Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

5. Spojení

 

Kapitola 5

Spojení

 

 

Lamielův konejšivý dech se otřel o její suché rty.

„Není proč křičet má sladká Elzbet ani plakat," téměř něžně slíbal slaný potůček na její tváři jako by se ji snažil uklidnit.

Nenáviděla ho, bála se ho ale jediné co mohla spolknout byl protest.

Nebýt prudkého deště, Elzbetin výkřik by se jistě donesl k někomu z vesnice. Protože byla však navíc hluboká noc, nemohla doufat v pomoc - a koneckonců, nač by jí taková pomoc byla?

Lamiel sice přísahal, že za její tělo zaručí bezpečí všem krajanům nového Tristramu, ale když nyní viděla jeho nestvůrnější rysy, upírově přísaze tak docela nevěřila.

Byl mezi jejími stehny, hluboko uvnitř, silný, pevný, vzrušený a nehýbal se jako by si vychutnával ten drtivý pocit vítězství.

Lamielovy rty putovaly po její tváři, až sklouzly do kolébky krku. Ženiny ruce ihned instinktyně vyletěly vzhůru a dlaněmi se zapřely o jeho hruď.

„Prosím dost, tohle jsem nechtěla, tohle..." dech se jí zrychloval jak začala koktat, kousala se do rtu a cítila jak se chvěje. Možná to byl jen strach z neznáma. Strach z něho.

Její nehty se zaryly do černé semišové látky Lamielovy tuniky, ale ani to s ním nepohnulo.

Svírala jeho napjatý penis uvnitř sebe a k hrůze zjistila, že to nebylo nijak nepříjemné, ba naopak.

Jakmile Elzbet zaryla své nehty do démonova šatu, uvědomil si, jak mu náhle překáží; nehodlal se ochudit o její teplo, o tření jejich těl.

Nezaváhal a přetáhl si horní díl kutny přes hlavu rychlým pohybem, odhodil jej na prkennou podlahu kamsi do tmy a obnažil tak nesmírně šlachovité, hubené a smrtelně bledé tělo.

Kontrast vystupujících žeber, urostlé hrudi, štíhlého pasu a svalnatých dlouhých paží byl zarážející.

Znovu se líně jako šelma zapřel rukama o stůl, zaryl do něho černé drápy a začal náruživě přirážet penisem do jejího klína, hlouběji, až zcela nadoraz jako by tak stvrzoval dobité území. Nutil ji tak k dalším výkřikům blaženosti a děsu.

Svým počínáním ženě přinášel směsici neskonalého vzrušení i bolesti, protože na ni ve své vášni nebral ohled, ale zároveň jí těmi rychlými výpady dával nepoznanou rozkoš.

Stůl byl pevný a přesto se mírně prohýbal.

Lamiel vztáhl ruce k Elzbetině hrudníku a dlouhými drápy, které vytrhl ze stolu roztrhl její košili vedví; obrovská prsa se zatřásla jak se podívala na světlo světa a dál se pohupovala v rytmu drtivých dech beroucích pohybů. 

Elzbet držela, neopovažovala se odmítnout, oči měla pevně zavřené, soustředěné nakrčené čelo a záda co chvíli prohnutá.

Žena v další chvíli ucítila škubnutí, rychle rozlepila víčka od sebe a zjistila nejen, že je nahý ale i její vlastní noční šat je roztržen od shora až dolů!

Démon uchvacující to téměř nahé tělo pod sebou se mimoděk zadíval na to lákavé bledé hrdlo tepající životem.

Vycenil jehlovitou čelist a každý kdo by to pozoroval by řekl, že se co nevidět zakousne jako žralok do chutného masa. Tma uvnitř světnice jako by byla ještě hmatatelnější a vystupovala z ní jako přízrak Lamielova obludná, ale bizarně krásná tvář.

Při každém zablesknutí jako by měla jiný výraz.

Každý příraz byl pro Elzbet jako brána do pekla i ráje zároveň.

Neuvěřitelně vzrušující.

Vnímala jak se k ní její ďábelský milenec každých pár vteřin přiblížil, naplní ji až po okraj a otře o její horoucí klín. Naopak ji jeho tělo krásně chladilo.

Příjemný požitek.

Dlouhé mužské prsty se pásly na jejím hladkém břiše, zatáhla ho před ním ale oni se zase plazily výš a výš, rozdělily tak oba konce rozpárané košilky jako by z bavlněné látky vylouply diamant neskutečné hodnoty.

S neskonalou něhou zápasící se chtivostí cítila, jak se černé drápy sápaly na ta velká ňadra vystupující z tenké zničené látky. Dvě kypré hory s růžovými keři na svém vrcholu.

Stále se nepřetržitě vlnila téměř hypnoticky pod Lamielovým hladovým pohledem, zkoumal je, dotýkal se jich, zatímco Elzbet byla pod ním bezmocná, drobná ale na lidskou ženu dobře stavěná.

Prohýbala se v zádech i bocích, jak mu začala vycházet vstříc, což byl první náznak náklonnosti, která ho ještě více potěšila a rozbouřila.

Upírova rozkročená stehna se dotýkala těch jejích a pak to hlavní. To velké silné uvnitř co jí působilo taková muka i rozkoš...Více roztáhla nohy od sebe.

Lamiel to pozvání přijal s otevřenou náručí, chtěl jí poskytnout slast, vyvolat chtíč jaký ještě nezažila a pak se jím nasytit.

Naopak Elzbet se toho obávala. Co se stane když podlehne? Vezme si její duši? Budu mu muset sloužit? Ne tohle nechtěla, nechtěla být ničí otrok...

Lamiel rozhodl za ni.

Popadl svou společnici za nohy pod stehny, zvedl je a zatímco do ní vnikal, vyplázl svůj nelidsky dlouhý jazyk a levé stehno lačně olízl, až na něm zůstala krůpěj slin.

Ty dva nádherné nalité kopce, jež se před ním zdvíhaly, lákaly upírův pohled, měl chuť se k nim znovu přisát a krmit se z nich, ale když pomyslel na tu libovou krmi, znovu spočinul zrakem na jejím překrásném, tak něžném hrdle.

Útlá šíje lákala o nic méně než obrovská prsa. Bylo těžké si vybrat, který z hladu je naléhavější a primitivnější.

Při tom pohledu instinktivně zatnul zuby a zasyčel poháněn větším chtíčem.

Pohyby démonových boků se staly razantnější, přírazy v rychlejším tempu neúprosnější.

Kupředu ho poháněly Elzbetiny hlasité vzdechy, které někdo už jistě musel uslyšet - ale kdo, když všichni spali anebo se v temné předtuše bázlivě krčili u svých krbů? Vždyť psi byli ticho, bojácně se tlačili k zemi a tiše skučeli.

V tu chvíli to již nevydržel, pustil ženiny nohy, které visely přes okraj stolu a skrčil se prudce dolů.

Jednou rukou silně zmáčkl jemné hrdlo a v mžiku nebožačka uslyšela ledové zasyčení proti své kůži jako by se jí kolem krku omotal had.

Ten zvuk byl však ještě démoničtější a řada Lamielových ostrých zubů se agonicky vnořila do horké lidské kůže nad klíční kostí.

Elzbet cítila, jak se ta chladná ruka proplazila kolem jejího těla, až ji měla náhle mezi lopatkami na zádech. Lehce ženskou horní část těla pozvedl, takže jí hlava přepadla dozadu a zaklonila se. Lepší přístup ke krku, horké krvi která při sání unikla. Pár kapek steklo do údolí mezi ňadry.

Zalapání po dechu, které se znovu proměnilo v útrpné zasténání bylo téměř neslyšitelné. Byl všude kolem ní, uvnitř, v mysli, nebylo místo které by nevyplňoval.

„Prosím dost, už dost..." vydechla ochraptěle Elzbet skrze své rudé opuchlé rty od vlastního kousání.

Nikdo však na ta slova nedbal, Lamielovi přišla spíše k smíchu.

Jak by ona něco mohla rozkazovat jemu. Směšné.

Démonovy oči byly obrovské podobné ještěřím, avšak bezedně temné jako noc, což ale v tu chvíli vidět nemohla, zato vydala několik bolestných stenů.

Jakmile se upír zakousl, silně přirazil do jejího lůna, jednou, dvakrát, třikrát...poté se nadechl a mírně odtáhl.

Horká krev skanula z jeho úst na bradu a z ní odkapávala na kyprá ňadra, po kterých stékala jako rudé slzy.

Byla to jen chvíle. Nečekaná bolest Elzbet vyděsila, pokusila se bránit, marně. Tlačila na tu nahou hruď rukama. Chtěla jej ze sebe odstrčit ale každý pokus se minul účinkem, navíc v tom odvěkém tanci obou nahých těl nebylo místo na protest. Elzbet děsilo pomyšlení jako by její prosby ani neslyšel nebo je spíše ignoroval.

Celá situace se vyhrotila, jakmile ten ďábel penisem naposledy přirazil až na dno Elzbetiny mokré pochvy a bez výčitek ji naplnil spoustou horkého semene.

Stvrzení celého díla.

„Prosím bolí to...prosím," pohybovala němými rty. A nakonec cítila jak se jeho tělo napřímilo, ztuhlo jako ve smrtelné křeči a pak...Dílo bylo dovršeno.

Jako by tento obludný svazek stvrdila i sama příroda, neboť když vytekl pramen bílého semene na zem, malé dítě v kolébce spustilo divoký pláč, ač dosud poklidně, skoro jako zabité spalo.

Déšť se zmírnil, bouře ustala zcela; Lamiel vysunul z toho pokořeného lůna svůj veliký penis slizký od semene i ženské šťávy a ukázal se v celé své pompézní kráse.

Bez jediného slova se pomalu od rychle oddechující Elzbet odtáhl, obrátil se, na sobě měl jen volné černé kalhoty sesunuté na bocích. Svalnatá záda byla nahá a v odrazu měsíce si žena na stole krátce všimla dlouhých černých jizev, které bledou kůži hyzdily.

Kde k nim přišel, těžko odtušit.

Vypadaly jako pohlazení pekelným bičem, jehož stopy nikdy nezmizí jako připomínka toho co se stalo. Byl to hrozný pohled.

Lamiel obrácen k ní zády, sebral svou tuniku a navlékl se do ní. Poté se jeho vytáhlá postava přesunula k oknu a hleděla zamyšleně zamlženým sklem k černému lesu, tam kde se poprvé setkali před pěti dny.

Bylo skoro až podezřelé ticho, které Elzbet drásalo nervy.

„Nyní tě opustím, Elzbet," pronesl tiše s rukama založenýma za zády, klidně, načež se k ní působivě otočil.

Upírovy nestvůrné rysy byly náhle ta tam jako by se v okamžiku ztratily a místo nich byla opět bledá a sličná, takřka elfská tvář, za kterou by ženy položily život.

Vysušené vrásky a jizvy záhadně zmizely, bylo to neuvěřitelné!

Pomohla mu snad její krev tak zregenerovat tělo? Nesměla zapomínat, že to nebyl člověk.

„Bude se ti zdát, že je svět jiný. Budeš mít prazvláštní sny, noční můry, v nichž staneš na prahu šílenství," pokračuji klidně, ale ne odměřeně nebo pobaveně, mluvil vážně a překvapivě zúčastněně.

Udělal pár kroků, přišel blíž a na ten popud si uvědomila, kde a jak stále byla, nahá na stole.

To už si rychle chvějícími prsty zahalovala mokrý klín zbytky roztrhané košilky a rozdychtěné tělo, které ještě pulzovalo prožitou energií. Styděla se.

„Vrátím se. A ne jednou, neb naše dohoda trvá. Trvá věčně."

Usmál se démon a pohladil ženu ve vlasech.

"Seznáš však, že já jako tvůj ochránce je dar, co jsem ti dal, je skutečný dar. Možná ne dar od boha, možná snad dar z podsvětí, chceš-li tomu tak říkat. Je to však dar ode mě, od Lamiela."

S těmi slovy se pouklonil, na podpatku otočil a s posledním pohledem do těch vyděšených, unavených očí zvolna odešel z Elzbetina domu.

Jediné co jí zbylo jako upomínka, byl namožený klín a široký klobouk ležící na podlaze spolu s hřebenem.

To co se stalo, nešlo brát na lehkou váhu, vše se tak nějak komplikovalo. Už nešlo jen o nějaký směnný obchod, tohle bylo něco více citového, Elzbet měla vědět že démon se jen s něčím nespokojí.

Elzbet měla strach, divný strach, který jako popínavá rostlina omotávala každou část jejího těla, avšak hned té noci upadla do hlubokého spánku.

Byla to dlouhá noc plná nových věcí, divných zlých i vzrušujících věcí. Nerozuměla svému chtíči protože i když měla strach, hluboko ve své duši ho podvědomě chtěla.

Přitahovalo ji to kouzlo osobnosti, které ho halilo.

Lamiel, démon. Jméno někoho koho neznala a ulehla s ním.

S démonem se jménem anděla.

Zatracence.

Následující dny žila ve strachu že se znovu objeví, že přijde každou noc a vezme si ji třeba i na zemi. Kdekoliv kde podlehne jeho vůli.

Byla nervózní zda je někdo neuvidí, zda nikdo nezjistí její noční návštěvy. Neuměla si vůbec představit, kdyby na to někdo přišel. Co by dělala?

Neustálé obavy naplňovaly vzduch tam kam šla. Byly pořád s ní ve dne v noci. Někdy měla strach že se z toho zblázní, myslela na svého mrtvého manžela a měla výčitky.

Co by tomu Gregor řekl?

Zatratil by ji? Odvrátil by se znechuceně od ní?

A co bude až přijedou akolyté Zakarumské církve? Museli dorazit podle Octaviuse každým dnem...

Ale ať Lamiela čekala jak chtěla, nestalo se tak ani další den.

Začala doufat, že ho zklamala, že odešel ale on jen vytrvale čekal jako předtím. Nejspíše se zde objeví každých pár dní odhadovala.

Kdyby ji takto využíval denně, uchřadla by nedostatkem krve jako rostlina bez vláhy.

Dceruška jí také dělala starosti, vadilo jí denní světlo, bodalo to dítko do očí, pálilo na kůži a její pokožka sluncem mírně růžová začala blednout jako porcelán. Jako by byla nemocná ale lék na tuto chorobu neměla zato měla pořád hlad.

Hlad který šel utišit jen jejím mlékem a krví.

Lidi na ni začali divně nahlížet, že nevychází ven z domu a když zavítala na trh, nechala holčičku doma, tím to bylo ještě podivnější.

Šeptali si.

Elzbet se bála a o dva dny později se její předtucha naplnila, do města přijelo několik mužů na koních.

Nevypadali nijak přívětivě, eskorta v červených těžkých pláštích a výzbroji.

Přijeli za soumraku. Otec Octavius je obřadně krátce uvítal a pozval je do městské radnice.

Muži upoutali koně a vešli do domu, poslední z nich se venku ještě rozhlédl kolem sebe jako by se ujišťoval, že je nikdo nevidí, což bylo nemožné. Na ulici bylo nejméně dvacet lidí, kteří se vraceli do svých domů. Nebyl nikdo, kdo by muže ignoroval.

Ten však stále otálel s jednou nohou nakročenou přes práh, jeho pohled ukrytý v temnotě kápě pátral v okolí a zastavil se až tehdy, když se setkal s ní.

Elzbet z toho mrazilo v zádech.

Muž se však po pár vteřinách rozešel a zmizel v domě.

Ona to ale brala jako špatné znamení.

Rozhodla se zmizet jak pro své, tak pro dobro své holčičky.

Nechtěla tu vyčkávat až ji budou mučit jako čarodějnici, kterou nebyla a pokud to bylo v něčích silách, vyhledat léčitele, někoho kdo by dal dcerušce lék na Lamielovu nemoc.  Vzala svou holčičku zabalila do vlněného šálu, sama si sbalila to nejnutnější: jedny šaty navíc, spodničku, peníze, dýku.

Jak padla tma, vykradla se s večerem ven a zamířila po obchodní cestě severně z města...

Cítila se jako pronásledovaný uprchlík, měla strach co může přijít, nevěděla zda je to dobrý nápad takhle odejít ale jiné řešení neviděla.

Chtěla odtud pryč. Netušila kam ale tohle místo pro ni mělo už mnoho špatných zkušeností a vzpomínek.

Bála se také, aby démon nevyvraždil celou vesnici, až zjistí že odešla ale chtěla být v bezpečí, daleko od něho....

Daleko od všeho.

Elzbet se odvážně vydala na východ k poušti Aranochu, třeba cestou najde nějakého čaroděje kdo jí pomůže.

Cestovala nocí, zesláblá, nervózní, ale k vlastnímu překvapení přemáhala únavu i když se oči klížily. Odolala tomu nutkání někde ve tmě zastavit, jak kvůli zvěři tak zlodějům.

Sotva to sama sobě vysvětlila, vnořila se do šera hvozdu, držela se při okraji, aby ji nikdo na cestě neviděl ale hlouběji se neodvážila.

Spící děťátko v šálu na hrudi se občas pohnulo ale bylo tiché jak jím jemně houpala v náručí když šla.

Elzbet pokračovala, věděla že pokud ji budou hledat, vyjedou nejspíše až ráno, jelikož byli muži po cestě unaveni.

Hodiny ubíhaly, Elzbet rozeznávala jasné kontury věcí, stromů a keřů, nescházela ze stezky a jedinkrát neklopýtla. Když jí nad hlavou prolétlo hejno netopýrů, lekla se jejich křídel a pištění ale zase se zklidnila. A v tom se zhruba sto metrů před ní, na horizontu cesty se vynořil ze stínů jezdec - a vedle něho druhý.

Mladá matka zůstala strnule stát, pojala ji hrůza, nemohli ji přeci tak rychle dohonit. Nevěděli přeci kterým směrem šla, kterou cestou se vydala…

Koně se dali do klusu, země pod nimi duněla.

Děsivé obrysy vysokých mužů naháněly strach, avšak jejich pláště nebyly rudé jako Zakarumské církve, byly to tedy potulní zloději? To nebylo o nic lepší. 

Koně se hnali směrem k ní, divokým hřebcům šla pára od nozder ve večerním chladu. Elzbet se dala do běhu opačným směrem. Za chvíli ji však lehce jeden z jezdců předjel a obě vysoká černá zvířata ji obestoupila.

„Jmenuješ se Elzbet, ženo?" ozval se jeden z jezdců, jeho hlas byl podivně hluboký a dunivý jako by ani nepřicházel z tohoto světa.

Koně neklidně potřásali hlavami, když jim jejich páni utáhli uzdu.

Žena nemohla být více překvapená. Jak věděli její jméno? Tak přeci jen to byli oni a budou ji vyslýchat a mučit.

Elzbet zvedla tvář plnou obav k jezdcům. Pokud to byl skutečně její osud, bylo zbytečné utíkat.

Rytíři s posláním vypadali nepřístupně. Vše na nich bylo černé jako by chtěly splynout s okolní tmou, do tvářích jim přes kápě nebylo vidět.

Žena couvla, aby měla alespoň nějaký svůj prostor, snažila se uklidnit svůj rychlý pulz. Tělo a všechny smysly měla na pozoru, nehty zatnuté do dlaně jako divoká kočka připravena na zoufalou obranu před nebezpečím ochránit své mládě kdyby bylo potřeba.

Jeden z mužů sesedl a těžce dopadl na zem, byl vysoký a boty začaly dupat po cestě k ní. „A...ano jmenuji se Elzbet," vydechla a jednou rukou chránila své dítě přitisknuté ochranitelsky skrze šál ke svému hrudníku.

Jak se oba muži tvářili neviděla ale ten který stál naproti ní, ji nekompromisně chytil za zápěstí.

„Půjdeš s námi, náš pán si tě žádá ženo, neodmlouvej a nebude ti ublíženo," zaduněl hlas uvnitř kápě. Stisk byl přes koženou rukavici pevný ale zvláštně nelidský.

To Elzbet ještě více vyděsilo a tak se pokusila útočníkovi vytrhnout, ano pustil ji ale v další chvíli měl její dítě.

Držel ho ve svých rukách jako nějaký vzácný poklad. Zatímco mu však věnovala pozornost, přijel druhý jezdec za její záda a bez dalších řečí ji chytil kolem pasu a vytáhl na svého koně jako pytel mouky.

„Dost, nechte mě!" vřískala, kopala nohama ale na to ani jeden nereagoval.

Ačkoli zbrojnoši slepě konali svou povinnost, jejich jednání vnímala Elzbet jako zbytečné brutální.

Přehozená přes koně v záblesku oka a naprosto šokovaně sledovala, jak druhý z mužů klidně odhodil plačící dítě na okraj cesty do mechu.

Neměla slov.

„Však ono si poradí. Pán přece říkal, že je pod jeho ochranou," utrousil pobaveně jezdec, který ji měl před sebou a nepříjemně se zasmál.

Nechápala, co se to právě stalo, nedokázala si to připustit a nadto se ani nedokázala svému únosci s železnými rukavicemi vzepřít.

Jen plnily rozkazy svého pána, ať už to byl kdokoliv. Společně s ní se vydali zpátky snad do samotného pekla...

Jízda lesem trvala snad celou věčnost, od kopyt létala hlína a kusy trávy, stromy se míhaly a splývaly v jeden rozmazaný tmavý obrazec.

Když sebou příliš zmítala, ucítila, jak kovové prsty nešetrně sevřely celou hrst jejích zlatých vlasů a pevně zatáhly.

„Buď poslušná, ženo, nebo zastavím a zmrskám tě tu bičem!" zakřičel jezdec mrzutě.

Byla nucena se na něho podívat, zatímco se přidržovala prsty tvrdého okraje sedla.

Hluboká kápě, která jezdci seděla na hlavě se nadula větrem, zavlála a spadla mu na záda.

Na Elzbet se dívaly dva prázdné oční důlky s malým rudým světlem nahrazujícím oči a řada rovných odhalených zubů. Holá lebka postrádala jakýkoliv lidský výraz.

Nyní měla přesnou představu co se asi skrývalo pod oblečením.

Kostlivec se nijak nenechal vyvést z míry a se svou pravou podobou si nedělal žádné starosti, pobídl ostruhami koně a oba se rozjeli ještě rychleji.

„Ne! Vrať se pro mé dítě, slyšíš! Prosím!“ křičela, ječela ale jako by ji nikdo neslyšel.

Elzbet byla zoufalá, nemohla stále pochopit, že to ten přízrak opravdu udělal - a bezděky si vzpomněla na Lamielova slova, která slíbil: ochranu jejímu dítěti.

Ta zrada bodala jako nůž řezající zas a znovu...

Přece to takhle nemůže skončit, napadlo ji, než ji věznitel bouchl hlavou o kovovou pochvu svého meče.

 

*******************************************************************************************************

 

Když znovu otevřela oči, první, čeho si všimla byl malý rychlý pohyb vedle její paže.

Nebyla to něčí bota ale zvíře. Krysa která ji očichávala mrskala ocasem ze strany na stranu jako by se do ní hodlala zakousnout.

Elzbet reagovala vyděšeným výkřikem a jak se posadila a mávala rukama, vše kolem ní se rozprchlo do svých děr nebo skrze mříže pryč.

Vypadalo to jako vězení.

Kupka slámy na které ležela, nevyhlížela příliš vábně i vzduch byl zatuchlý.

Než se však stačila nějak rozkoukat, upoutal ji pohyb za mřížemi.

Ze tmy se vyloupl kostlivec s rohatou helmou na hlavě, na sobě neměl nic kromě klíčů pověšených na jednom zlomeném žebru. Při každém kroku zacinkaly, jak narážely o zbývající kosti hrudního koše.

Několik lidí v jiných celách se stáhlo dozadu. Nebyla tu jen ona.

Žalářník s nohama do O se zastavil před její celou.

„Konečně seš při vědomí,“ zacvakal zubama, které visely v čelistních pantech.

„Konečně?“ zopakovala a snažila se vzpomenout co se stalo.

Žalářník začal hledat své klíče, prsty se je v hrudním koši snažil chytit, až je konečně uchopil a odemkl její celu. 

„Dělej, nemám na tebe celou noc, pán tě chce vidět,“ vytáhl ji ven a táhl sebou ke strážnici.

Tam seděli jiní jemu podobní s tím rozdílem, že jim chybělo nebo naopak přebývaly věkem roztrhané kusy oblečení a zbroje.

Jejich veselý se nedalo neslyšet. V rukou svíraly korbely a jejich obsah si lili hojně do krku, bylo jim úplně jedno, že všechno končí na zemi. Některé zvyklosti byly stejné i po smrti.

„Hey vy dva, tady ji máte, je vyspaná do růžova,“ postrčil ji ke dvěma jezdcům a Elzbet hned věděla která bije.

Jakmile je viděla, vrhla se na jednoho z nich, který nestačil ještě ani vstát. Korbel mu vypadl z ruky a dopadl s bouchnutím na zem, obsah se rozlil kolem.

„Ty! Vrať mi mé dítě ty...ty vykopávko! Ty hromado okousaných kostí!“

„Hey, vypadá to že tě zná kapitáne,“ zasmál se jiný, kterému chybělo několik zubů.

Strážnice ožila smíchem, dvojice si ihned získala pozornost všech.

„Tak dost!“ Zahřímal jeden ze dvou zcela oblečených bojovníků a popadl Elzbet kolem pasu a přirazil ji prudce k sobě.

Narazila na jeho tvrdá žebra a zanaříkala. Chtěla mu ublížit, kousnout ho, kopnout, poškrábat ale jak mohla někomu takovému ublížit? Cítili vůbec bolest? Co je drželo při životě? Vždyť to byli jen živé kostry.

„Jo za starýho Leorica měli lidi alespoň nějaký vychování,“ odfrkl si žalářník a bylo doslova slyšet, jak mu praskají staré  kosti, když se více narovnal.

„Já si myslím, že je to pořád stejný,“ přisadil si jiný a třískl korbelem o desku stolu.

„Kdysi se za mnou ženský honily, chtěly si sáhnout na moje pěkný svaly...“ ukázal jeden z kostlivců všem svoji paži v jakési mužné póze, kde by měly být, nyní tam však byla pouze vybělená kost, což působilo dost chabě.

„Teď by ti tak akorát možná mohly oprašovat hlavu, aby ti na ni nesedal prach,“ dořekl za něj v dobrém rozmaru jiný vrstevník.

„Alespoň mám ještě vlasy a to vy ostatní říct nemůžete,“ ohradil se žertem a prohrábl si těch pár chlupů na vršku hlavy.

Elzbet bylo ale jedno co říkají a jak se ji posmívají, chtěla se vykroutit ale ten kterého oslovili jako kapitána ji držel na klíně příliš pevně...

„Pusť mě!“ vztekala se ale on vyrazil s ní ke dveřím nedbaje jejích zbytečných protestů.

„Drž jazyk za zuby a nepokoušej mou trpělivost,“ zavrčel na ni, procpal ji dveřmi a táhl po schodech z podzemí nahoru. Trojici uzavíral stejně oděný voják.

„Kam mě to vedeš, co se mnou chceš udělat,“ začaly se jí po tvářích kutálet slzy jako hrachy. Sama nevěděla kolik toho ještě snese.

Kapitán kostlivců neodpověděl. Jeho prázdné oční důlky hleděly kupředu a nijak se s ní nenamáhal rozprávět o jejím osudu.

Nahoře prošli chodbou lemovanou starým brněním a nakonec dorazili ke svému cíli.

Jezdec se ramenem opřel do větších dveří, podobných malé bráně a ty se rázem otevřely.

Trojice se ocitla ve velké komnatě podobné spíše hodovní síni než přijímacímu sálu ale i ta měla své nejlepší roky za sebou.

Podél dveří stáli další dva vysocí kostlivci se štíty a kopími v rukách, jen jejich části těl nebyly bílé spíše jako by se vykoupali v krvi.

Ani jeden se po nich neohlédl a Elzbet nevěděla, zda jsou živý nebo je podpírá nějaký neviditelný stojan.

Kapitán ji táhl po rudém prošlapaném koberci před dlouhý stůl, za jímž vždy sedával král Leoric a jeho dvořané.

Všechny židle byly však nyní prázdné, až na jednu.

Lamiel jako jediný vládce tohoto místa seděl uprostřed.

Husté bílé vlasy měl nyní staženy pomocí ostré ozdobné jehlice do složitého drdolu na temeni hlavy, dodávaje mu tak upravený vznešený vzhled, na sobě měl krásné, třebaže jednoduché stříbrné roucho plné složitých výšivek sahajících až uctivě k zemi.

Nepotřeboval žádnou korunu, aby každý věděl kdo zde rozhoduje o životě a smrti.

Takže to on pro ni poslal, uvědomila si Elzbet a přestala se vzpírat svému nemluvnému dobrodinci.

V první řadě nebyl ale Lamiel ten, kdo jako první upoutal její pozornost ale podivně známá postava klečící před stolem.

Otec Octávius držel v náručí zabalené dítě a podával ho démonovi.

„Zde je naše oběť tobě, nechť necháš lid Tristramu spokojeně žít,“ pravil a to Elzbet vyrazilo dech.

Ten ničemný kněz opravdu řekl to co slyšela? Její mysl si ihned začala spojovat jedno s druhým a tvořila naprosto zrůdný obrázek.

Muž, který povyšoval sebe jako andělského posla, za zády ostatních kradl nevinné děti a přinášel je jako obětinu menšímu zlu? Zrádce!

Octávius k ní byl zády a nejspíše si ani neuvědomoval, že někdo vstoupil dovnitř.

Už se na něho chtěla vrhnout se vší svou nahromaděnou nenávistí nebýt ruky, která ji neúprosně držela na místě….


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 24. 07. 2017 - 21:09 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.