Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

9. Zůstat či odejít?

 

Kapitola 9

Zůstat či odejít?

 

Odejít?

Elzbet se posadila, kaskáda zlatých vlasů se jí rozvlnila na ramenou jako brokátový plášť. Se rty mírně pootevřenými v překvapení a očima rozevřenýma nikdy nečekala, že tohle od něho uslyší.

Odejít...

Poslední svou větu řekl hlasem nikoli zlověstným nebo pobaveným -  takové polohy hlasu u něho již poznala, nýbrž toto znělo jako ledové kry, které se třou o sebe.

Opovržlivý, skoro zhnusený tón.

Viděla v Lamielově tváři smrtelný klid, krásné rty vodorovně semknuté.

„Odejdi z mého hradu," sdělil ještě a už na ni ani nepohlédl, načež neslyšně odešel do své síně.

Lze od něho očekávat soucit a ponížené chování? Ptala se sama sebe Elzbet. To by bylo vskutku velmi naivní, teď, když už věděla, kdo je zač. Nevěřila že by dobrovolně prohrál.

Jakmile démon odešel, možná Elzbet na chvíli zasáhl pocit vítězství, ale vzápětí také nesnesitelný záchvěv v žaludku - probudivší se hlad, hlad po krvi.

Upírka si zpátky lehla na postel a sledovala otevřené dveře, kroky už dávno odezněly v hukotu deště za okny.

Ten jednoduchý kamenný otvor do chodby byl jako brána svobody. Jen projít.

Byl to zvláštní pocit...

Opravdu vyhrála? Propustil ji a přesto necítila klid...spíše nervozitu...

Srdce...přitiskla si dlaň k ňadrům...netlouklo, jako by tam nebylo a přesto měla pocit že by mělo vybuchnout.

Elzbet to vyděsilo. Její prsty vystřelily ke rtům ale špičáky tam byly stále, ne, nevzal si svůj dar zpátky, možná to ani nešlo. To čím byla se nejspíše nezmění.

V tichu ležela a přemýšlela o svém strachu. Cítila se jako zvíře zahnané do kouta.

Chtěla utéct, jít, běžet pryč ale něco uvnitř to nechtělo udělat.

Co když odejde a bude to horší?

Její žaludek se opět vzbouřil, kručel, hlad byl hrozný jako by Elzbet stravoval zevnitř kousek po kousku.

Kousla se do rtu nad svou nerozhodností a znovu zabořila hlavu do polštáře.

Kolem bylo cizí nehostinné místo plné nebezpečí ale něco ji tam stále drželo, možná skutečně můj vlastní strach!

Elzbet se znovu dala do pláče a usnula. Slabost jejího těla byla čím dál horší jako příznaky nějaké zákeřné nemoci.

To co ji však probudilo nebyl déšť ani živá či mrtvá bytost. Byla to vůně, opojná jako med. Žena rozespale začichala ve vzduchu.

Bylo to blízko...

Otevřela oči a začala se rozhlížet kolem sebe než ji to cvrnklo do nosu.

Krásný zlatý pohár stál na nočním stolku vedle postele. V něm se leskla rudá tekutina ale nevoněla jako víno.

Elzbetina mysl omámená sny po něm automaticky chňapla a přiložila ke rtům. Ať už v tom bylo cokoliv, vypila ho až do dna, hladově, bez dechu.

Dva potůčky jí stekly po hrdle a obarvily košilku do růžova.

Až když prázdný pohár od sebe odtáhla, uvědomila si co to uvnitř bylo a zlatá číše jí vypadla z ochablých prstů.

Krev...byla to krev! Pohár nechaný tu jako výsměch. Jako lákadlo. Malá ochutnávka, aby se mohla alespoň odplazit z hradu než narazí na nějakého chudáka kterého vysaje k smrti.

Elzbet se nad tím zhrozila.

Byla to jeho krev, žádná jiná takhle nechutnala...

Omamná jako bezinkový likér, osvěžující jako pramenitá voda.

Jakmile tepaný pohár dopadl ztěžka na zem a Elzbet ukojila největší hlad, vzrostla v ní k její smůle jiná touha, touha po něm.

Opravdu nenáviděla tyto překroucené emoce, které se v ní přelévaly jako písek v přesýpacích hodinách hned na jednu a hned na druhou stranu.

Měla náhle pocit, že Lamiela potřebovala a byla to pravda.

Zbytečně si nalhávala, jak bez něho přežije. Jak bude chodit od vesnice k vesnici a zabíjet pocestné než ji někdo přemůže.

Vyhnancem ve světě vydána dříve či později napospas plamenům z pochodní rozezleného lidu...

Elzbet zavřela oči a za víčky viděla Lamielovu sličně podlouhlou bílou tvář, jeho úchvatnou podobiznu, jíž se nevyrovná žádný sebekrásnější smrtelník.  

Na jedné straně si uvědomovala, že démonovo slovo platilo, jak jí už několikrát zopakoval - kdyby odešla, snad by ji už nijak netrestal ani nepronásledoval. Na druhé straně si nebyla už zdaleka tak jistá, jestli odejít chtěla ze strachu z neznáma.

Nebyla už člověk ale něco jiného, něco co nemohla sama ovládat, spíše jako by to ovládalo ji.

Hlad, touha, zbystřené smysly.

Elzbet vyskočila z postele a vyběhla na chodbu jako by za ní hořelo, nikdo ji skutečně nezadržel.

Proběhla jako duch celým patrem. Venku vládla stále černá noc ale skrze gotická okna byly vidět záblesky, klikaté zářivé blesky jako by značily Lamielovu špatnou náladu.

Nový Elzbetin svět, děsivě krásný jako on...

Ta zrádná touha ji nutila ho najít, dotknout se, stejně jako ukojit hlad. Hlad jež v ní podnítil.

Možná to bylo jeho účelem ukázat jí, že to on je ta nejlepší volba.

Galerie s obrazy, řady portrétů se ženě míhaly před očima rychlostí větru.

Seběhla schody, bosa jako meluzína a nějakým zázrakem našla ty velké kované dveře.

Opřela se do nich a vstoupila do hodovní síně.

Svíce ve vysokých svícnech kapaly svůj vosk na podlahu, v krbu polena dohořívala, že z nich zbyly už jen oharky a proto se síň utápěla ve větším neblahém šeru.

Nebylo tu nikoho, žádného šaška aby potěšil svého pána, sluhy jež by přinesl pohár vína jen ON. Sedící za stolem.

Usazený za těžkým dřevem a mlčky, zadumaným pohledem sledoval dohasínající krb...

„N...nemohu odejít," řekla Elzbet do nastalého ticha a šla blíž přitahována osobou vpředu. Nezastavila se však před stolem, ne, vylezla na něho!

Po kolenou došla až co nejblíže, natáhla krk a svou tvář přiblížila k démonově, až je oba dělilo jen pár centimetrů.

Lamiel se ani nepohnul, seděl na svém místě opřený o opěradlo židle, prsty jedné ruky elegantně položené na stopce poháru na stole.

Díval se jí přímo do očí a neprojevoval žádné emoce, jako by tam snad ani nebyla.

„Nenávidím tě," zavrčela Elzbet zmučeně téměř jako zavřené zvíře v kleci ale byla v tom touha, chtíč, celé jezero svůdnosti i čisté nenávisti, těžko říci, který podíl byl větší.

Elzbet se naklonila ještě více přes stojící pohár a opovážila se Lamiela políbit.

Divoce, dlouze, hladově, bez rozmyslu!

 

*************************************************************************************************

 

Lamiel pamatoval dávné krále nebývalé slávy, špatné i dobré z nichž se staly legendy a jeho roky v těchto temných komnatách se míhaly, jako by byly jen nepatrnými zrnky písku ve vánicí.

Uměl čekat, uměl přemýšlet celé měsíce v osamění a vyčkávat na chyby a rozhodnutí druhých. Proto vzhlédl nikoli překvapeně, alespoň to v jeho tváři nelze poznat, ale jeho výraz zůstával neměnný jako socha - jako chladný mramor když se černé oči dotkly dívky v bílém.

Žena prošla síní, v jejích krocích nebyla váhavost spíše cíl.

Démon potlačil spokojený úsměv, avšak stále vypadal jako bez života.

Jedno koleno se dotklo desky stolu a pak druhé, mrštně jako šelma po všech čtyřech se Elzbet dostala až k němu.

„Neudivuje mě, že mě nenávidíš, má drahá Elzbet, ostatně nečekám že podlehneš mému kouzlu tak rychle ale možná jsem se spletl," pronesl konečně s notnou dávkou sebevědomí, tiše, sametově, odevzdaně.

Načež svíce dohasly zcela v Lamielově nepostřehnutelném gestu.

Síň naplnila noc, ale Elzbet dobře rozeznávala upírovy ostré rysy, veliké bezedné oči, které byly sice černé jako teď její, ale nyní měla pocit, že v jejich hloubi spatřuje stříbřité světélko jež ji uhranulo.

K jejímu vlastnímu překvapení se skutečně nechal políbit.

Lamiel oddal tomu nevídaně vášnivému polibku a v té chvíli ho obstoupila poprvé i její vlastní síla, síla neodolatelného kouzla pro upíry tak typická.

Něco tak živelného necítil po celé věky.

Bylo to uhrančivé, dokonce i pro bytost, jakou byl on sám.

Démonovy štíhlé prsty opustily pohár na stole a zjely do Elzbetiných hedvábných světlých vlasů. Stiskl v návalu požitku velký pramen a vychutnal si citlivými prsty jejich měkkost a takřka hmatatelnou vůni.

Jemné mnutí ve vlasech bylo jako požehnání, tak příjemné, pečující, jako by byla smrtelník klanící se před bohem. Před svým pánem.

Elzbet mírně naklonila hlavu v tom směru, zavřela oči a vychutnávala si ten okamžik.

Bylo to jako droga a její ženské tělo chtělo stále víc.

Žena toužebně zasténala, což ho podnítilo pokračovat.

Lamielův dlouhý, téměř hadí jazyk se propletl s jejím v těch horkých ústech a jemně v odezvě zamručel. Druhou volnou rukou zezdola nahmatal jedno prso, opět ho po dlouhé době překvapilo, jak je krásně veliké, měkké, plné na dotek...Jen ochutnat.

Upírka slastně vydechla a cítila, jak Lamiel palcem pohladil bradavku, která ihned reagovala i přes vlhkou látku dekoltu potřísněnou krví a natahovala se k němu.

„Vím...Teď už odejít nemůžeš," sykl spíše jako ujištění pro sebe, ušklíbl se a pohlédl svému anděli noci do očí.

„Teď už jsi MÁ žena."

Nemohla se spokojit pouze s letmým dotekem. Ani jedním ani dvěma ba ani s políbením. Milencovy rty se po chvíli rozpojily.

Ano byli si nyní hodně podobní, Elzbet byla jiná než předtím, velice ji to ovlivňovalo.

Vlastní mysl ji nutila se silnější autoritě podřídit, „ano..." vydechla omámeně v odpověď. Ženina touha ještě stoupla jako by ji o to více provokoval, snažil se najít hranici všeho toho zoufalství a ještě ji posunout.

Opět se ke svému trýzniteli natáhla, její dech krále hradu polechtal na netečné tváři.

„Jsem stejná jako ty a přece jiná," Elzbetin hlas se zdál rozechvělý jako by se tomu snažila odolat, avšak dech se postupně přesouval na Lamielovy černé rty, ale ať se snažila jak chtěla, nešlo to pouto přetrhnout nebo se odtáhnout a proto ho znovu vášnivě napadla.

Chtěla cítit jak chutná, bylo to pro ni životně důležité, hořel v ní ryzý chtíč jako spalující oheň, celé město v plamenech.

Elzbet byla v Lamielových očích překrásná, sálala z ní magická aura, o které se jí předtím ani nesnilo, třebaže vždy byla nádherná smrtelnice, přeměna její křivky ještě zvýraznila k vybroušené dokonalosti, která se zachová na věky věků aniž by odkvetla.

Zakonzervuje každý výraz i vzpomínku, ze které se mohl těšit.

A měl-li být k sobě upřímný, nepoznával ty prazvláštní pocity, kterými naplňovala jeho temné nitro, neboť nebyly jen dalším panovačným vědomím, ale něčím jiným...pro Lamiela, pána Leoricova hradu, démona samého něčím nepřirozeným, co ho však nečekaně lákalo a vzrušovalo.

Oběma dlaněmi objal ženinu pobledlou tvář, pohlédl jí zpříma do očí a prohlížel si zvědavě, zkoumavě Elzbetiny rysy, šíji, vystouplé lícní kosti, lákavě vykrojené rty nyní pootevřené v očekávání...

„Jsi princezna noci, Elzbet. Ano, jsi jiná. A ano, je to můj dar, ale samotného mě jímá údiv a okouzlení nad takovým jedinečným stvořením jaké jsi."

Když ta slova vyřkl, sám nerozuměl takovému vyznání, takovému "ponížení" sebe sama na její úrovni, neboť na ni neshlížel jako pán na otroka, ale oslovil ji jako milenec a druh v oboustranné úctě.

Přesto Elzbet nemohla nevnímat Lamielovu osobní moc, temnou auru, která přesahovala její vlastní sílu, neboť on byl ten kdo ji stvořil.

Vzápětí, po dalším náruživém polibku, když se jejich rty odlepily, si stáhl límec modrého roucha níže a odhalil tak bledou kůži nad klíční kostí. Démonovo odvážné gesto bylo výmluvné: Elzbet byla hodna toho napít se jeho životní mízy. 

Zlatovláska zamrkala, něco takového vskutku nečekala.

Mohlo to znamenat že má pro ni slabost nebo a ta myšlenka byla zatím nejsilnější, byl osamělý ve svém dlouhém životě...

Byl to nedostatek toho druhého co ho dělalo chladným a nelítostným?

Před ní čekalo bílé odkryté hrdlo. Elzbet hřála Lamielova důvěra ale co bude chtít na oplátku?

Má vše, má tento zámek, služebníky, mě...že by to byla jeho dobrá vůle? Co když je v tom něco jiného? Je to nějaký záludný úskok?

Ale to místo, ta kůže ji fascinovala...Natáhla se dopředu, posunula po stole k jeho okraji, kolenem přitom shodila pohár na zem. Obsah se rozlil po kamenech.

Ale ani to nestačilo a Elzbet sklouzla z dřevěné desky na Lamielův klín, na který se obkročmo posadila. Nevznesl žádný protest.

Bylo vzrušující jak se posadila na upírův klín!

Váha toho ženského těla byla pro něho jako pírko.

Lamiel se mírně pobaveně ušklíbl, pobavilo ho to, dosud neviděl někoho, kdo by vsadil na svou drzost a udělal něco takového.

Za černými rty se leskly nebezpečné špičáky a poprvé od společného polibku vzhlédl vzhůru.

Fascinoval ho výraz její tváře, ta dychtivost podnícená hladem.

Upírka se usadila na svém králi a její smyslné prsty začaly putovat po měkké látce modrého šatu, tak krásný, na brokát moc jemný a na satén moc hrubý.

Krásná tkanina protkaná stříbrem ale to co ji přitahovalo nebyl šat.

Drápy se dostala až k límci, možná při své chtivosti byla příliš lehkomyslná, zbrklá a mírně trhla, šat se více na hrudi rozdělil a dva ozdobné knoflíky se utrhly.

Požadovaný efekt však stál za to, objevila se polovina démonovy hrudi, ke které přiložila žádostivé rty.

Políbila tu světlou kůži jako něco posvátného a rty putovaly nezadržitelně vzhůru přímo ke krku, kde se mazlivě zastavily a kůže odolávala jen jejímu horkému dechu.

Elzbet nejprve ochutnala odhalené hrdlo špičkou jazyku a skousla ale bylo to spíše jako škrábání jako když si lovec hraje se svou kořistí a špičáky kůží nepronikly, spíše po ní jen přejely.

Mohlo by se to zdát jako rozmařilost tvora, který má vše a i toto je pro něho další nezkušenou hrou.

Pravda byla však jiná, ačkoli se neukazovaly ani Lamielovy samotnému; dychtícím po své nové družce nyní i docela novým, neznámým a skoro děsivým citem, jako by vnímal tvořící se pouto, které by si nikdy nepřipustil, ale ono tam bylo.

Jaké pouto, to těžko říct, protože bytost jeho druhu - bytost, o níž si Elzbet dosud myslela, že patří k pekelným sférám - snad ani běžných lidských pout není schopná. Proto když jí Lamiel nastavil dobrovolně hruď a hrdlo, nebyla to pouhá hra, nebylo to dokonce ani dobrá vůle, že by snad chtěl něco na oplátku jen dopřát trochu potěšení...

Jeho vlastní touha, jistě i zvědavost, ale především pud, který nemohl přehlušit.

Jako by se naopak poddával on jí než ona jemu ale i to byl klam celé situace.

On si nikdy svou autoritu vzít nedal.

Démon využil Elzbetiny nevšímavosti a obě ruce přiložil k jejímu hrdlu jako by ji varoval nebo chtěl začít škrtit, ale drápy jen lehce sjely po kůži jako špičky nože směrem k dekoltu, až ke tkanici poprsí a bez přispění očí ji rozšněroval.

Tkanice byla rozvázána a obrovská mateřská prsa se zpola vyvalila ven. Ne však celá, části rudých dvorců vykukovaly a pořádný kus plných kopců, zbytek však zůstává ještě tajemně schován.

Bradavky se otřely o modrou tkaninu démona kabátce, hrubší materiál na ně dorážel a nenechával je na pokoji.

Lamielovy prsty proklouzly skrze krajku a zvětšily výstřih. Nechtěl se nechat ochudit o ten pocit nahoty. Zlehka vzal do obou dlaní ty obnažené poklady a zmáčkl, až mu mezi vyzáblými  prsty protekly potůčky mléka.

Elzbet mu zasténala do krku. Vše bylo procítěně pomalé, zato s tím největším efektem, který mohla cítit přímo pod sebou.

Nezaměnitelná boule v Lamielových kalhotách naznačovala, že je ve stejném rozpoložení mysli jako ona, která se k ní ihned odhaleným klínem přitiskla jako by ho chtěla pokoušet.

Možná že to byla jen lidská přirozenost, kterou oplývaly i pekelné bytosti.

Elzbetino mazlení nabylo více dravějšího charakteru a mírně škrábla svým ostrým špičákem po upírově krku a z ranky steklo pár kapek, zvědavě se na ně vrhla jako lidé po zlaťácích.

Sledovala jazykem cestičku vzhůru, až k malé rance a začala ji olizovat, zoufale přitom zamručela, protože se před jejíma očima sama zase hned zacelila. Ale ta chuť, ta úžasná chuť jí dodala potřebnou odvahu a ona se zakousla.

S Lamielem to ani nepohnulo, jen cítil její ruce na svých ramenou, jak se mu drápy zaryly do kůže. Opravdu si to vychutnával.

Elzbet se ke svému pánovi ještě více přitiskla. Ňadra drcena na jeho hruď lisována proti látce že musel své ruce zaměstnat trochu jiným způsobem.

Ruce lehce přejížděly po ženiných zádech, jakoby konejšil malé dítě, že takto je to správně.

Prsty pak po košilce sjely níž na obliny zadečku. Vzaly ho do obou dlaní a přitiskly blíže k sobě.

Boule se tiskla k jejímu horkému rozkroku jako by chtěla dovnitř a prosila o vstup.

Když to Elzbet ucítila vydechla nosem s novým náporem touhy ve svých žilách.

Začala sát tu opojnou krev. Vychutnávat jako stoleté víno po božských doušcích, kterých se jí po dvou dnech konečně dostalo.

Nic lepšího nikdy neměla, zavřela slastí oči a nechala se unášet instinktem dravce.

Lamiel mírně zaklonil hlavu, vytřeštil černé oči do kamenného stropu a odevzdaně vydechl.

Se sykotem stiskl zuby, když se jeho půlnoční milenka zakousla do masa.

„Elzbet..." procedil skrze zaťaté špičáky.

Upírka byla v takové eufórii, že snad ani nezaslechla jeho hlas. Nebo ji to bylo jedno, teď byla jen ona a krev prýštící do úst.

Horká krev stékala po upírově alabastrovém hrdle pod šaty, které lehce nasákly a potřísnily se, ačkoli rány se neuvěřitelně rychle hojily.

Ten pocit být v něčí moci byl pro Lamiela opojný, zakoušel blízkost i vzrušení které neznal. Měl ohromnou chuť se sám zakousnout a rovněž se přisát k těžkým ňadrům na své hrudi, které se čarokrásně třely.

Během pár okamžiků upírovy prsty sklouzly z Elzbetina zadečku na stehna a z nich do klína, aby odpomohl napětí pod látkou kalhot. Úlevně vydechl, když se mezi nimi vztyčil jeho penis. Ihned na to se k němu žena opět namáčkla a uvěznila jeho potěšení mezi nimi, třela se o něho bříškem ale to mu nestačilo.

Drápy se zakously do oblin Elzbetina pozadí a nadzvedly ji. Jak stoupala výš, musela ho přestat držet a její špičáky vyklouzly z upírova hrdla.

Byla nyní výš než on a před jeho očima se objevila její prsa takřka obnažená, jež se přehoupla přes okraj uvolněného výstřihu.

Jedno z nich lačně olízl a spustil ji dolu než mohla začít protestovat.

Špička jeho chtíče sklouzla po medové vlhkosti přímo do jejího středu a projela jí jako silný had.  

Elzbet dosedla s hlasitým zasténáním a zaklonila se v pase dozadu jako by se protahovala.

Její ňadra se napjala, nádherný pohled olemovaný záplavou krajek, drahocenný šperk zasazený v bílém zlatě.

Lamiel sklonil tvář a vrhl se na jednu růžovou bradavku. Chladné rty zaútočily na ten rozechvělý výčnělek a zcela si ho podmanily. Neodolal ani malému kousnutí, které mu vynutilo pár kapek mléka, jež svlažilo jeho suché hrdlo.

Stisk ženiných nehtů na jeho ramenou mu napovídal, že dělá správnou věc.

Jak se tomuto stvoření dalo odolat?

Za svůj dlouhý život poznal už mnoho ženských stvoření lidských i nesmrtelných, zrůdných i krásných ze kterých se dalo vybírat. On však bažil jen po jedné, která mu právě teď seděla na klíně.

Elzbet si užívala ten pocit uvnitř sebe ale pořád to bylo málo, chtěla víc a tak se začala hýbat, vrtět, dorážet a mužské ruce ji v tom svolně pomáhaly.

Její klín nemohl být vlhčí a lačnější.

Protáhlé steny Lamielovy lahodily v uších, chtěl je slyšet ještě hlasitěji a věděl že ten zvuk z ní dostane.

Rukama si dívku přitáhl ještě blíž k sobě a pomáhal ji ne dosedat ale třít se proti němu ve vodorovném úhlu, kdy se její rozpálený korálek otíral o jeho podbřišek.

Nemýlil se, upírova vyvolená se pro ten nový nával potěšení ještě více nadchla a z jejího hrdla unikla nová salva vzdechů.

Sama hned pochopila co jí je příjemné a začala se tím místem ještě více otírat a mnout, vzrušení v ní proudilo všemi směry a snažení bylo ještě rytmičtější.

Lamiel se tiskl k ženině prsu a dravě se zakousl a dál sál.

Černé oči měl rozkošnicky přivřené, jak mu mléko stékalo do krku, toužil takto prožít celou věčnost...

Po chvíli se od své Elzbet mírně odtáhl a napřímil, aby se podíval do její tváře. I ona se narovnala a objala ho svýma rukama kolem krku, prsty zapletla do těch měsíčně stříbrných vlasů a užívala si jejich hladkost když jimi projížděla.

Velká ňadra Lamielovi s každým přírazem narazila do hrudi a zavlnila se.

Podněcovalo to v něm dravost ale tento večer patřil jí a oba si ho užijí až do sladkého konce jaký tento sál ještě nezažil.

Elzbet byla v jeho rukách jako krásná socha do které vdechl život, tančila na něm dokud se nenapjala a ze rtů neunikl poslední úlevný sten.

Její tělo se stáhlo kolem jeho údu uvnitř ní a pulzovalo, třáslo se extází prožité rozkoše.

Lamiel ji držel jako vzácnou růži, jež měla ostré trny, křehce jeho prsty přebíhaly po jejích stehnech i žebrech.

Čekal než se uklidnila, zatímco svými rty putoval po hrdle. Jemně štípal kůži, až byla od jeho péče růžová a poddajná, zasypal ji polibky a nakonec polechtal špičkou jazyka.

„Elzbet, drahá Elzbet," šeptal odevzdaně, nevěděl zda ho slyší nebo vnímá ale to jménu mu lahodilo na jazyku ale přesto, aby se jí on sám připomněl rozevřel chřtán a zakousl se.

Upírka omámená právě prožitým dobrodružstvím se nijak nevzpírala.

Odevzdaně seděla v jeho obětí někde mezi sněním a bděním, ve kterém viděla jasné hvězdy které se třpytily za těžkými víčky.

Vše bylo o vzájemné pomoci a nutnosti.

Lamiel obtočil jednu svou paži kolem ženina pasu a druhá stále podpírala kulaté pozadí. Aniž by ji pustil nebo nechal spadnout, vstal ze židle a položil Elzbet na prázdný hodovní stůl.

Ležela před ním na vyleštěné desce jako pohanská oběť zlému bohu s nohama svorně rozevřenýma a on trčel stále hluboko uvnitř ní.

Skus zakouslí, zuby ponořené hluboko do masa.

Démon sklánějící nad tím zdánlivě křehkým tělem jako nestvůra z dávných časů si užíval niterní pocit nadřazenosti, protože její vyvrcholení prostupovalo i jím. Zamlouvalo se mu jak je jeho drahá polovina uvolněná, vláčná, horká a začal přirážet nyní v jeho zvoleném tempu.

Byla ještě těsnější než předtím zato vlhčí a aniž by přestal sát ten životodárný nektar, potřeboval sobecky ukojit obě touhy najednou.

S novým návalem zuřivosti a chtíče Elzbet strhl košilku z ramen, kde po sobě zanechal tři krvavé škrábance.

Látka lehce povolila a sklouzla do loketních jamek a odhalovala tak celou její bělostnou hruď.

To monstrum, které se nad ženou vzpínalo se konečně přestalo sytit a sklouzlo se zalíbením na své dílo. Ještě stále krvavým jazykem olízl jizvy, aniž by přestal přirážet. Elzbet se vzdávala, sténala, prohýbala se pod démonovou pozorností, zatímco on sám zarýval drápy do stolu jako by tak brzdil své smrtonosné instinkty a které ji mohly roztrhat na malé kousky. Snažil se je udusit ve dřevě.

Z Lamiela jako by se stávalo skutečné zvíře, vrčení bylo hrubé, drsné, oddechování rychlé a nepravidelné. Zakousl se kousek dál od krku přímo do jedné z krvácejících jizev.

Ale přesto si to Elzbet užívala, protože démonovy pohyby, jeho štíhlé boky jí dávaly přesně to co potřebovala, co chtěla a co chtěl on.

Vše vyvrcholilo mocným zařváním, když se do ní upírovo sémě rozlilo, aby se zrodil další život.

Oba dva byli jako posedlí tím druhým a nevnímali nic okolo kromě svých těl.

Byl to hřích.

Podstata každého démona, který se živil skrze lidské emoce. Čerpali tak sílu z hloupých smrtelníků kteří byli slabý, křehcí a lehce ovlivnitelní.

Elzbet ten svět měla poznat a právě v této chvíli ji nepřipadal nijak cizí ani nepřátelský ale lákavý.

Byl to dar.

Lamielův dar ať už byl jakýkoliv...

Dar kterého se nešlo zbavit.

 


 

Tak Elzbet se rozhodla a teď záleží jestli dobře nebo špatně. Asi je těžké bojovat se svým druhým já které je silnější, krvelačnější a chtivější než její dušička.

Ale vybrala si zůstat po Lamielově boku, uvidíme zda obměkčí jeho černé srdce nebo ne...


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 27. 08. 2017 - 22:57 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

nekoneko | 9. 09. 2017 - 16:49:15 | Reagovat

už se těším na pokračování


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.