Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 32

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 32

Hodina kreslení

 

 

Setkání se svým nejméně oblíbeným matematikem bylo zajímavé ne že ne ale Rose by dala přednost tomu ho už nevidět a zahrabat se do písku nebo ho uškrtit.

Jediné co ji od toho odradilo bylo, že nebyla vrah na rozdíl od Jafara.

Vlastně šla původně za ním...ten křivák jí dlužil pěkných pár mincí, promnula si v duchu ruce a přidala i majetný výraz.

Pythagoras vypadal náhle nervózně ale Rose nemohla přijít na to proč, že by měla tak průhlednou podprsenku nebo co? Raději mu svitky rychle vrátila. Trčely mu z náruče jako ježčí bodliny, sotva přes ně viděl.

Mužova hmatatelná nervozita se najednou přeměnila na roztěkanost jako by viděla co neměla ale ona stejně tomu jeho škrabopisu nerozuměla, takže jediné co ho rozrušovalo musela být její přítomnost, což by smysl dávalo. Stráže v její přítomnosti byli jaksi nesví, například Bahadur ale to byla kapitola sama pro sebe.

Mohla za to že byla hezká a přitažlivá? Ještě mohl začít slintat.

„Měla byste k večeru chvíli svého drahocenného času...rád bych svou přítomnost obohatil tou vaší," promluvil najednou ten vousáč. Tak proto byl nervózní? Ještě nezval žádnou ženskou na rande? Amatér.

„Rose, jmenuji se Rose," dodala rychle, „a měla ano, podle toho co přesně chcete."

Z představy, že by se jí pokoušel svádět tenhle skoro koktající suchar by snad raději strávila večer dole ve zbrojnici, kde se alespoň pilo víno.

„Rád bych se vás zeptal na vaši zemi a zvyky, rád cestuji a sbírám zážitky, leč do země vaší jsem se ještě nepodíval a život je velice krátký na to objevit takový vzácný poklad na nečekaném místě," znělo to neutrálně možná trochu jako kompliment a Rose si oddechla. Byl neškodný jako eunuch...

„A já mám zase ráda palačinky a Řecké báje," odbyla ho a chtěla se ho zbavit, měla teď důležitější věci na práci než tu tlachat o ničem.

„Vskutku?" Rozzářil se Pythagoras a dívka věděla, že je s ní ámen, „dovolíte abych vám předčítal? Vzal jsem si sebou několik svých cenných knih a jistě oceníte pár veršů od mé milované Sapfó a její ódu o hoře Olympu a krásné přírodě milá Rose."

„Dobře, dobře," mávla poraženecky rukou a navíc by to mohlo být i dobré zpestření dne, pokud tam bude s Jasmínou... „takže po večeři v královské zahradě co říkáte?"

„Bude mi neskutečným potěšením," přikyvoval dychtivě filosof ale to už ho Rose obešla a

spěchala od něho, jinak by ho za ty vousy musela vykrákat. Jak to ty ženy vůbec mohly snést? Vždyť v tom ti chlapy vypadali směšně, škrábalo to a vůbec se jí to ani za mák nelíbilo, kroutila nad tím hlavou a z chodby za jejími zády se znovu ozvala rána, jak Pythagoras zakopl o lem svého chitónu a znovu se rozplácl na chodbě.

Rose musela skrýt smích za svou dlaní a raději si pospíšila k Jafarově pracovně.

Korálkový závěs zašustil a ona se protáhla dovnitř.

Bylo tam ticho. Že by si četl? Byl tam vůbec? Už bylo po audiencích i po obědě. Možná se modlil.

Rose tichounce doťapkala až k druhému průchodu, kde ji do nosu udeřila nezaměnitelná silná vůně bylin, také jasmínového čaje a sladkých bobulí. Pomalu si na to znovu zvykala a snažila se vzpamatovat. Dobře si totiž pamatovala jak tu Jafara políbila jako smyslů zbavená, mohly za to jiné okolnosti ale ta pronikavá omamná vůně na tom také nesla svůj podíl. Při té představě se začervenala.

To co nečekala byl Jafar spící na svém stole jako bezbranné batole.

Tvář se mu krabatila jak do toho měl tvář přilepenou k desce stolu a upravenou bradku rozcuchanou, ještě chyběl palec v puse.

Opřela se proto zády o polici s knihami a chvíli ho pozorovala jak spokojeně oddechuje. Od doby kdy s ním bojovala ve stanu při cestě do Agrabah ho téměř ani nezahlédla a on s ní nepromluvil jako by se jí vyhýbal ale to nemohl dělat věčně. Ne,ne, mě se nevyhneš.

Ráda by věděla proč? Je stále uražený kvůli tomu zašitému stanu? Nebo jeho ego nemůže překousnout že mu ona pořád vzdoruje?

Ne, Rose si přišla pro svou odměnu a tu od něho dostane i kdyby mu měla vyloupnout ten velký kámen z turbanu, který se na ní právě teď krvavě třpytil.

V tom ji napadla dobrá odplata.

Na Jafarově stole bylo všechno možné písařské náčiní mohla by...

Usmála se jako liška nad chyceným ptáčkem a po špičkách se vydala ke stolu se spícím vezírem ale v půlce cesty ji zastavil zprvu nepatrný pohyb vedle stolu. Byl to malý zpola neviditelný had, kterého zahlédla, když se od jeho kůže odrazil paprsek světla z okna.

Tuhle magickou potvoru už předtím viděla a nebyla jen jedna. Je jich tu víc?

Odkdy se tu Jafar nechává hlídat?

V poušti to ještě pochopila, bylo tam spoustu lidí, kterým nebylo radno věřit a oni jim mohli podříznout ve spánku krky ale tady? Ve vlastním domě? Jedině že by tu to háďátko hlídalo něco cenného. Dívka se rozhlédla kolem ale nic zvláštního neviděla. Staré skleněné flakóny, dřevěné vyřezávané skříňky různě vykládané látkou i drahokamy.

Ne, neviděla nic co by jí kromě čaje zaujalo, vrtalo jí to hlavou, nejspíše zase zapracovala ta jeho paranoya a nedůvěra k ostatním snad kromě Yaga, který tu právě teď nebyl.

Rose zaváhala ale nakonec udělala další krok a další ale had na ni neútočil a nebránil v pohybu, možná měl rozkaz zaútočit, až se dotyčný dostane k hlídané věci. Plavovláska stanula před stolem.

Jafar v klidu oddechoval, s každým vydechnutím lehce rozpohyboval stránky dokumentů před sebou napsané jeho arabským krasopisným rukopisem. Paže měl na stole a na nich položenou hlavu, vysoký turban se musel lehce posunout, protože mu z pod něho vyklouzla jedna jeho tmavá vlnitá kadeř, jež mu ozdobila čelo, tu měla možnost vidět jen jednou, když ho probudila v ložnici.

Zahleděla se na něho, prohlížela si linku vezírových zavřených očí, tmavé řasy, tu olivovou hladkou pleť s mírně propadlými tvářemi ze kterých se ve spánku ta tvrdost zcela vytratila a nakonec výraznou bradu s tou černou ohavností, kterou tu každý nosil.

Spící princ to sice nebyl ale své temné kouzlo to mělo.

Rose měla náhle touhu se ho dotknout, přejet konečky prstů po té kadeři a zjistit, zda je tak jemná jak vypadá ale nechtěla ho ještě probudit, ještě ne.

Jen počkej Jafare...pomyslela si a natáhla se po malém štětci, který pravidelně namáčel do barvy a podepisoval s ním dokumenty.

Pomsta je sladká. Rose se dala do díla, pohybovala štětcem na Jafarově tváři co nejjemněji to šlo, dokud na ní nevykouzlila potřebný obrazec a nepřesunula se na čelo.

Zanedlouho bylo dílo hotové a ona vše vrátila na své místo, než to zjistí bude se tím královsky bavit celý palác.

Důkladně si celé dílo prohlédla a pak se zhluboka nadechla a připravila se jednat.

Rose hlasitě položila své dlaně na stůl těsně před tu spící sochu a to vyvolalo lavinový efekt.

„Jafare chci svůj podíl! Teď hned!" Vyhrkla a viděla, jak z toho málem vyletěl z kůže. Nejprve se napřímil, podíval se na ni, pak na zbytek pracovny a zase se k ní vrátil očima.

Když se alespoň trochu uklidnil na vteřinu zavřel oči, promnul si dvěma prsty kořen nosu aby se uklidnil do té úrovně, že ji nepromění ve slepici a pak je zase otevřel.

Tmavě oříškové duhovky ještě více potemněly na barvu hořké čokolády a zaměřily se na Rosinu tvář s drtivým dopadem.

„Co tu chceš?" Štěkl po ní nevrle a zastrčil si neposlušný praven vlasů zpátky pod turban. Těžko říci zda se cítil na vině, že si tu zdříml a někdo ho při tom překvapil.

„Neslyšel jsi mě? Chci to co mi patří za odvedenou práci, mám na to právo, navíc se mi vyhýbáš, což od tebe není hezké," pokárala ho Rose a snažila se potlačit smích, který se jí dral do hrdla, když viděla na jeho čele usměvavé sluníčko a na tváři smajlíka. V doprovodu Jafarovy tepající žilky na pravém spánku to dělalo dokonalou kombinaci mužské vážnosti a jejího umění.

Cítila se téměř jako Picasso.

„Nebo jsi na mě zapomněl? To se mi ani neodvažuj říkat," spustila a založila si ruce pod ňadry v předstíraném hněvu.

„Nezapomněl," zavrčel Jafar trpělivě, „a už vůbec se ti nevyhýbám, nebo se vyhýbáš ty mě."

„Já tobě? To sotva, mě ten tvůj kyselý obličej strach nenažene, ale to proč se mi straníš je do očí bijící, nechceš přijít o peníze. Jsi chamtivej, možná víc než Yago," udeřila na něho, opřela se dlaněmi o vezírův stůl ještě víc a lehce se k němu naklonila jako tygr, jež se snaží zaútočit.

Jafarova ospalost byla v tu ránu pryč, když ji chytil pevně za zápěstí jedné ruky. „Nezapomínej s kým mluvíš ženo, měla bys mít více úcty k někomu v mém postavení," zasyčel a přitáhl si ji k sobě blíž, až je dělily jen centimetry.

Rose na jeho dominantní postoje byla už zvyklá a většinou se jednalo jen o takové strašení ale věděla že je schopný všeho, klidně ji i zbičovat na nádvoří, pokud mu přeroste přes hlavu a toho by se ráda vyvarovala.

Dobře, chtěla mu ukázat, že se jen tak nevzdá ale nechtěla si další týden lízat rány, věděla kdy potlačit svou neústupnost, tedy doufala v to.

Chtěla ruku stáhnout zpátky k sobě ale nenechal ji a ještě více stiskl. Jafarovy prsty byly horké a obtočily se kolem jejího štíhlého zápěstí jako hadi.

„Dobře, dobře, fajn velectěný vezíre, ale ten poklad..."

„Ten poklad bude rozdělen dnes, hned potom co vyřídím státní záležitosti, které se tu za mé nepřítomnosti nakupily," skočil jí ten arogantní chlap do řeči.

„A které tě uspaly hm? Nepotřebuješ náhodou sekretářku?" Ušklíbla se a mrkla na něho očkem.

Jafar přivřel nebezpečně oči jako někdo, komu dochází trpělivost a bylo by lepší si ho nejprve udobřit kostkou cukru nebo kusem čokolády.

„Já jsem nespal," našpulil vezír uraženě rty.

„Já zapomněla ty jsi přemýšlel se zavřenýma očima že?" Nadzvedla své jemně tvarované obočí a jemu zase mimoděk sklouzl pohled na kyprá ňadra přitisknuté k desce stolu

jako by mu bránily v přemýšlení.

Nakonec ji Jafar rychle pustil a vstal jako by se popálil. Vztyčil se do své celé výše a zvedl konvici z kulatého podstavce, který v sobě ukrýval malou čajovou svíčku, aby tekutina nevychladla.

Odvrátil se od dívky, aby se nejprve uklidnil z trochu jiných důvodů a nalil si do šálku ten zlatavý mok.

„Jsi vskutku tvrdohlavé stvoření s jakým jsem se ještě nesetkal," promluvil blahosklonně a Dívka čekala co tím chce básník říci či spíše, zda se to snaží nějak zamluvit.

„To říká každý, kdo mě zná a já zase nikdy nepoznala takového muže..."

Jafar se k ní otočil se zamračeným pohledem a čekal co řekne.

Rose se zarazila ale nakonec se sladkým úsměvem odvětila: „takového muže jako jsi ty."

To pření a hašteření s ním ji stále bavilo, dalo se to pomalu považovat za koníčka, kdo na koho více vyzraje a to ji udržovalo ve zdravé bdělosti, protože vidět tu jiskru v Jafarových čokoládových očích pro ni znamenalo něco ojedinělého jako najít meteorit v poušti. Přitahovalo ji to. Možná byla divná ale i navzdory tomu jakou měl Jafar krkavčí povahu ji přitahoval a rozhodně to nebylo kvůli jeho pohádkovému bohatství a krvavým ambicím.

I když ty ambice měli nyní společné, pro něho větší moc a pro ni získat karty sezamu a dostat se domů...domů...

Rose sklopila pohled k zemi, protože ji ta myšlenka zvláštně vyděsila, ale proč? Nesnášela písek, nesnášela za zadkem stráž, zahalovat se, pořád se ptát o dovolení...a přesto měla ta myšlenka hořkou příchuť jako by olízla pelyněk.

Chtěla tu zůstat? Ano? Ne? Tak proč jí tak buší srdce, když se na to sama sebe ptá?

„Rooose, Rooose!" Ozvalo se od okna, na jehož římsu přistál Yago a zachránil ji před rozhodováním.

„Kde jsi byl!" Obrátil se na něho Jafar nevraživě a ara leknutím vypadl z okna po tom co na něho zasyčel had pod oknem.

Když se na něho zpátky vyškrábal vykulil na svého pána oči.

„Jafareee jsi v pořááádku? Co jste tu dělali? A co to máááš na obličeji?"

Rose za vezírovými zády začala gestikulovat a mávat na papouška rukama, aby nic neříkal ale bylo pozdě.

„Tak abych šla, ještě mám jednu neodkladnou schůzku a ten dotyčný nerad čeká..." obrátila se na patě a rychlým krokem zamířila k průchodu.

„Nikam!" Zahřměl vezír a mávl rukou.

Jeho hadí strážce se objevil přímo před ní a nebezpečně znovu zasyčel, to už ale za sebou slyšela těžké kroky.

S nevinným výrazem se obrátila.

„Co mám na tváři?" Zeptal se vážně a tyčil se nad ní tím zastrašujícím způsobem.

„Asi jsi se trochu umazal od barvy, jak jsi důležitě přemýšlel ale to není nic co bych

nenapravila, pokud máš něco, čím to mohu vylepšit."

Rose se modlila za to, aby jí uvěřil a nikde neměl zrcadlo, do něhož by se podíval a kupodivu se tomu tak stalo. Nebyl to někdo kdo celý den tajně čučí na svůj odraz.

Jafar si ji prohlédl ještě více nedůvěřivě ale nakonec jí podal malý kašmírový hadřík a ona se dala do díla. Soustředěně prstem zabaleným v látce přejížděla po jeho tváři i čele a vystrkovala špičku jazyka, jak se snažila své dílo ještě vylepšit.

Ale místo aby mu své obrázky smazala, tak je groteskně rozmazala v nepřehledné tmavé čmáranice.

„Hmm, teď je to dokonalé, co říkáš Yago?"

Papoušek začal rychle přikyvovat.

Rose poté vrátila Jafarovi jeho ehm kapesník, či co to bylo a obrátila se k odchodu.

„Kdy že bude to rozdělování?" Zeptala se ještě.

„Za tři hodiny na druhém nádvoří," sdělil jí trpělivě vezír, který se znovu přesunul za svůj stůl pokračovat v nahromaděné dokumentaci, na které si předtím schrupnul.

„Dobře, budu tam," zamávala na aru a byla pryč s potutelným úsměvem na rtech, jen doufala že to Jafar nezjistí moc brzy, přinejmenším až bude pryč.

 

***********************************************************************

 

Rose se procházela po paláci. Vyhlédla z arkády na nádvoří, kde se právě koupali růžoví plameňáci. Chvilku se ještě bavila myšlenkami na rošťárnu, kterou provedla Jafarovi, ale ti krásní ptáci jí připadali zajímaví. Měla z nich uklidňující pocit. Nikam nespěchali; měli všechno, co potřebovali a byli zdraví a spokojení. Tady byli doma a Rose jim záviděla. Napadlo ji, že až se vrátí domů, mohla by si pořídit akvárium, terárium či voliéru, i když netušila, kam by něco takového dala. Na druhou stranu, tady se na ně mohla chodit dívat, kdy chtěla a neměla tolik starostí jako doma.

Jak tak sledovala bezstarostné ptáky, minuty ubíhaly jako by to byly sekundy. Pak se ještě chvíli procházela po okolí a když se znovu vrátila k nádvoří, už tam stál Jafar a stráže právě přinášely otevřené truhly se zlatem, tak seběhla dolů, aby se toho zúčastnila. Yago byl někde pryč a k Rosině zklamání si vojáci výtvarného díla na Jafarově tváři vůbec nevšímali. Jejich pozornost mnohem víc přitahovalo pět truhel se zlatem, které přinesli.

Jak typické a to tu ještě neznali televizi a fotbal.

Dva strážné Jafar poslal hned pryč, pak zahájil proslov k těm zbylým: „Mí nejvěrnější muži, za mimořádnou odvahu a věrné služby v daleké zemi vám náleží spravedlivá odměna ve zlatě.“

Rose po vezírovi vrhla uražený pohled, kterým chtěla naznačit, že tu možná na někoho zapomněl.

Jafar však když mluvil, poněkud nevnímal.

Muži - jak typické.

První truhlu dal Bahadurovi a ten si ji hned odnesl. Další dvě truhly si odnesli jeho zbylí dva věrní vojáci, kteří v Egyptě hlídali u pyramidy.

Zbyly dvě truhly.

Když vojáci odešli z doslechu, Jafar se poprvé podíval na Rose.

„A tahle je pro tebe,“ odvětil tónem jako by po všem tom přemlouvání měla ještě poděkovat.

Jafarovo chování se jí vůbec nezamlouvalo, nicméně přišla k zavazadlu a trochu ji prohrabala. Zjistila, že zlaté předměty jsou tam narovnány velmi neúsporným způsobem, takže zaberou spoustu místa, i když je jich málo a truhla vypadá plná, ačkoliv je v ní skoro samý vzduch.

Kdyby ty věci přeskládala, byla by truhla zaplněná sotva ze třetiny.

„Je to patnáct procent?“ Zeptala se Rose nedůvěřivě.

„Možná i šestnáct,“ řekl uvolněně Jafar a když viděl jak se Rose šklebí, dodal lákavou nabídku: „Jestli si zvládneš odnést tu mou, můžeš si ji vzít místo ní.“

To byl určitě nějaký chyták, bude ji táhnout a rupnou jí záda a nakonec si neodnese ani to svoje.

Znělo to ale lákavě, přestože Jafarova truhla na první pohled nevypadala o nic větší. Rose se k ní hned vrhla a zatáhla za držadlo. Jenže truhla se ani nehnula, stála na zemi jako přibitá.

Sakra není v tom nějaké kouzlo? Hodila po vezírovy podezřívavým pohledem a pak po jeho holi. Ta bedna se nedala ani podebrat nebo převrátit, jako by byla přirostlá k dlažbě. Zatímco Rose zkoušela různé možnosti, jak s truhlou pohnout, Jafar ji bedlivě sledoval a vnitřně se usmíval. Truhla byla totiž tak těžká, že by ji žena jejího vzrůstu neunesla.

„Můžu část zlata vyndat?“ Zeptala se Rose vychytrale.

„Ne,“ odpověděl stroze Jafar. Nakonec se Rose narovnala až jí skutečně křuplo v zádech, „tohle nemůže být patnáct procent, všichni měli daleko víc než já," vyčetla mu a rukou si masírovala obratle v kříži.

„Však také ano, zapomínáš kdo odvedl nejvíce zásluh? Podle toho je poklad rozdělen od největšího k nejmenšímu podílu na účasti. Alláh požehnal mužově hlavě jako živiteli rodiny, na něm je aby obstaral práci a proto si zaslouží nejvíce zlata, tvůj podíl je poté počítán z mé části, nemusel bych ti dát nic ale jsem velkorysý," usmál se na ni asi jako vychytralá kobra.

„Cože? Tohle je váš způsob jak někoho obdarovat za jeho neocenitelné služby?" Vztekala se Rose ale nechtěla zajít tak daleko, aby jí ten nafoukanec zabavil i to málo co měla a tak zareagovala rychle než stačil odpovědět.

„No dobře, dobře, nechám si to," mumlala si pod vousy. Rose to vzdala, vrátila se ke své truhle a zjistila, že i ta je sice docela těžká, ale když ji vezme oběma rukama, zvládne ji odtáhnout i sama jako lev svou kořist.

Žádat Jafara o pomoc bylo trochu pod její úroveň a tak blondýnka pomalu a s nadávkami táhla truhlu do paláce. Za chvíli kolem ní prošel Jafar, který držel tu svoji pod paží jednou rukou. Šlo mu to překvapivě hladce...

Rose si všimla, že oči kobří hlavy na jeho holi, kterou drží v druhé ruce, slabě červeně září. Najednou jí bylo jasné, že ji zase podvedl. Vrhla po něm pohled, který by vraždil snad i skály ale Jafar si jí vůbec nevšímal a dělal, jakoby nic.

Měla velikou chuť ho nakopnout!

Jafar ji skutečně pořádně vytočil, nicméně pokračovala s truhlou dál s ještě více nadávkami než předtím jak se pod tíhou potila.

Většinu cesty to docela šlo ale zasekla se na schodech. Naštěstí šel kolem cestou zpátky ke strážnici Bahadur.

Překvapilo ho, že Rose dostala také podíl a prohlásil, že Jafar je velmi štědrý. Rose už byla tak nervózní, že raději mlčela a jen přikývla se zaťatými zuby za kterými skryla nadávky. Naštěstí se Bahadur nabídl, že jí pomůže truhlu odnést do pokoje za což byla vážně vděčná.

Dnes asi prostě nemám šťastný den, pomyslela si sklesle...Ale mám alespoň něco!

A o to něco bojovala, o každou minci, o každé ženské právo, o špetku vzduchu...

Rose stála vedle svého silného ochránce. Svaly na opičích pažích mu jen hrály, až jí v té černé vestičce co strážní nosili připadal jako džin z láhve. Ji ale zajímalo zda ví o tom řeckém vykukovy co tu chodí v té sukni.

„Hmm Bahadure...víš o tom divném muži v řeckém hábitu? Potkala jsem ho dnes na chodbě," přemýšlela Rose nahlas a byla zvědavá zda o něm něco ví, Bahadur měl totiž oči a uši všude ne jen na ní, pro nic za nic nebyl Jafarovým prvním mužem a možná i nejschopnějším i když byl občas lehce natvrdlý a věčně nevrlý jako starý jezevec.

„Něco mi to říká, není to ten chlap pojmenovaný po tom jejich chlebu? Pita, Pesto, pičagorky...jména mi nikdy nešly od hlavy," stěžoval si strážný, jak si snažil marně vzpomenout, hold do hlavy se mu vešly už jen dvě fazole.

„Pythagoras," zasyčela dívka těžce, když podala svou truhlu do jeho velkých rukou. Opravdu, kdyby Bahadur nebyl člověk, mohl by z fleku dělat velkou gorilu v supermarketu.

„Jo přesně ten," zamumlal si pod vousy a vydali se k jejímu pokoji, „Ahmed mi říkal, že přicestovat když jsme tu nebyli. Pořád prý přenáší nějaké listiny sem a tam, z pokoje do pokoje, kouká do slunce a ještě si u toho mumlá. Kdyby to nebyl sultánův host, už by ho šoupli dávno do díry."

Rose se po strážci nechápavě podívala, „co je to díra? Ještě jsem to tu nikoho říkat neslyšela."

Díra se nachází za městem, je to vězení pro ty kdo dluží peníze, zloděje, vrahy a nebo pro ty co se chovají divně. Jednou měsíčně se sem vypraví eskorta, která vybere několik odsouzenců z kobek, aby nahradili ty kteří tam zemřou a pracují tak za ně dál. Kopou

horninu a dolují zlato. No a během toho jako zázrakem někteří přijdou k rozumu."

„A nebo ho ztratí," rýpla si Rose a přesně věděla co má Bahadur na mysli.

Viděla dost filmů, kde se otroci prodávali jako na běžícím pásu, v tomto případě doplňovali kvůli práci v dolech jako by to bylo nějaké staré nápravné zařízení, bohužel vězňů se pak nikdo neptá jestli mají o kolečko více nebo méně. Stejně jako když v sanatoriích dávají léky svým pacientům a nepozorují pokrok, protože právě ty silné léky z nich dělají ještě větší idioty.

„Ne všichni mají silného ducha," namítl její společník, který se s tou truhlou ani nezpotil. Nejspíše by měla začít chodit do posilovny.

„A kdo tohle vůbec vymyslel? Je to nelidské," zeptala se Rose pohoršeně a rozhodila rukama.

„Náš vezír Rose a nebo jeho předchůdce?" Bahadur byl znovu trochu vedle.

„To vpadá jako Jafarova práce, rád z někoho strhává kůži," mumlala.

„Vezír je spravedlivý muž, měla by sis toho vážit Rose. Nebýt jeho jak to říkal eh..." zamyslel se,  „pokrokového myšlení, to je ono, tak by tvé chování jen tak někdo netrpěl."

„A ty?" Podívala se na něho poněkud nechápavě, nemohla mu přeci jen tak říci že je z budoucnosti, ještě by se jí tu skácel ale možná měl pravdu. Rose si nejednou všimla jak na ostatní působí, zatímco ostatní ženy hledí do země a ani nemluví pokud se jich někdo nezeptá. Pohrdala touto podřízeností mužům, bohužel tato doba byla tak zabedněná...

„Já poslouchám rozkazy," ozval se Bahadur.

„A ty jsou?" Nedala se jen tak uchlácholit.

„Hlídat tě před potížemi ženská."

„A neměl bys hlídat spíš sebe?"

„Proč?"

„Protože se na mě díváš jako bys mě svlékal, je to nepříjemné," udeřila na něho a Jafarův první muž si něco zamumlal pod vousy.

Jo, právě ho chytila při činu, nemá ji tak okatě očumovat ale na to si už zvykla to co se jí nelíbilo byl Jafarův rozkaz. Nebyla malé dítě, aby ji nechával hlídat jako zloděje.

„Bahadure mohu se na něco zeptat?"

„Hmm," přikývl a nespouštěl z ní oči nebo spíše z její podprsenky. Kdy už s tím sakra přestane?

„Ty se Jafara nebojíš? Lidé jsou pověrčivý a on umí čarovat a tobě to vůbec nevadí," zeptala se vážně, dokázala si představit že nejen tady ale i v jakékoliv zemi se čarodějnictví trestalo smrtí, v čem by byla Arábie jiná? Že by Jafarovým postavením? Nad tím by se dalo přivřít oči. Bahadur vypadal zamyšleně, tak těžké otázky mu vážně pokládat neměla, teď bude mít výčitky.

„Můj pán má velkou moc se kterou nakládá rozvážně, pokud dělám co řekne nemusím se bát trestu nebo chudoby. Kouzelná moc je stejná jako peníze, jen prostředek k větší moci a já mu věřím je to můj dobrodinec."

„Zajímalo by mě co bys říkal, kdyby tě proměnil v kuře," ušklíbla se.

Bahadur se podrbal na hlavě, vypadal trochu neohrabaně ale nezlobila se na něho, byl alespoň upřímný, zatímco Jafar všechno schovával za synonyma, aniž by jí něco řekl přímo.

„Kdyby ano bylo by to Alláhovo rozhodnutí." 

Rose našpulila rty, na tohle neměla co dodat, dál už se raději bavili jen o všedních věcech.

 


 

Další povedená kapitolka a chudák Rose má těžce vydobitou část pokladu s tím že se její podíl počítal až z Jafarova podílu a ne celku, ten je vyčůranej co? :-) Přeci by se před ostatníma neshodil ne? Však ono na něho také dojde nebojte se :-)

Od teď už se budeme více orientovat na další kartu nebojte se :-) Vysvětlení nás ještě čeká a ano bude to mít něco cpolečného s Pythagorem  :-) 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 6. 11. 2017 - 11:20 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.