Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

21. KAPITOLA

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Kapitola 21 
 
Prsten sváru
 
 

„Je mi úplně jedno co máš na starost, teď se bavím já s tebou! A řeknu ti to důrazně,“ zavrčel Chestr a místo odpovědi na svou vlastní otázku se rozpřáhl vší silou a udeřil bratra do té jeho chladné tvářičky. 

Ten očividně podrážděný tón svého nepřítele přehlížel a ránu nečekal.

Starobylý hrad se otřásl v základech, jak nahromaděná energie Alrica odhodila skrze kamenný sloup do chodby v přízemí, odkud prve přišel. Okolím se rozvířil šedivý zatuchlý prach spolu s několika kusy těžkého opracovaného kamene. Sloup zřítil k zemi v několika částech, div sebou nestrhl i strop který podpíral, což nemělo dlouhého trvání. 

„Tohle jsi přehnal…“ ozvalo se z dálky. Černý stín se zvedal ze země jako by ona drtivá rána, která by skolila i obra nic nebyla než jen polechtání. 

Skrze usazující zbytky zdiva Chestr viděl svého bratra, jak si hřbetem rukávu setřel kapku krve z koutku úst a zle se usmál. 

„Dal jsem ti na výběr, ale ty budeš mít pořád něco proti,“ štěkl,“tak si to spolu vyřídíme velmi stručně a možná, že tě i nechám žít, protože s tím jak teď vypadáš, nevyhlížíš už jako knihomol, možná když do tebe budu mlátit víc, budeš vypadat vcelku normálně,“ zasmál se nehezky ten starší od plic. Vtom ho nečekaně skolila nová rána se zničujícím účinkem, která mu vyhodila čelist z pantu. Alricův přesně mířený úder ze shora poslal oponenta k zemi přímo skrze schodiště na kterém stál, takže při pohledu vzhůru v nich zela nehezká díra o velikosti studny.

„Co ti sakra vadí, ty blázne?“ vykoukla ta tmavovlasá hlava otvorem dolů s nepříliš příjemným tónem hlasu, tohle už si nemohl nechat líbit. 

Chestr to přehnal a Alric pokud si chtěl zachovat svou důstojnost, se musel potyčky zúčastnit.

Než se mladý nosferatu dočkal odpovědi, se Chester vyhrabal zpod prken a sutin, pak si jedním pohybem jako by nic narovnal čelist na své původní místo a nevraživě zvedl hlavu vzhůru. „Co mi vadí? Co myslíš?“ ihned na to zamířil ukazováčkem vzhůru k postavě nad sebou, aby bylo jasno koho tím myslí. 

„Třeba to jaký jsi idiot, když tu bouráš naše sídlo?“ opáčil sarkasticky Alric.

„To seš vedle, já jsem úplně v pořádku, ale ty mi lezeš na nervy bratříčku i s tvou zatracenou matkou!“ zakřičel Chestr důrazně, až se okolní zdi zachvěly a jediným odrazem vyskočil zpátky dírou ve schodech nahoru a máchl hbitě rukou. 

Alric jen tak tak, stačil uhnout aby se nesrazili hlavami ale propadla se mu noha nestabilní pochroumanou architekturou, takže pěstí dostal neochotně znovu. 

„Jí do toho netahej, za to co z tebe je, si můžeš jen ty sám,“ opovrhl jím princ temnot, který rychle vytáhl svou zapříčenou nohu a odvrátil další zákeřnou ránu pod pas. Doslova

„Ale jistě ty slizkej červe, nebýt jí a tebe tak by se tu dalo dýchat, můžete za všechno, nebýt vás žila by má matka. VY JSTE JEN špína na…“ chudák Chestr si nestačil ani pořádně vylít vztek, když ho bratr zuřivě napadl. Pak už nebylo poznat, kde je čí hlava a kde noha. Drápy se míhaly vzduchem jako naostřené nože stejně jako rychlé nadávky v mezičase utkání. Po chvíli spadla dolní část schodiště úplně, čehož využil Alric a hodil po sourozenci těžkou kamennou kostku ze zničeného pilíře. 

Druhý chlapec se mrknutím oka přemístil a hozený kámen doplachtil vzduchem a narazil do šklebícího chrliče ve tvaru goblina na jedné straně chodby. Rozsekal ho na kousky.

„Stejně se mi nikdy nelíbil podobně jako ty. Tys měl vždycky všechno privilegium, všechno ti odpouštěli a já jsem za tebe všechno odnášel ty bastarde! To ti dlužím já!“ nechal se mladší Malkavian unést a vrhl se na svého lítého druha připraveného trestat. Začali se drápat a škrtit, válet po zemi v prachu. Chvíli měl navrch jeden a pak druhý jako děti na pískovišti. Vypadalo to vyrovnaně, zatímco se Alric snažil myslet chladně dopředu a předvídat chvaty anděla pomsty, pomalu jeho sebeovládání praskalo. 

Nechal se strhnout bojem naplno a ten malý hlásek, co mu napovídal, ať se uklidní a že tohle se nedělá, klidně zašlapal vztek pod nohama do země.

„Já jsem špína? Podívej se na sebe, jsi budižkničemu, děláš jednu chybu za druhou, chováš se jako zvíře, kdy už se konečně vzpamatuješ?“ chytil Alric Chestra za klopy jeho černého kabátu, zatímco na něm obkročmo seděl a pořádně s ním třásl jako by z něho chtěl vyklepat všechnu jeho tupost jako drobečky ze svého šactva po snídani. 

Upír pod ním jen vyplivl krev a provokativně se ušklíbl, „kdo se tu teď chová jako zvíře?“

„VY OBA!“ zaznělo rázné napomenutí mužského barytónu pocházejícího z východní chodby spolu s hlučnou ozvěnou.

Dvojice mladých upírů ztuhla, nejspíš jim zcela unikl fakt, že rány o hlučnosti střelby z kanónu pirátské lodi neunikly majiteli Branu, ani jeho družce, která byla výjimečně zticha a pokorně následovala svého chotě s prokazatelnou uctivostí.

„Otče to…“ vzpamatoval se jako první Alric a snažil se o omluvu, přitom se ve vteřině přemístil ze svého bratra o kus vedle.

„TICHO!“ zařval Radu a popatřil se zamračenou tváří na oba své provinilé syny rozhodnutý jim dát lekci stejnou měrou, „tento hrad vybudovali vaši předci, vlastníma rukama. Mezi několika stoletími uběhla dlouhá doba, kdy byl vypálen, několikrát dobit, zrenovován a já nedopustím, aby ho za jediný den zničili dva nevychovaní blázni jako vy dva.“

„Otče…“

„Ještě jsem nedomluvil!“ zpražil hrabě pohledem zuboženého Chestra, ve kterém viděl velké naděje a jednoduše říci ho viditelně zklamal na celé čáře.

„Oba dva byste se měli stydět, kolikrát jsem vás učil, že rodina je to nejdůležitější co každý z nás má. Měli byste na ni být hrdí a místo toho se k sobě nemůžete chovat slušně. Rmoutí mě, že k sobě nechcete najít cestu. Proto jsem se právě teď rozhodl udělat vám náležitou lekci a věrně doufám, že se to již nebude opakovat.“

Pán domu se přísně rozhlédl po zborceném schodišti a dvou pilířích pamatující si i třicetiletou válku, poté přesunul ještě děsivější pohled svých tmavých bezedných očí na oba provinilce před sebou. Jejich šaty se po roztržce proměnily v potrhané cáry a škrábance po celém těle, se nedaly zakrýt, ani kdyby se o to snažili.

Radu sáhl do kapsy pro nějaký malý předmět, když jej vytáhl, Verona se zhrozila.

„Radu, to nemyslíš vážně, já s tímto trestem nesouhlasím,“ kroutila hlavou nad obyčejným zlatým prstenem lesknoucím se matně ve světle vzdálené pochodně.

„Jsem rozhodnutý Verono, navíc si o to oba dva řekli, pokud na ně neplatí mé slovo, uvidíme, jak si poradí s tímhle,“ rozhodl neoblomně Drákula.

Nikdo nemohl nic dělat než vyslechnout rozhodující verdikt v podobě několika magických slov, kdy se oběma bratrům na ukazováčku vytvořila kopie naprosto stejných prstenů.

Oba dva ihned poznali, o co jde.

„Otče, to nemyslíš vážně!“ zaprotestoval Chestr, ale už nic nezmohl, spíše na sebe přivolal otcův hněv, než aby situaci trochu vyžehlil.

„Myslím a dokud se oba nenaučíte jeden druhého snášet nebo alespoň respektovat, budete k sobě připoutáni, je mi líto. Sejmu svoje kouzlo až tehdy, až to uznám za vhodné. Bude to pro vás užitečná lekce důvěry.“

Alric se na ten malý zlatý kroužek nenávistně podíval, věděl, že ho nesundá, stejně jako Chestr a i tentokrát to byla vina toho nenapravitelného cholerika. O to víc ho popíchl osten znovuobjevené nenávisti ke svému sourozenci. Stěžoval život jemu i sám sobě. Kouzlo, které na ně hrabě seslal se jmenovalo -conexión Anillo- prsten spojení, rafinovaná věc, kterou jedinec nezruší, ani kdyby se rozkrájel na plátky jako šunka. Tento prsten udržoval jakési neviditelné pouto mezi oběma prokletými, jakýsi řetěz, který oba spojuje na určitou vzdálenost, což znamenalo, nevzdalovat se moc daleko. Otázkou bylo na jakou vzdálenost.

Mohl to být metr nebo i kilometr ale tak mírný by otec nebyl.

„Buďte rádi, že vás nenechám to schodiště postavit vlastnoručně a teď mi jděte z očí!“

Oba dva chlapci po sobě hodily kradmé nedůvěřivé pohledy a zamířili k bílému pokoji jako jeden muž, hlavně rychle a co nejdál od sutin. 

„Tohle si můžeš připsat na seznam tvých dalších přešlapů, vážně ti děkuji,“ rýpl si Alric jehož sebeovládání došlo na kritický konec a nějaké zábrany zcela opadly spolu s maskou chladného génia. „Právě ses připravil o hodiny nicnedělání, protože se mnou budeš v knihovně, dlužíš mi to.“ 

Rozhodl uraženě upír udělit svému bratrovi lekci.

„COŽE?? V knihovně? Jen přes mou mrtvolu. Na to zapomeň, k ničemu tak bezduchému se nesnížím, unudil bych se k smrti. A víš co?“ potutelně se usmál skrze natržený koutek úst, který dodával jeho vzhledu na nebezpečnosti pouličního devianta, „co když to vyřešíme hned? Nerad bych ti kazil zábavu v pekle Alricu.“ Chtěl se na něho Chestr vrhnout s tím nejpodlejším úmyslem, dokončit co prve začali, když se otevřeli dveře bílého pokoje ve kterých se tyčil sám Vincent, prohlížejíc si oba otrhance s nanejvýš pobaveným ušklebováním.

„Už jsem si říkal co je to za rány. Teď už je mi to jasné, zatímco my tři tu řešíme váš problém, vy si tu jdete po krku. Takhle na ten maškarní ples oba zapadnete, jeden půjde za Quassiomoda a druhý za Frakensteina. Oba výborně ladíte pánové,“ pochechtával se hrabě Dragony, div se na něho oba dva nevrhli najednou.

„Tak se proboha uklidněte!“ vložil se do toho Leonardo a sám se snažil zachovat dekórum rozpoutané války a jak se do ní sám nedostat, nutno dodat, že jeho ctihodný bratr a představitel rodu měl v tuto chvíli tolik rozumu asi jako zpívající pták za oknem a většinou pro své vlastní pobavení hrotil situaci až do extrému. To moc celou situaci neulehčovalo.

„Vinnie, takhle se gentleman nechová a hlavně neupozorňuje na chyby druhých,“ napomenula ho Lily, sedící jako pravá dáma v klidu u stolu na klíně velkou tmavou kočku, která ostatní sledovala jedním pootevřeným okem a líně protahovala drápky, nechávaje se drbat na kožichu.

„No dobře, dobře,“ mávl hrabě rukou a též se posadil, „pokud vás to ještě zajímá, máme plán, má to však jeden malý, docela nepatrný zádrhel, abych tak řekl,“ přešel pomalu k vážné situaci.

„Jaký?“ odpověděli oba dva mladí upíři zároveň.

„Potřebujeme obětního beránka,“ zasáhla Lily v domnění, že to od ní nevyzní tak hrozně jak to ve skutečnosti bylo.

„Koho?“ začal Chestr něco tušit podle toho, jak ostatní chodili kolem horké kaše a z toho jak se po tobě pokradmu dívali. 

„Podle toho dopisu je to snad jasné ne?“ obořil se na bratra Alric, „pokud ti to nedochází tak ti snad pomůže, když ti řeknu, komu byl ten dopis poslán, idiote.“

„Neříkej mi idiote,“ vrčel světlovlasý anděl pomsty, kterému se už ježily chloupky za krkem.

„Nepřipustím, aby se Daisy obětovala,“ rozhodl rázně upír nade vší pochybnost a hlasitě přitiskl své dlaně na kulatý stůl.

„Jistě že ne Chestre, to bych nedovolila, jen si zahrajeme vlastní maškarní ples,“ dodala rychle na srozuměnou Lily, „potřebujeme však k tomu i ten klíč.“

 

 

Lilyana Whistová měla několik dní stísněný pocit z toho, jak se celá situace vyvíjela. Nejen, že zbýval jen týden do příprav k odjezdu na Prahov ale i nálada se zdála ještě více mrtvější, než kdy jindy. Tedy naprosto bez života.

Tak za prvé tu byl celkový problém s tím nechutným vydíráním nějakého idiota, který chtěl bůh ví proč, nějaký záhadný klíč, s čímž souvisela Daisyna špatná nálada. Chudinka se uzavírala před světem ve svém pokoji a všechny, kdo se jí snažili pomoci, posílala bezvýhradně pryč.

Všechny pokusy se zdály marné, občas když šla kolem jejích dveří, slyšela pláč a vzlyky a jindy naopak děsivé ticho. Angličance to trhalo srdce, tuto bezbrannou dívku si skutečně oblíbila a nerada se dívala, jak ji ty čtyři kamenné zdi ve kterých byla zavřená ničí. Nebyly to však hradní zdi, co ji trápilo, ale ti dva šaškové kteří se teď od sebe nemohli oddělit více než na 20 metrů.

Do teď nad tím kroutila hlavou. 

Neuměla si představit, pro koho to byl větší trest, jestli pro oba bratry nebo pro ostatní, když museli snášet jejich hádky častěji než kdy dřív.

Toho rána se sešli všichni u snídaně a začalo to celé znovu, Lily musela raději odejít než ten kolovrátek poslouchat. 

Šla zpátky do svého pokoje po schodišti pro služebnictvo, protože s tím hlavním se stala malá nehoda a teď se opravovalo. Doprovod dámě dělal velký chlupatý kocour neslyšně našlapující po kamenné dlažbě v jejích patách. 

Žena v elegantních žlutých šatech měla myšlenky někde zcela jinde, dokud nezaslechla smrkání.

Zastavila se a přiblížila ke dveřím, kterým se už čtyři dny vyhýbala obloukem.

Bylo těžké odolat kvůli sympatiím dívky uvnitř, navíc byl holý fakt, že upíři smutek a úzkost dokázali dobře vycítit. Tak nějak je to přitahovalo, protože cítili, že oběť je oslabená, to našeptávaly Lily tito nové instinkty, ale ty lidské nemohla popřít a to pomoci ztrápenému člověku.

Rozhodně zaťukala na dveře. 

Nic.

Pak zaslechla znovu popotáhnutí a nepříjemné: „Jděte pryč, nechci nikoho vidět.“

Lily se starostlivě zamračila, přesto se odvážila pootevřít dveře na třicet centimetrů velkou škvíru. 

„Daisy, drahoušku, nesmíš se tak uzavírat před světem….“ Promluvila

smířlivě Lilyana tím nejmilejším hlasem jaký v tu chvíli dovedla a co se nestalo, Agramon proklouzl nabízenou škvírou přímo do pokoje.

Klidně několika línými kroky přešel místnost a skočil Američance do postele.

„Agramone! Ty…“ upírka už spěchala pro svou drzou chlupatou kouli, když si ho Daisy všimla a začala ho hladit po srsti jako by ji to samotnou uklidňovalo.

Ten malý ničema jen vrněl a držel drápy na peřině jako přilepený.

Až teď si Lily povšimla bledé nezdravé pleti své přítelkyně a nehezkých kruhů pod uslzenýma očima. Jak tak seděla shrbená, neštěstí z ní přímo čišelo jako by už veškerá energie sama odešla do podsvětí a tady nechávala jen svou žijící schránku. 

Jedním slovem, hrozný pohled.

„Daisy…vypadáš …ehm…nezdravě, jíš vůbec?“ strachovala se upírka a posadila se na kraj postele, aniž byla vyzvána. 

Najednou sama pocítila vztek a vynadala si jak to, že sem nevešla už dřív a něco s tím neudělala? Nebo kdokoliv jiný? Nechali by ji tu se utrápit.

Daisy neodpověděla, jen smutně hleděla na to velké vrnící klubíčko na svém klíně jako by byla v jiném světě. 

„Tak dost!“ vyskočila náhle upírka rozhodnutá v tom svou kamarádku nenechat. „Takhle to dál nejde, musíš bojovat a nepodávat se tomu. Nic co se stalo, nebyla tvoje vina. Nemusíš si nic vyčítat. Vše se dá nějak napravit Daisy. Ani já jsem se nevzdávala. Není třeba se uzavírat sama do sebe, to ničemu neprospěje, věř mi. Taky jsem se dopustila několika chyb, ale rozhodně z nich nedělám závěry. To chceš Veroně udělat tu radost, že se zničíš sama?“ 

„Nepatřím sem…“ promluvil tiše uzlíček neštěstí a ještě více se přihrbil.

„Jistě že patříš, o tom ani nepochybuj, vím, že náš svět má odlišná pravidla a je pro neznalce krutý ale to se všechno spraví,“ vymlouvala jí to žena s kaštanovými vlasy.

„Odejdi Lily prosím, nech mě tady…“ zašeptala Daisy neutrálně a nespouštěla pohled z pokrývky před sebou, vypadalo to, že se každou chvílí ještě více sesype.

„To zrovna, nikam nejdu, ty půjdeš se mnou,“ za tento rozhodný verdikt si vetřelec vysloužil od majitelky pokoje konečně první překvapený pohled. Sama dívka nemohla uvěřit, kde se v té zralé vždy mírné ženě vzala taková vlna rebelství a odporu.

„A teď šup, vše ti musím vysvětlit, není času nazbyt, rychle oblékat, jedeme,“ zavelel generál.

„Proboha kam? Nikam nejdu,“ odmítala vstát, ale upírka zakročila a doslova ji vytáhla na nohy, až shodila peřinu i s tlusťochem Agramonem. Chlupatá koule skončila na zádech na zemi a sám se obořil proti takovému nepatřičnému zacházení naježením kožichu.

Než se Daisy nadála, soukala na ní její opatrovnice zabořená až po pas ve velké skříni to nejpraktičtější co našla v jejím novém šatníku. 

 

 

Upírka se zdála neústupná jako rozjetá lokomotiva. Vůbec nebrala v potaz, že se dívce nikam nechce a ta by raději zalezla pod postel. Nikam se Daisy nechtělo, cítila se zrazená ale za těch mnoho strávených hodin jen sama se sebou a vlastními myšlenkami neměla odvahu vytáhnout zpod polštáře nabitou zbraň a přiložit její chladnou hlaveň ke svému spánku.

Nepatřila sem, byla o tom více než přesvědčená. Bylo to jako hodit rybičku do mixéru na plné otáčky a pak čekat, že se z toho ještě vzpamatuje.

Jenže Lily se ji rozhodla tak dlouho křísit, dokud zase neobživne.

Těžkopádně se nechala vytáhnout z postele, jež jí připadala věčně studená, i když v ní proležela většinu času a pak se nechala navléknout do kalhot a svetru.

Daisy neměla vůbec přehled co se děje, o nějakých přípravách vůbec nevěděla, jen ji utěšovalo, že k ní nikdo nechodil až do teď. 

Ne že by tu usměvavou milou osobu nerada viděla, zrovna teď ale měla chuť skočit z okna a ne se připravovat na svou budoucí smrt, když to mohla vyřídit hned. Na co čekat ale bohužel byla moc zbabělá to udělat, musela tedy hrát tuhle hru dál.

Nemělo cenu se nějak vzpírat. Vypadli z pokoje co nejrychleji.

„Proč jdeme na opačnou stranu?“ divila se Daisy a nohy ji sami šlapaly bez zájmu do prázdna.

„Řekněme, že s hlavními schody se stala drobná nehoda,“ utrousila společnice vyhýbavě.

„A kam to vlastně jdeme?“

„Omyl, jedeme,“ napínala ji Lilyana, „právě míříme do hezkého krámečku, který se najde jen tady v Brasov. Nech se překvapit.“

Daisy vážně nevěřila, že by ji něco z tohoto stavu čiré sklíčenosti jako například zvědavost mohlo dostat, ta ale neslyšně pomalu vystrkovala své malé růžky.

Na jednu stranu dívku rozpolcovalo zoufalství a myšlenky na smrt ale druhá strana jásala a chtěla s tím zkončit.

Mohla by udělat kompromis, jak o tom tak přemítala, už seděli i s kocourem v autě.

Milost pán se rozvalil na prostředním sedadle a předstíral, že je maharadža.

„Co ten tu dělá?“ ohodnotila Daisy s úšklebkem kočku jako nečekanou přítěž.

To už kocour nevydržel a povýšeně zvedl hlavu jako by té výtce rozuměl.

„Mám rozkaz od svého pána dávat na vás pozor,“ promluvilo to stvoření s pootevřenou tlamkou, kde se leskly ostré zuby a růžovláska nechápavě vyvalila bulvy.

Možná už vážně se zbláznila.

A je to tady, odvezou ji do ústavu!

Nechápavě se dívala na Agramona vedle sebe a střídavě na znovu usměvavou ženu na druhé straně u okénka.

„Nekoukej tak vyjeveně a zapni si pás,“ upozornila kočka kousavě, nejspíše ji popuzoval fakt, že ho považuje za pouhé zvíře.

„Zbláznila jsem se. Tak jo, pásy. A teď mi má králík vyhrabat noru do kouzelného světa?“ podotkla Daisy nechápavě ale ať se snažila jak chtěla, fakt že tu s nimi sedí mluvící kočka, jí naháněla husí kůži už jen tím jeho inteligentním pohledem.

„Nejsi blázen, víš, jak bych to řekla, Agramon vlastně není tak docela zvíře, je to démon.“

Náhle v autě nastalo ticho, než ho prolomil hlas mladší dívky, „mě spíš připadá jako velká tlustá kočka.“ Pokrčila rameny s tím, že si z ní dělá Lilyana legraci a vše je nastražené, aby jí zvedla náladu.

„No dovol, nejsem tlustej, podívej se na sebe,“ opovrhl kocour s černým kožichem a mávl uraženě packou ve vzduchu.

„Ale no tak Agramone, zkus se proměnit, ať naši společnici neděsíš, bude to příhodnější.“

Daisy té nesourodé dvojici vůbec nevěřila, dokud se ta chlupatá koule vedle nezačala jaksi zvětšovat a měnit.

Dívka se přitiskla raději ke dveřím, aby nepropadla panice z toho, že by mohla mít Lily pravdu a něco jako démon vážně existovalo.

V dalších několika vteřinách tam vyrostl jako houba po dešti pohledný urostlý mladý muž v kožených tmavých kalhotách a tmavé košili.

Daisy spadla čelist a hrozilo, že ji bude hledat na podlaze auta.

Agramonova lidská podoba byla úžasná, až moc. Uhlově černé vlasy mu v rovných kaskádách splývaly až na ramena, malé jednodenní strniště mu dodávalo nezaměnitelný šarm a oči, tmavé oči vypadaly jako lesklé perly, prozrazovaly jistotu a ukazovaly samotné peklo, ze kterého byly stvořeny.

„Nevěděla jsem, že démoni jsou tak, tak, pohlední,“ vydala ze sebe Daisy překvapený výdech a na víc se prostě nezmohla.

Že by bylo v pekle líp než v nebi? A co třeba nuda pláž?

Agramon jí věnoval kamenný pohled, vlastně ani nevypadalo, že by se kdy mohl umět smát jako věčná Řecká socha vyobrazeného boha. Žádná vstřícnost, žádné přátelství nebo podání ruky natož polibek na tvář. To byla asi jediná chyba v chování tohoto pekelného úkazu. Jenže s méně jak s jednoslovnou odpovědí se u něho musela spokojit. Upovídaný zrovna nebyl a všechny myšlenky a závěry si nechával výhradně pro sebe. Děsivá představa vědět že existují tvorové, kteří mnohdy ani za celý život nepotkáme je hrůzostrašná. Najednou měla dívka pocit, že čím více se dostávala hlouběji do nepoznaného světa, tím hůře se bude škrábat z té jámy ven.

Zvláštní také bylo, že ani řidič se nad tím nepozastavoval.

„Nenech se zmýlit, Agramon vydá za celou armádu, ale jeho pravou podobu bych ti nedoporučovala vidět,“ radila Lilyana.

„Moc toho asi nenamluví,“ odpovědí jí byl palčivý pohled pekelníka shlížející na ni ze shora, dál už si ho raději ani nevšimla, přesto po něm házela kradmé pohledy.

Cestou do města Lilyana raději vyprávěla, jak se sama s démonem setkala, což Daisy odloudilo od sebevražedných myšlenek na dlouhou dobu a mohla se plně soustředit na každý pronesený detail.

 

 

Během toho dne navštívili zvláštní poměrně velký zastrčený krámeček v odlehlé čtvrti Rumunského města.

Nad krámkem byl název v rodném jazyce, pro Daisy zcela neznámé řeči. Dopalovalo ji že ničemuý nerozuměla.

Lily ji tam klidně vtáhla. Cizinka měla obavu, protože obchod nevypadal moc věrohodně a ani za dveřmi tomu tak nebylo. Jako vetešnictví.

Obě musely prolézt skrze nějakou starou šedivou plachtu, která clonila výhledu do nitra obchodu.

Pak se před nimi otevřelo království nebeské.

Ne tak doslova ale celý prostor byl vyplněn různými dámskými i pánskými šaty a ne ledajakými. Tady byl kostým klauna, tady princezny, čarodějnice, hábit Harryho Pottera, námořnické uniformy a vůbec snad vše co existuje.

Daisy překvapeně zamrkala, nikdy by nečekala obchod s kostýmy na takovém zapadlém místě.

Něco jí našeptávalo, že to má nějakou spojitost s oním dopisem, který poslal ten ničema, kterému by nejraději vyškrábala oči, uvědomila si.

Lily se hned vrhla k vysokému muži u pultu a něco s ním začala dlouze rozebírat, zatímco Daisy obdivovala tu pestrobarevnou nádheru kolem dokola.

„To jsi vážně nemusela!“ vyhrkla už asi po desáté nadšená dívka, která právě vycházela z obchodu s velkým balíčkem v náručí, který hned předali Agramonovi. Démon čekal venku a hlídal, zda nehrozí nějaké nebezpečí.

Daisy byla nadšená. Nejen, že se jí nálada po těch nekonečných dnech samoty zlepšila, ale navíc by si asi nafackovala, kdyby tohle propásla. Jak mohla tušit, že tady najdou takový poklad!

Jen je škoda, že ten velkolepý maškarní kostým na sebe vezme až za týden.

Jistě by si vybrala i z těch vystavených kostýmů, které vyplňovaly veškerý prostor krámečku, ale tohle...Lily přesně věděla, co udělat, aby je mužík ve středních letech pyšný na svůj obchod, zavedl do jiné tajné místnosti, kde se nacházely ještě větší skvosty než ty pro obyčejné zákazníky.

Zde byly opravdové pracně ušité obleky se všemi doplňky a detaily, které se hodily na tak významnou událost, jako byl právě vyhlášený maškarní ples lady Coradji. Jak se dozvěděla, tento bál pořádaný jednou do roka nebyl jen tak obyčejný. Sjížděli se sem dokonce hosté i z jiných zemí. Jak růžovlásku Lilyana poučila, maškarní bály jsou v Rumunsku jakousi vyhlášenou dominantou, na které si zakládají.

Proto bylo třeba opatřit si něco extra, každý se chtěl vytáhnout s tím nejlepším kostýmem právě na tuto příležitost, proto ty dvě spolu vybraly to, co jim ihned padlo do oka.

Nakonec dvoje rozdílné šaty uložily do kufru auta a zaskočily ještě do oné malé kavárny kterou znaly, než se vrátily zpátky na hrad.

Celou dobu z nich jejich zamlklý ochránce nespouštěl oči a když ano, rozhlížel se po okolí jako tajný agent. Tuto práci mu trochu stěžovaly ženy, které se kolem něho začaly točit, jakmile se objevil na scéně. Upírka i smrtelnice se nad tím vážně bavily. Jistě jakmile by ty nafintěné fůrie věděly, kdo ten pohledný muž vlastně je, hned by se rozutekly. Takhle se mu však nabízely a strkaly mu do kapes i svá telefoní čísla.

S Agramonem to však ani nepohnulo, čím víc je ignoroval tím, čím více se k němu snažily dostat a promluvit si. Marně. Byl jako ledová stěna.

Stále však pro Daisy byl jakousi záhadou a vlastně i pro Lily, protože jak řekla, ani Angličance se nikdy nesvěřoval, prostě byl spokojený, že může zůstat zde na zemi a nevracet se zpátky odkud přišel, ať to bylo kdekoliv.

Po příjemně horkém kafíčku se růžovláska cítila daleko lépe než ráno v slzavém údolí. Dokonce i upírčina slova měla uzdravující účinek. Stále měla však pochybnosti o zmíněném plánu co jí Lily v krámě s kostýmy přepapouškovala.

Nejen že měla být jakousi volavkou, navíc vystupovat na majestátním plese jako host a začlenit se mezi upírskou smetánku. Naneštěstí dívku uklidnila s tím, že mezi hosty budou i vážení lidé, kteří o společenství upírů ví a na tomto plese platí zdánlivé příměří, takže nebezpečí napadením nehrozí.

Alespoň zatím.

Co jiného jí zbývalo, než se podvolit a hrát svou roli ve hře o život.

Po vyslechnutí všeho co bylo nezbytně potřeba pro celý plán, který vymyslel jak jinak než Vincent se svým smyslem pro humor, se konečně odebraly do auta.

Konečně další společná večeře byla toho dne téměř u konce.

Ani jeden z bratrů se neodvažoval moc mluvit už jen kvůli otci se stále špatnou náladou z rozbořeného schodiště. Ani Alric se moc nezapojoval do nastalé konverzace, naprosto stačilo, že celou dobu dokázala mluvit výhradně Elisabeth a vyzpěvovat, jaké to bude na největší události roku, kde nesměla chybět, což on sám by rád skutečně oželil.

Upír pomalu krájel kousky dušeného masa na svém talíři a upíjel z poháru čerstvou krev, těch několik dní měl hodně času na přemýšlení, uvědomil si.

Stejně jako teď, kdy se celou jídelnou nesl uječený hlas blonďaté sestřenice s další salvou neobyčejně nudných historek.

Nechtěl si přiznat, že mu tu kdosi chybí. Ta přítomnost, na kterou si zvykl za svou židlí. Byla pryč jako závan větru.

Na chvíli zvedl zrak a nenápadně se podíval na ženu, kterou sebou hrabě Dragony a jeho bratr přivezli.

Dobře věděl, že se s Daisy spřátelily a teď podle jejího výrazu odhadoval co se děje nebo spíše neděje.

Lilyana nevykazovala žádné emoce, klidně stála za Leonardovou židlí a dolévala rudý nápoj do jeho poháru podle potřeby. Nic zvláštního.

Chestrova schovanka byla několik dní zavřená ve svém pokoji a i když ji on sám každý večer neslyšně pozoroval z tmavého kouta jejího pokoje, nikdy o sobě nedal vědět z vlastních pohnutek, navíc teď ani nemohl. Nedovoloval mu to ten zatracený zlatý kroužek na prstě, který mu zabraňoval se od bratra moc vzdálit, tím noční návštěvy skončily.

A nyní se dokonce přistihl, jak nelogicky hypnotizuje vidličku ve své ruce ztracen v jiném světě.

Znechuceně ji položil na talíř. Neměl hlad. Ani chuť. Kdykoliv se podíval na ten kus zářivého zlata na své ruce, dostal vztek rozhořívající se spravedlivým ohněm. Bohužel nešel sundat a uškrtit Chestra už vůbec nepřicházelo v úmyslu. Musel si nechat zajít chuť. Přesto, odolat tomu byla pro něho těch několik dní dost těžká zkouška stejně jako pro bratra, který začínal všechny malé i velké hádky a nevynechal jedinou příležitost k novému pošťuchování, až měl chuť vrazit mu do krku párátko, aby ho musel alespoň hodinu vyndavat.

To, co ho ale tížilo mnohem více, něž nějaké nezahojené škrábance na svém těle od té zbytečné šarvátky, byla jedna jediná osoba. Jeho slabé místo.

Cítil za to co se stalo, jakousi částečnou zodpovědnost, neměl se nechat tak vtáhnout do sváru svým náhlým vztekem. Zatraceně. Měl se ovládat, ale stalo se.

Znovu.

Neovládl se a proto měl teď v hlavě cosi jako špatné svědomí, pokud něco takového upíři mohli vůbec mít.

Ten dopis...

Neměl v úmyslu Daisy vyděsit nebo jí dokonce usilovat u život, jen chtěl znát pravdu a v tu chvíli to už mohlo být jen horší.

Pamatoval si ty ženské zmatené oči. Vyděšený uhýbavý pohled králíka před vlkem. V té jemné tváři se najednou střídalo tolik pocitů, až toho téměř zalitoval.

Alric stiskl nůž v levé pěsti.

Náhle zaregistroval, že se ho někdo na cosi ptá a on vůbec neví na co.

Pomalu vzhlédl, ale hovor se již naštěstí stočil k jinému tématu a jeho odpověď už nebyla žádána.

Naštěstí večeře brzy končila a všichni se mohli rozejít.

Alric beze slova vstal, ignorujíc všechny ostatní a počkal, až většina odejde hlavně Chestr a jeho matka, poté zamířil k jediné osobě, která to rozhodně nečekala a právě odkládala poloprázdný džbánek na stůl, aby ho mohli sluhové odnést.

„Slečno Whistová,“ promluvil za jejími zády vyrovnaným hlasem.

Štíhlá upírka se pomalu otočila jako pravá Angličanka a nejistě se usmála na svého hostitele, který byl o hlavu menší než ona a vybídla jej k rozhovoru kývnutím hlavou.

Nevypadala zmateně ani neprojevila sebemenší reakci, kterou by dala najevo, že se ho bojí.

Alric si nepotrpěl na zbytečné řeči, proto jen počkal, až nejbližší sluha zmizí z dohledu, aby nebyl svědkem toho, co chtěl říci.

„Chtěl jsem se zeptat…“ Alric se odmlčel, rozhodně si nezakládal na starosti o druhé, ale nemohl si pomoci, tak to řekl s tím nejvýše vážným výrazem, jaký dovedl, „chtěl jsem se zeptat, jak se Daisy cítí. Viděl jsem vás ráno odjíždět pryč, jistě jste spolu mluvily, zajímá mě váš názor.“

Najednou to bylo venku, Alric nemohl tvrdit, že by se mu svědomí ulehčilo ale alespoň, když ji teď nemá pod dohledem, se něco o jejím stavu dozví, či v to alespoň doufal.

Nemohl se zeptat přesně, kam měli namířeno či co tam dělaly, přesto jistá zvědavost v něm hlodala jako bobr nezdolný strom.

Žena před ním se zamyslela, i na jejím obličeji se střídali emoce. První odhadoval na nejistotu, možná mu stále nemohla odpustit to, jak se prve nepřiměřeně choval. Další výraz už byl trochu lepší, snad měla malou radost, že o její přítelkyni tenhle kus ledu projevil trochu zájem, což evidentně nečekala a poslední grimasu považoval za nejvíce záhadnou, pozvedla totiž obočí, jako někdo koho nepřekvapil obsah otázky, ale spíš ten kdo ji položil.

„Troufám si říci, že již lépe, ale bylo by mnohem důmyslnější, kdybyste se sám přesvědčil,“ tajemně se usmála a víc nehodlala prozradit.

Chlapec Lily oplatil pohled, ale úsměv nikoliv, to bylo pod jeho úroveň. Jen přikývl a stroze poděkoval, sám však nevěděl, zda přikyvoval za tuto cenou informaci či na to, že se na svého mazlíčka půjde podívat, což nemohl.

Cestou z jídelny na svých zádech cítil Lilyanin pohled a dal by ruku do ohně i s tím zatraceným prstenem za to, že se její úsměv ještě více prohloubil.

 


 

V dnešním díle je Lily zachráncem, oba kluci by jí měli poděkovat i když o tom pochybuji. Víte jací upíři jsou.

Chudák Daisy jaké myšlenky se jí po celé ty dny musely honit hlavou, to si ani neumíte představit. Zkuste si takovou situaci vybavit, kdy jsou všichni proti vám a myslí si že jste zrádce a vy nemáte jak to vyvrátit. Nejspíše si ta chudinka myslela, že jakmile vystrčí nos ze dveří někdo ji sežere.

Další zajímavostí je Agramon náš tajemný démon, který se objevil i v Mrazivém doteku, trochu přemýšlím o tom, že bych o něm udělala samostatný příběh, kde by měl buď hlavní roli nebo vedlejší. Ale zatím je to v nedohlednu.

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 19. 08. 2017 - 11:11 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.