Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 4 - Zlatá klec

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 4

Zlatá klec

 

Musela být opatrná.

Tam někde ve tmě na Elgwyn číhalo nebezpečí. Byla uprostřed pavoučího

doupěte a hrála nebezpečnou hru.

Hru, která mohla kdykoliv skončit smrtí.

Jakmile vstala z toho zlatého hrobu, ostražitě sledovala každý pohyb v okolí. Nohou přitom přišlápla tu bílou lepkavou hmotu a svou jedinou botou jež jí ještě zbyla, trhla. Vlákno se přilepilo k podrážce jako smůla.

Šlo to špatně a muselo to vypadat komicky ale nakonec se jí podařilo meč osvobodit ale přišla o botu.

Zůstala bosa a chladný kámen studil jako led.

Jejímu vzteklému vrčení dominoval mužský neveselý smích odrážející se od stěn toho ponurého místa.

„Ty zábavnou ženou vskutku jsi, utéci však ty nemůžeš."

„Najdu si cestu!" Vykřikla vzdorovitě.

V tu chvíli ji v rychlém sledu zasypala sprška pavoučích vláken...

„Pošetilci ardy. Bojovníci elfští se svými šípy rychlými, um lidský, jímž s mečem mistrně tančiti dokázali ani trpaslíci s chamtivostí sžírající mnohé poklady hledali zde, snad domnívali se, že dokonce silmarill zde já střežím, odvážili do doupěte mého vkročit, však nebe modré nikdy více nespatřili. Podzemí to bludiště je a pokud ty cestu neznáš, šance mizivou se pro tebe stává," přišla slova ozvěnou.

Proti takové smršti se nedalo bránit, sotva viděla odkud ty dlouhé nitě přicházejí. Lepily se na ni. Znehybňovaly. Elgwyn sebou házela, tahala je od sebe snažila se je přetrhnout jako nudle ale i když jednu přeťala a uřízla ji, hned ji nahradila jiná.

Dívčina nervozita rychle rostla.

Lepkavá bílá síť se jí přilepila k sukni, přesněji k pravému lýtku, oběma rukám, bokům i zádům. Nebolelo to ale pokaždé když se na ni nalepilo další pavoučí lano, připadalo jí to jako by se do ní zabodl šíp.

Netrvalo dlouho a ocitla se jako vězeň stojící uprostřed všech těch kouzelných pokladů. Nemohla se hnout. Každá část jejího těla byla přichycena dlouhou pevnou nití a ta končila kdesi natažená ve tmě jako řetězy držící velice nebezpečného vězně.

Osaměla pouze s mužským smíchem, který se prohnal kolem.

Elgwyn se zavrtěla a pak sebou trhla ve snaze se osvobodit ale ihned na to se ozvalo trhání látky.

S rychlým nádechem toho nechala, jinak by přišla i o to málo co měla na sobě.

Poraženecky vydechla a pověsila se na sítě, jež ji přidržovaly. Byla bezmocná. Ale stále v jedné ruce držela elfskou čepel jako by právě na ni záležel její život.

Nehodlala se jí vzdát ale dotěrné myšlenky naplnily dívčinu mysl jako voda dřevěné vědro, ve kterém se naděje potápěla coby děravá loďka.

„Již porážku svou přiznáváš adanko odvážná?“ Promluvil Melór, jeho štiplavě pobavený hlas se rozléhal a odrážel od mincí. Elgwyn nevěděla jakým směrem má upřít svou pozornost a bylo jí to jedno. Uvědomění, že se odtud nedostane, ji zcela pohltilo.

„Běž k čertu…“ vydechla spíše pro sebe než pro svého nepřítele.

V tu chvíli zkameněla leknutím.

Něco se sneslo ze shoda od stropu a přistálo přímo před ní na svých pavoučích nohách.

Těžký dopad mírně roztřásl zem, ozvalo se dunění a zlaťáky z nejbližších kopců se kaskádově sesypaly jako zrníčka písku.

Melór stál přímo před ní. Vysoký, mohutný, hrozivý.

Shlížel na tu opovážlivou smrtelnici s vážným výrazem panovníka, který zatím dosáhl všeho čeho chtěl a neznal porážku.

„Odvážností pošetilou stále halíš se ženo ale věčně tebe skrývati nebude. Hrdost jako královna Gordonská máš ale jako květ Gondolinský rychle vadne. Nebudeš ty prosit mě o milost, abych život tvůj ušetřil?“ Nadzvedl zvědavě jedno své světlé obočí a čekal.

„Nikdy,“ zavrčela Elgwyn, „raději mě pro svou zábavu zabij, nebudu tvojí loutkou a nebudu před tebou padat na kolena,“ odsekla a natáhla se k němu jako by ho chtěla snad i kousnout ale více pohybu jí natažené sítě nedovolily.

Nečekala však, že se k ní přiblíží on a natáhne dopředu svou ruku.

Ženin krk se mu vešel hravě do dlaně ale pavoukova kůže byla chladná a studená. Ten dotek byl nepříjemně neosobní ale neodvážila se odtáhnout, aby jí nestiskl hrdlo jako kuřeti.

Strpěla to se zaťatými zuby.

Melórova druhá paže se z opačné strany přidala k té první. Elgwyn téměř nedýchala.

Dlaně pozvolna stoupaly vzhůru, přejížděly po kůži jako by ji tvarovaly, mohl cokoliv.

Prsty se dotkly kosti a dolní čelisti, stisk nebyl silný ale spíše kladl důraz na to, aby se nehýbala a zvykla si.

Nakonec prsty vystoupaly do jejích vlasů ale obloučky dlaní stále zůstávaly podél dívčích uvězněných tváří.

Mírně jí pozvedl hlavu. Podívala se do královy hezké, avšak přísné mužské tváře.

„Ty podvolíš se vůli mé stejně tak svět nahoře, až bude čas náš,“ pravil Melór jako sám bůh. Možná že jím svým způsobem byl kvůli vznešenému původu ale rozhodně to z něho nedělalo někoho komu by patřila.

Kdyby to byl člověk, dupla by mu s chutí na nohu. Takhle chycená jako holubice se v jeho rukách jen zamračila. Bála se té síly, té hory pevných svalů, která před ní stála.

Znatelná vráska mezi obočím naznačovala její nelibost, jež k němu cítila.

„Vy byste nikdy neměli vidět světlo světa,“ štěkla po něm s takovým odporem, že by mohl roztavit všechno zlato a udělat z nich zrůdné skulptury.

Pavoukovi malé ale ostré drápy se lehce zatnuly do kůže, až sykla bolestí.

„Ty jinak mluviti budeš, jelikož já znám způsoby horší než milosrdná smrt je. Naučíš se zpívat ptáku zlatý,“ sklonil hlavu a díval se jí zblízka do očí.

Tentokrát už chtěla uhnout ale nedovolil jí to, jeho ruce po stranách hlavy byly neúprosné.

Už otevírala rty, aby mu na to řekla svůj názor, když se k nim přitiskl. Nečekala to.

Zorničky měla Elgwyn rozšířené zděšením a v první chvíli byla tak zaskočená, že se nevzmohla ani na vzdechnutí.

Když se konečně po pár vteřinách vrátila k vyhodnocení celé situace, prudce trhla hlavou dozadu, čímž se jejich rty oddělily a ona nabrala vzduch ústy dovnitř.

„Co...“ vykřikla ale to bylo tak vše a zvuk odezněl do hrobového ticha, jelikož ji Melór tvrdošíjně následoval a tu malou skulinku mezi nimi lehce překonal a znovu uchvátil její ústa.

Elgwyn byla zoufalá, ten démon ji líbal jako by nebyla ničím víc než otrokem, kterého může bezostyšně zpustošit.

Ochutnával její ženské rty, dotkl se jich i svým jazykem a hned poté jím přejel po zubech. Jako úhoř se snažil dostat dovnitř.

Žena se vzpouzela, vrtěla jen co jí sítě dovolily ale tentokrát to nebylo nic platné, pavoučí král byl připraven a jeho ruce už ji nenechaly udělat takovou pošetilost.

Melórovy drápy se zaryly do měkké kůže s tím jak byl frustrovaný odmítnutým přístupem do jejích úst a ve chvíli kdy bolestí, která už nešla vydržet vykřikla toho využil a jeho jazyk se ocitl uvnitř jejich úst. Mohla ochutnat jak ona jeho, tak i on ji.

Dech beroucí, doslova.

Elgwyn už byla od boje unavená ale nemohla se jen tak poddat, zarývala své nehty do něčeho tvrdého...meč. Stále měla u sebe tu zbraň!

Stiskla ji v dlani snad ještě víc a zvedala ruku jak nejvíce to šlo, musela napínat svaly, jelikož pavoučí sítě nehodlaly povolit. Přetahovala se s nimi o každý kousíček a když už to nemohla vydržet, bodla před sebe. 

Zřetelně cítila, jak sebou Melór cukl. To znamenalo že ho zasáhla, jen si poslepu netroufala uhodnout kam.

Polibek skončit tak náhle jako začal a pavoučí král se stáhl dozadu.

Pokladnicí se ozval Elgwynin hluboký nádech. Bušilo jí v uších z toho jak se bála, jak bude její nepřítel reagovat.

K jejímu zklamání ho ani nebodla jak doufala, ostří se jen svezlo po králově boku a udělalo větší tržnou ránu, ze které stékala krev na jeho přední pavoučí nohu.

Melór se podíval po bolesti, jež ho obtěžovala, spíše udiven než rozezlen nad tím, že ho dokázala zranit žena, jež neuměla ani pořádně držet meč jako bojovník.

Do tváře mu neviděla přes clonu mléčně bílých vlasů ale když zpátky pozvedl tvář a zahleděl se na ni, byla nepřístupná jako ledová maska.

Elgwyn vypadla elfská čepel z ruky a s řinčením skončila na zemi.

„Ty zaplatíš mi každou kapkou prolité krve, to slibuji ti ptáčku zlatý,“ čišela z toho hrozba a dívka si vzpomněla na své panenství. Její tváře se zbarvily do ruda a ona nemohla říci ani slovo.

Vezme si ji teď a tady? Donutila ho k zuřivosti svým neuváženým činem?

Elgwyn se začala třást pod jeho rubínovým pohledem a právem, protože v nich už nezbylo nic po škádlivé hravosti.

Jeho ruce vystřelily a uvěznily nebožačku ve svém obětí, narazila do pevné hrudi jako by byla z kamene. Její ňadra se k němu přitiskla a už se neodlepila. Začala panikařit.

„Nech mě být, pusť mě!“

Pro Melóra hra skončila, možná že ji podcenil ale to se příště nestane, nebude mu stačit jen ji pokořit, ani když před ním poklekne jako ostatní, on chtěl víc. Pokud tohle malé lidské mládě mělo drápy ukáže mu, že on je má také.

Pavouci trpělivě čekali na mušku, která se jim chytí do sítě. Dny dokonce i týdny…

Ale tento motýl měl tu smůlu, že vlétl tam kam neměl. Uletět už se mu nepodaří.

Král Melór kolem toho ženského horkého těla sevřel své ocelové paže a zuby se jí zakousl do ohbí krku.

Bolelo to jako rozžhavené jehly.

Instinktyvně se již volnýma rukama zapřela o tělo před sebou. Ale soupeřit s ním bylo jako mravenec proti medvědovi.

Elgwyn zoufale skučela, zatínala do něho nehty, škrábala ale o to více ji k sobě přitiskl, až ji bolela žebra.

Nesál jí však krev, ne bylo to horší.

Rozbouřené ženské tělo začalo samo ochabovat jako by už nemělo sílu. Končetiny byly najednou malátné a jí došlo, že do ní vpustil jed.

Doslova se mu zhroutila v náručí. Všechno okolo zčernalo, zlaté penízky se rozpily, jeskyně se propadla a všechno se rozmazalo v nehezkou černou skvrnu...

 

*************************************************************************************************

 

Když se Elgwyn probudila, bolela ji hlava. Cítila v ní tlak. Brněly jí ruce i nohy, vlastně celé tělo a to pořád nebylo to nejhorší.

Závratě nevolnosti způsobovaly to, že byla vzhůru nohama. Visela ve vzduchu jako nějaká flákota!

Kolem nebylo čeho se chytit, žádný opěrný bod, za který by se přitáhla, nikde nic kromě ní samotné nebylo, jen skály a to protivné zelené světlo.

Nohy měla u sebe omotané sítí stejně jako ruce přitisknuté k tělu. Vlasy volně spadaly k zemi.

Připomínalo jí to kokony, které viděla cestou k pokladnici. Lidé omotaní čekající na snědení.

Elgwyn se rozbušilo srdce a začala sebou trhat a házet jako červ na háčku. Nic platné, pavoučí lano, na kterém byla zavěšena drželo.

Co s ní chtějí dělat? Možná ji chtějí vysušit. Rty měla celé suché a hrdlo vyprahlé, možná to byl nedostatek tekutin nebo tím jedem...

Dívka natáčela hlavu když zaslechla cvakání.

Pavoučí nohy narážely na tvrdý kámen, ten zvuk už dokázala rozlišit.

Z podlouhlého vchodu se vynořil jeden z pavoukovců. Viděla ho vzhůru nohama a trochu mlhavě ale určitě to byl jeden z nich.

„Hey, ty, co se mnou bude?" Zeptala se a doufala, že nemá bludy a tohle se jí nezdá.

Dlouhé zašpičaťělé nohy se daly znovu do pohybu a došly až k ní.

Hlavu měli ve stejné úrovni, že si mohli hledět do očí.

Zvědavě si ji prohlížel jako by v životě žádnou lidskou dívku neviděl, nakonec ji chytil a rozhoupal.

Elgwyn vykřikla a vlála na jednu a hned na druhou stranu jako prapor ve větru.

„Co myslíš masíčko?" Zasmál se ten úlisný sluha.

„Opovaž se do mě kousnout, jednou mi to stačilo!" Proletěla kolem něho.

„Pána jsi moc nepotěšila, nechal tě tu trochu vychladnout, než z tebe maličko ochutná," popichoval ji s mírným úsměvem.

Tak jemu to bylo ještě k smíchu?

„K čertu s tebou i s ním!" Vztekala se a znovu prolétla okolo jako ostří gilotiny.

Pavoukovec se znovu zasmál, "stále nemáš moc úcty," zkřivil se mu koutek úst.

Elgwyn se pomalu začalo dělat znovu špatně a kousla se rtu, alespoň vztek ji udržoval bdělou a ostražitou.

„Úctu k osminohé zrůdě? Nejsem Sauron," zavrčela po něm nadávku a klidně by po něm i plivla ale pochybovala, že by se trefila.

Pavoukovec natáhl své ruce a v momentě ji lehce zastavil. Elgwyn si opravdu oddechla ale pořád měla před očima mžitky.

Opět si hleděli do očí, „být tebou tak se jí rychle naučím, můžeš být ráda, že za to co jsi udělala ještě žiješ. Mohla jsi teď být jako pánův hlavní chod."

V dívce zatrnulo.

Pavoukovec uchopil něco jako hnědý vak, který měl přes jedno své rameno a oddělal zátku.

„Co je to?" zděsila se.

„Voda, to abys tu neumřela žízní," řekl a nalil si do dlaně průzračnou tekutinu, kterou jí přiložil ke rtům. Nevýhodou bylo, že nejen že nešla spolknout, protože žaludek měla výš než hlavu ale také jí kapky stékaly do nosu a do vlasů. Svlažila tedy jen suché rty a jazyk jež už se rovnal podrážce jejích bot.

„A jídlo nedostanu?" Zamumlala ironicky s mírnou nadějí.

„Mohla jsi ho mít, kdybys nenapadla našeho pána Melóra," oplatil jí stejným tónem.

Pavoukovec namočil do nádoby dva své prsty a přejel s nimi po jejích rtech.

Elgwyn se to nelíbilo, chtěla ucuknout ale neměla kam.

„Dost nesahej na mě," mrskla sebou jako ryba.

„A co uděláš?" Přiblížil se svým obličejem k jejímu, olízl jí tvář a špičkou jazyka sjel na jeden její koutek a přes ten na celé rty.

Nemůžou si s ní takhle hrát proto! Když ji chtěl drze políbit, chytila jeho spodní ret a kousla.

Pavoučí muž se syčením stáhl jen, aby jí vrazil silnou facku.

Elwyn tohle nečekala, cítila jak jí štípe celá tvář. Bylo to hrozné.

Omámená se trochu ukryla do sama sebe a tak zprvu nevnímala, jak zvedl démon ruce a položil jí je na ňadra a zmáčkl.

Nejspíše se mu líbilo, jak skrze natržený výstřih se snaží vypadnout ty velké přednosti ven a tak jim vřele pomohl. Zabořil jednu svou ruku mezi dívčina prsa a jedno podebral, nejprve vyklouzlo pravé a pak levé.

Elgwyn zanaříkala, zavrtěla se ale síť kolem jejích nohou držela pevně, nemohla ani zahýbat prsty, měla je vůbec? Ano, cítila že tam pořád jsou a v duchu si oddechla. Kdo ví z jakých částí lidských těl tu dělají nejlahodnější pochoutku.

Síť však byla pevná jako elfská ocel, někdo si dal nejspíše záležet, málem skřípala zuby.

Pavoukovi však zajatcovo nepohodlí nijak nevadilo, ba ho ani nebral v potaz. Před jeho tváří se nyní houpala kulatá prsa s vyčnívajícími bradavkami a to bylo vše co chtěl.

Pavoukovec Elgwyn chytil a stáhl ji mírně dolů. Bílé lano bylo nejspíše pružné a poddajné ale pevné.

Nyní mu dívka koukala na hruď, zatímco on měl dokonalý výhled na ženské přednosti.

Popadl vak s vodou a nabral vodu do úst, s ní pak vsál drobnou bradavku mezi rty.

Chladná voda způsobila, že ten malý knoflíček chladem ztuhl.

To samé udělal i s druhou ale tu začal i žužlat a pohrávat si s ní, drobné kapky vody pak unikaly z jeho úst a stékaly po Elgwinině hrdle na horké tváře.

Když si démon pohrál s chladem a vodou, nechal vak přehozený přes rameno a uchopil obě ženina prsa.

Byla napjatá, studená, protože mezi jeskyněmi bylo též chladno.

Naštěstí to bylo všechno čeho se odvážil.

Aby se to však nepletlo pokračovalo to i následující den, pár kapek vody byl příděl na celé nekonečné hodiny o samotě.

Elgwyn byla vyprahlá, hladová, hlava ji bolela a už nevěděla kde je nahoře a kde dole, natož zda je noc nebo den.

Dalšího rána však byl její strážce rafinovanější, tentokrát ji nenechal napít ze své dlaně ale namočil si jen dva prsty a přistrčil jí je ke rtům.

Musela je olízat! Bylo to ponižující ale nemohla odmítnout, jeden den bez vody by nepřežila, už takhle se cítila jako vysušená treska.

Vrhala po pavoukovci vražedné pohledy ale vystrčila jazyk a slízala všechny kapky. Znovu je namočil a ona je olízala, dokud je nevzala do úst a nezačala je sát rozhodnutá z nich dostat vše.

Démon se na ni zvědavě díval a neřekl ani slovo, žádná urážka, žádné popichování. Jen si užíval jejího horkého jazyka, dokud ho něco nenapadlo.

Chytil Elgwynino tělo a stáhl ho ještě níž.

Dívka vyjekla protože si myslela, že ji odřízne a ona si poraní hlavu o kamennou podlahu.

Když však otevřela oči měla přímo před svou tváří pavoukův rozkrok.

Udiveně sledovala, jak si vzrušený penis polil ledovou vodou a ten místo, aby se opět zmenšil, naopak nabyl na síle a krásně se leskl.

„Co to děláš to nemyslíš váž..." než se Elgwyn zmohla na odpor uchopil ji oběma rukama v pase a přitiskl její tělo ke svému.

Penis zajel skrze ženiny rty přímo do úst. Snažila se protestovat ale měla je plná a slova zněla spíše jako mumlání batolete.

„Neopovažuj se kousnout, jinak už tě nikdy nikdo neuvidí," pohrozil jí a začal ženino tělo od sebe odtahovat a zase přitahovat.

Nenáviděla ho že ji takhle využíval.

Cítila tvrdé přirození jak se jí otírá o zuby a bylo vážně velkým pokušením se zakousnout. Chtěla ho slyšet řvát bolestí.

Už kolem něho sevřela čelisti jako žralok ale pavoukovy drápy zaryté v bocích ji zase přesvědčily je otevřít. Trvalo to neskutečně dlouho, kdy využíval jejího těla k vlastnímu uspokojení.

Démonova špička se jí otírala zevnitř o tváře, narážela na jazyk a pak dokonce zajížděla i do krku, což pekelně zkoušelo její dávící reflex.

Neměla ale co zvracet...vážně toho litovala.

Po chvíli kdy ji pavoukovec plnil pusu svým penisem mu nestačilo si ji jen přitahovat ale začal přirážet i svými boky, což bylo ještě nepříjemnější kvůli otřesům.

Elgwyn naříkala a úpěla, jenže dělal že ji neslyší.

Pak už stačilo jen pár minut, než jí něco vystříklo do krku.

Pavoukova chlouba se stáhla a dívka začala kašlat a vyplivávat bílé semeno na povrch jeskyně.

„Ah...eh...ehhh!" Snažila se zbavit té chuti.

Něco ji náhle znovu vytáhlo nahoru a pak se k jejím rtům přitiskla pavoukova dlaň. Ihned nabrala co nejvíce vody, aby si vypláchla ústa. Jednou, dvakrát, třikrát.

Nebylo to o nic lepší ale alespoň se jí semeno už nelepilo na jazyk.

Nabrala si z démonovi dlaně další vodu a tu po něm nakonec s chutí plivla.

„Zrůdo!" Zavrčela na něj.

„Zítra znovu přijdu," ubezpečil ji provokativně a odešel.

Elgwyn zůstala opět sama, vyčerpaná, zesláblá a znechucená. Nevěděla co bylo horší, být tady nebo v táboře skřetů v Dol Gulduru? Tam ji sice drželi také v kobce ale byla tam alespoň šance, že si pro své choutky vyberou z dalšího chumlu jiných žen a ras Středozemě. Za těch pár dní co tam strávila se nemusela žádného veselí zučastnit, protože si ta špinavá odporná chamraď vybírala ke své oblibě elfské krásné ženy jako by je jejich čistota a elegance nejvíce dráždila.

Co ale tady? Byla tu sama, ve vězení také nikdo nebyl a jak slyšela, jen výjimečně tu měli nějakého hosta...

 

*************************************************************************************************

 

Následujícího dne se Elgwyn rozhodla ukousnout tomu parchantovy prsty i kdyby ji za to měl zakroutit krkem nebo zbičovat celé tělo.

Raději zemře s vědomím, že bojovala až do konce.

Den ubíhal a nic se neměnilo, stejná zelená záře a lesk krystalů, plochý tmavý kámen, chlad a ticho, bylo to k zbláznění.

Později když zaslechla vzdálený zvuk se domnívala, že se jí to zdálo, že jí jen její zhmotnělá vidina šeptá nesmysly, aby ji udržela při životě a právě to se odráželo uvnitř její lebky.

Ne přicházelo to z dálky...nedalo se tomu rozumět a jediné co zaslechla bylo: „Kdo...kam?"

Nedlouho potom se z kamenného vchodu vynořily tři postavy.

Jednu z nich už znala, její strážce s vakem na vodu přes rameno vešel jako poslední, zatímco ji jeden chytil a druhý přeřízl lano, jež ji poutalo se stropem.

„Já ještě nejsem mrtvá..." vydechla Elgwyn a ten co ji držel vydal zvuk mezi smíchem a odfrknutím.

„Ne, nejseš ale pán Melór ti obstaral jinou celu."

Teď byla otázka zda bude lepší nebo horší než tohle místo. Na to už jí však neodpověděli a dali ji dolů.

Elgwyn cítila, jak se jí krev přesouvá zpátky a hrne se do všech částí těla, které už byly bledé a necitlivé. Nebylo to příjemné a dívku přepadly závratě.

Pavoukovci se s ní však nepárali, jeden chytil lano a začal ji táhnout po zemi pryč.

Tělo se smýkalo po hladkém povrchu a drtilo pod sebou malé kamínky a písek, který škrábal na kůži.

Jako poslední za nimi šel ten neurvalec s vakem, na kterého se dvakrát podívala ale jeho tvář byla neproniknutelná, nejspíše ho naštvalo, že už ji nebude moc využívat.

Elgwyn se chtěla usmát ale věčné drhnutí a tahání ji nutilo zaměřit se na cestu a pokud možno vyhýbat se větším kamínkům a jejich ostrým hranám.

Nakonec ji odvedli do sálu, kde smaragdové krystaly nahradily mísy s ohněm. Po obou stranách byly vytesané sochy tyčící se majestátně do výše, některé neměly hlavu a jiné ruce, těžko říci čím to bylo způsobeno, možná sešlostí věkem nebo jako něco na čem si někdo vybil vztek.

Zem tvořila úhledná mozaika barevných kamenů, která vedla přímo k trůnu.

Horší bylo to co stálo před trůnem.

Elgwyn byla ještě stále omámená a hlavu měla jako by do ní někdo celé dva dny neustále kopal ale nemohla si nevšimnout velké podlouhlé klece ze zlata.

S menšími oděrkami ji dotáhli až k Melórovi, jež na ni čekal s potěšeným úsměvem.

„Ty odvahou svou mé uznání zasloužila sis," pravil, "odměnou tvou je mé chvíle zpříjemňovat jako pták okrasný ve vězení svém útulném."

„Útulném..." zamumlala Elgwyn od země ne příliš potěšeně.

„Či ty jako pobavení mým služebníkům věrným poskytla bys raději?"

Dívka trhla hlavou aby dostala své vlasy z tváře a podívala se po ostatních, kteří byli v sále s nimi.

„Nikdy! Raději budu v kleci!" Vyprskla. Tak to byla jasná volba, raději v kleci a opečovávaná, než roztrhaná na kousky v nějaké díře, kde by ji minutu co minutu znásilňovali.

„Ty o svém osudu rozhodla jsi sama," přikývl Melór a ohnul se k ní. Svůj ostrý dráp přiložil k dívčině výstřihu a nezadržitelně s ním jel směrem dolů k jejím nohám.

Vše co mu stálo v cestě rozřízl, tkanici, látku šatů i tu lepkavou bílou síť, kterou byla omotaná.

Dva další pavoukovci chytili tu nepoddajnou vrstvu druhé kůže z každé strany a strhly z ní vše na čem byla síť přichycená. Bohužel muselo vše pryč a ona se tam válela nahá.

Všechny dychtivé pohledy se upíraly na její tělo.

Pak ji někdo popadl, zvedl jako ženich nevěstu a opodál hodil do něčeho co vypadalo jako káď s vodou.

Vše probíhalo tak rychle, že stačila jen lapat po dechu a cákat kolem sebe jako by ji chtěli utopit. Hned byla zase venku a vhozena do klece.

Elgwyn prskala, syčela na takové hrubé zacházení a pán podzemní říše se klidně usadil na svém trůně.

Vytáhli ji dva metry nahoru, takže měla dobrý rozhled co se kolem děje, zato kovaná klec byla k uzoufání nepohodlná, nemohla si v ní lehnout jen sednout nebo stoupnout.

Klíč si pověsil ten světlovlasý démon na krk.

Z klícky odkapávala voda a Elgwyn se přisunula k okraji, obě nohy protáhla mřížemi, jež byly od sebe nejméně tři palce široké dost na to, aby ponechali více místa a málo na to aby prolezla ven.

Holé nohy visely dolů a oběma rukama uchopila zlaté tyče, dívala se dolů.

Nalézala se vedle trůnu jako nějaké okrasné zvíře. Opravdu strategické místo.

„Zapívej ptáčku," vyzval ji Melór, "chci slyšet tvůj hlas."

Elgwyn se ve stínu ušklíbla, nebyla zdatný pěvec a jim by její hlas mohl přijít jako krákání nějakého trola ale náhle si uvědomila, že zpěv je to proč je stále ještě naživu a pobavení se náhle změnilo v nervozitu.

„J...jakou píseň chceš slyšet?" Zeptala se.

„O pádu Gondolinu, zazpívej, já staré časy rád si připomínám."

Elgwyn ráda písně poslouchala ale zpěvu se vyhýbala z dobrých důvodů ale teď se snažila vzpomenout si na všechny sloky, jelikož elfské písně měli jemný přednes a dlouhé verše.

Nic lehčího si opravdu vybrat nemohl...

Musela něco vymyslet než si vzpomene na vše.

„Můj pane, jak po mě můžeš chtít píseň, když mám tak sucho v krku, celé dny jsem nedostala ani kapku vody," zalhala.

Melór k ní otočil svou pohlednou tvář, „ty pravíš že vody ti podáno nebylo?"

„Ne, zato jsem byla osahávána," zamračila se.

„Kdo opovážil se rozkazu mého neuposlechnouti?" Zahřměl na celý sál.

Elgwyn natáhla ruku a s nevinným výrazem plným utrpení namířila prst...


 

Čtvrtá kapitola je spíše taková oddechovka bez nějaké větší akce ale je zajímavé kam až dokáží někteří služebníci zajít že? Nebojte se trest už se chystá :-)


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 19. 09. 2017 - 12:31 | Rubrika: Spider web





Komentáře

Mirka | 19. 06. 2018 - 21:08:07 | Reagovat

Budeš ještě pokračovat v této povídce? Je zajímavá a čtivá


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.