Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

6. Porozumění

 

Kapitola 6

Porozumění

 

Zrádce! Zrádce! Zrádce!

Hlas se opakoval v její mysli jako kolovrátek stále dokola hlasitějším burácením od šepotu až po křik. 

Zjištění, co tu Octavius dělal se v ní bouřilo, chtěla ho probodnout špičkou meče, zlámat mu všechny kosti v těle. Nezasloužil si slitování, když klečel před jejich nepřítelem.

ZRÁDCE! 

Nový příval vzteku jí projel jako blesk. Nadechla se nosem a aniž by o něčem jiném přemýšlela chtěla se k němu rozeběhnout ale ruka pevně přitisknutá k jejímu rameni ji varovala a zadržela.

Stála tam kypící vzteky a poslouchala. Ani jeden z nich ji nevnímal jako by tam ani se svými žalářníky nebyla. 

„Vezmi si toto dítě démone výměnou za naše životy. Nic jiného ti nabídnout nemůžeme než tuto malou obětinu jak si žádáš." 

Nemluvně zabalené v látce začalo popotahovat.

„Prosím..." začal Octavius svým starým nakřáplým hlasem, jak se mu snažil lidské dítě sám vnutit, avšak Lamiel jako král pozvedl paži a ukázal mu svou dlaň, aby jej gestem umlčel.

„Zakarumská církev je mocná, vskutku ale proti peklu jste všichni bezmocní. Klepete se strachy, nabízíte životy jiných za ten svůj i těch, kteří ještě nedokážou rozhodnout o svém osudu," promluvil lehce a černé oči se zaměřily na drobnou tvářičku, nakonec však zakroutil pomalu hlavou. 

„Odmítáš démone?" vyhrkl nevěřícně Octavius, „ale máme dohodu!" 

Lamiel se ďábelsky usmál a jeho černé oči se přesunuly z nemluvněte na kněze.

„Ano, měli jsme dohodu, která touto nocí již neplatí, jelikož jí není potřeba..."

„Ale to dítě..." naléhal Octávius. Elzbet to nemohla vydržet. 

„ZRÁDČE! Jak můžeš někomu takovému sloužit?! Nosíš mu děti z vesnice aby tě ušetřil? Jsi odporný zrádce!" 

Křik se rozlehl po celé síni jako prásknutí bičem.

Pokud ji do teď oba dva ignorovali, nyní si získala jejich plnou pozornost.

„Vítej, má drahá Elzbet," řekl Lamiel vzletně svým zvučným hlasem a vstal od stolu jako by ji chtěl pozdravit. 

Octaviusova tvář otočena k němu byla v tu chvíli nečitelná a bledá, možná vyděšená, jistě ten hlas poznával a nebylo pochyb, že když se vrátí do města a ona také, všechno bude prozrazeno a ostatní ho zlinčují. 

Kněz nebyl ale z těch hloupějších, na jeho straně stály léta intrik a moudrosti, proto se snažil uklidnit a oponovat jak nejlépe uměl, zastrašováním.

Vstal a otočil se k Elzbet se svraštělým obočím.  

„Co ty tu děláš ženská? Jsi spřáhnutá s tímto splozencem pekel?" udeřil na ni tvrdě.

Kdyby nebyla tak rudá vzteky, asi by se nad tím zamyslela a nějak se snažila vyvléknout ale teď ne. Chtěla ho roztrhat na kousky. 

„I kdyby ano, ty ses provinil horším hříchem!" vyštěkla. 

„Mlč nevíš o čem mluvíš!" snažil se ji umlčet, možná stejně jako své vlastní svědomí.

„Že nevím? Odnesl jsi mou dcerušku taky jako ty ostatní nemluvňata? Přiznej se ty Ničemo! Jak dlouho myslíš, že by to pokračovalo? Dokud by z města nezmizely všechny děti? A co pak? Pak by si začal brát lidi, ničemu bys nezabránil!" snažila se kapitánovi kostlivců vytrhnout. 

„Ničemu nerozumíš ty pošetilá ženo! Tady nejde o mě nebo o tebe, jde tu o víc než si myslíš. Dělal jsem vše v dobré víře..."  

„...Za zády druhých!" dořekla za něho. 

Octavius netrpělivě pevně stiskl rty, aby si rozmyslel odpověď, „ano, pro dobro všech, nečekám že to pochopíš stejně jako ostatní, chybí vám pevná víra." 

„Víra?" opovrhla jím nevěřícně, "pokud věříš pekelnému stvoření, pak už jsi ji ztratil."

„Měli jsme dohodu!" zahřměl Octavius a přitiskl k sobě plačící dítě. 

„Dohoda již neplatí, nechci žádné dítě které mi přineseš knězi," vložil se mezi ně klidný Lamielův hlas a zadíval se na Elzbet. 

Nebylo těžké, aby si Octávius spočítal dvě a dvě. 

Jistě měl na jazyku peprnější slovo, kterým by ji označil ale blaho města a své mu bylo víc než se zaobírat někým kdo mu za to nestál. 

„Co bude ale s Tristramem?" obrátil se Zakarumský otec zpátky k démonovi jako žebrák, který prosí o kousek jídla. 

„Můžeš v klidu odejít, nebudu si již brát žádných obětí," ujistil ho upír, velkoryse přikývl a to Octáviusovi stačilo. Víc vědět nepotřeboval. 

„A co bude s ní?" zeptal se zavčas a změřil si Elzbet od hlavy k patě. Nevěděl co tu dělá, možná ji chytili nebo s tím vším měla něco společného, tak jako tak byla nepohodlný svědek, kterého bylo potřeba se zbavit a tak doufal, že se odtud živá nedostane. 

„To jaký osud ji čeká není tvá starost, odveďte ho ven a nechte svobodně jít," rozkázal Lamiel a mávl rukou. Rudá garda, která dosud nehybně stála u dveří se rozešla k nim. Štíty vydávaly tupé zvuky jak narážely do odhalených žeber, jelikož kopí odložily do výklenku. 

Obstoupili muže, chytili ho za ruce a vedli ven ze sálu. 

Nevzpíral se. Spíše mu spadl kámen ze srdce, že ho nechají jít s ujištěním že se únosy nebudou opakovat. 

Když okolo sebe procházeli, házeli na sebe nenávistné pohledy, co ji však šokovalo bylo když ten zrádce rty naznačil jediné slovo. „Děvko." 

V životě ji takto nikdo neoslovil, šokovalo ji to. 

Ona nebyla lehká žena, neroztahovala za peníze nohy kdejakému muži. Jak ji mohl takhle označit, takhle nařknout? Ona se jen snažila zachránit město a jeho lidi, stejně jako on.

Každý měl jiné způsoby. Ale který byl horší? Krást a zabíjet děti nebo odevzdávat své tělo ke smilstvu? 

Elzbet se přestala vzpírat a hleděla před sebe do země, když dozněly kroky a dveře do sálu se zavřely pomalu ho zvedla, viděla rudý koberec, dřevěný stůl a pak postavu s přívětivým úsměvem. Všechno na ni bylo falešné, zdvořilost, jemné vystupování, starost, před ní stál démon, žádný rytíř ve stříbrné zbroji. 

Kapitán do ní strčil a donutil ji pokračovat v chůzi, dokud se nezastavila před stolem kde předtím stál ten Zakarumský ničema, avšak jeho přítomnost ji pořád pronásledovala a v hlavě jí znělo to ošklivé slovo. 

Elzbet šla nejistě blíž, pohledem však pátrala po místnosti, vyhýbala se Lamielově tváři a snažila se uklidnit a zaměřit se na cokoliv jiného. 

Sál byl velký ano a hlas v něm zněl téměř ozvěnou díky křížové klenbě a gotické výšce celé stavby. I kroky se hromově rozléhaly jako údery gongu zkracující kroky ke svému soudci, který vynese rozsudek za to, že chtěla utéct. 

Rozhodně nebyl dobrým znamením, jeho vševědoucí úsměv. 

Kapitán kostlivců ji předvedl před svého nového pána a pak odstoupil o několik kroků dozadu.

Upír mlčel jako by nejprve chtěl dát průchod jejímu hněvu. 

Elzbet na nic nečekala, měla toho na jazyku tolik a on jí měl rozhodně co vysvětlovat.

„Nechal jsi mě unést?" udeřila na něho nevraživě, stála na druhé straně stolu jako nějaký nešťastník, který jde žádat svého krále o smilování ale to co měla teď v očích rozhodně nebyla pokora. 

„Pokud tomu tak chceš říkat, ano, já dávám přednost slovu, pozval. Je jen ve tvém vlastním zájmu, aby jsi byla zde po mém boku drahá Elzbet," odvětil a líně mávl ve vzduchu svou kostnatou rukou.

Ač krásná étherická tvář, tak stejně tak krutá na ni bez soucitu hleděla.

Pozval, to určitě, pomyslela si. 

Odvlekli ji sem jako psa. Elzbet odolala ohlédnout se na své strážce.

„Tak jako tak mi vzali mé dítě a...nechali ho v lese! Je tam samo, pláče, okolo je zvěř co když ho najde? A je to všechno jejich vina!" ukázala prstem za sebe, aniž by se na ně jedinkrát podívala. Ne, už je vidět ani nechtěla. 

Jak moc toužila, aby na to nějak reagoval, ale Lamiela zaujala zcela jiná část vyřčené věty.

„V lese?" nadzvedl obočí, "cos dělala v tuto dobu v lese s dítětem?" odvětil klidně ale úsměv se rychle vytrácel, nejspíše něco začal tušit. 

„Já..."

Černé oči tvrdé jako kámen ji pohledem varovaly, aby se nepokoušela lhát. 

„Záleží na tom? Prosím, vrať mi mé dítě Lamieli, vrať mi ho. Je moje. Neměli právo mi ho brát! Dal jsi mi slib, že se mu nic nestane," vykřikla rozhněvaně a celá se třásla potlačovaným pláčem.

Démon jí hleděl do očí jako by se z nich snažil vyčíst celou pravdu ale pak se zahleděl za ni.

„Předstup!" zahřměl.

Jeden z bývalých Leoricových mužů udělal dva kroky a poklekl. 

„Říká pravdu? Nechali jste v lese její dítě?" 

„Ano pane, dělala problémy, vzpírala se tvému rozkazu, našli jsme ji na obchodní cestě několik mil od Tristramu pane," zaduněl hlas zpoza kápě. 

Elzbet ani nedýchala. To co říkal byla pravda. 

„Jakým právem jsi to dítě odložil?" zeptal se Lamiel a jeho hlas postrádal přívětivý tón.

„Dal jsi nám rozkaz přivést tu ženu, ne i jejího parchanta," zněla odpověď. 

„Ty!" Elzbet pobouřena tím ohavným slovem už se na toho zlosyna vrhala ale opět ji v tom zabránil kapitán, který ji stáhl zpátky, aby se do celé situace nepletla.  

„Ze záhrobí se ti možná vrátili kosti ale rozum nikoliv, pro takové nemám využití," jen to upír dořekl, oblečení se na oživeném kostlivci doslova roztrhalo a každá kost explodovala jako by měl hrudní koš naplněný střelným prachem. 

Žena reagovala na hluk výkřikem, jednotlivé kosti se rozlétli do všech stran, pár jich cinklo o zavěšený lustr, dvě skončili v krbu, další na koberci, stole a něco vylétlo oknem.

Nikdo se ani nepohnul. 

Démonický král poté beze spěchu obešel stůl a sehnul se, zvedl lebku toho nešťastníka a zahleděl se na ni. 

„Ty, se vrátíš na to místo, najdeš její dítě a pak ho dáš na první práh domu který potkáš a necháš ho na jeho prahu." Elzbet by se v té chvíli krve nedořezal. 

„Ne! To nemůžeš!" vykřikla zhrozeně a zavrčela: „To ti nedovolím!" 

Prsty, jež se do teď dotýkaly lebky se pevně sevřely, kost lehce praskla, podvolila se neskutečné síle jako by to byla mýdlová bublina a malé střepy a úlomky dopadly na zem.

V síni nastalo hrobové ticho, Lamielova úctyhodná postava se prudce otočila čelem k ní. Zvedl hlavu a v té bledé, nyní dokonce našedlé tváři spatřila odraz strašlivého hněvu.

„Jak se OPOVAŽUJEŠ, ženo! Ušetřil jsem tvůj život!" zařval. 

Učinil k ní krok, dva, a ona bezděky ucouvla. 

„Dal jsem ti slib ano, ale TYS ho porušila, chtěla jsi utéct," pokračoval mírněji zato přísně, hněvivý pohled nemizel a intenzita byla čím dál děsivější, rty měl zkřiveny v zadržovaném prudkém vzteku. 

„Tvůj trest za neuposlechnutí a porušení dohody je ten, že své dítě už neuvidíš. Tvému dítěti se však nic nestane, bude v bezpečí jak jsem slíbil. A až uplyne několik let, znovu se možná shledáte." 

Poslední větu dopověděl chladně a pevně. Elzbet cítila že své slovo nehodlal změnit. Mohla být ráda, že ji neublížil i když tohle bolelo daleko víc. 

Lamiel od ní stál na dosah ruky, tyčil se přímo před ní jako panovník.

Elzbet věděla, že nelhal a že dohoda mu byla stále za posvátnou. Alespoň tak, ona ale necítila výčitky a teď měla další důvod ho nenávidět. 

Aniž by z ní spouštěl zrak, napřáhl paži skrytou ve stříbrném rukávu a dlouhým nehtem přejel po její tváři umokřené od slz. 

Špička drápu za sebou zanechávala rudou jizvu jako by odrážela přesně to, co ten ďábel cítil.

Elzbet sykla bolestí ale neucukla i když to hrozně bolelo, vydržela to a zavřela oči.

Její duše přetékala smutkem, z pod semknutých víček uniklo pár dalších slz, které jak stékaly dolů spojily se i s krvavou jizvou, pálilo to a štípalo. 

Lamiel opět dosáhl toho co chtěl, přestože se tento večer odvíjel zcela jinak než plánoval. Stále kypěl vztekem ale jeho povaha mu zabraňovala to dávat najevo a to byl jeho nejnebezpečnější rys, protože i za úsměvem se mohl skrývat smrtící úmysl. 

„Prosím, prosím, tohle mi nemůžeš dělat, vrať mi ji, já tě prosím..." šeptala, slova jako vánek opouštěla její ústa. 

Lamiel se však sklonil a políbil ji přímo na onu jizvu. Černé rty se snesly na rudé kapky, jež se do nich vpily. Muselo to pálit, protože zkřivila tvář. 

Líbilo se mu jak trpí za svou zradu a ona bude ještě hořce litovat. 

Mezi rty kmitl jazykem a jeho špičkou olízl celou ranku, Elzbet sykla ale nepřestala ho prosit.

„Lamieli, prosím..." 

Náhle ucítila něco chladného a ostrého mezi svými ňadry. Nadechla se až se její kůže těsně přitiskla k ostří krásné jehlice, kterou měl prve smotané vlasy, nyní mu jen volně spočívaly na zádech. 

"Zradila jsi mě má drahá Elzbet, stejně jako ten kněz zradil tebe, bolí to že? Lhal ti za zády, lhal všem, unášel děti a nosil je mě, abych se jimi živil. Abych je zabil. Zrada je hrozná ohavná věc, která tě přinutí se na věc podívat z jiných úhlů. Rozhodnout se. Odešla jsi, chtěla ses mě zbavit, ale ode mně se neutíká. Chci abys věděla že mě TVÁ zrada také bolí..." přerušil její šeptání svým. 

Elzbet věděla že je na prahu smrti, nevěděla co říci, aby ji ušetřil, nemohla jeho slova popřít.

Otřásla se pod záchvěvem tichého pláče a cítila, jak se ostří přesouvá, jak se mazlí s její kůží.

„Potrestal jsem tě dle svého uvážení. Ale to mi stále nestačí, za zradu je to pořád velice málo Elzbet," dodal tiše a mírně se odtáhl jen, aby se jeho dech posunul na její hrdlo.

„Prosím už ne..." zavzlykala, jak se jehlice zaryla do její pokožky na straně krku a pomalým tahem sestupovala k rameni.  

Nosem nasál tu libou vůni krve. 

Elzbet zatnula nehty do dlaně a kousla se do rtu. Musela to vydržet. Mučil ji, chtěl ji slyšet trpět ale ona nebude. 

„Chceš mě zabít? Nebo je to za zradu pořád málo?" vydechla jako ptáček lapený v kleci.

Na Lamielově bezchybné tváři se zrcadlil ďábelský úsměv, jeden koutek tenkých černých rtů se nadzvihl v úšklebku a odhalil dlouhý špičák. Pět dlouhých dní a nocí posílených proviněním, kterým se dopustila v něm zdvíhala vlnu zlosti a nelibosti. 

„A ochudit se o tvou společnost?" zasmál se tlumeně proti jejímu krku a jak zakroutil hlavou, bradou se otřel o její rameno. 

„Naopak krásná Elzbet, ty se mnou budeš věčně, to bude tvůj trest. Nedá se ti věřit a proto bude tvůj život závislý na mě, zde na tomto místě. Každá chvíle, každý okamžik. Budeš mě nenávidět. Oh, ano, pochopíš proč já nemohu žít bez tebe a ty beze mne."

Když pochopila co chce udělat, bylo již pozdě. Všechen hněv a zuřivost jako by z ní vyprchala.

Nestačila ani vykřiknout, když se démonovy špičáky zabořily do jejího krku.

Hluboko, hlouběji než kdy předtím, bolestivě. 

Přestože se zapřísahala nekřičet, nezabránila výkřiku agónie. 

Bránila se, vrtěla, každý pohyb bolel, jak se špičáky dostaly hlouběji a držely tam jako rozžhavené ostny. 

Fňukala, skučela, sténala ale on ji k sobě pevně přitiskl, až se v záhybech jeho stříbrného roucha málem ztratila. 

Rychle ztrácela krev i sílu, podlamovala se jí kolena. Motala hlava, obraz se míhal ze strany na stranu. Nebylo to dobré. 

Upír nenasytně hltal její krev po velkých douškách jako by ji chtěl spolknout, dokud nebyla malátná a spíše mu neležela v náručí. Až pak se odtáhl a o konec své jehlice si poranil zápěstí.

Přitiskl k němu ústa a nabral do nich svou vlastní krev. 

Když se přiblížil k Elzbetině tváři, odvrátila ji na opačnou stranu jako by tomu snad mohla uniknout. 

Chabý pokus. 

Lamiel ji jednou rukou kolem pasu pevně držel, pro něho nic nevážila. Dlouhými kostnatými prsty vzal její bradu a přinutil ji se mu podívat do očí. 

Moc toho nevnímala a tak v jediném nestřeženém okamžiku přitiskl své rty na její v pravém dech beroucím polibku smrti. 

Prstem na bradě mírně zatlačil a donutil ji tak otevřít ústa. Už se nebránila, vypadala jako by z ní pomalu vysál život. 

Jeho krev stekla do jejího hrdla a upír prohloubil něžný polibek.

Když Elzbet ucítila krev na jazyku roztřásla se ale připadala si podivně chladná, necítila ruce ani nohy. 

Vyděsilo ji to, chtěla se té pachutě zbavit ale nebylo jak.  

Krev pomalu tekla až do žaludku jako by tam měla propálit díru. Zmučeně zaskučela. Zaryla do Lamielova šatu své nehty a bojovala proti jeho jazyku.

Nemohla pochopit proč? 

Démoni přeci lidmi opovrhovali. Byli pro ně jako prach, popel který se rozfoukal, klasy které šly lehce seříznout kosou.

Než na to však stačila přijít, zatmělo se jí před očima... 

 

*****************************************************************

 

Když Elzbet znovu otevřela oči, první, čeho si všimla, byly nádherné dekorované závěsy, halící velikou měkkou postel, na niž ležela. Měla strach je odhrnout. Co bylo za nimi? 

Poslouchala zvuky, ale kolem vládlo naprosté hrobové ticho, slyšela jen svůj vlastní dech. 

Byla v posteli o jaké by v životě ani nesnila, jedním slovem pohodlná, žádný slamník. Chvíli ležela, poté se posadila a když našla odvahu, odhrnula prudce látku stranou.

Komnata s ohromným lustrem byla prostorná a studená nebo byla studená ona?

Přitiskla si dlaň na srdce, bylo tam ještě?

To co ji vyděsilo bylo prázdno. 

Žádné rychle bušení, žádné tepání ve spáncích, tak podivný klid ještě necítila.

Opravdu to udělal, ale co vlastně? Co teď byla? 

Byla jiná? Změnila se? Rychle vyskočila z královského lůžka a začala se prohlížet. Dvě ruce, dvě nohy, hlava...Nic divného jen...hlad... 

Hlad, který propaloval v žaludku díru.

Primitivní hlad, stravující hlad...HLAD. 

S Elzbet se náhle zatočil celý svět, musela se přidržet vyřezávané komody. Cítila se slabá.

Po chvíli tento stav naštěstí přešel a ona se více rozhlédla kde se nacházela. 

Děsivě strnulé jako uvězněné v čase. Téměř jako na nějakém hradě, kamenné studené zdi by tomu odpovídaly.  

Skoro měla strach, že se chodbou začnou rozléhat těžké kroky a do komnaty vrazí sám král Leoric. Přítomnost tohoto zvláštního místa nepříjemná a ponurá. 

Vše bylo tmavé, purpurovým nádechem, smutné ale drahocenné, elegantní. Pár kusů nábytku okolo, koberec uprostřed místnosti a okno! 

Když k němu doběhla, s neskutečným smutkem zjistila že pod ní jsou nejméně tři patra kamene, velice, velice hluboko na to aby slezla a utekla, musela by se naučit létat... 

Komnata byla příliš vysoko. Když vyhlédla více do dálky, v rozhledu jí bránily mlžné cáry široko daleko, jež se rozprostíraly nad lesem. Skrze ně slabě rozeznávala temně šedavou oblohu. 

Jako by byly uvnitř zdí zazděni lidé a jejich pozůstatky, které teď díky vypůjčené síle z podsvětí ožívaly. 

Elzbet si vzpomněla na Gregora a téměř měla chuť ho zavolat... 

Ta myšlenka ji rozesmutněla, byl pohřbený na místě daleko odtud a její holčička...holčička kterou už neuvidí vyrůstat. 

Tělo se jí rozechvělo, všechna nádhera a honosnost uvnitř tohoto pokoje bledla v porovnání s malým uzlíčkem, který by chtěla držet v náručí. 

Polkla slzy ale přeci jen se rozlily po tváři, zvedla ruku aby je utřela, ale když přejela po své tváři, bylo divné že necítí jizvu, kterou jí Lamiel uštědřil. 

Kůže byla neporušená a pokožka hladká.

V tom zaslechla zabouchání na dveře a tak se otočila: do komnaty bez vyzvání vstoupil jezdec v černé tunice jež ji unesl. 

„Můj pán tě očekává. Půjdeš se mnou," ustoupil stranou a uvolnil průchod za svými zády.

Elzbet se na lebku zamračila ale věděla, že bude neústupný a nebude se s ní nijak mazlit.

„Nikam nepůjdu," zasyčela. 

„Ale půjdeš nebo ti mám pomoct? Když nebudeš poslouchat, dopadneš ještě hůř než královna Asylla," zvýšil varovně hlas jako už by se předtím výhrůžně nerozléhal po celém pokoji.

Elzbet zbystřil, „královna? Co se jí stalo?" pamatovala si různé zvěsti o králi Leoricovi a jeho šílenství ale o jeho ženě nic nevěděla. 

Kapitánova kostra se nepohnula z místa, „byla mučena, hladověla a nakonec za domnělou zradu sťata, tak si dobře rozmysli jaký osud chceš." 

Nebylo v tom pohrdání jen prosté konstatování, na jejím životě mu nezáleželo. 

Po chvilce zaváhání, kdy ještě utírala své slzy, vyšla dobrovolně z komnaty. Kapitán zavřel dveře a vedl ji tmavou chodbou stále níž a níž, dokud nepřekročili přízemí a nesestoupili do podzemí. Šli mlčky a Elzbet jež kráčela jako první, měla čím dál větší obavu co tu dělala, kam ji to vedl? Znovu do vězení? Do té kobky s krysami, kde bude čekat až na ni přijde řada? 

Prošli chodbou lemovanou po obou stranách vysokými kovovými baňatými konstrukcemi, do kterých by se hravě vešel člověk. Železná panna měla dokonce hlavu i tvář zachycenou v bolestivém výkřiku. 

Čím šli dál, cítila Elzbet krev. Starou zapáchající ale i čerstvou a její žaludek se znovu začal bouřit. 

Jakmile prošli jedněmi z mnoha dveří do velké místnosti, z toho pachu se jí zatočila hlava, nejprve myslela, že bude zvracet ale její nos v tom našel něco nechutně příjemného. Železitá chuť na jazyku byla zvláštní a lákavá. 

Místnost ve které se ocitla skrývala nepřeberné množství mučících nástrojů, které působili muka mnoha lidem. Škodily, zabíjeli. S doširoka rozevřenýma očima přelétla pohledem celou mučírnu.

V okovech u zdi na opačné straně byli lidé. Nikoho z nich neznala ale bylo těžké některého ubožáka poznat. 

Chtěla se obrátit a utéct ale hlasité bouchnutí jí řeklo, že za ní byly zavřeny dveře a mnohé oči se na ni upřely. Některé s nenávistí jiné s prosbou o slitování. Ta síla byla drtivá.

„Vítej na hostině má drahá Elzbet...pojď blíž." 

S trhnutím se zaměřila na známí hlas. Lamiel stál u jednoho z vězňů, jež byl zcela zpocený, nahý, ruce měl v okovech a řetěz od nich visel na háku nad jeho hlavou. Země se dotýkal jen špičkami prstů na nohou. 

Na svém těle měl čerstvé jizvy táhnoucí se mu od hrudi až po břicho. Hlavu měl svěšenou, takže mu přes vlasy nebylo vidět do tváře. 

Vězni jež byly stále ještě při vědomí, ji obdařili vražedným pohledem. Jen s největším sebezapřením se pohnula a přišla blíž. 

„Proč jsem tady, kdo jsou ti muži?" 

Lamiel se usmál, odraz plamenů na jeho tváři byl hrozivý jako by mu utrpění všech okolo dělalo dobře. 

„Jsou to muži, kteří přijeli do Tristramu, aby se zbavili démona," rozpřáhl ruce a od srdce se zasmál, „přecenili své síly." 

„Zakarumská eskorta inkvizitorů bzučících jako hmyz nad bažinou, mocní, uctívaní a slabý. Pokud nemají meč v ruce jsou ničím a hodí se možná tak do pole jako strašáci," démonova ruka vystřelila a všech pět černých drápů se zabodlo do mužovy hrudi až hlasitě zaskučel. Jediným tahem dolů z toho člověka dokázal Lamiel udělat cáry. 

Elzbet se odvrátila a rychle dýchala, nechtěla nic vidět, ani cítit ani slyšet. Bylo to hrozné, ohavné, nechutné. 

„Prosím neubližuj jim," začala vzlykat a slzy ji začaly oslepovat.

„Nechci jim ubližovat, sami se odsoudili ke svému zániku," uslyšela za svými zády jeho odlehčený tón. Prudce se k němu otočila ale nečekala, že bude stát tak velice blízko. 

Ta obdivuhodná bledá tvář na ni hleděla z výšky. Pohled mu mimoděk sklouzl mezi její ňadra. Jak rychle dýchala, krásně se k sobě ve výstřihu tiskla a leskla potem. 

Pomalu významně zavřel a zase otevřel oči. „A když už se taková velkorysá nabídka objevila, byla by škoda ji nevyužít a nenakrmit se, nemyslíš?"  

Elzbet byla tak šokovaná, že nevěděla o čem to mluví a než se na to stačila zeptat, pozvedl ruku, ze které ještě odkapávala rudá krev a prsty se dotkl jejích rtů.

Přejel po nich a nechal tam tu rubínovou stopu. 

Ženino hrdlo se sevřelo když ucítila tu vůni. 

Tu božskou vůni...to přirovnání něčeho tak ohavného bylo zarážející. 

Odtáhla se od něho ale přesto špičkou jazyka přejela po spodním rtu a ochutnala. 

Ta zvláštní chuť proplula celým jejím tělem, jako by už ji nerozrušoval ten pach samotné smrti.

Najednou měla silné nutkání ochutnat víc. 

Znovu olízla rty a pohledem zabloudila od Lamiela ke zničenému tělu.

Táhlo ji to k němu. 

Nejspíše ji to ten ďábel poznal na očích, jelikož ji obešel, položil své dlaně na ramena a donutil ji jít blíže, dokud nestála před louží krve na podlaze. 

„Ti všichni by tě mučili za to co nejsi má sladká Elzbet, neptali by se tě na názor, nevěřili tvé nevině, potřebovali někoho obvinit i když neměli důkaz. Udělali by to, zabili by tě." 

„Ale neudělali to," oponovala Elzbet s pohledem upřeným na krvavé jizvy. 

„Ne, můžeš to považovat za štěstí, ale i tak mají na svědomí mnoho životů," přesvědčoval ji ten našeptávač, „potrestej je, zaslouží si tvůj hněv." 

Žena si ani neuvědomila, že sama pootevírá rty a z nich vykukují malé ostré špičáky, její tělo dobře vědělo co chce a jak utišit hlad. 

Elzbet se naklonila dopředu a fascinovaně olízla jednu z dlouhých jizev...

 


 

Pro Elzbet je to velká zkouška a nečekané útrapy, nejprve jí vzali její dítě, svobodu a teď ještě zjistila kdo je zrádce. Octávius, tak kdo toho parchanta s panbíčkářským kázáním typoval? Ne, svět není jednoduchý a má různé principy. 

A co má Lamiel v plánu, sedí si za stolem jako král situace a pak kousnutí?? Bože to je ale had ale je to upír a taky má své černé stránky a občas i momenty kdy vidí rudě a nepřemýšlí.

A kdo z vás je nemá? 

Čekal to z vás někdo? Je to normální?

A co jeho předvolání pro Elzbet do sklepa, copak to tam ten šmelinář syslí? :-) 

Lamielova krutost nezná meze ale jak jinak někoho naučit poslušnosti, než že mu ukážete všechny cesty a možnosti a pak ho donutíte jít tou nejvíce trnitou a zablácenou pešinkou.

Pro ty kdo stále tápají ano, místo které si náš démon přivlastnil je bývalý Leoricův hrad, trochu kruté ale kde sehnat lepší bydlení bez nájemného že? Navíc je to skvělé místo se špastným koncem, jak lépe vyděsit lidi než že se to místo znovu probudí k životu?  

Jaké má Lamiel plány? Bude si budovat své malé království a bude budit hrůzu v okolí? To co dělal novému Tristramu mohl být jen začátek nebo jen podle něho nevinná hra na ukrácení dlouhé chvíle...

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 14. 08. 2017 - 19:03 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.