Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

18. Kapitola - Strach

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 18

Strach

 

Probudilo mě pištění, hnusní jepičí pištění abych byla přesná, jež se mi usadilo hluboko v kostech, těžko říci z jaké díry to vzešlo ale hned jsem byla v realitě a kryla si lokty obličej, aby na mě neskočila nějaká mrcha a dala mi ranní polibek smrti nebo…

Nedej bože aby se mi ta věc přitiskla na klín! Stále jsem tam ležela jako kus hadru a má zvrácená mysl si představila, jak se ten krabovitý cucflek natlačí místo pusy na odhalený klín mezi mé nohy. Svatá dobroto můžu já někdy myslet normálně?

„Bože jen to ne!“ Rychle jsem vyskočila na kolena a hledala po hmatu své kalhoty, naštěstí stále byly zachyceny na jednom mém kotníku. Rychle jsem začaly cpát nohu do nohavice a natahovala je přes boky. Snažila jsem se ignorovat mokro mezi stehna z toho, jak se na mě Bee uspokojil. Eh...a kdy jsem vlastně usnula? Nebo jsem omdlela? Nebyla jsem si jistá a bylo mi to jedno, zatím jsem dýchala a nic mě nesežralo. Zatím…

Podle zdánlivého ticha tu žádný xenomorf nebyl jinak už by bylo po mě, ještě se nevrátili a Bee…

„Bee..jsi tu?“ Zavolala jsem do tmy ale nepřišla žádná odpověď, jen vlastní ozvěna. K čertu s ním, užije si a uteče, odfrkla jsem si pohrdavě. Nepřekvapilo by mě kdybych ho našla ve vedlejší jeskyni na pohovce s pivem v ruce jak kouká na fotbal po tom co vyřídil svou družku do bezvědomí.

Ne že bych si to nějak užila, to samé bouchání a nárazy, tentokrát šlo o vyloženě dominantní gesto, někdo by mu měl ukázat kde jsou nějaké meze a…

„Au...“ zaúpěla jsem jakmile jsem si sedla, „můj zadek vrrr...nemohl jsi být jemnější?“

Moje zaúpění kontrastovalo s bolestí na obou půlkách jako by byly podrápané. Jo Wando byla jsi na tom i hůř, tak koukej vstát a něco dělat.

Znovu jsem si klekla a snažila se obrnit před tmou kolem sebe. Stále víc a víc na mě doléhala a já se snažila netřást podnícena pocitem klaustrofobie.

Někde kolem musela být baterka. Nic tam však nesvítilo, poskočilo mi srdce, snad nebyla vybitá? NE, NE, NE.

Překotně jsem šátrala na všechny strany, bylo těžké určit směr. Něco kovového se mi dostalo pod prsty. Stiskla jsem to v ruce, CVAK!

Žluté světlo ozářilo kamenné špičaté výčnělky kolem jako by to byla tlama nějaké příšery. Ne, skutečně nikde žádná obluda ale tam ve tmě svítilo nějaké červené maličké světýlko.

Byla jsem zvědavá a vydala jsem se k tomu. Jeskyně poskytovala nepříjemnou vlhkost které dělala z mých vlasů splihlou změť, nesnášela jsem to a stejně tak to co mi teď teklo po stehně a vsakovalo se do látky tepláků.

Fuj. Otřásla jsem se. PROČ!

Co ale bylo to červené světélko?

Nemusela jsem hádat a když jsem došla o pár metrů dál k podzemnímu jezírku našla jsem co jsem nechtěla najít. Červený bod byla ve skutečnosti dioda v poškozené hlavě, přesněji levém očním důlku.

Světlo svítilo na Adamovu tvář, mírně jsem se ušklíbla, střela z brokovnice mu pocuchala krk, rána byla spálená a opatlaná něčím bílým. Usoudila jsem že to má být krev. Další rána zničila oko, byla tam pěkná díra a tím, že vypadal jako člověk se mi to zdálo vícekrát nechutné. Kdybych vystřelila do obrazovky, působila by víc neosobně ale já ho nemohla litovat. Ten hajzl mi usiloval o život, zabil by mě.

„Koukám že máš co ti patří,“ usmála jsem se škodolibě na hromádku u svých nohou a chtěla jsem ho kopnout vší radostí, že ho znovu vidím.

Karma je svině.

Náhle mi to ale chytilo kotník! Adamovy prsty se stáhly jako ostnatý drát kolem mé nohy. Neudržela jsem rovnováhu a zhroutila se přímo na něho.

Vypadal paralyzovaně ale mohl to hrát. Naletěla jsem!

Snad jsem mu při pádu zlomila pár žeber nebo to byly ty moje? Byl tvrdý jako ztuhlý cement. Co by člověk čekal od androida.

Druhá jeho ruka byla v rameni díky bohu rozdrcená, takže jsem měla štěstí že mě nemůže škrtit a tak mě k sobě připoutal jen jednou. Skoro jako železná koule na noze. Rychle jsem se odtáhla ale to mi nedovolil, zem mi sedřela koleno ale Adamova ruka držela jako přibitá. Snažila jsem se ji vytrhnout a táhnout ho po kamenné podlaze ale byl strašně těžký! Sotva jsem s ním pohnula. Bože co to měl za reflexi!? Nebylo už po něm?

„Koukej mě pustit ty zasraná popelnice!“

„Svému OSUDU neutečete slečno ASTONOVÁ...“ promluvil Adam a já mu posvítila přímo do tváře, díval se na mě jedním okem. Nemrkal jako rozbitá panenka.

„Co ty o tom víš?“

„Již jsem informoval PANA WEYLANDA o ukončení testu,“ Adamův hlas přecházel z lidského na mechanický porouchanými hlasivkami.

Zaradovala jsem se, v očích mi svitla naděje, takže si to přeci jen rozmyslel? Skutečně je konec?

„Co tak najednou? Už máš všechny výsledky které potřebuješ?“ Odsekla jsem.

Modrá zornička ji nespouštěla z dohledu trochu se zasekl, oko se rozostřilo a zase zaostřilo, byl poškozený ale stále funkční, samo opravovací systém udělal za těch pár hodin zázraky, přestože to nebylo na první pohled vidět.

„TÉMĚŘ, tím posledním jste vy, tým je již NA CESTĚ aby vás zachytil.“

Pokud jsem byla bledá, teď jsem musela připomínat ducha.

„Co jsi to řekl? Zbláznil ses? Co proč? Chceš na mě poštvat zabijáky?“ Vyhrkla jsem jak ve mně stoupala panika a já už začínala tušit proč mě drží za nohu.

„Jste jedinečným experimentem slečno Astonová, v tuto DOBU JSTE již pohřešovaná a evidovaná v policejní DATABÁZY jako nezvěstná ostatně jako všichni z Hollyhope...vaše jedinečnost spářit se s jedním ze SUBJEKTŮ značí velký potenciál, jež se musí hlouběji PROZKOUMAT…“ hlas nepříjemně přeskakoval a mě to začalo lézt silně na nervy.

„Nejsem žádná bakterie pod mikroskopem abys zkoušel co vydržím, jsi nemocný, pošahaný drtič na odpadky!“ Můj vztek si žádal oběti. Kopla jsem ho druhou nohou, tělo lehce poskočilo ale nehýbalo se. Nejspíš už jsem mu nemohla ublížit víc než byl.

„NADÁVKAMI a agresí svou situaci jen ZTĚŽUJETE, věřte mi že s vámi bude zacházeno NANEJVÝŠE humánním způsobem...“ snažil se mě ubezpečit. 

„To jsi mě uklidnil, kdyby nebylo těch vašich zrůd nemuseli všichni umřít a do toho co dělám já ti nic není.“

„Naopak, je to FENOMENÁLNÍ průlom v našem postupu, jež jsem mohl i zdárně ZDOKUMENTOVAT.“

Zarazila jsem se, „jak jako zdokumentovat?“

„Před čtyřmi hodinami byl vytvořen kamerový záznam vaší soulože, nebyl příliš detailní ale jistě společně se zvukem postačí jako důkaz mému nadřízenému.“

Zrudla jsem až po kořínky vlasů, takže teď si nás ještě budou pouštět jako nějaké zoo maniakální porno z přírody co? Přirozený výběr hm? Dárvin by pukl závistí. Vědci budou skákat do vzduchu nad tím jak na mě Bee slintá a proniká do mě. Dokonalý poučný materiál co? Skvělé, zuřila jsem. Vážně jsem doufala, že všechno zůstane přísně tajné a my dva se nestaneme hitem internetu.

„Jak si tohle vůbec dovoluješ? Tobě asi nic neříká ochrana osobních dat co? Koukej mě pustit! Místo mě si vezměte tu přerostlou godzillu!“

„NEVÍM o čem to mluvíte SLEČNO Astonová,“ jedno oko konečně mrklo s několika minutovým zpožděním.

„Tak ty nevíš?“ Ukázala jsem prstem někam za sebe, „to co tu řve nejsou fanoušci boxu, ta stvůra mě chtěla zlikvidovat. Je trochu nakynutá ale do té vaší laboratoře by se jistě vešla.“

„Pokud JE TU ještě jiný zajímavý subjekt, BUDE O něho postaráno jako o VÁS.“

„Teď jsi mě uklidnil.“

„BOHUŽEL k politováníhodné SITUACI jež zde nastala, budou VŠICHNI přeživší podrobně PROZKOUMÁNI taktéž.“

Adam všechno tak hezky zaobalil ale já věděla kde je pravda, „chtěl jsi říct zabiti ne?“

„Po...patřičném OTESTOVÁNÍ ANO, nebo budou použiti jako KRMNÝ substrát.“

Ihned mi hlavou proběhlo několik obrázků od toho jak se krabovitý cucflek přisává na tvář, až po házení živých obětí tem zrůdám a jak jim křupou mezi zubama.

Takhle jsem skončit nechtěla, až ze mě dostanou všechno co chtějí, musela jsem vypadnout. Hned. Tahle troska už se stejně nezvedne ze země, takže mě nemůže zastavit.

„Zrůdo! Koukej mě pustit!“ Bože Adam mě svými prsty sevřel kolem kotníku až to bolelo, chtěl mě tu zadržet, dokud nás neposbírají.

„Uklidněte SE.“ Androidovy rty se pohybovaly trochu nesourodě jako by mu něco překáželo v puse.

Noha se mi odkrvovala a potila, trochu to klouzalo měla jsem šanci ale stisk byl pořád více vražedný. Začala jsem toho parchanta surově mlátit koncem baterky. Používala jsem ji jako nůž a bodala do poraněného krku. Začala blikat při každém nárazu ale já musela pryč.

Nejspíše jsem zasáhla androidovy nervy, protože dva prsty povolily z neúprosného sevření a hlas Adamovy začal přeskakovat s každým druhým slovem.

„VÁŠ pokus JE marný...“

„Tak marný zase není, ušklíbla jsem se a znovu se napřáhla. Kousky bílé tekutiny vystříkly na mou mikinu, táhlo se to jako smůla ale v ten okamžik jsem trhla a noha byla venku!

Díky bože! Díky.

Couvnula jsem z jeho dosahu, ale aby to nestačilo cupitání za mými zády mě skoro ochromilo. Prudce jsem se otočila a baterka blikala na kamenné výčnělky a stíny mezi nimi, kde to bylo? Slyšela jsem to.

Pomalu jsem se otáčela a pozorně sledovala okolí, když se kolem jednoho tmavého zubu něco světlého omotalo jako šála. Ztuhla jsem, ta věc byla jen dva metry ode mne ve stejné výšce. Dlouhé pavoučí nohy hrozivě rozprostřené a pak to skočilo.

Mým štěstím byly rychlé reflexi, protože jsem prudce uhnula a ksichtolep proplachtil těsně kolem mě.

Ta bestie přistála na Adamově obličeji a omotala se kolem něho jako nestvůrná maska. Jednou svou rukou se ho snažil ze sebe strhnout, marně. Skoro jsem se začala triumfálně smát ale na to nebyl čas, netušila jsem kolik ho vůbec mám a zda jednotky té zvrácené bio korporace neřádí už ve městě. Musela jsem se dostat k Merry a všechny varovat, to byla má povinnost.

Razila jsem si cestu na druhou stranu jeskyně a slyšela v zádech kvílení. Tak ten malej zmetek se nedal tak lehce zmást a byl mi v patách. Neměla jsem žádnou zbraň, co teď?

Rukou jsem se odrážela od výčnělků, až jsem do něčeho pevného narazila. Přede mnou byla černá lesklá hruď s vystouplými žebry zarývající se do skeletu. Tady hra na kočku a myš končila. Jakmile zvednu hlavu čelisti se mi zaryjí přímo mezi oči...

Roztřeseně jsem zvedla hlavu a zalila mě neuvěřitelná úleva.

Dívala jsem se na kulatou bradu, protáhlé hlavy a obrovské kroucené rohy, které připomínaly démonické paroží vzrostlého jelena.

Nečekala jsem že Bee zařve a málem jsem se z toho posadila na zadek.

Mé ruce zakryly uši jak nejvíce to šlo, ten řev by probudil i mrtvého. Náhle jsem si uvědomila že ten pavoučí cucflek je stále za mnou, přitiskla jsem se ke svému ochránci jako vystrašené dítě. Jak byl velký, nemohla jsem ho celého obejmout ale snažila jsem se, vlezla bych mu i na záda, kdybych se tam vyškrábala.

Každou vteřinou jsem očekávala že mi to skočí na hlavu ale nic se nedělo, bylo prapodivné ticho. Že by ho ten řev zahnal? Oh ano!

„Bee...“ třásla jsem se. Náhle se k mým zádům jedna jeho ruka přitiskla jako by byl rád že mě vidí ale hned na to se mé tělo tisklo k jeho tak pevně, že jsem mohla sotva dýchat. Mé nohy už se nedotýkaly země, byla jsem lisovaná treska a svět se se mnou točil jak začal lézt po stěně jeskyně někam vzhůru.

Instinktivně jsem přesunula ruce kolem jeho krku, jež byl slabší než pas či hrudník, ne vážně jsem nechtěla spadnout a jakmile jsem se držela jako klíště mě pustil, aby použil obě ruce k výstupu. Držela jsem se zuby nehty, protože už nebylo nic co by mě jistilo. Mé všechny svaly se napínaly, bylo to tak vysoko, zavřela jsem oči a cítila čím dál více čerstvého vzduchu, jak jsme se blížili k otvoru ve stropě.

Když jsme jím prolezli, samou radostí jsem se pustila a spadla do trávy. Válela jsem se tam a bylo mi jedno jestli chytím nějaké klíště a vlasy budu mít plné brouků. Vlastně jsem ani nečekala, že se z té díry vůbec dostanu.

„Proč jsi mě odnesl?“ Zeptala jsem se a jako vždy neodpověděl, tyčil se nade mnou jako pekelná zrůda a když ke mně sklonil tu rohatou hlavu, zatajila jsem dech.

Nejdříve se čenichem dotkl mezi mými prsy, lehce mě šťouchl a pak nasál vzduch než pomalu hlavu zvedl a otřel se mi čelem o čelo v tom mazlivém gestu, nejspíše si myslel že mi dole stále hrozí nebezpečí, proto mě odtamtud vytáhl.

Podívala jsem se na něho, ty rohy byly majestátní, musela jsem si je pořád prohlížet, tady venku na světle měly i lehce modrozelený perleťový nádech ale určitě by si ho nikdo s vílou nespletl, ušklíbla jsem se.

Natáhla jsem nesměle volnou ruku a dotkla se vroubkovaného rohu. Byl hladký jako vnitřek lastury a také tvrdý srostlý s lebkou.

Byla jsem zvědavá a uhnula rukou mírně do strany, abych prsty přejela po celé koruně, netušila jsem zda to cítí nebo je to jen tvrdá kost ale nečekala jsem, že do mě strčí a já se skutálím znovu do trávy. Dobře, nedotýkat se co?

Jako bych byla kotě se kterým si hraje.

Nestačila jsem se zvednout ani na lokty a byl nade mnou, zaclonil mi výhled na slunce a znovu se sklonil k mému tělu.

Hlava se pohnula ke klínu, dobře už jsem se červenala dost ale nejspíše tam stále cítil svou značku nebo se ujišťoval, že stále ještě krvácím, to mi připomnělo že v jeskyni se někde válejí mé kalhotky a teď žádné nemám.

O tomhle jsem vážně snila.

Zastyděla jsem se ale svět rozhodně nestál na spodním prádle že?

Bee se otřel o můj podbřišek, cítila jsem jak přes látku prosakují jeho sliny. Tohle bych ho měla odnaučit.

Posunoval se vzhůru a začal očichávat tu bílou tekutinu, která na mě vystříkla když jsem se snažila přemluvit Adama aby mě pustil. Tohle už mu nebylo tak příjemné a Bee zasyčel. Nejspíše cítil všemožné umělé látky a kov, což nemělo s člověkem a jeho fyziologií nic společného.

„Počkej Bee, to nic není, všechno je v pořádku,“ snažila jsem se ho uklidnit ale měl svou hlavu, všechno mazlení a hraní bylo náhle pryč.

Pokusila jsem se zvednout na lokty, abych viděla co mu vadí. Očividně tu skvrnu bral jako značku jiného samce.

Lebka se vzdálila od mého rychle se zvedajícího hrudníku a Bee otevřel tlamu, zasyčel na mě druhými čelistmi. Polkla jsem.

„Dobře, už mlčím,“ přikývla jsem a zůstala ležet ponořená v zelené trávě.

Nechala jsem ho dělat co potřebuje ale jeho velká pařáta se přitiskla na mé ňadro a doslova mě přirazila k zemi jako dračí spár.

Můj mozek netušil, zda se mám bát nebo co přesně mu vadí ale dělala jsem submisivní oběť.

Drápy se mi lehce zaťaly do kůže kolem celého prsu, sykla jsem bolestí ale pořád se to dalo vydržet. Tuhle jeho stránku jsem vážně neměla ráda, protože jsem netušila co se mu honí hlavou.

Xenomorfův dech byl na mém krku, což mi zrychlovalo nádechy a jeho dlaň se tak zvedala společně s mým ňadrem. Kdyby jen trochu víc zatlačil, zlámal by mi žebra. Neodporovala jsem, vždy to mohlo být horší, pokud si připustíme, že je to vražedná zrůda.

Menší ostré čelisti mě okusovaly a když o trochu více stiskly, zasyčel na krev, jež vytékala z rány na krku. Ochutnal ji.

Zatnula jsem zuby, mé tělo bylo jako prkno, napnuté, těžkopádné a já doufala, že se nechce znovu pářit. Ano jeho nenasytnost jsem už znala ale odsud posud. Nebyly jsme manželé na líbánkách.

„Dost Bee, musím varovat ostatní, oni se blíží, uvězní nás...“ jen jsem to dořekla z dálky se ozvalo několik výstřelů ale neznělo to jako puška spíše jako něco většího.

Bee zareagoval jako predátor, zvedl hlavu, zakrýval mě svým tělem a díval se odkud zvuk přišel. Nemohl ho viděl ale slyšel jak zvuk rezonuje okolím a pach střelného prachu byl dostatečným vodítkem toho, že se něco dělo.

Všechno toto značilo nebezpečí a on musel svou družku chránit.

„Bee, prosím musíme do města, musíme utéct,“ už jsem vymýšlela cokoliv na co bude reagovat a kupodivu to zafungovalo, netušila jsem však jaké slovo ho přimělo mě pustit.

Vyskočila jsem na nohy, podrápaný zadek mě bolel víc než předtím ale dala jsem se do běhu. Bee mě následoval, rozrážel křoví svým tělem jako rozzuřený nosorožec. Nebyl právě tichý ale s tím jsem nic udělat nemohla a pokud mi to bůh dovolí, dá se ještě celá situace nějak zvrátit.

 

*************************************************************************************************

 

Systémy fungovaly na 70%, nebylo to dokonalé ale situace také nebyla příznivá.

Adam selhal, nechal tu ženu uniknout a zadaný úkol jež si stanovil se hroutil v plamenech, to nemohl dovolit. Nejen že se jí tu mohlo něco stát, pokud Weyland-Yutani nedorazí brzy ale ztratil ji z očí. Musel subjekt získat zpátky. Příkazový řádek v jeho mozku blikal a jemu přes zorničku naskakovalo několik slov: Najít, hledat, zneškodnit, chránit lidi, zajmout, zabít.

Byl poškozený a nutně potřeboval opravu jednotlivých částí těla, pustit diagnostiku aby se mu utřídily myšlenky. Na nic takového však nebyl čas.

Musel jít a splnit úkol na kterém záleželo, aby potěšil svého stvořitele. Nemohl ho zklamat.

Adam vstal, motorické schopnosti mu dovolily se pozvolna pohybovat, levá ruka byla skoro utržená a to nepůjde spravit než manuálně, na tu se spoléhat nemohl. Vydal se potácivou chůzí vpřed.

V paměti mu blikala mapa podzemního komplexu jeskyní, měla tři východy a z toho jeden schůdný, díky němu by mohl vyjít poblíž Hollyhope, pokud nebude zavalený kamením.

Cestou našel několik vajec, dvě otevřená a čtyři zavřené. Podél místnosti se něco  bledého prohnalo ale neútočilo to na něho, po xenomorfech ani stopy ani po tom co mu slečna Astonová popsala ale podle mocného řezu tu něco být muselo...

Zanedlouho se Adam dostal do tunelu, jež stoupal na povrch, drápance na stěnách naznačovaly, že je jeho výtvory také používaly a to znamenalo průchozí cestu, nemýlil se. Odhad byl správný. Kilometr dlouhá důlní šachta vyústila na povrch, kdysi byla zadělaná prkny ale s těmi si xenomorfové rychle poradili.

Město leželo před ním, slunce pomalu klesalo dolů a barvila listy stromů ve zlato. První domy byly hned za nimi.

Příkazový řádek mu mu nyní už nabízel jen tři slova: Lidi, zajmout, zabít.

Postava v zaprášeném potrhaném plášti se vydala mezi stromy k betonové silnici v obytné části města.

Přes zorničku, jež se stále rozostřovala přeběhlo rušivé šumění. Někdo se s ním chtěl spojit ale z nějakého důvodu se nemohl připojit k síti. Počká až jednotky přijedou okolí zabezpečit a on se postará o zbytek. Pak se bude hlásit, teď ale musel najít tu ženu.

Adam se snažil své tělo vykompenzovat jak nejlépe mohl ale tím vyřadil některé okruhy, jež byly podle něho zbytečné a to způsobilo několik zkratů, nyní už blikalo jediné možné slovo a on musel poslechnout, bylo jediné místo v Hollyhope, kde bylo nejvíce žijících bytostí. Android musel poslouchat a jeho potácivý krok zamířil k centru města.

……….Zabít……....

 

*************************************************************************************************

 

Zarazila jsem se uprostřed ulice, od severu se něco blížilo. Do města přijížděly kamiony a náklaďáky, obrněné vozy a auta. Všechny se nakupily na prostranství parkoviště Food Basics a zablokovaly dvě vedlejší ulice. Už jsem se téměř radovala a chtěla běžet za nimi ale odradily mě od toho dvě skutečnosti.

Tou první byl nebezpečný mimozemský tvor vedle mě a tou druhou logo na všech vozech, které rozhodně nepatřili k policii nebo státní bezpečnosti.

Nebyla jsem si jistá co Bee udělá až je uvidí, snad se na ně nevrhne. Bylo jich tolik, schovala jsem se za roh a sledovala jak z konvoje vybíhají vojáci.

„Bee, buď schovaný za mnou,“ přikázala jsem mu jako bych já byla ta silnější a snažila jsem se ho zvednutou rukou zastavit v postupu.

K mému překvapení to pochopil a vznášel se těsně za mnou jako černý mrak, který je se mnou spojený horkou nití.

Znovu jsem vykoukla, z auta jež přijelo jako poslední vystoupil muž ve tmavě modrém saku, určitě už jsem ho někde viděla a nejspíše to vypadalo na toho hlavouna, o kterém mluvil Adam. Alespoň se tak choval. Důležitě se rozhlížel po celém okolí a viděl zdemolované opuštěné městečko, jež odsoudil k zániku. Až sem jsem mohla cítit ten palčivý snobský pohled.

Odfrkla jsem si. Doufala jsem, že jim bude chvíli trvat, než se tu porozhlédnou a prohledají nejbližší domy a krámy.

Moje oči však směřovaly ke služebně na náměstí, z tohoto místa jsem viděla oboje, jenže něco bylo hodně špatně…

Přední dveře byly otevřené dokořán a to nebylo dobré znamení, moje srdce se zastavilo když z nich vyběhlo několik postav.

 

*************************************************************************************************

 

„Utíkej sakra!“

„Hey, Side co se sakra stalo, ten chlap se zbláznil! Musíme něco udělat! Ostatní...“ mužův hlas byl přerušen dalšími třemi výstřely z vyššího patra.

Starší černoch běžel druhému v patách ale tomu už bylo všechno jedno. Ať si to tam vystřílí jak chce hlavně, že si zachrání kejhák oni. Ty co mu přijdou do cesty ho jen zpomalí a to je dobrý začátek. Skupinka přeživších se hnala z jednoho patra do druhého a snažila se utéct tomu šílenci s brokovnicí v jedné ruce, který začal střílet a nalákal sem ty bestie.

Trojice utíkala po schodech a nad nimi se prohýbala prkna, padal z nich prach jak po nich skákaly ty zrůdy.

Celou služebnou se ozývalo syčení, křik a škrábání.

„Já se bojím,“ naříkala Merry, kterou měl Sid pevně u hrudi. Raději jí zakryl oči před tou spouští v chodbě.

Proti nim se na konci zadními dveřmi prokousal xenomorf. Dřevo neodolalo náporům ostrých drápů a rozpadlo se jako otýpka sena.

„A do prdele, zpátky k hlavnímu vchodu,“ zařval Sid a Vašo začal pálit a krýt jim záda.

Xenomorf se hnal za nimi, kulky se zarývaly do jeho tvrdé kůže jako by je ani necítil. Poháněla ho zuřivost. Jen potůčky zelené krve naznačovaly, že se muž několikrát strefil.

„Tohle nepřežijem,“ bědoval Hyde a pevně svíral ve zpocené ruce revolver.

Ustupovali ale nebyly dost rychlý a tak se xeno odrazil od stěny, zapřel se drápy o stěny a skočil na černocha, povalil ho na zem a začal hodovat svými čelistmi na jeho strachu a hlavě.

„Pryč, dělej, musíme ven a někde se ukrýt!“

Kdesi ze shora se ozval další výkřik a ohlušující rána z brokovnice, Adam tu rozpoutal takové peklo, že by toho snad člověk nebyl ani schopen.

Dvojice mužů proběhla vedle vyšetřovny a pak otevřenými hlavními dveřmi ven a za nimi z vedlejší místnosti další dvě ženy. Zpocené, rozcuchané s potrhaným oblečením postříkaným krví, možná se tam schovávaly ale v očích měly šílenství.

Slunce zapadalo ale ještě nebylo úplně šero ale i v tom všem spěchu si všimli naděje. Auta, kamiony, záchrana. Dali se do běhu směrem k nim, „prosím pomoc! Zachraňte nás!“ Volali.

Vyčerpaní doběhli až k autům, kde na ně několik po zuby ozbrojených chlapů mířilo armádními samopaly.

„Stůjte, už ani krok, nebo budeme střílet,“ varoval je nejbližší žoldák, který je měl na mušce. Sid dal Marry dolů a zvedl ruce před sebe, aby viděli že nemá zbraň, byly však červené a krvavé otisky prstů měla i Merry na šatech.

„Co se tu děje?“ Do popředí vstoupila vysoká statná mužská postava v čistém nažehleném saku. Petr Weyland ozářený reflektorem auta, jehož silueta vám dávala pocit že jste nepatrní patřil k těm lidem, kteří se jen tak něčeho neleknou a všechny si prohlédl vážným pohledem soudce, který nikoho nenechal na pochybách že je to on kdo tomu všemu velí.

„Prosím za nic nemůžeme, chceme jen do bezpečí, prosím, přijeli jste nás zachránit?“ Sid klesl před mužem na kolena a v očích měl skoro slzy. Udělal by všechno, ponížil by se, plazil přes hřebíky jen aby si zachránil zadek.

„Prosím pane,“ malá Merry k muži nešťastně vzhlédla, jako jediná vypadala nedotknutě jako anděl uprostřed bojiště plného mrtvol.

„Co s nimi pane?“ Zeptal se onen žoldák.

„Podrobte je prohlídce zda v nich není nějaké překvapení o kterém bychom měli vědět než je vezmeme sebou,“ rozhodl a muži posbírali jednoho po druhém a odváděli je pryč.

Weyland odhodil zapálenou cigaretu na zem a jistým krokem došel až k holčičce, jež byla proti němu skutečně miniaturní, díval se na ni z výšky hodnotícím pohledem a prohlížel si její tvářičku a velké oči.

„Jak se jmenuješ děvčátko?“ Mužovy koutky rtů se mírně zkřivily v předstíraném přívětivém výrazu.

„Merry pane...“ našpulila odvážně pusu.

Weyland si pohladil zamyšleně hladce oholenou bradu, „to co se tu stalo, bude naše tajemství, ano?“

Holčička přemýšlivě mlčela než vyhrkla, „ano ale jen pokud zachráníte Wandu.“ Malé pěstičky měla stisknuté podél boků.

„To je tvoje matka?“ Zeptal se Weyland.

„Ne moje máma umřela,“ na malou holčičku to byla tvrdá slova a přitom neuronila ani slzu, to na muže udělalo dojem. Ta holka byla tvrdá, něco uvnitř něho si ji oblíbilo pokud to bylo možné nebo to byl jen prospěchářský cit? Ano jistě to bylo to druhé, jelikož jí podruhé ukázal svůj zářivý úsměv.

„Jistě že ji zachráníme maličká, najdeme ji a pojede s námi,“ chlácholil ji aniž by věděl o koho jde a zda je vůbec naživu, navíc mu to bylo zcela jedno, byl tu pro své výtvory aby je chytil a odvedl zpátky ne, aby tu hledal nějaké zbytečné lidi. I když video jež mu poslal Adam bylo více než zajímavé ale byla tu velká šance, že ta žena už je dávno mrtvá ale ty které zajistili se budou hodit, navíc to děvčátko v sobě mělo velký potenciál, v tu chvíli se Weyland rozhodl.

„Až tohle všechno skončí, musí to stále zůstat tajemstvím malá, proto bude vhodné abychom ti daly nové jméno, od teď se budeš jmenovat Meredith? Vypadáš jako chytrá holčička, dokážeš si to zapamatovat?“ 

 


 

Tak konec další kapitolky, trochu jsem to natáhla ale to k tomuhle prostě patří, udělala jsem pár změn ve svém provizorním postupu jak byl původně naplánovaný tak uvidíme, jak to promyslím dál :-)

Něco jsem tam přidala z filmu Prometheus a to jedno jméno, přišlo mi to nanejvýše zajímavé a příhodné. Sice tu nejdeme přímo v pokrevní linii ale i ve filmu si není Weyland a Meredith příliš blízcí, dokonce bych řekla že jejich vztah je jako dvou cizích lidí. Tudíž v mém příběhu Weyland adoptuje holčičku z této politováníhodné záležitosti aby plnila roli někoho, kdo je mu blíže, důvěrníka, někoho kdo bude odvádět špinavou práci, taková záložní pojistka aby poté obsadila svůj úkol na Prométheu.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 24. 04. 2018 - 22:45 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Regi | 28. 04. 2018 - 12:55:45 | Reagovat

Ahojky,
tak jak jsem se těšila na další dílek, tak jsem i zklamaná... Ne, že by se mi dílek nelíbil, ale z vývinu situace. Protože pokud budeš navazovat na Prométhea, tak v něm není žádná zmínka o Wandě a Králi Bee a já naivně doufala v štastný konec a on, jak to vypadá, nebude. :0( Ach jo. To musím vydýchat.


Martina | 25. 04. 2018 - 20:36:22 | Reagovat

Zajímavá kapitolka, zas sme se posunuly kousek dál. Už se těším jak se to vyvine dál.


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.