Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

20. Kapitola - Vlak

 

Kapitola 20

Vlak

 

 

Zeď se odloupla jako stará tapeta a místo ní byl prázdný prostor, i když to také nebylo přesné pojmenování. Cihly zděné stavby se rozlétly všude, zazvonily o podlahu, o mříže cely a vzduchem bylo cítit vápno a prach.

To co však udělalo tu díru nebyla dělová koule nějakého historického kanónu z války Jih proti severu ani demoliční těžítko nýbrž obrovské tělo, které se snažilo protáhnout úzkou ulicí a podle palby se tomu Weylandovi žoldáci snažili zabránit.

Slyšela jsem Buda zalapat po dechu, protože nevěděl co se děje, i já jsem kulila oči na to monstrum, jež dělalo hrozný řev a odhánělo kulky rukama jako otravné mouchy.

Do toho všeho se jako dva kocouři rvali xenomorfové. Sekali po sobě prackama, až se Bee pořádně napřáhl a využil situace. Udeřil druhého po hlavě a jednu ze zdí nahodila zelená kyselinová sprcha.

Ihned jsem cítila páchnoucí síru, jež mi obracela žaludek naruby ale naštěstí se nás nic nedotklo, zato prkna na zemi se rychle škvařila.

Raněný xeno se stáhl k díře z cihel a chránil si dlouhýma rukama poškrábanou lebku, jeho syčení se stalo spíše ublížené než agresivní ale to Beemu nestačilo v zápalu boje o postavení, skočil na něho a oba vypadli novým oknem ven.

Poskočilo mi srdce a hrnula jsem se ke dveřím.

„Počkej, stůj, nevíš co tam je," zasténal Bud a sáhl po mě, jenže jsem byla rychlejší, bohužel klíč byl z druhé strany.

Protáhla jsem ruku mříží a nenadále zaznamenala pohyb něčeho bílého.

Instinktivně jsem sebou trhla a leknutím si málem zaneřádila tepláky.

Něco neslyšně vkulhalo do místnosti. Potrhaný plášť na postavě doslova visel jako na věšáku, jedna ruka v rukávu vypadala jako bez života u mužova boku a to bylo vše co jsem z profilu mohla zahlédnout.

Začala jsem couvat dozadu jako omámená...

„Do prdele, myslela jsem že je po tobě."

Adam se pomalu dovlekl až před celu a pak se k nám otočil čelem. To horší přišlo nyní, vypadal stejně jako když jsem ho viděla naposledy. Hromada šrotu v lidském formátu a přesto se pořád držel na nohou. Nejhezčí však byla ta díra místo oka, jako když na vás kouká skrytá kamera, která už tak skrytá nebyla. Pokud jsem se ale podívala lépe, mohla jsem vidět menší pokrok. Skoro jako by se mu ta jáma po mé pušce zmenšila.

Bylo to možné? Jak sakra? Na tohle nějaká izolepa nestačila.

„Je mi líto, že vás...musím zklamat slečno Astonová," odvětil slušně android, kterému jsem teď viděla i do žaludku. I tam ho kousek chybělo.

„Co je to? Neviděl jsem ho tady už předtím?" Ozval se vedle mě Bud, byla jsem na toho parchanta tak soustředěná, že bych ho snad ani nevnímala.

"Máte dobrou paměť pane Berku dovolte však, abych vás odvedl do bezpečí, momentálně se z tohoto místa stává bojová zóna nevhodná pro civilisty," sdělil stručně Adam tím uctivým přízvukem chladným jako ocel.

„Do bezpečí? Ty? Mám věřit zrádcům? Přišel jsi pro nás jako hodný anděl spasitel?" Zavrčela jsem, „ pořád mi připadá bezpečnější ta cela než ty."

„To je nějaký robot?" Vydechl Bud, jehož obličej se leskl potem, jak se to snažil pochopit, ani on zdá se neměl důvěru a už vůbec ne, když z poza pláště Adam vytáhl standardní vojenskou zbraň a namířil přímo na mě.

„Myslím, že nemáte na Vyyybranou, půjdete se mnou," odvětil monotónně android. „Oba."

„Tohle asi není prosba," hleděla jsem na hlaveň, která mohla kdykoliv spustit ale neměla jsem se k tomu udělat jediný krok.

„Proč se obtěžovat k záchraně dvou lidí? Nemáš dost pokusných králíků Adame? Je tu na tvůj vkus málo mrtvol?"

Byla jsem jedovatá ale pochybovala jsem, že někdo jako android rozumí svobodě a tomu co pro nás lidi znamená, zato dobře rozuměl slovu násilí.

Jeho hlava se natočila ke mě děsivě jako v hororu. Ve tmě lehce jiskřily obvody v tom kráteru, kterému říkal oko. Jako Frankenstainovo monstrum. 

„Toto není otázka pokusných subjektů slečno Astonová, zvážil jsem přínos vašich schopností pro celý projekt a zařadil jsem vás a vašeho přítele jako kandidáty do dalšího projektu. Vzájemné ojedinělé chování především vás a vzorku číslo 2. se jeví jako zajímavá šance na pozorování savců jiného druhu. Buďte vděčna takové příležitosti k záchraně svého života. Ostatním taková příležitost nebude poskytnuta."

„O čem to sakra mluví, co je vzorek 2?" Vysoukal ze sebe Bud a přemáhal bolest.

„Jak bych ti to vysvětlila, je to na dlouhé povídání," povzdechla jsem si a nespouštěla Adama z očí.

„Na to budete mít dost času v transportéru, abyste vysvětlila situaci panu Berkovi."

„Je mi u prdele jestli mě chceš použít jako cvičenou opici, raději tu umřu," plivla jsem po něm na znamení nesouhlasu. Ve chvíli, kdy nás předá do rukou té svojí organizaci bude po nás tak jako tak, cítila jsem to v kostech.

„Ať chcete nebo ne, na vašem souhlasu nezáleží ale pokud stále trváte na odmítnutí mé nabídky, nebudu mít jinou možnost než vás přesvědčit jinak, na úkor života vašeho přítele," hlaveň se nezadržitelně posunula o centimetry doprava a nyní mířila do středu Budovy hrudi jako výmluvná alternativa.

Sakra ten stroj byl ale diplomat, poslat ho do Koreje, tak je třetí světová válka na spadnutí.

Je jasné, že mě vydíral, parchant. Hodoval jako sup na lidské soudržnosti a věděl dobře, že mu tento krok vynese zelenou, ten kdo ho programoval byl vážně bezpáteřní zrůda.

„Ne!" Vykřikla jsem, až můj hlas zanikl se střelbou venku.

„Věděl jsem, že se dohodneme slečno Astonová, lidé jsou tak předvídatelní."

Adam natáhl svou jedinou schopnou ruku, otočil klíčem a otevřel dveře cely dokořán, sám o dva kroky ustoupil, abychom mohli vylézt a jít před ním.

Neochotně jsem vyšla jako první a za mnou shrbený Bud. Šel pomalu ale vypadalo, to že Adam nikam nespěchal. Nasměroval nás ke schodům a pak dolů. Vyšli jsme předním vchodem policejní služebny jako odsouzenci.

Venku však byl větší blázinec než předtím. Všechny jednotky byly nasazené na boj s velkým černým kolosem, který bořil budovy jako domino. Všechna velká světla byla namířena na královnu, která si hrála s patrovými domy jako s legem.

Nikdo si nás nevšiml a já se zastavila, abych se podívala kolem sebe na pobíhající muže.     

Napadlo mě hodně šíleností ale sebrat vycvičenému vojákovi samopal, nějak ho omráčit a pak ho ještě namířit na Adama byl dost šílený s nulovým procentem úspěchu.

„Pokračujte a nezzzdržujte se, není zde bezpečno."

Měl pravdu, královna se vztekala jen o dvě ulice dál a nejvíce ji zajímal vrtulník kroužící nad hlavou. Snažila se po něm chňapnout jako dítě po chrastítku. Viděla jsem jak na ni někdo vystřelil sítě, které by jinak zabrali na obyčejné xenomorfy ale na ni měli jen pramalý efekt.

Nejspíše ji přilákal do města hluk střelby a mě děsilo vidět ji ne skrčenou v nějaké zapadlé jeskyni ale hrdě vztyčenou a bojující za ostatní vetřelce a své přežití.

Bože byla velká jako dvoupatrová budova! Při pohledu na to monstrum mi padala brada k zemi, že jsem málem o něco zakopla.

Před vojenskými auty ležela na tvrdém betonu těla. Jedno vedle druhého. Celkem čtyři xenomorfové zabaleni do téže sítě, která byla pevně utažena kolem jejich těl. Vypadali v bezvědomí nebo mrtví.

Nehodlala jsem to zkoumat ale v hlavě mě vystrašila myšlenka, že by mě jako pokusného králíka dali do místnosti s jedním z nich, aby věděli jaký by na mě měli vliv.

Bylo mi jasné jako slunce, že by mě hned ta potvora zabila stejně jako jsem věděla, že Bee je zlatá výjimka. Prostě v každém stádu je nějaká černá ovce. Doslova. Musela jsem se tomu nějak vyvarovat ale jak? Jak nespadnout do takových sraček?

Hlavu jsem měla dutou jako makovice a ke všemu mohli Beeho chytit nebo i zabít. I s tím druhým se totiž skutálel dírou přímo pod nohy samotné královny a ječící samopaly, kde by se nikdo nechtěl dobrovolně ocitnout.

Přiblížili jsme se na parkoviště u supermarketu ke konvoji ale to nebylo místo určení.

„Běžte dál na východ, ještě tak pět set metrů," upozornil nás Adam.

„Proč? Nezavřeš nás do nějakého kamionu plného uprchlíků?"

„Speciálně váš převoz bude vyřešen externě jiným způsobem."

Přejel mi po zádech mráz, co mohl myslet tím jiným způsobem?

Bud šel za mnou v tichosti, tiskl si obvazy k ráně, která krvácela namáhavým pohybem. Chtěla jsem zachránit celý svět a v ruce jsem neměla vůbec nic.

Tomu se říká tragédie.

Vzdalovali jsme se od centra boje a zamířili k nádraží. Nechápala jsem proč, nikde nic nebylo kromě dvou vlaků, které blokovaly jedinou dvojici kolejí, takže by tudy nic jiného neprojelo. Vše bylo opuštěné a z dálky bylo vidět několik mrtvol a posprejované zdi podchodu.

Nechápala jsem co tu hledáme.

„Po pravé straně k těm železným vagónům."

Už jsem začala chápat, že to asi nebude jen tak obyčejný vlak. Žádná okna, jen kóje na převážení těžkého nákladu...

„Tak takhle jste je sem přivezli?" Vyhrkla jsem při pohledu na nápravy.

„Manipulace s xenomorfy není snadná, jistě jste si všimli, jak jsou tito tvorové notně agresivní, bylo potřeba učinit velká opatření. Slitina, ze které jsou vagóny tvořeny je ta nejpevnější jaká se dá za určitý obnos pořídit. Každá náprava je speciálně opatřena několika zabezpečeními proti úniku. Silný uspávací prostředek instalovaný pomocí rozstřikování uvnitř je navržen na daleko většího tvora než je člověk, varuji vás. Nepokoušejte se uniknout a poškodit stěny, jinak se mechanismus aktivuje, mohlo by se stát, že se již neprobudíte, ale vše se dá upravit aby vám cesta rychleji uběhla..."

Náhle se Adam zastavil, ohlédl k místě aktivity a zase pokračoval jako by něco kontroloval. Všichni tři došli až k poslední nápravě.

„Nehýbejte se a odstupte o tři metry," rozkázal jim, sám se postavil ke kovovému panelu, který se lehce odklopil a nabídl vestavěnou klávesnici a obrazovku.

Ruka, která dosud jen mrtvě visela z rukávu se trhaně zvedla. Možná teď držela na více jak několika ramenních hadičkách ale slabě sebou cukala jako by byla dezorientovaná. Bohužel to stačilo na to, aby vyťukal heslo a připojil se k systému.

Tohle byla velice dobrá příležitost se o něco pokusit, i když na ně mířila hlaveň ale Adamovo zdravé oko zíralo na text a ta díra...mohla vůbec něco sledovat?

Mrkla jsem na Buda a nenápadně hýbala očima směrem k androidovi, jež k nám stál bokem.

Oba jsme věděli, že tohle je poslední šance na únik stejně jako, že Bud je jen prostá návnada pro ryby. Adamovi nešlo o něho ale o mě. Byl to pěkně porouchanej krám.

Netušila jsem jak moc je nefunkční ale s jednou nehybnou rukou, bez kusu mozku a kulhající nohou nemohl být takový problém ne? Nejhorší byla ta zbraň, i se špatným mířením se mohl ze tří metrů hravě trefit.

„Slepecké posunky vám z této situace nepomohou slečno Astonová."

Trhla jsem sebou, jak...jak mohl vědět co dělám? Dobře bude lepší přejít od teorie k činům a hádejte, musela jsem to udělat já, protože Bud byl rád že alespoň vnímá, než aby se snažil o nějakou zbrklou akci.

Se dvěma vteřinami překvapení, ne určitě by po tom co mě ten šmejd varoval nečekal útok, jsem se jako had vymrštila dopředu po jeho zbrani.

Moje teorie byla správná. Adam to nečekal, bod pro mě. Přesně, kdo by byl tak neskutečně blbej, aby to zkoušel, když na vás míří vyšinutej stroj?

Uchopila jsem hlaveň a strhla ji k zemi, ozvala se jedna rána ale když jsem se zbraní trhla směrem k sobě a chtěla mu ji vyrvat, Adam se prudce otočil a mým tělem projel blesk. Náhlý nápor čisté elektřiny mě doslova ochromil.

Na chvíli jsem v hlavě měla jen statický šum a černo, nohy se mi podlomily, kolena dopadla na ty zatracené ostré kamínky u kolejnic a tělo se svalilo do prachu.

Byl to sakra hroznej pocit a dost blbej nápad.

Z dálky někdo volal moje jméno a já neměla sílu ani otevřít oči, jediné na co jsem se zmohla, bylo zasténání a slintat na zem.

Trvalo chvíli, než jsem dokázala vnímat něco jiného než křeč ve svalech a to první co jsem viděla byl zatracenej paralyzér v Adamově utržené ruce!

Že bych ho vážně tak podcenila?

„Wando jsi v pořádku?" Byl to Bud, který ke mě mluvil, jeho hlas byl plný starostí, nakláněl se nade mnou a já cítila, jak mi na studenou ruku kape jeho teplá krev.

„Ty hajzle..." zakňučela jsem, každému bylo jasné koho myslím.

„Varoval jsem vás, každý váš čin bude mít následky slečno Astonová."

„U vás pane Berku by byl výboj smrtelný. Vaše zranění je příliš vážné. Víte co je pro vás dobré a máte rozum," nebyla to přímo pochvala jen ukázka co by ho čekalo.  

„Co jsi vlastně zač? Stroj? Robot nějaké pokročilé korporace?"

„Jsem jen pracovník své firmy pane Berku, jste voják jistě pochopíte co jsou to rozkazy a že se bez podmínek plní. Představte si mě jako prostředníka, pojítko s budoucností, jež se nezadržitelně blíží. Za pár desítek let budou stroje jako já ne výdobytkem ale nutností ve společnosti. Moderní stroje budou určovat a hlídat pořádek jako vy nyní ale za hranicemi představivosti nejsme jen my ale i události, které nejdou předpovědět s určitostí ale jdou předpokládat. Tvory které jste právě viděl mají velký potenciál, který se musí využít."

Bud se mračil, možná ani nechtěl vědět co přinese budoucnost ale zajímalo ho co před ním stojí právě teď.

„Co přesně myslíš tím využít?"

„Představte si nevyléčitelné nemoci, které známe dnes. Rakovina, diabetez, nekrotizující fasciitida, postupné ochrnutí, žloutenka, různé infekce a tak dále. Co kdybych vám řekl, že existuje mnoho týmů, kteří pracují s DNA tvorů, jež jste poznal. Je jen otázka roků, než bude vhodný lék na tyto nemoci, není to prospěšné?"

„Chceš říct, že masakr kolem ti pomůže najít lék na rakovinu? Myslíš, že jsem idiot?"

Adam zaklapl klávesnici a oba dva stáli nad pomalu vnímající ženou na zemi ale dívali se upřeně na sebe jako pistolníci před salonem.

„Nechtěl jsem vás urazit, Hollyhope bylo vybráno jako jedno z náhodně zvolených měst na to určit sílu testovaných xenomorfů. Jejich přizpůsobení náhodnému prostředí je předem očekávané ale v měřítku dnů jejich přizpůsobení naprosto neuvěřitelné. Víte za jak dlouho by taková skupina, která se nepřetržitě replikuje nakazila celou severní Ameriku jako mor? Pouhých pár měsíců. Podle statistik půl roku."

Bud bojoval sám se sebou slyšet něco co by si nepředstavil ani ve snu.

„A vy jste riskovali vypustit je prostě ven? Co kdyby některý utekl? Pokud jsou jako kobylky, vaše firma není právě moc chytrá zaneřádit si zem na které chodí."

„Nemějte strach, město je střeženo stejně jako jeho hranice a až budou všechny vzorky polapeny, bude zde shozena účinná bomba, která v okruhu dvaceti kilometrů vše srovná se zemí zahladí stopy po čemkoliv usvědčujícím."

To zjištění se Budovy líbilo ještě méně.

„Proč tohle všechno?" Zvedl svou dlaň celou od krve. I Adam pozvedl zbraň jako by měl pocit ohrožení ale zraněný muž před ním na tom byl vskutku bídně.

„Je zvláštní, že něco co dokáže ničit, bude použito k obraně. Xenomorfové se experimentálně zapojí do dlouhodobého výzkumu, o kterém vás nemohu informovat ale mohu vám zde nabídnout jedinečnou šanci. Přidejte se k nám pane Berku. Nový voják s výcvikem by byl pro organizaci přínosem. Pracoval byste na jednom z projektů, místo abyste byl pokusnou osobou jako slečna Astonová."

To byla nabídka, která se neodmítá to si Bud uvědomoval. Být jedním z nich vyhnul by se smrti, ať už měl Adam v úmyslu jménem své společnosti cokoliv ale to zase nešlo ruku v ruce s tím, že by se pak Wandě nemohl podívat do očí a co víc dívat se, jak ji možná mučí? Zabíjejí?

„Nevěř mu, lže ti..." zachroptěla žena u jejich nohou.

„Vskutku nemusíte mi věřit ale když to neuděláte, později budete hořce litovat."

 

*************************************************************************************************

 

Poslouchala jsem, jak se ti dva muži baví, jak se Buda snaží Adam nalákat, měl vůbec jako stroj takovou pravomoc? Rozhodně na to ho zastřelit a zbavit se potíží ano.

Těžko říci co by se stalo, kdyby odmítl, to bylo ale přerušeno velkou ránou v pozadí.

Všichni jsme sledovali, jak ta obrovská černá zrůda padla. Palba ze zbraní ustala a v ulici se zvedla vlna prachu a jedna z budov se pobořila, když si na ni ta mrcha ustlala.

„Do hodiny musí být živé subjekty naloženy na tento vlak, uvědomte si své možnosti pane Berku," utržená ruka nešikovně zasunula paralyzér do kapsy potrhaného pláště a znovu zůstala jen viset u pasu.

„Vstaňte ssslečno Astonová," vybídl ji chladně Adam, kterému přeskakoval hlas.

„Vás se zeptám naposledy, až přijedeme na místo určení, máte dlouhou dobu na promyšlení ale uvědomte si, že svůj osud máte ve svých rukou," zahleděl se na strhanou Budovu tvář a naznačil mu, aby mi pomohl.

Se zaúpěním obou se dvojice podepřela a vstala ale Adam nechtěl žádnou rebelii a tak nás rozdělil od sebe. První jsem šla já, bylo to jako bych vypila sud silného alkoholu, nohy jsem šoupala po zemi silou vůle.

Náhlý zvuk dopadu něčeho těžkého mě trochu probral. Nechápavě jsem se rozhlížela. Bouchání a škrábání vycházelo od vlaku, přesněji shora...

Tam na střeše se tyčil Bee...

Velký černý xenomorf na nás shlížel jako na kořist. Nepříjemně syčel a ježil svůj kostěný límec, aby ho dělal ještě větší.

Dlouhé šlachovité ruce byly zapřené o kov, aby se mohl kdykoliv odrazit a skočit na nepřítele. Velká protáhlá hlava se ani nepohnula, jen tmavé pysky odhalovaly stříbrné vyceněné zuby.

„Výborně, číslo 2. Myslím, že ho přemluvíte ke spolupráci slečno Astonová, ve svém vlastním zájmu," zaslechla jsem Adamův hlas a jakmile jsem pootočila hlavu viděla jsem, jak zblízka tiskl hlaveň pistole k Budově spánku.

„Sakra a nevíš jak mu to mám poručit?" Můj hlas rozladěně zavrčel.

Jako by Bee cítil směs strachu a krve hbitě jako blesk seskočil na zem. Krčil se jako pes, který chce zaútočit, ocas se výstražně pomalu míhal ze strany na stranu.

Až při jiném úhlu světla jsem si všimla, že měl na jednom místě kostěný límec a hlavu z jedné strany poškrábanou. Zjevné zelené rýhy byly už zacelené ale jistě to muselo bolet.

„Bee...prosím vlez si do toho vlaku, prosím..." zkusila jsem to a moje ruka ukazovala do otevřených dveří a tiché tmy uvnitř.

I tomu tvorovi muselo být jasné že je to past, přinejmenším si pamatoval co ho sem přivezlo. Kdo by chtěl zpátky že?

Bee se pohnul směrem ke mě, ostražitě a plynule ale nedůvěřoval nikomu, byla to vážně napjatá situace a pokud jsem ho měla dostat tam dovnitř, musela jsem tam vlézt nejprve já...

Netušila jsem co se stane, až tam s námi bude i Bud ale to budeme řešit později.

„Bee...pojď za mnou." Lákala jsem xenomorfa jako vyhladovělou kočku za kus masa. Vyškrábala jsem se do vagónu, bylo to vysoko ale přitáhla jsem se.

Když jsem se otočila, viděla jsem svého krále vetřelců už jen pár metrů od sebe. Mé kroky ustupovaly do tmy, až se mi záda přitiskla k druhé stěně. Nezbývalo než čekat. Xenomorf se připlížil k přepravníku, začichal, podíval se po Adamovi a jeho rukojmí jako by se rozhodoval je oba neroztrhat na místě ale místo toho se jeho drápy dotkly kovové skříně a spodku nápravy. Lehce se při své velikosti do něho vytáhl a šel hlouběji za mnou.

Jediné co ještě zbývalo byl dlouhý ocas, který se smýkal za svým pánem.

„Teď vy pane Berku," Adam vojáka pustil a ten klopýtl dopředu.

Už byl u otvoru, když se po porouchaném androidovi ohnal. Stálo ho to hodně posledních sil ale stačil ještě vykřiknout: „Uteč!"

Slyšela jsem nějaké rány, hekání bolesti, bylo jasné jako facka, že se Bud pokusil o vzdor. Snažil se Adama vyřadit z provozu a já neváhala. Proklouzla jsem kolem velkého xenomorfa, když tu někdo udeřil do zeleného tlačítka na boku vlaku a dveře se neprodyšně uzavřely. Ocitli jsme se v naprosté tmě...

„Bude! Bude!" Ječela jsem z plných plic, bušila na dveře, Bee se nervózně ošíval,  otáčel jako slon v porcelánu. Ocas narážel od pevného materiálu kovu, když si uvědomil, že je uvězněn. „Řekni něco Bude, prosím! Pusť nás ven!"

Nikdo ale neodpovídal, ta speciální skříň eliminovala skoro všechny zvuky z venku jedno ale utlumit nestačila. Výstřel.

Jediný výstřel dost blízko abych věděla, že je to z Adamovy pistole.

Ať už to venku dopadlo jakkoliv, dveře se nikdy neotevřely...

Propukla jsem v hysterický pláč, moje pěsti narážely na kov a neskutečně bolely ale nemohla jsem si pomoci. Nemohla jsem přestat.

Bee dupal kolem, musel být skloněný stejně jako královna v jeskyních, prostor byl jen tak, tak vysoký pro někoho jeho vzrůstu.

Tentokrát jsem nebrala ohled na to, že ho rozrušuji, měla jsem vztek, strach a ke všemu ta depresivní tma.

 

*************************************************************************************************

 

O tři čtvrtě hodiny později vojáci odtáhli zbývajících pět xenomorfů do jednotlivých vagonů, zbývající byly uvězněni ale čtyři se naplnily přeživšími, které by auta nepobrala, či spíše nikdo netušil zda jsou impregnováni zárodky.

Petr Weyland na vše dohlížel, pochodoval mezi svými muži a uděloval rozkazy a očekával, že budou splněny. Z nádraží se stalo přechodné mraveniště, které připomínalo dobu druhé světové války.

Rychle svítalo, slunce už bylo nad domy a vlak se uzavíral. Bylo na čase odtud zmizet a porovnat výsledky.

Weyland smetl hřbetem ruky neviditelné smítko popela ze svého obleku a zapálil si sebejistě další cigaretu, vychutnal si úspěch až do dna. Plíce vtáhly prvotřídní tabák a zase ho nechaly plout ve vzduchu jako tmavě šedý oblak.

„Co bude s královnou pane? Jeden vrtulník ji neodnese." Přistoupil k němu muž s největší hodností, kterému prozíravě říkal pravá ruka. Elitní voják tiskl k hrudi svou zbraň MP 40 a sundal si plastové brýle i s helmou.

Byl zpocený námahou ale nebylo to nic co by fyzicky ani psychicky nevydržel. Jedno se mu muselo nechat, byl oddaný čehož si Weyland cenil. Loajální lidé měli silnou morálku něco co si nemůžete koupit, měli totiž vidinu a on byl jejich vizionář. Všichni zde věřili v jeho úmysly, ať byly sebevíce ničivé a devastující.   

„Už jsem poslal pro velké letadlo, bude tu do hodiny kapitáne, vy se postarejte aby nám ta drahá potvůrka zůstala spát."

Muž přikývl a zmizel, věděl kde je jeho místo a bylo mu jedno co s tou zrůdou bude potom, protože pak to už nebude jeho věc a jeho problém.

K Weylandovi se zezadu pomalu dovleklo něco co téměř nepoznával. Vyfoukl kouř a pomalu se otočil na něco co bývalo jeho výtvorem, teď se to svou nedokonalostí podobalo spíše velkému zklamání.

Adam dokulhal před svého stvořitele, aby mu podal hlášení.

„Pane, v posledním voze jsou dva cenné vzorky, o kterých jsem vám posílal zprávu."

Weyland si tu hromádku porouchaných obvodů prohlédl s něčím jako odporem a nespokojeně mlaskl.

„Máš své zásluhy můj synu ale..." řekl a zahleděl se na ruch kolem sebe.

„Je něěěco špaTně Pane?" Přeskakování Adamových hlasivek bylo nepříjemné.

Weylandovy oči se znovu podívaly na díru v androidově hlavě a pak sklouzly po jeho rukávu na paži.

„Podívej se co z tebe udělali, můj dokonalý výtvor...pýcha, vypadá jako hromada součástek. Tvůj program postrádá něco čemu se říká sebezáchova. Plníš úkoly ale nechráníš sebe samu a to je chyba. Jak chceš splnit své poslání, když tě někdo vyřadí z provozu Adame?"   

„Pokud se mé tělo vyyypne, nelze splnit úúúkol," odvětil prostě po pravdě.

„Správně, programátoři mají ještě na čem pracovat, ještě zdaleka nejsi dokonalý," falešný soucit byl jako med ale Adam nic takového nerozpoznal ani hrozící nebezpečí, tak moc byl oddán svému stvořiteli.

„Podej mi svou zbraň."

Adam natáhl ruku a předal ji bez výhrad muži před sebou. Weyland ji pozvedl a pevnou rukou zamířil na androidovu hruď, kde pod umělou kůží cirkuloval zdroj napájení, stejně jako lidské srdce.

„Je mi líto Adame, ale nedokonalost si nemohu dovolit..."

BOOM!

Weyland odchytl prvního muže, který procházel okolo, „odkliďte to tělo, technici se na to podívají později..."

 


Tak to vypadá, že jsme se dočkali :D

Máme tu hodně interakce a konečně na párty dorazil Adam v trochu porouchaném stavu ale pořád žije...eh žije dobře, může umělá inteligence žit? No rozhodně se o to snaží. Otázkou je jestli plní jen rozkazy nebo se snaží zavděčit.

Adam ještě pořádně zamíchal všemi kartami a rozdělil naše postavy ale s ním to právě nevyšlo moc dobře. Jak se říká s poctivostí nejdál dojdeš :D

Ještě, že je Weyland takový hajzl.  

Ale co, programátoři udělají nového a lepšího hehe Davida 8 :D nebo ne??

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 21. 06. 2019 - 21:13 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.