Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

25. KAPITOLA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 25

Krypta

 

„AGRAMÓNE!“ ten známí hlas, probudil kocoura zrovna při dokonalém odpočinku uprostřed noci. Ač to z chodby znělo naléhavě, zvíře jen otevřelo své velké žluté oči a více se rozvalilo na Lilyaninu postel s plným napapaným bříškem.

Zívnul a dál čekal, než se do pokoje přihrne hejno rozzlobených návštěvníků, kteří se začali dohadovat jeden přes druhého, čímž narušili jeho plány si božsky schrupnout.

To hašteření ho otravovalo, jak by ne, když se zrovna probudíte z dokonalého snu plného vypečených koláčků, šťavnatého masíčka, křehkého pečiva, ryb na zlatých podnosech a spoustou spoře oděných žen, které vám všechny ty laskominy servírovaly a teď tu na sebe řvou tihle neurvalci jako pominutí a vybrali si proto náhodou tenhle pokoj.

Co jsou to za způsoby?

Jako by se zbláznili, pomyslel si démon, ihned obrátil oči v sloup.

Všichni se tu točili, zvedali rozčileně ruce vzhůru, vzdáleně to připomínalo nějaký prapodivný chaotický tanec orangutánů.

Kočkovitá šelma si dala načas, líně se přetočila na břicho a podepřela si packou vousatou tvář, sama přemýšlela, co by měla asi udělat, aby se konečně ta bláznivá skupinka zase vypakovala ven a nechala ho odpočívat.

Bohužel všichni ne a ne odejít a to jejich hlas stále nabíral na intenzitě, div si chlupatý démon nezakryl packama své citlivé uši, pro něho to znělo jako bušit do bubnů.

Jak zatím pochopil, jednalo se o nějaký zásadní problém, jehož nezdar si vyčítali mezi sebou, snažíš se to na někoho určitého hodit.

Lidé jsou opravdu zábavní, pomyslel si Agramón.

Stále se hádají, pak se milují, pak se nenávidí a nakonec stejně vždycky skončí v posteli.

Znovu líně zívl a když to řinčení a rozhazování rukama nepřestávalo ani po deseti minutách, nepříjemně se naježil připomínajíc abnormálně vzrostlého ježka a zařval tak, že i upírům zatrnulo.

Prostě mu došla trpělivost, to se občas stává každému, koho nepříhodně vzbudíte.

Konečně nastalo požadované ticho.

Všichni jako by zapomněli na dočasné neshody, se otočili ke zvířeti.

„Agramóne, potřebuji tvé služby,“ mračil se smrtelně vážně Leonardo.

A je to tady, povzdechl si kocour v duchu. Konec klidu.

„Nuže?“ Zavrněl tím tónem neduživého dědka čekajícího ve frontě, jež očekává jen špatné zprávy, co mu znepříjemní dosavadní život a nejbližší chvíle.

„Unesli Daisy, chci, aby ses přeměnil a našel ji, pak nás znovu vyhledej. Rozumíš?“

„Ahh…“ vyfoukl kocour z tlamičky vzduch.

Věděl, co ho čeká a vyhlídka letět do mrazu, kde se vám na křídla lepí ten zatracený sníh a fouká vám vítr do zadku, nebyla nijak lákavá, spíše naopak. Co se dá dělat. Rozkaz je rozkaz a ty se plní, pořád lepší než se klanět Luciferovi v pekle, kde se ti podřadnější musí každý den klepat strachy o svůj bídný život.

Všichni přítomní byly nervózní z toho zda to malé tlusté zvíře rozvalené na posteli jako paša uposlechne, očividně o tom pochybovala většina, ale Agramón jen pomalu vstal, ladně protáhl své přední a pak zadní nožky než začal měnit svůj tvar do abnormálně velkého ptáka s černými křídli a dlouhým ostrým zobákem.

Pařáty se těžce zaryly do pokrývky a démon přelétl svým pohledem celou skupinku doufajících, kteří do něho vkládali své naděje a ti zbývající nějak nedokázali pochopit co se to vlastně dělo.

Svou proměnou si Agramón získal kýžený respekt, nikdo nepromluvil.

Snad i ti neinformovaní přemýšleli, co si ti Angličané sebou přivedli za zvláštní stvoření a nemysleli si, že toto tajemné děsivé něco pochází z místa, kde by se i upíři neradi ocitli.

Někdo otevřel okno a dovnitř pronikl ledový průvan.

Agramón neváhal, měl důležitý úkol. Roztáhl svá mohutná křídla a jako blesk proletěl ven do sněhové pohromy nechávaje ostatní svému pohřebnímu rozpoložení.

Protivítr byl silný, nepříjemně mu čechral peří, naštěstí démonova tělesná teplota byla mnohem vyšší než u smrtelníků a tak jak na něho dopadaly ty drzé bílé vločky, okamžitě se rozpustily než se ho vůbec dotkly, takže nehrozilo, že se z něho za několik kilometrů stane sněhová koule.

Havran klouzal po nebi, neomylně veden svým citlivým čichem, rudé oči pátraly po okolí, moc aut nejezdilo, pach byl ještě dosti zřetelný, nebudou daleko.

Lehce se naklonil, na druhou stranu si užíval tu volnost, jakou byl již nejméně sto let poctěn a nikdy se jí dosytnosti nenabaží.

Vrcholky hor značně přibývaly, jak se blížil k pásu Karpatské vrchoviny.

Únosci mířili na sever.

Démon mocně mávl křídli, musel více zvětšit svou velikost, aby odolal silné vánici, což pro něho nebyl žádný problém. Toto dokonalé tělo mělo nesčetně výhod, takové měli všechny stvoření temna a on je již bral jako samozřejmost. Neměl žádné omezení a nyní litoval jediného, že nemůže zabíjet. Ne pro jídlo, toho se mu od své milostivé paní dostávalo více než dosti, ale démona jakým stále byl scházel impuls dravosti. Ve společnosti v jaké se nacházel, nemohl dát zcela průchod svým zakořeněným instinktům. Vidět stříkat krev mu prostě chybělo. Ale byla to jen malá cena za své vykoupení tady na zemi. Jen je škoda, že si takový požitek nemůže občas dovolit, dnes k tomu snad bude příležitost, zadoufal.

Už ve vzduchu cítil přibližující se bitvu a nepokoje, jak slibovala temná zatahující se mračna nad obzorem.

Zhluboka se nadechl a potěšeně zakrákal, kdyby měl právě teď lidskou podobu, zcela výjimečně by se mu na obličeji objevil krutý, zlověstný úsměv nevěstící nic dobrého.

 

 

 

Auto náhle zastavilo. Motor ztichl. Daisy probudilo bouchnutí dvou dveří a nějaké cizí hlasy. Ničemu nerozuměla, nevěděla kde je, ani co se bude dít. Pomalu se vzpamatovávala z předchozího šoku.

Měla pocit jako by ji hodili do mixéru na plné otáčky. Krk měla v jednom ohni, zatímco prsty na nohou a na rukách měla ledové, skoro jako mrtvola.

Konečně vrčivé hlasy z venku utichly a někdo otevřel i zadní dveře.

Ten co Daisy nevybíravě vytáhl ven do toho nečasu, nebral na zřetel její chabé lidské tělo, natož rozpoložení v jakém se nacházela, vše navíc komplikovaly ty velké maškarní šaty, jejíž konce se od sněhu navlhčily a ztěžkly jako padesátikilové závaží.

Dala by cokoliv za to přitisknout se k topení a do ruky šálek horkého čaje.

Silná paže s ní však smýkla kupředu a vytáhla ji ze sedadla.

„Prosím…“ zaprotestovala unaveně a roztřásla se zimou, jak se jí na tvář, ruce a výstřih přilepovaly ledové krystalky štiplavého sněhu.  

Pomalu otevřela oči jenže cítila, že tohle není jen nějaký další strašný sen, z tohohle se neprobudí. Hnusná realita. Zatracený komár i ten blešoun!

„Podívej se na to, neudrží se ani na nohách, zatraceně. Neměl jsi to přehánět, teď nám k ničemu nebude, je slabá jako moucha,“ spustil nevrle Daisyn uzurpátor hledící na ní svým pronikavým okem a vyhodnocoval situaci, která se mu očividně ovšem moc nelíbila.

Znovu s ní zacloumal, docílil však jen toho, že místo aby se panenka probudila, málem po hlavě spadla střemhlav do závěje vedle auta.

Upír ve svém černém plášti si Daisy také přísně prohlédl a mlčky s kamennou tváří uvažoval, neměl však už tolik času najít někoho jiného, noc pokročila a Malkaviané je už mohou sledovat.

„Pokud nemůže chodit tak ji vezmi a nes, musí jít s námi a koukej dělat idiote, zanedlouho vyjde slunce,“ dostalo se vlkodlakovi strohé odpovědi.

Farakkon přidal nehezkou nadávku na společníkův účet a jako pirát si vyčerpanou dívku přehodil klidně přes rameno.

Nebránila se. Spíše jen tak klidně vysela jako mrtvola, zatímco měla vyhlídku na ten vlčí zadek.

Daisy zřetelně cítila, jak ji svou paži omotal kolem nohou, snad aby jimi neházela a taktéž nechtěl riskovat dívčin pád, dokonce si dovolil ji i plácnout přes zadek.

Vzepřela se dlaněmi o jeho záda a několikrát do nich udeřila pěstí, ale asi to pro něho bylo jako polechtání s pramalým účinkem.

Tak se vlkodlak vydal i se svým nákladem k hlavní bráně hradu, zatímco jejich temný vůdce kráčel neslyšně za nimi sněhem nezanechávaje za sebou žádné stopy.

Jednou tvrdou ranou vlk rozkopl dřevěné letité dveře, až hrozilo, že se celá brána i s kamenným obloukem zřítí k zemi.

Zanedlouho trojice vešla sebevědomě na nádvoří a ihned zamířila ke správnému vchodu do kaple. Ten si Daisy matně pamatovala a vytanula jí na mysl vzpomínka s Alricem.

Daisy to nahánělo strach, byla vyděšená, z útrob hradu slyšela křik a dokonce několik podobných chlupatých stvůr s drápy zahlédla na hradbách či na nádvoří ve stínu. To vážně chtějí všechny zdejší nevinné obyvatele chladnokrevně zabít?

Dívka pomyslela na bezbrannou Ionu a sevřel se jí žaludek, což ještě podpořil Farakkon, který si ji lehce na rameni nadhodil jako pytel písku. V tu chvíli si přála, aby mu pozvracela celá záda.

„Proboha co se to tu děje? Proč chcete všechny zmasakrovat? Ihned přestaňte, chcete přece jenom mě!“ Vyhrkla pobouřeně v domnění, jak ji poslechnou a nechají se odradit jiným masem.

Nenáviděla svou bezmoc, být totiž odsouzena na milost někoho jiného je to nejhorší co bystě si opravdu přáli.

„Protože když nás tu překvapí cizí návštěva, mí bratři je zaměstnají na tak dlouho, abychom mohli dokončit to, pro co jsme sem přišli, princezno,“ prohlásil posměšně vůdce celé té bandy zabijáků, který se náhle ocitl v nevelké tmavé kapli. Evidentně to měli promyšlené. Daisy visící tomu zablešenci přes rameno v duchu naříkala nad svým osudem, zatímco se nebožačce do nosu dostával prach a zatuchlý vzduch ze starých lavic. Začala kašlat.

„Tam,“ předešel je Lazarus a stanul v ukrytém výklenku po pravé straně zakrytého rudým opotřebovaným závěsem.

Neslyšně ho odhrnul a hned za ním si vzal z držáku louči, tu zapálil pouhou myšlenkou. Být upírem mělo opravdu velké výhody.

„Jdeme,“ prohlásil nesmlouvavě a i se svým společníkem držící ten vrtící uzlíček plný krajek a spodniček společně vykročili. Kamenné opracované schody je vedly stále hloub kamsi do podzemí. Smrdělo to tu hnilobou s přihlédnutím, že právě mířili do krypty zesnulých pánů Branu, nejspíše se to zdálo tedy za daných okolností normální.

Pro Daisy, která mohla jen bezmocně hledět ke stále vzdalujícímu se východu to byl strašný pocit. Světlo se míhalo na obou stranách zdí a kreslilo mihotavé stíny hrající si s její fantasií nehezkou hru. Nejen, že měla pocit jako by se zdi k sobě přibližovaly, navíc byla chodba velmi úzká, takže se tam vešel jen jeden člověk nehledě na to, co může číhat tam dole v temnotách.

Náhle se vlkodlak zastavil. Tady cesta končila? Pomyslela si.

„Dej ji dolů,“ rozkázal hlas vpředu, nepříjemně se odrážející v ozvěně všude kolem nich.

Farakkon uposlechl, chytil svého zajatce kolem pasu oběma rukama a strhnul ho ze sebe, až málem uklouzl po vlhkém schodu v těch zatracených střevíčkách.

Právě v čas Daisy zadržel svou ledovou paží za rameno, tím také zabránil spadnou nebožačce dolů a zlomit si vaz.

Rozhodně mu nepoděkuje, umínila si a odtáhla se.

Nejspíše by ani tak dlouho nepadala, jelikož přímo před ním zela mříž, takže by schytala jen pár modřin a zlomenou nohu. Zamčený průchod, dál se nedostanou, zaradovala se dívka. Ne však nadlouho.

„Tvůj klíč, odemkni, hned,“ vyzval smrtelnici upír, ta však zakroutila odmítavě hlavou.

„Ne, odmítám vám pomáhat, stejně mě zabijete, tak vám to neulehčím, kašlu vám na vaše plány!“ Mračila se žena a doufala, že to ty dva dostatečně zdrží, než se sem někdo vydá a zachrání ji za předpokladu, jestli je tu ještě někdo živý, byla by vděčná i za toho vetchého majordoma s nějakou středověkou zbraní.

Nepočítala však s tím, že si ji Lazarus svou kostnatou rukou za rameno přitáhne blíže k sobě a vycení své ostré zuby, jak se v autě již přesvědčila, že je žena.

Teď končila veškerá legrace. Věděli to oba. Myslel to vážně, byl moc blízko, než aby odtud s prázdnou odešel a ona mu rozhodně nebude stát v cestě. Pokud bude muset, bude tu holubičku mučit ale takové praktiky byly pod jeho úroveň, on nebyl surovec ale myslitel. A toho čeho chtěl dosáhnout, se dalo i jinak než bolestí.

„Ne? Dobře, tak půjdeme zase zpátky nahoru a ty si to jistě zanedlouho rozmyslíš až tě on,“ pokývl ke svému spojenci stojícího o několik schodů výš na hranici světla, „nechá mezi svými divokými vrstevníky dost dlouho, než dostaneš rozum.“

Nakonec si vystrašenou Daisy přitáhl do bezprostřední blízkosti, až cítila jeho dech na tváři a šeptem dodal: „uvidíme, jak dlouho vydržíš, než se na tobě všichni vystřídají.“

Krutá slova se do Daisy zapíchaly jako ostré jehly, zahnali tu nebohou laň do úzkých. To by ji vážně předhodil těm nenasytným zvířatům? Stačil jediný pohled do té propadlé tvrdé tváře nelítostného upíra, aby uvěřila. Jistě by to udělal, tím si byla jistá, vyčetla mu to v očích a jistě by v případě ohrožení neváhal obětovat jak ji tak svého spojence. Prostě bezcharakterní zrůda dívající se jak ji jeden po druhém znásilňují a uspokojují své zvrhlé choutky, dokud by nekřičela o smilování.

Zachvěla se odporem. Zdvíhala se v ní nevole i vztek, který nemohla pořádně ventilovat, protože se sotva držela na nohou. To mě sakra musel tak vysát? Takhle se nedokážu ani bránit, rozčilovala se oprávněně.

„Tak co?“ Naléhal a jeho kostnaté prsty sevřely smrtelnici paži téměř bolestivě, že jí neproudila krev.

Docházela mu trpělivost.

Dívka sjela pohledem k rezavé brance bytelně vpasované do tuhého kamene, žádnou pomoc tu nečekala. Musí to udělat, jinak bude dělat děvku celé té smečce vyvrhelů a to nechtěla.

„Dobře,“ vydechla odevzdaně, výhrůžka zafungovala přesně jak Lazarus předpokládal, stále však svou panenku pevně držel, aby neudělala nějakou hloupost jako třeba hodit klíč dolů, aniž by odemkla, to ji však k jeho úlevě nenapadlo.

Dívka si z krku strhla náhrdelník a vyndala z něho stříbrný klíč. Šperk zůstal na schodech.

Na vteřinu si představila jaké by to asi bylo, kdyby to stříbro přitiskla tomu nenáviděnému zmetkovi na tvář.

Upír jako by četl ženiny myšlenky, se zamračil, „to ať tě ani nenapadne,“ postrčil ji surově k brance a pozvedl louči. Až teď pochopila, proč tu věc vlastně zapálil, bylo to kvůli ní, ti dva světlo zcela opomíjeli, jako noční tvorové nic tak primitivního nepotřebovali prostě a jednoduše se musela trefit do zámku a jako člověk to bez světla dost dobře nešlo.

„Budete toho litovat,“ stěžovala si a třesoucími prsty strčila klíč do otvoru a se skřípěním otočila, branka se ztěžka otevřela dokořán.

„Tak a teď už bych mohla jít, už mě nepotřebujete,“ nadzvedla jednou rukou svou mohutnou sukni a vystoupila na schod směrem vzhůru, jenže jí Farakkon zastoupil cestu svým velkým tělem. Tudy asi neprojde, jedině že by prošla zdí.

„Kdo říká, že tě nepotřebujeme, zlatíčko?“ Usmál se křivě vlk a Daisy vzdorovitě pozvedla tvář k jeho neoholené bradě, kterou hyzdila klikatá jizva končící nad levým okem, „myslíš si, že jsem tak hloupej, abych tě nechal utéct a ty bys nás tu zamknula? Nenech se vysmát,“ právě ukázal, že není tak primitivní, jak si celou dobu myslela. Málem zaskřípala zuby. Jak se odsud teď dostane? Co kdyby hrála bezvědomí? Nechali by ji na schodech?

„Proč to vlastně děláš? Co ti slíbil, že posloucháš toho zrádce?“ Vyhrkla dopáleně, už nevěděla kudy kam, „můžu ti to taky opatřit, cokoliv,“ slibovala, chytala se všeho jako tonoucí stébla.

„To co chci,“ zálibně si ten netvor prohlédl její smyslné mladé tělo a na chvíli zůstal viset na těch lákavých ňadrech, která se strachem rychle zvedala a nakonec se výsměšně podíval dívce do tváře. Pokračoval, „mi dát nemůžeš, tak se ani nesnaž, holubičko.“

Světlo se náhle začalo rychle vytrácet, jak Lazarus jistý si, že jejich schovanku vlkodlak nenechá proklouznout, sestupoval klidně dál do temnoty vstříc své touze získat to co chce a co mu přinese vážené místo v radě.

Daisy se lekla, ještě několik schodů a zůstane s tím rybím dechem o samotě a ve tmě a on to dobře věděl. Jeho úšklebek se stále prohluboval a o krok se přiblížil, načež ona o jeden sestoupila a než se nadála, sbíhala schody dobrovolně dolů k upírovi, jež čekal dole, kde světlo louče házelo své žluté světlo na ponuré oblouky obrovské jeskyně s kamennými nazelenalými sochami.

Místo posledního odpočinku.

Krypta hraběte Drákuly.

„Je to tu jako v hrobě,“ vydechla znechuceně Daisy, jenže ji Lazarus nevěnoval jediný pohled, byl zcela ponořen do zkoumání mrtvolně tichého prostoru před sebou.

Snad tam viděl něco, co ona zahlédnout nemohla.

Dlážděná podlaha se leskla od vody jako by tu pršelo, tekutina odkapávala ze stropu, kam se ani světlo neodvážilo natáhnout své ručičky. Stěny měly smaragdový nádech plný hniloby nemluvě o podivně stísněném pocitu všude okolo jako by vás chtěl udusit a rozmačkat.

Zde odpočívali pod mohutnými náhrobními štíty zatracené duše nemrtvých.

„Vůbec se mi to tu nelíbí,“ třásla se Daisy zimou, jež tu byla o několik stupňů nižší, a když ji na rameno dopadla velká ruka svého věznitele, který ji měl na starosti, polekaně vykřikla, přičemž svým vysokým hlasem probudila cosi živého číhajícího dosud v temnotě.

Mračno vřískajících netopýrů se spustilo střemhlav dolů a v doprovodu mávání křídel, proletěli těsně kolem skupinky vpřed neomylně do chodby směrem ven, kterou právě přišli.

Dívka se srdcem v krku přikrčila a zakryla si rukama hlavu v případě hrozícího nebezpečí a znovu vykřikla jako by se měla jeskyně otřást v základech a spadnout všem na hlavu. Vážně ji to vyděsilo k smrti.

Ani upír ani Farakkon se neschovali, nejspíše byli zvyklí na horší havěť než je tahle, ona raději nepřemýšlela, jaká by to mohla být.

„Netopýři? Co tu ještě bude? Zombie? Hadi? Pavouci?“

Světlo se znovu začalo vzdalovat a Daisy musela jen odhadnout, jak se jejímu utrpení ten zablešenec baví, „nestačí, že jsme tu my dva? Chceš vidět něco horšího?“ Navrhoval škádlivě se tyčící přímo proti ní jako mrakodrap.

Kráska zhodnotila situaci, “ne, myslím, že tohle dobrodružství se dvěma neurvalci mi bohatě stačí,“ pospíšila si raději spěšně za průvodcem opodál, než aby na sobě cítila Farakkonův oplzlý pohled, jež jí v té tmě svléká očima. Nechutný!

Cítila se zničená, slabá, unesená a zoufalá. K čertu s nimi, jen ji využívají!

O několik metrů dál Lazarus zkoumal rytiny a písmo vysekané do jakých si veršů a jakmile nenašel, co hledal, přešel k další kryptě. Nijak se nenechával vyrušovat vetřelci za sebou a jejich rozpoložením.

Muže poháněla touha za pohárem. Pohár, který by Lazarusovi pomohl na vzestupu. Ta jedna hloupá věc, jež měl na dosah ruky. Všechno to plánování a přežívání bude u konce. Vytoužený cíl na dosah.

Jako stín se pomalu přesouval dál a dál, jeskyně neměla konce. Upírův dlouhý hábit obracel prach v malé chuchvalce na zemi, kam voda nedosáhla, dokud se nezastavil u těžké zdobené desky velkého sarkofágu, do kterých se ukládali křižáci na své poslední cestě.

Prsty jedné ruky přejel po opracovaném povrchu. Je to ono, cítil to.

Pod víkem je přesně to co hledá.

Jedním pohybem se víko samo odsunulo, aby ukázalo svůj vnitřek a bílé kosti navlečené v zářivé zbroji dávno zašlé slávy obávaného hraběte.

Nebyli tam však kosti, nýbrž prach a prázdný hrudní plát. A ještě něco.

Zaujat tou věcí se lehce předklonil, zda ho nešálí zrak.

„Co to je?“ Překvapil znesvětitele vtíravý ženský hlas, jež vycházel zpoza jeho zad.

Lazarus sebejistě hmátl dovnitř.

Daisy na chvíli zatajila dech, tak napůl očekávala, že vytáhne mrtvolu a hodí ji na ni ale nakonec vytáhl cosi neuvěřitelného.

Upír pomalu zvedal cosi velkého oválného tvaru ven, mělo to modro zelenou barvu a matný povrch posetý drobnými výčnělky a bodlinami.

Všichni tři něco takového nečekali a vlastně ani nikdy neviděli.

Beze slova na to hleděli s úžasem v očích, dokonce i Lazarus, který viděl a slyšel ledacos, teď zkoprněle hleděl na asi padesát centimetrů velké vejce ve své dlani. 

„To je vejce?“ Promluvil Farakkon a postavil se tak, aby dobře viděl.

„Dračí vejce,“ opravil ho temně Lazarus.

„Hloupost, to je maketa,“ odmávla celou situaci Daisy, která na takové věci opravdu nevěřila a něco jako dračí vejce považovala za mýtus asijských a evropských kultur.

„Připadá ti plastové? Skleněné? Nebo dokonce z hlíny?“ Obořil se na ni upír, ale přesto nespouštěl svůj pohled z té zvláštní věci.

Nebylo horké, ani studené. Těžko říci jak dlouho tu bylo, kdo ho tam dal nebo kde je samice, která ho přivedla na svět.

Prostě bylo tu. Nečekaně. Dokonce tento objev dokázal odlákat jeho pozornost od poháru. Neuvěřitelné a přes to ho drží v ruce. Zřetelně viděl jako ostatní, jak se od něho odráží plamen světla jako od perly v moři.

„Co s tím chcete dělat? Snad ne omeletu?“ Vyjádřila skepticky smrtelnice svůj názor a zcela propásla svůj pokus o útěk, když byli oba zaujati obřím vejcem.

Tentokrát si od Lazaruse vysloužila děsivý kukuč přes rameno. Dost možná měla ta dračí skořápka větší cenu než samotný bájný kalich.  Ani ve snu netušil, co zde může najít za poklad a ta naivní holka si myslela jak je bezcenné, k smíchu.

„Hlupáci. Ani netušíte, co máte právě před sebou,“ důležitě popatřil znovu na svůj objev a potěžkal jej. Nikde neviděl žádné pukliny, žádné poškození. Spokojeně se v duchu usmál. Tak přeci jen tahle tvrdá práce bude mít nějaké ovoce a hned několik.

„To je mi srdečně jedno, klidně si vezmi ten starý krám i tohle velké těžítko ale dej mi to, cos si slíbil,“ zvážněl náhle Farakkon, dožadující se něčeho o čem Daisy dosud nic nevěděla a horečně přemýšlela, co by asi tak někdo jako vůdce vlkodlaků chtěl od svého nepřítele.

Přinejmenším se ani jednomu nedalo věřit, na tom se shodla se svým podvědomím.

Možná právě tohle malé zdržení Lazarusovi zhatilo jeho skvělý plán, když se kdesi ze shora začalo ozývat táhlé vytí.

„Jsou tady, tak dělej a nerozplývej se nad tou zbytečností,“ zavrčel Farakkon, až Daisy nadskočila, jelikož stál těsně za ní. Upír k dívčině úžasu nějaký záhadným nepochopitelným způsobem vejce zmenšil, načež vypadalo jako miniatura podobná slepičímu a schoval jej ve svém plášti.

Situace se najednou změnila, zřetelně viděla, jak je vlkodlak ostražitý a napjatý, zatímco komár nahlížel znovu do sarkofágu a ona odolala pokušení ho tam strčit a ještě ho kopnout do vystrčeného pozadí.

Myšlenky se však hned obrátily jiným důležitějším směrem.

Jdou ji zachránit, poznali, že tam není a jsou tady, srdce začalo dívce divoce plesat.

Málem se rozeběhla ke schodišti, když odtamtud zaslechla nesčetně kroků.

Pak se vše událo velmi rychle.

Krypta se naplnila duněním a mnoha zvuky. Dolů přispěchalo několik jejích přátel ve stále maškarních kostýmech a nějaká černá šmouha, kterou nestačila identifikovat, se vrhla na Lazaruse. Tomu vypadla louč na zem z ruky, aby se mohl bránit proti nebezpečí. Oheň dopadl přímo do loužičky vody a vše pohltila naprostá tma.

Daisy nic neviděla, jen cítila nebezpečí všude kolem sebe.

Pak začal boj.

Někdo ji odstrčil stranou a ona spadla na zem zamotaná do záhybů svých šatů. Polekaně vykřikla a bála se, že ji strčili do právě otevřeného hrobu, naštěstí spadla jinam a odkutálela pryč bez případných zlomenin.

Najednou slyšela trhání látky jako by někdo na sobě rozerval oblečení, následovalo děsivé zavytí doplněné akustickou vlnou, jaká vyháněla krev z těla ven.

Chytře usoudila, že se nejspíše vlkodlak proměnil do své děsivé zvířecí podoby a vrhnul se na své čekající nepřátele.

Dívka byla prakticky bezmocná, slepě plácala rukama kolem sebe, dokud se nepostavila bezpečně na nohy, jež ji sotva nesly. Vrčení, otřásání ani zuřivé kletby a výkřiky ji v klidu moc nepomáhaly, právě naopak. Všechno viděla černě a to doslova. Už jen představa co se děje třeba i jen metr od ní jí naháněla husí kůži.

Drolilo se zdivo, do kterého ztěžka narazilo nějaké tělo nebo velký předmět, to jediné snad bezpečně poznala.

Beznadějně krok po kroku se šourala tam, kde si myslela, že je schodiště ale stále nic nenacházela. Zatracená tma!

Zaznělo dokonce i několik ohlušujících výstřelů ale zda našly cíl, nevěděla, musela si zacpat uši, znělo to jako rány z kanónu.

Dívkou prostupovala panika i zima sálající ze zdí a ochromovala každý namáhaný sval, přitom upírala mysl k Chestrovi, aby se mu toto místo nestalo vlastním hrobem stejně jako jejím.

Najednou ji kdosi popadl za pas a hodil přes rameno. Rychlost, se kterou vybíhal schody z té prokleté místnosti, byla neuvěřitelná.

„Chestre, díky bohu už jsem myslela, že tu umřu…“ vydechla s úlevou, odnáší ji pryč z nebezpečí. Nedopustí, aby se jí něco stalo! Srdce radostí poskočilo. Konečně je po všem.

Konečně záchrana, radovala se Daisy, než Američanku vzápětí úsměv i naděje odumřela doslova na rtech.

„To se spolehni drahoušku,“ zavrčel hluboký zvučný hlas, jež rozhodně jejímu mladému milenci nepatřil.

„Okamžitě mě pusť, ty vlčí obludo nebo toho budeš litovat!“ Začala vřískat a kopat do jeho šlachovitých zad porostlých tmavou srstí.

„Už se bojím, co uděláš, podrbeš mi kožich?“ Zaslechla chrčivý zvuk z jeho tlamy, nejspíše smích.

Za pár vteřin už se s ní zastavil na nádvoří, kde stále zuřila nová bitva po příjezdu zdejších pánů. Vlkodlaci se zdá měli přesilu, přesto se nádvoří plnilo záblesky magie a fyzickým násilím. Na každého nosferatu byla přesila, naštěstí se zdál boj, co se týče síly vyrovnaný.

Než se však Daisy zmohla na prosebný výkřik o pomoc, lykan skočil na zubaté cimbuří vyvýšené několik metrů nahoru, dostala závrať. Bylo to jako být na horské dráze hlavou dolů a udržet žaludek na místě se zdálo téměř nemožné. Nakonec se znovu odrazil dlouhýma nohama a tentokrát plachtili zase dolů až se Farakonnova velká chodidla zabořila do sněhu. Bez problémů se dal do běhu nevšímaje si nepříjemné vánice před sebou.

Unášel ji jako nějaký hloupý balík a pohled na hrad se Daisy brzy ztratil z očí za hustými stromy Transilvánské divočiny.

 

 

 

Chestr se vyhnul všem nástrahám a jako blesk zamířil střemhlav do kaple. Podle nepřátel venku museli být ještě zde, za to se opravdu modlil, pokud přihlédneme k tomu, že se řadil do kolonky nebezpečných temných stvoření, jež neměli žádné právo boha o cokoliv žádat.

Se vzteky vyceněnými zuby se ponořil do tmy a bral schody po čtyřech.

Celou svou myslí se upíral k tomu jedinému světlému bodu. Jedinému.

Pokud se Daisy něco stalo, už by neměl pro co existovat, stala se pro něho něčím nepostradatelným, jestli dole leží bez života, ztuhlá mrazem přestane se ovládat jako kdysi. Bylo by mu jedno, kdo všechno skončí pod jeho rukou.

Bylo by to tak lehké. Pustit tu obávanou šelmu z klece a nechat ji ať všechny pomstí, tak jak si zaslouží. Vyvstávala však otázka, zda by bestii pak dokázal zavřít zpátky.

Dost možná by zmasakroval všechny nepřátele a nakonec snad by ukončil i svůj nesmyslný život.

V žádném případě nelitoval toho, že si k té holce vypěstoval náklonnost.

Byla to neocenitelná zkušenost a nevyměnil by ji za nic na světě.

Ztratil matku a pokud Daisy…už nebude nic, na čem by mu záleželo.

Zapudil své nejhorší scénáře do pozadí a tvrdě je zavřel do truhly své příčetnosti.

Už tak nad sebou stěží ztrácel potřebnou kontrolu a každá kapka krve v těle mu do svalů vlévala adrenalin po litrech.

Tam dole.

Matné světlo, kterého by si člověk skoro ani nevšiml, ale upíři mají daleko lepší oči.

Nakonec doběhl až do podzemního podlaží a viditelně si oddechl, když ta ženská postavička obklopena dvěma muži stále dýchala.

Všichni zareagovali na hluk, který ho cestou doprovázel otočením.

Upíra zaplavil pocit úlevy, jež rychle vystřídal nával neukojeného vzteku. Vše se v něm přelévalo jako rozžhavený kov toužící propuknout na povrch.

Za sebou jen matně zaslechl další kroky, těžko říci zda to byl spojenec nebo nepřítel který se rozhodl následovat ho až sem dolů, to mu bylo ale jedno.

Zlostně zavrčel, rozhodl se zaútočit okamžitě.

Našeptával mu to každý nerv vybičovaný touhou zabíjet.

Chutí ničit.

Slastí vidět stříkat krev.

Všechny tyto pocity ho obstoupily a pronikly do jeho nitra se silou vichřice, nikdo mu nebude brát, co mu patří.

„BASTARDI!“ Vykřikl s veškerým nahromaděným odporem.

Než se však vrhl vpřed předběhl ho černý blesk či stín, jež se vrhl na vysokého muže v černém. Kryptu náhle zahalil černý rubáš tmy.

Daisy vykřikla.

Tentokrát už Chestr nezaváhal. Vrhl se vpřed a jedním silným pohybem strčil do bezbranné dívky, aby ji tak dostal z ohniska boje do bezpečí v pozadí.

V tu chvíli mu bylo zcela jedno nějakých odřenin, ať má třeba škrábance ale zůstane naživu.

Nepočítal však s tím, že těch několik vteřin pro tento manévr využil vlkodlak ke své proměně, aby se po něm ihned ohnal drápy. To bylo vážně těsné.

Chlapec stačil naštěstí mrštně uhnout a neutrpěl žádné ošklivé zranění jen natržený kabát.

Ani jeden se nechtěl dát nijak snadno, prostor kolem nich nijak nebránil rozehrát celou šachovou partii naplno a tak se ani jeden s tím druhým nemazlil. Tmou se neslo jen škrábání zdí, jak do nich narážely vlkodlakovy spáry nebo jejich těla.

Nedlouho po prvním výpadu se ozvalo několik ohlušujících výstřelů.

Alric jež právě dorazil, měl natržený rukáv i ruku, ale stále si zachovával klid a potřebný rozum. Nechtěl si špinit zbytečně ruce, když na ty zvířata stačí jen stříbrné kulky, tady však stanul před větším problémem.

Přesně mířenými ranami trefil tělo neznámého upíra, nebyl čas ptát se co tu dělá, jen věděl, že sem nepatří a že i on má v tomhle celém nepochybně prsty.

S ulehčením zasáhl cíl.

Očekával podle nepochybné dedukce, že se jeho tělo skácí k zemi, protože stříbrné kulky dokážou v těle nemrtvého udělat velmi nehezká zranění s dírkou jako po brokovnici, jež se nezacelí, pokud se kulky nevytáhnou. Jenže několik metrů před Alricem stál ostřílenější oříšek, než se domníval.

Překvapeně sledoval, jak se cizinec zakymácel, ale zcela bez problémů se několikrát rychle přemístil, aby unikl smrtícím ranám démona ve svých zádech.  

Obdivuhodné.

Alric zahodil zbraň a ta s rachotem spadla kamsi na zem. Musel si tak říkajíc vyhrnout rukávy.

Přidal se k Agramónovi a dlouhou dobu tu zjevnou vychytralou mrtvolu, která nechtěla umřít, drželi mezi sebou.

Sám si musel při pohledu na démona přiznat, jak je v hloubi duše rád, že nebojuje proti vyslanci pekla osobně, z pohledu na něho se i jemu ježily chloupky na krku a pohled na to vytáhlé tělo plné ostnů se mu vrylo do paměti ohavným způsobem.  Jistě by byl schopný se do neznámého vetřelce s chutí zakousnout a spolknout větší část jeho těla a on uvažoval, zda se o to pokusí.

Náhle Alrica přepadla podivná nečekaná slabost, jež mu projela celým tělem jako elektrický šok bez zjevné příčiny. Srazilo ho to na kolena tak, jako by vás někdo kopnul do koleních jamek.

Nechápal to.

Další příval strašné bolesti chlapce nemilosrdně poslal k zemi jako anděl ohnivým mečem lidského hříšníka, až se mu do nosu vetřela vlhkost ulpělá na dlažbě a zvuky boje k němu doléhaly ze stále větší dálky.

Zatnul ruce v pěsti, ale síla ho rapidně opouštěla. Ležel bezmocně na zemi jako obyčejný člověk, zatímco rychle ztrácel vědomí. Ztěžka se snažil udržet víčka nezavřená a zahleděl se zpod přivřených řas po zvuku před sebe.

Chestr, který právě proletěl vzduchem, narazil o zeď takovou silou, že to kamenné kvádry nevydržely a proměnily se v drobnější kusy. Jeho tělo se bezvládně sesunulo k zemi z části zavaleno těžkými sutinami, které vytvořily zubatý otvor, jímž proniklo tmavě naoranžovělé světlo z venku a místnost prostoupil nový příval mrtvolného chladu.

To byla příčina jeho pádu. Věděl to.

Jeho prohry.

„Zatraceně…“ vyplivl to slovo, aby tak ulevil své bolesti a lítosti nad svým osudem.

Alric v duchu proklel ten zatracený zlatý kroužek na svém prstě a zahleděl se na bratrovu ruku vykukující zpod kamenů. Nehnula se.

Je tohle konec?

Prastará magie je spojovala víc, než bylo na první pohled vidět. Proto že hodně četl v knihách, doslova v nich byl ponořený, věděl, co to znamená.

Zatracení.

Sám rozdával smrt a teď má poznat jak chutná? Jaká ironie.

Tohle místo bude to poslední co uvidí, jen z toho hloupého důvodu. Když jeden ze spojení zemře, to samé se stane tomu druhému.

Zřetelně cítil, jak ho opouští život a plamínek jeho duše, pokud nějakou měl, vyhasínal.

Bylo pozdě na nějakou strategii, tomu se prostě uniknout nedalo. Pouta byla moc silná. Tak to bylo, jen pouhé konstatování věci.

Život je vskutku ironie prolétlo Alricovi bolestí otupenou hlavou, nakonec agónie začala ustupovat, aby ho připravila na utěšující nicotu.

Všechno to byla Chestrova chyba, ani teď ho nepřestával obviňovat. Nenáviděl ho, záviděl mu, opovrhoval jím, to poznání ho uvnitř pálilo jako čert, víc než si do krku nalijete tu nejsilnější whisky. Nemohl už ale nic změnit. Nemohl ho chytit pod krkem a říct mu to do očí.

Zvuky v kryptě utichaly a on už ani neotevřel oči. Pochyboval, že ho bude někdo litovat. Upíři netruchlili. Tahle zvláštní myšlenka ho dovedla ke zcela jiné jakou ani nečekal. V té tmě za víčky viděl to usměvavé, roztomilé stvoření oděné ve žluté látce, které se naposledy dotýkal, naposledy líbal, naposledy cítil. Jediné čeho opravdu litoval bylo, že už to nikdy neudělá. Nebude ji mučit a zraňovat svými poznámkami, nebude sledovat, jak poklidně spí, nepřinutí tu ženu mu podlehnout, klečet před ním a žádat ho o pohlazení, o společnost, prostě o něho.

Už nikdy nebude jeho. Nikdy vlastně ani nebyla. Byla to jen hloupá vidina, jako když se díváte na drahou nedostupnou věc za výlohou, která vám nikdy nebude říkat pane a jen se na vás bude škodolibě usmívat.

To pomyšlení chlapci zhořklo na patře.

Poslední obrázek rozplývající se ženské nahé siluety, poslední zašeptání své vytoužené halucinace.

Daisy…

Nakonec se vše doslova rozpilo do nenávratna.

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 2. 05. 2018 - 20:50 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.