Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

17. Kapitola - Příjezd

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 17

Příjezd

 

Před třemi dny

 

Počasí bylo chladné, všem kteří stáli na nádraží v Hollyhope, jež pamatovalo lepší časy mrzly prsty až na kost. Žena oblečena do šedého kožichu měla však hladké semišové rukavičky z telecí kůže, malá výstřednost ale uchránila ji před přicházející zimou, jež bývala v Kanadě nelítostná.

Měla namířeno do většího města za prací jako každý den a proto, že generální ředitel Stock byl přísný muž jež měl rád dochvilnost musely si jeho sekretářky zvyknout na tvrdou mluvu o jejich zevnějšku stejně jako na časné vstávání, aby do zaměstnání dorazily v čas.

Žena si povzdechla když držela v jedné ruce kávu v plastovém kelímku, ze kterého se linula příjemná vůně pražených zrn, byla sice z automatu ale lepší než nic. Teplo pronikalo její rukavicí a trochu ji hřálo ale ne tolik aby necítila vlezlý chlad, jež se jí vkrádal pod lem sukně.

S mrzutým mlasknutím přešlápla a zamračila se na omšelou budovu, jež v šedivém ránu vypadala jako přízrak.

Osobní vlak měl už deset minut zpoždění.

Kradmý pohled kolem sebe jí prozradil, že ostatní cestující na tom byly podobně nevraživě.

Upravená žena se podívala na zápěstí na kterém byly zlaté elegantní hodinky, jež dostala od svého nového milence. Ručička ukazovala sedm hodin.

Pomalu se napila a pevněji sevřela svou kabelku v druhé ruce. Bylo to nepříjemné, za takové čekání by jí měli vrátit peníze za lístek.

"No konečně už jede," zaslechla bystrým sluchem muže o pár metrů dál a tak se podívala jeho směrem.

Z dálky se skutečně něco blížilo a žena znovu přešlápla, už necítila ani prsty v botách na podpatku. Ne že by takové nepohodlné obuvi dávala přednost ale tu jim bohužel dával generální ředitel a tak se musela přizpůsobit.

Už se těšila jak nastoupí do teplého kupé ale když se souprava přiblížila a zpomalila, přijela na úplně jinou kolej a navíc to nebyl ani osobní vlak.

Všichni cestující hleděly na obrněné těžké vagóny, jež vypadaly jako armádní kontejnery. Měly na každé straně velké pojistné uzávěry a na boku bylo červeně napsáno Weyland-Yutani. Vypadalo to skoro nebezpečně.

Vlak zabrzdil a zastavil se před nádražní budovou ale nevypadalo to, že by se co nevidět měl rozjet, protože se hlavní mašina odpojila a odjela nechávaje soupravu deseti vagónů stát.

Náhle do jednoho z nich něco uvnitř narazilo, byl to kovový zvuk utlumený stěnou. Žena si pomyslela, že to znělo jako by byl uvnitř nějaký slon a svými kly se snažil probourat ven.

Hloupé ale jiné vysvětlení neměla, protože její fantasie se omezila jen na noční můru vyplňování daňových přiznání a oběžníků v práci a na jiné věci nezbýval prostor, protože potřebovala peníze.

Více se tedy zachumlala do kožichu a přestala si všímat zvláštností, kterým nerozuměla.

O chvíli později se nádražím ozval zvuk, syčení jako by unikala pára z hrnce. Malé červené světélko na každém z vagónů pohaslo a rozsvítilo se zelené. Zvuk byl od automatického uzávěru, který se aktivoval a uvolnil, aby ze stran otevřel kovové dveře. Všech deset kójí se otevřelo s dvousekundovým zpožděním od prvního po poslední.

To přitáhlo ženinu pozornost zpátky.

Napjatě čekala co se bude dít, zda z vlaku vyběhnou vojáci nebo muži v bílých pláštích ale stejně tak to mohli být teroristé. Netrefila se ani do jednoho z toho.

Ne, pravda byla mnohem hrůznější.

Ve čtvrtém vagónu se něco pohnulo. Byla tam tma jako by prostor uvnitř byl odstíněný nebo to bylo čistě jen proto, že tam nebylo okno. Z temnoty se vynořila zrůdná černá ruka a drápy se zakously za okraj dveří a to co vystrčilo hlavu ven a nasálo chladný vzduch si nikdo nedokázal ani představit.

Xenomorf začichal a když mocně vyfoukl, z tlamy mu stoupala bílá pára. Stříbrné zuby měl vyceněné, když se spustila salva zděšených výkřiků. Nástupiště náhle ožilo a ti nejrychlejší se hnaly k podchodu ale bylo pozdě, z ostatních titanových vězeních vyskočilo něco co se podobalo černému humanoidnímu broukovi s krokodýlím ocasem.

Žena v kožichu byla v šoku ale přinutila se běžet v těch zatracených botách a věnovala jednu vteřinu otázce, zda je nemá zahodit.

Nechtěla se otáčet, protože za zády slyšela zvuky od kterých netoužila znát původ. Těla padala pod masivním útokem něčeho čemu se nikdo nemohl ubránit.

Pro xenomorfy bylo nástupiště jako banket. Prostřená hostina, do které se mohou pustit.

Začaly útočit, kousat a trhat těla doslova na dvě poloviny. Byly po tlumícím preparátu maličko otupělý ale cítili strach, ten spolehlivý feromon jež spouštěl jejich chuť k zabíjení, ta chuť oběti jejichž krev naplnila jejich hladovějící žaludky.

Právě teď neměli jinou potřebu než hlad po vydatném spánku. Věčný hlad který nic neutišilo, protože jejich těla potravu rychle spotřebovávala.

Jako neskutečně rychlí démoni několika skoky překonali koleje a vrhli se na nástupiště mezi rozběsněný dav.

Žena byla vyděšená jako ostatní, srdce bušilo silně a tvrdě jak se snažila neuklouznout a nespadnout po jinovatce po zmrzlých kostkách.

„Uhni sakra!" Někdo do ní strčil a ona narazila do zdi, náraz utlumil kožich ale i tak by tomu chlapovi nejraději vrazila kudlu do zad. Kam se poděli odvážní muži, jež brání bezmocné ženy?

Na otázky nebyl čas, už byla skoro u podchodu a schodů dolů, když uslyšela skřípavý zvuk brzd. Její vlak byla tady ale ona už věděla že ho nestihne...

Ti chudáci jež byly nejvíce vzadu byly zmasakrováni. Kusy těl se povalovaly na krví vymalovaném nástupišti u kterého zastavil vlak.

Dveře se automaticky otevřely a ti první kdož vystoupili toho šeredně litovali.

Krev se rozstříkla na druhé dveře vlaku a všichni za starší ženou, která měla náhle díru v hrudi se zděsili. Při tom pohledu tekutina stékala po oknech dolů jako maminčina marmeláda a mezi ní se na přivítanou šklebil nehezký stříbrný úsměv.

Lidé se začali stěhovat po celém vlaku sem a tam, protože čtyři z xenomorfů vnikli dovnitř a naháněli cestující jako psi stádo ovcí.

Přesně to byla šance pro elegantní ženu, která co nejrychleji sešla dolů po schodech, dokud do ní zezadu někdo nevrazil a ona nespadla na zem na dlažbu podchodu. Káva se rozlila po špinavých dlaždicích a kabelka se v tu chvíli zdála jako postradatelné zavazadlo.

Modlila se když vstávala a slyšela křik ze shora, nikdo jiný už dolů neběžel. Byla sama.

Sekretářka polkla a vstala na vratké nohy jako právě narozené hříbě. Zahodila boty jež byly jen na obtíž a bosa utíkala pryč ignorujíc ledový mráz v chodidlech přes tenké silonky. Poháněl ji strach tak silný jaký ještě nikdy v životě neměla. Už byla na konci na prvním schodě, když za sebou uslyšela zvuky.

V běhu se ohlédla, aby spatřila xenomorfa, který se rozhodl prozkoumat podchod nebo spíše její kabelku.

Vypadalo to že ji neviděl, když se mu ztratila z dohledu nahoře.

Konečně světlo z druhé strany podchodu bylo na dosah jako svaté místo ozářené bohem. Ještě pár metrů.

Udýchaná vyběhla schody, upravené vlasy se trhanými pohyby uvolnily ze sponek a už nedržely na místě spíše se jí rozletěly kolem hlavy jako svatozář.

Ženino srdce se chvělo vítězstvím, když tu ucítila neskutečnou bolest v noze. Koleno se jí podlomilo a ona spadla dozadu, letěla vzduchem a světlo se od ní vzdálilo.

Další tvrdý dopad na zem podchodu jí vyrazil dech z plic.

Bolestí zavřela a otevřela oči a nad sebou na schodech viděla tu zrůdu. Výkřik jí odumřel na rtech. Ani se nehnula jako by věřila, že když se nepohne, nevšimne si jí a zmizí jako noční přízrak.

Sekretářka polkla a ignorovala pálení a řezy od drápů na svém lýtku, bylo neuvěřitelné jak se to rychle pohybovalo. Mdlé světlo vrhalo stín na protější zeď jak to k ní zlověstně pomalu otočilo svou protáhlou hlavu.

Prosím ne...ne...zachraňte mě někdo...kdokoliv...

Třásla se a pak to na ní skočilo. Přirazilo to její tělo k zemi jako obrovské těžítko.

Zorničky měla rozšířené absolutním strachem, třásla se.

Prohlíželo si jí to ale oči neviděla, jen tu lesklou tvrdou lebku a když to na ní poprvé výhrůžně zasyčelo myslela, že to nevydrží a pomočí se.

Ten tvor ohrnul rty a vyfoukl na ní vzduch společně se slinami, které tomu hojně kapaly z tlamy.

„P...p...prosím, nech mě být..." vydolovala ze sebe.

Xenomorf naklonil svou banánovitou hlavu na stranu, rozuměl jí? Ženě svitla naděje ale to jediné co si stihla ještě uvědomit než se jí mohutné čelisti zaryly do hlavy byla číslice sedm vyrytá na tmavé psí známce houpající se tomu na krku.

 

*****************************************************************

 

Do prdele!

Moje první slova dokonale vystihly celou situaci, kdy stojíte uprostřed bitevního pole a obě strany se k vám blíží, aby vám udělaly nový sestřih.

Bee se rozeběhl vpřed, zarýval drápy do země a to samé i oba xenomorfové, které se rozhodli bránit královninu čest stejně jako Bee tu mou.

Ležela jsem na zemi a nemohla se hnout, kam bych také šla že? Ať by Bee proti té přesile možná i vyhrál, netušila jsem jak se dostat zpátky nahoru.

Studený pot se mi rozléval po těle a vsakoval se do mikiny, lokty jsem měla odřené ale i tak jsem baterkou svítila na ten nerovný boj před sebou.

Královo velké tělo prudce narazilo do jednoho z těch dvou a poslal ho tvrdě proti zdi. Bylo to jako by do stěny jeskyně narazilo auto v plné rychlosti.

Bohužel tyhle potvory vydržely víc než by se očekávalo a jakmile xenomorf dopadl na zem už zase vstával.

Bee chytil druhého za paži ale musel ji zase pustit, protože se po něm ohnal volným pařátem a až na druhý pokus mu ruku doslova utrhl z kloubu ramene.

Raněný začal syčet a skučet o pomoc, jež se mu od královny nedostalo ale nedbal svého zranění a dál se snažil samce zabít.

Královy čelisti svého druha chytily za krk a kously tím agresivním zvířecím způsobem, jež sem viděla u psů. Vytřískla zelená krev, která se ve světle baterky jedovatě leskla a jak stékala dolů po těle, pálila černou lesklou kůži. Páchlo to sírou.

To už se však do potyčky přidal i ten chybějící místo toho aby zaútočil, spíše zamířil ke mě!

Chtěl využít toho, že je Bee zaměstnaný a tak si dopřát malou svačinku z lidského ragů.

Stříbrné zuby se na mě usmály, sliny kapaly z tlamy a já přemýšlela, zda mu mám předek baterky vrazit do tlamy až se mě pokusí kousnout. Určitě bych to udělala kdybych s jistotou věděla, že ho to zadusí.

Bohužel jsem neměla zbraň, jejíž kulka by se té zrůdě zaryla do hlavy a tak jsem musela udělat to nejvíce ponižující řešení.

„BEEEE!!!!!" Křičela jsem abych upoutala jeho pozornost. PROSÍM OTOČ SE!

Nevěděla jsem co se děje dál, protože jsem světlem svítila na tu bestii jež zrychlovala krok k mému ležícímu tělu.

V poslední chvíli když už byl jen tři metry ode mne ho odrazil dlouhý ještěří ocas jako by to byl bič.

Můj ochránce byl zpátky přede mnou a ostrá hradba toho aligátořího ocasu byla jen centimetry od mého obličeje. Přestala jsem dýchat ale to za mě vyřešila královna která když viděla že prohrává, začala nelidsky ječet a svolávat všechny své bratry zpátky do hnízda.

Taková obrovská godzilla jako ona si přeci nebude špinit své drápky že? Kdybych byla stejně tak ošklivá a veliká jako ona, rozdala bych si to s ní ale byla jsem bohužel jen člověk.

Sledovala jsem bojující dvojici, Bee byl rozzuřený a ochranný vůči mě, jeho svaly se natahovaly ve smrtonosných úderech, drápy se míhaly vzduchem a vzteklé syčení bylo stále více agresivnější. Kostěná koruna se zvedala zastrašujícím dominantním způsobem ale jeho protivník byl příliš hloupý, než aby toto gesto pochopil a tak sekal kolem sebe jako kočka namočená do vody, než s ním Bee mrštil o zem, jak mu nohy podkopl jeho ocas.

Zadunění se prohnalo podlahou jako blesk a otřáslo celým mým tělem. Byla jsem zmrzlá strachem, nedokázala jsem se ani zvednout a utíkat. Cítila jsem jako bych měla nějakou nevyléčitelnou nemoc, jež vás zcela ochromí a vy můžete jen mrkat a hýbat očima.

Tentokrát mě skutečně žádný nápad nenapadal.

Xenomorf se svalil na zem a Bee ho tam udržel svou nohou, jež se mu zarývala do hrudi než se k němu sklonil a výhrůžně zasyčel jako by mu dával poslední šanci se vzdát.

Ten hloupý jedinec sebou však začal vztekle házet a tak se ve vzduchu mihla ruka a drápy přeťaly xenomorfův krk. Toxická krev vystříkla a stekla po obou stranách hrdla. Kůže se začala škvířit a maso pálit, dokud neoddělila hlavu od těla.

Bee se vztyčil ale otočil se příliš pozdě, protože právě tuto nepozornost využila královna ke svému útoku.

„Bee pozor!"

Ta mrcha která zůstávala celou dobu v pozadí se rozeběhla a nabrala Beeho jako buldozer, aby ho přirazila ke zdi.

Zblízka na něho cenila svou širokou tlamu, kde se jí sanice napínaly k prasknutí jako by si tu chvíli vychutnávala Byla podlá a vypočítavá.

Bee byl proti ní jako panenka na hraní a z toho jsem měla největší strach, držela ho všemi čtyřmi prackami a jednou mu přiškrtila hrdlo.

Mezi všemi otázkami, které mi prolétaly hlavou jsem si uvědomila že tohle je konec. Ta svině mu utrhne hlavu a mě pak rozdupe těma velkýma nohama, dokud ze mě nebude mastný flek.

Pomalu se mi chtělo brečet ale ať ho zabije jakkoliv nedokázala jsem se podívat jinam, alespoň to jsem mu dlužila za pokus o záchranu.

Už se mi chtělo brečet a propuknout v hysterii jež mi ještě zbyla, když se ozval zcela nečekaný zvuk.

Bee byl v pasti ale čelisti nebo drápy nebyly jeho jediná zbraň, na což královna zapomněla a teď měla v žaludku zabodnutý králův ocas. Ostrá čepel se provrtala pevnými černými svaly, propíchla maso skrz na skrz, udělala tam pěknou díru velkou jako moje stehno.

Královna nenávistně zařvala a sklonila hlavu, aby se podívala tam kde to bolelo. Jeden rychlý pohyb, ocas se vytrhl na z pátek a svými břity sebou bral i další maso a díru ještě zvětšil.

Ta zrůda kvílela jak se na zem pod její nohy vyřinula krev. Pustila svou neposlušnou kořist a stahovala se do tmy. Syčela a skučela zraněná a slabá. Nejspíše bylo její břicho zranitelnější než jsem si myslela.

Bee se odtáhl od zdi a natočil se ke mě zády, jak pozoroval královnu když odmítla pokračovat v boji a on se stal vítězem.

Náhle zaklonil hlavu a vydal hrozný řev, při kterém jsem málem dostala infarkt.

V dálce bylo slyšet uslyšet syčení. Bože, oni vrací! Možná že Bee porazil dva a zneškodnil tu stvůru ale pořád jich zbývalo dost, aby se na něho sesypali jako kobylky.

Jako by vycítil můj strach se obrátil a šel ke mě. Jeho černá kůže vypadala jako plátky brnění, pláty dokonale pasující jeden na druhý. Dlouhé rohy vyrůstající z jeho lebky mi připomínali ďábla a mě napadlo jestli takové stvoření, které popisuje bible kdysi mohlo existovat.

Ani nevím jak ale dokázala jsem se posadit ale to už mě chytily jeho ruce, dlouhé prsty se mi omotaly kolem žaludku, který teď hrozil že se vyprázdní a klidně si mě přitiskl do podpaží jako nějaký koberec než svou hlavu natočil tam, kde zmizela královna a dal se mnou do běhu opačným směrem ven z jeskyně.

Skrze vlasy jež mi padaly do tváře jsem neviděla kam mě odnáší ale baterku jsem u sebe držela zuby nehty. Několikrát vyskočil a šplhal vzhůru, modlila jsem se aby to bylo na povrch ale když mě hodil na zem a já se rozplácla o tvrdou zem zjistila jsem, že se nacházím v té fosforové jeskyni. Kdesi daleko nade mnou byl ten zatracený útes, ze kterého jsem koukala dolů a tam ve stropě jsem viděla modré nebe!

Tak blízko a přitom tak daleko...

Srdce mi znovu začalo bušit nadějí, než se zhroutilo při pištivém zvuku, který mi projel po zádech.

Ze tmy mezi špičatými výčnělky, které rostly ze země se blížil ten hrozný bledý krab!

Obrátila jsem se na záda a dala si ruce před obličej, abych si ho chránila.

Na jediné dupnutí ho však Bee rozmáčknul nohou. Posledních pár zasýpání a zavrtění pavoukovitýma nohama a ten ksichtolep chcípnul.

Král si odfrkl a mírně naklonil hlavu na stranu, když se na mě díval než se podíval vzhůru k útesu.

Spustila jsem ruce dolů z tváře, když na mě nic neskočilo a sledovala Beeúv pohled. Celé tělo mi ztuhlo, protože se z hora na nás dívalo několik protáhlých hlav, jedno tělo přes druhé jako by váhaly vrhnout se dolů na svého bratra.

Prudce jsem se nadechla a vyrazila ze sebe výkřik, než se mi přes rty přitiskla velká pazoura jako by mi dával znamení, že mám v takovém napjatém okamžiku mlčet.

Bez dechu jsem čekala co se bude dít. I na tu vzdálenost jsem slyšela známé syčení zesílené ozvěnou.

Neměla jsem dobrý pocit z toho, že jsme právě teď uprostřed jejich hnízdiště a už vůbec, že je proti nám poštvala ta mrcha.

Rty se mi tiskly do kupodivu jemné, hladké struktury Beeovy dlaně a jeho prsty se táhly přes celou mou hlavu, až jsem cítila i jeho drápy vzadu na hlavě.

Musel u mě být mírně skrčený ale hlavu měl hrdě zvednutou a neopouštěl to místo plné cenících zubů nad námi.

Skoro jako by se dorozumívali jen myšlenkami, minutu za minutou se ani nepohnul ale ani oni. Potila jsem se, mé oblečení bylo nasáklé tou hnusnou břečkou ve které jsem se brodila a já si připadala více než špinavá, unavená a psychicky na konci.

Nejspíše Bee cítil můj strach, protože na mě tiše zasyčel. Bylo to tiché ale prudké.

Trhla jsem sebou ale svou ruku ze mě nesundal, naopak se ještě více utáhla.

Ti nahoře lezli jeden přes druhého ale něco je tam drželo, možná byly zmateni z Beeovy nové podoby nebo v tom bylo něco co jsem nedokázala v nastalém zmatku pochopit. Chtěla jsem to vůbec chápat?

Pak Bee zařval, prohnul se jako lev který zabírá toto teritorium pro sebe. Ozvěna toho silného zvuku mnou prostoupila jako ledová vlna, vykřikla jsem do jeho dlaně a zavřela pevně oči.

Netušila jsem zda to byla výzva k boji ale když jsem oči jen trochu pootevřela, abych čelila svému osudu viděla jsem, že xenomorfové z útesu mizí. Jejich protáhlé hlavy se stáhly za okraj horniny, dokud tam žádná nezbyla. Ne že by se o život spouštěly dolů ale prostě zmizely jako stíny ve dne.

Kolem zavládlo hrobové ticho.

Když si byl můj děsivý rytíř jistý že se nevrátí, stisk kolem mé čelisti se náhle uvolnil. Stáhl své nelidsky dlouhé prsty tím démonickým způsobem, který se dal vidět jen v televizi. Sklonil ke mě svou hlavu.

„Bee...“ vydechla jsem.

Byl jen pár centimetrů od mé tváře, zadržela jsem dech, vypadal tak jinak, co když mě teď kousne? Možná zastrašil ostatní, aby si na mě sám pochutnal.

Dlouhé dračí vydechnutí se otřelo o můj obličej. Málem jsem vyskočila z kůže.

Xenomorf začichal a pak se svým čelem o mě několikrát otřel jako mazlivá kočka.

Oddechla jsem si ale jen na chvilku, protože se jeho drápy zahákly za můj pas.

Bylo to sakra nutné?

Nestačila jsem zareagovat na tolik překvapivých událostí v poslední hodině, že i teď než jsem si uvědomila o co se snaží už stáhl mé kalhoty na gumu ke kolenům.

„Ne...počkej, počkej!“ Vykřikla jsem.

Král však neslyšel. Zapřela jsem se dlaněmi o jeho vystouplá ramena a snažila se ho od sebe odtlačit. Marně. Kalhoty se natrhly jak jsem se nešťastně přetočila zpátky na břicho.

„Přestaň Bee,“ přemlouvala jsem ho svým hlasem ale byl příliš agresivní a rozhodnutý užít si svou odměnu.

Jedna nohavice se od kolene rozpárala a kalhoty nakonec visely jen na jedné mé noze. Kolena se mi zaryla do nepříjemné horniny.

Kalhotky pro xenomorfa byly to nejmenší, když k nim přičichnul, až mi naskočila husí kůže a drápy mě lehce škrábaly po už tak odřeném pozadí, než zachytily látku a trhly.

Zatracené zvíře!

Možná to byla odplata za to, že jsem ho zavřela v tom mrazáku, těžko říci jak moc chápal to co dělá nebo ho právě poháněly pudy, které mě naopak nutily od něho utíkat.

Bee nebyl nikdy příliš jemný, tentokrát jsem v tom cítila zuřící agresi.

„Au!“ Vykřikla jsem jak mi spolu s kalhotkami, které skončily někde ve tmě přibyly dva krvavé škrábance na obnaženém zadku.

Natáhla jsem se po baterce která byla vedle mě, lehce se o pár centimetrů odkutálela ale chytila jsem ji, že ji použiju jako zbraň. Pokud mu i já ukážu nějakou agresi možná mě nechá, říkala jsem si ale už jsem se neotočila abych zaútočila, protože jeho tlapa se mi přitiskla doprostřed zad jako nějaký nestvůrný pavouk.

„Bee, to stačí, vážně na to teď nemám náladu!“ Pomalu do mě vjížděl hněv ale dostala jsem jen pohrdavé odfrknutí jak mě tlačil víc do země, doufala jsem že mi nezlomí páteř, což by nebylo vůbec těžké že?

Mé tělo se snažilo vzepřít, což se mu moc nelíbilo a silný úder ocasu těsně vedle mě varoval, abych nedělala žádné hlouposti.

Ztuhla jsem, pokud jsem utekla smrti neuteču tomuhle, vážně ironické. Náhle bylo něco mezi mými půlkami, horké a těžké, z toho pocitu se mi stáhl žaludek.

Pohnulo se to, otřelo a zase zmizelo, možná to bylo neúmyslné kdo ví, byla jsem však příliš nízko pro tak velké tělo jaké nyní Bee měl a tak mě druhá pařáta chytila za bok a zaryla se mi surově do kůže. Pochopila jsem co chce a tak jsem se zvedla potupně na kolena.

Bee mi mezi půlky položil svůj úd, cítila jsem jak je vlhký a těžký touhou. Tvrdý a napínal se. Monstrózní.

Kapky té divné tekutiny, která se tvořila na jeho penisu mi stékala po zadečku dolů a zvlhčovala okraje mého přirození a pak odkapávala na zem.

Alespoň že byl tak ohleduplný gentleman, aby se na mě nevrhl hned, když jsem byla suchá že? Pomyslelo si mé vnitřní trpící já ironicky.

To malé tření ve mě vyvolávalo chvění a ve chvíli, když jsem to nečekala špička xenomorfova penisu sklouzla po vlhkém sekretu níž a na první pokus mě vyplnila až po okraj. Vyjekla jsem, nemohla jsem doufat že bude jeho výsost čekat do nekonečna ale prostě vás to zarazilo jak obrovský byl a jak jste byla nucena se přizpůsobit ať jste chtěla nebo ne. Byl uvnitř a ani se tam celý nevešel. Cítila jsem jak narazil vzadu na čípek, bodlo jako žihadlo to a já se odtáhla. Nic takového však Bee netoleroval, proto zavrčel blízko mého ucha. Po krku mi steklo pár jeho slin.

Netušila jsem že byl nade mnou tak blízko, možná jen pár centimetrů.

Ta velikost jež byla uvnitř mě, mě přiváděla o dech lépe než pohled na mou měsíční výplatu.

Nechápala jsem jak v takové situaci v jaké jsme byly může něco takového udělat nebo mít dokonce chuť!

Stiskla jsem ho v sobě a Bee zasyčel, až se to pomalu přeměnilo na předení jako bych si ho snad udobřila ale byl stejně nevypočítatelný jako každé zvíře, zvláště takové které nebylo ani v žádné pitomé encyklopedii.

Když se to ohromné tělo odtáhlo, ucítila jsem s prvním přírazem také proud vzduchu když se ke mě přiblížil a zase odtáhl. Beeho slabiny narazily do mého pozadí a se mnou to začalo pořádně házet, naštěstí mě stále volnou rukou držel na místě.

Nebyly to žádné pohyby, které by si on nebo já vychutnával ale tvrdé nárazy do mého jádra které mě nutily hlasitě sténat. Chtěl ukojit svou potřebu, pokud se tomu tak dalo říci. Mohl si vybrat jakoukoliv z těch zrůd ale ne, jeho výsost chtěla mě!

Mé prsty se zatínaly do kovového obalu baterky, jejíž světlo se třáslo ve stejném zběsilém rytmu mých výdechů.

Bee byl však neúprosný, natahoval se nade mnou jako černý mrak, příšera z pekla která měla zvláštní ojedinělý komplex mě chránit a smilnit se mnou.

Z otevřené tlamy mu stoupaly chuchvalce páry, která se srážela ve vzduchu a dělala lesklý film na jeho černé kůži která se napínala pod svaly, jež se mocně vlnily.

Všechno uvnitř mě se bouřilo pod neústupnými vlnami divokého sexu.

Silný penis klouzal tam a zpátky ale vždy se vrátil dovnitř s novou silou, lhala bych kdyby mě to nevzrušovalo ale prostě po tom všem…

Prohnula jsem se ještě více v úmyslu trochu odpočinout svým bolavým kolenům které se dřely o kamenný povrch téhle dračí sluje a roztáhla nohy do stran, mírně jsem klesla ale to se mému vězniteli nelíbilo. Byla jsem příliš nízko na jeho velké monstrózní tělo a tak pařáta z mých zad zmizela, dovolila jsem si rychlý hluboký nádech, než se mi drápy zaryly do boků přes mikinu a prudce mě otočily na záda, jakmile ze mě vyklouzl.

Zaskučela jsem a při tom akrobatickém pohybu mi vyklouzla baterka z ruky a odkutálela se stranou, kam už jsem nedosáhla.

Bee byl nade mnou, tyčil se tam jako pravěká nestvůra, která mě chce spolknout. Matně jsem viděla jeho rozkrok a to co se tam hrdě královsky zvedalo.

Přiblížil se ke mě, rázně mi roztáhl nohy a znovu se do mě ponořil.

Byl nyní větší a já měla co dělat, abych vydržela tlak jeho boků které mi roztahovaly široce kyčle do stran. Bolelo to ale zvláštně příjemným způsobem, jakmile si mé tělo těžce zvyklo.

„Ah...Bee!“ Můj sten ho jen povzbudil, když znovu ochutnal to horko a vlhko v mém klíně, které z něho dělalo nebezpečné zvíře.

Nedovolila jsem si protestovat a držela.

Mé tělo svolně odpovídalo i přes takovou agresi a vzrušovalo mě. Ta divokost, to jak jsem se kolem něho utahovala, mé stěny se pevně svíraly kolem něho.

Tempo se ještě zrychlilo na něco co se nedalo unést, můj klín produkoval více feromonů než předtím, strach, vzrušení, vystřelující štěstí z mého podbřišku nahoru po páteři. Uzel v mém žaludku se utahoval a já prohýbala boky, abych dostala nějaké to potřebné tření, které mé tělo vyžadovalo stejně jako Beeovo.

Potřebovala jsem nějakou útěchu od toho právě prožitého stresu a on nejspíše také. Sex ale nebyl lék na vše nebo ano?

Mé hladové tělo přijímalo tu velkou kluzkou věc s nadšením jako by to bylo to poslední co udělám a co před smrtí zažiju.

 

*****************************************************************

 

Dvacet metrů za hranicí tmy leželo něco zkrouceného, porouchaného co stále svým způsobem vnímalo a žilo, pokud se to o směsi drátů a obvodů dalo vypovědět.

Adamovy senzory pracovaly, dokázal otevřít oči a vizuálně zkoumat své okolí i skrze temnotu ale s tělem nepohnul. Příliš velké poškození bylo nad jeho síly.

Alespoň dočasně.

Tělo už zahájilo samo opravu ale bude trvat několik hodin, než bude schopný alespoň vstát a částečně se pohybovat a ani pak nebude výsledek uspokojující.

Dalo by se to přirovnat k člověku trpícím po těžké mrtvici, kdy vás žádný sval neposlouchá ale mozek pracuje na plné obrátky, jenže to bylo tak všechno.

Hromádka, která se nazývala android ležela v suchu, jen jedna noha trčela do podzemního jezírka a ztěžovala opravu.

Přes to všechno ticho jeskyně narušilo několik podezřelých zvuků. Adam je identifikoval jako nelidské, nic z toho nebylo v silách lidských hlasivek a pak o chvíli později slyšel sténání a to co z dálky video si nahrál do své paměti.

 


 

 

Konečně jsem se dostala kousek dál a doufám, že vás začátek této kapitoly moc nevyděsil. Sama občas šílím, když čtu knížku a pak v polovině, kdy je to nejvíce napínavé autor skočí někam na začátek. V tu chvíli bych tu knížku rozkousala :D

 

Ale abychom si to nějak shrnuly dámy, Bee se nám tak trochu vyvinul do své konečné podoby a doufejme, že už růst nebude, už takhle je o maličko větší, než původní forma xenomorfa. A nezapomeňte, že všechny jeho části jsou přiměřeně velké jeho tělu, takže si Wanda asi užije dosytosti :-)))

 

Já nevím přijde vám to tak úchylné jako mě? :-) Horší je že jsem asi divná, protože se mi to líbí :D Jo, to si hned poměříte jako já svého (jediného milence) v mém životě po když jsem hodila přítele přes palubu (protože jsem pro něho byla příliš úchylná :D, kterého jsem měla a pak opravdu zvážíte, jestli je těch dvanáct centimetrů málo nebo SAKRA MÁLO :D Dámy, malé neberte, není s tím moc legrace a v podstatě ho uvnitř ani necítíte :D Takové jsou mé zkušenosti.

 

Navíc mám ještě nějaké záměry s naším porouchaným topinkovačem i když teď musí vypadat trochu jako Quasimodo. Je sice maličko v rozkladu ale pořád dokáže být nebezpečný to mi věřte a rozhodně to není jeho konec :-)

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 9. 04. 2018 - 17:38 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Martina | 22. 04. 2018 - 6:48:38 | Reagovat

Jeee sem natěšená jak malá


Inugirl | 21. 04. 2018 - 17:36:31 | Reagovat

Milé dámy kapitolku jsem teď dopsala (18) , takže ještě oprava a šup sem s ní


Regi | 20. 04. 2018 - 10:39:43 | Reagovat

Ahojky, jen se chci zeptat, jak to vypadá s další kapitolou?
Moc se na ni těším.


Inugirl | 12. 04. 2018 - 9:46:51 | Reagovat

Velice děkuji za odpověď


Regi | 11. 04. 2018 - 17:18:54 | Reagovat

Přečetla jsem tuhle tvou povídku jedním dechem. Mám ráda příběhy zpracované ve stylu "Kráska a zvíře" s erotickou tématikou. A že jich moc není. :0) Všechny díly jsem doslova zhltla. Přiznám se, že mě zarazilo pár nesrovnalostí, ale i mistr tesař se utne. :)
Moc se těším na pokračování. Líbí se mi, že nemám nejmenší tušení, jak by se mohl příběh dál vyvíjet, a to se víc těším na další díl.
PS: Rozhodně mi to úchylné nepřijde.


Martina | 11. 04. 2018 - 6:20:45 | Reagovat

Supeeer nová kapitolka


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.