Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

10. Pekelný soud

 

Kapitola 10

Pekelný Soud

 

 

Následujícího dne se Elzbet snažila se svým osudem smířit.

Královnina komnata ji sice připadala stále chladná a opuštěná ale pokud by se vyměnily zaprášené závěsy a prošlapané koberce mohlo by to být více útulné, alespoň by se něčím zaměstnala.

Jako každé ráno přišly dvě služebné, aby uklidily ale bylo s podivem, že vše zůstávalo stejně pokryté prachem jako předtím. Měli vůbec oči?

Elzbet ze sebe strhla roztrhanou košilku a zaplašila poslední vzpomínku na včerejší noc a rychle popadla ze skříně nějaké šaty a oblékla se do nich.

Čpěla z nich staroba a plíseň ale nic jiného neměla.

Jen si je zavázala, uslyšela kroky na chodbě. Postavila se rychle za dveře, které se ihned otevřely a dovnitř se vetřely dvě potrhané zástěry navlečené na oživlých ženštinách.

Elzbet za nimi zavřela s výrazným bouchnutím dveře a stoupla si před ně.

„Neodejdete odtud dokud neuklidíte, pořádně," řekla rozhodně a z jejich kapucí se ozvalo nepříjemné syčení.

„Bez odmlouvání, dohlédnu na to. Nejdříve strhněte závěsy z oken a postele, vypadá to tu jako v hrobě."

Elzbet byla neústupná s rukama založenýma pod ňadry a démonicky černýma očima.

Pokud by byla člověk, možná by ji ignorovaly nebo by ji napadly ale takhle si nedovolily odporovat.

S reptáním natáhly své mrtvé zelené pařáty k závěrům a stáhly je na sebe. Kolem se rozvířil oblak prachu.

Následující hodinu se s komnatou děly divy. Odnášely se věci, jež nutily ke kašli jako staré polštáře, povlaky, ložní prádlo, vyhazovaly se suché květiny, které tam stále ještě zůstávaly ve váze jako poslední upomínka nebohé královny Assyly, stejně jako její nepoužívaná líčidla v toaletním stolku.

I šaty, jež měla Elzbet na sobě nejspíše byly její.

S nově nabitou energií sama pomáhala s úklidem a odnášela nepořádek.

„Támhle jsou pavučiny a ne že je nevidíte, tam v rohu," ukazovala vzhůru k vysokému oknu a jedna z přisluhovaček se snažila zvednutým koštětem vyhnat pavoučí rodinku, která tu vyvedla nejednu generaci.

Nemotorné služce nejen, že upadlo koště ale také uhnilý prst, který hned s protesty zvedla a snažila si ho na ruku zase dát.

Elzbet si povzdechla a sebrala koště ze země, snažila se o nápravu.

Byla tak zabraná do práce, že si ani nevšimla někoho, kdo kráčel po chodbě a zastavil se u otevřených dveří, jelikož ho upoutal hluk uvnitř a mravenčí dění okolo.

Upírka se natáhla vzhůru s jasným cílem, když se jí kolem pasu objevily čísi ruce a sevřely ji do pevného obětí.

Elzbet se lekla a upustila koště na zem, pokusila se otočit ale nešlo to.

„Vidím že už se zde zabydluješ i když si nemyslím, že královnin pokoj nepotřebuje tolik péče," ozval se Lamielův hlas těsně za jejími zády mírně pobaveně, než se sklonil k jejímu uchu a zašeptal: "a také se ptám kde bereš po našem včerejším setkání tolik energie..."

Démonova družka se začervenala a upírovy prsty se na jejím těle ještě více majetnicky utáhly.

Snažila se tu provokativní poznámku ignorovat, „nepotřebuje tolik péče? Myslím že se tu neuklízelo nejméně dvě stě let. Je štěstí, že nejsou rozbitá okna a nemají tu hnízdo ptáci a netopýři."

„Jak vidím s tím si má nová paní hravě poradí," dořekl a pustil ji ze svého chladného obětí.

Elzbet se otočila a opět musela přiznat, že vypadal dokonale. Semišový kabátec smaragdové barvy byl jistě hebký jako jarní vyhřátá tráva a k jejímu překvapení, byly tento večer jeho vlasy nikoliv rozpuštěné ale spletené do dlouhého copu, který mu spadal přes rameno, takže to zvýrazňovalo jeho sličné lícní kosti a protáhlý tvar obličeje.

Vypadal jako panovník z Kurstského portrétu s hrdým držením těla.

Když Elzbet zjistila že na něho přehnaně dlouho zírá, pozvedl Lamiel tázavě jedno své obočí.

„Ty šaty jsou poněkud malé," poznamenal náhle kriticky a střelil pohledem na obě posluhovačky jako by snad za to mohly.

„Královna byla nejspíše štíhlejší postavy má nejdražší," vrátil se pohledem k ní a kontroloval, až moc plný dekolt, který mírně přetékal nad šněrováním a zbytek šatů příliš těsně obepínal její výraznější boky, až mohlo být sporné zda si v nich vůbec dokáže sednout, aby se neroztrhly. A to pod nimi neměla každodenní královninu garderobu se všemi spodními sukněmi.

„Chceš tím snad naznačit, že jsem příliš..."

Lamielův přísný výraz mírně zjihl, jelikož si uvědomil že zanedlouho nebude břicho jeho družky tak ploché.

„Myslím, že by sis je měla sundat a obléci něco vhodnějšího milá Elzbet," přivřel oč jako liška i a jeho pohled se na pár vteřin zabodl do plného výstřihu. Nebylo pochyb, že by z ní ty šaty nejraději strhl.

Ten vyzývavý lesk v očích se dal číst jako v otevřené knize.

Elzbetiny tváře dostaly ještě víc nachový odstín a ona couvla o krok dozadu.

„T...to není nutné, jistě se tu najdou i jiné větší šaty," snažila se rychle něco vymyslet než se na ni vrhne hladově jako vlk na čerstvou voňavou pečínku.

Lamiel udělal rozhodný krok k ní, následoval ji jako kořist, ta hra se mu nejspíše líbila, měl přitom zákeřný úsměv lovce, kterému se jen těžko odolávalo.

„Zmizte," sykl na obě posluhovačky, které ihned vyklidily pokoj.

Elzbet chtěla ještě o krok ustoupit ale patou zavadila o koště na zemi a zamotala se.

Na další nadechnutí byl Lamiel těsně u ní a držel ji za ruku.

Jemně se otřel svou tváří o její jako pozdrav dlouholetých milenců mezi třpytícími zrnky prachu.

Ten tmavý pohled bezedných očí byl hypnoticky krásný.

„Vypadáš dnes...překrásně a uvolněně Elzbet," zašeptal a démonův dech se jí otřel o ucho stejně jako rty. Ten šimravý pocit projel celým jejím tělem jako blesk.

„Ale ty šaty...musí být nepohodlné, těsné..." vyslovoval každé slovo s nezaměnitelnou touhou a skrytým návrhem.

Možná by takové nabídce snad dala i rozmařilý souhlas nebýt hlasitého prásknutí jaké tu ještě neslyšela.

Pokoj se naplnil šedým kouřem jako by tu někdo ucpal krb.

Lamiel se ani nepohnul ale stisk na Elzbetině ruce jí prozradil, že je napjatý.

Ale proč?

Pohled do jeho tváře však nic neprozrazoval.

Kouř a pach síry se pomalu vytrácel a zbylo po něm jenom něco co se dalo nazvat jako skřet. Rozpálená červená šlachovitá kůže, dlouhé opičí ruce s drápy, nepříjemný pichlavý pohled a černé mírně zkroucené rohy na hlavě.

Elzbet mírně nahnula hlavu, aby se podívala za Lamielova záda na tu strašidelnou bytost ze které přímo sálalo peklo.

Z jeho kůže se ještě viditelně zvedal horký vzduch jako by měl každou chvílí začít hořet.

Upír ač hleděl před sebe do neznáma s neproniknutelným výrazem a pevně stisknutými rty, si dobře poslovu přítomnost uvědomoval a nebyl jí jinak nadšen.

Když nebyl démon přímo osloven, úlisně sklonil hlavu, zašklebil se od ucha k uchu a začal si mnout lakotnicky ruce jako by měl dostat nějakou odměnu, že našel toho koho hledal.

„Zasedá nejvyšší soud můj pane, vaše přítomnost je neprodleně vyžadována," sdělil, věnoval pohled zlatovlasé ženě a upírovým zádům a s prásknutím opět zmizel.

Elzbet byla zmatená, "co to mělo být?" Vyhrkla s tou největší zvědavostí.

„Zatracení, poslové nejvyššího," odvětil kysele Lamiel, nevypadalo to že s ní o tom chce mluvit ale nedala se odradit jeho mlčením.

„Nejvyššího, myslíš tím..."

„Diabla? Ano ale ten nyní peklu nevládne, jeho místo je volné a nikdo ještě neuplatnil právo na jeho trůn, jelikož téměř všichni nejsilnější démoni byli zabiti," obrátil se na patě a přistoupil k protilehlé stěně, kde rozpřáhl ruce.

Kamenné obdélníky se začaly rozestupovat a rozpojovat jako by je od sebe rozerval obr, aby ukázaly vytvořený portál, z něhož sálalo horko a prostupující červená záře. Za okrajem byla však neproniknutelná tma, jen mlžný opar se ve stále větších chuchvalcích plazil po zemi u upírových nohou.

K Elzbetině překvapení se Lamiel pootočil a nabídl jí svou ruku dlaní nahoru.

„Pojď Elzbet chci, abys šla se mnou," přikývl.

„Cože? Mám jít do pekla?" Vyhrkla zděšeně ve tváři nefalšovaný strach. V životě doufala, že se tam nebude muset podívat, jak doufal každý smrtelník a teď by tam měla jít za ručičku?

„Elzbet," zpřísnil varovně hlas a čekal zda poslechne. Žena měla svou hlavu i zásady ale být znovu potrestaná hladověním nebo ještě hůř byla daň, kterou si ráda odpustila, s ním se jí snad nic nestane.

Přišla tedy blíže a podala Lamielovi svou ruku.

Její gesto ho potěšilo ale byl příliš napjatý než aby to ocenil. Udělal krok přes okraj a vtáhl Elzbet portálem sebou...

Ženu udeřilo do tváře nesnesitelné horko, bylo to jako proud vzduchu z rozžhaveného písku Aranochu.

Portál byl tenký jako list papíru a dalším krokem se mohla zřítit kamsi dolů. Nebýt Lamielovy ruky, která ji stáhla k sobě, jistě by opravdu sletěla do prázdnoty.

Stačilo trhnutí a spočinula usazená na démonově klíně.

Až teď se mohla pořádně rozhlédnout.

Lamiel seděl na svém čestném místě na jednom z černých trůnů, které byly rozestavěné kolem dokola na vyvýšených sloupcích, jež vyrůstaly přímo ze země.

Téměř naproti nim bylo něco co nad všemi ještě více vyčnívalo.

Prázdný rudý trůn jako určený pro...

To jméno nechtěla ani vyslovit, nahánělo husí kůži.

Kolem dokola byly ve skále vytesané oblouky, hradby a jiné cesty, byla to jako obrovská jeskyně s otvorem nad jejich hlavami, kde mohla vidět rudé nebe.

Elzbet nechtěla spadnout a tak jí nezbývalo nic jiného než zůstat v pozici na Lamielově klíně jako poslušná holčička.

„S nikým nemluv a neodpovídej na otázky," poučil jí tiše se rty u jejího ucha a jako varování se jí kolem pasu utáhla upírova ruka.

Přikývla.

„Proč jsme tu?" zašeptala a znovu se rozhlédla po ostatních trůnech, pár jich bylo prázdných ale většina zaplněna pekelnými mocnostmi a zrůdami.

„Kvůli ní," mírně pohnul hlavou a Elzbet se zadívala dolů, kde stála žena se strachem vepsaným ve tváři. Ale něco jí říkalo, že to nebude tak jednoduché a překvapeně zamrkala když si všimla krásných bílých křídel. Oněměla úžasem.

„To je anděl? Opravdový anděl? Je krásná."

Pohnula se a chtěla se více vyklonil, jenže ochranitelská ruka si ji znovu přitáhla blíž.

„Přesně tak anděl," odfrkl Lamiel pohrdavě, zřejmě ke krásnému stvoření neměl mnoho sympatií a nebýt jeho děsivých očí vypadal by stejně vznešeně jako stvoření pod nimi. Jaká ironie.

Nebeské stvoření vyhlíželo zmateně a křehce jako sněhová vločka. Elzbet jí bylo líto, chtěla jí pomoci ale od ní se očekávalo, že bude mlčet a nebude se do celé záležitosti vměšovat a tak poslouchala nadcházející rozhovor.

„Proč jsem tu?“ Zeptal se anděl.

„TO MY ROZHODNEME O TVÉM ŽIVOTĚ, MY JSME NEJVYŠŠÍ RADA. MY ROZHODUJEME O VŠEM,“ odvětil jeden z démonů.

„Bojíte se mě? Chcete mě zničit jen proto, že nejsem jedním z vás? Jste ubozí! Nebudu se před vámi klepat strachy ani prosit o život!“

Elzbet musela uznat, že má ten ženský anděl odvahu vzdorovat celému tribunálu nebezpečných démonů. Co tu ale dělala, chytili ji? Proč byla před soudem?

Jako odpověď na otázku se jeden z nestvůrných pánů zasmál, byl hned vedle a tak si ho mohla lépe prohlédnout.

Seděl líně na svém čestném trůnu, rukou měl podepřenou bradu a bystré oči nespouštěl z toho malého zajatce.

„Opravdu zábavné, dlouho jsem neviděl někoho tak statečného a tak…zoufalého,“ vydechl nosem jako drak a bylo jasné, že se jí vysmívá.

Elzbet už se nadechla a pár slov měla na jazyku, když se jí do boku zaryly Lamielovy drápy.

„Mlč..." řekl chladně a ona mlčela i když se jí to nelíbilo.

Celou síní se trousily urážky nebo smích a jak se Elzbet dozvěděla, démonovo jméno bylo Azrogha, každé jeho písmeno nepříjemně škrábalo v krku.

„Je jen na nás co s tebou provedeme,“ zaznělo z druhé strany.

„POPRAVA BY MOHLA BÝT TO PRAVÉ A PAK STÁHNUTÍ Z KŮŽE,“ padl další návrh.

„Já bych volil zneuctění, dlouho jsem takovou možnost neměl, v poslední době je velice málo bitev a ještě méně takových lákavých zajatců,“ dodal Azrogha a ukázal své zuby ve zlém úsměvu.

Elzbet se otřásla odporem, teď právě viděla jak zvrhlý krvelační dokážou takový tvorové být. Strašné, byl takový i Lamiel? Proč nic neříkal? Vůbec se dosud nepřidal do debaty.

 „DOST!“ sálem se rozezvučel silný hlas, jež všechny utišil a Elzbet v duchu zajásala, že teď přijde ta očekávaná záchrana a někdo té chudince pomůže.

Všechny hlavy se otočily k rudému trůnu, kde seděla lidská postava se sebevědomým výrazem.

„Kdo je to?" Zeptala se Elzbet.

„Lucion, Mephistův syn," do Lamielova hlasu se vetřel nepříjemný vrčivý tón, nejspíše spolu moc nevycházeli. Ona by si tu také těžko hledala přátele.

„Tato žena je mým vězněm, mým majetkem podle zákonů pekla. Předvolal, jsem ji před vás, abyste to všichni vzali na vědomí.“

 Nikdo nechtěl jeho slova znevažovat až na jednoho. Azrogha vstal ze svého místa a seskočil dolů. Žena v bílém se zakryla svými křídla a oblak prachu ji minul jako hejno včel, čemu ale nezabránila byla ruka, jež ji chytila pevně za krk.

„Libuješ si v andělech Lucione? To je špatný zlozvyk. Abys nedopadl jako tvá zatracená sestra se svým nebeským milencem.“

Ti dva se mezi sebou začali hádat a Elzbet se obávala, že z toho vznikne šarvátka ale muž na rudém trůně zachovával podivný klid, až ho musela obdivovat.

„To není tvoje starost.“

„...My jsme páteří pekla…“ namítl Azrogha.

„Ano ale jen díky MĚ, zapomínáš snad, že sedíš na místě, na které bys beze mě nedosáhl? Stejně jako každý z vás?“ Zpražil Lucion všechny kolem pohledem a Elzbet zalapala po dechu, když během vteřiny padl Azrogha k zemi mrtev, aniž by to Lucionovi dalo nějakou námahu.

Kostěný ocas vyčnívající zpoza jeho roucha pronikl démonovým tělem jako nůž.

Azrogha se s chrčením svalil na zem do prachu mrtev a andělská žena byla volná.

„Tvůj osud je v mých rukách a já rozhodnu, kterým směrem se bude ubírat, ale prozatím se nemusíš bát smrti. Smrt je pouhé vysvobození a život je daleko těžší. Ještě máš v mých plánech své místo.“

Poslední slova nad kterými zůstala Elzbet zírat se vytratila a soud skončil stejně náhle jako začal.

Dva démoni mrknutím oka zmizeli, Lucion odešel se svým zajatcem a zbyli tam jen oni a dalších devět v nepříjemném tichu.

Někteří možná přemýšleli o právě provedené debatě, jiní hleděli na mrtvého druha a přemítali, zda nebudou na ředě příště oni.

Elzbet přemýšlela zda ho litují ale kolem se jako meluzína prohnal smích a jeden z větších démonů bouchl pěstí do kamenné područky.

„Azrogha měl raději mlčet, vždycky chtěl víc než na co měl."

„Teď alespoň dostal co si zasloužil," opovrhl jím další a mávl rukou. Mrtvé tělo na zemi začalo hořet a žluté plameny osvítily zadumané tváře všech přihlížejících.

Upírka byla v šoku, pokud si myslela že někdo řekne pár slov lítosti, tak se hluboce mýlila.

Lamiel, jež celou dobu neřekl ani slovo za jejími zády náhle promluvil.

„Kdo z vás pro mě poslal?"

Rudé nenávistí zkřivené oči se do nich zabodly.

Nebyl to nijak dobrý pocit a nyní byla Elzbet ta napjatá.

„Já," hluboký hlas patřil šupinatému tvorovi sedícímu vedle rudého trůnu.

„Proč? Jasně jsem řekl, že se nehodlám už žádných setkání zučastnit, zřekl jsem se pekla..."

Cože? To přiznání Elzbet vyrazilo dech.

„Takže budeš hluchý a slepý k tomu co se děje? Svého křesla se nezbavíš jen několika sliby a před námi se stejně neschováš ani ve Svatyni, kdykoliv tě budeme potřebovat tak tě najdeme," zavrčel ještěr, "snažíme se udržet peklo ale největší hrozba nepřichází z venku ale zevnitř. Lucion usiluje o Diablův trůn jako jediný vládce ale to by každý v radě musel odsouhlasit..."

„Vaše problémy mě nezajímají," zavrčel s kamennou tváří Lamiel.

„Možná budou, až tvé malé království ve Svatyni shoří v Malthaelově popelu, ještě se připlazíš ze svého ráje zpátky," další ironický smích.

Lamielovo obočí se lehce svraštělo a vstal.

Elzbet sklouzla z jeho klínu a tak se udržela na nohou, stále ji však držel kolem pasu přitisknutou ke svému tělu.

Jednou rukou otevřel portál hned vedle jich.

„Jak jsem řekl, vaše problémy mě nezajímají," přidal patřičný důraz na svá slova a prošel skrz i s překvapenou ženou.

Elzbet si oddechla když pod nohama ucítila chladný kámen a zatuchlý vzduch své ložnice.

Lamiel ji pustil a zamířil ke dveřím, chtěl ji tu nechat, utápět se s hlavou plnou otázek.

Několika kroky ho rychle předběhla a postavila se před něho.

„Co to mělo být? Ty jsi opustil peklo?" Vyhrkla Elzbet a opravdu na tuto otázku chtěla znát odpověď.

Lamiel shlížel do jejích černých očích jako by se rozhodoval co říci. Vždy ho viděla jako někoho kdo řídil situaci, kdo vždy věděl co říct a jak s ní jednat ale teď jí připadal bezmocný i když jeho tvář neprozrazovala žádné city.

„Mají pravdu, nemohu být slepý k tomu co se děje," vzal ji za ruku a držel ji ve své než svou ženu odvedl k posteli.

„Co se děje Lamieli?" Usedla na kraj stejně jako on a odvážila se k němu natáhnout ruku a dotknout se jeho krásné tváře.

Bylo to příjemné jako by mezi nimi bylo nepopiratelné pouto, které viděla jen ona. Líbilo se jí to.

Upír hleděl chvíli před sebe, cop mu splihle visel přes rameno, jako by její dotek ani nezaznamenal.

„Odešel jsem z pekla když padl Diablo a jeho bratři. Už delší dobu jsem o tom přemýšlel ale prohra mi jen ukázala směr a důvod. Toužil jsem po vlastním místě, které bych si přivlastnil..."

Tomuhle Elzbet rozuměla ale věděla, že bude trvat ještě dlouho než takovou osobnost jakou byl pochopí od základu.

„Rada lpí na starých pravidlech a mě unavovalo předstírat zájem, měl jsem jiný cíl než usilovat o svržení nebeské brány. Chtěl jsem svobodu, nesvazovat se zákony, chtěl jsem svůj vlastní ráj a doufal, jsem že ho naleznu ve Svatyni."

Lamiel nepokračoval, místo toho se po své družce jen koutkem oka podíval než k ní pootočil tvář a vášnivě ji políbil jako by to řeklo víc než jeho slova.

Než se Elzbet nadála, ležela v zaprášených duchnách, které se kolem ní nadouvaly.

Zalehlo ji mužské tělo, jež ji přikrylo jako pokrývka o svatební noci.

Lamiel svými šikovnými prsty vykasal celou ženinu sukni a ulehl mezi jejími bílými stehny.

Shlížely na ni dvě temné oči a v nich celé nebe peklo i ráj s prosbou i touhou.

„Nenechám si vzít to co je moje, ani své království ani tebe má drahá krásná Elzbet."

Ten tichý majetnický hlas poslal upírce mráz po zádech, přímo do místa ke kterému se teď dole tiskl.

Lamielovy rty vtiskávaly do kůže jejího krku svůj nesmazatelný podpis, zatímco se jeho ďábelsky šikovné prsty přesunuly k lákavému výstřihu, kde ostrým nehtem přeřízl šněrování a velká ňadra se vyvalila z těsného  výstřihu ven.

Žena úlevou vydechla.

Prsty nakonec zakončily svou cestu v Elzbetině klíně na tom nejcitlivějším místě, která si nárokoval jen pro sebe a právě teď ho chtěl důvěrně poznat.

Žena pod ním se prohnula v zádech a odpověděla spokojeným úsměvem, natáhla ruku a omotala si Lamielův cop drze kolem zápěstí, za který si ho k sobě přitáhla do vášnivého polibku.

Povzbuzen takovou ochotou polibek dvojnásobně oplatil jako by tím chtěl zapomenout na to co se stalo a čeho byly svědky.

Lamiel měl svou představu o kusu země, které bude vládnout s někým jako byla Elzbet. Vše nebylo nikdy bílé nebo černé, hezké či ošklivé ale všechny nedostatky se daly utopit v ženině kyprém výstřihu, pousmál se.

Jeho prsty hladily a mnuly vlhké místo, jež k němu jeho milenka svorně tiskla jako stvořené, aby v se v něm schoval.

Lákavá vůně ženskosti ho omamovala a lákala jako žádná jiná. Byla to jako posedlost, která se nedala zahnat ani celým jezerem plným krve.

Každým dalším a dalším dnem to bylo silnější a silnější...

Elzbetiny prsty si našly cestu přes Lamielova ramena na krk, který objaly a propletly se za ním, aby si ho přitáhla blíž, že se jejich rty jen lehce dotýkaly.

Spočívali na sobě sytíc se energií toho druhého jako by nic jiného nepotřebovali.

Elzbet nebyla jediná, koho peklo uchvátilo a jistě nebude ani poslední, protože smrtelníky lákalo opojné tajemno, které je mohlo stát život. 

Nebezpečí mělo své kouzlo a ve Svatyni o něm nebylo nouze...

 

 

Konec

 


 

No, tak je tu konec mé malé série, která byla spíše jen takový krátkodobý nápad, poslední kapitola nebyla už plánovaná ale přeci jen jsem ji napsala jako takový bonus, aby se vysvětlilo něco málo o ději v jakém období se příběh nachází.

Co se týče dějových chyb opírám se o zákonitost z knih tak i her s tím, že Lucion se na konci Diablo trilogie (knihy) vlastně zmizí a nezemře, takže to byla skvělá příležitost ho tam zapojit. Jak už bylo vysvětleno, děj se odehrává v době mezi tím, kdy jsou Diablo a ostatní mocnosti pekla uvězněni v soulstone. Můj příběh není to žádná hlavní linie spíše taková odnož ale snad potěšila.

 

Další pro mě velkou překážkou bylo Elzbetino dítě ale po mnoha rozhodnutích jsem se ho potřebovala nějakým způsobem odstranit a jelikož Lamiel Elzbet slíbil jeho ochranu nemohla jsem ho sprovodit ze světa, přesto démon projevil soucit a daroval ho lidem, přestože jak jste nejspíše zjistili, Elzbetina dceruška bude také upír, což je Lamielův dar či spíše Elzbetino vykoupení že s ním zůstane výměnou za život miminka.

 

Co se mi ale nelíbí je že na něho Elzbet rychle zapomněla :-( Za to se ostatním omlouvám ale pokud se z vás stane démon asi vidíte vše trochu jinak a ovládají vás jiné pocity.

Pohrávala jsem si ještě s pokračováním kdy ji půjde Elzbet hledat ale nakonec jsem to zavrhla, stejně by nevěděla kde je a žádný z Lamielových služebníků by jí to neřekl.  

Co se týče příběhu mám asi z poloviny založený jiný příběh na toto téma (Diablo) která navazuje na Malthaelovo povstání a hlavní hrdinkou je ženská obdoba anděla, který se připlete do neskutečného chaosu mezi dvěma stranami nebe a pekla ale prozatím se věnuji něčemu jinému, přesto přemýšlím že až se k němu zpátky dostanu, mohla bych tam Lamiela nějakým způsobem ještě zapojit. Děkuji tímto všem, kdož dočetli až do konce :-)

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 19. 09. 2017 - 10:56 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.