Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

3.

 

Kapitola 3

Překvapení ve stanu

 

„Perry Winter, Perry Winter, Perry Winter," opakovala jsem si v autě jako básničku, to jméno bylo zvláštní, sakra všechno v Derry bylo nudné občas pochmurné a přitom zvláštní ale to jméno...

Dobře možná to nebylo jménem ale osobou. Ten muž ve mě zanechal nesmazatelný dojem, citovou stopu jako otisk v blátě, byl prostě hezký na pěkné muže se vždy člověk rád podívá na tom není nic divného ale jeho chladné oči mě držely na místě jako bych měla podrážky přimrzlé k podlaze, když jsem si na to vzpomněla, přejel mi mráz po zádech. Wow to už se mi s někým dlouho nestalo.

Naopak on musel mít u žen velký úspěch, muž v jeho postavení byl už jistě ženatý jak se v téhle zapadlé usedlé díře v Maine stávalo.

Co? Proč právě o tomhle přemýšlíš? Ten je mimo tvůj okruh Minifred, nemysli na něj. Nejsi na lněné košile a hedvábné kravaty. Nezačínej si s nažehlenými právníky a jejich hezkými řečičkami, to je vždycky cesta dolů skončit pod mostem.

Zastavila jsem u novinového stánku a zakoupila jeden výtisk, než jsem zaparkovala kousek dál a vešla na snídani do kavárny.

Moc lidí zde nebylo ale i tak se servírka doplížila k mému stolu o dalších pět minut později. Obdařila jsem ji za ten výkon nevraživým pohledem, umírala jsem hlady, mohla být ráda že jsem ji neseřvala. Pořádná káva a vajíčka s párkem bylo to pravé pro můj bolavý žaludek. Měla jsem po včerejší noci hrozný ukrutný hlad, muselo to být tím strachem. Snad bych snědla celé stádo koní a dvě krávy navrch.

Netrpělivě jsem hypnotizovala každý talíř, který ta husa odnášela jinam než ke mě a když jsem se konečně dočkala, zhltla jsem všechno snad během dvou minut ale neměla jsem pocit že by mě to zasytilo. Na řadu tedy přišel ještě velký kus jablečného koláče ale ani ten nezaplnil tu bezednou díru uprostřed mého těla.

Divné, nemohla jsem však rozhazovat abych si dala královské jídlo o dvou chodech. Rozhodla jsem se tedy podívat se do novin a vychutnat si kávu.

Jednotlivé listy mi šustily pod prsty a už na první straně byla rozmáznutá vražda. Jindy tak poklidné Derry se měnilo na děsivé místo opředené strachem. Místo zločinu.

To slovo mi připomnělo toho klauna, jak jen se jen jmenoval, řekl to tolikrát a přesto v mé paměti se jen těžko nacházelo příslušné slovo.

Tak jako tak s tím musel mít něco společného, kosti v mém těle, jež se měnili na rosol byť při jediné myšlence na to stvoření mi říkali, že to má na svědomí. Běhal tu šílenec lidi, jak to že to nikdo neviděl a už dávno neseděl za mřížemi!? Nebyl to někdo, koho byste na ulici nepoznali.

Smutný článek pojednával o chlapci jménem George Denbrough, jehož žlutou zakrvácenou pláštěnku našli na silnici blízko jednoho z kanálů, kde se v tu dobu předělávala vozovka.

Otřesné, znechuceně jsem polkla ale četla dál.

Místní policie se vyjádřila, že tělo se nenašlo a tedy není důvod považovat malého Georga za mrtvého, prozatím bylo v článku podtrženo: nezvěstný.

Nezvěstný...

Usrkla jsem kávy ale připadala mi hořká.

Další a další stránka novin nebyla o ničem jiném než o tragédii, jež Derry postihla za poslední měsíc s celými 21 oběťmi. Soucítila jsem s tím městem, i mě by se nelíbilo kdyby mé dítě zmizelo, chudáci rodiče. Policie by si měla s vyřešením případu pospíšit a já taky.

Dopila jsem otřesnou kávu, která rozhodně za ten dolar nestála a jela do nejbližšího smíšeného obchodu, kde jsem nakoupila saponáty, košťata a kýble plus dva balíky čisté vody a nějaké potraviny, které se nebudou bez lednice kazit.

Byl čas udělat z té barabizny dům, tedy alespoň trochu ale nejdříve jsem zabočila k matrice, kde jsem musela přiškrtit zaměstnankyni, aby mi řekla zda jsou v Derry nějací mí příbuzní.

Dostala jsem jedinou adresu.

Chvíli jsem bloudila, než jsem auto nechala u chodníku a přišla ke dveřím domu na konci ulice.

Zabouchala jsem hezky hlasitě a připravila si úsměv a větu: strýčku obejmi mě jsem tvá neteř.

Dveře se skřípěním otevřely jen na pár centimetrů, ve škvíře se objevil velký křivý nos.

„Co chceš?" Odsekl hlas muže.

„Jsem Minifred Connorová a chci si promluvit o své rodině, prý jste můj jediný příbuzný tady v Derry, bratr mého otce..."

Ani jsem to nedopověděla a dveře se zabouchly jako by na nich bylo napsáno: Nejsi vítán.

„Hey! Já jsem ještě nedomluvila! Koukej otevřít ty posraný dveře!"

Nic se nestalo. Ten někdo se mnou vážně nechtěl mluvit, co jsem mu udělala?

„Koukej je otevřít nebo je vylomím!"

Kopla jsem do dveří až panty zaskřípaly a udělala to raději pro jistotu dvakrát.

Škvíra se znovu otevřela, „vypadni spratku, nemám zájem s tebou mluvit, tvoje rodina mi je ukradená," vrčel ten chlap a já věděla, že na seznamu mých oblíbených lidí ho rozhodně nenapíšu.

„Co spratku? Je mi 25 ty idiote! Koukej otevřít nebo ti rozkopu prdel!"

Dveře se naposledy zabouchly a už se neotevřely, ať jsem hulákala jak chtěla. Vážně někteří mrzouti neměli vychování.

To co jsem neviděla bylo, že mě pobaveně pozoroval pár jantarových očí z kanálu když jsem se dovolávala vstupu u svého hodného strýce.

„Chceš legraci? Tady ji máš!" Vzala jsem cihlu povalující se u zdi jeho domu a dala ji těsně přede dveře a škodolibě jsem se těšila, až z nich vyleze a rozmázne se na chodníku. Toť ke vřelému přivítání.

Nakonec jsem vypustila dlouhý výdech, jež značil konec mé trpělivosti a nasedla do auta.

„Hajzl."

Seřídila jsem si zadní zrcátko, když mi někdo ťukal na okénko. Hrozně jsem se lekla!

U auta stála malá holčička s červeným balónkem, mrkala na mě velkýma zelenýma očima a najednou mi podávala šňůrku od svého balónku.

„Copak chceš andílku proč mi to dáváš?" Podivila jsem se.

„Ten klaun mi řekl ať ti ho dám, byl moc hodný dal mi karamelový bonbón!"

Takovou rychlostí jakou jsem vylítla z auta ještě nikdo neviděl.

„Kde je! Kde je ten klaun!" Obrátila jsem se na ni a ona se jen mile uculila.

„Tamhle, tam!" Ukazovala mezi domy. Nevím co mě děsilo víc, zda to že mi ten prezent poslal on nebo že tu možná byl aby si hledal novou oběť.

Mé nohy utíkaly tím směrem, až jsem proběhla na další ulici, kde bylo trochu živo. Stála jsem před nápisem festival a kromě atrakcí a slámovými snopy s kukuřicí tu bylo hodně lidí, kteří se přišli pobavit v tuto nelehkou dobu.

Doléhala ke mě veselá hudba a vzdálené výstřely ze střelnice s vůní sladkostí. Vzdáleně jsem si pamatovala, že moje oči v novinách přejely nadpis, který se o tom zmiňoval ale více jsem to nezaregistrovala.

Mé oči hledaly v davu až našly klauna, který byl obklopen dětmi a sám držel nejméně dvacet barevných balónků v ruce.

Nebyl to ten klaun ale i tak jak mohl vědět kde jsem a kam tu holčičku poslat?

Zase jsem se uklidnila a obrátila k odchodu, když jsem do někoho narazila.

Dvě paže se kolem mě něžně přesto pevně ovinuly abych nespadla.

„Pozor," uslyšela jsem u svého ucha povědomí hlas a když jsem zvedla oči, setkala jsem se s průzračným nebem.

„Pan Wintr?" Vydechla jsem a začervenala se. Pomalu ze mě stáhl paže, o krok poodstoupil a dotknul se krempy klobouku na hlavě.

„K vašim službám ale budu raději když mi budete říkat Perry, pokud se budeme střetávat tak často," usmál se na mě a mě fascinovaly ty koutky úst jaké dokázaly udělat dolíčky ve tvářích. Byl k sežrání.

To musí vypadat tak dobře? Vedle něho jsem se cítila zahanbeně ve své ošoupané kožené bundě do pasu, která se spíše hodila do Brooklinského podsvětí než do usedlého maloměsta.

„Velice ráda a vy mi musíte říkat M, stačí zkratkou a kam máš namířeno Perry? Jdeš na festival?" Ukázala jsem palcem přes rameno za sebe.

„Občas se zúčastním takovýchto událostí, abych šel jak se říká příkladem pro ostatní, ale teď ještě pořád pracuji," ukázal na tašku ve své ruce plnou dokumentů. Nespouštěl ze mě oči jako bych byla středem jeho vesmíru, což mě potěšilo, mnoho lidí vám při rozhovoru nevěnovalo takovou pozornost jako on, vyzařovala z toho jistota.

„Chápu, asi je to důležité."

„Je to až na kraji města a já jsem musel kvůli festivalu zaparkovat až o dva bloky dál, pokud mne omluvíš Musím jít, už tak jdu pozdě, přeji příjemný den," věnoval mi poslední z variací pozitivních úsměvů a zmizel v davu.

Povzdechla jsem si nad jeho odchodem, když v tu ránu začal takový slejvák, že kdybych nedoběhla k jednomu ze stanů, byla bych od hlavy k patě úplně promočená.

To zatracené nepředvídatelné počasí! Vlhké vlasy se mi lepily ke tváři jako obvazy na mumii, naštěstí voda po kožené bundě lehce sklouzla na zem, takže jsem oblečení relativně uchránila.

Stála jsem pod malou stříškou u vchodu a dívala se na tmavé mraky jak plují po obloze jako šedé lodě narážející na vysoké vlny.

Tohle bude chvíli trvat, založila jsem si ruce pod ňadry a sledovala okolí jak se vylidňuje, když mi kolem ucha zavál plíživý šepot.

„Minnie..."

Všechny chloupky na krku se mi postavily do pozoru.

Otočila jsem se a dívala se dovnitř prázdného stanu vystlaného ušlapanou slámou. Jediná bíle natřená židle stála uprostřed jako by mě vyzývala si sednout k výslechu.

Obezřetně jsem šla blíž, ten šepot zněl odtud, lákal mě, hladil na duši a já slepě šla.

Jakmile jsem stála před židlí všimla jsem si, že kolem dokola je rozmístěno pět velkých zrcadel jež ukazovaly mou postavu z různých úhlů a nad tím vším svítila jediná obnažená žárovka jako v nějakém azylu. Malá zrcadlová síň.

„Minnie..." ozvalo se znovu tentokrát hravěji, pootočila jsem hlavu k jednomu ze zrcadel a zcela přimrzla na místě když se na něm z každé strany objevily prsty, někdo musel stát za ním a já přesně věděla kdo to byl.

Rukavice se náhle roztrhly a byly vidět černé drápy, jak jezdí po skle a škrábou ho zanechávaje za sebou rýhy, avšak žádný zvuk nebyl slyšet jako by ho někdo vypnul.

Jak jsem hleděla do odrazu, viděla jsem v něm samu sebe a pak jak se ke mě něco blíží zezadu, z čista jasně se to objevilo při bliknutí žárovky jako zlý sen, nedokázala jsem se pohnout.

Žárovka nad mou hlavou začala blikat a já se třásla. Strach ze mě tryskal jako z fontány.

Postava klauna se nezadržitelně přibližovala, sláma pod jeho nohama šustila, to bylo slyšet opravdu zřetelně vyjma mého dechu jak se zrychloval.

Pennywise byl blíž a blíž, dokud drápy škrábající na zrcadle odraz nerozbily na tisíce střepů.

Všechny se sesypaly na zem jako stříbrný šumící vodopád a já už nemohla nic co se děje za mnou spatřit.

„Má malá holčičko, dostala jsi můj dárek?" Zeptal se téměř jemně.

Horký dech se mi otřel o ucho a já málem nadskočila. Bála jsem se že mě hlasivky neposlouchají. Takové situace jsem nesnášela.

„Oh, oh jak rozkošné ty jsi přišla o hlas jako rybička, měli bychom ti ho zase vrátit," přejel mi svými prsty po pažích jako kdyby po nich běžel pavouk, než mě chytil a zatočil mě do kola jako při nějakém rituálním tanci.

Svět se mnou nehezky zatočil a pak mě strhl k sobě.

Náhle jsem mu seděla na klíně a on na té jediné židli, která byla k mání.

Jednu svou ruku měl obtočenou kolem mého pasu a druhou mi jedním drápem opatrně shrnoval vlasy z tváře, aby na něho viděl a kochal se tím chaosem jež jsem vyzařovala.

Nebyla v tom žádná milující péče, o té jsem si mohla jen zdát.

„Jak přinutit smutnou princeznu mluvit hm?" Vypadalo to že namáhavě přemýšlí až se mu otáčejí všechna chybějící kolečka a přitom se díval do dalšího zrcadla, když se mu zalesklo v jantarových očích a vzplál v nich nebezpečný oheň.

„Co třeba polibkem?" Našpulil ty velké rty červené jako granátové jablko, přivřel oči a začal se přibližovat ke mě.

„Ne! Dost!" Vykřikla jsem zděšeně a zapřela se svými dlaněmi o Pennywisova ramena, k mé úlevě toho nechal.

„Tak sladký hlásek je zpátky ANO! Ale co mám udělat, aby zpíval jenom pro mě?" Mírně sklonil velkou hlavu a stíny pod očima vypadaly veskrze ďábelsky.

„Pustit mě," zachvěla jsem se.

Tiché chichotání bylo dostatečnou odpovědí, protože se klaunova ruka kolem mého pasu ještě více utáhla než povolila, až jsem myslela že mi rozdrtí žebra.

„Ty nevíš, že Pennywise má celé město jako na dlani? Nikde se přede mnou neskryješ, pokaždé tuhle sladkou třešničku najdu a ochutnám. Vždy Minifred, nemůžeš se nikam skrýt."

„Ty jsi odtud? Patříš k festivalu?" Snažila jsem se získat odpovědi a on nejprve zakroutil hlavou a pak začal přikyvovat. Velice matoucí.

„Ano i ne holčičko."

„Co to jako znamená ano i ne? To není odpověď,“ ty ustavičné hry mi lezly na nervy.

Pennywise chvíli přemýšlel a začal se mnou lehce pohupovat sem a tam na kolenou jako bych byla miminko, podněcoval tak ve mně vidinu toho, že jsem proti němu malá a slabá.

„Pennywise má mnoho odpovědí ale co za ně? Co ptáček nabídne?“

„Nic ti nedám,“ odsekla jsem umíněně a klaun udělal smutný obličej jako by chtěl brečet.

„Pak se nic nedozvíš maličká, ber nebo nech být.“

V nestřeženém okamžiku jsem mu chtěla sklouznout z klína ale podařilo se mi se jen nešťastně otočit, jakmile se mé boty dotkly slaměné podlahy, jako had si mě přitáhl zpátky, takže jsem teď k němu seděla zády a dívala se na otevřený vytoužený vchod.

Vzadu na krku jsem pocítila horký dech a ve vlasech zase to čichání. Takhle to dál nešlo, ptala jsem se sama sebe zda nemám hrát jeho hru a zjistit psychopatický princip jakým přemýšlel ale pochybovala jsem, že v jeho činech je něco co se dá pochopit.

Pokusila jsem se zvednout ale drápy se mi zabořily do břicha jako železné zuby, jak jsem se o ně opřela. Vzdala jsem to, ubližovat sama sobě nemělo smysl.

Sykla jsem bolestí, zatímco se mazlil s mým krkem.

„C...co si zahrát hru?“ Navrhla jsem náhle a to upoutalo Pennywisovu pozornost.

„Poslouchám,“ otřel se mi nosem o rameno a já myslela, že vyskočím z kůže.

„Odpověď za odpověď...“

„Hmm pět otázek holčičko a pak ptáčka pustím ale varuji tě, pokud ty zalžeš praskne jedno zrcadlo a pokud se rozbijí všechna pak tě kousnu,“ nabídl mi tuhle sebevražednou dohodu s ledovým ostřím na konci.

Vidina toho vypadnout z toho stanu byla lákavá a já přikývla.

„Dobře, dobře, dobře! Začni tedy!“ Skandoval Pennywise.

„Co jsi zač?“ Moje první otázka.

Napjaté ticho přerušilo zákeřné chichotání, jež mi jezdilo po zátylku jako by si předem vybíral místo kde mě kousnout.

„Nejsem člověk, jsem něco mnohem staršího, byl jsem tu daleko dříve než všechny domy a živý tvorové, kteří pak zaujaly mou pozornost,“ vyhnul se přímé odpovědi, která mě zas tolik neuspokojila.

„Teď jsem na řadě jááá, vzpomínáš si na Pennywise?“

Byla jsem si jistá že ne, sakra ten obličej by si člověk musel zapamatovat i kdyby ho v životě viděl jen jednou.

„Ne,“ byla má odpověď a jedno ze čtyř zrcadel vybuchlo.

Vyjekla jsem.

„Hey, je to pravda, já jsem tě nikdy neviděla, není to spravedlivé! Podvádíš!“

„Pennywisovi se nelže, poznám to,“ varoval mě a záludně se smál jako by chtěl pravý opak.

Fajn rozhodla jsem se přitvrdit.

„Jak jsme se tedy setkali?“

„Na festivalu jako tento. Chtěl jsem si s holčičkou hrát, měla tak hezké červené šatičky s puntíky. Barva, která se mi moc líbí, ale stala se nehoda. Autíčko narazilo do holčičky a ona zmizela.“

Teď už mi trochu svitlo, jako malá jsem měla nehodu, když jsem vběhla do silnice ale z toho jsem si pamatovala jen nemocnici a zvuk sirén jak přijížděla sanitka.

„Dodržuješ své sliby Minifred?“ Zeptal se mě Pennywise.

„Jistě,“ stála jsem si za svým.

Další zrcadlo se roztříštilo v prach.

Srdce mi bušilo, co jsem sakra dělala špatně, vždycky jsem své sliby dodržovala ať už v tom byly rodiče, kamarádka nebo ten chlápek od zmrzliny, kterému jsem slíbila donést čtvrťák. Jak se opovažuje mě znevažovat?

„To není fér!“

„Ty jsi slíbila Pennywisovi, že s ním zůstaneš ale tady chceš od něho utéct.“

Klaunova ruka obtočená kolem mého pasu se zvedla a drápy vklouzly pod pootevřenou bundu a dotkly se ve výstřihu holé kůže, kde mi bušilo srdce. Měl pravdu, chtěla jsem vypadnout co nejdál od toho kreténa, který se mnou hrál svou zatracenou zvrácenou hru pokus omyl, jež se podobala ruské ruletě.

„Proč bych s tebou měla zůstat, když nejsi člověk?“ Zavrčela jsem.

„A jsi si jistá že ty člověk jsi? Malý, malý človíček?“

„Co? Co tím myslíš?“ Vyhrkla jsem, vůbec se mi nelíbilo kam to směřovalo.

„Ne ne ne ne panenko, nepředbíhej s otázkami, teď je na ředě Pennywise,“ hluboce se nadechl vůně mého strachu, jež ve mně rozdmýchával.

„Proč jsi včera Pennywise políbila?“

Pootevřela jsem rty a náhle jsem nevěděla co říct. Sama jsem ten důvod neznala, byla to zlost? Zvědavost? Byla jsem šílená? Výpadek normálního myšlení? Jo, asi se mi přetrhl kabel.

„Já nevím...“ Vydechla jsem a věděla co bude následovat.

Třetí zrcadlo zmizelo na zemi. Zvuk sypaného skla byl jako popel na mou duši.

„Tobě se Pennywise líbí? Hm? Líbí se ti klaun nebo někdo jiný? Hezký muž kterého jsi potkala? Možná by měl vědět komu Minifred patří, než na to vztáhne ruku.“

„Neopovažuj se na něho sáhnout!“ Vyhrkla jsem aniž bych nad tím přemýšlela, jen jsem si vybavila tělo pana Wintra na zemi zalitého krví a obracel se mi žaludek vzhůru nohama. To poslední co jsem chtěla bylo, aby ta věc které sedím na klíně zabíjela v mém jménu.

Jak lépe se zapsat do místních novin že?

„Odpověz na mou otázku malá myško, proč jsi Pennywise políbila, když to nikdo nikdy neudělal?“

„Oh vážně? Kdo by si něco takového nechal utéct že?“ Odsekla jsem kysele. No vážně, kdo by ho chtěl líbat kromě blázna jako já?

„Odpověď, odpověď, odpověď!“ Dožadoval se klaun mé pozornosti a já jsem ztuhla, když jsem pod sebou něco ucítila. Přímo pod mým zadkem se tyčilo něco tvrdého co se podobalo klobáse.

Už jsem se ani nepohnula, protože by to mohlo dopadnout hůř než včera jen s několika škrábanci a modřinami.

„Hihihi holčička se stydí odpovědět nebo má strach,“ poškleboval se za mnou a jeho druhá ruka se prosmýkla kolem mého boku a přitiskla se na mé stehno.

Hravě přejížděl po látce kalhot, než rukavice sklouzla mezi ně a tam se mi na vnitřní straně zaryly konce drápů do kůže až propíchly kalhoty.

Vyjekla jsem, bolelo to jako peklo.

„Měla jsem vztek stačí?! Udělala jsem to jen proto, abych...abych se tě zbavila ty pošahaný monstrum!“

Tohle nebyla tak úplně lež, horší bylo že jakmile jsem přitiskla jeho rty na moje nemohla jsem přestat. Jako by mě držela nějaká divoká síla, bylo to tak dobré ho ochutnat. Jako spořádat celý kopec cukrové vaty s příchutí kofeinu bez kterého nemůžu žít. K čertu s ním! A teď si ten klaun nejspíše myslel, že to něco znamená. Nechtěla jsem, aby se na mě lepily úchylové.

„Taková ošklivá slova, pro Pennywise to bylo zvláštní. Jedinečné. Necítí lidské emoce ale učí se. Snaží se pochopit, koukat, napodobovat ale nikdy za celá století ho nikdo nepolíbil,“ šeptal a já měla husí kůži, když se drápy přestaly zarývat do mého stehna a rukavice se posunula směrem k mému klínu.

Musela jsem něco udělat ale co? Ano měla jsem ještě dvě otázky, potřebovala jsem ho nějak rozptýlit a navíc chtěla jsem vědět co je zač. Pokud nebyl člověk, tak co sakra byl? Nějaká zrůda která žije v kanále?

„Řekni mi, můžeš za ty vraždy které v Derry jsou...jíš děti?“

Náhlé ticho bylo opravdu nepohodlně zlověstné než začal mlaskat. Mlaskat?

„Šťavnaté, chutné, křehké, jiné než dospělé tuhé a bez chuti. Mňam. Drobné prstíčky...“ klaunova ruka chytila mojí a začala mi přejíždět po prstech. Bylo mi hrozně, nejen že si se mnou hrál a moje emoce používal jako jojo ale vědět, že sedím na klíně a vůbec jsem v blízkosti kanibala byla tak hrozná, že na mě šly mdloby.

„Takový požitek poprvé kousnout a nasytit se po spánku, Pennywise je pořád hladový ale ty v něm vzbuzuješ jiný hlad. Jinou chuť, neví jakou ale brzy to zjistí.“

Všechny další otázky byly náhle zapomenuty a já už se ani ptát nechtěla, silou jsem mu odrazila ruku, jež mi důvěrně osahávala dlaň, toužila jsem si ji umýt, vydrhnout mýdlem až na kost ale na to nebyl čas, ani jsem nevěděla, jak ale podařilo se mi vysmeknout a utíkat k vytouženému východu jako vyděšený kolouch.

Nikdo mě nezastavil, jen jsem za sebou slyšela mrazivé chichotání, které mě doprovázelo ke hranici stanu, kde jsem vyběhla do deště a už mi bylo úplně jedno jestli přijdu domů jako zmoklá krysa. Cokoliv jen ne být ve stanu s šíleným klaunem, jeho klobásou v kalhotách a chutích, nad kterými by se kroutil každý psychiatr.

 

*********************************************************************************

 

Domů jsem se dostala mokrá s balónkem zavázaným kolem levého zrcátka na autě, kam ho ta holčička musela uvázat. Plápolal za mnou s větrem o závod jako válečný prapor, dokud jsem prudce nezabrzdila u svého strašidelného domu ve kterém se svítilo?

Kdy už bude těch podivností konec?

Všechny drobnosti co jsem měla jsem naházela do zakoupeného kýblu, jež jsem si před sebe dala jako štít a do ruky koště představující oštěp a šla jsem čelit všemu nebezpečí, i kdyby tam byl sám satan se svou pekelnou jízdou.

Promočená s vlasy démonicky přilepenými na tvář by si mě snad mohl někdo splést se zrůdou z močálu, na což jsem vsázela pokud to byl zloděj nebo drogový dealer.

Dveře z venku byly otevřené, no co, měla bych zamykat když už jen ten hrůzný vzhled někoho neodradí.

Tiše jako myška jsem proklouzla do haly a zaslechla dva hlásky.

Někdo byl v obýváku. Položila jsem kýbl na zem a s koštětem šla po špičkách dál, dokud jsem neviděla dva uličníky s baterkami jak si něco šeptají.

Škodolibě jsem se ušklíbla, přikradla za jejich záda a jednoho z nich chytila za ucho.

„Co tu sakra děláte vy dva, tohle není prolejzačka pro škvrňata," spustila jsem hromovým hlasem.

Ten kterého jsem chytila začal ječet a druhý se tak lekl, že se posadil na zem jak se otáčel.

Doufala jsem, že si alespoň nadělali do kalhot a už sem víckrát nepolezou.

„Omlouváme se!"

„Jo omlouváme, nechtěli jsme sem ch-ch-ch-chodit ale..." koktal druhý, alespoň jsem je vyděsila k smrti, jo dobrá práce M.

„V klidu kluci, nejsem strašidlo ani bezdomovec ale tohle je můj dům."

Oba dva si viditelně oddechli, podle vzrůstu jim nemohlo být více jak dvanáct.

„Váš dům?" Spustili oba najednou ve stejnou dobu.

Uhodila jsem koncem koštěte do podlahy jako král, který prohlašoval toto území za své, "jo můj dům, ještě tam není jmenovka ale dnes jsem teprve dostala papíry a kdo vy dva vlastně jste?" Zazubila jsem se přátelsky.

„Já jsem B-B-B-B-Billy Danbrough a tohle je je je..." Začal koktat.

„Eddie Kaspbrak madam," přerušil svého kamaráda ten menší z nich, „nechtěli jsme jít na cizí pozemek, jenom jsme tu něco ztratili tak jsme si pro to přišli, že jo Bille?" Dloubl svého kamaráda do boku.

To že to byla lež bylo jasné jako facka ale nechala jsem je při tom, nejspíše byly jen zvědavý.

„Pozvala bych vás na čaj kluci ale myslím, že nemám ani jednu nerozbitou skleničku a vlastně jsem moc nečekala návštěvu," roztáhla jsem ruce, aby bylo jasné jak to kolem vypadá, doslova jako připravené k demolici.

„Neřeknete to mámě že jsme tu byly že ne?" Vyhrkl Eddie a vypadal poněkud ustrašeně.

„Ne ale příště prosím zvonit...hmm tedy až dám zvonek," těm dvěma darebákům se viditelně ulevilo a já jim ukázala východ.

Jakmile se dveře zabouchly s úsměvem jsem si oprášila ruce. Ty už sem jen tak nepřijdou zvědavý spratkové.

Po této události jsem odnesla všechny věci do svého pokoje a rozhodla se, že začnu odtud.

Rychlé převléknutí a pak to začalo lítat. Pavučiny, prach, zničený nábytek ale na můj vkus byl dům příliš studený, tichý a mrtvolně nehybný. Vytáhla jsem z kufru malé rádio na baterky, pořádně to osolila a hned šla práce od ruky.

Madly té hrozné skříně na které jsem neměla právě příjemné vzpomínky, jsem raději zapečetila kovovou trubkou, aby se nedala otevřít a než padla noc dalo se v pokoji alespoň dýchat, teď se mohl považovat za relativně čistý, což si vybralo svou daň. Stačila jsem se umýt, přetáhnout přes sebe teplou žlutou košilku a spadla do postele jako by mi někdo odřízl nohy.

Jediné čeho jsem byla ještě schopna bylo setřást boty z nohou.

Celou dobu jsem se snažila vyhýbat všemu co jsem se dnes dozvěděla. Zcela to separovat a zahnat prací s pohybem ale jakmile jsem se přestala hýbat, všechno se na mě nalepilo jako by mé svědomí byla lepkavá smola.

Děsilo mě, že by měl Pennywise pravdu. Bože vážně jsem ho znala? Říkal to tak přesvědčivě ale co když to byla lež a dalo se vůbec tomu stvoření lhát? Nebo naopak věřit? Odkud se vzal, říkal že je starý starší než město a lidstvo samo, nějak se mi ta představa nechtěla přijmout. Šílené.

Jediný kdo by byl tak starý mohl být upír ale i o těch se vedly záznamy někdy od dvanáctého století a ti pili jen krev, nejedli lidské maso.

Můj mozek mě mučil a nedovoloval mi uniknout z reality, držel mě v tom hrnci otázek a dusil mě pokličkou i skrze smrtící únavu.

Nejvíce mě však děsilo že jsem mu něco slíbila, něco co jsem nemohla dodržet a sakra nevěděla ani co to bylo. Prostě ten dům prodám a odstěhuji se co nejdál to půjde kam mě nebude sledovat, něco mi říkalo že kdyby si na mě dělal nárok dříve jistě by mě vyhledal, což znamenalo že se odtud nemůže hnout a to byla moje výhoda.

Dospěla jsem k tomuto závěru a utvrzovala se v něm.

Musím to tu přežít, nepřipouštět si ho k tělu, nebyla jsem tak naivní abych si myslela že už se nesetkáme, příště budu více připravená, už vím jak nebezpečný může být. Ušklíbla jsem se do polštáře a znovu do něho zabořila hlavu a nadechla se sladké vůně.

Zavřela jsem oči a vdechovala vůni bonbónů, čokolády a karamelu ze kterého bych mohla vystavět celé město.

„Hmm...“ Tak příjemné a uklidňující, bylo mi jedno kde se to vzalo ale to mě konečně ukolébalo ke spánku.

 

**************************************************************************************

 

Jakmile jsem otevřela oči, uhodilo mě do nich jasné sluneční světlo modré oblohy.

Stála jsem uprostřed festivalu ale něco bylo jinak, jako byste přetočili pásku o mnoho let dozadu. Podivila jsem se že jsem nebyla vysoká, spíše tak do úrovně pasu dospělých kteří kolem mě procházeli.

Všechno ale vypadalo krásně, zářilo pastelovými barvami, kostými, klauni, akrobaté i stany. Vzdáleně jsem cítila vůni koní a zvířat spolu s čerstvým senem a co dítě miluje nejvíce, sladkostí.

Všude kolem mě byl svět jaký jsem milovala, tedy až na ty červené šaty s puntíky co jsem měla na sobě ale maminka trvala na tom abych si je vzala.

Rozhlížela jsem se a dva copánky létaly ze strany na stranu, jak jsem se rozhodovala kam jít první. Chodila jsem po festivalu pořádaných každoročně k oslavě žní a do oka mi padl ošuntělý stan zastrčený, až vzadu obehnaný miniaturním bílým plůtkem.

Byl jiný, dokonce když jsem přišla blíže viděla jsem nešikovně zašité záplaty ale nad vchodem byla velká dřevěná cedule.

Zaklonila jsem hlavu a četla: „P-E-N-N-Y-W-I-S-E T-A-N-Č-Í-C-Í K-L-A-U-N.“

Maminka mě učila číst, i tak to bylo těžké ale zvládla jsem to a byla na sebe pyšná. Chtěla jsem toho klauna vidět, pokud měl tak zvláštní jméno.

Po straně byl za železný hák u země připevněn hrozen bílo červených balónků, stejně jako se střídaly barvy plachty stanu.

Musel být doma.

S úsměvem od ucha k uchu jsem přihopkala jako zajíček ke vchodu a klidně vešla dovnitř ale to co jsem viděla mě přimrazilo na místě.

Uprostřed stanu bylo něco na zemi, zkroucené, malé, také to mělo šatičky a všude se rozlévala červená barva.

Můj mozek nedokázal v tu chvíli pochopit co jsem viděla ani traumatizující dopad celé situace.

Nad dětským tělem bylo něco skloněno, krčilo se to u něj jako šelma hlavu zabořenou vprostřed malé mrtvoly a škubalo to s ní jako lev, jak odtrhával kousky masa vydávaje u toho mlaskavé zvuky.

Něco mě táhlo pryč ven dřív než...šelma zvedla hlavu jako by zavětřila jinou kořist, jež se dostala příliš blízko, aby se stala nepovšimnutelnou. Očima jako talířky jež se rozšířily strachem jsem viděla, jak se na mě zadíval přes obroučky obočí, rty i bradu umazanou od

krve jež odkapávala na zem.

Nedokázala jsem utíkat, moje nožičky odmítaly udělat i jediný krok, když se na mě klaun usmál jako by mi říkal, že to je to poslední co dnes uvidím.

Opravdu nevím co se to se mnou stalo ale začala jsem měřit kroky přímo k němu jako bych ho snad já mohla zastavit v těch odporných věcech.

Pozorně mě sledoval a ukázal mi dva přední zuby, což jsem považovala za roztomilé. Fascinoval mě. Nikdy jsem nikoho takového neviděla, tak moc se lišil od každého jiného klauna, kterého jsem na festivalu potkala. Chtěla jsem se přesvědčit že je skutečný.

Hromádky masa, kůže a kostí které bývalo malou holčičkou skoro stejně starou jako já jsem zcela ignorovala a došla až na dva krůčky k té shrbené šelmě.

Založila jsem si ručičky za zády a mírně se naklonila v očekávání, "ty jsi Pennywise tančící klaun?" Zašvitořila jsem beze strachu jako bych ho nechala u vchodu, kde jsem předtím stála.

Klaun v ošuntělém kostýmu postříkaném krví naklonil mírně hlavu na stranu, vypadal hrozivě a začal vstávat. Tyčil se do takové výšky jako obr, že by mohl hlavu nechat v oblacích. Mírně jsem pootevřela v překvapení pusu a zakláněla hlavu.

„K tvým službám Minifred," zasmál se a nečekaně se zlomil v pase, hluboce se mi poklonil.

Odkud znal mé jméno? Neřekla ho.

Opravdu byl fascinující, musela jsem na něho sáhnout, má zvědavost překračovala veškeré meze přitahovalo mě to, protože jsem cítila že pokud to neudělám, budu toho litovat. S dětskou nevinnou zvědavostí jsem natáhla prstíky a chytila ho za načechrané fiží pod krkem, které mi připomínalo muchomůrku.

Pennywise se neodtáhl, možná byl překvapen celou situací stejně jako já, jelikož se na jeho obličeji vystřídalo několik výrazů než zůstal u něčeho co by se dalo nazvat jako očekávání snad i zvědavost.

Náhle se ušklíbl, „jsi statečná holčička ty se mě nebojíš?" Řekl s tím hrdelním přízvukem, zněl jako chichotání jak se bavil tím nevšedním úkazem, líbilo se mi to stejně jako cinkání rolniček, které měl na zápěstí.

Zakroutila jsem hlavou, „máš hezké oči, jsou žluté jako slunce, také bych takové chtěla, ale nebojím se tě, neublížil by jsi mi, klauni přeci nikomu neubližují, jsou veselí a přinášejí radost," švitořila jsem okouzlená zlatem, které připomínalo tygří oko a pak jsem udělala něco co možná zpečetilo můj osud. Vyhoupla jsem se na špičky červených botiček jako baletka a vtiskla pusinku na jeho červeně malovaný nos na znamení přátelství, než jsem ho pustila a o krok ustoupila.

„Budeme si hrát? Prosím, prosím, budeme si hrát?" Mé oči zářily nadšením.

Pennywise si dřepl na paty, takže byl teď ve stejné výšce jako já.

„Taková hezká malá věc ty jsi, jiná než ostatní, tak nevinná, řeknu ti tajemství..." naklonil se ke mě a pošeptal mi do ucha pár slov a já přikyvovala.

„Naše malé tajemství," zdůraznil s úsměvem, přiložil svůj ukazováček k těm velkým namalovaným rtům a pak ho přitiskl na mé.

Otisk palce zanechal na drobných ústech nesmazatelnou stopu špíny a hříchu.

Cítila jsem na nich zvláštní chuť a vystrčila malý jazýček, zvědavě po tom přejela, byla to krev, železitá, sytá ale mě to chutnalo jinak jako jahodový džem.

Bylo to dobré. Překvapivě dobré.

Pennywise mě celou dobu pozoroval se zvláštním leskem v těch jantarových duhovkách.

„Tajemství,“ zopakovala jsem, otočila a se smíchem vyběhla ze stanu.

Další půlhodinu jsem se toulala kolem, bavila se s ostatními a poslouchala hudbu z tanečního parketu, dokud nebyl čas jít. Maminka mě vzala za ruku a přešly jsme k autu, když jsem se otočila zpátky k festivalu a tam stál.

Na druhé straně se na mě Pennywise usmíval a ukázal rukou k sobě abych se vrátila, protože pro mě měl červený balónek v ruce.

Vytrhla jsem se mamce a utíkala k němu, když mě srazilo projíždějící auto…

 


 

Další napínavá kapitolka je tu. Přibíráme pár vedlejších postav jako je třeba Bill nebo Eddie ale uvidíme zda se s Minifred ještě setkají i když se to dá očekávat.

Pennywise si dnes pohrál ale naštěstí nedošlo k žádné katastrofě zatím, což si vynahradíme v další kapitole :-)

A co soudíte o mladém právníkovi? Nejsou začáteční písmena jeho jména podezřelé? No, uvidíme ale brzy se tam objeví to si pište.

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 12:17 | Rubrika: Červené balonky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.