Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

4. Očekávaná návštěva

 

Kapitola 4

Očekávaná návštěva

 

Ráno přišlo nečekaně brzy a paprsky se namáhavě dotýkaly Elzbetina obličeje přes zaprášené sklo. Otevřela nejprve jedno a pak druhé oko. Po celé té noční události očekávala s konečnou platností, že zůstane celý den v posteli ale po malátnosti nebylo ani památky naopak, probudila se svěží, jako nikdy, opravdu nikdy předtím.

Ne, že by se něco v jejím těle významně změnilo, to ne, ale buďto se vyspala opravdu delikátně, anebo musela ještě snít.

Mohla předstírat jako by předešlou noční zkušenost, tak nepopsatelně bizarní i děsivou zároveň, nezažila, jako by ji zastřel závoj zapomnění ale vzpomínky vystupovaly jedna po druhé. Stalo se to.

To však nebylo to co ji toho rána probudilo, byl to křik její holčičky.

Elzbet vstala, zívla, prostřela si oči a přiblížila ke kolébce.

Holčička křičela jako by ji na nože brali ale těžko to mohla přikládat paprsku, který se dotýkal jejích ručiček. Vzala ji konejšivě do náručí, rozvázala tkanici a přitiskla ke svému ňadru.

Ty malé prstíky, které se k jejímu prsu přitiskly byly tak rozkošné a pak se něco změnilo.

Něco co otřáslo celým jejím nitrem, když jí její holčička kousla jako by ji nechtěla. Matka sebou cukla, bylo to ostré ale její miminko ještě zoubky nemělo. Když ho však chtěla dát od sebe tak to nešlo. Jako by se do ní zakousla.

Bolelo to na tak citlivém místě, nechápala to ale nyní to vypadalo, že je holčička spokojená. Až když se napila, zjistila Elzbet, že měla kolem bradavky dva malé vpichy a zhrozila se.

Co jen ten ďábel včera její dcerušce udělal?

Chtěla si ji lépe prohlédnout a tak se přesunula k oknu ale její děťátko začalo znovu hystericky křičet, jakmile její tvářičku naklonila ke světlu.

„Ššš, ššš, to bude dobré holčičko," konejšila ji a houpala v náručí. Něco s ní nebylo v pořádku, byla pořád chladná jako by ji nemohla zahřát, vadilo jí světlo ale jinak v noci kypěla energií. Byly to už dva dny, kdy se s Lamielem setkala ale minulého dne se nikdo neobjevil. Elzbet měla pochyby, zda se jí to nezdálo ale byla si jistá že ne, možná jen vyčkával ale na co? Nebo ztratil zájem?

Minulý den vůbec nevyšla z domu, spíše polehávala a přemýšlela, na kolovratu předla vlnu a tiše si u toho broukala smutnou melodii. Lidi si museli všimnout že je zpátky, její komín kouřil když dělala oběd ale nikdo se tam neukázal, až odpoledne kdy uslyšela hlasité zabušení.

Elzbet se nadechla a otevřela dveře, tohoto hosta však čekala ze všeho nejméně.

Na prahu stál otec Octávius se svým zarputilým výrazem a propadlými tvářemi.

„Jak ti mohu pomoci?" zeptala se uctivě, rozhodně neměla náladu na nějaké hádky.

Muž svým ostřížím zrakem si ji pozorně změřil.

„Vidím že ses vrátila," promluvil nepříjemně.

„Ano," přikývla prostě ale to mu nebylo dost. Octavius přitiskl svou pravou dlaň k tvrdému dubovému dřevu a prudce zatlačil, pak bez ptaní vtrhl dovnitř jako by před ním měla něco skrývat. Protáhl se kolem ní do světnice a orlím zrakem mapoval celou místnost.

„Věděl jsem to," ukázal chvějícím prstem na kolébku.

„Kdes ji našla?" otočil se k ní se svraštělým obočím. Šel z něho až strach.

„V lese, možná to nebyl démon ale nějaká zvěř, která ji  vzala," lhala Elzbet.

„Zvěř která by ji nechala nedotčenou? Žvásty, lžeš mi, Impérie stůj při mě že mi lžeš!"

Matka zatnula zuby, oba věděli pravdu ale i kdyby ji mučil, nepřizná se k tomu.

Náhle se Octávius otočil a vyrazil ke kolébce.

Ženu bodlo u srdce, vyrazil za ním a chytila ho pevně za paži.

„Tak dost! Je to jen dítě!"

Starý muž její ruku setřásl jako by nesnesl, aby se ho dotýkala, „mohla jsi sem přivést mor, kletbu, neštěstí na celý Tristram. Mým úkolem je chránit toto město a jeho obyvatele," ohradil se přísně zanícený pro svou víru.

Holčička v kolébce začala plakat, jakmile ji probudily zvýšené hlasy.

„Nic jsem nepřinesla a nejsem čarodějnice, našla jsem jen své dítě, je to snad zločin?" zavrčela jako lvice připravená k boji.

Octávius na ni hleděl s nevraživostí a vztekem ale neměl žádný důkaz, který by jí strčil pod nos.

„Za několik dní přijedou akolyté z Westmarche, vyslechnou tě a zjistí co víš a já dám ruku do ohně za to, že mi tu lžeš do očí," s těmi slovy se rychlým krokem vydal ke dveřím a popuzeně zmizel.

Elzbet se těžce sesunula na židli u stolu a oddechla si.

Knězova výhrůžka však stále ležela ve vzduchu jako něco hnilobného co nešlo jen tak vyvětrat a odmávnout na později. Co se stane až muži Zakarumské církve přijedou nebylo jasné, mohli se Lamiela zbavit, všichni by se radovali nad zabitým démonem ale také to znamenalo, že budou vyslýchat ji jako jedinou přeživší. Měla se tedy radovat nebo si zoufat? Co proběhne jako první?

Mohla by to démonovi říci, co se do nového Tristramu blíží ale opravdu to chtěla udělat?

Všechno bylo tak nejisté...

Co si měla počít? Stejnou otázku si kladla následující den i ten další, kdy už se rozhodla ve městě ukázat. Někteří obyvatelé Tristramu na ni hleděli s překvapením, další ji oslavovali že se vrátila živá a zdravá a jiní si šeptali pod vousy, že je za to stihne trest a těch pár zbývajících matek ji závidělo, že má své dítě zpět.

Ač se to zprvu nezdálo, obyvatele to uvnitř změnilo, každá špatná zkušenost nebo neštěstí lidi změní, zvlášť pokud je nad vámi stále hrozba jako bouřkové mraky.

Pátého dne se měšťané obávali, každý své děti bedlivě střežil ale po celý den žádné nezmizelo...

Pomalu se schýlilo k večeru. Elzbet uložila maličkou do kolébky, poté vzala hřeben a začala si česat své husté zlaté vlasy před zrcadlem po své pramáti.

Mnohokrát za těch pár dnů se zahleděla na obrázek pověšený nad ním, na maličký portrét Gregora, jejího zesnulého muže. Mírně avšak smutně se opět na jeho podobiznu usmála, vždy měla pocit jako by tu byl nějakým způsobem s ní. Ta představa jí pomáhala jít dál. Pomáhala přežít tu nepříjemnou situaci, vyplnit prázdné místo...

Nyní ale ta přítomnost chyběla.

Elzbet si povzdechla, musela si dodat odvahy, zatímco slyšela v dálce hrom.

Všechno bude dobré lepší než dobré, zejména že o osud mé jediné dcerušky bude skvěle postaráno, bdí nad ní samotní andělé.

Andělé? To slovo bylo na jazyku nějak hořké a ona dobře věděla proč.

Na pár vteřin sklopila oči a když je zase pozvedla ke Gregorově obrázku. Zdálo se jí, že portrét toho obyčejného mrtvého mladíka jako by se zamlžoval, jako by ztrácel pevné kontury a místo něho se zjevovala zatím ještě nejasná, bledá tvář kohosi jiného, cizího a přitom jako by tam byl odpradávna...S dalším bleskem to bylo pryč.

Nejspíše už byla moc unavená všemi těmi trýznivými myšlenkami a ty jí manžela stejně nevrátí z hrobu.

Náhle jako by skutečně ten mrtvý vstal a přišel, někdo silně zabouchal na dveře.

Elzbet se tak lekla, že upustila hřeben na zem a ten zazvonil o prkna podlahy.

V té chvíli byl slyšet jen příval deště silně sršící do tabulek okna a veselé zahihňání její dcerušky v kolébce jako by to byla legrační věc a někdo cinkal zvonečky.

Jiné malé děti se bouřky báli, brečeli ale její dítě bylo jiné...jiné přičiněním někoho...

„Je již večer, kdo ze sousedů by se odvážil k mladé vdově takto jít?" zašeptala.

Že by se opovážil nějaký muž z města? Není to přeci tak dlouho co ovdověla. Nechtěla však špinit mužovu památku tím, že k sobě do domu někoho pustí ale co když je to někdo kdo potřebuje pomoc v nouzi?

Elzbet hodila opatrnost za hlavu a přehodila si přes svou noční košilku pletený modrý šál a spěchala ke dveřím. Odemkla klíčem v klíčové dírce a otevřela...

Do světnice zavanul chladný vítr, který prostoupil i jejím veškerým ošacením nebo to byl strach? Návštěvník, jež ji pod rouškou tmy přišel navštívil byla její noční můra.

Postava na prahu byla vysoká, oděná do tmavé tuniky a přiléhavých kalhot, tmavá krempa širokého klobouku clonila celý jeho obličej a jak ho pomalu pozvedal zasáhl ji pohled tak děsivý jako samo peklo, jež nenavratitelně zasáhne vaši duši.

Venku pršelo, mračna zakrývala měsíc a z dálky bylo slyšet hlasité hřmění.

Jako na potvrzení nehezkého počasí někde zakrákala vrána a pak oblohu ozářil blesk a v tom světle zahlédla jasně cizincovy oči. Hluboké, černé, pohlcující. Nebylo vidět ani žádné bělmo jen čirá temnota.

Elzbetina ruka vylétla ke rtům, které byly pootevřené v udivení nad takovou nevítanou návštěvou.

Staré a přitom pořád ještě čerstvé vzpomínky, které si člověk nechce připomínat se rychle vracely. Znovu zavál vítr a Lamielovy bílé vlasy zavlály jako závoj z pavučin.

Žena začala ustupovat do světnice, dokud se s leknutím nezarazila o pevný dubový stůl.  „Ty..."

V jistém smyslu si všimla, že Lamielův zjev byl nestvůrnější než tehdy v omšelé svatyni. Těžko říci, čím to bylo způsobeno, ale když se nyní objevil před jejím domem a vstoupila na jeho práh, jevil se ještě protáhlejší a děsivější, nelidštější. Propadlé tváře, bledá kůže, malé vrásky kolem očí.

Jak se krok za krokem blížil, Elzbet se zdálo, jako by se jeho dlouhé hubené paže natahovaly přes celou potemnělou místnost. Chtěla křičet ale z hrdla nevyšla ani sebemenší hláska.

Jakmile vešel, dveře se sami zavřely a uvěznily oba dva ve světnici, s krbem a pod ním zavěšeným kotlíkem. Na trámech u stropu visely zavěšené byliny a koření, jež se sušilo a dávalo domu příjemnou čerstvou vůni nyní okořeněnou smrtí.

Lamiel sejmul svůj klobouk jako by se jí uklonil podle dobrých mravů a nechal ho spadnout na zem, jeho husté bílé vlasy jako by skutečně tvořila hedvábná pavučina rozlézající se po zdech a zanechávající v domě své stopy.

Jeho kroky se zastavily nedaleko zkoprnělé matky.

Upír naklonil hlavu ke straně, jako bych si ji zvědavě, skoro zkoumavě prohlížel, jeli-to skutečně ona, ale do jeho tváře již kromě momentu zablesknutí pořádně neviděla. Elzbet vnímala jen jeho nelidskou auru v kontrastu jak s okolním šerem, tak především uhlově temným dlouhým rouchem, spadajícím mu nad kolena. Dlouhé štíhlé nohy měl nyní v černých punčochách zakončují tiše klapající střevíce s ostrou zvednutou špičkou.

„Snad jsi na mě nezapomněla, má sladká Elzbet a nechala své překrásné bílé prsy plné mléka pro má hladová ústa," pronesl líbezným, zvonivým hlasem a hlasitě, démonicky se zasmál.

„Přišel jsi..." vydechla konečně jako by tomu nemohla sama uvěřit.

Démon opět naklonil lehce hlavu na stranu v jakémsi výsměšném gestu. Na rozdíl od něho který ve tmě viděl velice dobře, ona mohla pozorovat jen netvorův obrys, jelikož jediné světlo přicházelo nyní oknem. V krbu dohořívalo dřevo, ze kterého už zbyly jen rudé oharky.

„Stále se mě bojíš? Třeseš se a vím že to není zimou..." zazářil úšklebek do tmy.

„Nebojím," zakroutila Elzbet hlavou a v tu chvíli se rozešel a pokračoval až k ní.

Udusila v sobě výkřik strachu ale jako by s ním přicházel i chlad.

Bradavky pod košilkou se jí zahrotily a vystoupily přes tenkou látku. Nejraději by utekla ale nebylo kam. Jediné co instinktivně udělala, aby se od něho co nejvíce separovala bylo, že se vyhoupla na stůl a tam zůstala sedět.

Nebyla to právě nejlepší pozice ale více to nepromýšlela, protože se Lamiel přiblížil až do bezprostřední blízkosti.

Přestože seděla na dřevě, nejméně o celou hlavu a půl ji pořád převyšoval, musela lehce zaklonit svou vlastní, aby mu čelila z očí do očí nebo spíše jen slepě odhadovala kde mohou být, jelikož moc přes panující šero neviděla.

V té tmě si ani nevšimla jeho ruky, jež cosi uchopila a zatáhla. Tkanice mezi ňadry se natáhla a pak povolila, dekolt se rozhalil...Nebylo pochyb co chce a pro co přišel.

Nechodil kolem horké kaše.

Elzbet se neskutečně zastyděla, nevěděla zda si na tohle dokáže zvyknout ale teď byla zahnaná do kouta, v zajetí, nemohla se nikam hnout ani utéct.

Světničku zaplnil jen její zrychlený dech, cítila jak se látka rozhalila do stran a nyní byly na odiv její nalitá prsa.

Ve chvilkovém odlesku blesku zahlédla, jak se Lamiel ohlédl na tichou kolébku v níž spočívalo spící děťátko...

„Vezmu si teď, co patří mně; ona to dnes již nepotřebuje," pronesl se zajiskřením v černých očích, v nichž se mihly dvě nepatrná stříbrná světélka. To když shlédl z její překvapené tváře na lákavě rozhrnutou košilku.

Pomalu poodhrnul konečky chladných prstů okraje látky tak, že byla na odiv obě plná prsa v celé kráse a s neskrývaným obdivem a hladem vydechl.

„Pět dlouhých dní jsem hladověl a stojí mě velká námaha se na tebe nevrhnout má drahá Elzbet," zavrčel tak tiše, až to mohla sotva slyšet.

Kochal se tím božským pohledem jakoby mu v jistém smyslu patřila. Snad se Lamielovi zdála i větší než minule ale spíše to zapříčinil ten hrozný stravující hlad v jeho těle, který věci více zkrášloval.

Jedním drápem přejel přímou čarou od klíční kosti směrem dolů a když zavadil o bradavku, krásně ztvrdla a připomněla svou barvou zralou jahodu.

Překrásně a přímo božsky naplněná prsa, nalitá k prasknutí. Upír vnímal jemné žilky vinoucí se pod její něžnou bílou kůží, mléko a krev, které v nich proudí a činí je tak obrovskými a rozkošnými...

Naprázdno zamlaskal, „jsou tak plná, má sladká Elzbet, plná pouze pro mě. Nemám pravdu?" usmál se širokým úšklebkem a shlédl blahosklonně k její zrůžovělé tváři, husté bílé obočí se mu zvědavě nadzvedlo jako by snad čekal na její souhlas. 

Elzbet byla tak neskutečně nervózní že nevěděla co říci. Nevěřila mu a stále nevěděla co má od takového úskočného stvoření pekla čekat. Tou poslední chybou bylo mu věřit a ona nebyla tak pošetilá ani naivní, aby to udělala.

„Je to jen obchod," vydechla a snažila se to tak i brát, „můj život, mého dítěte a ochrana města za tvé...jídlo," to poslední slovo spíše hořce polkla ale na oplátku dostala smích, který ji polechtal na kůži.

Až příliš blízko jak se ten netvor sklonil a dýchal jí na rty.

„Obchod," zopakoval to slovo přemýšlivě po ní a Elzbet náhle cítila dlaně na svých kolenou, trhla sebou.

„Obchod, víš co to slovo vůbec znamená? Já neobchoduji s lidmi a nic si neberu násilím," odpoutával její pozornost. Snažila se bránit a držet nohy u sebe ale nebylo to nic platné a on je téměř jemně rozevřel do stran!

„Prosím ne," vydechla Elzbet ale to už byl mezi nimi, aby měl lepší těsnější přístup. Naštěstí byla mezi nimi ještě vrstva látky.

„Obchod?" slyšela jak si ji dramaticky dobírá, „pokud je to podle tebe tedy obchod, mohu si vzít co chci v protihodnotě za tvůj život," vyhrožoval Lamiel tím sladkým hlasem, který ji vábil a přitom cítila, jak se obřadně sklonil níž a políbil její ňadro těmi popelavě tmavými rty.

„Říkal jsi jen...jídlo..." snažila se smlouvat a k její hrůze vnímala, jak přitisknuté dlaně k její kůži jedou od kolen po jejích stehnech velice pomalu nahoru, aniž by tomu mohla zabránit a braly sebou i látku košilky, která svádivě odhalovala ta ladná lýtka, jež se nyní dotýkala upírovy semišové tuniky.

 „Povím ti jednu věc Elzbet. Nerad slýchám o obchodě, zní to jako nějaké ohavné handlování kus za kus masa. A ty nic takového nejsi, nejsem ani otrokář i když jiní démoni k tomu mají blízko. Ne, to co děláš, děláš dobrovolně. Chtěla jsi ochranu i život a tak na oplátku něco musíš nabídnout," vysvětloval pomalým, klidným a studeným hlasem, když zvolna, beze spěchu vyhrnoval košili výš a výš jako by jí tím chtěl napovědět.

Po bílých lýtkách obnažil kulatá kolena, po nich půli hebkých stehen a stále to nemělo konce...

„Dohoda je přiléhavější, má Elzbet. Nečiním nic proti svému slovu, které jsem ti dal a pouze si beru, co je mé. Chceš mi snad říct, nebo dokonce přísahat, že je ti má blízkost odporná? Že jsi mnou znechucena, že tě nespalují mé dotyky a polibky? Nelži, vidím ti do duše," dodal tiše avšak důrazně. 

Ta slova zavířila kolem jako dozvuk ozvěny, která na ni nepřestávala ze všech stran doléhat.

Lamiel se ještě jednou sklonil, snad i klekl na jedno koleno a Elzbet zatajila dech, když se jeho hlava přiblížila k ní. Upír vyplázl dlouhý kmitavý jazyk podobný hadímu a jeho špičkou ženě přejel po husí kůži nad kolenem a víš na stehno. Olízl i druhé a přitom bavlněnou košilku vyhrnul ještě více nahoru, až její okraj zastavil kousek od klína, který ještě neobnažil. Stejně jako dárek, na který se neskutečně těšil ale dokázal se přinutit k trpělivosti.

Když konečně ochutnal po čem celých pět dní bažil, zvedl hlavu, vytřeštil veliké oči a Elzbet mohla spatřit, jak rozevřel nelidský chřtán, až se jí chtělo vykřiknout.

Vzápětí pustil její nohy, popadl zespodu obrovská prsa a pořádně s nimi zatřásl a požitkářsky zmáčkl, až jedna z bradavek uronila krůpěj mléka.

Ihned na to se rozevřenými ústy přitiskl k pravému těžkému ňadru, chytil ho do obou rukou, zcela ho kostnatými prsty obemkl a mačkal, aby uvolnil příval té životadárné tekutiny.

Ač by to pro mnohé vypadalo jako napadnutí, pro Elzbet to byla neskonalá úleva.

Bylo ho tolik a její holčička ho nemohla všechno vypít.

To napětí a tíha se postupně pozvolna vytrácelo.

Poslouchala Lamielovy vzdechy ze samé lačnosti, se kterou její prso pojal a sál, ostrými zuby se jemně nořil do tenké kůže jako by jí chtěl zabránit tomu se nedej bože odtáhnout  ale nebolelo to. 

Při jednom hrubším zatahání Elzbet hlasitě zasténala, byl to tak silný zážitek. Téměř nepopsatelné i nepochopitelné zároveň.

Cítila upírovy rty jak objímají její bradavku, chladné a vlhké, příjemné.

Téměř cítila jeho hmatatelný hlad s jakou chtivostí se pustil do svého díla. Jak polykal celé doušky toho bílého nektaru.

S každým dalším polknutím bylo pnutí v ňadrech příjemně menší. Byla to pro matku neskutečná úleva, zavřela oči a její obličej se lehce uvolnil, pootevřené rty měla lehce suché a občas po nich přejela jazykem, aby je navlhčila, ani si neuvědomila, že její vlastní ruce se samy přesunuly a nejen to. Zapletly se do Lamielových vlasů!

Bože, byly tak jemné, měkké jako hedvábí, klouzaly jí mezi prsty jako stříbrné nitě. Lehce do nich zatínala nehty a zase povolovala podle toho, jak moc ten démon sál. Venku hřmělo jako by to dokreslovalo celou strhující situaci mezi smrtelníkem a splozencem pekla ale to bylo to poslední čeho si Elzbet všímala.

Upírovy předlouhé stříbrné vlasy se rozprostřely po jejím těle, jako hádci se plazily po bělostných stehnech, jemně lechtaly a nepatrně šimraly jako chmýří bodláčí.

Lamielův obrovský hlad byl strašný, byl nenasytný jako vyhladovělá bestie, která se přišla bezostyšně nakrmit; kdyby Elzbet jen viděli její sousedé, upálili by ji za něco tak pohanského... 

Za oknem do světnice se míhaly blesky, mohl by za ním klidně stanout některý smrtelník a celý výjev sledovat. A co by jeho oči viděly?

Tak bizarní a necudnou, zhola rouhavou podívanou!

Lidé tohoto věku a místa se báli mít byť jen takové myšlenky, báli by se cokoli takového provést a přesto byly ve Svatyni odvážlivci, služebníci Mephista, Baala a Diabla.

Tajné zapovězené kulty skrývající se před lidmi uctívající pekelné pány. Přinášející oběti, pořádající rituály plné smilstva jaké by si tu nikdo nedokázal ani představit.

Ale kdo by nyní přišel, viděl by na zemi klečet nelidsky protáhlou, vyzáblou postavu v černém rouchu, jejíž dlouhé prsty připomínající ruce umrlce sápající se po ženiných gigantických plných prsech, které se do nich bořily jako do měkké a hedvábné bavlny, vychutnávají je každým dotykem.

Smrtelník by viděl, jak se ta prapodivná, nelidská bytost sklání, jak si nechává obrovské prso jako veliký šťavnatý plod spadat do úst a polyká je.

Zatímco Elzbet byla zaujata Lamielovou péčí, ten toho využil a odvedl tak její pozornost.

Pomaličku vyhrnul ženiny šaty, až na její boky a obnažil tmavě zarostlý klín. Bez varování do něj vnořil nejprve jeden, poté dva a nakonec dokonce tři své hubené prsty.

Šťavnatá pochva zamlaskala jako broskev, která si říkala o kousnutí.

Jakmile ji začal zkoumavě hladit a sytit se skrze prsty jejím horkem. Elzbet shlédla dolů a spatřila jen tu smrtelně bledou tvář, po níž přelétl záchvěv vzrušení, lačnosti a pobavení.

Bylo to zvrácené, vnímala jak se v ní jeho prsty pohybují, jak ji vyplňují, dva byly možná tak akorát ale tři víc než dost, nebylo tam ani kousíček volného místa. Roztahovaly se tam s každým pohybem ven a dovnitř, bylo nemožné si toho nevšímat.

Z ženiných rtů unikaly steny rozkoše, sama lehce prohnula boky, jak se Lamiel otíral o její vlhkost.

Nutilo ji to podlehnout tím pro ženu nejzvrácenějším způsobem.

Nenáviděla se a přitom nechtěla aby přestal.

„Vysaji celá tvá sladká, andělská prsa, jsou jako nebeské hody, na něž jsem nebyl pozván, jako plody andělů, které jsem si bezostyšně utrhl..." vydechl uchváceně, poté se zasmál a Elzbet viděla, jak prsty které byly před malou chviličkou uvnitř její svatyně nyní tou nasládlou vlhkostí obkroužily bradavku, na kterou se ihned přisál a zmučeně zamručel když ochutnal.

Zabořil obě ruce do jejího pravého obrovského ňadra a bez ohledu vsál největší kus co jen dokázal. Lamielovy rty žadonily a braly si víc a víc, až měl veliký nestvůrný chřtán plný,  v návalu euforie zaryl do té jemné kůže své ostré zuby, až se z ní vyřinuly krůpěje krve.

Byl to pro člověka hrozný pohled.

Upír ty potůčky rudé krve spolu s bílým nektarem, olízl jako nějaký zvrácený předkrm odspodu až k hrdlu a zase zpět, neschopen se nabažit jednoho i druhého.

Ta naléhavost v těch černých očích, zuřivý chtíč, z toho měla Elzbet největší strach že ji pohltí.

Lamielova touha po tom ji zničit, nasytit se, pohltit její bílou duši i tělo. Děsilo ji to a přesto nemohla vzdorovat. Měli dohodu a ta byla platná do té doby když mu dovolí co chce...

Jak Elzbet bezbranně seděla na tvrdé desce stolu zprvu jí to bralo dech, to olizování, ta starost, zaklonila hlavu a propnula lehce záda, čímž mu nevědomky obě ňadra ještě více vystavila. Vzal to jako výzvu.

Když však kousl do jejího ňadra, pocítila ostrou bolest a vykřikla do úderu hromu. Bolelo to ale konejšil ji chtíč ve vlastním klíně, nečekaná kombinace, vskutku.

Když ji však Lamiel náhle pustil ze svých spárů, neudržela rovnováhu a dopadla zády na desku stolu. Ty její ohnivé vlasy se po něm rozlily jako oheň.

Obě studnice mléka se tím nárazem krásně zavlnila, což neuniklo upírově pozornosti...

Zálibně si ji prohlédl.

Přes ty velké kopečky neviděla Elzbet nic a pak jak se na ni začal hrozivě pomalu sápat jako nějaká divoká šelma.

Obě démonovy paže se náhle objevily vedle ženina těla, stala se pod ním uvězněná.

Ležela na stole jako nějaká trofej, přestože to tak možná i bylo.

Oběť bylo příhodnější slovo.

Upírovo konání tomu ale odpovídalo: byl sice spíše vášnivý a vřelý nežli nepřátelský, avšak Elzbet nedokázala ani domyslet, jaké by to mělo následky, kdyby se zprotivila jeho vůli...

Cítila z něho přesně ten způsob autority, která sice a možná překvapivě na jeho démonickou krev ctí určité zákony či dohody, avšak jestliže by se je kdokoli snažil narušit, propadl by jeho strašnému hněvu a trestu.

Proto když se nad ni vzepnul, dlouhé šlachovité paže ukotvené jako ocelová lana podél Elzbetiných boků opřených o stůl, věděla, že musí hrát podle hry - podle jeho hry.

„Vezmu si tě. Vezmu si tě... celou," dodal démon šeptem, ale přeci tak pronikavě aby ji to znělo stále v hlavě, neboť si uvědomila, že smilstvo bude dovršeno s jejím nebo bez jejího souhlasu.

Nejen že nakrmí bestii, ba co hůř, démona, ale dá mu i to poslední, své lůno.

Lamiel si olízl své plné černé rty nad tou čekající hostinou, která se mu tak velkoryse nabízela. Elzbet náhle vykřikla když ji popadl oběma rukama pod stehny a zaryl samou nedočkavostí do té něžné hladké kůže špice dlouhých nehtů, až jí z ranek vytryskly krůpěje čerstvé krve.

Když znovu spatřil a cítil krev, vycenil ostré zuby, které jako by se při ženině upřeném pohledu skutečně prodlužovaly a činily z něho větší stvůru...

Elzbet zároveň vnímala jak třebaže děsivě překrásná tvář nabývala ještě ostřejších rysů. Špičatá brada se protáhla dolů, uši se taktéž elegantně zašpičatily oči se zdály snad ještě zvětší, až připomínaly oči obrovského netopýra, snad trochu i dravce. Nehty na rukou se nyní proměnily v opravdové černé drápy...

Jakmile se rychle podívala zpátky, upírův vzhled se začal měnit v něco ještě děsivějšího než předtím. Elzbet se posunula dopředu ale ty oči ji varovaly, že to by dělat neměla, zvláště když byly ty ostré drápy tak nebezpečně blízko jejímu tělu.

Lamiel pustil její rozechvělá stehna a natlačil se mezi ně, aby cítil to horko z jejího odhaleného klínu, nyní už ho stálo neskutečné úsilí nepodlehnout čisté nespoutané brutalitě.

Zvedl ruce a drápy se ztěžka zaryly do dřeva stolu, jednou paží se však k jejímu děsu a napětí začal obnažovat. Zpod černé tuniky se objevilo něco nelidského, tlustý penis plný černých žil, jež viděla ve chvilkovém záblesku.

Lamiel se démonicky ušklíbl od ucha k uchu, děsivý od pohledu k nepoznání. Elzbet se už nadechovala k něčemu, čeho by později litovala ale jeho tělo se na ni sneslo jako černý mrak.

Ihned udusila v hrdle vše co měla na jazyku když ucítila jeho dech na svých rtech.

Ta ďábelská stvůra využila jejího strachu a učinila první tah.

V nestřežený moment naplnil její rozevřenou pochvu a vnořil do ní svůj pyj, až nadoraz...

Elzbet rychle vyděšeně dýchala, ňadra se jí tím způsobem lehce zhoupla při každém nádechu ale to ani nevnímala, zato co cítila byla hrůza. Čirá nefalšovaná hrůza deroucí se na povrch společně s výkřikem.

Celé tělo se jí třáslo, chtěla dát nohy k sobě ale nešlo to. Démon stál těsně u stolu a nebyla ani žádná možnost se zakrýt.

Beznadějné. NEMOŽNÉ.

Elzbet pootevřela rty, chtěla křičet, volat o pomoc, pohled jí dokonce sklouzl k okenicím ale kdo by byl v bouři asi venku? Než se však stačila vzpamatovat, náhle byly spojeni jako muž a žena v něčem co se ani nedalo popsat jako milování spíše podrobení.

Byla to oběť. Ano oběť za vesnici, opakovala si.

Z jejího labutího hrdla ne neunikl výkřik ale tichý sten. Než nad vším však stačila přemýšlet, uslyšela hrdelní výsměšné: „ššš..."


 

Ve vesnici začínají problémy a bude to ještě horší a do toho ještě Lamielova návštěva. Chudák Elzbet, jak se s tím vyrovná, co bude dělat?


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 24. 07. 2017 - 19:36 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.