Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

21. Kapitola - Tma

 

Kapitola 21

Tma

 

 

Vzduch byl naplněn střelným prachem a vůní ohně, síry a železa. Slunce jež vykukovalo za pohořím se zase nořilo do mraků, vypadalo to že bude pršet ale těch pár paprsků se ještě odrazilo od stříbrné nápravy vlaku a nepříjemně oslepovalo oči.

Weyland zahodil vykouřenou cigaretu kamsi za sebe, i kdyby od ní něco chytilo, zanedlouho tu bude kráter velikosti Černobylu. Nezáleželo na tom.

Vojáci, kteří než se vrátí ke svým autům, se v dálce bavili se strojvedoucím, který měl vlak dopravit na předem určené tajné místo na severu.

Už tu pobíhalo jen opravdu pár lidí, zbytek dával pozor na cenný exemplář ve městě.

Byl tu však ještě jeden nebo dvě, zajímavosti o kterých Adam mluvil.

Muž v dokonale střiženém obleku dlouhými kroky zamířil ke konci poslední nápravy.

Prohlížel si nic neříkající vagón s logem společnosti Weyland corp. Lesklá zlatá křídla vypadala jako vojenský letecký znak, který měl lidi varovat aby se k něčemu takovému nepřibližovali, jelikož to mohlo být nebezpečné a v tomto případě smrtící.

Weyland už chtěl natáhnout ruku dopředu aby se dotkl kovu, když ho někdo chytil kolem kotníku u nohy.

Nelekl se, kdyby se ho chtěl někdo zbavit měl mezi tím vším zmatkem jedinečnou příležitost ale tento plánovaný projekt byl přísně tajný do té míry, že byť jen podezření na někoho, kdo se projevoval podezřele čekal nepříjemný výslech a i smrt.   

Ne, nebyl tu nikdo kdo by nebyl jeho spojenec a těch málo přeživších už bylo uloženo k odjezdu.

Weyland blahosklonně shlédl na to co se mu nepříjemným způsobem plazilo po nohavici a dělalo na ní mastné i krvavé fleky. Zamračil se.

Tělo které považovat za mrtvolu, se slabě pohnulo. Stisk kolem nažehlených kalhot

byl však dost silný na to, aby věřil že je v něm ještě život.

Muž něco zachraptěl a slabě si odkašlal, nebylo mu rozumět ale jistě prosil o pomoc.

Vizionář nadzvedl obočí a přesunul nabitou zbraň, shodou okolností tu stejnou, která Buda předtím střelila přímo na něho. Hlaveň mířila na chvějící se hlavu ale jako by se mu v té vlastní něco mihnulo, tentokrát se rána neozvala.

Živými dobrovolníky by se nemělo plýtvat, bůh je mu svědkem že on nebyl muž, který by nevzal nic co by mu nebylo k užitku, pomyslel si ironicky.

Vytáhl proto z kapsy laserové ukazovátko, které vypadalo jako tenká baterka a na těch padesát metrů posvítil vpředu na vojáka, aby si ho všiml a zavolal jej k sobě.

Udýchaný voják k němu dorazil o chvíli později.

„Toho muže hoďte do prvního vagonu k ostatním, ještě žije ale brzo si bude přát, aby nežil," ušklíbl se Weyland prozaicky.

Voják odstrčil z hrudi svou zbraň, aby mu nepřekážela a obrátil tělo na zemi na záda. Bud skoro nevnímal, krev z nové i staré rány obarvila jeho celý předek, takže to vypadalo ještě hůř, než ve skutečnosti bylo. I tak ho však voják chytil zkušeně kolem paží i ramen a táhl ho dopředu po zemi, aby mu ještě více neublížil.

Weyland chvíli sledoval rudou stopu, jež za sebou zanechávali a pomyslel si, jestli ten muž přežije převoz. Podle oblečení nevypadal jako civilista, ne pečlivě šité maskáčové kalhoty a tvrdé kanady na nohou vypadaly na armádu. Není divu, že měl tuhý kořínek...

Vizionář se přestal trápit původem neznámého muže a zaměřil se zpátky na kovovou skříň. Přímo před ním bylo kulaté červené tlačítko. Stačil jediný stisk, aby to co bylo uvnitř téhle narozeninové krabice pustil ven. Byl by však hlupák, kdyby to udělal.

Ne, místo tohoto aktivačního knoflíku stiskl jiný, který byl daleko zajímavější.

Stěna před ním měla i jiné speciální vlastnosti podobné jako jednostranné výslechové policejní sklo vhodné na špionáž viníka. Stěna přestala být na první pohled kovová a zprůhledněla. Materiál protkán novou pokročilou technologií mu naskytl pohled na něco opravdu zvláštního co ještě neviděl.    

Uvnitř vagonu byla hrobová tma, kdyby byl materiál jen průhledný nestačilo by to na to, aby vůbec něco zahlédl a tak vše co vydávalo byť jen trochu tepla, se zvýraznilo jasně zeleným odstínem.

Uvnitř byla vidět zprvu jedna obrovská postava, která připomínala xenomorfa jen byla ještě větší. Zelené světlo podobné nočnímu vidění, však krylo druhou menší lidskou osobu, která právě teď vystoupila z vetřelcova stínu a popošla slepě ke zdi přímo, kde Weyland stál. Skoro to vypadalo jako by ho viděla i ona a šla ho prosit, aby ji propustil ven.

Jakmile však dlaněmi nataženými před sebou ucítila tvrdý materiál otočila se, přitiskla k němu zády a sklouzla do sedu hlavu schovanou v rukách, ramena poraženecky svěšena.

Samo o sobě na tom nebylo nic výjimečného, až na to že za celá ta léta neviděl, aby se člověk přiblížil ke xenomorfovi bez toho, aby ho neroztrhal na kousky.

Bylo úchvatné takový jev pozorovat.

Fascinující.

Weyland se zájmem sledoval obrys té statečné ženské postavy a svitla mu naděje, byl si jistý, že ať výchovou nebo něčím z nepřeberného množství technologie docílí toho ochočit si tyto fascinující nebezpečné tvory ale nyní viděl, že i přes deset let neúspěchu ne tedy bez jistého pokroku je této skutečnosti možná blíže než si myslel...     

 

*************************************************************************************************

 

Tma.

Nic jiného kolem nebylo než tma a čas, který plynul neskutečně pomalu pro každého chyceného v pasti. Cítila jsem se jako zvíře. Přesněji Adamovo pokusné zvíře.

Ten stroj mě znovu převezl.

Nejraději bych jeho zbytek hlavy seznámila s kladivem a nechala sešrotovat.

Jímal mě ve svých prstech vztek jak na něho tak na sebe, že jsem s tím nic nedokázala udělat vyjma toho, že jsem si užila jaké to je dostat bleskem. Paralyzér byl pěkně nepříjemná novinka. 

Frustrovaně jsem přešla z jedné strany na druhou a pak znovu, napočítala jsem přesně osm kroků. Něco uvnitř mě umíralo, byla to naděje že se z téhle klece nikdy nedostanu a než tu stačím pojít, dříve mě jistě sežere Bee, až dostane hlad.

Byl pořád nervózní, slyšela jsem jak jeho drápy na nohou cvakají na podlaze, přemisťoval se nebo se dotýkal stěn. Syčení jsem ale nevnímala, snažila jsem se vypořádat s vlastními černými myšlenkami a strachem o život, nakonec jsem se svezla k zemi zády opřená o zeď vagonu a těžce vydechla.

Lokty jsem opřela o kolena a hlavu položila do dlaní. Byla jsem vyčerpaná. Neskutečně vyčerpaná úsilím od něčeho čemu se říká přemýšlení.

Kam tohle sakra povede Wando? Budeš jen další kousek masa houpající se na rybářském prutu?

Náhle se vlak pohnul, nečekala jsem to, nerozjížděl se pomalu jako osobní vlak ale doslova s vámi trhnul jako by vás chtěl vytáhnout ze sedadla.

Vyvedlo mě to z rovnováhy a já se rozplácla o tvrdou zem, až mě bolela brada. Zanadávala jsem.

Bee se ošil ale zřejmě prudký pohyb ustál, jinak už by ze mě byla placka. 

„Jedeme..." vydechla jsem a znělo to vážně nevěřícně, bylo po všem. Žádná záchrana, žádný šťastný konec princezny a draka.

Bud byl mrtví, teď jsem to věděla určitě, jinak by nás už dávno pustil. Možná jsem si tuhle pravdu nechtěla přiznat po všem tím, co jsem prošla jsem tak lpěla na svobodě...

Do prdele, tohle bylo tak nespravedlivé. Tolik snahy potu i krve a k čemu? Že jim sama vlezu do vlaku.

Tohle bude ten největší počin v mém životě Wando.

Slzy vzteku se mi draly do očí a já několikrát zabušila pěstmi do podlahy jako vztekající se dítě.

Nechtěla, nemohla jsem se s tím smířit, musela tu být někde nějaká skulinka, jak se dostat ven. Mozek, který ale myslel racionálně mi říkal že je to marné, copak jsem měla nějaký šroubovák? Něco čím bych zkratovala ovládání dveří jako Indiana Jones a pak skočí do křoví jako Lara Croft?

Neměla jsem ani čím vzteky švihnout o jednu ze zdí. Půllitr by se hodil.

Ležela jsem bez síly vstát. Tělem mi probíhaly otřesy jedoucího transportéru napříč krajinou. Moje město a okolí bude zanedlouho rozprášeno nějakou atomovou bombou a nikdo se nic nedozví. Ve zprávách to proběhne jako politováníhodná nehoda, výbuch smyšleného ropovodu, který tudy ani nevede a celá Amerika bude smutnit. Moje identita bude přesunuta na listinu zemřelých. Ironické že? Ne, že by na tom kurva záleželo, za pár hodin ze mě bude stejně jen potrava pro těch zbývajících pár zrůdiček.

„Bee to není fér..." zaúpěla jsem do rukou, „co si teď počneme? Máš nějaký nápad?"

Odpověď samozřejmě nepřišla, můj velký hrozivý Hádův psík sice poslouchal, možná i rozuměl ale chyběli mu hlasivky.

„HSSSS..." zasyčel.

„Přesně to jsem si myslela."

Prostorem se ozvalo zašustění a pak mi na dlaň dopadla studená kapka.

„Ale fuj," povzdechla jsem si nad tím, že to monstrum které se mi lepilo na paty slintalo.

„Doufám, že nemáš hlad, nemám v kapse žádné maso ani čokoládovou tyčinku," mluvila jsem s ním jako s dítětem a kupodivu to trochu ulehčovalo můj depresivní stav.

Blízko mé hlavy se ozvalo něco jako odfrknutí.

„Dobře ty je nemáš rád ale mě by klidně stačila," pohnula jsem rukou a něco nahmatala, zřejmě to byla jeho noha. Prsty jsem zkoumala silný kupodivu spíše tupý dráp a pak celý prst. Vypadalo to, že byly celkem čtyři rozprostřené kvůli stabilitě a mezi nimi jakási tenká blána. Pamatovala jsem si, jak dobře umí plavat, bod pro něho. Chodidlo bylo však opravdu velké větší, než maximální chlapské číslo 49. Tak nějak mi to připomínalo dinosaura a Jurský park, menší Tyranosaurus Rex.

„Promiň Bee, že jsem nás dostala do takovéhle situace," s odevzdaností jsem ho několikrát přátelsky poplácala po noze.  

„Takhle to vypadá, když chci někoho zachraňovat jako toho kluka ve škole, kterému jsem dala lepší známku a on se pak na nějaké učení úplně vykašlal. Copak můj život nebyl dobrý? Ráno do práce a pak domů, víkendy u jezera s knížkou. Nechtěla jsem toho moc, plat mi stačil a na ty rozmazlený zmetky co mi lezli ve třídě na nervy jsem si zvykla. Nebyla jsem špatná, známkovala jsem přívětivěji než bych musela, obědy jsem platila v čas stejně jako nájem."

Bee mě poslouchal a začal mě v půlkruhu obcházet jako by se snažil přemýšlet nad naší situací.

Nečekala jsem, že něco vymyslí, jedině kdyby se proměnil na supermana a svým laserovým pohledem propálil díru ve dveřích.

Docela směšné že, ale nechte mi alespoň ty představy. Už takhle bylo nepředstavitelné co kroužilo jen několik stop ode mě a nepokoušelo se mě to sežrat.

Zvláštní věci se prostě dějí.

„Myslíš že nás zabijí?" Žádná odpověď jen dunivé kroky.

„Tebe ne, jsi příliš cenný exemplář ale já? Jen pár kostí, těch jsou na Zemi hromady. Nedělám si příliš velké naděje už teď mi někdo určitě píše nekrolog na pomník."

„Wanda Astonová, bezmála chudá obětavá učitelka základní školy zemřela při strašné nehodě s dalšími pěti tisíci lidmi v malém městečku Hollyhope při výbuchu v dolech na střelný prach, při kterém město beze stopy zmizelo. Největší tragédie za posledních padesát let," dramaticky jsem pronesla sama pro sebe.

Náhle mi na hlavu dopadla xenomorfova ruka, dlouhé prsty dokázaly uchopit celou mou hlavu bez sebemenších problémů a k mému překvapení napodobil mé gesto s jeho nohou. Třikrát mě poplácal po vlasech tím neskutečně uklidňujících způsobem, kdy jsem bouchala bradou o podlahu.

Přesně to jsem potřebovala. Empatii, která bolela mé zuby.

„Děkuji Bee," snažila jsem se o vlídný tón v rámci mezí, věděla jsem že velmi dobře rozumí odchylkách v intonaci hlasu a to poslední co jsem potřebovala bylo ho rozčílit nebo urazit.

Urazit? No, prostě něco co by si bral osobně...

Promnula jsem si bolestivou bradu jako Silvestr Stallone po drsné bitvě v mexickém baru, kde srovnal všechny zlé gangstery na hromadu.

Jakmile se ta nestvůrná ruka stáhla, chytila mě za zápěstí a trhnutím mě přitáhla víc dopředu.

Všechny moje svaly zaprotestovaly nad takovým hrubým zacházením. Zavrčela jsem ale naštěstí mě pustil a já myslela, že se mnou bude vymetat podlahu nebo, že mě zvedne a bude si se mnou hrát jako s panenkou.

Kupodivu jsem zůstala ležet s pomalu vykloubeným ramenem. Podlaha byla naštěstí taktéž kovová, jinak bych si musela poslepu vytahovat třísky.

„Bee co to děláš?" Zúpěla jsem dopáleně.

Ozvěnou bylo hlasité zasyčení. Co jsem z toho měla vyvodit? Z toho co vím, nám momentálně nehrozilo žádné nebezpečí a Bee se také nechoval nijak agresivně, což se spíše očekávalo i to, že mě při tom zašlápne, až se bude pokoušet demolovat vagon.   

Prostě podle sluchu a otřesů se pohyboval kolem, dokud se nezastavil. Kde? To byla otázka.

Až když se mi něco otřelo o nohu jsem věděla, že je za mnou. Odtáhl mě proto, že by za mnou jinak neprošel ale...

Náhle mi tiše zasyčel u ucha, málem jsem strachy vykřikla, opravdu v plížení byl vážně mistr, stejně jako někoho vyděsit k smrti. Protočila jsem oči.

Dvě štíhlé tlapy mi dopadly na ramena a doslova mě přitiskly k zemi jako by řekl: takhle buď a ani se nehni.

„Děkuji, masáž jsem vážně potřebovala," zamumlala jsem ironicky. Vážně bylo těžké mu rozumět co se děje v té banánové hlavě nebo ne?

Drápy sklouzly po mikině, zasekávaly se o zmuchlanou látku jako by něco hledal. Doufala jsem že to není zbraň, protože tu si nechal Adam a já Beeho nemohla nijak ohrozit se svou muší postavou zápasníka.

Co jsem ale vážně neočekávala bylo, že ty svoje dlouhé chmatácké prsty zasekne za okraj mých kalhot a ty mi pak shrne ke kolenům.

Vážně super dětská hra. HAHA.

„Tohle není vtipné, právě prožívám depresi Bee to znamená, že všichni kolem mají být smutní a přešlí, ne že mi tu koukají na zadek. Není to vůbec legrační."

Studená slina mi ukápla na lopatku a já jí ucítila na kůži, jakmile prosákla látkou.

Zvedla jsem se na lokty ale byla jsem znovu nekompromisně sražena dolů.

Zlověstné syčení kolem hlavy jako roj včel by mi říkalo, že mám být zticha.

Přejel mi mráz po zádech nebo spíše po holém zadku.

Ve tmě nebylo absolutně nic vidět, což vůbec nepomáhalo a když se mě něco dotknulo z boku na žebrech, vykřikla jsem.

Drápy sklouzly na břicho pode mě a objevily se na druhé straně boku. Skoro to budilo dojem, že ta nebohá příšerka se tak bojí, že se chce přitulit ke svému živému plyšáku.

Jenže tohle gesto mělo zcela jiný prostší podtext. Hra jiného druhu. Dlouhá paže mě hravě nadzvedla a já si musela kleknout na kolena...

A sakra, se staženými kalhoty ve tři čtvrtě stehen jsem musela být vážně tupá, abych nevěděla co to znamená. Hold Bee si chtěl vybrat svou daň za to, že mi neokouše každou kůstku v těle.

Tak počkat, neslibovala jsem mu to u těch popelnic?

Dobře, teď a tady jsem se tomu nemohla vyhnout, natož se vymluvit na bolest hlavy i tak jsem se ale pokusila prostrčit své ruce pod tělem a tlačit jeho ruku pryč.

Nehnula se ani o kousek, spíše se mi jeho drápy lehce zaťaly do kůže.

Zaúpěla jsem nad tím přátelským štípnutím a cítila jak se mi obtiskuje ta drsná textura do pokožky, aby pak policie měla z čeho určit stopy po pachateli až na to, že moje tělo sotva skončí tak, aby někdo dokázal vůbec určit, jestli šlo o ženu nebo o muže.

Prostě jsem dál spočívala na kolenou s vyšpuleným zadkem, než se o něho něco otřelo. Bylo to slizké o tom žádná. Ta zvláštní tekutina mi stekl po pravé půlce. Otřásla jsem se, bylo to jako na sebe plácat želé při nějaké perverzní technice.

Za jiných okolností bych křičela a házela sebou, jenže tady nebylo kam utéct, stačilo aby se otočil a chytil by mě do spárů a pak by to bylo s princeznou mnohem horší.

Nadechla jsem se, moje nervozita stoupala. Nemohla jsem si na to sakra zvyknout, když vám něco obrovského syčí do ucha, taky byste byly jako na trní jestli vám nejdříve neukousne hlavu a až pak vás neznásilní.

„Dobře, tak ať to máme za sebou," zatnula jsem zuby a čekala na nejhorší.

Velký xenomorf byl všude kolem mě, lehce by mě zakryl vlastním velkým tělem, teď však jako by čekal na můj souhlas, což byla blbost. Tohle mimozemské stvoření nepotřebovalo ničí souhlas, prostě si dělal co chtěl poháněn instinkty.

Velká kapka slizu znovu ukápla na můj zadek, bože na tohle si nikdy nezvyknu.

Pak se ta věc přiblížila, když se Bee ohnul.

Špička penisu přejela od shora dolů po mém klíně, těžká a tuhá. Zrudla jsem rozpaky při kontaktu s mým horkým místem. Konfrontace se slizem byla podobná lubrikačnímu gelu a přitom tak děsivě jiná.

Srdeční tep se mi zrychlil a tělesná teplota se blížila horečce sobotní noci.

Úzký žalud hledal ten otvor dovnitř a tak se otíral o každý kousek mé spodní části jako by se nemohl trefit. Někomu by to připomínalo nezkušeného milence, který ovšem v žebříčku hitparády překonával veškeré meze na úchylnosti roku.

Bee však věděl přesně, odkud pramení to spalující teplo, jen mě svým způsobem chtěl připravit na nevyhnutelné, které přišlo v podobě jednoho dlouhého proniknutí.

Vyrazil ze mě dech, nepřeháním.

V jednu jedinou chvíli se moje tělo napnulo a projela jím rozkoš z vetřelcovy maximální velikosti. 

Moje vnitřní stěny ho svíraly pevně, než se povolily společně s mým výdechem.

Zubatá ústa nad mou hlavou jen posměšně odfrkly.

Několik kapek sekretu sklouzlo přímo po mé jeskyňce přes podbřišek na břicho.

Kolena se mi roztřásla, když se ode mne vzdálil a zase přirazil. Vláčně se do mě soukal jako by si to vychutnával parchant. Trvalo to věčnost a já byl lhala, kdybych řekla, že mě to nevzrušovalo. Ve tmě jste si mohli představit cokoliv, třeba i obrovského opáleného svalovce s bronzovou kůží a hodně obdařeným přirozením, jehož ego bylo oprávněné.  

Prvních pár vniknutí bylo mazlivých i bolavých, možná se mu zamlouvala úzkost uvnitř, než se přizpůsobila jeho penisu a pak začal přidávat na tempu.

Každopádně se mnou každé naše střetnutí pohnulo jako by mě někdo kopnul.

Sténala jsem, hlasitě a jeho to dělalo šíleným, cítila jsem jak se mu napínají svaly na ruce to byla jediná část kromě penisu, kde se mě dotýkal.

Chvíli to pokračovalo a já měla klín zmáčený víc, něž kdejaká slavná pornohvězda.

Nečekaně mě Bee zvedl do vzruchu. Otlačená kolena mě už nebolela, nohy visely volně dolů a jediná potíž byla v tom, že jsme na sobě pořád měla kalhoty.

Něco se mi náhle prosmýklo mezi stehny. Aligátoří ocas vztekle zatlačil na ten kus oblečení, aby ho setřásl z nohou. Podařilo se mu to i s botami.

Frustrace xenomorfa poháněla a byla s každou vteřinou horší, kdy nebyl uvnitř mě.

Teď mé tělo přitiskl na svůj kostěný hrudník, či spíše jsem do něho narazila až mě zabolely lopatky.

Druhá nestvůrná ruka se mi připlácla na ústa. Čekala jsem, že mě chytí za krk jako jinou oběť, jelikož tam bylo slabé místo každé bytosti ale nejspíše mu to stačilo.

Bee se prohnul, penis prostrčil mezi mýma nohama a jeho špička mi narazila do břicha jako bych na něm pánví seděla.

Dobře měla jsem teď jedinečnou možnost a možná jsem se i zbláznila ale já chtěla vědět...prostě si na něho sáhnout.

Hned jsem věděla, že je to blbost ale zbijte mě za to.

Vlhký sekret se mi přilepil k žaludku a než stačil svůj obrovský úd odtáhnout, poslepu jsem po něm sáhla.       

Už po prvním hmatu mých zvědavých prstů jsem vnímala napnuté žíly jako provazy. Připomněla jsem si, že má místo krve kyselinu, něco tak smrtícího jako žádný jiný tvor. Nešlo mi to na rozum a možná to ani nikdy nepochopím ale svým způsobem to byl smrtící zázrak.

Bříška prstů jsem posunula vzhůru, délka byla ohromná a tam, kde měl normální muž širší žalud se vetřelcův penis spíše zužoval do špičky, než rozšiřoval. Ze samotného vrcholu odkapávalo to lepkavé...

Náhle mi to došlo. Byla to jen teorie ale co člověk nevymyslí. Co když ten zvláštní slizký sekret není jen nějaké pojidlo, co když je to samotné sperma, tedy velké množství spermatu? U lidských mužů se také stává, že během sexu začnou vylučovat nepatrné množství semena.

Ať to bylo jakkoliv, moje drzé ohmatávání se nesetkalo s nadšeným přijetím.

Xenomorfův hrudník se zachvěl a já málem ohluchla, když mě okřikl. 

Jo, jo, ruce pryč.

Pracka na břiše se více utáhla a nalepila mě na to nestvůrné tělo, zatímco pařáta na ústech se mi silně tiskla na rty jako bych neměla vydat ani hlásku.

Penis se o můj žaludek několikrát otřel a pak sklouzl po kůži dolů přes podbřišek moje citlivé místo, až tam kde bylo to životadárné teplo i když teď jsem musela hořet jako pochodeň naprosto celá.

Znovu a znovu mě plnil. Tentokrát to bylo pod jiným úhlem, lehce jsem mohla prohnout boky, když do mě už agresivně vjížděl. Nedržel mi ruce a tak jediné co jsem mohla bylo, abych pravou sjela do klína a hladila se.

Pokud máte poslední sex před smrtí, proč toho nevyužít že?

Špičky u nohou se mi propínaly, přesto nedosáhly na zem a každý můj vzdech zachytávala ta monstrózní ruka, to které jsem měla chuť kousnout.

Vlastní prsty přejížděly přes ten zduřelý uzlíček bez výčitek. Měl snad někdo výčitky přiznat se, že ten gelový přítel pod polštářem umí větší divy než samotný partner?

Tvrdé přírazy náhle vybuchly v euforii potěšení, které mě alespoň na chvíli odvedly od myšlenek na vlastní smrt z rukou neznámých agresorů.

Vychutnala jsem si to až do dna a i po tom co Bee ještě pokračoval v dobývání mého těla než bylo po všem.

Ihned po velkorysém darování jeho semene ze mě vyklouzl a uvolnil tak proud svého dárečku, který mi teď stékal jako vodopád po noze.

Nějak mi to bylo jedno, já plula na růžovém obláčku jménem: -běžte-všichni-do-prdele-.

Mé starostmi stažené svaly byly nyní uvolněné, klín tepal námahou a mysl byla nakloněná tomu, že to nebyl zas tak špatný nápad jak se zprvu jevil, jen jsem doufala že tu nebyly žádné kamery.

Bee zasyčel a lehce mi hlavou šťouchnul do tváře.

Vážně mírumilovné, zítra se nebudu moct ani postavit na nohy...

„Pusť mě dolů Bee..." vydechla jsem vyčerpaně ale nepustil mě. Přitiskl si mou maličkost k sobě a někam odcházel, než se jeho veličenstvo rozhodlo, že tento kout je ten nejlepší z celého vlaku a tam se položil co nejlépe na svá monstrózní žebra. Kvůli těm výrůstkům připomínající ohnuté trubky to sice moc nešlo ale odložil mě na sebe. Připadala jsem si jako odpočívající lvice na kmeni stromu v pravé poledne.

Takto alespoň nenastydnu, zato na holou prdel mi foukala klimatizace. Alespoň jsem pořád měla mikinu nyní nasáklou potem.

Darovanému koni na zuby nekoukej.

Zívla jsem únavou. Kdy jsem vlastně spala naposledy? Včera? Dnes? Tak jako tak to bylo hodně dlouho, tak proč toho nevyužít tím, že se trochu prospat.

Zůstala jsem na xenomorfově tvrdém boku, který se spíše podobal kostem ohlodané velryby, než nadýchané královské posteli s pěti přikrývkami ale i tak mi hlava sama od sebe padla na tmavé šlachovité maso, které tak zvláštně vonělo.

Možná, že ve snu vymyslím co dál...

Další zívnutí a zamlaskání. Víčka mi klesla jako těžké závory.

„Bee..."

Xenomorf něco zasyčel ale já to nevnímala nebo to syčení pocházelo z klimatizace, která do vagonu postupně pouštěla omamný prostředek?  

Rozhodně to bylo něco co mě dokonale uspalo bez výhrad ale nebyl tak silný, aby poslal do říše snů mého temného ochránce, který bděl a dával pozor na vše co by jeho princezně mohlo ublížit...

 


 

Taková mezi kapitolka jako přídavek k té předchozí, některé z vás nadchne některé pobouří ale situace je taková, že Bee si nevybírá a ten parchant dokáže využít situace jako každý jiný chlap.  

Co s tím? Zavřeni ve vlaku bez možnosti úniku, co ještě zbývá? Možná se nevědomky zbavili Adama ale kdo ví možná se ještě objeví. Ptáte se jak? Nechte se překvapit, umělá inteligence má i své páčky, za které může tahat.

Jedním malým plusem je, že všichni jsou zatím zachráněni i když to slovo je v této situaci poněkud zvláštní.

Wanda a Bee jsou ve vlaku, Bud je zachráněn také ve vlaku a malá Merry je Weylandovým nalezencem, nepochybuji že i u malé zvídavé holčičky si ten chlap dokáže podplatit psychologa, který využije jejího traumatu a nakuká jí kde co, aby všechno zapadalo na správné místo...

Nuže čekejte na další kapitolku :-)


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 25. 06. 2019 - 20:04 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.