Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

2. Věčný hlad

Kapitola 2

Věčný hlad

 

Proboha co by mu měla dát? Čím nakrmit, nebo spíše čím se živil?

Její krev? Pochutná si na té železité pachuti?

Maso? Bude ho žvýkat těmi špičatými zuby? Snad bude alespoň dost tuhá, pomyslela si.

Nebo si vezme nějakou neviditelnou energickou esenci kterou z ní vysaje?

Duši?

Vír myšlenek naplnil její hlavu k prasknutí a začala ji z toho bolet.

Než se však Elzbet nadála, ty kostnaté dlouhé prsty potažené kůží se omotaly kolem jejího zápěstí dost pevně, aby se nevykroutila ale ne tak aby jí ublížily. Byla to menší ukázka jeho síly, kterou pocítila a spolu s tím démonickým úsměvem a děsivě černýma očima to byla situace, kde by se jakákoliv žena nechtěla ocitnout.

Upír mírně naklonil hlavu na stranu, čekal na nějaký protest nebo křik a přitom sklouzl pohledem na její kyprá ňadra zvláště na jedno, ze kterého stekla kapka bílého mléka.

Elzbet se však nepokusila tomu stisku vytrhnout věděla dopředu, že by to byl marný pokus, musela ukázat, že z něho strach nemá i když to byl neskutečně těžký úkol a nevěděla zda ho zvládne. Zahalila si proto volnou rukou cípy košile, aby skryla svou nahotu a pomalu zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„Nic takového neudělám," ohradila se Elzbet a věnovala tomu tvorovi temnot zamračení plné nesouhlasu.

Démon si mírně skousl spodní ret mezi zuby téměř výsměšným způsobem a pak se hrůzostrašně rozesmál na celé kolo, jeho zvonivý hlas se odrážel od stěn citadely jako mohutná ozvěna v nebeském paláci rozechvívající všechna skla.

„Myslíš že mě zajímá tvé chabé odmítnutí? Ale dám ti za tvou statečnost na výběr," nakrčil jeden koutek úst ve vší jízlivosti, která v něm byla ukrytá a mírně se naklonil blíž jako by jí chtěl říci nějaké pradávné tajemství.

Tajemství o které nestála.

„Nechám tě volně jít i s tvým dítětem," pravil, „když uděláš co ti řeknu, to je ve tvé situaci dobrá nabídka nemyslíš? Važ si jí, nestává se často abych byl tak velkorysý," povytáhl ten ďábel obočí. Mlčela.

„I démoni se musí krmit ale pokud chceš, mohu si vzít tvou krev, nebo mladou krev tvé dcery či obojí, i když to je malé nicotné sousto pro můj velký hlad," zašeptal jí do ucha téměř líbezně a ji jako by polila ledová voda.

„Tak to jsi udělal těm nevinným dětem? Matkám, které je šly hledat?" zděsila se Elzbet, začala se z té představy třást a začínala nějak tušit co ji čeká, jenže nevěděla jak z toho ven. Jak přechytračit démona?

„Ano," uchechtl se záludně proti její kůži jako by to vše byla jen nějaká hra, kterou nemá šanci vyhrát a on se tím královsky bavil na její úkor. Bylo však marné čekat nějakou laskavost, stejně jako prosebníci u Diablových nohou.

Elzbet k němu pocítila hlubokou nenávist.

„Ty..." nadechla se zprudka.

„Buď na svá slova opatrná ženo," přiložil jí svůj dlouhý chladný prst na rty a pak se naklonil ještě blíž, až se jí ta slova otřela důvěrně o ucho a jak se pomalu odtahoval zpátky, cítila jeho vůni všude kolem sebe.

Nebyl to žádný kouř ani sýra, ale svěží vůně zimolezu a skořice okořeněná smrtí, tak nečekané a zvláštní. Otřásla se.

„Ať vyslovím co chci, bude to vystihovat to čím jsi," trvala odvážně na svém.

„Možná ale nezapomeň, že teď mám tvůj život ve svých rukách. Mohl bych ho lehce rozdrtit jako slavíka a vzít si co chci," odvětil vážně a jeho ruka se ladně přemístila nebo spíše sklouzla vedle její hlavy a chytila dlouhý pramen těch zlatých kadeří, které se v příšeří bronzově leskly podél její tváře a téměř něžně ho uchvátil mezi prsty a pohladil od shora dolů.

Elzbet stiskla horními zuby spodní ret v nevyslovené obavě z té výhrůžky.

„Takže uděláš co ti poručím nebo chceš dopadnout jako ostatní?" naléhal nenuceně.

Odpovědí mu bylo dlouhé mlčení a ztrápený výraz mladé ženy, který byl pro něho tak ještě více přitažlivým, protože z toho nebylo úniku.

Pokud se tedy neuměla rozhodnout, učinil to za ní. Zatáhl a jak ustupoval ke schodům, které vedly k oltáři, klopýtala za ním poslušně jako ovečka na provázku. Sladké, ušklíbl se.

Viděl jak se starostlivě ohlížela na své dítě přes rameno zda je v bezpečí, dokud nepromluvil tím jemným hlasem, ve kterém bylo schované ostří: „posaď se na první schod."

Na důkaz, že tu stále rozhoduje on, jí položil dlaň na rameno a donutil klesnout dolů. K Elzbetině překvapení se posadil hned vedle ní jako by si chtěl o něčem vážném

promluvit ale pak si lehl tak, že se vodorovně natáhl na stejný schod a hlavu jí položil do klína. Ty jeho sněhobílé vlasy se stříbrnými nitkami se jí rozlily po celé sukni a jejích záhybech. Vypadaly tak jemně, nadpozemsky krásně, že její první nutkání bylo se jich prsty dotknout ale nedovážila se, spíše se bála co bude následovat.

Ostýchavě Elzbet hleděla dolů do jeho protáhlé tváře, která byla nyní chladná jako mramor. Nebýt její výrazné bledosti, moc by ji ani neviděla, jelikož jediné světlo měla za zády.

„C...co mám dělat?" zeptala se nejistě a démonovy rty se zvlnily a odhalily dvě řady drobných, zato špičatých zubů.

Elzbet přejel po zádech mráz, pokud se do ní těmi zuby zakousne, bude to hodně bolet...

Démon však natáhl své kostnaté prsty vzhůru a uvolnil z jejího křečovitého sevření oba konce haleny, které se doširoka rozhalily a odhalily tu plnou krásu po které toužil a teď si ji hodlal vychutnat. Se zalíbením pozorovat těma temnýma očima její růžovou tvář, jež dostávala čím dál více červenější vzhled jako dvě šťavnatá jablíčka.

„Nemusíš mít strach ženo," zašeptal ďábelsky a jeho pohled sklouzl na ty obrovské kypré přednosti plné mléka. Bylo to pro upíra velkolepá podívaná a jemu už se zbíhaly sliny.

Elzbet z toho měla ještě větší strach a nějaké jeho ujištění ji rozhodně neuklidnilo. Ještě nikdy neslyšela, aby se nějaký démon živil mateřským mlékem, pokud vůbec ale dávalo to smysl proč unášel malé děti a lákal do lesa nebohé matky.

Žena nasucho polkla, jakmile do svých dlaní uchopil její pravé ňadro, nadzvedl hlavu a bez varování se přisál k její bradavce. S dravčím úsměvem na rtech pohltil tu červenou třešni uprostřed a začal sát!

Na to nebyla Elzbet připravená, šokovalo ji s jakým hladem a zálibou se jí dotýká, jak mačká její ňadro snad čím dál silněji a přitahuje ji tak blíž k sobě, aby ohnula záda.

Neměla jinou možnost než držet a vnímat jeho krátké ostré nehty, jak se jí zarývají vášnivě do jemné kůže. Byl tak lačný, víc než malé dítě, hltal doušky mléko jako vyprahlý člověk vodu ze studně po dlouhé cestě a přitom se jeho pronikavý pohled stále zaměřoval do jejího obličeje, nejspíše jak na to bude reagovat.

V Elzbetině tváři se střídalo několik rychle měnících emocí od překvapení, studu až po neskutečnou úlevu, jak se její ňadro zbavovalo nahromaděného těžkého mléka.

Donutilo ji to zasténat a zavřít oči. S každou chvílí to byla větší a větší úleva, bylo to až s podivem jaké napětí v nich cítila a nyní odcházelo.

Upír její prsa mačkal, až mu to lahodné mléko doslova stříkalo do úst.

Když trochu svůj hlad nasytil přestal sát a hrál si s její citlivou bradavkou, která se podvolovala jeho hrubému jazyku a mírně vystoupla. Líbilo se mu to. Na pár vteřin pak její třešeň pustil z vězení chladných rtů a otíral se o ni tváří jako by se s ní mazlil a zahrnul ho drobnými polibky, které by rozhodně nečekala.

To něžné otírání rtů o její ňadro v kontrastu s jeho chtivostí bylo vítaným uvolněním ale pak jako by ho znovu popadl zuřivý sžírající hlad se přisál opět k bradavce.

Elzbet za zavřenými víčky slyšela občasné zamlaskání co se k ní doneslo a snažila se to vydržet, horší však bylo, že takové dotýkání se na ní také draze podepisovalo.

Skrze její citlivá velká prsa měla tělo v jednom ohni, kůže jako by jí hořela, tak moc se styděla. Ruce se jí mírně třásly a mezi stehny už dlouho necítila takové napětí. Dala nohy více k sobě a snažila se to přehlížet a polknout to ponížení.

Démon si zatím užíval svého nečestného privilegia, tahal za bradavku, mírně ji uchopil mezi své zuby a zatáhl k sobě, aby ho lehce napnul a pak ho pustil. Ten kulatý zázrak se krásně zavlnil jako balónek naplněný vodou a pak ho chtivě stiskl prsty. Mírný pramínek mléka stekl po ňadru na její sukni.

Fascinovaně to pozoroval a udělal to znovu. Bavil se její poddajností, jemností, horkostí a byl z té velikosti více než nadšený.

Tak velká ňadra jen pro něho, výživné, lahodné.

Démon byl neskutečně hladový. Většinou mu všechny ženy, které přišly do jeho domova, kterým se mu stal starý rozpadající se kostel odmítli dát co chce, co potřebuje a on je byl nucen zabít ale jakmile z nich už duše odešla, mléko z jejich prsů bylo hořké ne-li kyselé a stejné to bylo s krví, která se mu stala zapovězenou a nechutnou.

Ale ňadra této ženy byla jako božský dar, sladké ovoce a mléko jako šťáva, kterého neměl dost. Tak opojné, tentokrát i on přivřel spokojeně oči a jeho dlouhý hbitý jazyk zachytil pár dalších kapek zespodu prsu a olízl tu bílou cestičku až k bradavce, kterou špičkou jazyka obkroužil a opět se přisál.

Jeho citlivým uším lahodily její steny. Jako slavičí píseň toužící sirény lákající ho k sobě ale byl to on kdo tu měl JI pevně v moci. Nedovolil Elzbet vyklouznout ze svých spárů.

Když si pohrál s pravým prsem, až na něm zanechal rudé otisky svých drápů, vyměnil prs za druhý a ta libá symfonie jejích hlubokých nádechů začala hrát znovu.

Životadárné mléko mu plnilo ústa a on ho hltal doušek po doušku, mačkal prsy a pramínek mu stekl po bradě na hábit ale nijak to nevnímal jako něco nežádoucího, dokonce otevřel ústa, jež se až nelidsky roztáhla a pohltil prso i s celým dvorcem do úst.

Kdyby někdo přesvědčeně tvrdil, že upíři nemají žádné pocity, hrubě by se mýlil. Možná jsou to děsiví tvorové s bizarními touhami a potřebami, ale libost jim není cizí. Dokladem toho byl jeho výraz, který Elzbet mlhavě pozorovala pod sebou když na chvíli otevřela oči.

Veliké černé tůně prázdnoty měl ten nebezpečný tvor slastně přivřené, celé dlouhé kostnaté tělo se mu mírně prohýbalo. Lehké steny jež vydával ze svého hrdla svědčily za vše.

Déšť zuřivě bubnoval na veliké barevné vitráže oken ale to ani jeden z nich nevnímal.

Opravdu si upír tuto chvíli vychutnává čím dál víc a víc. Bylo to něco, co bytostně potřeboval, zesláblý z nedostatku dobré potravy a také té věčné, nekončící samoty...

Démon se po chvíli přesunul opět k prvnímu obrovskému prsu a se zamručením, podobném kočičímu vrnění, je celé zespodu olízl dlouhým, skoro ještěřím jazykem a když ho zatáhl zpět, těžké prso se rozkošně zhouplo, ušklíbl se jako dítě které našlo svou oblíbenou hračku.

Labužnicky zavřel a ihned zase vytřeštil celé černé oči a Elzbet sledovala, jak se nenasytně pustil do plného mléčného výživného prsu s takovou nepopsatelnou chutí jakou nikdy u své dcerušky neviděla.

Popadl ho do obou ledových rukou, až žena sykla bolestí. Zatřásl s ním a vcucl dvorec do svých úst obřadně jako hroznovou kuličku vína.

Zíral přitom na svou společnici, jako by byl v opiovém stavu. Vysával její božské prso lačněji než hladové nemluvně, chřtán plný a Elzbet se nestačila divit, jak v něm veliký kus šťavnatého nalitého ňadra mizí...

Bylo to téměř neuvěřitelné...jako by ji chtěl sníst.

Muž se kterým měla svou spanilou dcerušku splnil svou povinnost a odešel a už se nevrátil ale ona byla vždy počestná, na jiného muže ani nepomyslela a to co viděla teď a cítila, bylo něco co bylo v nesouladu s její duší a jejím tělem.

Oddávala se tu démonovi, dávám mu své životadárné mléko aby mohla ona a miminko odejít a neměla žádnou jistotu zda dodrží slovo. Měla by se bát, cítit zhnusení ale uvnitř to bylo jinak.

Celé Elzbetino tělo bylo rozpálené, bradavky lehce námahou bolely ale jak nalitá prsa ztrácela mléko byla to neskutečná úleva.

Zavřela opět oči a vydechla. Neubližoval jí a ona se mohla jen modlit, aby skutečně dodržel svou část úmluvy.

Elzbet vnímala každé zakmitnutí jeho monstrózního jazyka, sebejemnější otření rtů a dokonce občas i ostré zoubky, naštěstí se nezakousl, stále však byla nejistá a plná nedůvěry.

Démon jí lehce tahal prso dolů, jako by ženu nutil se sklánět a trpět i trochu bolesti, ale vždy vzápětí povolil, laškovně a příjemně líbal celé prso a okolí. Dával drobné motýlí polibky na její jemnou kůži, bradavku, pod klíční kost...a vždy, když se poddal této ojedinělé smyslné něžnosti, opět sjel níže k dvorci, hladově ho vtáhl mezi rty a začal chlemtat mléko jak divý, místy jako šílenec, který potřebuje rychle svůj lék.

Pak to hlasitě zamlaskalo, ňadra se pustil a jen chvíli mlčky sledoval, jak znovu skapává z bradavky bílý potůček.

Cítil sice, že vnadné poprsí té ženy má v sobě stále dost mléka, aby ho mohl jíst skoro hodiny, ale rozhodl se toho nechat - tušil, že bude mít mnoho příležitostí se z té sličné ženy krmit, jelikož se ta úchvatná chuť na jazyku nedala zapomenout.

Pomaličku, rozvážně k Elzbetině překvapení vstal, protáhl své nelidsky dlouhé paže, pomalu se otočil a ohnul v pase.

Sklonil se mírně k ní dolů, ruce založené za zády.

„Cítím se o mnoho lépe, ženo. Jaké je tvé jméno? Řekni," zeptal se nečekaně laskavě, skoro by se dalo říci - vděčně, ale skrze černé oči do té bytosti z pekla nebylo vidět žádný úmysl a nadto ten příslovečně ironický široký úšklebek mluvil proti vší laskavosti a dobrotě.

Elzbet nemohla necítit jisté zlo a nevyslovené varování, přítomnost zrádného zla ve něm, ale zároveň měla dojem, že není zcela nevděčný a falešný.

Ten pronikavý pohled pln očekávání jež se do ni zabodával, mrazil.

Mladá matka vzhlédla.

Prohlížel si ji s hlavou lehce nakloněnou ke straně, ty krásné stříbrné vlasy mu spadly přes rameno jako dlouhý lesklý vodopád. Byla to úchvatná podívaná, svým způsobem byl přitažlivý, jiný, tak odlišný od mužů z města.

Hřbetem ruky si přemýšlivě otřel rty.

Elzbet se ta povýšená pozice nijak nelíbila, jako by už tak neměl na vrch a tak vstala stále ještě otřesena celým zážitkem. Ňadra celá rozechvělá, omačkaná a přesto stále pevně držela ten velký tvar.

Rychle se zahalila, jako by právě procitla z nějakého snu a tkanici ve výstřihu jen nedbale svázala k sobě. Přesto bylo vidět pár kapek, které prosakovaly skrze látku, nepříjemné.

Ještě by potřebovaly oba prsy mléko odebrat ale o to se jistě postará její malá hladová dceruška pokud...Pokud se odtud dostane z tohoto satanova doupěte.

Náhle mezi všemi těmi myšlenkami, které se hlásily o slovo, uslyšela něco o jméně.

„Elzbet, jmenuji se Elzbet z Tristramu," vydechla stále ještě červená ve tvářích.

„Tristramu má drahá Elzbet? Toto je Tristram, tady kde stojíš je pozůstatek staré Zakarumské katedrály, kterou lidé dávno opustili, aby zapomněli," rozpřáhl démon ruce jako by chtěl tohle místo obejmout. Nechápala.

„Ne to není možné, Tristram..."

„Tyhle ruiny jsou pravý Tristram, zapomenuté hluboko v lese. Tady pod tímto místem byla kdysi zakopána nejhrozivější esence pána teroru," rozesmál se démon její

nevědomosti a znělo to opravdu pobaveně, jak se jeho smích mísil se zvuky bouře venku.

„Je mi jedno co je to za prokleté místo, chci jen své dítě a odejít," rozhodla se Elzbet jít k oltáři ke své holčičce ale upírova vysoká postava jí zastoupila cestu.

Nemohla tomu uvěřit, udělala přeci co chtěl!

„Prosím," vzhlédne zlatovláska. "Prosím, nech mě ji pochovat, udělala jsem co jsi po mě žádal."

Tradovalo se, že existovali smrtelníci, kteří poznali jméno nějakého démona a tím nad ním získali jistou moc. Je-li to pravda, těžko říci, ale pravdou zůstává, že temní tvorové a bytosti pekel vždy ovládali prosté smrtelníky skrze jejich jméno. A tak se upír jen spokojeně usmál, když její nádherné plné rty vyslovily: „Elzbet, Elzbet..." a sotva slyšitelně to jméno zopakoval z čehož mrazilo.

Když se však Elzbet chystala přistoupit k oltáři, na němž leželo ještě stále štkající děťátko, padl na ni temný stín upírova úctyhodně vysokého kostnatého těla a v ten moment se jí zdálo, že je snad ještě větší a hrozivější; ne pouze ten hladový tvor chtivý jejích prsů, ale něčeho víc - s potřebou něčeho dalšího, strašlivějšího...

Neměla by démony podceňovat jako mnozí, kteří na to doplatili, věděla co jsou zač a čeho jsou schopní, jakých ohavných skutků, jakých špinavostí a zvrhlostí, jaké emoce dokážou v člověku probudit a využít ale když postava znovu vycenila jehlovité zuby a tentokrát snad ještě výraznější v pokřiveném úsměvu šelmy, chtěla utíkat. Upírovy černé studny padly na její bílé hrdlo.

„Řekl jsem přece, že tě pustím, až splníš vše, oč požádám. Nemám pravdu?" a dal si záležet na tom slůvku "požádám," protože to nemyslel vážně, ne jediné co uměl bylo rozkazovat a brát si co chtěl, protože nebylo moci, která by mu v tom zabránila.

Jeho rty se roztáhly od ucha k uchu mnohem děsivěji než doposud, nebyl to pouze ironický úsměv ale jeho ústa jako by se na chvíli stáhla do nekonečně širokého démonickému šklebu, který odhalil obě dokonalé řady těch ostrých jehel.

Šel z toho hrozný strach.

Elzbet ustoupila krok dozadu a pak další jako by se vzdávala, což nebylo vůbec příjemné pomyšlení a ještě více se jí protivilo, když se musela vzdálit od své holčičky.

Nemohla ji tady přeci nechat takovému netvorovi! Ale on o dítě nestál, nezajímalo ho. Vyrazil za ní. Ona byla jeho kořist.

Rozešel se za ženou, která ho lákala jako neodolatelná vůně a se kterou není ještě zcela hotov.

Ne, zdaleka ne, ušklíbl se v duchu při té zvrácené myšlence.

Elzbet couvala krok za krokem.

„C...co po mě ještě chceš, dala jsem ti mléko, není to snad dost?"

Její oči plné nefalšované hrůzy se leskly jako utopené safíry pohroužené do stále větší tmy, jelikož se vzdalovala od světla lucerny, chtěl ji zahnat do temnoty.

Nespouštěla ze svého zlomyslného trapitele vyděšený pohled.

To černé roucho jež ho halilo jako by s každým pohybem magicky šustilo a mírně se vlnilo jako oblak kouře, který se může každou chvíli rozpustit.

Kéž by zmizel, modlila se ale jak říkala předtím, andělé mají dost starostí, než aby zachraňovali lidi ve Svatyni.

Elzbet se sama sebe ptala jestli je tohle vážně konec? Dopadne jako ostatní matky hledající své nebohé děti, aby skončily v drápech téhle pekelné zrůdy? Co jí udělá? Roztrhá ji? Podřízne? Rozsápe hrdlo a bude se živit jejím masem?

Srdce jí divoce tlouklo do žeber a jak rychle namáhavě dýchala, ňadra se jí v haleně zvedala a klesala.

„Co ještě chceš?" vyhrkla proti té šelmě, jež si razila cestu přímo k ní.

Neodpověděl.

Žena náhle s výkřikem do něčeho pevného narazila. Neskutečně se lekla. Už tak vypjatá situace, která ještě více houstla byla neúnosná, jako by měla nohy obalené blátem a to ji stahovalo dolů.

Jakmile se rychle ohlédla zda ji nedrží nějaký duch, zjistila, že je to jen kamenná stěna pokreslená těmi rudými symboly. Oddechla si.

Když přesunula pohled zpátky před sebe, zalapala znovu po dechu, protože byl její věznitel tak blízko, že se stačilo nadechnout a její ňadra by se mu otřela o hruď.

Ten krásný a přitom ďábelský úsměv Elzbet stále naháněl husí kůži, navíc když byl nyní skrytý ve stínu.

Ta zastrašená laň se kousla do rtu tak silně, až se tam utvořila malá kapka krve.

Kapka, která se leskla jako malý rubín.

Upír ji cítil, ta magická vůně ho přitahovala blíž.

Ochutnat, dotknout se...

„Vystrašená," promluvil měkce jako by ji nechtěl vyděsit ale opak byl pravdou.

Elzbet sklonila hlavu až se bradou dotýkala hrudi, což se mu vůbec nelíbilo, ne, chtěl se na ni dívat nacházel v tom potěšení. Vidět ty průzračné azurové tůně zkalené půlnoční modří.

V moři, kde by se mohl utopit, která by ho mohla spoknout.

Pořád to však nebylo nic proti nekončící temnotě v jeho velkých očích, ve kterých by mohla vidět svůj vlasní vystrašený odraz jako v zrcadle.

Poetické.

„Podívej se na mě."

Ten hlas ji rozechvěl jako strunu, do které hrábne drápy a zpřetrhá je, jakmile zazní falešné tóny. Každý jeho rys postrádal trpělivost a přesto nebyl nijak hrubý.

„Chci to, co je teď mé," odtušil tichým, syčivým hlasem a mávl bílými prsty vzduchem.

Celá katedrála se náhle ponořila do neprostupné temnoty.

Plamínek v lucerně, která v dálce svítila jako osamocená hvězda zmizel...

„Ne!" vydechla zoufale.

Před Elzbet zela černočerná tma téměř hmatatelná ve své nehmotné podobě, na krátký okamžik zaslechla tiché oddechování své holčičky a pak dokonce déšť z venku, nic víc. „Ale neboj," promluvil k ní upír jakoby z velké dálky ale ona věděla že je s ní.

„Naše setkání ti ještě přinese něco, o čem bys bývala ani nesnila," zaševelil vítr a proťal dusivé ticho.

A náhle venku probleskl jas hromobití a v tom Elzbet zahlédla, jak se ze tmy vyloupla křídově bledá tvář s nestvůrně velikými špičáky.

Nemohla ani vykřiknout jaký strach ji jímal.

Démonovi ocelové silné prsty jí stiskly ramena a zaryly se do kůže, přimáčkly ji pevně ke zdi...

Vše znovu zahalila tma, už si myslela že se na ni divoce vrhne, zakousne ji, čekala daleko větší bolest, svaly zatnuté.

„Nech si své dary o žádné nestojím, jen mě nech jít," žadonila.

Upír se v temnotě usmál a Elzbet poslepu cítila jeho dech na své tváři.

Dech se pomalu posouval po kůži sem a tam, nikde se dlouho nezdržely jako by se snažil najít to vhodné místečko, místečko kam zabořit své zuby.

Ani se nehnula.

„Ještě jsem nedostal to co chci," zavrčel jako zvíře a pak ji špičkou jazyka pohladil po spodním rtu a slízl tu malou kapku její krve a vychutnal si ji jako dezert.

Elzbet slyšela téměř zmučené zaúpění, těžko říci co to znamenalo a to jí dělalo starosti.

Zřetelně cítila, jak se jeho drápy ještě více zarývají do jejích ramen až sykla bolestí.

„Dej mi víc," žadonil nyní on a jeho démonický jazyk znovu našel její rty, přejel po tom horním i po tom dolním, až je mírně rozevřela ale nenašel to co hledal, žádná krev už na nich nebyla a ona mu nemohla nic nabídnout nebo ano?

„Víc..."

 


 

Tak jste již poznali co je to za démona? Ano, upír. V Diablu 3 sice žádný není ale je to jedna z věcí co tam postrádám, jelikož jsou chytří a jsou čímsi mezi andělem a démonem, původ bude více vysvětlen to vám zaručuji, mám to promyšlené.

Další mou zvláštností, když jsem tvořila kostru příběhu je samozřejmě u upíra pití krve jako hlavní potrava ale pak je tu ještě jiný životaschopný zdroj, mléko. Mateřské mléko je zdravé a je to jedna z odlišností povídky.

Takže ti kdo znají alespoň částečně hru Diablo zatím chápou? Moje menší odlišnost o jaké jsem se zmínila v předešlé kapitole je, že město Tristram je postaveno trochu jinde. Původní vesnice stojí v lese, která byla opuštěna z dobrých důvodů, původní obyvatelé už nechtěli vzpomínat na hrůzy, které tam Diablo na králi Leoricovi napáchal a rozhodli se přestěhovat ale jméno vesnice zachovat (odkazuji na Diablo 1 a 2).

Nyní jsou z původní vesnice rujny, které si náš upír přivlastnil kvůli blahodárnému klidu a kochání se přírodou :-)

 

Tady je podoba Elzbet: http://www.ourstories.cz/gallery/27189476_1_sn7k4fjou.jpg

 

Tady je podoba upíra: http://www.ourstories.cz/gallery/27189477_1_apb8431sa.jpg


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 29. 06. 2017 - 23:20 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.