Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

8. Co chci já, chceš i ty

 

Kapitola 8

Co chci já, chceš i ty

 

 

Elzbet cítila jak její druhé já se snaží převzít vládu nad celým tělem.

Nutilo ji podlehnout, vytáhnout na světlo nejniternější touhy, potlačovanou nenávist, chtěla někoho obvinit za smrt svého manžela, chtěla křičet na obyvatele Tristramu, kteří s celou situací nechtěli nic udělat. Mlčela.

Teď se to znovu objevovalo, každý z pocitů vyplouval na povrch jako bublina, která hrozila že praskne, že se zhroutí.

Nenáviděla svou druhou novou stránku, která jednala impulzivně.

Elzbet cítila, jak se jí oči plní slzami, připadala si hrozně, skoro jako blázen.

Srulovala spodní ret jako dítě, jež se snaží odolat pláči. Marně.

Několik rychlých nádechů společně se vzlyky nad sebou samou se odrazily od stěn.

Lamielovy dlaně se přitiskly na její stehna a jely pomalu výš, dokud se nespojily s hýžděmi.

Pohladil ji jemně, objal celý zadeček z obou stran a přejížděl po něm jako obchodník, který zkoumá kvalitu látky a pak se do něho bolestivě zaryl.

Upírův pobavený smích ji naplnil vztekem ale i ten ji držel zpátky.

Cítila jak do ni vjíždí jeho špička a zase mizí, byl jako zavřený tulipán.

A pak bez varování vnikl dovnitř.

Naplnil ji až po okraj, byl v ní úplně celý a zatímco ona vykřikla, démon slastně zasténal a laškovně ji kousl do ramene.

Tělem Elzbet  jí projel záchvěv touhy i bolesti, slasti i utrpění a ona se kolem jeho kopí stáhla. Chtěla ho rozdrtit, rozmačkat ale věděla že tak lehké to nebude a tak ho alespoň stiskla nohama  kolem boků jak nejsilněji mohla.

Lamielovi to ale nemohlo ublížit, byl sice štíhlý, kostnatý ale rozhodně nebyl živý a bolest necítil.

Vyložil si ženino počínání jako chtíč, jež ho měl popohnat a on toho uposlechl.

Začal pohybovat boky a milovat se s ní.

Každý příraz ji hodil o zeď, bylo to dravé, nespoutané, divoké. Po zdech vedle jejích ramen byly do kamene vyryté škrábance jako by ji drápalo nějaké zvíře.

Plnil ji svým údem, třel se o ni a Elzbet neměla jinou možnost než držet. 

Lamiel po chvíli uchopil ženin zadeček a začal ji nadzvedávat, sklouzávala dolů, nahoru a její ňadra poskakovala a vlnila se v mírných kruzích, jež ho hypnotizovaly.

Upírovy oči se hrozivě leskly, když ji kousal a po kapkách ochutnával tu božskou krev. 

„Dost prosím..." zasténala Elzbet celá červená ve tvářích.

Docílila však jen toho, že zrychlil své tempo jako by ho její odpor ještě více provokoval.

Svým nestvůrným jazykem olízl cestičku mezi jejími ňadry a pak v pohybu zachytil kulaté ňadro.

Bolestivě se do něho naplno zakousl a sál jako šílený.

Elzbět vykřikla a prohnula se proti němu tak že zachrastily řetězy, již ji stoupávali ruce za hlavou.

Bolelo to ale zvláštním způsobem se to jejímu klínu líbilo a on na to pozitivně reagoval.

Takovou zdrcující dravost ještě necítila, o to více jí propadla.

Předtím k ní byl ještě ohleduplný ale tento ďábelský akt postrádal cokoliv jemného. Byla to ryzý potřeba někoho vlastnit, pohltit.

Nebal na ni žádné ohledy a každé slůvko odporu ho jen pohánělo víc a víc jí ublížit.

Nalitá ňadra měla od samých vpichů celá červená, bradavky nateklé, zadeček podrápaný, stehna samý šrám a třísla bolavá touhou stejně jako její zduřelá perlička od samého otírání.

Elzbet měla v žaludku pocit jako by se jí tam utahoval silný provaz. Napínala svaly, tiskla Lamiela nohama k sobě, což bylo příjemné, protože při pohybu nahoru a dolů se o ten knoflíček otírala, to jediné zmírňovalo tu děsivou situaci.

Upnula se tedy jen na to.

Zavřela oči a chtěla se ztratit v tom příjemném uvolnění ale bylo příliš pozdě, jelikož upírovy rychlé pohyby, byly až moc prudké až se náhle přestal hýbat.

Vše jako by se rázem zastavilo.

Čas přestal existovat.

Elzbet přestala poskakovat, jen její ňadra se rychle zvedala a klesala splašenými nádechy.

Lamiel rty chytil její bradavku a vychutnal si příval horkého mléka, které mu stékalo po bradě, zatímco jí daroval své semeno.

Držel ji přitisknutou ke zdi svým tělem a téměř orlími drápy se zarýval do kamene vedle jejích prsou.

Sytil se dlouho jedním i druhým a nenasytně sál se sadistickou rozkoší vše, co mu mohla dát.

Jakmile měl dost, s měkkým POP se odtrhl od těžce zkoušené bradavky a mírně poodstoupil.

Elzbet sklouzly nohy z jeho boků a už tam jen visela.

Pot se leskl na její kůži jako bylinný olej a neskutečně se styděla za to co jí právě teď stékalo po stehně dolů.

Nakrčila čelo a svěsila poníženě hlavu, vlhké vlasy ozdobily ženinu sytě červenou tvář.

Upír mlčel a rychle se upravil, vyjma krvavých skvrn na oblečení vypadal stále neodolatelně jako elfský princ vílí říše.

Zamyšleně si ji prohlížel, neunikl mu ani jeden nádech. Třepotavý pohyb těch dlouhých řas na lících, chvějící se rty, zdvíhající se ňadra ze kterých kapalo mléko stejně jako velké množství jeho škrábanců, kterým bylo její tělo poseto.

Elzbet chtěla aby odešel, aby ji tam nechal ale on se neslyšně přiblížil a každou viditelnou ranku políbil svými rty od nohou, až po tvář.

Dával si záležet s každým sebemenším škrábancem jako by se jí tak omlouval za svou hrubost.

Bylo to jemné jako pohlazení chmýřím, jako zatřepotání motýlích křídel.

Tak něžné, zbožňující a nečekané.

Pak něco povolilo a její tělo se těžce sesunulo k zemi na podlahu.

Když Elzbet pootevřela oči, viděla jen boty a pak na ni něco dopadlo a zaclonilo jí výhled.

Neměla sílu to odhrnout, jen si všimla stříbrných vláken.

Byl to Lamielův stříbrný šat, kterým zakryl její nahotu a nechal ji tam napospas myšlenkám.

Jeho vzdalující kroky byly důkazem, že opravdu odešel...

 

*****************************************************************

 

Elzbet se zhroutila pod záhyby těžkého pláště jako by to byl železný krunýř.

To co se dnes večer stalo se jí nesmazatelně vrylo do paměti, vnímala zemitou Lamielovu vůni ze stříbrné tkaniny, bylo to jako by ji neopustil.

Nebyla pod pláštěm téměř ani vidět, snad jen konečky prstů jež vykukovaly ven a zarývaly se do chladné podlahy. Neměla sílu ničím pohnout.

A přesto někdo nebo něco její tělo zvedl.

Zabalenou v plášti jako ztracené dítě ji to odnášelo pryč. Ven z mučírny a pak už si pamatovala jen tmavou kápi a v ní dvě pronikavá zlověstná světýlka.

Kapitán nepromluvil, dostal jen rozkaz který splnil a skončil tím, že odnesl ženu do jejího pokoje kde ji opustil.

Poté si podal dveře s něčím co mu bylo dosti podobné, dvě menší nahrbené postavy se jako goblini vetřely dovnitř.

Elzbet už bylo jedno co s ní provedou a tak zůstala nehybně ležet.

Postavy ji vzaly a přehazovaly si ji z ruky do ruky, zvedaly ruce i nohy, hlavu jí podržely a vlasy vymáchaly v nějaké míse.

Jejich péče nebyla nijak šetrná když ji umývali jako starostlivé jezinky.

Pod jejich starými hadry občas zahlédla kusy šedé a nazelenalé kůže, nebylo pochyb že i toto byly obživlé stvůry Lamielovou mocí, přestože vyhlížely v lepším stavu než vojáci.

Pomocnice ji pevně držely a když se jim Elzbet začala hroutit, vydaly huhlavý nepříjemný zvuk, který zněl jako nadávky.

Byla slabá. Zničená. Unavená.

Ženštiny podepřely její tělo a zaryly jí své zničené nehty do kůže, kde se ztrácely mezi ostatními škrábanci.

Elzbet neprotestovala, pokud cítila bolest byla stále ještě naživu.

Když oživlé ďáblovy posluhovačky udělal co měly, přetáhly přes ní dlouhou košilku, nechaly ji ležet na posteli a odešly. Žena vydechla, neměla ráda samotu ale teď byla vítaná. Ač byla však omyta od špíny, prachu, krve i potu, necítila se nijak čistá spíše naopak.

V hlavě ji tížily myšlenky a k tomu ten nekonečný hlad.

Tělo se dožadovalo potravy.

Lamiel jí vzal sílu, cítila se bezbranná jako hadrová hračka. Nenáviděla ho. Těžké závěsy kolem jejího kůžka zůstaly shrnuté ale ty na oknech ne, aby dovnitř neproniklo slunce. 

Elzbet se sama sebe ptala co by se stalo kdyby své tělo vystavila hřejícím paprskům.

Mohla by se zabít?

Byla to jedna z možností, jak ukončit svůj život dobrovolně. Ano, počká do rána, ale nijak ji nenapadlo kam její duše odejde.

Bylo však jediné místo kam by mohla jít...

Elzbet přejela jazykem po vyprahlých rtech a zavřela oči.

Počká do rána...

 

*****************************************************************

 

Dveře do komnaty Leoricova hradu se neslyšně otevřely a dovnitř vešla vysoká postava s královským držením a elegancí. Tmavě modrý šat posetý stříbrnými nitkami působil jako nejtmavší noční nebe se třpytivými hvězdami.

Lamielovy kroky tlumené prošlapaným kobercem vedly až k Elzbetině lůžku.

Její výrazná postava zahalená do staré krajky vyhlížela božsky. Spočívala na lůžkovinách, vypadala jako anděl.

Jednu ruku měla vedle sebe a druhá byla položena přes břicho. Nohy od kotníků po drobné prsty jí vykukovaly z pod látky a jejích mnoha záhybů.

Upír se zastavil vedle postele zády k oknu a hodnotil své dílo před sebou.

Byla nádherná, velká kulatá ňadra se krásně rýsovala pod načechranou tkaninou, zatímco okraj košilky sahal až ke klíční kosti jako labutí peří. Na jeho vkus byla ta krása až příliš zahalená.

Démon se tiše posadil na kraj lůžka a jeho černé oči dravce obdivovaly ženiny zlaté vlasy rozhozené po polštáři stále ještě vlhké a mírně splihlé barvy čerstvé slámy.  

Lamiel si zachoval chladnou tvář. Elzbet byla skvělým obrazem jeho dokonalosti.

Něco co mohl po dlouhé době skutečně obdivovat.

Křivky jejího těla se nevyrovnaly ani Auriel, která byla ztělesněním dokonalosti. Ne, on měl něco cennějšího.

Něco co bylo jen jeho co sám vlastníma rukama vytvořil.

Upírovy tmavé tenké rty se mírně vykrojily do potěšeného úšklebku naznačující jeho povýšenost i spokojenost. Zvedl ruku, dotkl se dívčiny tváře a jizvy, která se již zacelila. Vsadil by se však, že mnoho dalších láskyplných škrábanců a jizev, jež na ni zanechal, byly stále pod látkou viditelné.

Nemohly se zacelit, jelikož jí odmítl dát to co potřebovala k životu.

Ne, zatím ne.

Vše byla hra vůle.

Černý nehet se pásl na její kůži a pomaličku sklouzával níž, dokud se nezahákl v cestičce mezi těmi obřími vnady. Zachytil za něho okraj látky a stahoval ji dolů.

Lamiel si doslova vychutnával každý odhalený kousíček, jak na něho vykoukly ty smetanové obliny ale to pořád nestačilo.

Nepozorován odhaloval celý dekolt i oba kypré kopce, dokud se látka nepřehoupla přes bradavky.

Ten pohyb musela Elzbet cítit, jelikož ze spánku vydechla.

Zvuk byl tichý jako zašeptání a neskutečně sladký.

Látka košilky se shrnula až pod obě prsa, kde je krásně držela u sebe. Skvostný pohled kterému nešlo odolat.

Lamiel se mírně naklonil bokem nad její tělo, obě ruce položené vedle ženského těla.

Olízl pravou bradavku a už při tom doteku, cítil jak se zahrotila a natáhla k němu. Provokativně na ni foukl chladný vzduch.

Z Elzbetiných rtů unikl další zmučený vzdech.

Upír se opět sklonil a políbil tu malou třešni neskutečně něžně svými rty a pak se s nimi o otřel o tu borůvku.

Žena byla bezbranná jako ptáče ale když pozvedl své černé oči k její tváři, aniž by přestal zjistil, že se na něho Elzbet rozespale dívá skrze přivřená víčka.

Těžko říci zda to považovala ze sen nebo skutečnost.

Cítil však že se napjala, protože doteky byly reálné.

Lamiel se napřímil zpátky do sedu ale stále byla uvězněna mezi jeho pažemi.

Elzbet cítila chlad na hrudi a když pohnula paží kterou měla na břiše zjistila, že má odhalená ňadra, chtěla se rychle zpátky zahalit ale Lamielův rychlý pohyb chytil drobné zápěstí a přitiskl ho k posteli vedle její hlavy.

„Neboj se má milá, nepřišel jsem ti ublížit,“ řekl měkce ale čišel z toho chlad.

Stále mu nevěřila ani slovo, byl úskočný, slovíčkařil a už vůbec nevěřila že dodrží vše co říká.

„Přišel ses přesvědčit že pořád žiju?“ zeptala se zdráhavě a vzpomněla si co chtěla ráno udělat.

Lamiel ukázal svůj zářivý úsměv, „žiješ?“ naklonil pobaveně hlavu na stranu jako by nad tou odpovědí přemýšlel.

„Ano, dá se to tak říci,“ připustil tiše, „čeká tě dlouhý život po mém boku.“

„Proč? Proč já?“ Zamračila se a ospalost se z jejích očí rychle vytrácela. Ne, tohle rozhodně nebyl sen. Lamiel tam byl s ní, žádný přelud ani noční můra.

„Protože jsi mě zaujala Elzbet, tvé dokonalé tělo, svůdný hlas, odvážná mysl. Cítil jsem z tebe nevinnost, která mě přitahovala a stále přitahuje. Taková jedinečná duše nemohla přijít na zmar,“ zavrněl sladce a přivoněl k ní.

„Ano a teď je ze mě zrůda,“ nadechla se.

Lamielovo obočí se mírně zvlnilo, zatímco jí stále upřeně hleděl do očí.

„Za zrůdu se považují Hellioni, Khazrové nebo pouštní Dervišové. Služebníci pekla, kteří umí jen zabíjet svými drápy ve jménu pekelné trojice. Ty i já jsme něco víc než jen tyto zubaté loutky s ostny. Nejsi zrůda má drahá, překrásná Elzbet. Zrodila ses z milující matky  a byl ti dán dar nesmrtelnosti dlouhého života. Měla bys být vděčná.“

Vděčná...

Elzbet o jím jmenovaných tvorech nikdy neslyšela ale už jen ta jména naháněla hrůzu i strach a ona si byla jistá, že se s nimi rozhodně nechce nikdy setkat.

„Já možná ne ale ty jsi zrůda Lamieli,“ vydechla kousavě s konečnou platností.

Chtěla mu ublížit, aby věděl co si o něm myslí.

Možná čekala, že ji za takovou neúctu potrestá, poškrábe nebo nechá zbičovat ale upír jen na pár vteřin zavřel oči a těžce vydechl, než je zase otevřel.

Byla v nich tisíciletá únava jako by mu na hlavě ležel celý svět.

„Elzbet, poslouchat tvé obviňování je únavné,“ mávl rukou ve vzduchu a byl až neuvěřitelně trpělivý, což bylo s podivem.

„Tak odejdi!“ Elzbet se chtěla přetočit na bok, aby mu ukázala záda a ignorovala ho ale on ji chytil pod krkem než se stačila pohnout.

Dlouhé kostnaté prsty vystřelily neskutečnou rychlostí jako šípy a obtočily se kolem její kůže jako trny popínavé rostliny, div v nich neudělaly modřiny.

„Nechtěj poznat mou horší stránku Elzbet, stále pro tebe mám pochopení ale varuji tě, i to někdy přeteče,“ naklonil se hrozivě k její tváři a zasyčel jí ta slova do obličeje jako dravec.

Neměla ho pokoušet ale její odpor byl silný, tak silný že by se na něho klidně vrhla.

Lamiel se tiskl k jejím odhaleným ňadrům a dal jí tak ochutnat pocit bezmoci.

Bradavky se při každém nadechnutí střetly o hrubou látkou upírova modrého oděvu a vyvolávaly v ní pocity kterými opovrhovala.

Do nosu se jí však vetřel démonův pach, silná přitažlivá vůně zimolezu a deště. Krev se v ní začala vařit ale zároveň ji její nedostatek oslaboval.

Potřebovala jíst.

Pootevřela rty se svými ostrými špičáky jako by se do něho chtěla zakousnout, bylo to hrozné.

„Prosím, mám hrozný hlad, prosím...“ zaškemrala.

Oči měla upřené do té krásné tváře, ve které se nezrcadlil žádný soucit ani slabost. Bylo v nich tolik mrazu, že by v okamžiku zledovatěly celé lány fialek. Nesnažila se ho pochopit, protože si byla více než jista, že on necítí nic, jen se tím baví. Byla pro něho jedna z mnoha, další nebohá oběť, kterou může týrat ať si říká co chce.

Elzbet neměla potřebu po sexu ale po neskutečném primitivním hladu, jež byl potřeba ukojit a který byl vždy na prvním místě, jenže neměla sílu zaútočit, byla zesláblá.

„Ano máš hlad,“ odvětil pragmaticky bez zájmu a shlížel na ni se stoickým chladem, pak se sklonil k jejím rtům a lehce posunul svou hlavu vedle její.

Tak blízko teď byly její ústa, že se mohly dotknout upírova krku, jeho alabastrové kůže.

Marně skousla ale špičáky jen sklouzly po pokožce a ani ji k její smůle neškrábly.

Vysmíval se jí snad? Bylo to k zešílení!

„Nedostaneš však nic Elzbet, dokud se nenaučíš chovat.“

S těmi slovy pošeptanými do ucha se napřímil a odešel.

Ani tentokrát se neohlédl zpět.

Nechal tam Elzbet samotnou v chladné noci, chvějící se neskutečným stravujícím hladem že nemohla normálně uvažovat.

Obrátila se na břicho a zakousla se do svého polštáře ale ani to nic neutlumilo, měla chuť ho roztrhat a peří rozházet po celém pokoji ale nebyla marnivá. Věděla kolik práce stojí ušít celý polštář, odrat husu, očistit peří a vytvořit tak něco měkkého pod hlavu.

Zničeně zavrčela jako zraněné zvíře, naštěstí se hlad po chvíli ve vlnách začal uklidňovat.

Sama nevěděla jak dlouho tohle nedobrovolné hladovění bude snášet, jak dlouho bude trpět, jak dlouho bude trvat než mu bude kývat na každé slovo a oslovovat ho pane?

Měl ji raději nechat v mučírně pověšenou v okovech.

Proč jsem vlastně přišel? A co by se stalo kdyby ji neprobudil?

Pochybovala že to dělal ze soucitu, že mu na ní nějak záleželo. Že se přišel podívat zda dýchá a je v pořádku.

Proč? Proč by se on staral o někoho jiného než o sebe?

Elzbet zabořila tvář do pokousaného polštáře a musela vyplivnout pírko, které se z něho uvolnilo.

Dál už jen vzlykala omámená slabostí, co jiného jí zbývalo...

 

*****************************************************************

 

Uteklo pár hodin a slunce se zařeklo že zalije její komnatu svým jasem. Elzbet čekala u okna, ruce rozpřažené jista si svým osudem, který stále nepřicházel.

Celé okolí kam jen oko dohlédlo se převalovaly šedé mraky a místo na slunce to vypadalo na déšť, jež se zanedlouho skutečně přihnal a skropil přírodu vláhou.

Žena tam stála v košilce a ruce položila na chladnou okenní římsu hradu.

Oči měla vodnaté, opuchlé, ztrápené a unavené.

Všechno bylo proti ní.

Několik kapek potřísnilo její tvář jak zavál vítr dovnitř. Závěsy se roztančily a zavlnily jako při rychlém kvapíku a zase se vrátily na své místo.

Vyhlídka skočit dolů a rozbít tělo o skály už nebyla tak lákavá jako nechat se pohladit paprsky a tak nezbývalo než čekat a čekat a čekat...

Rozhodně nehodlala z pokoje vyjít ale také nechtěla dát průchod své zlosti a všechno zničit, takže jej raději dusila v sobě a snažila se moc nevyčerpávat.

Celý den svého věznitele neviděla ani žádného jiného démona kromě dobře známého kapitána kostlivců, který stejně neotesaně vpadl do její komnaty bez klepání jako minulého dne.

Dobré způsoby mu asi nic neříkaly.

„Pán tě čeká u večeře," zaduněl místností jeho hlas a koženou rukavici si položil na jílec svého meče, který musel být těžší než celé jeho tělo, bylo tedy div, že nepřepadával dopředu.

„Nikam nejdu, stejně by mi nic nedal, určitě bych se musela dívat, jak jí zatímco bych stejně hladověla, ne, nemám zájem."

Tentokrát ji však voják nepřemlouval a bez dalšího slova odešel a zabouchl.

Měla z něho divný pocit, ty jeho zlověstné hluboké oči ukryté pod kápí jako by viděly na dno její duše. Otřásla se při té myšlence...

 

*****************************************************************

 

Hodovní síň byla naplněna příjemnou hudbou, několik kostlivců ve starých otrhaných hadrech ve svých rukách drželo píšťaly a loutnu a dělali co mohli, aby svého pána uspokojili.

Smrtelník by se asi nad tou prapodivnou magií, jež dokázala narušit tok světa a přivolat mrtvé zpátky k životu pozastavoval, protože ač měli trubadůři na svém těle sem a tam ještě hnijící maso, plíce jim všem chyběli, což byl zvláštní nedostatek pro ty, kteří drželi dechový nástroj.

Přesto se sálem linula příjemná hudba než se rozrazili dveře.

Lamiel sedící se svou majestátní vizáží uprostřed dlouhého stolu bez výrazu vzhlédl ale když viděl jen jednu osobu, líně si podepřel loktem tvář.

Kapitán předstoupil, „odmítla přijít pane."

„Jaká škoda, oba ti muži přijdou nazmar," stiskl trpce rty a koutkem oka pohlédl na dvojici vesničanů u zdi, jak se zděšeně rozhlíží kde se to ocitli.

„Mám ji přivést násilím pane?" Zazářily z pod kápě kapitánovy oči.

Lamiel zvedl ruku, aby ho zastavil a  zahleděl se na dveře s navracejícím se hněvem v očích, neboť to považoval za nevděk a neúctu.

Jeden z dnešních obětí zvedl hlavu a začal prosit o smilovaní, ale démon mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu a vstal. 

Kapitán ihned uhnul, jak kolem něho jeho pán prošel rozhodným krokem. Temné chodby Leoricova hradu byly rozsáhlé, vysoké, ponuré ale honosné ukazující zašlou slávu dávných časů. Osamocený panovník se v půli cesty zastavil. Kolem něho se táhla po obou stranách dlouhá setmělá galerie poničených obrazů.

Lamielův pohled spočinul na jednom z portrétů: na krásné tmavovlasé ženě s dlouhou štíhlou šíjí, povýšeným pohledem a aristokratickou bradou pozvednutou vzhůru. Jako vždy se u obrazu na moment zasnil, je-li to vůbec u jeho druhu možné a zdálo se mu jako by se z jakési pradávné mlhy zapomnění vynořovala vzpomínka...

Vzpomínka na někoho, z jehož lůna vzešel ještě když byla Svatyně jiným místem a než byl Světovín zničen.

Tehdy byla země rájem démonů i andělů. Útočiště pro ty, kterým bylo zakázáno být spolu. Počínaje Ináriem padlým andělem, konče démonkou Lilith.

Mnozí z obou říší v sobě našli zalíbení a jejich potomky bylo lidské plémě, ani dobří ani zlý a přesto v každém sídlila síla obou, kterou nedokázali využít.

Svatyně však nebyla pouze útočištěm pro rozdílné tvory ba i ty stejné, kterým nebylo přáno. Jeho matka a otec. Sukuba a Inkubus...Ráj...

Lamiel si založil ruce za zády a pohoršeně si odfrkl.

Diablo se snažil zničit nebe, Belial který na zemi i v pekle vyvolával války a Mephisto skvělý manipulátor, jež nalákal lidi a zotročil, ani jeden z nich neuspěl kvůli příliš velkému soustu.

On měl ale jiný plán, ne tak velkolepý jako nejvyššího zla ale prozatím mu zcela postačilo malé království, kterému by vládl pod rouškou strachu.

Bylo to ale vůbec možné?

Znovu mávl rukou, jako by tentokrát zaháněl nesmyslné myšlenky i obavy a zase se rozešel až se zastavil u královniny komnaty.

Jeho hněv se naštěstí utišil a tak vkročil dovnitř zcela neslyšně, právě když jeho zlatý květ ležel na posteli s tváří ponořenou do hedvábného polštáře.

Elzbet sebou trhla když se dveře bez zavrzání otevřeli, ale jak pokoj naplnil chlad, věděla kdo vešel dovnitř. Nestála o jeho přítomnost.

„Má drahá Elzbet," pronesl líbezným hlasem, sotva na délku paže od její hlavy.

Ohnutý v pase se skláněl nad postelí, oděn v překrásném půlnočním rouchu.

Věděl že nespí, měla však zavřené oči jako by doufala že odejde když nepromluví.

Lamiel natáhl dlouhou paži a kostnatými prsty přejel po jejích vlasech jako milující manžel.

Jemné zlaté lokny ho lechtaly na bříšcích prstů.

„Nemůžeš být schovaná ve své komnatě věčně. Hlad, má milá, hlad tě bude brzy nesmiřitelně hnát..."

Upírka k němu vzhlédla s tváří potřísněnou slzami, nesnesla aby se jí ten démon dotýkal a tak se rychle odtáhla.

„Zničil jsi mi život..." zafňukala, „všechno jsi mi vzal, to pro co jsem žila, co je ze mě teď, tvá loutka Lamieli?"

V jejím jemném obličeji se zračila lítost, ještě se přes to nepřenesla.

„Mohu ale po tobě chtít, aby jsi to pochopil? Jak můžeš chápat můj svět a jak já tvůj? Jsme oba příliš rozdílní, proč to nechceš vidět?"

Vypadalo to, že je na její zoufalé komentáře tentokrát připravený, protože jediná změna, kterou u něho viděla byla, že přivřel oči a jeho tváři to dalo měkčí výraz.

„Elzbet," když k ní znovu natáhl svou kostnatou ruku, varovně zasyčela a vycenila své bílé špičáky jako kočka připravená k boji.

Už se nenechala zneužívat, dávala mu jasně najevo, že není bezmocná a bude bojovat pokud ji k tomu donutí.

Zničil život, všechno vzal...Ta slova ho zasáhla - ne však proto, že by něčeho litoval nebo litoval ji, ale protože nechápal jejich význam.

Vyceněné zuby ho jasně varovaly, odtáhl ruku, napřímil se a mlčky ji jen pozoroval.

„Opovrhuješ tedy mým darem? A opovrhuješ mnou? Dobrá," odvrátil se a odešel ke dveřím, ale na jejich prahu se zastavil a ladně otočil.

„Vidím, že na naší dohodě ti nezáleží. Jsi volná, můžeš odejít. Cestu do vesnice nalezneš sama..." 


 

Ústřední část povídky, odejde či ne? Všechno pro a proti, Elzbet to musí zvážit. Když se vrátí, všichni uvidí čím je a Octavius proti ní všechny poštve, a když zůstane bude mít alespoň střechu nad hlavou ale bude s ní zacházeno možná jako se zajatcem a otrokem.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 27. 08. 2017 - 22:10 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.