Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

1.

 

Kapitola 1

Návrat do Derry

Přijela jsem po celých patnácti letech zpátky do pochmurného starého Derry, města plného bolestivých vzpomínek, snů a bolesti. K mému zklamání se vůbec nezměnilo. Mělo pro mě takovou zvláštní melancholickou atmosféru jako kdysi, chutnalo po burákovém másle s příchutí smogu a deště. Stále si pamatuji mokrá okna s bubnující vodu o parapet našeho domu...domu který už neexistoval.

Zachvěla jsem se chladem a nepříjemnou předtuchou, jak mi zima zalézala pod kabát a okusovala prsty.

Nevracela jsem se však kvůli špatným vzpomínkám, jež bych tu s chutí nechala spát nebo dávným kamarádům, které se raději také odstěhovali, bylo to kvůli dědictví. Pro holku, která neměla nikdy nic to bylo jako zamávat před nosem šekem na milion dolarů. Jaká klika pro takového smolaře jako já že?

Pravdou bylo, že má teta kterou jsem neviděla dost dlouho, abych už zapomněla jak vypadá zemřela a proto mi byla poslána závěť, kde jsem zdědila určitý dům, jež se minimálně třicet let nepoužíval v každém slova smyslu. Legrace byla, že na dně obálky byl jen klíč bez vysvětlení. Dlouho jsem na něj nechápavě zírala, než mi to všechno začalo docházet.

Mé srdce se zachvělo, ano ztratila jsem tetu kterou jsem ani neznala ale získala jsem dům kde jsem mohla bydlet nebo ho prodat a koupit si byt. Už žádné nehorázné podnájmy, kde vám v kuchyni občas proběhla krysa, praskaly trubky v koupelně nebo vrzala nerovná podlaha při každém šlápnutí, když jste se přiblížili ke dveřím, kde na vás váš nechutný opilý domovník dělal oči. Bylo to jako znamení z nebe.

Děkuji tetičko, že mě osvobodíš z tohoto pekla! Políbila jsem klíč a během pěti minut měla sbalený kufr ze kterého po straně koukala má barevná ponožka.

Nyní jsem stála před starým domem, který vypadal spíše jako dům hrůzy a do podoby mého bývalého podnájmu už nebyl takový markantní rozdíl. Poklesla mi brada a kufr mi vypadl z ruky na beton jako by to byla traverza.

„Do prdele, co to je? Kde je můj dům snů?“ Někdo ho vyměnil za ruinu! Vzmohla jsem se jen na táhlé zavrčení, které se ztratilo v burácení, jež se hnalo z dálky. Zatracené deštivé Derry. Musíš se trošku sebrat.

I když to není tak kouzelné jak to na první pohled vypadalo M něco s tím provedeš, dokážeš si poradit, dodávala jsem si optimismu ale nový pohled na můj dům hrůzy se nějak nezměnil ani když jsem se snažila.

Ani jsem nevěděla, že patřil naší rodině. Fajn, nevěděla jsem že mám tetu a bůh ví kolik příbuzných tu ještě bude, měla bych to zjisti na místním úřadě ale díky, že jsi na mě myslela tetičko. Byla to náhoda, osud nebo smůla? Tak jako tak jsem se rozhodla se ho zbavit a prodat ale to bude nejspíše chvíli trvat.

No co, nějaké peníze mi ještě zbývaly, s těžkým srdcem plným odhodlání jsem popadla kufr a běžela k brance nebo spíše k pokroucenému plotu, které tvořilo pletivo, jelikož začalo vydatně pršet.

Došla jsem ke stříšce nade dveřmi a kolem sloupku po straně byl za šňůrku uvázaný červený balón.

„Oh, milý sousedé jak rozkošné,“ zamumlala jsem ironicky s našpulenými rty a mrkla na malou cedulku s názvem „vítáme vás.“

„Už se cítím jako doma.“

Neměla jsem jiné východisko než odemknout a vejít dovnitř, abych tam přespala a podívala se jaké jsou škody, klady a zápory tohoto dávného architektonického zázraku, který pamatoval i první světovou válku. Dům uvnitř vypadal bytelně, nezatýkalo, žádná shnilá prkna a díry v podlaze ale pojistky jak jsem zjistila byly odstřižené a o TV jsem si mohla nechat jen zdát. Ještě že jsem si sebou alespoň přivezla deku a malé rádio.

Každý můj krok se ozýval celým domem...vsakoval do každé třísky, odrážel se od polorozpadlých zdí ohozených zažloutlou omítkou. Nábytek byl pokrytý pavučinami nebo prostěradly a bylo jasné, že nejdřív budu muset uklidit a pak teprve pozvat někoho na prohlídku. Od prodeje asi žádné zázraky čekat nemůžu co?

Šlo mi hlavně o to, se té barabizny zbavit, jak to už mi bylo jedno.

Po rychlé obhlídce dolních pokojů jsem se pokřižovala a vydala do horního patra. Hledala jsem volný pokoj. Ale i uklizenější výklenek na košťata by mi stačil. Nebyla jsem zas tak náročný člověk pokud jsem měla suché místo pod hlavou a oříškovou tyčinku v kapse přežila jsem kdekoliv. Přežiju i tady. Třeba by dům koupil nějaký historik...

Našla jsem toho spousty, pavučiny, rozbitý nábytek, roztříštěná skla a dokonce i nějaké zbytky po někam kdo tu někdy přespával. Moc se mi myšlenka na bezdomovce pod jednou střechou nezamlouvala ale vypadalo to, že tu nikdo není. Dokonce jsem objevila jednu děsivou místnost s velkými panenkami, které vypadaly jako z cirkusu, jejich malované porcelánové tváře byly spíše děsivé než k smíchu. Přiblížila jsem se k jedné a čekala že na mě promluví. Bylo hrobové ticho.

„Takhle se na mě nedívej,“ řekla jsem a otočila klaunovi hlavu na opačnou stranu. Něco mi na té místnosti nesedělo, měla jsem z ní husí kůži. Klauni mě vždy rozesmály, neměla jsem z nich strach ale takhle vystavení...ihned jsem zabouchla dveře a zanedlouho se vrátila do pokoje a zabydlela se.

Když jsem konečně našla pokoj, ve kterém byla použitelná postel, hodila jsem na ni deku a šla se dál dívat po domě. Prohlídka zabrala mnohem víc času, než jsem si dokázala představit. Kromě zvláštní komory s panenkami, klauny, rakví a spoustou nezvaných návštěvníků, jako jsou pavouci a různý hmyz, jsem objevila ještě další místnost, ve které byla uprostřed suterénu studna.

Sakra tohle jsem nečekala. Opatrně jsem k ní přistoupila jako by z ní něco mělo vyskočit a stáhnout mě do té černé bezedné díry.

Zavolala jsem dolů, ozýval se pouze odraz mého hlasu.

„Haloooo!" Zakřičela jsem...a zpátky se ozvalo pouze utichající... „ooooo"...

Znova jsem zakřičela jako dítě: „Ahooooooj"...a opět se ozývala pouze má ozvěna. Když jsem se od studně zvedala, tichým hlubokým hlasem se ozvalo jasně znějící: „Nazdar..."

„Sakra,“ lekla jsem se k smrti, když začal hrát můj telefon z příchozího hovoru.

Už jsem se odvrátila ale ze skryté temnoty studně se vynořila ruka v bílé špinavé rukavici, nestačila mě zachytit a ani to neměla v úmyslu, jen její prsty mi prošly závojem vlasů jako by je chtěly pohladit.

Ničeho jsem si nevšimla, obrátila jsem se ke studni zády a vzala hovor.

„To jsi ty Thomasi? Co? Je mi jedno co si myslíš, nevrátím se nikam a víš co? Mám tu něco důležitýho, tak mě přestaň otravovat,“ můj hlas přecházel do vrčivého tónu a štípal jako bič.

Nad okrajem studny se objevilo pět zvědavých prstů, jež se zahákly za obrubu kamenů a pak dalších pět od těch prvních. Pohled, který věnoval mým lopatkám pár zlatých očí nevěstil nic dobrého.

„Řeknu ti to ještě jednou a jestli nerozumíš tak si vyčisti uši, už tě nechci vidět, je to jasné? A jestli se ti to nelíbí tak si trhni nohou,“ rozhodně jsem ukončila hovor. Vážně tohle neskutečně vyčerpávalo. Thomas byl ten nejvlezlejší ex-přítel jakého jsem kdy měla. Pokud bych řekla stalker tak to bylo pořád ještě slabé slovo, naštěstí nikdo nevěděl že jsem tady a tak nebyla šance, že by sem dostrkal tu svoji prdel.

Dlouze jsem si povzdechla, když jsem za sebou zaslechla zaškrábání.

Rychle jsem se otočila ale nikde se nic nepohnulo.

„Je tam dole někdo?" Zavolala jsem nyní už ne tak vesele ale spíše s podezřením, zda se mi to nezdá a nejsem příliš unavená. Položila jsem dlaně na chladný vlhký kámen, byl trochu kluzký, bála jsem se abych tam vážně nespadla, trochu jsem se ještě jednou naklonila přes okraj ale byla tam jen tma.

„Asi se mi to jen zdá..." zamumlala jsem sama pro sebe. Třeba to vede do kanálů které byly pod Derry, staré rozvody byly pověstné i z dob co jsem si pamatovala a jak jsem si dokázala představit, nikomu by se jistě nechtělo to všechno modernizovat.

Už jsem se zvedala od studny, když se dole zableskly dva žluté body…

Baterku po ruce jsem neměla abych si posvítila. Snad tam nespadla kočka.

„Čičííí?"

Když jsem se ale snažila něco dalšího zahlédnout nic už tam nebylo.

To bude únava, hra klamu a stínů.

Pokrčila jsem rameny, uložila mobilní telefon do zadní kapsy kalhot a vydala se po schodech zpátky nahoru.

Celé to bylo jako jedno velké bludiště a muzeum, staré věci, pár hodnotných křesel, mlýnky a pár starožitností ale ta studna...odkdy měli lidé ve sklepě studnu? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela a vypadalo to děsivě.

Cestou do prvního patra jsem ohmatala v obývacím pokoji nějaké malé vyřezávané skříňky, které byly pokryté velkou vrstvou prachu a nečistot.

Kolik by tak mohly stát? Vše tu bylo tak staré.

Přiblížím jsem se k zabedněnému oknu a přes prkna se z něho podívala na ulici, které mělo na sobě snad stoletou špínu. Znechuceně jsem nakrčila nos, bylo to jako dívat se přes sklenici zavařeniny.

Venku problikávala lampa. Chvilku jsem se zamyslela a koukala dál do okolí. Vpravo stálo mé auto a na opačné straně byl u domu uschlý strom.

Jak mé oči přejížděly ze strany na stranu, pod blikající lampou se při jednom z probliknutí objevila silueta.

Temná postava vyššího vzrůstu, která bez hnutí stála otočená směrem ke mě. Jakmile lampa zhasla a znova se rozsvítila, už tam nikdo nebyl.

Promnula jsem si oči a znova si říkala, že jsem po cestě unavená. Ještě chvilku koukám a čekám, až lampa znova problikne. Stresující.

Pouliční lampa zhasla a najednou se nechtěla rozsvítit. Slyšela jsem v tom tichu jen šumění deště.

Nespouštěla jsem to místo z očí a čekala, co se bude dít. Můj zrak se zaostřil a obličej přiblížil ke škvíře mezi prkny jako by mě z venku něco přitahovalo.

Prapodivná silueta se rýsovala na tmavém pozadí. Stín. Postava mohutnějšího vzrůstu. Zaostřila jsem na její hlavu a v tu chvíli se rozsvítily dva jantarové body v místech, kde mají být oči. Zároveň se zablýskne jak nebe prořízne blesk a v tom osvětlení uviděla kompletně celou siluetu, jak mě pozoruje.

Plíce přestaly fungovat, přestala jsem dýchat. Ohromná ozvěna hromu mě vylekala a já uskočila dozadu. Jakmile jsem se podívala zpátky, lampa svítila a silueta nikde jako by se vypařila nebo byla jen v mé představivosti.

„Sakra co se to tu děje, už mám halucinace?“ Ta předtucha, že jsem se sem neměla vracet byla stále silnější.

Byla to jen vteřina nebo dvě ale jediné co jsem přesně stihla zachytit, byly dvě dračí oranžové oči, které mě sledovaly a držely na místě neviditelnou nití. Přeběhl mi mráz po páteři a ochromil celé tělo, strach ten známí pocit děsu, že mě někdo pozoruje... Rozhodně to nebylo dítě ze sousedství, protože velikost toho...něčeho byla jako dospělého muže možná vyšší a ke všemu ten kostým, jako by mě někdo chtěl účelně vyděsit.

Nelíbilo se mi to. S rukou přitisknutou ke rtům jsem naposledy přistoupila k oknu a zírala ven, oči pátraly po okolí a lampa znovu blikla. Postava už nebyla na dešti pod ní ale na okamžik se zaleskla ve skle přímo za mnou! Zahlédla jsem rudé namalované rty jak se roztáhly do úsměvu, který představoval všechny variace hrůzy.

Vyděšený výkřik se nesl tichým domem. Mé tělo udělalo rychlou otočku.

Ruce se mi třásly jako v den maturitní zkoušky ale nic tam nebylo. Pokoj zel prázdnotou.

Oddechla jsem si ale stále jsem neměla dobrý pocit. Rozhodně se večer zamknu. S rychlým bušením srdce jsem šla do auta, abych vzala nezbytné věci jako jídlo, baterku, mapu a další prostředky. Venku nikdo nebyl, nečekal na mě s nožem a já raději zmokla, než abych byla v pokoji bez světla.

Déšť jsem vyloženě nesnášela, musela jsem se převléci jinak nastydnu. Otravné ale nutné. Sbalila jsem se, zamkla hlavní dveře, vše jsem si odnesla do brlohu nahoře a i tam jsem se zabarikádovala.

Postačí mi konzerva s jahodami a zítra dojedu do krámu a začnu uklízet, udělala jsem si imaginární plán. Při převlékání jsem neměla žádnou svíčku a pojistky nefungovaly, jediné světlo pocházelo z ulice venku.

Ulehla jsem do zatuchlé postele a snažila se usnout na sobě jen kalhotky a suché tričko, které nabídl kufr hozený pod postelí. Nic víc se mi hledat nechtělo.

Pod dekou bylo teplo a to mě postupně uklidňovalo v tomhle pekle prachu a špíny.

Oči se mi samy zavřely a vědomí se pomalu odebralo do říše snů.

 

*******************************************************************************

 

Stála jsem nad propastí, která mi věrohodně připomínala tu zatracenou studnu, ze které teď nečišel chlad ale neskutečné horko jako by kdesi dole spal drak.

Za zády jsem cítila cizí postavu. Nějaký šestý smysl mi říkal, že to nebude jen tak nějaká figurína, která ukazuje cestu.

Nemohla jsem se otočit a mohutná postava se mnou začala lomcovat.

Chtěla mě svrhnout dolů.

„Co to má být?!“ Zděsila jsem se a prsty od nohou se už opíraly o horký drolící se okraj té pekelné jámy. Najednou kolem zaduněla rána a já vyskočila z postele.

Srdce mi bušilo o sto šest. Cítila jsem ho až v krku. Byl to celé jen sen. Noční můra.

Znova jsem si lehnula a snažila se ze všech sil usnout. Bouřka mi vážně moc nepomáhala, ale šum deště se zdál uklidňujícím elementem. Nedařilo se mi však z hlavy vyhnat ten sen.

Mé tělo se převalovalo ze strany na stranu a pak jsem uslyšela skřípot, ne takový který je od starých dveří ale když někdo šlape na stoletá prkna, zvuk při kterém stojí všechny vlasy na hlavě. Chvíli zavládlo ticho a pak znovu jako...jako by někdo šel po schodech nahoru.

Vždyť jsem zamkla dveře ale...zamkla jsem i zadní které vedou z kuchyně? Co když je tohle opravdu nějaké doupě bezdomovců nebo drogových dealerů? Dům nebyl dlouho používaný...měla jsem před očima ty nejhorší scénáře a seděla jako na trní, pokrývku vysoukanou až k nosu jako vystrašené dítě, napjatě čekala a poslouchala zbystřenými smysly každé šustnutí.

Nepříjemný strach plížící se pod kůží jako jinovatka po sklech oken. Kousala jsem si spodní ret a pak znovu zaznělo zavrzání! Ale ne z venku ale přímo v mém pokoji! Proboha!

Dívala jsem se do tmy jako sova a pohybovala jen doširoka rozevřenýma očima. Lampa venku prostor kolem mě naštěstí stále osvětlovala. Ani nedýchám, protože ten zvuk šel z opačné strany...ze skříně. Skříně?

Stará velká skříň, největší kus nábytku v pokoji, už jsem asi opravdu blázen ale jedno křídlo dveří se mírně pootevřelo, možná tak na dva prsty, což vyvolalo onen skřípavý zvuk.

Vyskočila z postele a rychle si přitáhla nůž z nočního stolku, kterým jsem předtím dolovala víčko z konzervy jahod. Sice jsem nebyla vycvičena v sebeobraně ale pořád lepší než nic. Máchat nožem dokáže každý.

Plížila jsem se krok za krokem, nic se nedělo, nutila jsem mozek ke klidu ale měla jsem pocit jako bych šlapala do prázdna. Natáhla jsem třesoucí se ruku a prudce otevřela tu zatracenou skříň. Uprostřed se vznáší jediný červený balónek!

To mě poser. Tohle můj mozek nechápal ani náhodou. Málem jsem udělala do postele loužičku kvůli balónku?

„VTIPNÉ fakt ale není to ani za mák k smíchu!"

Zaraženě a překvapeně jsem koukala na červený balónek. Nic zvláštního a ani nebyl k ničemu přivázaný. Jen se tam tak pomaličku vznášel.

„Co tu k sakru všichni mají s těmi balónky?!“ Vykřikla jsem dopáleně.

Určitě si ze mě někdo musí dělat legraci, vsadila bych se že ty blbé věci někdo nastražil po celém domě. Stupidní dětská hra!

„Taky se budeš vznášet!“ Ozvalo se nečekaně zato hlasitě od dveří! V tichém pokoji to znělo jako výstřel z brokovnice. Dveře však byly z této strany zamčené. Tak počkat...

Vyskočila jsem centimetr do vzduchu a otočila, div jsem nenarazila hlavou do jedno otevřeného křídla skříně.

Ve tmě stála ona vysoká silueta a oči jí zářily oranžovožlutou barvou.

Krve by se ve mě nikdo nedořezal. Nebyla jsem schopná slova. Srdce mi bušilo, div z hrudi nevyskočilo a neodhopsalo někam do kouta.

Při dalším úderu blesku jsem spatřila i tu tvář.

KLAUN? To jako vážně? Takový děsivý pohled, výraz, úsměv. Vypadala děsivě, strnule ne jako někdo kdo chodí na oslavy a rozdává štěstí spíš jako spatné svědomí, které se ukázalo na pohřbu s úmyslem vás strašit.

Hleděl na mě a jeho lesklé rty se roztáhly do sebevědomého žraločího úsměvu.

„Budeš se taky vznášet maličká! Pojď se mnou!“ Náhle se rozběhl směrem ke mně neuvěřitelnou rychlostí jako sama smrt.

Má jediná myšlenka byla se zachránit, snažila jsem se nějak uhnout, ubránit. Zvedla jsem nůž, svou jedinou zbraň před sebe a chtěla toho šílence bodnout. Nožík mi však útočník vyrazil z ruky se psychopatickým smíchem.

Ta síla byla zarážející. Bolelo mě zápěstí.

Klaun se mnou praštil o otevřené křídlo skříně, až zavrzaly panty ale než jsem se stačila odrazit do protiútoku mrštně mě natlačil přímo do středu skříně. Vlezl za mnou a svou postavou zcela zakryl výhled na celý pokoj, jen jeho oči nepřirozeně zářily ve tmě a podněcovaly ve mně paniku.

„Zahrajeme si na schovávanou drahoušku, Pennywise si rád hraje, než si kousne do šťavnatého masíčka, lépe potom chutná,“ zašeptal hrdelně a zavřel skříň neskutečně pomalu aby prodloužil moji agónii.

„NE!“

Potom co i malá škvírka oddělující naprostou tmu od okolního světa zmizela, separovala jsem se co nejdál od toho šílence na opačnou stranu dřevěného vězení.

Něco mi chňaplo po rukou a obtočilo se to kolem mých zápěstích jako silná lana. Obě mi je přirazilo ke dřevěné stěně nad hlavou, zatímco jeho druhá ruka mi přejela po břiše jako břitva.

Několika ostrými drápy se zasekla za tričko, slyšela jsem jak se látka párá, stupňuje to ve mně hrůzu, která byla téměř hmatatelná a naplňovala celý ten malý prostor.

„Přestaň!“

Křičela jsem čelo na mírnou bolest, když se ostré hroty setkaly s mou kůží a zanechaly na nich táhlé škrábance. Před sebou jsem  viděla jen dvě černé zornice zasazené do zlatých koulí plných pobavení. Probodávaly mě, zkoumaly, vychutnávaly jako bych byla nějaký lahodný chod.

„Sladká, chutná...“ chichotal se zvráceným způsobem.

Zaúpěla jsem když mi něco steklo mezi ňadra. ON...on slintá? Nechutné! Já chci ven!

„Co jsi zač!“ Snažila jsem se získat odpověď na svou otázku a rozptýlit ho.

Klaunovy oči zachytily ty mé a pak se přiblížily, abych ucítila spalující horko na krku.

Čichal k němu jako pes, nos se mi otřel o kůži, zachvěla jsem se.

„Tss, tss, tss holčičko, chceš tak moc znát moje jméno? Chceš?“

To chování mi připomínala hravé dítě ale bylo v tom něco zákeřného co mě uvádělo v omyl.

Zadržela jsem dech když mi olízl krk.

„Jistě si vzpomeneš na svého kamaráda, někde v té tvé chytré hlavince to jméno znáš...“ dával mi nápovědu.

„Kašlu ti na to, nebudu hrát žádnou tvojí pošahanou hru, co jsi zač? Sériový vrah? Unášíš své oběti a pak je zakopeš v parku?“

Hrdelní smích mě polechtal zblízka na tváři, „nemyslím si že z nich ještě něco zbude co by šlo zahrabat.“

Všechny další otázky odřízlo chichotání.

Měl ohromnou výškovou převahu i co se týkalo síly, nevěděla jsem co mám dělat.

Na mysl mi přicházely samé urážky ale příliš jsem se soustředila na to co mě právě drželo v temnotě a zajetí strachu pramenícího v mém nitru, což nebyl lehký boj. Nic jsem neviděla a když se mi podařilo nohou kopnout ve vší zoufalosti do směru kde jsou dveře, držely jako zamčené.

Byly jsme uvězněni ve skříni, což je pro dva v malém stísněném prostoru pramálo místa. Záda jsem měla přitisknutá k prknu za sebou, kde jsem cítila každý svůj obratel a poslepu se snažila odrážet ty všetečné ruce, o kterých jsem nevěděla zda mě chtějí lechtat nebo morbidně ublížit.

Nechápu co to mělo znamenat? Chce mě zabít? Týrat? Znásilnit? Unést? A ty děsivé oči určitě nebyly normální.

Něco mi sjelo po břiše a kůži,  ostrého jako břitva, zatáhla jsem břicho ale i tak cítila novou bolest, škrábl mě. Vykřikla jsem nebo zakňučela?

Balón byl pořád nějakým zázrakem mezi námi a já ho tlačila na toho sadistického klauna v nějaké šanci, že ho tím udržím od sebe ale náhle se ozvalo hlasité prasknutí a to jediné co mě od něho dělilo bylo pryč společně s mými nervy.

„Bouchlo to, to jsem nechtěl,“ posmíval se škodolibě, „lekla jsi se maličká? Hodný Pennywise ti dá nový pokud budeš hodná holčička.“

„To je tvoje jméno?“ Divné stejně jako on jak o sobě mluvil ve třetí osobě...

V další okamžik se na mě jeho tělo přitisklo tak, že mi málem vyrazil všechen vzduch z plic a zpřelámal žebra. Zvedla jsem ruce a poslepu chytila jeho ramena, tlačila jsem a nic, navíc to nakažlivé chichotání ze kterého jsem měla husí kůži se objevovalo jako roj včel a zase kamsi mizelo.

„Jsem Pennywise tančící klaun ke tvým službám," představil se.

Jméno nebylo to nejdivnější, to bylo to co jsem cítila. Vůni sladkostí, popkornu a medu z jeho oblečení, něco co mě příjemně mátlo dokázalo omámit, že jsem měla chuť zavřít oči a vdechovat to.

„Co po mě zatraceně chceš?" Nadechla jsem se a má prsa ještě zakrytá tričkem se vtiskly do jeho starého kostýmu, naopak mě tlačily červené pompony, které měl místo knoflíků na hrudi.

Klaunovy oči byly tak nepříjemně blízko...polkla jsem.

„Další mladé maso. Čerstvounké! Dostávám hlad myško, a když jsem hladový přestává všechna legrace,“ zazněla šílená intonace.

Asi dostanu infarkt.

Jako by přede mnou stál psychopat, kterému už dávno přeskočilo, omyl přede mnou stojí psychopat, kterému už uletěly všechny zbývající kolečka!

Mohutná ruka ze mě servala zbytek rozsápaného trička, jež viselo na mém bezbranném těle.

Měla jsem spoustu práce ustát na nohou tu sílu, která mě při rvaní zbytků látky táhla dolů. Přes veškeré snahy se mi nedařilo Pennywise odstrčit. Pořád jsem doufala, že jde jen zlý sen, já se probudím a tohle se rozplyne jako mlha ale všechno bylo to tak reálné.

Zaječela jsem hlasitě vysokým sopránem v okamžik, kdy mě něco vlhkého olízlo po tváři. Dveře od skříně se překvapivě rozrazily a za krk s prsty omotanými pevně kolem něho mě ten šílenec táhl, kam se mu zlíbilo jako panenku jež někde naaranžuje.

Nohy mi jezdily po podlaze ve snaze se vzepřít, avšak marně. Ruka v rukavici povolila stisk a to je jako by mi pod nohama někdo podkopl židli. Spadla jsem na zem na kolena k jeho nohám.

Lapala jsem po dechu a kašlala, bolel mě každý nádech do plic.

Nečekala jsem že přijde ještě něco horšího ale ten klaun sevřel moje vlasy.

Neohlížel se za mnou a táhl mě neúnavně dál. Šoupal mě po podlaze směrem k posteli, kde zůstala pohozená pouze deka na staré matraci.

Neskutečně to bolelo, až mi to vehnalo slzy do očí.

Dvě velké ruce mě popadly a hodily nahoru.

„Mladé mladé mladé….Čerstvé čerstvé čerstvééé,“ vykřikoval šíleným hlasem. Neměla jsem pochybnosti o tom, že ho to bavilo.

Dopadla pohozená na postel jako nějaký hadr a prach se rozvířil jako sněhové vločky, mé oči se rozkoukávaly, co se děje. Z venku do pokoje svítila lampa ukazující s kým mám tu čest.

Pohled na něho bylo to nejpodivnější co jsem v životě viděla a přitom jaksi známé, staré, zakořeněné v mé mysli překryté horou vzpomínek.

Měl velkou hlavu, větší než člověk, vlasy po jejím obvodu mi připomínaly šlehající plameny, velké rty a oči dravce přetékající čímsi zákeřným a zlým.

Prohlížel si mě a do toho jsem střídavě zrychleně dýchala i křičela.

„Pojď se vznášet malá!" Lákal mě a já netušila co to znamená ale ten zlověstný podtón nevěstil nic dobrého.

Cítila jsem jako by mé srdce mělo explodovat, možná už to i udělalo, nebyla jsem si jistá ničím.

Jsem ještě vůbec naživu?

Pokud ano dlouho nejspíše nebudu. Ležela jsem tam, napnutá jako struna, polonahá, vystavena jen v kalhotkách držících na bocích a ten klaun se na mé tělo ani nepodíval jako by ho nezajímalo, měla jsem podezření, že mu jde výhradně jen o můj strach zakořeněný v očích než o něco tělesného.

Postel byla přilepená ke zdi, takže jediný únik se zdál možná přes tu hororovou postavu, kterou jsem teď viděla dost jasně a dost blízko na to, abych rozpoznala jeho bílý odlupující make-up. Velké rudé rty a celý starověký kostým Pierrota dělaly hroznou vizáž někoho, kdo se neštítí ničeho, bohužel v tom nebylo ani zrníčko romantické komedie jak jméno naznačovalo. V klaunově tváři byly různé falešné emoce.

Snad bych vyskočila i z okna kdybych se k němu dostala, takhle jsem se jen sunula dozadu ke zdi ale ruka v rukavici hravě chytila můj kotník a strhla mě prudce zpátky.

„Ale, ale, ale, kamarádovi se neutíká a Pennywise chce být tvůj kamarád,“ zakýval ukazováčkem, který schoval za rozpustilý úsměv.

Prsty měly ocelový stisk, až jsem měla strach, že mi rozdrtí kotník.

„Co po mě chceš? Chceš mě zabít?!" Vykřikla jsem po něm ale Pennywisovy oči hrály duhovými barvami jako bych měla hádat svůj osud. Sledoval mě jako dravec svou kořist.

Poprvé v mém životě kdy se na mě někdo díval takovým zvrhlým způsobem a bylo to naprosto špatně, u jiného muže by mě to možná přitahovalo ale tohle? Do prdele ten přízrak patřil do muzea kuriozit nebo na titulní stránku: hledá se nebezpečný šílenec.

Tak jako tak mi docházela trpělivost.

„Pšššt, pšššt holčičko, ty si nerada hraješ? Je na tobě tolik míst které bych chtěl prozkoumat," klaunův hlas byl stejně nevyzpytatelný jako vzhled. V jednu chvíli byl hravý a jemný a ve druhé prudký a drsný.

Jednou jsem mrkla a on na mě vyskočil jako králík, bylo tohle vůbec možné? Jeho váha mě zabořila do matrace, seděl mi na bocích a nakláněl hlavu vpravo a hned vlevo jako by se rozhodoval co se mnou teď udělá a že to nebude nic dobrého.

„Taková roztomilá panenka, nejdříve ji svlékneme a pak oblékneme nějaké hezké šatičky,“ až teď se jeho pohled zaměřil na má odhalená ňadra zvedající se v zoufalé snaze o nastolení klidu.

Drápy mi svými špičkami obkroužily pravé prso a pak mě polechtaly na boku.

Nesmála jsem se.

„Ale copak tady není někdo lechtivý?“ Zase ten zákeřný šepot.

Jako by mě Pennywise zkoušel, přiložil chladný nos k mému břichu a jel s ním po kůži skrze cestičku mezi ňadry až ke krku.

Vykřikla jsem a jemu to dělalo dobře, cítila jsem jak se třese nedočkavostí vyloudit ten zoufalý zvuk znovu.

Dech zůstal blízko mému hrdlu, které jedním drápem hladil a otíral se o něho jako by se s ním mazlil.

„Budeš si se mnou hrát, budeš brečet až budu chtít, uvidím každou tvou slzu a budeš se třást, až ti to přikážu ale vždy," dlouze se nadechl a znovu přivoněl k mé kůži, „vždy ze mě musíš mít strach."

A já ho měla, neskutečný, teď jsem ale alespoň věděla co chce.

„Strach je přirozený, nech ho plynout...“ Zašeptal mi hluboce do ucha a to mi poslalo mráz po zádech na místa, které bych teď cítit vážně neměla.

Studený pot se rojil po celém mém těle.

Pennywise přejížděl prsty po těle a nasával tu hrůzu, která se ve mě odehrávala. Svým špičatým jazykem zkoumal krk, tváře, rty…rtech, které se třásly. Zuby drkotaly.

Ostré bodnutí když drápy pronikly z boku do mého těla rozdělily mé rty lehce od sebe a jeho jazyk vjel bez dovolení mezi ně, aby ochutnal můj strach přímo z životodárného zdroje. Uhnula jsem hlavou, ale byl to špatný tah, přízrak mě ihned chytil za bradu. Natáčel ji zpátky k sobě.

„Dlouho jsem si s nikým nehrál, musíme stihnout hodně…Hooodně moc her maličká! Celé ty roky...“

Ruka znovu jela po boku, lehce zajížděla drápy do kůže, ale ne do krve jako předtím. Odměnila jsem ho polekaným výkřikem. Zatraceně co ten sadista chce?

„Tak budeš si chtít hrát?“ Ptal se Pennywise pokleslým hlasem ale nemyslela jsem si, že je to otázka na kterou bych mohla dát odpověď. Bylo mi jasné, že musím nějak reagovat i když bych mu nejraději plivla do tváře.

„Hej moje kůže není modelína,“ zanaříkala jsem ale jako by mě neslyšel jen udělal téměř soucitný výraz.

„Nerad bych ptáčkovi ubližoval ale když neposlouchá, musí se mu přistřihnout křidélka aby neuletěl a ty už neuletíš holubičko, už od Pennywise neodejdeš, nikdy, nikdy, nikdy.“

Kde na tohle zase přišel? Kdy jsem mu něco takového řekla nebo slíbila? Už jsem se nadechovala k nepříliš hezkým slovům, když své pařáty čím dál tím víc tlačil do mé kůže, kde začínaly zanechávat výraznější stopy.

„Dost, přestaň!“ Zaúpěla jsem bolestí, protože špičky černých jehel zajely moc hluboko, až jsem měla pocit, že to bylo tentokrát do krve. Prohnula jsem se v zádech proti němu ale klaunova druhá ruka mě chytila pod krkem a lehce zmáčkla.

Nedusila jsem se, ale cítila jeho převahu nad mým životem a to bylo přesně to co chtěl.

To co se tu dělo přesahovalo všechny hranice chápání a přitom lákalo objevit to tajemství ukryté v jeho nitru ale byla jsem příliš vyděšená, než abych to dokázala vidět.

V marném pokusu jsem zaklonila hlavu, abych klaunovy prsty donutila více rozevřít ale spíše se ještě více utáhly jako lano na oběšenci.

„Prosím, neubližuj mi! Co jsem ti sakra udělala?" Zasyčela jsem s přivřenýma očima a odolávala slzám bezmoci ale ty ode mne kurva neuvidí!

Bohužel se na mě díval tak jako by je vidět chtěl. Tahle jeho pošahaná hra trvala příliš dlouho.

„Udělám všechno co chceš, když mi neublížíš," snažila jsem se smlouvat, ale to poslední na co jsem teď myslela bylo se vzdát téhle sadistické zrůdě.

Jak však  bojovat proti vlastnímu strachu? Musela jsem získat nějaký čas a když budu na jeho straně možná přežiju ale byla spolupráce opravdu to co chtěl?

Pennywisovy sliny mi začaly stékat na prsa jak jsem se víc a víc utápěla v beznaději, studené, nechutné, táhly se dolů až se vsákly beze stopy do matrace pode mnou.

On mě vážně sní!

„Budeš moje sladká malá holčička, před lety jsem si tě vybral ale ty jsi utekla aby ses ke mně zase hezky vrátila," opakoval jako posedlý, v Pennywisových očích bylo nyní něco nebezpečného, maniakálního jak se z ničeho nic zamračil.

Úsměv se protáhl do tmavých kontur a jeho kočičí duhovky měly ledový nádech jako by si rozpomínal na ty roky samoty strávené v černé díře.

Naháněl hrůzu když se smál ale o to větší strach jsem měla když mlčel.

„M...my už jsme se setkali?" Klaunův úšklebek mluvil za vše.

Jak? Kdy? Nic jsem si z Derry nepamatovala vyjma dětských narozenin a cesty ze školy, pár matčiných úsměvů, vůni koláčků a popkornu...toho který jsem z něho cítila ve skříni. Pojala jsem hrozné podezření, co když měl pravdu a my jsme se opravdu znali? Nejistota ve mně zakořenila tak jistě jako jsem se roky snažila samu sebe z nějakého důvodu přesvědčit, že tu není nic co bych tu mohla hledat...

V tu chvíli jsem se odvážila k zásadnímu činu, natáhla jsem ruce dopředu a prudce do Pennywise strčila s úmyslem ho shodit z postele a utéct i kdybych měla běžet nahá na policejní stanici...

Jestli jsem s tím klaunem měla něco společného, ať skončím v pekle!

Navzdory klaunově zastrašující výšce a hmotnosti ho to lehce nadzvedlo.

Nejspíše to nečekal. Moje šance!

Podařilo se mi vymanit ze sevření té zrůdy a seskočit z postele. Rozeběhla jsem se směrem ke dveřím, které jsem rychle otevřela a zmizela pryč z pokoje jako by tam hořelo.

Každý zatracený řez mě bolel jak označil mou kůži.

„Hrajeme si! Hrajeme, hrajeme, hrajeme! Chytím tě můj sladký koláčku,“ tleskal za mnou a jeho zvučný děsivý hlas plný nadšení a radosti mě honil po domě a pronásledoval na každém schodě.

Co jsem komu udělala!

V tom zmatku, napětí, strachu a tmě jsem špatně došlápla a poslední tři schody dolů jsem těžce nezvládla. Ztěžka mé tělo spadlo na špinavou zem.

Rychlé cupitání za mými zády se rychle se smíchem přiblížilo.

Tohle vážně dokázalo zkazit den.

V jednu chvíli si pískal cirkusovou melodii kdesi nahoře Neiboltova domu u v druhou chvíli byl těsně za mnou...

Jak sakra?!

„Dlouho jsme se neviděli Minnie, snad ti nebylo smutno," usmál se sladce jako sám ďábel než ke mě udělal krok...

 


 

Tak lidičky po mnoha fanfiction na téma TO od úžasného pána hororu Stephana Kinga, kterému se klaním jsem vytvořila tuto zběsilou pokroucenou povídku, která bude obsahovat několik kapitol. Bude kratší ale jak se znám pořád něco připíšu navíc ale i tak nebude dlouhá zato výživná a pořád se v ní něco bude dít. Budeme odkrývat spletitou minulost naší statečné hlavní hrdinky Minifred která se vrací do Derry, aby našla něco co za sebou už dávno nechala a nechtěla to najít.

Co mají s Pennywisem společného jsou opravdu tak rozdílní nebo mají tolik společných věcí kterých byste se měli děsit?

Příběh je hororový, romance, erotika, bude v něm přátelství, nenávist a velký mix emocí.

Snažila jsem se držet vražedné maniakální povahy Pennywise jako předlohy z filmu 2017, bohužel jsem nečetla knihu, což mi odpusťte jistě to jednou napravím.

Jinak příběh se bude odehrávat v časovém období, kdy Pennywise zabije malého Georga. Ještě uvidíme zda se některé skutečnosti budou spojovat nebo se úplně odkloní jiným směrem. Vzala jsem do rukou hodně inspirace, takže se posaďte a čekejte na další díl!

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 07. 2019 - 11:49 | Rubrika: Červené balonky





Komentáře

Mia | 11. 04. 2020 - 14:39:22 | Reagovat

Tak toto je Brutal... Milujem tuto poviedku. Ako aj ostatné... Ale toto bože ešte že sú ďalšie kapitoly lebo neviem ako by som to prežila.


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.