Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

19. Kapitola - Vězení

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 19

Vězení

 

Wando, teď musíš opatrně a tiše...

Proč jsem tedy pořád váhala? Merry byla v pořádku nezraněná a zachráněná na ničem jiném nezáleželo nebo ano? Podle toho ale jak všechno ostatní demolovali přivezení vojáci jsem neměla dobrý pocit. Ze svého místa jsem viděla jak procházeli domy jeden za druhým po skupinách a pokud našli nějaké mrtvoly vytáhli je ven a hodily na hromadu, kterou poté zapálily, aby nezbyly žádné důkazy.

Byly to ale vůbec mrtvoly? Co když z nich byl někdo živý a jen vyčerpaný v bezvědomí, pochybovala jsem, že by kontrolovali tep. Z pocitu, že by za živa upálili nějakého člověka mi stály vlasy na hlavě.

Ale pořád tu bylo koho zachránit. Někdo musel přežít.

Bud byl pořád uvnitř stanice, musela jsem se pro něho vrátit, říkejme tomu poslední pomoc, která korespondovala s mým smyslem pro záchranu. Bez toho nejel vlak.

Vážně povedené, neumíš zachránit ani samu sebe Wando a chceš jít do ohniska toho všeho? Jsi blázen.

Zatnula jsem zuby, Bud by to pro mě udělal. Obětoval se pro mě předtím a to nejlepší jak to splatím je, že mu pomůžu. Už jsem se rozhodla.

Náhle jsem sebou trhla, jak mi na rameno Bee vyfoukl skrze nozdry poryv větru jakoby si odfrkl na to, co jsem právě vymyslela.

Pootočila jsem hlavu, stále byl za mnou, vážně děsivé obrovské monstrum a křehký člověk, divná dvojka ale nějak mě to uklidňovalo protože jsem věděla, že mě dostane i z toho největšího průseru jaký bych vymyslela a do jednoho takového jsem se chtěla vrhnout. Co na tom jaký měl on názor.

Pomalu jsem se otočila celá ke svému mazlíčkovi a zvedla hlavu. Ta výška byla zastrašující. „Tohle nebude dobré Bee, musíš zůstat tady, budu za chvíli zpátky, slibuji, nikam neuteču.“

Ve lhaní se zlepšuješ Wando.

Ukazováčkem jsem mířila k zemi jako bych poroučela psovi ať si sedne a čeká na další pokyn svého páníčka. Bee ale nebyl pes a netušila jsem jestli to je vůbec zvíře nebo jestli v jeho genech proudí nějaký mutagen, po kterém se změnily želvy ninja.

Xenomorf pohodil rozměrnou hlavou, nesouhlasil se mnou a jeho zasyčení mi zmrazilo všechny buňky v těle. Tohle bude problém.

„Hezky-tu-zůstaň...“ obešla jsem ho a on se za mnou otáčel, než jsem zmizela za rohem. Musela jsem náměstí obejít na druhou stranu, bych se vyhnula mužům v uniformách a pospíchala, musela jsem u služebny být dříve než oni.

Bud na tom nebyl dobře, potřeboval krev a pokud ti bastardi usoudí, že je jeho záchrana zbytečná, neodpustila bych si to.

„SAKRA.“

Trvalo chvíli dostat se do zad cílené budovy ale za sebou jsem pořád slyšela podivné šramocení. Zastavila jsem se a ostražitě ohlédla, zda za mnou nejsou ty zrůdy. Ale ulice byla prázdná. Možná to byl jen můj pocit co mě strašil.

Ohlédla jsem se zpět dopředu a narazila do černé pevné hory plné tvrdých svalů a šlach. Čelem jsem se tvrdě střetla s vystouplými žebry netvorova hrudníku.

Moje oči i přes vystřelující bolest vyletěly vzhůru, začala jsem se třást ale ze rtů mi unikl jen úlevný výdech.

„Bee...“ Mělo mi dojít, že beze mě neudělá ani krok.

Velká lebka se sklonila a očichala mou hlavu, určitě cítil můj strach, tito tvorové byly tak neskutečně citlivý, až to bylo děsivé, tedy nedokázala jsem vyjmenovat jedinou věc, která děsivá nebyla, možná kdybych mu dala kolem krku modrou mašli...

Vetřelec mi svým tělem blokoval cestu, tenké ruce s dlouhými prsty měl podél těla ale vždy připravené zaútočit a trhat, naštěstí tma byla naší výhodou. Tedy alespoň pro černého zabijáka přede mnou, nejen že mě předhonil ale to, že jsem ho neviděla znamenalo, že musel skákat ze střechy na střechu a pak kdyby to nebyl on byla bych teď mrtvá.

Polkla jsem a Bee nasál vzruch kolem mě, jak vnímal stopu feromonů, které jsem se snažila uklidnit. Můj strach ho lákal a znervózňoval zároveň, i u psů lidský strach zvyšoval agresivitu a bojovnost a já teď vážně nepotřebovala, aby napadl cokoliv v okruhu několika kilometrů jen proto, že jsem strašpytel. Mohlo by nás to usvědčit a přivést stopu přímo na nás.

Odstoupila jsem, ale pár kroků byla sotva vzdálenost pro někoho tak mrštného jako obří ještěrka ale vypadalo to, že mi dopřává malou volnost ale ne zas tak velkou, aby mě nechal jít.

V dálce se ozvaly výstřely a výkřiky. Bože, oni někoho střelili nebo je napadli jiní vetřelci?

Na tohle myslet nesmíš Wando!

Několik hlubších nádechů by mělo zklidnit můj puls ale spíše se mi dělalo špatně ze střelného prachu, kterým byl vzduch prosycený. Potily se mi dlaně. Pokud takhle nějak vypadá peklo, tak tohle je začátek apokalypsy.

Z myšlenek mě probudil dusot několik párů bot zesílený úzkým prostorem uličky opodál.

Už jsem viděla tu nejhorší verzi, ve které se Bee vrhne na vojáky ale stalo se úplně jiné události než jaké bych čekala.

Jako ještěr se Bee protáhl kolem mě, chytil jednou rukou můj pas a strčil mě k cihlové zdi vedle velkého kontejneru na odpadky. Bylo to jako by mě kopl kůň.

Držel mě, černá kůže se těsně přitiskla na moji. Celou mě zakryl, sotva jsem se nadechla. Co takhle nedýchat vůbec?

Aby to bylo dokonalé, Bee se sklonil a my zůstali v těsném objetí. Ocas se kolem nás stáhl jako had, až jsem cítila jak ho mám přimáčknutý zezadu k botám. Kdyby neměl ty výstupky na zádech, docela slušně by imitoval i pytel s odpadky.

Kroky pár metrů od nás proběhly rovně přes silnici a hned do další uličky směrem k řeznictví. Pevné silné vojenské boty byly dost hlasité ale to mě neděsilo, to bylo to co jsem zaslechla.

Vysílačka na rameni jednoho z nich nepříjemně zašuměla, tomu co mu řekl velící důstojník jsem nerozuměla ale to co řekl voják ano.

„Ano rozumím pane, blíží se sem něco většího, zajistíme oblast od východu a zjistíme co to je.“

Bylo mi naprosto jedno jestli je to Godzilla nebo Pennywise se svou armádou klaunů, tohle byla dobrá příležitost se ke služebně nepozorovaně dostat.

Vykoukla jsem nad xenomorfovým ramenem. Plochá koruna jeho hrdé lebky mi připadala momentálně jako deštník, protože začalo poprchávat.

„Už mě pusť, nikdo tu není Bee, slyšíš?“ Poplácala jsem jeho rameno a cítila, jak se rozprostřené prsty pohybují po mých zádech a mírně se utahují jako nějaké živé provazy.

Drápy se občas zahálky za nějaký ten záhyb mikiny a já se cítila uvězněná jako za mřížemi. Skrčená a bezmocná až když jsem nevěděla, kudy kam tak jsem mírně patou šlápla na jeho ocas.

Reflexivně se ode mě odtáhl a zasyčel jako by se mi snažil vynadat. Stříbrné zuby se na mě cenily v tichém varování a já myslela, že mě kousne když se mírně pootevřely.

Pařáty kolem mého těla se utáhly velice těsně, zvedl mě zpátky na nohy a přirazil mě ke zdi jako nepřítele.

„Teď není čas na vyjednávání Bee...“ použila jsem autoritativní hlas i když rty se mi třásly. Tenhle rozpor mezi námi jsem musela co nejdříve a nejméně ničivým způsobem vyřídit a tím jsem nemyslela jako úplatek si stáhnout kalhoty a opřít se o kontejner, aby si posloužil.

Náhle se mi jedna vetřelcova ruka smrtelně omotala kolem krku, drápy zaškrábaly na zdi. Dobře tohle se už hodně vymykalo jakékoliv kontrole a pak mě to napadlo.

Poslední dvě hodiny mě bolelo břicho a nejen, že jsem z toho byla nervózní ale nejraději bych snědla celé balení ibalginu. Bee musel cítit krev a byl nejistý, za prvé to vybízelo jeho libido, aby se začal pářit ale jeho instinkty mu v tom bránily, protože se cítil v ohrožení a ke všemu ho moje krvácení rozptylovalo, jelikož krev byla jeho součást potravy.

„Bee...prosím, musíme jít, není čas, slibuju že až budeme v bezpečí tak...“

Jak byl xenomorf blízko, cítila jsem jeho nohu vedle mojí a ve chvíli, kdy se ke mně přitiskl a udělal ze mě nový nátěr na pouliční zdi jsem vnímala, jak se mi do žaludku zarývalo něco tvrdého. 

Vážně, kdy by byla vhodnější chvíle než teď? Až by nás obklopilo tucet vojáků a dívalo se na pravěký sex? Děkuju pěkně.

Ani jsem se nehnula a snažila se zachovat klid.

Bee vydával tiché syčení, jež prostupovalo vším kolem a dávalo vědět, že tu je nebezpečná šelma.

„Bee teď ne, slyšíš všude jsou vojáci, chytí nás a zavřou tě a to chceš?“

Xenomorf naklonil hlavu na stranu tím způsobem, že vás to vyděsilo a zároveň jste měli naději že vás vnímá.

Na má slova ohrnul tmavé rty a vycenil zuby ale bylo to hned pryč, kupodivu neochotně mi přestal drtit krk a stáhl se dozadu. Urputně jsem se snažila zase dýchat a nedívat se do jeho rozkroku na něco, čím by zahanbil i porno herce.

Odvrátila jsem se a přidržela kontejneru.

Další výstřely a křik někde ve čtvrti za námi. Snad byl ještě čas...

 

*************************************************************************************************

 

Služebna už nebyla tak plná života jako předtím. Zadní dveře na ulici byly vylomené. Klika, jež narazila ve zpětném rázu do zádveří nechala obtisk ve zdi a vydrolila i omítku.

Z venku byl slyšet hluk ale tady uvnitř bylo nepříjemné ticho. Bee šel za mnou jako černá stráž, jeho vyzáblé šlachovité tělo jako z nočních můr se muselo sklonit, aby prošlo dveřmi ale i tak to vypadalo jako by mu byla chodba malá.

Nikdy bych neřekla, že mrtvoly na zemi jsou dobrým znamením ale sakra, vážně že ano. Kdyby tu nebyly, znamenalo by už tu vojáci byly a vytahali je ven na hromadu ke spálení.

Překračovala jsem lidi, kteří ještě před několika hodinami mluvily i dýchaly, jejich těla byla podrápaná a znetvořená, že by je ani plastický chirurg nedal dohromady.

Srdce se mi sevřelo, adrenalin se mnou cloumal hůř než diskotéková droga. Každou chvíli jsem čekala že někdo začne křičet, že je tu někdo živý ale bylo ticho.

Nepříjemné usedavé ticho jaké slyšíte v lese, když se blíží predátor že i zvířata nevydají hlásku.

Moje oči se upíraly na cestu vpřed, dokonce jsem očekávala že z některých dveří někdo vyběhne nebo se vypotácí ale když jsem je míjela, kanceláře byly prázdné a k mému zděšení dřevěná podlaha náhle zavrzala.

V tom tichu to bylo jako by se za vámi plížil vrah. Rychle jsem se otočila, Bee byl skloněný nad jednou z mrtvol u zdi a čichal k ní ale proč mu tekly sliny? Bože to bylo nechutné!

S vyvalenýma očima jsem sledovala jak otevírá čelisti…

Nemohla jsem se odvrátit jako by mě někdo zmrazil a přitom nohy se proměnily na tekuté želé.

„Bee ne!“ Nějakým zázrakem jsem ta slova skutečně vykřikla ale to bylo tak všechno, protest který nikdo nevnímal.

Na poslední chvíli jsem se stačila otočit, když jsem uslyšela ten šťavnatý zvuk jak se xenomorfovy vnitřní čelisti vymrštily vpřed a prorazily mužovu lebku jako když rozdrtíte pěstí dužinu melounu.

K ještě většímu zděšení ta domnělá mrtvola na zemi zasténala! Ten člověk byl živý! Dobře, živý nebylo právě dobré označení, protože teď už byl mrtvý ale…

Instinkty toho mimozemského tvora za mnou byly smrtící a nemilosrdné.

Přitiskla jsem si dlaň na rty abych potlačila nevolnost, rychlé nádechy v tom pomáhaly ale pořád mi to obracelo žaludek.

Rozešla jsem se dál, klopýtala, ruka se posouvala po zdi na podporu ale ticho neeliminovalo ty hnusné zvuky za mými zády, kdy se Bee živil.

Nevnímej to, nevnímej to Wando, opakovala jsem si.

Tohle patřilo mezi ty top zážitky, které nestrávíte ani po pěti letech.

Špička mé boty kopla do dveří, tady naposledy jsem Buda viděla, jenže stoly uprostřed kanceláře byly prázdné. Někdo však seděl na kolečkové židli.

Vypadalo to na ženu, delší vlnité vlasy byly přehozené přes rameno, možná spala ale kdo by právě teď spal? Z místa kde jsem byla však nikde nebyla krev.

Třeba byla ještě živá. Dobré znamení...

Rozešla jsem se k ní a když jsem natáhla ruku a položila ji tomu člověku na rameno jako by se skutečně probudila a začala se třást a sípat.

„Jsi v pořádku?“ Sama jsem se musela nadechnout ale skoro jsem se lekla, když ke mně trhnutím otočila potem zbrocenou tvář.

Její oči těkaly všude okolo, zorničky měla rozšířené stoupající panikou. Zapřela se nohou o podlahu a popojela kus dál, objala se rukama a začala se kolébat dozadu a dopředu. Tohle nebylo dobré.

„Jsou tady, jsou tady, tam...“ vymrštila ruku a prstem ukázala ke dveřím, odkud jsem přišla. Bylo jasné, že je pomatená. Pořád dokola opakovala to samé.

„Jsou tady, všude...VŠUDE!“

„Ššš, ššš to je v pořádku,“ pokusila jsem se ji utěšit a raději se nepřibližovala, aby se na mě nevrhla, netušila jsem jestli náhodou nemá v kapse něco ostrého co by se nelíbilo mým orgánům.

„Není, NENÍ! Všichni umřeme,“ vykřikla a pak mluvila zase tiše. Ta změna byla nepřirozená jako by se její pochod myšlenek ocitl na vlnách.

„Kde jsou ostatní, kde je muž co tu ležel? Měl zranění,“ nic jsem si od toho neslibovala ale musela jsem to zkusit. Třeba už ho dávno některá z těch zrůd odtáhla.

Ne na tohle nemysli Wando...

Ona mi ale neodpověděla a dál se kývala jako v houpacím křesle. Takhle jsem nechtěla dopadnout a že jsem měla namále.

„Kde je?" Ještě jednou jsem ji pobídla, když trhla hlavou a podívala se na mě přes záclonu vlasů, které měla děsivě přes obličej jako masku šílenství. Náhle jako hnaná neznámou silou se na mě vrhla. Nečekala jsem to. Začala se na mě s křikem sápat než jsem ji chytla a odstrčila silou od sebe. Klopýtla dozadu, ústa otevřela ve výkřiku ale přestala se hýbat než se ohnula v pase a objala se rukama v křečích.

„Bolí to, moc to BOLÍ!"

To určitě, jen to na mě hrála abych jí jako idiot přišla na pomoc a pak by se do mě zakousla, pochybovala jsem že ještě racionálně vnímá realitu.

Bee kde jsi mám tu malý problém...

Nechtěla jsem se ohlížet přes rameno, abych tu ženu nespustila z očí a tak jsem pomalu couvala ke dveřím, už takhle jsem od ní měla pár škrábanců po rukou a několik vytrhaných vlasů.

Bylo mi jí trochu líto, byla to prázdná schránka kde už nebydlel rozum, i kdyby ji zachránily, skončila by nejspíše jako potrava pro ty bestie co venku pochytali nebo v nějakém polstrovaném pokoji v bezejmeném sanatoriu pro duševně choré.

Už jsem byla skoro na chodbě, když se začala svíjet a naříkat. Rychle dýchala a snažila se lapat po vzduchu jako by měla záchvat úzkosti a nakonec ta herečka klesla na kolena.

Náhle jsem slyšela něco praskat skoro jako kosti...a pak vystříkla krev. Červená sprcha obarvila podlahu, jak cosi uvnitř ženiny hrudi explodovalo.

Viděla jsem jak se její tělo prohnulo v luku dozadu, když koleny stále zůstávala na zemi v jakési yogínské pozici hrdiny. Záda měla do oblouku a oblečení nasáklé základní tělesnou tekutinou, která prýštila z jejího těla a pak se něco začalo zvedat pod látkou. Roztrhlo jí to a to co koukalo z lidských pozůstatků vypadalo jako tasemnice.

Nebyla jsem tak blízko, abych rozeznala detaily v šeru místnosti ale věděla jsem, že ta věc ženu rozhodně zabila.

„Ty jsi ale hnusná věc..." zkřivila jsem obličej když to cenilo malé ostré zoubky, trochu mi to připomínalo...co jiného by to bylo, žádné jiné zvíře neskáče lidem z krku nebo hrudníku.

Jako by mě ten odporný parazit slyšel zavrtěl se v díře mezi ženinými ňadry a pak těžko říci jak to dokázal ale vyskočil do vzduchu. Na tak zákeřnou malou stvůru se pohyboval po podlaze velice rychle. Nechávalo to za sebou znatelnou krvavou stopu a připomínalo to krokodýla, jelikož to mělo podobný ocas.    

Malé drápky to zasekávalo do lina a přitahovalo se to ke mě s otevřenými čelistmi a začalo to pištět.

To mě konečně probralo a já udělala ještě jeden krok a přibouchla dveře ve chvíli, kdy se do nich opřel náraz.

Doufala jsem, že má alespoň otřes mozku.

Hlavně, že se to ke mě nedostalo. Už jsem se chtěla podívat kde je Bee, když mi něco posvítilo do tváře.

Byla to baterka. Oslepila mě, naštěstí její majitel ji lehce naklonil ke straně. Nejspíše si velkého xenomorfa za mými zády zatím nevšiml.

„Odhoď zbraň a pojď s námi," přikázal mi hlas. Byly to dva vojáci v těžkém zásahovém obleku.

„Nemám žádnou zbraň," zvedla jsem ruce vedle hlavy, aby si je mohli prohlédnout.

Ta hnusná ohavná věc v uzavřené kanceláři začala narážet do dveří jako by chtěla prorazit dřevo ale nebyla dost silná.

„Co je to? Je tam ještě někdo?" Promluvil ten druhý a jeho baterka posvítila na dveře, které se občas otřásali.

Zmrzl mi úsměv na rtech, snad mě to nedonutí otevřít.

„To je jen pes," kopla jsem do dřeva a z druhé strany to slabě zasyčelo. Věřili mi?

Situace byla napjatá a pak se to ještě zhoršilo protože si oba všimli, že se za mnou něco pohnulo.

Nemuseli nic říkat, jejich rty se rozdělily absencí slov, zorničky potemněly strachem a jednou rukou se snažili nahmatat zbraň, která jim visela na popruhu na rameni.

Bee se pomalu zvedl jako démon, protože cítil nebezpečí.

Vláčným pohybem se přiblížil ke mě ale to už na něho mířily dvě zbraně.

Jeden z vojáků mi nabídl ruku, „dělej, pojď sem k nám!"

Udělala jsem poslušně co mi bylo řečeno ale místo abych zůstala za nimi rozeběhla jsem se ke schodům.

Jeden voják začal střílet do mrštně pohybujícího se těla.

Xenomorf zařval, svaly pod lesklou mokrou kůží se mu ještě více napjaly. Byl přes celou chodbu, nedalo se přes něho projít.

Nelidsky dlouhá šlachovitá ruka máchla dopředu, drápy se zasekly do mužova obleku a pronikly až na kůži. Voják se nevzdával, stále střílel před sebe z minimální vzdálenosti ale ruka se mu tak třásla, že většina munice proletěla mimo xenomorfovo tělo a zaryla se do zdí a podlahy.

Kakofonie výstřelů byla ohlušující a Beeovi se nijak nelíbila a tak s tím udělal rychlý konec.

Mužovy přistála druhý pařát na vrcholu hlavy a doslova ji bolestivě zmáčkla a utrhla jako jablko ze stromu. 

Mariňákův kolega ale nebojoval ne, už při prvním výstřelu běžel za mnou ale stačil vyběhnout jen tři schody a ostré břity na ocasu mu podrazily nohy. Tvrdě narazil bradou o schody a vydal ze sebe zaskučení.

Ruka stiskla zbraň, ležel na schodech a chtěl se otočit k nepříteli, ovšem Bee byl rychlejší. Svým pařátem mu stiskl krk, doslova své drápy spojil na druhé straně hrdla jako had škrtič a než voják dokázal zblízka zacílit na nějaké xenomorfovo zranitelné místo, trhl sebou v následku poranění lebky. Čelní kost praskla jako skořápka a tělo se škubalo neovladatelnými záchvěvy bolesti. Vojákův prst stiskl kohoutek a ozval se jediný výstřel než ruka ochabla a zbraň sjela po schodech dolů, pak už bylo ticho.

 

*************************************************************************************************

 

Brala jsem schody po dvou do prvního patra služebny, ten chlap utíkal za mnou. Slyšela jsem jak dupe a jeho dech, když se snažil utéct před nebezpečím než vzduch prořízly výstřely.

Pár vteřin na to voják na schodech upadl, baterka mu vypadla z ruky a zůstala svítit na pátém žulovém schodě ze shora. Už jsem byla na podestě v mezi patře, když jsem se ohlédla.

Bee se sápal na toho nebožáka, nelitovala jsem ho protože tomu pro koho pracovali byly životy úplně ukradené ale ta baterka se mi mohla hodit.

Seběhla jsem níž a popadla ji právě v čas, abych neviděla vojákův konec. Moje postava už vybíhala další řadu schodů, když se ozval jeden výstřel a pak ticho pokud nepočítám mlaskavý zvuk…

Konečně jsem byla přede dveřmi prvního patra, sáhla jsem na kliku ale syčení ze shora mi řeklo, že rozhodně tu nejsme s mým ochráncem sami.

S nádechem jsem se otočila a posvítila nahoru, v ohbí mezi patry se něco mihlo vypadalo to jako velký stín, který přilákaly výstřely a pak se to začalo hnát dolů.

„Sakra.“

Vpadla jsem do dveří které vedli k celám. Prsty otočily klíčem. Dveře vypadali pevně ale jak dlouho odolají nárazům té bestie?

Sakra co teď?

„Kdo je tam?“

Lekla jsem se hlasu v místnosti, mezi prkny na oknech pronikalo dovnitř jen pramálo světla ale ten hlas...

„Bude? Jsi to ty?" Houkla jsem nevěřícně a v tu chvíli se něco opřelo do dveří a začalo škrábat jako pominutá kočka, která si chce obrousit drápy o kus dřeva.

„Wando? Tady, pojď sem, rychle," byly slyšet šoupavé kroky a bolestivé zasténání, Bud své zranění nejspíše přeceňoval a mě to dělalo obavy ale i tak jsem šla dopředu k mřížím. Vypadalo to, že ho tam někdo zavřel ale nebyla to pravda, protože ruka jež se mezi tyčemi protáhla mi vtiskla do dlaně klíč.

Sevřela jsem jeho ruku na znamení, že jsem ráda že ho zase vidím a že je v relativním pořádku až na zranění, které si tiskl druhou paží.

„Myslela jsem že jsi mrtví," povzdechla jsem si a voják si odfrkl a nadechl jak kompenzoval bolest.

„Vojáci to nevzdávají, navíc mám v sobě tolik tlumících prostředků, že bych dokázal uběhnout maraton," znělo to optimisticky a já vrazila klíček do železných dveří a otevřela je, plán ale nešel tak dobře jak jsme si myslely, protože jsme zapomněly na jednu malou drobnost, no malou spíše velkou, nasranou a zubatou která právě udělala, ze dveří třísky.

Posledním úderem svého těla prolomila dřevo a prohnala se do místnosti.

Bud mě ihned vtáhl do cely a kopnutím do otevřených dveří ji zavřel. Klíč zůstal v nich ale naštěstí mechanismus způsobil to, že se znovu neotevřely a nepustili xenomorfa za námi.

„Dozadu ke zdi!" Zaúpěl a jeho ocelový stisk na mém předloktí mě nutil ustupovat dozadu, dokud se má záda nepřilepila.

Bud těžce oddechoval, adrenalin v jeho těle stoupal a rychle rozprouděná krev nejspíše začala znovu prosakovat obvazy, snažil se to nedat najevo ale trpěl.

Ani jeden z nás nespustil oči ze stínu, který se mrštně otáčel po místnosti dokud nezačal větřit a krev kterou cítil z mého společníka byla dostatečným ukazatelem kde ho najít.

Bestie se vztyčila na dvě nohy a šla k naší útulné cele.

Pomalu se její drápy omotaly kolem tyčí, zkoušela jejich pevnost, když za ně trhla ale nic se nestalo. Xeno vztekle zasyčel a snažil se svou protáhlou hlavu procpat mezi mříže ale i ta byla příliš velká, takže na nás vycenil jen své stříbrné zuby.

„Nemůžeš na nás ty mrcho co?" Ušklíbla jsem se a Bud mi stiskl ruku jako by mi naznačoval, ať jsem zticha a víc to nedráždím.

Xenomorf byl rozčilený tím, že se k nám nemohl dostat naštěstí nebyl tak chytrý by si uvědomil, že stačí otočit klíčem ale měl jinou výhodu.

Ve chvíli kdy to ani jeden z nás nečekal se skrze mříže protáhl jeho ocas a šlehl po nás jako pekelný bič.

Zatajila jsem dech a držela ho v plicích.

Ostré břity protínaly vzduch jako šavle, oba jsme cítily nápor vzduchu ale nebyl díky bohu tak dlouhý, nakonec se mírně stáhl a znovu vymrštil v úmyslu jednoho z nás probodnout.

Bodec na konci ocasu, který vypadal jako čepel nože se zastavil pouhých dvacet centimetrů od mého břicha...

„Buď v klidu, nemá šanci na nás dosáhnout," uklidňoval mě Bud, „bude to dobrý."

„Doufám, že optimismus je tvoje silná stránka," vykoktala jsem v obavách o naše malé životy.

Frustrovaný Xeno začal zuřit, tvrdý skelet se opřel do mříží, zaskřípalo to, ocas do nich narazil ze strany ale cela držela.

„Ještě chvíli a přestane ho to bavit," zašeptal Bud.

„To si tu byl celou dobu?"

Voják přikývl, „zalezl jsem sem, když tu začalo být trochu horko a moc živo."

„Dobré řešení, teď se potvrdilo že chlapy taky umí přemýšlet," nakrčila jsem koutek úst.

Při svém snažení se Xeno namáčkl na mříže ještě víc a znovu se mě snažil bodnout ale tentokrát se vzdálenost bodce o trochu zmenšila a já měla husí kůži. Špice byla tak neskutečně blízko! Mé břicho se ze strachu zatáhlo.

„Neříkal jsi, že se nemám bát?“

„Možná jsem trochu přeháněl,“ vydechl Bud ale jeho ledový dotek mě uklidňoval navzdory celé situaci. Jen byla škoda, že ta potvora nebyla za mřížemi a oni venku. Vlastně jsem ani netušila, jak se odtud dostaneme, tohle byla vážně situace na pytel.

Z ničeho nic se celá budova lehce otřásla, bylo to jako by kolem projel obrovský kamion. Přes podlahu a boty bylo prostupovalo brnění a pak znovu a znovu po pár sekundách jako by se něco blížilo.

Xenomorf jež hlasitě syčel a dokonce po nás natahoval štíhlé ruce ve snaze nám na dálku rozsápat krk nevypadalo to, že by s tím hodlal přestat.

Pořád jsem se koutkem oka dívala ke zničeným dveřím do místnosti, Bee nemohl být tak daleko...Teď by se mohl objevit jako záporný hrdina a zničit nepřítele.

Bee...kde jsi?

Ale po černém králi nebylo ani památky. Už to bylo vážně zoufalé, jak mi před očima šermoval bodec té nenasytné stvůry, jejíž sliny tekly proudem dolů, jak si na nás chtěl pochutnat.

Vydržela jsem to ještě minutu ve stále větším napětí, dokud jsem ho v zoufalství opravdu nezavolala.

„BEE! BEE...!"

„Co to děláš, uslyší tě další," zaúpěl Bud a otočil ke mě tvář, která se leskla potem. Nebyl na tom dobře ale čím déle budeme čekat, tím to bude horší. Potřebuje pomoc.

„Musíš mi věřit Bude, vím co dělám...tedy doufám," poslední slovo už jsem řekla spíše šeptem sama pro sebe a znovu zakřičela.

Bud mi zřejmě nevěřil nebo si myslel, že jsem se zbláznila a otočil se ke mě bokem, aby mi dlaň přitiskl ke rtům.

Bylo ale příliš pozdě, protože poničeným rámem dveří se protáhla široká majestátní hlava netvora, který daleko předčil toho snaživého u mříží.

Neskutečně se mi ulevilo...

Vydechla jsem svému společníkovi do ruky a věděla jsem, že nerozumí mé úlevě, vlastně to ani nemohl pochopit ale já právě teď neměla čas vše vysvětlovat.

Bud ztuhl a svaly se mu napjaly, možná ani necítil v tu chvíli bolest, když sledoval jak se Bee protáhl otvorem a pak se vzpřímil do plné výšky tří metrů a než jsem stačila mrknout, vrhl se na menšího xenomorfa. Pustili se do sebe jako dva vzteklí kocouři.

Ani Bud ani já jsme nedýchali ale ty vibrace, které jsme cítily celou dobu, jež procházelo tělem nebyla dvojice bušících srdcí ale něco mnohem většího a ničivějšího.

Stále blíž a blíž, silné rány se blížily a otřásaly budovou. Venku zazněly výstřely ochucené výkřiky a pak přímo před našima očima něco narazilo do protější zdi, doslova se to probouralo dovnitř jako by do ní narazil tranzit. Zeď se probořila a prázdným otvorem se dalo dokonce vidět ven...

„A sakra..."

„Co je tohle?" Vydechl Bud s pusou dokořán.


 

Trvalo to dlouho ale stále se snažím vymyslet něco nového a zajímavého co by zápletku obohatilo a nebojte se něco už je vymyšleno a máte se na co těšit :-) Ještě nás čeká pár zajímavostí, třeba co asi zničilo stěnu budovy a jak to dopadne mezi dvěma bojujícími vetřelci.

Na příští kapitolku mám překvapení, objeví se na scéně náš zajímavý záporák Adam :-)

Co bude chtít? Co bude dělat?   

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 23. 02. 2019 - 15:30 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

martina | 5. 03. 2019 - 22:51:38 | Reagovat

hurááá rychle další kapitolku


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.