Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

7. Hlad má mnoho podob

 

Kapitola 7

Hlad má mnoho podob

 

Všechno v okolí se zamlžilo, jako by se Elzbet ocitla v dlouhé chodbě a do popředí se dostalo jen to tělo a krvavé jizvy.

Děsivý pohled. 

Elzbet se naklonila dopředu jako by chtěla zblízka vědět, jak je jizva hluboká. Ale popravdě řečeno to bylo to poslední na co teď myslela.

Fascinovala ji ta červená barva, jež se měnila od světle oranžové do purpurova, bylo to zvláštní, určitě věděla, že se jí červená nikdy nelíbila, byla moc surová a lány divokých vlčích máků jí připadaly jako moře krve. 

Nyní však nemohla odtrhnout pohled od znetvořených jizev. Opatrně se naklonila a olízla jednu špičkou jazyka. Donutila ji k tomu primitivní zvědavost. 

Vůbec v té chvíli netušila co to přesně dělá jako by ji k tomu něco nutilo ale Lamiel, jež stál za ní jako opora to nebyl. Bylo to něco vnitřního. 

Jakmile Elzbet ucítila železitou chuť ucukla a stáhla se. Polekalo ji to a na chvíli se vzpamatovala a odvrátila pohled. 

„Tohle není správné," zachvěl se jí hlas.

Cizí ruka se jí jako had obtočila kolem pasu, „poslouchej co ti říká tvoje tělo," radil jí démon a jeho dech se jí otřel o ucho jako sametová stužka.

Chvějící se pocit Elzbet sklouzl po zádech do klína. 

„Prosím zabij mě, ukonči to utrpení," zanaříkal muž, který evidentně nebyl ještě mrtvý ale života v něm už také moc nezbývalo. 

„Ano, zabij ho má sladká Elzbet," přidal se Lamiel sladce jako by cukroval cestičku zkázy.

Mezi tím se jeho dlouhé prsty pásly na jejím boku, přejížděly po látce, hladily, povzbuzovaly...

Dívka uhýbala pohledem ale kam se dívat? Před ní byla kaluž krve nad ní roztrhané tělo a za ní podél zdí vězni v poutech čekající na bičování. Nebylo kam se hnout, kam se schovat sama před sebou i ostatními. 

Jako by Lamiel vycítil její nerozhodnost, jeho obětí se stalo ještě neúprosnějším, chtěl ji snad rozmačkat pokud neuposlechne? 

„Máš hlad, vím že ho máš, stravuje tě a ty musíš být silná abys mě nakrmila. Nech se vést, nech mě být učitelem tvého nového života. Elzbet..."

Elzbet umíněně zavřela oči ale naopak začala ještě více cítit a vnímat ten pach kolem sebe vznášející se jako mlžný opar. 

Když rozevřela víčka věděla, že je s ní konec.

Něco se změnilo, její vnímání, pohled na svět...

Všechno přehlušilo šumění a bušení srdce, ne její ale toho nešťastníka před ní. Jak to mohla slyšet nevěděla, prostě to tak bylo. 

S neskutečnou chutí se vrhla vpřed jako by toho chudáka měla rozsápat na kusy.

Žádné ruce ji najednou nedržely, žádné zábrany, žádný strach, jen krev.

Ano, rudá, tekoucí, horká. Bez sebemenšího zaváhání se muži zakousla do krku tam, kde bylo šumění nejbouřlivější jako zuřivá voda ženoucí se v mocných přívalech a beroucí sebou kusy sutin, dřeva rozbíjející se o skály. 

Nahý akolyta bolestivě vykřikl a každý sval se mu napjal. Okovy nahoře zachrastily, jak se na něj Elzbet pověsila jako by byl jen kus masa na háku a ona vyhladovělý vlk.

Špičáky pronikly kůží, dravě skoro až surově a ona pila, hltala plnými doušky. Přitiskla se k vězni a pranic ji nezajímalo, že se umaže a nasákne od mužova potu a krve, která mu v pramíncích vytékala z ran. Naopak, jako by se v nich chtěla vykoupat.

Něco tak opojného ještě necítila.

Nešlo přestat, chtěla víc a ještě víc a Lamiel se na to celé koukal. Koutky rtů pokrčené nahoru značily, že je spokojený. Dosáhl svého. 

Žena se nestarala o akolytu a bylo jí zcela jedno jestli umře nebo ne. Měla vztek, měla hlad, potřebovala obojí utišit, on měl jen tu smůlu že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Příjezd do nového Tristramu se stal jeho osudovou chybou.

Elzbet uniklo z plných úst potěšené zasténání. Bylo jí dokonce jedno, co si o tom akolyté myslí. Všechno jí bylo jedno... 

Co však po chvíli pocítila jako by mužova krev měla trochu jiný nádech, do té sladké voňavé pochoutky se vetřelo něco nahořklého, co stále sílilo s každým douškem božské extáze.

Jedna Lamielova ruka se jí opět s konečnou platností omotala kolem pasu. Prsty druhé ruky si našly cestu do jejích vlasů a stiskly její zlaté kadeře.

Jemně avšak důrazně jí mírně zaklonil hlavu, takže se ženiny tesáky dostaly z mužova těla a on ji od něho o krok šetrně odtáhl jako nějaké neposlušné štěně.

Elzbet se té hostiny nechtěla vzdát, natáhla ruce dopředu aby se těla zachytila a pokračovala v započatém krmení ale nebyl již v dosahu. 

„Pusť mě, pusť mě!" vykřikla rozezleně, rychle dýchala, toužila po té omamné látce byla neskutečná. Musela ji mít. Hned.

„Ššš...drahá, už ti nebude chutnat, je mrtvý, ššš...když lidé zemřou krev se stane nepříjemně hořkou jako pelyněk, jsou tu ale další na kterých můžeš uhasit svou žízeň," utěšoval ji něžně jako by byla malé dítě. 

Pro Elzbet si slovo "další" získalo okamžitou pozornost a přestala se svému dobrodinci vzpírat.

Byl to jako nový svět, tmavá mučírna jí nepřipadala už tak děsivá jako předtím.

Chtěla se znovu rozejít k další oběti ale démonův smích ji v tom zabránil.

„Jsi tak nenasytná má Elzbet, na všechny starosti rychle zapomeneš," pošeptal a jedním pohybem jako při tanci obrátil ženu čelem k sobě.

Ta poznámka ji zranila a maličko poodkryla tu rudou mlhu před jejíma očima. Nestačilo to ale na to, aby se její mysl vzpamatovala. 

Zastyděla se za sebe. Sotva však stačila pootevřít ústa, vnutil jí svůj polibek. Ochutnal na nich cizí krev, která oba zvráceným způsobem uspokojovala i rozpalovala zároveň.

Elzbet omámeně vydechla když cítila jak proklouzl svým nenechavým jazykem mezi rty a pohladil ten její. 

Chtíč jako by se k ní vrátil s neskutečnou silou vichřice.

Mírně se vzepřela ale ten ďábel si ji podrobil když ji pevně přitiskl k sobě na své vytáhlé tělo, odkud už se nemohla dostat.

Démonův jazyk olízl jeden její špičák a řízl se o něj, to poznala až pak kdy v ústech ochutnala jeho vlastní krev. 

Smyslně se prohnula proti němu, jeho krev byla jiná než předtím, tak bouřlivá jako by v ní byl silný alkohol. Omamnější než těch mužů okolo. To ona ji skutečně dokázala nasytit.

Uchváceně jeho jazyku vyšla vstříc. Chtěla i tu poslední kapičku.

Lamiel dobře věděl jak bude na jeho krev reagovat, protože byla jiná něž obyčejných smrtelníků ale i její se pro něho stala více omamnou a chutně kořeněnou. A nejen krev ale i to, co se mu teď tisklo pevně k hrudi. 

Tohle byla však lekce pro ni ne pro něho a proto se odtáhl.

Elzbet se ke svému učiteli však sama naklonila a rty zasypala polibky jeho koutky úst doufajíc, že ještě zachytí tu chuť ale když už tam nic nebylo, stáhla se zklamaně zpátky. Tušila že víc nedostane a napadnout ho si netroufala.

Lamiel ji pustil ze své náruče. 

„Běž, vychutnej si to," ponoukl jí se zlým úsměvem démona.

Bez odmlouvání uposlechla. Rozhlédla se a vybrala si svou další oběť tentokrát u zdi. Muž byl mladý, dobře stavěný a ona se na něho vrhla s nově nabitou energií.

Akolyta zaúpěl, jak se mu pohroužily ostré zuby do krčního svalu.

Elzbet se k němu namáčkla, ňadra se zavrtala do jeho vypjaté hrudi a otírala se o něho. Vražedný instinkt jí radil svou kořist zneškodnit a znehybnit.

Ani si neuvědomila, jak moc se teď Lamielovi podobá. 

Dívka sála plnými doušky jako by byl její žaludek bezedný a stále to stravující hlad neutišovalo zcela. Byla zoufalá a sála o to víc.

Chtěla vše. 

Muži se viditelně podlamovala kolena a visel na řetězech už jen sporadicky, to však nebylo to co Elzbet zaujalo. To bylo to co cítila na svém břiše.

A čím více se k němu dravě tiskla, tím to bylo tvrdší a výraznější.

Bylo neuvěřitelné že ho taková situace spolu s bolestí vzrušovala ale nedalo se to přehlédnout.

Ten pocit nadřazenosti nad někým jiným byl pro ni vskutku opojný. Elzbet se cítila čerstvě a dravci uvnitř ní se líbilo, že na ni ten ubohý muž tak reaguje a podřizuje se jí.

Přestala pít a políbila ho na místo skusu a téměř něžně ranky olízla.

Jeho erekce ji bodala do břicha jako kopí a ona se ho chtěla dotknout. Chtěla se svléknout a poddat se touze. Chtěla aby se v ní pohyboval...

Náhlý zápal touhy v ženině klíně přerostl v požár. Nedalo se to ovládat.

Její ruce se přestaly křečovitě zarývat do mladíkových ramen a sklouzávaly přes jeho zpocenou hruď na břicho a ještě níž...

Kdy se neučila být tak odvážnou a smělou bylo záhadou.

Téměř už cítila pod dlaní ten pulzující tvrdý úd, když ji někdo chytil pevně za zápěstí.

Za Elzbet stála vysoká postava a shlížela na ni už ne s pobavením ale chladem jako by překračovala určité hranice o kterých nevěděla...

Neohlédla se. „Pusť mě," zavrčela a pokusila se Lamielovi vytrhnout. Jak ale bojovat proti někomu daleko zkušenějšímu? 

„To stačí," zamračil se přísně a v jeho černých hlubinách se dalo vyčíst zřetelné varování.

„Ještě jsem neskončila!" vrčela vztekle Elzbet a prohlížela si akolytu před sebou.

Jako odpověď se vedle jejího těla vymrštila démonova ruka a prsty lehce vnikly do kůže. Drápy se doslova zabodly tam, kde měl ten nešťastník své srdce, jež muselo v tu chvíli explodovat.

Elzbet na to udiveně hleděla jak se z rány vyřinula hustá karmínová krev, kterou ten lidský orgán vydatně produkoval. Stejně tak se spustil rubínový vodopád z mladíkových rtů. Poslední nervové záškuby. Poslední zasténání. 

Nebylo pochyb o tom že byl ihned mrtev.

Dívka hleděla na své hrozné dílo které způsobila. Ten dobrý pocit nadřazenosti náhle vyprchal stejně jako lahodná vůně vší té krve, jejíž pach Elzbet rychle zhořkl na jazyku.

Růžový opar euforie se náhle v okamžiku rozplynul a zbyla tam jen odporná páchnoucí mučírna, smrad rozžhaveného železa, strach a smrt.

Elzbet se z toho nemohla vzpamatovat a ještě, aby čelila Lamielovi ve špatné náladě.

„Skončila jsi," řekl nekompromisně, chladný hlas pronesený se zaťatými zuby ji měl varovat že by měla svěsit hlavu a odevzdaně přikývnout.

Ale to on chtěl ať se krmí, ať dělá ty hrozné věci...

V Elzbet se vzedmul vztek, který zvítězil nad celou patovou situací a odsunul všechna provinění stranou.

„Proč, proč mě nutíš dělat takové věci!“ vykřikla ohnula pohledem, nechtěla se teď na něho podívat, nechtěla se dívat na nic ani na tu špínu na zemi ale ta byla alespoň více milosrdná než vše okolo.

V další vteřině se kolem ní svět jen mihl a ona byla přiražená ke zdi takovou silou, až si málem vyrazila dech.

Proti ní stál její trýznitel. Při své výšce se nad ní hrozivě skláněl a přitom stále držel její jemné zápěstí jako by ho měl rozdrtit. Vyděsilo ji to. Co po ní vlastně chtěl?

Lamiel měl ve tváři tak napjatý výraz, že nepoznala zda jde o hněv nebo znechucení.

Jeho tvář se přiblížila k té její, až se téměř dotýkaly svými čely.

Nechtěla mu ukázat svůj strach ale instinktivně zavřela oči jako by měla přijít poslední rána, kterou jí skutečně pošle do pekla.

„Ptáš se proč? Protože se musíš naučit ovládat, k čemu by mi byl nemyslící kus masa,“ zasyčel a ona polkla.

Elzbet si samu sebe představila jako kus flákoty, přesně jak říkal a moc se jí to nelíbilo.

„Nechci se ovládat, nechci nic z toho cos mi dal, neprosila jsem se tě o to,“ otevřela prudce oči a obdařila ho vražedným pohledem.

„Mluví z tebe mladistvá naivita, je to dar Elzbet musíš se ho jen naučit řídit,“ zasyčel, jeho černé oči zkoumaly výraz její tváře.

Žena ho chtěla vyprovokovat, chtěla aby ji snad i zabil, aby tohle zvěrstvo vícekrát nemusela podstoupit a tak přilila olej do ohně.

„Tak mě nech abych se toho muže dotkla, chci ho, potřebuju ho,“ zašeptala odhodlaně.

Stisk na její ruce se ještě více utáhl, „ne, ty potřebuješ jenom mě a to co ti mohu poskytnout. Budeš dělat to co chci, krmit se kdy ti řeknu, dotýkat se mě až to budu chtít.“

Elzbet pohledem sklouzla na jeho tmavé rty, při každém slově se v nich objevili bílé ostré špičáky.

„Nechci se tě dotýkat,“ vystrčila hrdě bradu a vycenila na něj své zuby.

„Uvidíme,“ Lamielův hlas přešel do děsivého tichého šepotu a než tomu dokázala zabránit, zakousl se do ní se stejnou zuřivostí, které nechal průchod. 

Zlatovláska vykřikla na tu nepříjemnou bolest, jež ji oslabovala s každým douškem. Chtěl aby byla slabá, aby mu byla oddaná. Bála se ho. 

To nepřipustí! Volnou rukou se ho snažila ze sebe odstrčit, marně, ještě více se k ní přitiskl, až ji znehybnil zcela. 

CVAK, CVAK, v nestřežené chvíli se kolem jejích rukou zacvakly těžké chladné okovy, které ji uvěznily na místě.

Upír udělal krok zpátky a řetěz hodil na hák a ten vytáhl vzhůru.

Elzbet tam stála nebo spíše visela za ruce jako nešťastníci okolo.

„Co to má znamenat, nech mě jít!“ zanaříkala.

„Pustím tě až si to zasloužíš a teď tě nechám trpět,“ otočil se k ní zády kráčel k muži na opačné strany mučírny. 

Elzbet čekala že ji opustí, že ji tam nechá vyhladovět ale to nebyl jeho úmysl, místo toho začal mučit další oběti. 

Byla nucena se na to dívat. Poslouchat řev akolytů když jim přikládal rozžhavené železo na kůži která černě zuhelnatěla a natekla. Dalšího zbičoval devítiocasou

kočkou a doslova mu strhl celá záda, až na nich nezbylo ani maso a byla vidět páteř se žebry.

Nijak je nevyslýchal, nekladl žádné otázky, dělal to z čisté rozkoše a uspokojení.

Muži křičeli bolestí, omdlívali a prosili, byla to jako ukázka co by se mohlo stát jí. Hleděla na to bez dechu s široce rozevřenýma očima. 

Lamiel si ten řev vychutnával jako nějaký lyrický zpěv, ochutnával beznaděj v očích svých obětí a jejich krev jež se řinula z každé rány, kterou jim udělal.

Ta karmínová tekutina se rozstříkávala všude, po zdech, po zemi rudé kapky potřísnili i jeho stříbrné roucho jako nějaký ďábelský obrazec. 

Koutkem oka občas zkontroloval svou zajatkyni zda vidí čeho je schopný, budiž jí to příkladem a ona skutečně hleděla. 

Dělalo mu dobře že ho pozoruje jak se krmí, jak mu potůčky krve stékají po bradě.

Dokonce jednou zachytil jak si při tom olízla spodní ret.

Věděl že bojovala sama se sebou, se znechucením i hladem, sebezapřením i chtíčem, smutkem a nadějí. 

Byl hluchý k jejím prosbám i k jejím zoufalým pohledům. Trpěla. Ano přesně to chtěl a toho chtěl docílit. Pokud měl mít někoho po svém boku, musela se naučit oddanosti.

Lamiel byl pořád rozzuřený ale následná zábava ho trochu zklidnila a mučírnou se dokonce ozval i jeho pobavený smích když muž zavřený v železné panně naposledy vydechl.

„Smrtelníci jsou tak slabý a křehcí,“ opovrhl jím a ze strany otevřel kovová dvířka. Těla uvnitř padlo těžce k zemi bez života se skelnýma očima. V kůži měl hluboké rány od ostrých bodců jako by ho popíchaly obrovské včely svými žihadly. 

Mučení trvalo hodinu nebo také několik dlouhých hodin, čas tu ubíhal jinak.

Upír už mu ale nevěnoval pozornost a přešel k dalšímu poslednímu nešťastníkovi, který to stejně jako Elzbet celé pozorovat a musel vědět, že tomu neunikne.

Bránil se strážím když ho upoutávali na skřipec. 

Natahovali jeho tělo jako by bylo z gumy ale vše mělo své limity, protože toho nebožáka roztrhli v půli. 

Na to už se nedokázala dívat a raději svěsila hlavu.

Elzbet věděla že je to špatné, ohavné, pach smrti se na ní lepil jako druhá kůže nebyla chvíle kdyby ho nevdechla. Při každém výkřiku a stenu se zachvěla. Nedokázala se dívat na utrpení a litovala toho, že nedokázala utéct. 

Teď tu visela v okovech jako politováníhodná bytost. 

Do očí se jí dostal zvuk jako když se něco vylévá, uvolňuje ale to jen kostlivci házely mrtvoly do pytlů, aby je odnesli a uvolnili místo pro další zájemce. 

Všem tom pohybu se vyjímaly zřetelné blížící se kroky, jež se zastavili těsně před ní.

„Elzbet, Elzbet,“ posmíval se jí, prsty podepřel její bradu a pozvedl, aby se na něho podívala.

I ve vší té špíně okolo se Lamielova postava majestátně tyčila jako nějaký světlý bod se svým strašlivým zjevem, který ji i po tom všem přitahoval. Byla snad špatná?

To uvědomění bodalo jako nůž. 

„Běž pryč, nechci tě vidět,“ odvětila ochraptěle po všem tom nevysloveném prosení za životy druhých, ke kterým byl hluchý. Běž k čertu. 

Lamielův sličný obličej ozdobil falešně laskavý úsměv, což však neznamenalo že jí odpustil.

Elzbet se vyhnula jeho temným očím zato ji zaujala cestička krve která stékala z jeho pravého koutku přes rty, až na bradu a dál na krk pod oblečení.

Nasucho polkla a snažila se odolat té silné vůni. Nebyla to jeho krev ale přesto nemohla odtrhnout zrak. 

Jistě si toho byl ten ďábel vědom.

„Bylo osvěžující si užít takovou zábavu dnes v noci,“ provokoval ji a palcem přejížděl po jemném líčku jako by se s ní mazlil.

Elzbetiny rysy se mírně napjaly, „zábavu? Jsi netvor! Mučíš lidi a máš z toho zvrácené potěšení, to je ohavné!“ 

Lamielovo obočí se mírně vyklenulo v překvapení, „potěšení možná, uspokojení však ne, ale nezapomínej na přesnou podstatu věci. Řekni mi Elzbet, kdo zabil toho prvního muže? Kdo ho přivedl na hranici smrti? Cítila jsi snad uspokojení?“ 

Chtěl ji to donutit říct ale pevně stiskla rty k sobě.

„Neslyším...“ naklonil se blíž a vůně krve na jeho ústech byla ještě intenzivnější, téměř k nevydržení. 

Elzbet cítila jako by v ní něco prohrávalo a jiná její část přebírala sílu, proti vší logice využila Lamielovy blízkosti a vystrčila jazyk. Jeho špičkou pak olízla pramínek krve od brady až k jeho rtům. 

Připomínalo to zvíře, které se chce zavděčit svému pánovi.

Ta esence naplnila všechny ženiny chuťové pohárky až po okraj. Chtěla víc.

Divoce se přitiskla svými rty k těm jeho.

Chtěla jeho polibek, chtěla ho celého. Jeho tělo, jeho krev. Všechno.

Byl to hladový pokus, který si užívala každou svou částí a on jí odpověděl svým ještě divočejším. Vyzařovala z toho ryzí nespoutaná touha.

Přirazil ji ke zdi, zakryl vlastním tělem a jeho prsty se po tom jejím rozeběhly na všechny strany.

Elzbetina mysl se zatemnila tím nejprimitivnějším smyslem.

Ženino propnuté tělo narazilo do tvrdých kamenů ale vůbec jí to nevadilo, naopak, líbilo se jí to.

Ta tvrdost, brutalita... 

S každým rychlým nádechem se o něho otřela, její velká kulatá ňadra se k upírovy vzpínala a prosila o uvolnění z pod nepoddajné látky.

Tiše zasténala když na pár chvil přerušil společný polibek a kousl ji do spodního rtu. Ta mírná bolest se usadila v klíně, který hořel a potřeboval svlažit.

Démonovy prsty přejížděly po ženských krásně klenutých bocích nahoru a dolů, látka se posouvala nad stehna a zase padala ke kotníkům. 

„Chceš mě uplatit má drahá?“ Lamielův horoucí šepot se přesunul k jejímu uchu a zakryla ji záplava stříbrných vlasů, které voněly po šalvěji a šimraly na obloučcích odhalených ňader, dovádělo ji to Elzbet k šílenství.  

„Ano...“ vydechla smyslně a snažila se přitisknout k jeho vytáhlému tělu a přemluvit ho k dalšímu pohlazení. Udělala by cokoliv, aby dosáhla čeho chtěla. 

„Tohle měl být tvůj trest ne odměna,“ namítl smrtelně vážně.

„Prosím, nehraj si se mnou, potřebuji tě“ zavrtěla se a pokrčila nohu, která se vloudila pod démonovo rozevřené roucho a přitiskla se k jeho rozkroku.

Sám se klínem na její nohu přimáčkl. 

Elzbet zřetelně cítila jeho stoupající vzrušení, chtěl ji. Tvrdost penisu byla stále více výraznější a tlačila ji do stehna. 

Ucítila proti svému krku zvířecí zavrčení a drápy, jež se jí zaryly do boků.

„To ty si hraješ se mnou, dej si ale pozor abys nepřekročila meze, mohlo by tě to stát víc než jen tvou krev," rozevřel doširoka ústa a zuby naznačil skus. Špičáky se zaryly do kůže ale nepropíchly ji. 

Lamiel dával ženě výstrahu a mírně ji škrábal než k boku hrdla přitiskl rty a začal ho silně sát.

Jeho prsty se zavlnily na Elzbetiných bocích a sklouzly na její zadeček, který pevně zmáčkly.

„A co když chci víc," vydechla na jeho zatím nevinné osahávání.

Náhle se od ní prudce odtáhl, jeho černé oči byly jako bezedná pekelná jáma, která měla co nevidět vzplanout. 

Upírova vážná napjatá tvář byla přesná opak té její.

„Dostaneš víc až uznám za vhodné," prohlédl si ji a pak uchopil okraje jejího výstřihu a prudce trhl. Látka nevydržela a rozpárala se až dolů. Strhal z ní všechno, dokud se ve světle pochodní neleskla její hebká bílá pokožka. 

Než se Elzbez nadála, znovu ji přirazil ke kamenné stěně, která vytlačila mozaiku na jejích zádech. 

Do obou rukou nabral její objemná ňadra a doslova se na jedno hladově přisál.

Žena spokojeně vydechla, jak mu tvrdá bradavka vklouzla do úst.

Lamiel si tu vášeň opravdu vychutnával, sice její chtíč měl na svědomí primitivní hlad ale uvědomovala si že ho potřebuje. 

Základ všeho, základ jejího nového života v jehož středu stál ON.

Bez něho nebyla nic.

Drápy se zarývaly do těch velkých mléčných nádob a pak klesly opět na její nyní obnažený zadeček. Stejně jako nahoře zaťal prsty do obou půlek a pak ji nadzvedl, až se u nohou nedotýkala země.

Vzal Elzbetina stehna a zabalil její nohy kolem svých boků, aby teď na klíně cítila jeho tvrdý úd.

Nebylo pochyb že chce právě tohle, jelikož jí ze rtů uniklo toužebné zasténání.

Jak ten zvuk miloval, stejně jako srdcervoucí křik své oběti nebo poslední nádechy, když umírá, nikdy ho však neomrzelo slyšet něco tak sladkého a zoufalého.

Věděl, že si vybral dobře jen to chce čas.

Elzbet svého ďábelského milence sevřela mezi nohama a tím více ho uvěznila a namáčkla se na to, co ji mohlo přinést ještě větší rozkoš.

Mírně se prohnula a odlepila na zdi, jen aby ji k ní znovu dominantně přirazil, otřáslo to s ní a probouzelo zvíře.

Tělo na tělo přitisknutí k sobě poddávající se smilstvu.

Několika rychlými pohyby si Lamiel odhrnul to stříbrné roucho a stáhl kalhoty. O jeho připravenost nemohlo být pochyb. 

Napjatá špička se vzpínala vzhůru a vykukovala mezi rouchem jako by sama hledala ten tajemný vlhký otvor do nebe.

Elzbet zaklonila hlavu a otevřela ústa jak se jí pyj začal otírat o klín mezi závojíčky. Chtěla klesnout níž ale nebylo jí to dopřáno.

Rozčilovalo ji to, frustrovalo. 

„Prosím, Lamieli," zasyčela a ukázala dva bílé špičáky.

On se však věnoval jejím velkým ňadrům jako by jí vůbec nevěnoval pozornost co chtěla ona.

Sál plné doušky mléka, které jeho přeplněným ústům občas unikly a stekly jí na břicho a ještě níž. 

Jeho odpovědí bylo kousnutí do dvorce, až se bradavka ještě více stáhla a zahrotila jako kulička borůvky. 

Lamiel se do její kůže usmál tím pro démony nejzkaženějším způsobem a znovu kousl tentokrát do bradavky. Krev se smíchala s kapkami mléka, nic sladšího opravdu neznal.

„Hmm...hmm," zavrněl do jejího prsu, jazykem ho dlouze olízl a pomazlil se s ním.

Elzbet však byla nespokojená, snažila se vrtět, přitáhnout ho blíže k sobě i když víc už to nešlo. Řetězy ji nepustily.

„Lamieli..." šeptala, vrčela, a v jednu chvíli se trupem obrátila z jedné strany na druhou.

Bradavka mu vyklouzla z černých rtů a obě prsa se krásně zavlnila, ten pohyb se mu líbil a věděl jak docílit ještě krásnějšího obrazu.

Nepatrně se odtáhl a napřímil, opět Elzbet převyšoval a zakryl ji svým tělem.

„Tak krásně prosíš má drahá, od našeho prvního setkání jsem s tebou chtěl trávit věčnost ale nečekal jsem, že se vzdáš tak brzy..." vychutnával si její rozpaky.

V Elzbet se opět všechno promíchalo a ta rudá mlha mírně ustoupila, uvědomila si že visí v okovech, nahá, poddávající, žebrající o... 

„Naše hra teprve začala Elzbet, ale když sis tak toužebně řekla nemohu tě odmítnout," posmíval se jí a jeho kostnaté prsty zakryly celou dlaní její pravé ňadro, ukazováček a palec našel ten zarudlý výstupek a zmáčkl. 

Lamiel zřetelně cítil, jak se k němu prohnula a on jí vyhověl a mírně pohnul boky.

Jeho šedá špička se zabořila mezi ty kypré závojíčky a pronikla dovnitř a pak zase ven jako malá ochutnávka. 

Elzbet bojovala se svým chtíčem a vlastní zradou jako by si její zrádné tělo dělalo co chtělo, z téhle situace nebylo úniku a on to dobře věděl navíc ji na jazyku pálilo to, že si o to sama řekla.

Ne, její druhé já které v ní probudil, to ten dravec, ano, ten ho chtěl, ona s ním neměla nic společného! Ale byla to pravda? Nechtěla to také ona?

Ať už to bylo jakkoliv, ať toho démona noci, který jí vzal dítě a celý život nenáviděla sebevíc, nedokázala jeho kouzlu odolat. 

Mučírnou se ozval její zničený vzlyk, který byl ihned následován Lamielovým smíchem.

 


 

Tak jsme úspěšně prošli mučírnou. Lamiel má své metody jak někoho mučit to mi věřte však je taky letitým pekelníkem ač to není vidět. Démoni stárnou velice pomalu a mají dlouhý život pokud je někdo nezabije.

Docela jsem si tuhle scénu s mučením užila i když sama jsem brala inspiraci převážně ze samotné hry a přemýšlela jsem tam zapojit i řezníka z diabla 1 ale nakonec by se to tam asi nevecpalo :D

Příště budeme v mučírně pokračovat...hmm přesně tam kde jsme skončili vrrr :-)

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 19. 08. 2017 - 11:14 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.