Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

2.

 

Kapitola 2

Právník

 

Veselé kroky které ke mě mířily mě ubezpečovaly, že to není jen přízrak ale skutečnost.

Pennywise s úsměvem přilepeným na tváři se sklonil a já se nestačila ani zvednout.

Chytl mě za obě nohy a táhl po podlaze jako hadr. Mávala a házela jsem sebou.

„Ano ano…bude to zábava. Budeš se taky bavit! Uvidíš M,“ štěbetal nadšeně, zatímco mne dotáhnu na gauč plný pavučin, které se mi hned zamotaly do vlasů. Přetočila jsem se na záda a zvedla nohy ve snaze klauna odkopnout, ale bez výsledku. Ten bastard se zapřel hrudníkem o má chodidla a jeho tělo ztěžklo proti nim jako závaží, takže to byla spíše otázka síly koho z nás to přetahování přestane bavit.

„Myšičko myš pojď ke mně blíž,“ s posledním slovem a ďábelským leskem v očích, jež přitahovaly mou pozornost jedním svým drápem sklouzl po mém boku na pravou půlku mého zadku a zajel s ním pod kalhotky.

Ztuhla jsem a vydala malý povzdech.

Do kůže se zaryla ostrá špička a rozedrala bok kalhotek, než jsem se nadála udělal to samé na druhé straně a cáry strhl.

Vyděsilo mě jak nachýlil mírně hlavu vzhůru, zavřel oči a začichal ve vzduchu.

Červenala jsem se až po uši, protože jsem byla úplně nahá.

S Každým za šňupáním jsem se zachvěla, klaun nasával můj pach strachu jako predátor větří svou bezbrannou oběť jako samec v říji cítil samičku.

Začala jsem být neskutečně nervózní.

Se zděšením jsem sledovala jak Pennywisovy prsty schované v bílých rukavicích sklouzly mezi má stehna a pak je silou rozdělily jako by je chtěly utrhnout z kloubů, prostě je odstrčil do stran a nic mu nebránilo, aby byl mezi nimi v té nejméně vhodné poloze milence, kde se pohodlně uvelebil abych cítila úplně všechno co je zatím skryto kostýmem. Netřeba říkat, že jsem cítila každý detail a to se nejednalo o malou věc.

Podivně to celé kontrastovalo, moje nahé horké tělo proti starému chladivému oděvu, který pamatoval lepší časy, teď mi připomínal posmrtný rubáš, který se mě snažil zakrýt.

Zvednula jsem ruce abych ho ze všech sil udeřila do obličeje ale jeho bystré reflexi byly na vyšší úrovni než ty mé, přeci jen nebyl to člověk a obě ruce mi zachytil lehce ve vzduchu.

„Zlobivá malá holčička, nedrží se pravidel," ukázal mi žraločí úsměv plný jako jehly ostrých zubů a přitom na mě mluvil jako bych byla ještě dítě, kterým jsem dávno nebyla.

Byl tak vysoký, že se nade mnou hravě tyčil a dokázal mě zcela zakrýt a vtisknout do starých matrací toho odporného gauče.

„Pravidla a jaká? Dává tady vůbec něco smysl?“ Zasyčela jsem.

„Moje pravidla, patnáct let je dlouhá doba mého odpočinku ale teď,“ dlouze se na mě podíval a já nasucho polkla, „už spát nebudeme.“

„Nechápu,“ ale přeci jen jsem si vzpomněla na to podivné časové období vražd v Derry. Začalo to když jsem byla malá, to byl důvod proč jsem chtěla zapomenout. Mí přátelé téměř všichni se podle mé matky odstěhovaly ale byla to pravda? Nikdy jsem po tom nepátrala.

Přímo nade mnou se leskly Pennywisovy jantarové oči jako dvě bezedné díry plné pravdy, na které jsem se soustředila méně už však na ruce, které mi přesunul za hlavu a přitiskl ke gauči. Drápy vykukující z roztrhaných rukavic měl zabořené bolestivě do mé pokožky jako trest za vzpouru.

„Teď už nebude moje panenka utíkat nebo jí utrhneme nožičky, chce abychom jí utrhli každou roztomilou končetinu jednu po druhé?" Sadistický úsměv se ještě prohloubil a já věděla, že to myslí vážně. Sakra vážně. Něco uvnitř za tou popraskanou bílou barvou představující make-up, jež se podobal omítce tohoto domu se těšilo na můj strach jako by ho chtěl ze mě vymačkat. Já ale nebyla žádný citrón, zkus si líznout a dostaneš bolení hlavy ty kreténe!

Náhle měl obě ruce volné a dokonce mi je i ukázal a třepotal prsty před mým obličejem, bylo to jako signál abych těmi svými znovu zaútočila ale...nešlo s nimi pohnout jako by byly přilepené k čalounění gauče.

Zaklonila jsem hlavu dozadu a i když jsem vše viděla se zděšením zjistím, že zápěstí mi pevně drží dětské ruce, které jako by z pohovky vyrůstaly, mrtvolně fialové a ledové zatnuté v posmrtné křeči, až se mi na kůži dělají červené půlměsíčky od jejich nehtů. Z hrdla mi vyšel zděšený výkřik, který klauna jen pobavil. Mě to ale vtipné vůbec nepřišlo.

„Co to je?!“

Snažila jsem se bojovat nohama a nějak svého soupeře znovu odstrčit. Dát je k tělu a k sobě, ale vždycky se ke mně více přitiskl a natlačil na mě až jsem lapala po dechu.

„Panenka je vždycky tak neposlušná. Asi chce…abychom ji ochutnali!“ Zachichotal se a olízl rty jazykem.

„Dost! Neopovažuj se mě ještě dotknout ty zmalovaná zrůdo!" Křičela jsem a pokoušela se odvrátit na bok ale v tom jsem ucítila, jak se klaunova dlaň přitiskla do středu mé chvějící odhalené hrudi. Bílá rukavice jako by zvyšovala srdeční tep mého srdce přímo pod ní. Bála jsem se že do mě teď zatne drápy, vyrve ho ven a hned na to se do něho zakousne.

Chvěly se mi rty, odvážila jsem se podívat vzhůru.

Na klaunově tváři byl jeden z těch strašidelných úsměvů před kterými byste chtěly utíkat, úsměv jež vám říkal že tady není jiná možnost než tu kterou vám nabídne, úsměv který vám posílal mráz po zádech a do jiných míst víc než kdy jindy.

To se nedalo pochopit, nejspíše to bylo jen tím, jak se o mě jeho rozkrok otíral.

Bez dechu jsem sledovala jak se ty masité červené rty mírně protáhly a rozdělily, aby odhalily dva delší zuby uprostřed. Za jiných okolností by to bylo roztomilé ale tohle nebyla žádná oslava narozenin nějakého spratka.

„Pennywisovi se líbí tvůj strach holčičko, je tak živý, opojný a cvrliká jako ptáček než..." náhle poklepal svými drápy na mou kůži a já zatajila dech. Zavřela jsem pevně oči, teď to muselo přijít!

Každou vteřinou ucítím bolest která mě ochromí.

Tiché hrdelní chichotání ve mě málem propálilo díru a pak se něco dotklo mého spodního rtu. Přejelo to po něm než na něho zatlačilo a já sebou cukla. Bolelo to. Zakňučela jsem jak mě řízl.

„Vyrostla jsi, už nejsi tak maličká ale tvůj strach je větší, sladší než dětský..." šeptal Pennywise a pak se naklonil nade mnou ještě víc jako strašidlo ze skříně.

Velké červené pompony přišité ze předu kostýmu se mi přitiskly do kůže a já sebrala svou odvahu a mírně pootevřela oči. Byl jen centimetr ode mne. Jantarové zářivé oči mě propalovaly s nezištnou radostí vyvolat ve mě tu největší hrůzu tím, že mě bude mučit tím čeho se bojím nejvíce.

„Vrátila ses do Derry, má malá hračka se vrátila ke mě k Pennywisovi, aby splnila co slíbila," zašeptal a já polknula. Co jsem slíbila? Sakra nehrálo tu hodně věcí a já se utápěla v nekonečnu nechápavých otázek ale pochybovala jsem že mi nějakou zodpoví, ten klaun měl takový hrozný zvyk zamotat věci do neskutečných uzlů, až jsem měla chuť ho škrtit, to co mě však od toho odrazovalo byla ta tvrdá věc na mém klíně, jež nabývala na intenzitě.

Více jsem se zabořila do té hnusné matrace gauče a modlila se aby ta noční můra skončila.

„CO chceš?" Zamračila jsem se ale pořád mi nešlo logicky uvažovat. Klaun měl neskutečný dopad na mou hroutící psychiku, zvláště když jsem nevěděla co nebo kdo to je a vůbec ta vůně buráků a bonbónů…

Proč sakra voněl jako to nejsladší lízátko jaké jsem kdy mohla ochutnat? Voněl jako bazén naplněný ovocného želé, jako mísy popkornu vedle střelnice, napadlo mě ho ochutnat, zda je to pravda nebo jen klam.

„Csss, csss máš ráda hádanky maličká?" Nečekal až odpovím jen se na mě zblízka díval a pokračoval, „je to malé, hrálo si to s míčem. Milovalo balónky, smálo se to a neznalo strach. Čas uběhl, léta plynula a hodiny tikaly TIK-TAK, TIK-TAK. Vyrostlo to a poznalo hrůzu. Vonělo to, zpívalo to a teď probudilo Pennywisův hlad víc než kdy dřív."

Poslední slovo se mi jen nepatrně otřelo o rty.

Příval horka v mém nitru byl tak náhlý, až mě to děsilo víc než jeho přítomnost.

S dalším nádechem se má prsa přitiskla k jeho kostýmu, „j...jsem to já?"

Ani se mi to nechtělo říct ale věděla jsem, že na to čeká.

Klaun byl podivně tichý ale jeho zlatý pohled neopustil mé oči jako by se mě snažil zhypnotizovat. K čertu s ním.

„Proč jsi přijela do Derry myško?" Ten plíživý šepot mi bral dech. Změna z hravého tónu do vražedného byl jako náraz do zdi.

Mé oči se konečně odpoutaly od jeho zlatých koulí a podívaly se na rudé rty, které se na mě zákeřně usmívaly. Byla ta barva pravá? Vypadala jako by byla namalovaná ale ten lesk...

„Zdědila jsem tenhle dům..." vydechla jsem.

Znovu to hravé chichotání. Byla jsem zmatená z jeho chování a nepředvídatelným temperamentem ale byla jsem přesvědčena, že mě tento tvor znal jak tvrdil. Věděl o mě mnoho věcí a pak tu hroznou přezdívku z dětství, kterou jsem nesnášela stejně jako své jméno připomínající růžové střapce a bílý porcelán s vůní čaje.

„A víš komu ten dům patří?"

„Mě?" Snažila jsem se o vzdor.

„Tvá drzost je osvěžující Minnie," zlato se přiblížilo a klaunův horký dračí jazyk se roztančil na mém spodním rtu, aby tam ochutnal kapku krve, kterou tam předtím zanechal jeho dráp.

Pennywise požitkářsky zamlaskal a obrátil oči ke stropu, jak si vychutnával tu divokou kořeněnou chuť plnou nefalšovaného strachu a zběsilá jiskra v jeho oku naznačovala, že bojuje sám se sebou, aby mě na místě neroztrhal.

Zasténala jsem vystrašena novou skutečností jež se odvážil, která mě uvedla do rozpaků než se konečně odtáhl a podrobně se na mě díval, nejprve sklopil pohled na má vystavená ňadra a pak až na červenou tvář. Muselo mu to připadat rozkošné, protože naklonil hlavu ke straně tím roztomilým hravým způsobem a pak nečekaně zatleskal.

Každé tlesknutí bylo doprovázeno silným úderem mého srdce.

„Ano teď je tvůj ale spíše se ptej koho byl předtím má malá Minifred." Jako bonus se drápy otřely o má žebra, počítaly je jedno po druhém než se dostaly pod oblouk pravého ňadra a přehouply se přes něho. Mírná bolest způsobená drápem a rovnou jizvou, jež se táhla od klíční kosti a zastavila se až těsně před bradavkou, nebyla příjemná zato jeho požitkářský výraz mluvil o opaku.

Pennywise sledoval každou malou kapičku krve jako klenotník rubíny.

„Neříkej mi tak!" Okřikla jsem ho a bylo mu jedno jestli mi ublíží. Nenáviděla jsem své hloupé jméno. Dělala jsem všechno proto abych ho neslyšela, každý kdo mě znal mi říkal jen M a já nosila kožené bundy aby nebylo pochyb, že nejsem nějaká růžová barbie, která si umí jen nalakovat nehty. To mě rozpálilo do ruda.

Klaun udělal smutný výraz se rty do malého O.

„Copak copak, holčička se přestává bát? Asi bychom jí měli dát důvod hm?"

Sklonil se níže, Pennywise si užíval tu chvíli napětí kdy z člověka udělal svou loutku, strach byl tvárný jako vosk stačilo ho jen lehce promnout a daly se na něm stavět základy negativních pocitů, které ho krmily a dodávaly tu potřebnou sílu.

Strach se ze mě však náhle vypařil jako mlha nad ránem a vystřídal ho neovladatelný vztek.

„Jak se opovažuješ řídit můj život?!“ Soptila jsem a nadechovala, v jedné vteřině jsem získala takovou odvahu, že se mi podařilo vyrvat svou ruku ze spárů té hnijící dětské končetiny za hlavou a záhy chytila klaunův kostým za jeden z pomponů a pevně ho sevřela.

„Nikdo mi nebude říkat co mám dělat," můj šepot mohl zabíjet.

V další vteřině jsem rozbila jeho rty o mé se vším hněvem a frustrací, kterou jsem nyní cítila a ta vřela. Všechny dnešní pocity beznaděje, zlosti a strachu vybuchly jako ohňostroj, jehož jiskry dokázaly spálit všechno okolo v ohni. Cítila jsem jako by vše uvnitř mě hořelo a byl to dobrý pocit sebeuspokojení.

Pošetilé ale spalující a šílené, musela jsem mu dokázat že se ho nebojím a že bude potřebovat silnější zbraň než jedovatá slova, aby mě udržel jako ustrašené zvíře v kleci, aby mě přiměl přiznat porážku. Nebudu se krčit v koutě, nebudu žebrat a nikdy, nikdy se nenechám zotročit mužem nebo tou věcí čím vůbec sakra je.

Tohle byl můj dům, můj hrad a on byl nevítaný host.

To co jsem ve svém chvilkovém šílenství neviděla se zrcadlilo v Pennywisových očích, kde se odrážel odlesk mých jantarových duhovek, které měly v ten okamžik stejnou barvu jako ty jeho...

 

***************************************************************************************

 

„Ahhh..." probudila jsem se s táhlým mručením jako medvěd při kocovině. Moje ruka se natáhla a instinktivně se přitiskla k čelu jako by ji chtěla v marném pokusu zastavit ale místo teplé ruky mě na kůži polechtalo něco...něco...

Odtáhla jsem paži a otevřela oči dokořán. V ruce ležela červená střapatá koule velká jako tenisový míček. Omšelá vlněná věc, sen který jsem večer měla se mi náhle vybavil rychlostí blesku se silou hozeného granátu, který udělal do mé hlavy díru.

Zuřivě jsem tu ohavnost zahodila někam pryč ale pokud se mi to jen zdálo, jak to že tohle mám v dlani? Jedině že by to sen nebyl, uvažovala jsem pak by...

To co se stalo...všechno bylo divné ale vysvětlovalo by to proč mě bolelo koleno a různé části těla když se pohnu, na rtech takový divný pocit jako bych celou noc olizovala lízátko a byla jsem sakra nahá! NAHÁ!

Dobře, vyskočila jsem z gauče a rychle se rozhlížela jako vystřízlivělý alkoholik hledající láhev silného pití, aby realitu odsunul zpátky na druhou kolej. Bohužel všechno sklo v dohledu bylo rozbité, vitrína, nádobí, vázy, porcelánové figurky i sklo staré televize v koutě obývacího pokoje.

Jediné co jsem mohla použít, abych zakryla svou nahotu byl starý závěs, jež jsem servala z garnýže a začala kašlat skrze clonu prachu, v co nejbližší době jsem se dokopala nahoru zpátky do pokoje.

Nikde nic nebylo, světlo proudilo skrze špinavá okna ale že by to vypadalo na nějaký zářivý den v Derry o tom jsem si mohla nechat jen zdát. Jediné co mé oči dostatečně upoutalo byla skříň nyní zavřená. Něco mi říkalo abych ji otevřela a přesvědčila se, že v ní nikdo není.

Tak to ani hovno, k ní už se nepřiblížím ani omylem.

Sebrala jsem z kufru pod postelí vše nejnutnější a odebrala se do vedlejší místnosti.

Slovo pro tu místnost by se hodilo jakékoliv jen ne koupelna.

Rozbité dlaždice se slunečnicemi se válely po celé zemi jako roztroušená mozaika spolu s chuchvalci prachu. Nábytek byl zašlý a zničený korozí jako velká kovová vana naplněná něčím hnědým, čokoláda to rozhodně nebyla ani splašky, naštěstí si vanu nikdo se záchodem nespletl, byla to spíše stará stojatá voda. Ušklíbla jsem se na celý prostor a natáhla se pro ručník metr ode mne, jež jako jediný stále držel na hřebíku. Hodila jsem ho na zem a bosou nohou si udělala cestičku tím nepořádkem až k zrcadlu. Položila jsem své skromné věci na skříňku a zkusila kohoutek u umyvadla. Ani kapka, super. Použila jsem tedy láhev balené vody a svůj ručník abych umyla své tělo.

Křivila jsem obličej pokaždé jakmile jsem přejela přes citlivé řezy, jež mě stále ubezpečovaly o tom, že to co se stalo večer nebyla noční můra.

Natáhla jsem si kalhotky a zapnula podprsenku. Mé oči kmitly dolů k nohám kde se něco zalesklo.

Ohnula jsem se abych vzala do ruky větší kus zničeného zrcadla a s obavami se do něho podívala.

Zaplavila mě úleva, protože na mě nekoukal žádný zmalovaný obličej s červeným nosem, hurá nebyla jsem schizofrenik! Ale v mých šedých očích se zračila únava a obavy. Přejela jsem si ukazováčkem po rtech, zdály se trochu napuchlé a červenější s nádechem té hezké malinové jaké jsem vždy chtěla...ale tohle nebylo genetikou bylo to od tření.

Odraz kopíroval má obočí, jež se stáhla směrem k sobě a vytvořila malou vrásku.

„Sakra, co jsem..." já jsem tu věc políbila!

Koupelnou se táhlo dlouhé zasténání a hned jsem si pusu vypláchla vodou.

Jak jsem to mohla udělat? Zbláznila jsem se? Nelíbala jsem lidi na potkání a už vůbec ne šílence! Co se to se mnou stalo? Byla jsem zmatená a nedokázala najít na svou otázku odpověď. Co se ale stalo dál?

Jediné co jsem si dokázala vybavit byl dotek těch rudých malovaných rtů na mých, pohled do jeho nelidských žlutých očí, které mě dokázaly vyděsit i vyprovokovat zároveň a pak...pomalu jsem při polibku zavírala oči, dokud se klaun přede mnou nerozplynul a já, sakra nechtěla jsem omdlít zvláště v takové situaci.

Co se stalo? Jak to, že jsem pořád naživu, neříkal že mě chce sníst? Rychle jsem se prohlížela ale nikde jsem neměla otisk zubů a nikde nic nechybělo.

Velký výdech úlevy zamlžil kus zrcadla v mých rukách a právě ve chvíli, kdy jsem se do něho znovu podívala, zahlédla jsem za sebou pohyb něčeho bílého.

Zalapala jsem po dechu a rychle se otočila.

Byl to však jen závěs u okna, který se vlnil a pohyboval poháněn škvírou v malém okně.

Během pěti minut jsem na sebe hodila oblečení, popadla peněženku a svůj skládací nůž, což představovalo více odvahy než jsem si uměla představit a přiblížit se ke skříni, kde mi ho včera Pennywise vykroutil z ruky.

Tak se ta zatracená věc jmenovala že?

Popadla jsem klíče a hodila své bolavé tělo do auta. V zadním zrcátku jsem si povšimla pár lidí venku, kteří vyprovázely své děti do školy před dům, hleděli na mé auto jako by bylo prokleté. Jo, každý byl štěstím bez sebe mít uprostřed ulice tak okouzlující barabiznu jako je tato...a zvláště byly nadšeni z nové majitelky.

 

********************************************************************************

 

Jakmile dole klaply dveře, skříň se skřípěním jež trhalo uši rozrazila a odhalila vysokou postavu v klaunském oblečení. Štíhlé prsty v rukavicích držely červený balónek, stejně jako nápadník kytici růží. Prsty tu věc pustily, aby se vznášela ve skříni jako malé překvapení.

Pennywise se svým neodmyslitelným úsměvem skočil do místnosti a přešel potěšeně k posteli a rozhlédl se kolem sebe.

Jeho chřípí naplňovala čerstvá vůně jeho nové kořisti. Jeho malé Minifred.

Barevné šněrovací boty nadšeně hopsaly po místnosti, než se zastavily u lůžka a pak se ozvalo zavrzání pružin, jak se rozměrné tělo svalilo na matraci.

Pennywise popadl polštář a přitiskl ho k sobě, i zde byla její vůně výrazná ale slabá.

To nevadilo, bude tolik příležitostí, kdy užije její pronikavé vůně jako tu kterou včera cítil když ležela pod ním. Takovou ještě neznal, lidé voněli všichni podobně jejich pach se mísil s odporným odérem chemie z oblečení, pachem umělé kůže bot nebo parfémy jež přehlušovaly tu jedinečnou stopu ale včera ho zaujalo něco jiného co ještě u žádného necítil.

Ta vůně ho lechtala v nose a probouzela v něm cosi co ho samotného překvapilo a on už viděl a znal tolik věcí, avšak tato nová věc byla lahodná na jazyku.

Požitkářsky vdechoval feromony z polštáře, které tvořily její jedinečnou podstatu, měl chuť se zakousnout ostrými zuby do toho křehkého masíčka a ochutnat krev. Tu kovovou příchuť, která se tak sladce rozlévala v ústech a tišila jeho věčný hlad. Pochutnat si na každém soustu...ale ne ji.

Ne jeho malá Minifred, dokud ji neprozkoumá a nezjistí co je to za vůni a pak možná...

Pennywise nebyl člověk, kdo by ho za něho považoval byl by rychle vyveden z omylu. Lidem pramálo rozuměl přestože žil velice blízko nich, nebyl jako oni, neměl lidské emoce a i myšlení se zásadně lišilo, bylo v tom něco animálního, instinktivního, hluboko zakořeněného. Neměl rád lidi zvláště dospělé, chutnaly jako hlína a písek mezi zuby, zkyslý jablečný džus ale děti...sladké překypující takovým strachem naplnily jeho žaludek až po okraj. Roztomilé duše se kterými bylo tolik zábavy.

Jantarové pozorné oči se požitkářsky přivřely nad chutí své poslední oběti. Malého chlapce na něhož narazil včera odpoledne.

Tak důvěřivý se žlutou pláštěnkou, nemohlo mu být více jak pět let, když mu papírová loďka sklouzla do kanálu. Oklamat ho nebylo těžké a pak mu utrhat jednu končetinu po druhé byla rozkoš, maso chutnalo jako javorový sirup na palačinkách. Křehké, nejraději by si nechal něco na později ale měl velký hlad, to však ještě netušil, že ta dívka vzbudí ještě daleko větší.

Pennywisovi ještě nikdo takto neodporoval jako ona. Měl chuť si s ní hrát své temné hry její vůně se změnila, byla v jeho přítomnosti výraznější, kořeněná odvahou a pak zesládla jako med kterého se nemohl nabažit. Jen ji ochutnal a chtěl víc.

Pro někoho jako on byl hlad odvěkou součástí, musel jíst jinak by zemřel, jednoduchý princip, potrava mu dávala energii, kterou mohl dobře využít nebo ji uschovat na později.

Čím více jedl tím méně musel spát.

Nyní se však naskytla možnost, jedinečná možnost kterou nemohl promarnit tím, že by ji hloupě snědl.

Nosem se otíral ze strany na stranu o dívčin polštář. Voněl tak zvláštně, tak jinak, ta esence ho přitahovala, žádná lidská žena na něho nikdy neměla takový vliv ale Minifred nebyla obyčejná byla jiná, cítil to už tenkrát.

„Jiná, jiná, jiná! Moje!" Vykřikoval Pennywise radostně a převaloval se na posteli.

V jejím nitru spalo co nemohla zapřít a to klauna lákalo, něco co tam sám zasel zrálo a neslo ovoce. Už nebude sám. Dlouhá léta ve tmě budou minulostí, sliboval si, podělí se s ní o svá tajemství až bude čas.

Neměla se do Derry vracet teď s ním spojí svůj osud.

„Pennywise už nebude sám, už nikdy sám," jeho smích burácel celým domem a nabíral čím dál tím víc hysterického podtónu, zatímco ve své náruči drtil vybledlý polštář jako by to bylo její křehké tělo, které k sobě tisknul a už nehodlal pustit.

 

********************************************************************************

 

Moje první zastávka byla u právníka, který spravoval Derry, byl to solidní muž kolem padesáti s oblekem šitým na míru a tváří poznamenanou starostmi, avšak jeho mírný úsměv když mě vzal do své kanceláře vypovídal o dobré povaze.

„Tady jsou všechny papíry, které mi byly doručeny pane Jacobsi," vyndala jsem z tašky obálku a posunula ji po desce stolu směrem k muži v křesle. Místnost byla zařízená postaru s vyřezávaným nábytkem z padesátých let, příjemné, uklizené a čisté pravý opak toho kde jsem právě bydlela.

Právník jehož jméno i podpis byl na všech listech tetiny závěti si přitáhl dokumenty a na všechny se pozorně podíval. Trvalo asi deset minut, než přečetl podrobně každé písmeno a pak se na mě zadíval s vážným pohledem přes své brýle.

„Kde jste to vzala?" Zeptal se náhle a já nechápala co tím myslí.

Posunula jsem se na koženém křesle a kmitla očima k dokumentům na stole, než jsem prohlásila: „dostala jsem je do schránky v Cornwille, kde jsem byla v podnájmu, nechcete mi snad říct, že je to falešné a že si ze mě někdo udělal legraci."

Pan Jacobs byl jaksi napjatý, poznala jsem to podle vrásek kolem očí a úst, jež tvořily přísnou linku.

„Ano i ne," odvětil rozvážně a konečně si sundal ty hrozné brýle, pod kterými jsem se cítila jako pod lupou.

„Nerozumím pane."

„Ničeho se nebojte slečno," snažil se mě uklidnit zvednutou rukou, „tyto dokumenty jsem skutečně psal já, ano obálku posílala má sekretářka, poštovní známka je také odtud," poklepal na ni prstem.

„Ale?"

„Ale je mi líto není žádná závěť, která by obsahovala dědictví Neiboltova domu na zmíněné ulici," prstem podtrhl několik vět, kde se to na závěti psalo.

„Takže se to tam asi přičarovalo náhodou když jste to tam nenapsal nebo co?" Nadzvedla jsem ironicky obočí.

„Nemám k tomu žádné vysvětlení slečno," pan Jacobs vypadal zmateně, „kolem tohoto pozemku je mnoho nevysvětlených záhad, nikdo s tímto starým domem nechce mít nic společného, lidé zde věří že je dokonce prokletý a..."

Zaklepání na dveře přerušilo něco co jsem si chtěla vážně vyslechnout.

Dovnitř vešla žena ve středním věku a přišla ke svému zaměstnavateli, „Frede tohle teď přišlo," oslovila ho láskyplně a podala mu papír.

Právník přikývl a podíval se na dokument s vytřeštěnýma očima.

„Vypadá to že nastaly jiné okolnosti slečno..."

„Říkejte mi Minifred, Connorová," zavrčela jsem a sledovala mužovy reakce, něco nebylo v pořádku a já měla neodolatelnou touhu mu ten papír vyškubnout z ruky a podívat se co se tam píše, teď už se začal i potit jak jeho zorničky létaly po papíře.

„Connorová...“ Zopakoval.

„Ano?" Netrpělivě jsem bubnovala prsty o desku stolu jako nespokojený zákazník.

„Podle této nové skutečnosti, která se mi dostala do rukou to vypadá, že jste opravdu Neiboltův dům zdědila."

„No sláva! Můžeme se tedy dostat k jádru věci pane Jacobsy, abych mohla ten dům prodat a co nejdřív z Derry vypadnout?"

„Prodat?" Podivil se a věnoval mi veškerou pozornost.

„Snad si nemyslíte že tam budu bydlet, je to jako dům hrůzy s drákulou uvnitř, víte vůbec že je tam i rakev?"

„Nemyslím že to bude chtít někdo koupit kvůli své pověsti slečno, alespoň nikdo z okolí. Tady to podepište prosím," udělala jsem pár klikyháků. Pan Jacobs mě doprovodil ke dveřím a otevřel je jako by se mě chtěl co nejdříve zbavit.

„Záznam o právním vyřízení, majetkovém vyrovnání a výpis z katastru vám přiveze můj kolega, který se zde zapracovává, tady je."

„Perry? Můžeš na chvíli? Toto je slečna Minifred Connorová, přijela sem kvůli dědictví."

Mladý muž který seděl za stolem na mě udělal dojem už jen pouhým pohledem, kdy se naše oči setkaly.

Jeho pohyby jakmile vstal a zamířil k nám byly lehké jako když kráčí panter, přímé a přitom elegantní jako by lehce našlapoval na špičky. Musel právě přijít, protože na sobě měl černé sako, které ladilo s modrýma velkýma očima, které odrážely světlo z okna a dělaly do mého srdce velké díry.

Mírně vystouplé lícní kosti spolu s protáhlým obličejem napovídaly, že byl hubený ale ne zas škodlivě, jeho rovná ramena dokonale vyplňovaly oblek jako by se už v něm narodil.

Nos mírně nahoru a velké růžové rty jako plátky růže sváděly k políbení. Podtržením toho všeho byly tmavě hnědé vlasy sčesané dozadu po starém způsobu pomocí kapky pomády. Zapůsobilo to na mě příjemným brněním prstů u nohou nebo to byl jeho úsměvem?

Vypadal přitažlivě až trochu roztomile ale stačilo mrknout a mírně pootevřít ústa, aby se jeho výraz rychle změnil na zaujatý až vážný, před kterým jste si museli dát pozor.

„Perry Winter madam, právník ve společnosti Jacobs a syn," bez obtíží vzal mou ruku a jemně s ní potřásl. Palcem přejel zespodu po mé dlani a já se málem roztekla blahem. Nebylo v tom nic vyzývavého, možná na mě viděl nervozitu kterou chtěl rozptýlit tímto malým trikem ale působilo to právě naopak.

„Syn?" Podivila jsem se a pohledem střelila po starším muži vedle mě ale odpověděl ten šarmantní mladík, jež si ihned získal mou pozornost.

„Nejsem synem pana Jacobse, bohužel, jen jsem zaplnil místo po nehodě jeho syna, která ho stála život. Politováníhodná záležitost."

„Pokud mě omluvíte mám ještě mnoho práce," separoval se od nich majitel firmy s bolestným výrazem na tváři, který se snažil všemožně skrýt, pochopila jsem že to bylo stále ještě čerstvé téma ale naopak mi nevadilo setrvat další chvíli ve společnosti pana Wintra.

„Je mi Freda líto, nese to velice špatně navíc i ostatní hrůzy které se v Derry dějí poslední dobou."

„Opravdu? A jaké?" Vyzvídala jsem.

Ten chlap se k mému překvapení usmál, až mi začalo srdce bušit v hrudi, „vraždy dětí, madam."

Bože, ten měl ale žaludek říci takovou správu s tak odlehčeným tónem jako by mi nabízel kávu s talířkem sušenek. Dobře, usoudila jsem že toho jako právník slyšel a viděl dost. Právníci řešili i vraždy a podobné věci na kterých se podíleli s policií, takže na to musel být zvyklí ale něco co se dělo přímo ve vašem městě vykolejilo každého, dokonce i mě která tu byla teprve den.

„Fredy říkal že zde vyřizujete pozůstalost," mírně naklonil hlavu na stranu jako by mě pobízel zapříst hovor. Nemusel se moc snažit, ten úsměv by rozpovídal každou.

„Má teta mi odkázala Neiboltův dům."

Ať jsem čekala jakoukoliv děsivou reakci od uhýbavého pohledu, kašle nebo zalapání po dechu či mlčení jako u pana Jacobse, pan Winter se k mému údivu začal smát.

Ten zvonivý zvuk byl pastva pro uši, pronikavý a přitom příjemný.

„Nemohla jste si vybrat lepší dům slečno Connorová, ta stavba je nejstarší v celém Derry, byl několikrát vypálen a zase postaven a nebudu lhát má i jinou stránku minulosti o které byste raději ani neměla vědět."

Byla jsem zaražena jeho popisem a to mě k němu ještě více přitáhlo, „co o tom domě víte?" Zeptala jsem se podezřívavě.

„Mým koníčkem je historie, vím o všem co se v Derry děje, jako právník musím být informovaný s prostředím ve kterém žiji, pokud máte zájem rád si o tom s někým popovídám, zvláště s tak příjemnou ženou jako vy. Můžeme se dohodnout až připravím vaše papíry, což bude tak do dvou dnů. Pokud vydržíte čekat," dodal.

Čekat na tebe? Klidně do konce světa, vydechla jsem v duchu.

Jeho návrh mi vyrazil dech, to je přesně na to na co jsem myslela, nad tím jak hladce mě požádal o schůzku jsem jen valila oči. Dobře jen popovídání, nic víc. Co by se mi mohlo s tímhle gentlemanem stát? Dát si kávu s dobře vypadajícím mužem nebylo k zahození, nechala jsem se tou vidinou okouzlit a poprvé za dnešek se na mých rtech roztančil potěšený úsměv.

„Dobře, souhlasím a prosím říkejte mi...Minifred," trochu jsem se zarazila ale pro jednou mi to snad nebude tolik vadit, hlavně když mi nebude říkat Minnie.

Mužovy modré oči se dívaly na mou tvář tak vědoucím spokojeným způsobem, že se mi podlamovala kolena, musela jsem pryč, jinak bych ho snad požádala o rande hned což jsem si teď fakt dovolit nemohla. Neměla jsem co na sebe, na krku barák z hororu a to poslední co jsem chtěla bylo dávat nerozvážně všanc své city.

Musela jsem si to celé ještě promyslet ale neuškodilo tady v Derry někoho znát.

„Dobře Minifred, budu se těšit," pomalu na mě mrkl a já cítila jak mi hoří tváře jako nějaké upejpavé školačce, které dá někdo pusu na líčko.

Mírně jsem si proto odkašlala a přerušila trapnou chvíli, „měla bych jít, také mě čeká mnoho práce a navíc jsem ještě ani nesnídala, mám hlad jako vlk," mávla jsem rychle rukou a obešla ho obloukem směrem k hlavním dveřím.

Nepochybovala jsem, že se usmívá stejně jako já ale to už jsem se neohlédla abych se přesvědčila zda je to pravda, protože jsem měla rudé tváře a raději se vysypala ze dveří.

Modré oči mě sledovaly celou tu dobu se zájmem a zvláštní jiskrou, jež se nebezpečně zúžily avšak úsměv, úsměv se prohloubil do něčeho co připomínalo nebezpečný úšklebek.

„Hlad..."


 

Máme za sebou další kapitolu.

Minifred je šikovná holka, která se nebojí i když je trochu impulzivní. Koho by v takové situaci napadlo políbit zmalovaného násilníka? To musel být zážitek když si z toho nic nepamatuje, otázkou je proč jí neublížil nebo nesnědl? Byl Pennywise tak zaskočen takovým lidským projevem, že se jí rozhodl dál studovat? Vysvětlení je jednoduché, přeci ji Pennywise nenalákal zpátky jen proto, aby ji tam hned podřízl jako husu, to by nebyla žádný zábava :-)

Jaké budou jeho úmysly hm?

Měla by se Minnie bát? A co její oči, jak to že měli stejnou barvu zlata jako jeho?

Kdo je Perry Wintr? Naší hrdince se mladý právník líbí zvláště, když je tak aktivní a uhlazený ale vizáž může lehce klamat. Uvidíme zda ji pozve na rande nebo se stane něco nepředvídatelného.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 11:51 | Rubrika: Červené balonky





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.