Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 1 - Jeskyně

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 1

Jeskyně

 

Kdo by řekl, že to bude všechno tak hrozně složité.

Cesta, po které Elgwyn běžela ve svých kožených nízkých botkách, byl jeden z těch drsnějších lesnatých terénů, při kterém jste se pěkně zadýchali.

Stromy byly blízko u sebe a poskytovaly jen malý přehled o tom, co bude za dalším kopcem, další skálou a další vyvýšeninou, navíc se dívce bořily nohy do měkkého bláta, které zachycovalo její stopy pro skřety v jejích patách. 

Kdyby nebyla slušně vychovaná, začala by klít jako kdejaký zpustlý trpaslík v krčmě s vousy až na břicho. Nyní od toho nebyla daleko. Poháněla ji zoufalá touha žít, či spíše přežít. Měla ale vůbec šanci proti skupince té Morgulské špíny, která se usadila v Dol Gulduru?

Příště si zase bude chtít zkrátit cestu přes Temný hvozd, to určitě, hezky si to obejde podél Mlžných hor na sever. Tuhle hloupost už nikdy více neudělá, pokud k tomu bude mít příležitost.

Okolím se ozval nepříjemný sykot vzduchu, z čehož Elgwyn naskočila husí kůže. Kolem ní těsně proletěl šíp s černým krkavčím a sytě zeleným peřím a jen taktak minul její bok.

Zabodl se hned do vedlejšího kmenu urostlého buku. 

Elgwyn potlačila výkřik a ještě přidala na tempu. Svírala v prstech svou urousanou spodničku a hnědo smetanovou sukni, aby jí nebránily v běhu a snažila se do plic nahnat co nejvíce potřebného vzduchu.

Kolem proletěly další šípy a za jejími zády se ozvaly nadávky, kterým nechtěla ani rozumět. Věděla však, že ji ti zabijáci nenechají jen tak jít, na to byla příliš hezká.

Nikdy se sice svou pohlednou porcelánovou tvářičkou na nikoho nepovyšovala, protože lidé stárli daleko dříve než-li elfové a proto jejich přednosti odkvétaly jako růže ale teď by raději byla dost ošklivá na to, aby ji ti ďáblové Středozemě nechali na pokoji.

Elgwyn se soustředila a šplhala do kopce, až na vrcholu se skřetům na chvíli ztratila.

Kde byla stráž Temného hvozdu, když ji člověk potřeboval! Ale elfové o ni buď věděli a odmítli jí pomoci nebo co bylo pravděpodobnější, v těchto končinách nikdo nebyl. Na to také předtím spoléhala, než se vydala na cestu do Jezerního města za svými příbuznými. Teď už tam nejspíše nikdy nedorazí.

Elgwyn zatnula zuby a udýchaná se vrhla z kopce. Náhle zakopla o vystouplý kořen v trávě a skutálela se dolů, dokud se nezarazila o pařez. Rychle vstala, popadla svou plátěnou tašku a sama se divila, že nemá nic zlomeného, možná jen modřiny, které se za pár hodin vybarví do fialova. Ještě že nebyla kost a kůže jinak by to bylo horší. Jen kotník trochu bolel ale na ten nebyl čas. Rusovláska se rychle ohlédla ale skřetům zřejmě trvalo než se vyškrábou nahoru, přeci jen byli těžkopádnější.

Kořist se jim ztratila mezi stromy a skalnatými výčnělky. Další půlhodinu už po ní nikdo nestřelil ale ona věděla, že ji sledují, štvou ji jako zvěř, dokud jí nedojdou síly a ona nepadne vysílením na kolena. Pak ji vezmou zpátky, potrestají, možná uříznou nějaký ten prst, pohrajou si s ní, znásilní a nakonec i prodají nebo odvezou do Gundabadu jako otroka.

Byli to však jen děsivé zvěsti, kterými ji ve vesnici lidé děsili jako dítě ale nyní jistě ty báchorky nebyly daleko od pravdy.

Náhle před sebou Elgwyn uviděla ústí jeskyně. Čněla mezi obrovskými stromy do prostoru, zapomenutá a porostlá křovisky. Mohla by se tam ukrýt nebo pokud je tam průlez, mohla projít na druhou stranu a své náhončí setřást.

Dlouho se nerozmýšlela. Popadla jen dva dlouhé klacky na zemi a vklouzla dovnitř.

Otvor byl poměrně malý, musela se sklonit, dál než pár metrů nedohlédla. Natáhla tedy ruku a pomocí konců klacků zjišťovala co je před ní. Co kdyby tam byla propast? Spadla by tam a nikdo nikdy by o ní neslyšel.

Náhle za sebou uslyšela šelest a pak jak se někdo s někým dohaduje zvláštní hlubokou řečí. To museli být skřeti ale nejspíše odmítali do jeskyně jít.

Elgwyn se radovala a oddechla si, když slyšela své pronásledovatele se hádat mezi sebou v jejich odporném rodném jazyce, který naháněl husí kůži. Dívka se proto raději posunovala dál, prostor se pomalu rozšiřoval, dokud v něm nestála vzpřímeně. Bláto na botkách postupně uschlo a přestalo se lepit k hornatému povrchu.

Elgwyn se na chvíli zastavila, aby si odpočinula, možná bude lepší jít dál než tu čekat, dokud to skřety neomrzí a nedojdou si pro ni. Raději tedy pokračovala, držela se u jedné strany, prsty přitisknuté k chladné skále, aby věděla kde končí a klacky mapovala terén, zda tam není propadliště. Několikrát zavadila o nějakou pavučinu připomínající zaprášený koberec, léty protkaný malými pavoučky. Otřásla se odporem ale pořád lepší než mít ve svém těle tucet šípů.

Pomalu s bušícím srdcem vdechovala pach plísně, vody i hniloby a také slabý pach mrtvé zvěře.

Protože tmy bylo více a více a denního světla už bylo mizivé množství, rozdělala ze svých zásob pochodeň a prosvítila onu chodbu i přilehlé prostory...

Vzala ze své tašky náhradní spodničku a omotala ji kolem klacků, poté vytáhla skleničku s bylinným vonným olejem, která se jen velkou náhodou při pádech nerozbila a vylila ji poslepu na své dílo. Pak už jen vytáhla křesadlo a zapálila louč.

Když plamen zaplanul a světlo osvětlilo okolní tmavý kámen, kdesi daleko před ní se ozval podivný zvuk, jakoby čehosi křehkého...nevěnovala mu ale moc pozornosti, protože ji zaujala stříbřitá vlákna pavučinek, která se rozprostírala celou tmavou chodbou jako drahá Gondolinská krajka...

Střídavě tu zahlédla kousky netopýrů a drobných zvířat, co uvízla v husté síti...

Jinde to zas vypadalo, že tu jsou i kousky ošacení, i když po lidských ostatcích tu nebylo ani památky...

Cesta se snižovala více pod zem, jak klesala, cítila chlad na svých odhalených pažích, jelikož plášť ztratila, když ji skřeti zajali a její šaty byly příliš tenké a tak se chvěla zimou, na kterou si postupně musela zvyknout. Jak však Elgwyn věnovala pozornost cestě před sebou, náhle na něco stoupla a to nepříjemně prasklo jako když zlomíte něco velice křehkého.

Dívka uskočila stranou a oddechla si. Byla to jen kostra, žebra nějakého zvířete na které šlápla. Srna nebo jelen, který se sem zatoulal a už nenašel cestu zpět.

Z pomyšlení, že by dopadla stejně, jí bylo hrozně a tak pokračovala, až se náhle jeskyně rozšířila do obrovské místnosti.

Elgwyn nedohlédla na žádnou stranu, byla to opravdu obrovská síň jako postavená pro Valar na ostrově Valinor. Ale zde nebyly žádné poklady, žádná okna s barevnými sklíčky, rozmanité zpěvy ani stříbrné koberce jen skličující tma.

Zde by spíše viděla Melkorovo vězení, ten by se sem se vší svou špatností jistě vešel.

Co ji ale překvapilo, byly gigantické sloupy, silné a rovné jako kmeny stromů čnící vzhůru k nebi jako by celou jeskyni podpíraly na rozměrných pilířích.

Pravidelně se od sebe rozestupovaly každých několik metrů. Elgwyn zvedla pochodeň nad hlavu, kam jen dosáhla ale světlo ani ke stropu nedošlo, možná že to bylo vysoké jako hrad nebo dva.

Snad to tu v dávných dobách vyhloubili trpaslíci, ti se pyšnili uměním dolovat kámen a drahokami, stavět velké síně svýma ztepilýma rukama.

Elgwyn pomalu přistoupila k jednomu z oněch sloupů, byl jemně opracovaný, tmavě šedý s lesklými kamínky ale byl to jen odlesk horniny, když na něj dopadlo světlo louče. Žádný drahý kámen to k jejímu zklamání nebyl.

Prach na hornaté zemi napovídal, že tu nikdo jistě zřejmě není. Bylo to tu opuštěné možná celé věky ale nebyla to tak docela pravda.

V té nejčernější temnotě kam životadárné světlo svými prstíky nedosáhlo, se rozprostíraly sítě, silné a bílé pečlivě tkané po celé dlouhé roky. Natažené od sloupu ke sloupu jako malířská plátna, či spíše posmrtné rubáše.

To co tam číhalo by Elgwyn rozhodně vědět nechtěla ale už ve chvíli, kdy vstoupila dovnitř, ji pozorovaly desítky citlivých hladových očí.

Zákeřných krvelačných očí usazených ve chlupatých tělech, které se uměly velice rychle a hlavně tiše pohybovat. Některé byly velké jako skleněná kulička, jiné jako pěst a ti větší jako kupka sena. Byla to celá armáda.

Tiše se plížila v noci ven a tkala své tapisérie v Temném hvozdu a poté se zase s ránem vracela pod zem.

Takto pavouci jen čekali, co bude vetřelec dělat a přitom jim kapaly sliny a šeptali si.

„Čerstvé masíčko. Lidská samička..."

„Chutné ručičky a šťavnatá stehýnka..."

„Hloupá holčička, moc hloupá..."

Několik těch vícenohých bytostí vycenilo ostré zuby a sklouzlo po své síti o trochu níž.

Byly to veskrze zlé a ohavné bytosti stvořené děsivou starou magií, která poháněla jejich těla i myšlenky a co nejvíce nesnášeli bylo světlo, to prokleté bílé cosi co je oslepovalo, proto se neodvážili přiblížit a Elgwyn byla zatím v bezpečí a nevědomosti.

Sloupy okolo byly vskutku obrovské...oproti ostatním kamenům a skalám neobvykle hladké jako mramor, jako by byl jejich povrch ze sametu...i přes neutěšenou situaci se jí zamlouvalo se takového sloupu dotknout a doufat, že se věkem nezhroutí.

Možná že by takovou stavbu a podobné dílo mohl mít na svědomí člověk...a člověk by na takovém místě znamenal naději...

Nevěděla ale, že oči nejbližšího člověka jsou odsud opravdu na míle daleko...

Elgwyn cítila po těle čím dál větší chlad, i když ji sloupy na omak připadaly téměř hřejivé...

Z místnosti prostupoval chlad jako by se tu zastavil čas.

Musel to být kdysi nějaký královský sál. Ale čí? Nevěděla o žádné pověsti v těchto místech.

Zrzka šla odvážně dál mezi sloupy, cítila se tak malá a nepatrná jako drobný mraveneček na velkém javorovém listu, dokonce kdyby chtěla nějaký sloup obejmout, nespojila by při jeho síle vzadu ruce k sobě.

„Je tu někdo?..." zavolala v naději ale slyšela jen svou ozvěnu a vlastní kroky.

Dívce se znovu nad hlavou ozval onen trochu skleněný a křehký zvuk...snažila se tím směrem znovu posvítit pochodní, ale opět bez úspěchu...

Nic temnotu nahoře neprosvítilo.

Elgwyn cítila, že je něco nablízku. Cítila očekávání, strach a zvědavost zároveň...

Možná nějaké zatoulané zvíře, veverka, která si tu udělala hnízdo. Když pořádně natáhla uši zaslechla nějaké cupitání ale netušila z jakého směru. Všude byla stále stejná skličující temnota a tak šla stále rovně, zda tam nebude nějaká další chodba na druhou stranu jeskyně. Jen litovala toho, že nemá žádnou zbraň jen pochodeň ale toho se zvěř také bála.

Tam před ní byla znovu jen pevná zeď, jeskyně zde končila, žádná další viditelná chodba odtud nevedla, byla tedy tak trochu v pasti, pomyslela si...

Ještě to ale nevzdávala a rozhlížela se kolem...Kdo by byl tak hloupý, aby udělal jen jeden východ?

Dívka se tedy vydala na jinou stranu a zde konečně něco objevila.

U jednoho z výklenků našla podivný oblý kámen, který připomínal šestiúhelník...široký byl zhruba na délku lidské postavy a vysoký mohl být něco přes půl metru. To tu nemohlo být jen tak.

Vypadalo to jako oltář či tak podobně...jeho účel se neodvažovala odhadovat...

To tiché cupitání se znovu prohnalo kolem ale pokud to bylo zvíře, muselo to být za kruhem světla kam nedohlédla. Možná krysy, které lákaly kosti a zahynulá zvěř. To bude ono.

Ale jestli je toto obětiště, komu se tedy dávaly oběti? Ta otázka ji znepokojila a raději se jednou rukou objala kvůli chladu, který jí přejel po páteři.

Před tím zvláštním oltářem byly i schody na toto vyvýšené místo. A za ním...pochodeň pohladila svou zlatou září obrovské dvě sochy čehosi, co připomínalo ze všeho nejvíce pavouka.

Byly k nerozeznání podobné a strašlivé. Kámen byl krásně opracovaný zachycující i mužské rysy v obličeji. Pohledná tvář a ryze mužský trup, zato zbytek těla mělo čtyři dlouhé nohy zakončené do bodců se zlatými ozdobami. Opravdu děsivý pohled, který jste rozhodně nečekali. A mezi těmito dvěma sochami byly velké dveře nebo brána?

Ale Elgwyn to tak vystrašilo, že jí spadla pochodeň na zem. Musela se pro ni znovu sehnout.

Sotva se ohnula pro oheň, která už měla svůj čas skoro za sebou, jako by zachytila neslyšný pohyb těch dvou neznámých tajuplných soch... 

Možná si však s ní pohrávaly jen stíny a únava.

To ale přece není možné, pomyslela si...sotva ale zvedla oči a ruku s nataženou loučí, aby se podívala znovu, něco jí silně sevřelo za oba boky...

To něco si ji chtělo přitáhnout a ona se začala ohánět na obě strany. Cítila se jako v pasti, když ji ruce stiskly silněji a černé drápy se jí zaryly přes látku bolestivě do kůže, jakmile se chtěla vysmeknout. Zaječela.

„Pusť mě!" vykřikla, až to rezonovalo celým prostorem a ozvěna se nesla jako vlna dál a dál.

Násilník ji však hrubě hodil na zem, až pochodeň zapraskala a znovu jí vypadla z ruky.

Elgwyn se rychle ohlédla, nad ní stál rozkročený skřet se svou oholenou lebkou, popelavě šedou kůží, pomalovanou bílými válečnými barvami a pas mu zahalovala jen rouška a pás s noži přes hruď. Jeden rychle vytáhl a držel ho varovně ve své pazouře. 

Jeho černé oči se do ní zabodávaly jako dýky, zato tvář mu zdobil podlý úsměv lovce, který našel svou kořist.

Tak přeci jen se jeden z těch tyranů odvážil ji sledovat...

Dívka chtěla utéct nebo se alespoň odplazit, dosáhnout na pochodeň a mít ji jako zbraň, ale bojovník byl rychlejší. Hrábl po ní, klekl si na kolena a lehce ji přisedl, aby neměla šanci úniku.

Dívce se sevřelo hrdlo hrůzou. Často slýchala o krutosti skřetů. Většinou jen z doslechu, neboť dívek, které dokázaly uniknout z jejich zajetí bylo jen pár. To co vyprávěly, tedy pokud nepřišly díky prožitým hrůzám o rozum a nestaly se z nich jen oživlé mrtvoly, rozhodně nebylo pro slabé povahy a Elgwyn toho zažila dost na to aby věděla, že nelhaly. Příběhy byly tak děsivé, že jim nejprve odmítala uvěřit ale to co viděla ji přesvědčilo. Její mysl nechtěla připustit, že by se někdy mohlo něco takového stát a zvláště jí, jenže teď to bylo jako by ji od toho dělil tenký papír, který se lehce nožem rozřízne na dvě poloviny.

Nyní se měla stát nechtěnou hrdinkou jednoho z těch zvrácených příběhů.

Ne to nedopustí, křičela její mysl. Raději ať ji hned zabije.

Elgwyn sebrala všechnu svou sílu a pokusila se uniknout. Vrazila rukama do jeho nahé hrudi, tím trhnutím skřeta zaskočila a jeho tělo zavrávoralo a padlo na ni.

Ostrý nůž mu vylétl z ruky a odkutálel se stranou. Skřet něco zavrčel a sáhl po ní dolů, aby ji znovu uzemnil ale ona se nenechala a zahryzla své zuby do jeho nechutného, nemytého těla. Zároveň do něho zaryla své nehty co nejvíce mohla. Na jeho paži se objevily krvavé půlměsíčky.

Skřet zavyl bolestí. Jeho ohavný obličej se zkřivil zlostí a oči sršely nenávistí. Dívka si právě podepsala ortel smrti. Došla mu trpělivost.

Elgwyn sebou prudce škubla stranou. Podařilo se jí na chvilku dostat z jeho sevření. Překulila se a po kolenou se snažila dostat od něho k louči.

Již se chtěla narovnat, když ten bastard zachytil lem jejích šatů a prudce ji strhl k zemi až látka  slyšitelně zapraskala.

Elgwyn nevěděla co je horší, zda bolest jejího těla a poškrábaných kolenou od hrbolaté země nebo strach z toho co bude následovat.

„Lat rabê!" zařval vztekle ve svém jazyce.

Silné paže pustily její šaty, dokud nebyla na dosah a chytily ji za nohu. Přitahoval ji jedním pohybem k sobě. Smýkala se bezmocně po zemi ale nebylo to nic platné. Šaty se Elgwyn při tom roztrhly a odhalily kus poškrábaného lýtka, do kterého zatínal skřet drápy.

Ten špinavec ji přitáhl k sobě a znovu se na ní obkročmo posadil. Byl vzteky bez sebe. Několikrát ji udeřil do tváře a přitom něco vykřikoval jako domorodec.

Lichotky to rozhodně nebyly a bolelo to příšerně.

Elgwyn pootočila hlavu, snažila se přes to všechno vzpamatovat.

Skřet vytáhl z pouzdra druhý nůž a přitiskl ho na její hrdlo dost těsně, aby věděla že nežertuje.

Dívčino srdce bilo jako o život když musela zaklonit hlavu k temnotě nad sebou. Odevzdaně čekala, kdy ji podřízne, zatímco se třásla.

Skřet se však na poslední chvíli trochu uklidnil když viděl její poddajnost. Zřejmě ho napadlo něco jiného co s dívkou udělá, než že tu jen nechá její mrtvolu.

Nůž se trochu odlepil od kůže a trochu pozvedl, natočil, dotýkal se dívčina hrdla jen svou ostrou špičkou. Pak nůž začal postupovat dolů, přičemž za sebou zanechával kapičky krve v místech, kde pronikl kůží.

Bylo to neskutečně pomalé a on ji takto mučil za to, co mu provedla.

Trvalo to strašně dlouho. Nůž pomalu zvolna postupoval než dorazil mezi její ňadra a zajel trochu pod látku šatů. Pak následovalo prudké trhnutí. 

Výstřih se trochu zvětšil ale naštěstí se látka neroztrhla úplně.

I když bylo skřetovo vzrušení viditelné a on odložil nůž mimo její dosah a vzal do svých pracek obě ňadra a silně je stiskl.

Elgwyn vřískala bolestí při jeho nešetrné péči.

Bojovníkovi se to evidentně zamlouvalo, neboť dívka pocítila jeho ztopořený úd na svém břiše jak na ni obkročmo seděl. 

Skřet zatínal své špinavé olámané nehty do její kůže i přes pevnou bavlnu. Dívka prožívala agonii bolesti. Bylo to nekonečné, až po chvíli konečně mučení přestalo a skřet slezl z jejího těla. Začal jí vyhrnovat šaty i spodničku a něco si u toho mumlat.

Elgwyn pochopila, že utrpení bude pokračovat. Instinktivně mu začala trhat sukni z jeho rukou, co jiného jí zbývalo.

To se ale skřetovi nelíbilo a odrazil jí ruce do strany.

„Ne. Ne. Prosím, ne,” kvílela bezmocná dívka a její tělo propadalo čiré panice z toho, co přijde.

Skřet se drze natlačil mezi její nohy a strhl si svou bederní roušku. Jeho bojovně vztyčený pyj byl připraven v celé hrůzné kráse. 

Louč opodál zapraskala jako by se kolem prohnal vítr ale nic se ve skutečnosti nepohnulo. Jen neproniknutelnou tmou sledovalo tisíce očí napínavý boj pod sebou z té výše.

Pavoučí těla napjatě a hlavně hladově čekala, dokud louč nezhasne, pak nastane jejich čas. Takto jak plamen pomalu umíral, se přibližovali kousek po kousku. Do té doby se sytili jen emocemi naplněným vzduchem a sladkým strachem, dívčin boj podněcoval jejich chuť po lidském i skřetím mase.

Démoni nebyli vybíraví a lidské maso bylo křehké a šťavnaté, lepší než hloupá zvěřina, kterou rychle usmrtí svým jedem.

Elgwyn neměla žádnou zbraň, jen své holé ruce. Vymrštila se do sedu, natáhla paže a zasekla nehty do skřetovy tváře, jak nejvíce mohla. Než však její paže prudkým pohybem chytil, po tváři mu stékala horká krev.

V očích se mu zračilo šílenství a všechna Sauronova zloba. Morgul něco zařval, jistě ji nazýval všemi odpornými jmény jaké lze ve Středozemi najít a prudce přesunul své ruce k jejímu krku a začal škrtit.

Dívka lapala po dechu a jak se nad ní ten zmetek nakláněl, přitiskl se svým penisem k jejímu klínu.

Elgwyn se zamlžily oči, jak se jí nedostávalo vzduchu, snažila se ty tmavé ruce od sebe odtáhnout ale čím víc se skřet opíral s tiskl ji k zemi, tím to bylo horší.

Náhle se něco tmou přikradlo za jeho záda, ani jeden to nestačil zpozorovat a doslova ho to z ní servalo.

Dívka začala kašlat a rychle se nadechovat, hlava se jí točila, krk bolel a vůbec nekladla odpor, když ji něco vzalo ze země, vyzdvihlo a objalo ji to pod ňadry jako když dítě drží hadrovou panenku.

Přitisklo si ji to k sobě, až když se lépe rozkoukala a zaostřila na celou scénu, poznala v šeru děsivou postavu, která teď držela skřeta jednou rukou pod krkem půl metru nad zemí.

„Jak se opovažuješ proniknout do naší říše a ukázat svou tvář našemu pánovi? Ty i ostatní špína sem máte vstup zakázán, víš co tě teď za neuposlechnutí čeká." 

Elgwyn hleděla na siluetu čehosi ohavného, co by snad nedokázala vymyslet ani její bujná noční můra. 

Pár metrů od ní se nacházel tvor s bledou kůží, který by se vyrovnal kdejakému statnému muži, paže měl šlachovité, stejně tak obnaženou hruď, do tváře mu přesně neviděla přes jeho dlouhé černé vlasy, zato ten nejhorší pohled byl na jeho dolní pavoučí polovinu těla.

Dívce vyprchala všechna barva z tváře, plíce ji bolely od toho, jak ji ten skřetí bastard mučil a když chtěla nepozorovaně zmizet, aby se ještě zachránila, zjistila že nemůže, jelikož se ani palci nedotýkala země. 

Kolem jejího pasu byly překřížené dvě silné mužské ruce. Takže ani ona neujde svému trestu, pomyslela si zděšeně. Z tohohle už se nevyhrabe.

Mezi tím tvor před ní pokračoval, zatímco se skřet snažil nějak hájit ale jí to připadalo jako směsice zvuků a chrčení. 

Jeho nahé tělo se houpalo ve vzduchu jako v oprátce, dokud ho ten pavoučí strážce nehodil za hranici světla do tmy jako by ho milosrdně nechal jít.

Elgwyn uslyšela tuhý náraz jako když na zem spadne pytel obilí a pak výkřik zděšení a neskutečné bolesti, jak se do něho začaly zakusovat pavoučí zuby a odtrhávat mu maso od kostí. S tím započali svou dlouho očekávanou hostinu.

Ona ale nic neviděla, jen zírala do temnoty a kousala si spodní ret, to co číhalo tam za světlem neměla ani tušení. 

Měla také nutkání se ohlédnout, kdo ji to vlastně drží, stejně tak se bála.

Jakmile se pavoukovec vypořádal s narušitelem podzemní říše, obrátil se k ní čelem a přišel blíž, jeho čtyři nohy se míhaly v dokonalé souhře a ji napadlo, že kdyby chtěl, musel být neskutečně rychlý.

K Elgwynině ještě většímu zděšení louč na zemi rychle dohasínala a kruh světla se stále zmenšoval.

Obrovský pavouk se přiblížil do dívčiny bezprostřední blízkosti, tyčil se nad ní a jeho tvář byla jako vytesaná z kamene, jaksi chladná a prázdná bez emocí. Jemná a přitom přísná, neústupná, taková, se kterou se nedalo smlouvat. Podplatit ji ani uprosit.

„Co uděláme s tebou smrtelnice," pronesl vážným tázavým hlasem, až se celá rozechvěla. Dívka si až teď uvědomila, že je před tím démonem bezbranná.

Látka na její hrudi byla lehce rozříznuta a sukně dole na boku natržena.

„Tak hezká tvář, bylo by jí škoda, lidé jsou tak křehcí, lehce se vzdávají a nemají ducha," přemítal démon nahlas a natáhl svou paži k ní. Elgwyn se pokusila odtáhnout, ale o to více se přitiskla zády k tomu, co ji držel.

Konečky prstů se dotkl linky její brady a palcem sjel po krku, setřel tak krev z rány po noži, kde ji skřet řízl. Jako by ho ta barva hypnotizovala a uchvacovala zároveň, zvláště, když měl sám oči jako dva rubíny. Jako dvě hluboké studny plné krve.

Elgwyn byla tak šokovaná, že se nevzmohla na odpor. Naštěstí jeho prst se zastavil nad dekoltem a pak ho přiblížil ke své tváři a olízl krev z ukazováčku.

Dívka zkřivila tvář nechutí. 

„Mohli bychom tě předhodit pánovým služebníkům, bylo by to velice lehké, zábavné..." kývl hlavou kamsi za sebe, kde už doznívalo jen skřetovo chrčení a úpění. Co se s ním ale stalo dívka nevěděla.

„Ne prosím, nic jsem neudělala, nechtěla jsem sem přijít, byla jsem sem zahnána, neubližujte mi, prosím, chci jen za svými příbuznými," začala šeptat a její rty se chaoticky pohybovaly jako by šeptaly nějakou modlitbu.

V tom se v kruhu světla něco objevilo. Plazilo se to po zemi a zvedalo to napůl ohlodanou zakrvácenou ruku směrem k nim. To co před chvílí bývalo skřetem se teď po pár chvílích proměnilo v něco ohavného téměř k nepoznání.

Visela z něho kůže, seškvařené maso nasáklé pavoučím jedem bobtnalo ve velké boláky jako by měl pod kůží žhavou lávu, která ho zevnitř rozpouštěla. Byla to hrozná smrt plná bolesti a na tom všem hodovali pavouci. Desítky černých těl se zakusovalo a nenažraně rvalo maso z kostí.

Elgwyn vytřeštila oči a zaječela, odvrátila tvář stranou a celá se roztřásla. 

Nechtěla dopadnout jako on. Nyní už měla dokonalou představu toho, co mohlo být v temnotě za oponou světla.

Démon před ní však stále sledoval její tvář, co se dělo za ním ho pranic nezajímalo. Líbil se mu její strach. 

„Máš krásný hlas," konstatoval bez emocí její křik, „náš pán Melór má rád ženský zpěv. Mohla bys ho potěšit písní. Ale je jen na něm, zda ušetří tvůj život. Snad by byl spokojen i s jinými výsadami lidské dítě, tvé tělo je silné a plné života," odvětil téměř škodolibě, když pohledem ocenil její schránku.

Znovu se dotkl dívčiny tváře a rukou sjel na rozechvělou bradu a pak prstem putoval po krku, až na cestičku mezi její ňadra. Náhle změnil směr a strážcova dlaň zakryla celé její kypré ňadro.

Elgwyn zaúpěla na ten náhlý chlad, bradavka jí ztuhla a vtiskla se démonovi do dlaně.

Pavouk spokojeně prso lehce zmáčkl, obkroužil jej a sjel po jejím boku na stehno skryté pod šaty.

Na jeho tváři nebyl znát žádný výraz a právě to bylo děsivé. Nevěděla co chce dělat. Ona nechtěla mít se zrůdami nic společného. 

Zkoumal ji čistě ze zvědavosti? Nebo to mělo nějaký účel? Nakonec se beze spěchu dostal pod její sukni a stiskl to mléčné poddajné stehno.

Elgwyn sebou trhla, chtěla dát nohy k sobě ale bylo pozdě. Pavoukova mužská ruka se přiblížila k jejímu klínu a pak na něho přitiskl dlaň. Osahával ho prsty, zkoumal každý záhyb jako nějaký léčitel, dokud nepronikl jedním prstem hladce dovnitř. Dívka se prohnula v zádech a vykřikla v odpověď na takový nečekaný vpád. 

Paže kolem jejích žeber se ještě více sevřely.

Dívka cítila, jak se v jejím klíně jeho prst hýbe. Jako by uvnitř ní cosi hledal, nezajímala ho vlhkost, těsnost ani její odpor ale to na co narazil. Dívka byla nevinná a to mu stačilo. Nic víc vědět nechtěl, stáhl svůj prst ven a naposled ji pohladil po klíně, než stáhl ruku zpátky k sobě.

Elgwyn byla bez dechu, nechápala co to má znamenat, jako by ten bastard s osmi nohama oceňoval zvíře, byla snad nějaká chovná klisna? Bylo to ostudné a urážlivé. Kdyby nebyla tak vyděšená, hořel by v ní vztek.

Se smrtelným skřetem by mohla bojovat ale kdo ví, co byli tito tvorové zač a zda měli nějaké slabiny. Ona žádné neviděla. 

„Prosím pusťte mě, už sem nikdy nepřijdu, nebudu vás rušit, já..." koktala, když se k ní strážce jeskyně hrozivě naklonil.

„To sis měla rozmyslet dřív, než jsi sem vstoupila hlupačko, věř mi, že budeš ještě vzpomínat na to, že jsi neskončila jako on," zašeptal proti jejímu krku a ona dobře věděla, co tím myslel...


 

Jako faninka J.R.Tolkiena a jeho světa jsem stvořila tuto pár kapitolovou povídku když jsem se nudila. Uvidíme ještě jak přesně to bude pokračovat ale nechte se překvapit, nebude chybět, napětí a erotika v hojné míře :-)

Jen poznámka, pavoučí strážci vypadají jako jejich pán Melór ale rozdíl je, že mají černé vlasy, Melór bílé. Ale ten se nám ukáže až později.

Děj je jinak zasazen zhruba když pavouci v Hobitovi napadají Temný hvozd.

 

Elgwyniny šaty: 

http://www.ourstories.cz/gallery/f4952ff87b760d0587f9a7b7dd7fc975.jpg

Melór: http://www.ourstories.cz/gallery/Melor.jpg


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 15. 07. 2017 - 21:50 | Rubrika: Spider web





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.