úst. Celou dobu se na mě díval, sledoval i sebemenší reakci své zničující terapie strachu.

I navzdory hrůze mi žhnuly tváře do ruda, srdce ještě více bušilo jako kostelní zvony uvnitř mé hrudi a když pustil bradavku z jejího vězení, nijak jsem si neoddechla protože jsem věděla, že mučení bude pokračovat.

„Holčička má takový sladký strach tak, tak sladký jako jahodový předkrm pro Pennywise."

Chichotání mi jezdilo po zádech jako kostka ledu.

„Možná bych si svou výhru měl vybrat tady, co si holčička myslí?" Předl tím provokujícím hláskem a rukavice náhle bez okolků sklouzla mezi mé nohy!

Látka rukavic se začala neskutečně lepit, jak se do ní vsakovala vlhkost, kterou jsem proklínala. Více stydět už jsem se nemohla.

„Dost! Jak se opovažuješ! Ty zrůdo! Přestaň, stačí Pennywise, vyhrál jsi, nech mě být! Vypadni ode mně!" Začala jsem křičet jako by mě píchal nožem. Házela jsem zuřivě sebou a snažila se osvobodit, když jsem zaslechla jak zpívá, což byla ta nejpodivnější věc na světě.

 

„Jdeme dál, jedeme dolů kam nás beznaděj vábí,

jdeme dál spolu kde světlo smrti září!

Pojď a neboj se, smrt má vlídnou tvář,

pojď se mnou dolů holčičko já ochutnám tvé srdíčko,

budeš už navěky spát."

 

Každé slovo vycházelo z klaunových doširoka, až nepřirozeně otevřených úst ve kterých jsem zahlédla nejméně tři řady ostrých špičatých zubů jako mají žraloci a vzadu tam kde by měl mít člověk mandle byl tmavý tunel a tam tři malá světla, jež se spojila dohromady a zářila jako slunce. Nádherné a zlověstné. Nechápala jsem co to je ale věděla jsem že se musím dívat.

Melodie zněla jako nějaká cirkusová děsivá ukolébavka, která omotávala svými nitěmi mé svaly i myšlenky, měla jsem pocit jako bych zmrzla, všechno kolem mě se rozmazalo do velkých rozpitých skvrn jako v nějakém hypnotickém držení. Do uší mi pořád pronikala Pennywisova melodie a já byla paralyzovaná ale klidná, podivný klid jež ve mě zavládl byl utěšující.

Světlo pomalu vyhaslo jako stará sopka a zuby se zmenšily, dokud se tvář opět nepodobala takové jakou jsem znala.

Díval se na mě jak tam pod ním nehybně ležím, studený vypočítavý pohled podbarvený úšklebkem. Drze se sklonil a vdechoval vůni mého krku, který olízl až k uchu a vyvolal ze mě malý povzdech.

„Hodná holka," chichotal se, „užijeme si spolu hodně legrace má malá Minnie ale nejprve si vyberu svou výhru," zašeptal mi do ucha.

Mé oči hleděly ke stropu, cítila jsem se jako slepá, protože vnímat jen to co se mnou dělo mě děsilo. Nemohl mě oslepit že ne?

Zlé zašeptání přímo do ucha mě donutilo myslet na něco jiného než byly oči a to se právě plazilo přes mé břicho dolů.

Zanechávalo to za sebou horkou stopu, než se to dostalo k mému klínu a lehce to odhrnulo košilku stranou jako závěs k princeznině lůžku.

Rty se mi roztřásly když se mě to dotklo.

Pennywisovy prsty začaly mnout mé intimní místo jako by věděl, že mě to nejvíce rozptýlí a čeho se nejvíce bojím.

Dva prsty hladily můj klín a otíraly se o to citlivé místečko mezi dvěma plátky jemného masíčka po stranách. Vnímala jsem všemi smysly jak mé tělo ožívá a reaguje na jeho doteky. Přivřela jsem oči tou nečekanou slastí.

Klaun pozoroval mé rysy jak reaguji na jeho osahávání a já naopak viděla jen rozmazané barvy, oranžovou, bílou a červenou ve svém rozmazaném zorném poli.

„Minnie, Minnie," opakoval protože věděl že mě to rozčílí ale v tomto stavu si bohužel mohl dělat co chtěl.

„Minnie jak krásná máš očička jako zlaté mince, jako Pennywise," radoval se a já nechápala.

Co tím k sakru myslí?

Jaké jsem to měla oči? Dávalo to smysl? Měla jsem šedé oči a ve srovnání s ním...z té hrůzy že bych měla něco podobného se mi zhoupl žaludek, což hned vystřídal příjemný pocit, který se šířil od Pennywisových pracujících prstů.

Chtěla jsem vědět co se děje, podvědomí bojovalo s tím pocitem který mi vnutil, chtěla jsem se probudit a křičet ale bylo to neskutečně těžké. Ať už disponoval jakoukoliv mocí byla daleko za mými lidskými hranicemi, přeci jen jsem se dokázala s vypětím sil pohnout jako by jeho kouzlo přestávalo pomaličku působit. Přitiskla jsem jednu nohu k té druhé a odříznout tak přístup k mému ženství. Bohužel jsem jeho ruku uvěznila mezi stehny.

„Špatná holka," zašeptal Pennywise hravě a já viděla jen rozmazanou skvrnu jak se přiblížila k mé tváři a po boku sklouzla na krk a pak bez varování jako trest se dole ruka pohnula a naplnila mě bez varování dvěma svými prsty!

Vydala jsem zasténání které ho těšilo.

„Copak je tohle za místečko? Měl bych tu věc prozkoumat, jak je asi hluboké?" Ptal se nevinným hláskem a já myslela, že se propadnu studem. Zavřela jsem oči a cítila vůni popkornu. Tentokrát už mě to neuklidnilo.

Malé škádlivé kousnutí přililo oheň do kotlíku děsu uvnitř mé duše.

Jemný materiál rukavic podobný saténu klouzal po hrbolcích stěn uvnitř klínu, až kam dosáhl, „vypadá to že uvnitř nic neukrýváš ale k čemu tahle jeskyně slouží?"

Ptal se mě a já mu nedokázala odpovědět, protože se mi to líbilo. Bože vážně? Líbilo se mi to když mě hladil a uspokojoval psychopat? Nebyla jsem normální, teď jsem to věděla, možná jsem už nikdy od té nehody s autem nebyla normální.

Něco se tehdy změnilo...

Pennywisovo mručení, které rostlo do netrpělivého tónu nevěstilo nic dobrého. Jeho rty mi přejížděly od ramena na krk a zanechávaly za sebou slizkou stopu slin, jak se pomalu přesouval, cítila jsem ostré zuby jak drásaly pokožku.

Bála jsem se že se přestane ovládat.

„Penny..." vydechla jsem ale nebylo to myšleno jako škádlivá zdrobnělina jeho jména, potřebovala jsem upoutat jeho pozornost, snad tentokrát však byly jeho myšlenky zaměstnány něčím primitivnějším co nemohl ovládat ani on.

„Chutné, křehké, jen trošičku ochutnáme, naše malá výhra," opakoval jako šílenec než se skutečně zakousl! Několik řad žraločích zubů proniklo mou kůží jako jehly.

Bolelo to, myslela jsem že mi skutečně chce ukousnout velký kus masa ale žádné trhání nenásledovalo.

Zakňučela jsem na tu nesnesitelnou bolest, kterou musel cítit narkoman při každém vpichu s novou drogou, protože tak to na mě působilo. Nikdy v životě mě bolest nevzrušovala, ano hrála jsem si na drsňačku, nosila kožené bundy nebo červenou rtěnku ale bolest mi byla cizí až do teď. Bodavé impulzy přenášející se z mého krku kontrastovaly s příjemným třením prstů v rukavicích, které neopouštěly moji jeskyni, jak ji Pennywise barvitě označil.

Bylo to uvolňující, úžasné lákavé a nové jako když objevíte koláč s chutí jakou jste ještě necítily a ta se vám rozlije po jazyku.

Z mých rtů unikly dlouhé steny nejprve bolestné ale rychle se přeměnily na něco vzrušujícího. S každým dalším úderem do mého jádra jsem byla blíž a blíž sladkému vyvrcholení a pak to celé náhle skončilo jako když cvaknete vypínačem v pokoji.

Co?

Prsty zmizely a nade mnou se vznášela bílo červená skvrna, které tekla krev po bradě a oči jí zlatě svítily jako by se právě napila z pramene mládí.

„Hezky jsme si hrály holčičko ale teď," políbil mě na tvář jako ostýchavý chlapec, „pro dnešek je konec her má maličká, vrátím se. Pennywisův hlad je věčný a stravující, ty se vystavuješ nebezpečí když jsi u něho blízko a on se potřebuje sytit. Uvidíme se později myško."

A s tím byl pryč.

Zůstala jsem tam ležet, ochromená, roztřesená, krvácející z ramene a neodbytným pocitem osamělosti mezi stehny, kde to místo pulzovalo a prosilo po doteku a já se nemohla ani hnout, křičet, klít, prosit nebo zahnat ten zvláštní pocit, který ve mně žhnul...

 

***********************************************************************************

 

Jak dlouho jsem spala? Minuty nebo hodiny? Probudila jsem se však s křikem na rtech jako bych právě prošla noční můrou a začala ječet znovu, protože přímo přede mnou, jakmile se mé ztuhlé tělo posadilo bylo něco červeného.

Než se mé oči stačily vzpamatovat uvědomila jsem si, že hloupě s vyděšeným výrazem hledím na balónek přivázaný k pelesti postele jako dárek na uvítanou.

Skvělý nápad pro někoho kdo se vzbudí. Měla jsem chuť ho použít jako boxovací pytel.

„Pennywisi!" Vykřikla jsem rozhořčeně ale nikdo se neobjevil.

Má postava sklouzla z postele, kterou včera večer ten klaun pošpinil svou přítomností a na stehně jsem ucítila něco vlhkého. Zhoupl se mi žaludek náhlou nevolností.

„Zatraceně..." vydechla jsem samou hanbou a se rty dokořán si vzpomněla na jeho dlouhé prsty uvnitř mě. Jak se rukavice otírala o klín uvnitř i vně a mě se to líbilo! Bože byla jsem zvrácená! Nejraději bych samu sebe proklela. Na tohle jsem si zakázala vzpomínat.

Všechny myšlenky jsem zanechala v pokoji a zaběhla do koupelny, abych se umyla od těch zhýralých doteků.

Doprovázel mě pohled dvou zlatých kuliček pod postelí, které se dívaly na mé splašené dupání sem a tam jako bych se nemohla rozhodnout co dělat dřív.

Pennywise tam číhal schován nepozorován ve tmě s rukama přes ústa aby se neprozradil když se škodolibě smál, můj neklid a zoufalost mu přišla neskutečně zábavná.

Nevěděla jsem o něm, jinak bych ho vytáhla a rozkrájela na kousky.

Jakmile jsem ze sebe shodila žlutou košilku, začala jsem se drhnout ručníkem dokud jsem nezaúpěla bolestí. Můj krk...

Zvedla jsem kus střepu a dívala se na přesný otisk zubů nebo spíše několika pravidelných kruhových řad. Natočila jsem střep a viděla, že skus pokračuje i na druhou zadní stranu přes rameno. Bylo to neskutečně děsivé, až jsem se začala třást ale hned jsem si uvědomila, že tím bych ho sem mohla znovu nalákat a to jsem rozhodně nepotřebovala!

Rozhodně ne teď.

Co? Já ještě uvažuju, že bych ho dobrovolně někdy pak chtěla vidět? Vážně k smíchu.

Uzamkla jsem své myšlenky na vše co se dělo minulou noc a oblečená vlítla do pokoje jako tornádo, vyrvala balónek připevněný ke konstrukci postele ale kam s ním? Nemohla jsem ho ani vidět. Všimla jsem si že tyč u skříně, kterou byla zajištěná je na zemi. Podezřelé. Zúžila jsem nebezpečně oči a šla k ní, už žádné vyhýbání!

Jakmile jsem stála u ní mé ruce chytily oboje strany dvířek a prudce je otevřely.

K mému velkému překvapení tam nic a nikdo nebyl, žádný zmalovaný obličej a obnošený kostým na ramínku jen prach. Ufffff, starý dobrý prach.

Se zavrčením jsem nacpala balónek dovnitř a zabouchla ho tam.

„Tohle si klidně nech ty zrůdo! Nechci žádný dárky a už vůbec ne od tebe!" Promluvila jsem ke skříni jako by za vše mohla.

Z kufru jsem vyhrabala šátek a zavázala ho kolem krku, aby nebylo vidět to děsivé kousnutí které se pomalu začalo vybarvovat do krásné modrofialové.

Láskyplné kousnutí, to určitě. Bolelo to neskutečně jako by si ze mě kus uřízl.

Několik hodin jsem se věnovala dalšímu nekončícímu úklidu a mezi tím našla v obývacím pokoji i gramofon a pár desek, bohužel tu nešla odstřihnutá elektřina, takže jsem ho nemohla spustit, oprášila jsem ho tedy a nechala na místě, vypadal nerozbitý a mohl by se dobře prodat, což se o dalších věcech říci nedalo.

Gauč odrbaný a hnusný, potah vybledlý, určitě v něm byly i brouci a já z něho cítila plíseň. Látka nasáklá vodou kapající ze stropu tomu celému dodávala nádech domova.

Tohle půjde rozhodně pryč a pak i křesla ve stejném duchu, skříňky zničené opotřebováním jež už se rozpadaly též. Během dne jsem se vážně nezastavila, chtěla jsem co nejdříve uklidit kuchyni a obývák jako hlavní stanoviště ale tohle byla opravdu dřina, horší než když jsem chvíli dělala v konzervárně na tuňáky jen to tu nepáchlo rybinou ale starobou.

Raději jsem nosila na ústech uvázaný kapesník a přála si abych mohla být chobotnice a dělat deset věcí najednou.

Během odpoledne už jsem ten nekončící bordel nenáviděla a dokonce přestaly hrát baterie v mém rádiu.

Nasedla jsem tedy do auta a jela do obchodu koupit nové a co bylo zajímavé, lidi v marketu se na mě dívaly divně jako bych byla oživlá mrtvola, která prokleje jejich děti.

Nelámala jsem si s tím hlavu a zajela ještě do technických služeb zařídit přistavení velkého kontejneru k mému domu.

Kupodivu to proběhlo hladce, jen jsem musela předem zaplatit. Sakra nesnášela jsem zlatá vejce a můj fond se mírně ztenčil! Takhle si budu muset najít práci, mručela jsem si pod vousy.

Než jsem vlezla do auta, strhla jsem pár listů připnutých na vývěsce s telefoními čísly.

Když jsem zabočila do své ulice, Neiboltův dům vyzařoval opravdu tak zvláštní smrtonosnou atmosféru že jsem se otřásla, kdybych byla kočka stály by mi všechny chlupy v kožichu.

Zaparkovala jsem u popraskaného chodníku ze kterého vyrůstaly malé trsy trávy a jak jsem se otočila směrem ke kufru, něco se v jednom z dolních oken zalesklo.

Byl to mžik a fakt, že nesvítilo žádné slunce a tudíž se nemohlo od ničeho lesklého odrážet ve mně vyvolalo pocit stísněnosti i zlosti.

Vzala jsem tašku a šla do svého domu, nezamkla jsem, mohl by tu někdo být ale tohle nebude ten případ. Opatrně jsem proklouzla dovnitř a už mezi dveřmi to zaslechla.

Doběhla do obýváku s pootevřenými ústy. Ten starý gramofon hrál, trochu prohnutá černá deska se pomalu otáčela na talíři a připomínala mi otočný keramický kruh ke kterému měl umělec zasednout a začít tvořit ale to nejděsivější bylo, že šňůra ležela volně na zemi jako by ten přístroj poháněla pekelná síla.

To mě dokázalo vyděsit, nebyl to žádný laciný trik který bych prokoukla, protože tohle rozhodně nebylo na baterie. Prostě to jen samo hrálo starou válečnou melodii živého swingu jakou jsem slýchávala občas v rádiu, když si nechal nějaký veterán zahrát Bennyho Goodmana.

„Pennywise vím že jsi tu, ukaž se!“ Můj hlas byl plný nepotlačovaného vrčení.

Nebyla jsem po včerejší noci připravena ho znovu vidět ale nechtěla jsem mít infarkt, až na mě odnikud skočí.

Kdesi ze shora se ozvalo téměř dětské zachichotání a pak známé poskakování po vrzajících schodech ale pořád jsem nikoho neviděla.

Šla jsem blíž až k nim ale náhle hlasité pobrukování stejné s melodií desky se ozvalo za mnou. Otočila jsem se na patě a pustila tašku na zem.

Pennywise tančil po obývacím pokoji s neviditelnou partnerkou s grácií a držením krále.

Samo o sobě to bylo divné ale nemohla jsem se odtrhnout od jeho pohybů, bylo v tom něco legračního, hravého a přitom elegantního jak dokázal hýbat prsty, pažemi a vlastně celým tělem a přitom jeho výraz vypovídal o soustředění jako by byl tanec jeho životní náplní a ne pojídání dětí, čemuž jsem pořád nechtěla věřit.

Ta poslední myšlenka mě dostatečně probudila, abych ho přestala obdivovat a došla ke gramofonu. Prudce jsem zastavila černou desku rukou v jejím otáčení a Pennywise dokonale ztuhl uprostřed pohybu. Úplně jako figurína v obchodě, ani se nepohnul, nedýchal, nechvěl jako by zkameněl.

„Hudba je lék duše maličká a Pennywise ji má rád, nech ji hrát," medový hlas obletěl celou místnost.

Náhle mě začala ruka pálit jako by byla deska pod ní z čiré lávy a já ji pustila, aby se mohla opět otáčet.

Pennywise se znovu napojil na hudbu jako profesionální tanečník, téměř jsem přemýšlela zda u sebe má opravdu nějakou partnerku, kterou jen já nemohu v tomto světě vidět. Připomínalo mi to chování mima, jež pracuje s neživými věcmi a představuje že tam jsou.

Tohle bylo však poprvé co jsem něco tak dokonalého viděla, jak se klaunovy prsty rozprostíraly po boku neviditelné ženy, jak drží její ruku téměř opatrně ve vzduchu...

Skladba dohrála, pár posledních taktů a Pennywise se otočil ke mě, provedl ladnou otočku a hluboce se mi uklonil.

Netleskala jsem, spíše jsem měla výraz jako: co tu děláš a následně vypadni z mého domu.

„Krásný den má spanilá myško, jakpak jsi se probudila?" Ten hlas mi sjel po páteři a oživil včerejší vzpomínku na nechtěnou intimitu mezi námi dvěma.

Snažila jsem se na sobě nedat nic znát a zůstat neoblomná.

Pennywise se narovnal a dominoval svou výškou celému přestěhovanému pokoji, jeho rysy se poněkud zachmuřily, když viděl jak se tvářím a probodávám ho vražedným pohledem.

„Tobě se hudba nelíbí? Jsi vždy tak vážná a bez úsměvu, měla by sis užít trochu legrace holčičko a od toho jsem tu abych ti ji ukázal," jeho samolibý úsměv mi říkal, abych si dala pozor.

„Přijmi ode mne pozvání na tanec," pomalu šel ke mě blíž což mě překvapilo, očekávala jsem něco prudšího a děsivějšího. Možná měl dobrou náladu nebo to horší přijde potom.

Pozvedl ruku jako gentleman dlaní vzhůru, druhou měl za zády. Doufala jsem že v ní nedrží jedovatého hada.

Hypnotizoval mě těma jantarovýma očima. Jeho zlaté oči jež se barvily do oranžova s drobným žlutým kroužkem zkoumaly pozorně můj sebemenší detail. Bylo mi hrozně, cítila jsem se jako přimražená na místě a při pohledu na rádoby bílou rukavici mé tváře zčervenaly jako bych je drhla drátěnkou.

Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu a on můj pohyb nevěřícně zopakoval.

„Děvčátko neumí tančit? Pak bychom to měli napravit. Pennywise je dobrý tanečník, dokáže tě hodně naučit," přemlouval mě ale mé obočí se spojilo v nesouhlasném V.

„Oh, tak smutná tvářička, nebudeme brečet že ne..." zašvitořil jako by mluvil na malé dítě a než jsem se nadála, blesku rychlým pohybem po mě chňapl.

Vykřikla jsem, protože mě chytil za ruku a trhl, popoběhla jsem několik kroků dopředu až jsem se zarazila o klaunovo pevné tělo.

Teď jsem si připadala ještě menší, jelikož mě o hlavu převyšoval.

Chtěla jsem se od něho odtáhnout ale nedal mi tu možnost, Pennywisova druhá ruka se mi obtočila kolem pasu jako provaz ve smrtonosném obětí a druhá se posunula a vklouzla ze zápěstí k mé dlani. Prsty se propletly s mými tím láskyplným uzlem, jako když se milenci drží a šeptají si vzrušující slova.

„Ihned mě pusť Pennywise!" Vyštěkla jsem, „na tohle nemám náladu."

Snažila jsem se být neoblomná a tvrdá, neposkytla jsem mu žádný strach ani kapičku.

Přitáhl mě k sobě ještě blíž tak těsně až musel cítit hroty mých ňader jak se lisují do jeho kostýmu společně s mými boky a žebry.

„Chci tě rozveselit má sladká Minifred," uculil se od ucha k uchu a zdůraznil slovo sladká.

Bože propadala jsem se hanbou, věděla jsem přesně na co naráží.

„Nechci s tebou tančit, za prvé to neumím, za druhé nemám čas protože potřebuji uklízet a za třetí což je nejdůležitější, CHCI ABYS VYPADL Z TOHOHLE DOMU!"

Pennywisův smutný výraz se pomalu přelil do něčeho záludného z čeho mi tuhla krev v žilách a pak jsem náhle uslyšela za svými zády lusknutí jeho prstů.

Poskočila jsem na zaznění toho zvuku, tak lehce ze mě vykřesal malou jiskru strachu! Parchant. Nesnášela jsem ho!

Chtěla jsem od něho ukročit ale o lýtka se mi otřelo něco chladného jako třásně od závěsu.

Nechápavě jsem se podívala dolů a zjistila, že mám na sobě úplně jiné šaty! Moje kožená bunda i džíny zmizely a místo nich jsem na sobě měla bílé šaty pošité tisíci flitry v různých obrazcích zakončené třásněmi, vypadala jsem jako děvče z kabaretu z roku 1920.

Hodilo se to k melodii orchestru, která se linula z gramofonu a i přes mé protesty se mnou začal Pennywise hýbat. Tentokrát už to nebylo moc ladné, protože jsem byla kus dřeva a ani někdo jako on by mě tančit nenaučil, takže mě vláčel po obýváku jako hadrovou panenku, zatímco jsem se mu snažila alespoň obstojně šlapat na boty.

„Varuji tě, přestaň s těmi triky klaune," moje netrpělivost vzrůstala.

Pennywise se začal chichotat mému nepohodlí, bylo to tak nakažlivé...

„Uvidíš že ti Pennywise zlepší náladu moje malá Minnie, už teď máš červené tvářičky jako třešničky," věřila jsem, že kdyby měl volnou ruku tak mě do nich i štípne.

„Nechci aby ses mě dotýkal ty psychopate, zalez do nějaké díry a zůstaň tam slyšíš nebo..."

„Nebo?" Pennywise naklonil hlavu na stranu s tím nejvíce nevinným obličejem jaký jsem u něho zatím viděla. Takovou přetvářku jsem mu záviděla.

Moje volná ruka vyletěla a vrazila mu facku. Všechno kolem jako by se zastavilo v čase. Melodie gramofonu se protáhla a než jsem se nadechla jako by uběhly celé dny.

Zlato v klaunově očích se začalo nebezpečně tavit, chtěla jsem pryč ale ruka kolem pasu držela pevně a pak mě náhle zaklonil jako by to byl vrchol celého tance.

Zalapala jsem po dechu, svíral mě pevně, záda do oblouku, napnuté nohy a mé srdce divoce bušilo do výstřihu šatů, když se ke mě hrozivě sklonil.

„Ošklivá holčička. Taková odvaha Pennywise uhodit, hraješ hry které nemůžeš vyhrát, nemůžeš mi ublížit ani mě zničit. Jen to bolí mé křehké srdce," jeho dech postupoval mezi mými vypnutými ňadry, tou malou cestičkou mezi nimi až ke krku a nakonec k tváři. Už jsem v té jeho neviděla pobavení spíše varování.

Polkla jsem a vnímala klaunovy nehty zatnuté do šatů mezi mými lopatkami.

„Ty žádné srdce nemáš jsi zrůda to nepopřeš," vydechla jsem se zaťatými zuby.

Ty velké kypré rty se nečekaně roztáhly do úsměvu a odhalily plnou pusu žraločích zubů.

„Ne už ne! Znovu ne!" Vykřikla jsem.

Ústa se začala pomalu otevírat a já myslela že omdlím, třásla jsem se a svůj strach už jsem neovládala. Začala jsem se vrtět, svíjet ale v záklonu to moc dobře nešlo.

Pár Pennywisových slin mi steklo po krku.

On mě vážně kousne! Blikalo mi v hlavě, když jsme oba ve stejnou chvíli zaslechly třikrát zabouchat pěst na dřevěné vchodové dveře...

 


 

Tuhle kapitolu jsem si opravdu užila co říkáte. Jste na tom stejně? Pennywise může být staré stvoření ale jak řekl, málo rozumí a učí se z toho co zná a objeví ale pokud ví co je to láska i když jen jako teorii a ví co mezi sebou lidé dělají když se mají rádi pochybuji, že to někdy vyzkoušel. Neví jaké to má účinky, co při tom cítí a v případě Minifred se jen snaží vystopovat její největší strach ale co když se to otáčí právě kolem tohoto? Možná Pennywise objeví víc než tuší. Zatím je nevinný jako dítě, zvědavý, hravý a touží objevovat.

V další kapitolce se dozvíme kdo záhadný je na druhé straně dveří a také něco o historii o Neiboltově domě.

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 12:20 | Rubrika: Červené balonky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.