Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 29

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 29

Návrat

 

Mužova oddanost sahala až za hrob a i z toho by věřil, že by ho jeho dobrodinec vytáhl. Považoval se za jeho nejlepšího pobočníka, na kterého se může spolehnout a bylo to i obráceně.

Oddanost. 

Bahadur pustil Rosinu zlatou kadeř ze svého prstu a místo toho všech pět přiložil k její tváři. Byla tak hebká jako porcelán jako to nejjemnější tepané stříbro. 

Palcem po tom líčku blaženě přejížděl, dokud ho z rozjímání nevytrhlo hlasité odkašlání.

Připadalo mu to jako věčnost, kdy mohl tuhle ženskou bytost obdivovat a přitom se už ostatní vrátili s plnými pytli zlata a cennostmi co mohli pobrat. 

„Neosahávej ji, jdeme!" upozornil ho přísně Jafar jako by se dotýkal svýma rukama něčeho čeho neměl, třeba jeho hole, za což by ho čekal trest. Byl na ni hrozně háklivý. 

Všichni se přemístili ke koberci a obsah pytlů s funěním hodili na něj k nůším a dalšímu vybavení, které vlastně ani nepotřebovali. Vezír vložil do koberce svou kartu a ten se vznesl zpátky a zamířil do Káhiry. 

Museli být ale opatrní, aby je nikdo neviděl a zase přistáli dál od města, kde už je čekali tři další utáboření muži, aby jim s nákladem pomohli. 

Chvíli to trvalo než obsah pytlů přemístili do dalších čtyř, aby je koně vůbec unesli a neprohnuli se pod nimi jako špageta a pak se Jafar vyhoupl do sedla jednoho z arabských plnokrevníků. Neměl sice Hasanovy standardy ani velikost ale na tu nutnou chvíli postačil.

Když se otočil přes rameno, aby se podíval, jak přípravy pokračují všiml si, jak se Bahadur o Rose stále stará jako nějaká stará chůva. 

Pocítil v hrudi nepříjemný bodavý pocit závisti a pobídl svého koně k němu.

„Podej mi ji," rozkázal mu bez dalšího vysvětlení a hromotluk na pár vteřin zaváhal jako by se nechtěl vzdát jejího tepla a vůně. 

„Tak bude to?" zeptal se netrpělivě čaroděj s výhružným podtónem někoho s kým si není radno zahrávat. 

Tentokrát už však v sobě Bahadur potlačil ochranitelské pouto, přestal dělat Rose nosiče a podal její tělo svému pánovi. 

Jafar si ji přitáhl k sobě a položil ji před sebe, aby ji jeho tělo chránilo. Rosina záda se mu opírala o ohbí ruky a on její trup natočil tak, aby měl tu zlatou hlavu položenou na rameni, či kvůli své výšce pod ramenem. Tak ji alespoň nefoukal pouštní písek do obličeje. 

„Jedeme!" zavelel na svou eskortu a hnali se směrem ke Káhiře. 

Ani teď při tom hopsání Rose nejevila známky toho, že by se měla probudit a to mu dělalo menší starosti ale ne takové, aby to hned teď nějak řešil. Potřeboval si odpočinout stejně jako všichni, Rose měla jen trochu náskok. 

Vezír jednou rukou pevně sevřel koženou uzdu a druhou přivinul Rose ochranitelsky k sobě před celým světem a chladem noci, aby co nejvíce zmírnil její nepohodlí, zatímco písek za nimi vířil jako když Alláh začal luxovat poušť. 

 

*****************************************************************

 

PLESK! 

„Co to děláááš Jafareee! To jsou ty tvé novééé metody?" povykoval Yago na okraji Rosina honosného lůžka, zatímco se nad ní vezír skláněl a zkoušel nový pokus jejího probuzení. Bezvýsledně. 

Jediné co se za těch pár hodin, kdy ji zde uložil změnilo, že měla tvář daleko červenější ozdobenou jeho otiskem než prve. Tváře jako jablíčka.

„MLČ Yago a nevyrušuj v léčbě, já vím co dělám," umravnil ho léčitel, který dívku zkoumal svým zkušeným okem.

„Ona nevypadááá nemocně jen dehydrovaně, potřebuje vooodu," snažil se papoušek do celé situace vnést trochu světla a jiný názor. 

Jafar ho zpražil pohledem, do jeho bezchybné práce mu nikdo mluvit nebude, „a oříšek by nepotřebovala?" ohradil se ironicky. 

Yago se urazil a přešel od jednoho konce postele na druhý a zase zpátky.

Když vezírovo plácnutí nepomáhalo a Rose ze spaní jen nakrčila čelo, rozhodl se pro radikálnější opatření. Poodešel ke své skříňce, kterou si sebou přinesl a z mnoha lahviček jednu vzal a šel zpátky.

„Co je to?" tázal se zvědavě Yago. 

„Něco na povzbuzení těla a ducha," odvětil nevzrušeně Jafar a nalil pět kapek tmavé tekutiny do sklenice, kde se smíchaly s křišťálovou vodou. Lektvar byl příliš hořký, než aby se dal pít přímo.

Čaroděj se vrátil ke své pacientce a po lžičkách se jí snažil nalít tekutinu do krku ale evidentně to bylo stále hořké, protože začala kašlat a prskat. 

Vezír zavrčel.

„Takhle to nepůůůjde, nemůžeš ji znehybnit kouzlem?" zeptal se papoušek.

„Když to udělám, nebude moci polykat a udusí se."

Jafar držel sklenici v ruce a přemýšlel jak to udělat, aby lék nevyprskala. Pohladil si v zamyšlení svou kozí bradku. 

„Mohl bych jííí zacpat nos a ty jí to naliješ do krkuuu. Nebo ji zhypnotizuj."

Jafarovi štěbetání ary lezlo na nervy, „ne, na takovou věc by musela být vzhůru, takto lidský mozek nepřinutím k bělosti a ani ho neošálím."

Nakonec čaroděje přeci jen něco napadlo. 

„Co to děláááš?" zavřeštěl papoušek když si jeho pán vlil obsah sklenice do úst a pak se naklonil nad dívkou. 

„Tooohle nechci vidět!" zakryl si Yago hlavu křídly.

Jafar se však nedal rušit a přitiskl své rty na ty její. 

Prsty jedné ruky jí lehce pozvedl bradu, aby pootevřela rty a zaklonila se. Bylo to nutné zlo ale tím by popřel skutečnost, že se mu to líbilo.

Nechal povzbuzovač protéct do jejího hrdla. Bylo to pořád hořké a když měla tendenci ucuknout hlavou, přidržel ji na místě a bránil jí v tom to po něm zpátky plivnout.

Jakmile látka doputovala do Rosina hrdla, lehce se odtáhl a přikryl jí dlaní ústa, „to spolkneš ti říkám!" zavrčel. 

Náhle viděl, jak se jí zachvěla víčka, v kombinaci s těmi jejími dlouhými řasami to dělalo dojem krásného motýla, který se snaží vzlétnout.

PLESK! 
Tentokrát dostal facku Jafar, až mu málem spadl turban z hlavy.

Rose se na něho dívala s doširoka rozevřenýma očima jako by ho ani nepoznávala.

Yago se začal pošklebovat, tohle vážně stálo za to.

„Dobrááá trefa! Ještě jednou!" skandoval a vysloužil si za to zelený blesk, který ho shodil z postele a upálil mu pár zadních pírek. 

Plavovláska se najednou oklepala, rozhlédla se po pokoji a její pohled se vrátil zpátky na postavu před její postelí, která se tvářila asi jako sto hadů v jedné malé místnosti, do které vhodíte roztomilého chlupatého králíčka. 

„Co se děje? Kde to jsem? Jafare? Přinesl bys mi ručník? BLE potřebuju se nutně vykoupat!"

Vezír s jejím pochodem myšlenek nestačil držet krok.

Rose k němu nakonec znovu vzhlédla a viděla vlastní otisk ruky vyjímající se na jeho tváři a nevinně se zazubila. 

„Promiň ale myslela jsem, že jsi faraon."

vezír naštvaně ohrnul rty, „jak si tohle můžeš splést," jeho hlas mohl zabíjet ale ona na to nedbala. 

Vyskočila na všechny čtyři a strhla si z hlavy ten černý hadr.

„Už je po všem? Jsme zpátky? Díky bohu. Tak počkat..."

Zarazila se a začala rozhazovat pokrývky jako by jí uletěly včely, „kde je moje odměna! Kde je zlato!" 

Jafar ji chvíli pozoroval a pak klidně odkráčel ke stolku a uklízel své lahvičky úhledně zpátky do skříňky. 

„Žádnou odměnu nemáš," podotkl chladně, nejspíše se pořád zlobil že ho udeřila, což ještě žádná žena neudělala kromě Yadiry a jejích tvrdých lekcí. Ta vzpomínka mu přinesla trpkou chuť na jazyku mnohem víc než hořký lektvar, proto se postavil k dívce zády na znamení, že s ní nehodlá mluvit.

„COŽE? Za tu námahu nemám jako nic? Nedostanu ani pohár s diamanty? Ani prsten se smaragdem? Ale vždyť jsi mi slíbil hory zlata! Drahokami a bůh ví co ještě!" vykřikla Rose zděšeně a zklamaně zároveň. 

Peřina na zemi se náhle zavrtěla a zpod ní vykoukla červená hlava, „říkal jsem ti, ať s ničím nepočítáááš. Jafar se jen tak ničeho nevzdááává," poučil ji papoušek.

Ale ani Rose se lehce nevzdávala a právě teď si přála, aby na něm ten jeho plášť co tahá za sebou vzplanul. 

Dívka vyskočila na nohy div Yaga na zemi nezašlápla.

„Tak počkat, byla jsem tam nebo ne? Pomohla jsem ti nebo ne? Nechala jsem se málem znásilnit mumií a nedostanu za to žádný prémie?" 

Rose k němu přidupala jako slon a stoupla si vedle něho s rukama založenýma umanutě pod ňadry, zatímco si on v klidu uklízel své věci a nevěnoval jí pozornost, což dívku dovádělo k šílenství.  

Naprosto ji ignoroval a pečlivě se věnoval rovnání.

„Museli jsme tě zachraňovat a neodnesla sis žádný svůj podíl, máš smůlu," odbyl ji čaroděj mávnutím ruky a ona měla chuť ho nakopnout nebo se mu zakousnout do ruky.

„To mám jako ještě být ráda, že jste mě tam odtud vytáhli? To snad není možný! Myslela jsem že jsme tým! Vsadím se, že se Bahadur teď přehrabuje ve zlaťácích!" málem při té představě, jak se v nich koupe jako strýček Skrblík rozbrečela. 

Jafar se k ní náhle pomalu otočil a chytil ji zepředu za látku toho černého hábitu co měla stále na sobě. 

Pomalu se k ní sklonil, až si hleděli zpříma do očí, „pokud ti na odměně tak záleží Rose, můžeš si ji vydělat dnes večer u mě v pokoji," jeho hlas byl škádlivý a hladký jako satén ale jeho tvář vážná až měla chuť couvnout. Neudělala to.

Rose zrudla až po uši. 

„To nemyslíš vážně," zalapala po dechu a vytrhla se tomu podlému úlisnému chlapovi. Nevěřícně na něho hleděla a zakroutila hlavou. Možná se předtím nechala unést a v tom stanu ho políbila ale tohle bylo pod její úroveň, nebude jí platit za sex! NIKDY! Taková opovážlivost! Taková potupa! Trhni si Jafare s takovou nabídkou!

„Nech si můj podíl, o almužnu nemám zájem," ohrozila se a podupávala špičkou boty o zem, pak vyrazila ke dveřím a otevřela je dokořán, aby ten hrozný namyšlený ničema mohl vypadnout.

Jafar nic nenamítal a prošel kolem ní s koženým kufříkem a tím svým ledovým obličejem ale hned, jak za ním zabouchla dveře se musel ušklíbnout. 

Nemyslel to vážně ale za tu facku si to zasloužila. 

Její výraz ponížení a vzteku byl vážně osvěžující, čím dál více ho bavilo ji trápit. Bylo to jako hra, ve které nemohla vyhrát, protože on měl na své straně všechny figury.

Ne, nemohl prohrát, pohladil si palcem spodní ret a vzpomněl si na jejich polibek a jeho úlisný úšklebek se ještě prohloubil. 

„Rose, nade mnou nemůžeš vyhrát ať se snažíš jakkoliv," zamumlal si sám pro sebe a hřálo ho příjemné zadostiučinění, že měl nad ní stále moc, stále byla odkázaná na jeho milost a on jí nic víc nedovolí. Měl kartu, měl poklad není nic co by nedokázal. 

 

*****************************************************************

 

„Ten bídák! Ten hamoun! Ten nestyda!“ klela si Rose pro sebe ve vyprázdněném pokoji. Co si u něj člověk nenaloupí sám, to nemá. Sociální stát mu asi nic neříká. Jen ať si počká, až bude jednou sám slabý a bezmocný...Až bude chtít s něčím pomoc.

„Musíííš si dávat pozor co od něj chceš, on nedává ani drobné žebrákůůům," poskakoval na stolku Yago. 

Rose se zapřísahala, že už s Jafarem nikdy nikam nepůjde. Alespoň ne, dokud se mu nějak nepomstí za tu jeho bezohlednou nespravedlnost. 

„Pomstím se Yago, JÁ se pomstím," mumlala si pod vousy.

„Mooohla bys mu do snídaně nasypat mravence, ty já rááád. Pak by mi mohl svojí misku dát," přemýšlel ten opeřený kazisvět. 

„Mravence ne, ale já na něco přijdu." Ale obrázek jak se mu mravenci lepí na jazyk nebyla tak špatná.

Když se uklidnila, prohledala si šaty. Jak očekávala, její staré boty byly pryč. No co... alespoň jí ušetřily několika sekund nechutného osahávání. 

Přála mumii, ať se jí ten jejich vysoký podpatek navěky zařezává do zbytků masa, nejlépe tam v rozkroku, i když ji to jako nemrtvého ve skutečnosti nebude bolet.

Ale ať se raději mazlí s nimi než s ní. 

Našla ale v šatech několik rubínů a vzpomněla si, že to jsou ty, co si je vydlabala sama. „Tak přece jsem si odnesla svůj podíl!“ zašklebila se.

Ale Jafarovi o tom neřeknu, ještě by mi je vzal. Musím na něho být dál naštvaná. Zaslouží si to.

 

*****************************************************************

 

Vezír zatím seděl ve svém pokoji obklopen luxusem a snažil se přemýšlet. Moc mu to nešlo, protože byl unavený a nevyspalý, na druhou stranu ho ale těšil úspěch v pyramidě. Yago jakmile přiletěl z Rosina pokoje ho obletoval a přemýšlel, co se asi vezírovi honí hlavou. 

„Tak co?“ začal Yago. „Jsem jedno velké ucho. Co se tam stalo? Co všechno jste ukořistili? Jaké to tam bylo? A koupíš mi na trrrhu samičku? A máš tu karrrtu, prrro kterrrou jsme se sem vlastně trrrmáceli?“ 

Jafar neměl rád, když se ho někdo ptal na víc otázek najednou, tak zlostně zavrčel. „Neruš, Yago. Vymýšlím, jak rychle odjet, aniž bych vyvolal podezření.“

Yago však se nenechal odbýt a škemravě pokračoval: „No tááák, Jafarrre! Jsem přece tvůj nejvěrrrnější poskok, mám taky svoje prrráva.“ 

Jafar se zasmál. Poskok a práva!

„Já ti dám práva...“ řekl vezír, ale jeho původní myšlenky už mu utekly jako stádo ovcí. Zahleděl se na Yagovu drobounkou postavu a zatoužil se pochlubit.

„Abys věděl, odnesli jsme si tři pytle ryzího zlata a jeden pytel různých magických předmětů, převážně svitků. Některé budu muset ještě prozkoumat. Faraon byl opravdu velký sběratel magie a vyznal se v ní. Kdyby se Rose nezapletla s tou mumií, mohl jsem mít ještě víc. Určitě by něco také unesla,“ přemítal hamyžně čaroděj.

„A tu kartu mám také,“ dodal významně, vytáhl ji a zakroužil s ní papouškovi před zobákem.

„A co umííí?“ zaskřehotal ara.  

Jafar si uvědomil, že se na kartu ještě nestihl ani pořádně podívat. Byl tak opojený svým úspěchem, že zapomínal na detaily, jak se mu často stávalo. Tak si nyní kartu zkoumavě prohlédl. Mezi samozřejmými stonky sezamu na ní byla vyobrazena éterická dívčí postava v lánu barevných květin. 

„O této kartě jsem četl,“ řekl vezír.

„Jmenuje se Květinová víla. Umí vyčarovat květiny libovolného druhu v libovolném množství.“

Yago se začal zvláštně hihňat a nadskakovat. „Tak to k tobě fakt sedí!“

„Neposmívej se mi, Yago,“ sykl Jafar chladně a střelil po něm varovným pohledem až to zamrazilo a papouška najednou veškerý smích přešel.

„Umí i masožravé květiny, které by tě zhltly jako mouchu. Můžeš s ní mít i vzácné či legendární květiny v množství, že by pohřbily palác až po střechu. Tohle je velmi mocná karta," snažil se zamaskovat její nedostatky. 

Jafar zavzpomínal, co o ní v knize ještě četl.

„Prý umí vykouzlit i květinový vzorek na šatech, ale nevím, zda to nebyl od autora jen vtip.“

Yago dostal další záchvat hihňání.

 

*****************************************************************

 

Toho večera Jafar přijal pozvání na hostinu.

Celou dobu se tvářil sklesle a oslabeně, což ani nemusel moc předstírat, protože se stále ještě pořádně nevyspal. Červené oči mluvily za vše. Dbal na to, aby si Ramses II. jeho stavu všiml. To se mu však moc nedařilo, protože egyptský princ se o něj nyní příliš nezajímal. Všechny politické záležitosti vyřídili už po cestě a už si vlastně neměli co dalšího říct.

Následujícího dne dal Jafar vzkázat, že pobyt v egyptském prostředí mu nedělá dobře a požádal o laskavé svolení o předčasný návrat. 

Brzy dorazila odpověď. Byla vyjádřena diplomatickým jazykem, ale v podstatě vyzněla jako: „Stejně vás tu nepotřebujeme, tak si jeďte.“

Technicky vzato, Jafar právě takovou odpověď chtěl, takže byl spokojený.

Zorganizoval karavanu a vyrazil zpět směrem přes poušť do Agrabah. 

Když Rose opět nastupovala do své modré budky, tvářila se zamlkle a uraženě.

Navzdory jejímu očekávání však v budce stále byla Jafarova šachovnice. Během nastalých hodin zoufalé nudy její bílá a černá pole neustále přitahovala Rosinu pozornost, až jí nakonec vnukla nápad. 

Umínila si, že hned v příští oáze vyzve Jafara na šachový duel o svůj díl pokladu.

Byl to přece muž a pro ty je přijetí souboje otázkou cti. Ale vezír byl těžký soupeř a určitě by chtěl hrát ty zdejší šachy se slony a tím nemožným vezírem...No co...Tak vzala figurky, rozestavěla je do základního postavení a zkoušela trénovat.

Den se vlekl nemožně pomalu a když teď Rose věděla, kolik jí čeká zastávek v oázách, málem nad tím zasténala. 

Při všem tom horku se do její místnosti ještě dostala moucha, která ji rozčilovala svým bzučením téměř k šílenství! Než ji dostala, byla pěkně udýchaná.

Jak to ty chudinky velbloudi vůbec můžou snést! 

„Bestie mrňavý!" Zanadávala.

Jafarova výprava byla bez té princovy menší ale Rose se nebála dobře věděla, že jejich opatrovník by nenechal nějaké pouštní zloděje ukrást si jeho poctivě ukradený úlovek.

Vrrr a její podíl.

Pořád jí to leželo v žaludku jako rozžhavený uhlík. Tohle mu nedaruje a ještě to, že by si to u něho mohla odpracovat v posteli! Taková drzost! Kdo si myslí že je? Ona byla slušná, milá, laskavá a on? Nezavázala by mu ani tkaničku u boty!

A přesto si vzpomněla na jejich polibek nebo směsici polibků a vzrušení? Touha, to je to správné slovo, ten muž ji přitahoval a přitom ho i nesnášela. Strašná kombinace.

Ehhh, ta myšlenka ji bude otravovat až do Agrabah! 

Proč právě on se jí musel takhle vepsat do života nesmazatelným písmem.

Pořád mu to nemohla odpustit, takhle ji o poklad obrat a přitom udělala nejvíce práce jako by byla mozek tohohle všeho a on ji jen sprostě využíval.

Rose si lehla zády na pokrývku, zavřela oči a představila si jak ho škrtí.

„Dej sem moji část..." zavrčela v duchu ale když oči otevřela, nikde kolem ní v tom malém prostoru nebyla ani mince. Natož zlatá hromádka.

Rose těžce vydechla, kousla se do rtu a když se posunula něco ji zabolelo, přesněji hlava. Šachové figurky byly její vinou rozházené všude kolem a některé se jí zamotaly do vlasů a v tom dostala nápad! Geniální nápad! 

Hned na to něco začalo ťukat na její dvířka a tak se v leže natáhla a otevřela je. Když zaklonila hlavu viděla Yaga vzhůru nohama jak vpochodoval do jejího útočiště.

„Bááál jsem se abys nebyla naštvanááá," roztáhl křídla. 

Rose se mírně ušklíbla, „jsem ale ne na tebe ale na jeho blahorodí."

„Nemáš na cooo, včera jsem se válel smíííchy, víš co Jafar zííískal za kartu? Řekl ti to?" zeptal se a kýval hlavou nahoru a dolů tím komickým papouščím způsobem jako by se s ní o to tajemství moc chtěl podělit. 

„Vyklop to," mávla rukou, přetočila se na břicho a hlavu si podepřela dlaněmi jako malá holčička.

„Je to nějaká divnááá kytka, moc toho neumííí, prý dokáže vykouzlit jakoukoliv bylinu, což by mohlo být trochu užitečnééé na Jafarovy lektvary ale jinak..." začal se pochechtávat až se křídlem chytil za břicho. 

„Jinak co Yago?" zeptala se Rose se zájmem a jiskrou v očích.

„Jinak ti můůůže vykouzlit kytky, že se v nich můžžžeš válet! Taková blbost k ničemu!"

Rose jeho záchvat pobavení nakazil a ona nafoukla tváře a snažila se tomu odolat ale nakonec taky vyprskla smíchy. 

No, představit si Jafara, jak se válí v květech to by vážně byl pohled. Znovu vyprskla až jí tekly slzy z očí. 

„Co s tou kartou bude dělat to tedy nevííím," přisadil si Yago, „třeba ti daruje nějakej plevel."

To se Rose už také popadala za břicho v ještě lepší nové představě. 

„Dost Yago, přestaň, já už nemůžu!" vyhrkla.

Chvíli trvalo než se oba uklidnili a vydechli.

„Tak to už máme čtyři karty, ještě další čtyři a budu se moc vrátit domů," usmála se Rose ale něco na pohledu jejího opeřeného přítele ji zarazilo a píchlo u srdce.

Lítost? Smutek?

Ara na ni zakoulel očima, „vážně chceššš odejít?" 

„Co to říkáš, vždycky jsem se chtěla vrátit, je to můj cíl, nepatřím sem," připomněla mu.

„Já...jen že jsi můůůj přítel a Jafar se o tebe taky stará, počkej..." papoušek roztáhl jedno své křídlo a vytáhl malou lahvičku jako by ji vylovil z nějaké tajné kapsy.

„Máááš to vypít, zapomněla jsi to v pokoji," tlumočil pánova slova.

„Bleee," obrátila oči v sloup ale lék vypila bez odmlouvání. 

„Stará, on mi nenechal ani podíl na tom pokladu!" vybuchla ale pak se rezignovaně uklidnila.

„Ale věděla bych jak mu dát lekci a vzít si svou část a ty mi v tom pomůžeš," věnovala Yagovy kočičí úsměv. 

Ara už se hrnul ke dveřím v předtuše dalšího Jafarova trestu až na to přijde, když si ho rukou přitáhla zpátky, „nikam, říkal jsi, že jsi můj přítel, tak mi pomůžeš nebo jsi lhal?" zahnala ho do kouta. 

Yago polkl a otevřel zobák, „jasně, jasně ale nezapomííínej komu jsem přřřísahal věrnost!" Snažil se z toho nějak vykroutit ale nebylo jak.

Rose ho měla v pasti. Jafare, tohle je odveta, připrav se prohrát!

Poté už blondýnka svému společníkovi řekla vše, co je nutné udělat...


 

Tak jste se pobavili? Jafar získal květinovou vílu. No dobře ten kdo karty dělal a dával do nich moc byl asi botanik a milovník květin. Ale každá karta má své využití a nepochybujte že při našem arabském dobrodružství se vše zužitkuje i kdyby mělo Agrabah napadnout masožravá rostlina :D

Víte jak jsem mluvila v minulé kapitole o tom že boží mlýny melou? No tak Jafar taky dostal facku a doufám, že si ji na dlouho zapamatuje, hlavně že Rose nemá větší zranění jen malé trauma. Jen bych vezíra asi kousla že po takové námaze nedostane ani pětník ale Rose něco vymyslí, je to chytrá holka a má nad Jafarem navrch, tedy alespoň někdy...

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 14. 08. 2017 - 19:23 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.