Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

1. Návrat démona

Kapitola 1

Návrat démona

 

Nový Tristram.

Bylo to zvláštní, toto malé město bylo už tolikrát vypáleno a srovnáno se zemí, po kolikáté asi, říkala si často Elzbet a přesto ho lidé opět na tomto místě znovu postavili a dali mu stejné jméno, jako by nemohli vymyslet jiné. To jméno mu prostě patřilo a nešlo jen tak překrýt jiným. Stejný nátěr, stejné hořké pivo v krčmě chutnající po vyzrálém chmelu, stejný hostinec plný blech a stejná nálepka prokletí.

Mohli jste zbudovat jeden nebo padesát domů ale půda na kterém Tristram stál, byla plná černého popela, kostí a smrti.

Od nepaměti se tradovalo, že je Tristram zvláštní místo ve Svatyni kvůli své špatné pověsti a přesto se zde shlukovalo hodně cestovatelů a karavan, které pokračovali dál buď přes poušť Aranoch do přístavu Lut Gholein nebo na opačnou stranu do královského Westmarche, hlavního města tohoto území.

Pro někoho jen malá zastávka plná příběhů pro jiného rodná zem po svých předcích.

Ale ani staří druidové, strach nahánějící nekromanceři, hrabivý hledači pokladů, bohatí obchodníci nebo zákeřní zloději nemohli tohle místo změnit, ač sem zanášeli mnohé zprávy a novinky.

Ne, Tristram byl stále stejný od prohnilých základů, od nových úhledných domečků, cest, až po kašnu, u které se nyní všichni shromáždili.

Lidé zde byli velice pověrčivý a přestože je to už mnoho století, co odtud bylo zlo vyhnáno mnozí věřili, že se sem jednou vrátí. Bylo to tak jasné, jako že po létě musí přijít zima.

Generace, které zde pokojně žili už dávno zapomněli jakým svět býval a jaké je jejich dědictví. Nevěděli nic o válce hříchu a jejich znalosti o pekelných i božských bytostech se pomalu vytráceli až do nedávna.

Na ponurou vesnici se sneslo něco temného, co vám zaručeně vymaže úsměv z tváře a všechnu radost promění ve strach, ten nepříjemný pocit kolující vám v žilách, jež vás obstoupí a tomu nemůžete nijak zabránit.

Něco se blížilo pod příkrovem noci ulicemi Tristramu.

Každý to cítil ve vzduchu, člověk i zvíře v ohradě jako by se zde v okolí usadilo pradávné zlo. Mnozí věřili, že se vrátil sám Diablo tak jak kněz, jež o obyvatelé městečka pečoval ve jménu Zakarumské církve rozhlašoval.

Lidé raději večer nevycházeli ven, tiše si doma šeptali a vše v okolí bylo každým dnem víc bledé a bez barev. Ponuré.

Prosluněná pole dostala šedý nezdravý nádech, slunce svítilo poskrovnu, zvěře k lovu moc nebylo, jelikož utíkala mílovými kroky do jiných končin, zato se dařilo krkavcům a vranám, jež se živily zrním, které farmáři zasadili, aby obyvatelé měli jejim přičiněním menší úrodu.

Nebylo lehké si přiznat, že je něco jinak, protože se nic špatného vcelku nedělo až do předchozího měsíce jako by stíny pekla vyčkávaly a nejprve sledovaly, pozorovaly své hřiště a stavěly figury, aby mohly zahájit svou hru se smrtí.

Říkalo se, že za soumraku se vesnicí prochází stín a sebou přináší zmar a zkázu. Nepletli se.

Démon zahájil první tah a ťal nemilosrdně do živého tam, kde to každou matku bolí nejvíce.

Začaly mizet děti. Od desetiletých až po ty docela malé, které ještě nemohly chodit.

Stačilo aby si hrály venku, někam zaběhly a jedno z nich už se nevrátilo na večeři domů.

Matky když věšely prádlo a nechaly své miminko v ošatce na sluníčku před domem pak našly už jen prázdný košík bez své milované ratolesti.

Něco si bralo syny i dcery vesničanů každých několik dní. Nikdo tu zrůdu neviděl, nikdo se jí nechtěl postavit, ani cestovatelé prahnoucí po dobrodružství se do takového úkolu nijak viditelně nehrnuli.

Vidina slávy ani peněz pokud šlo o život je nelákala a když se některá zoufalá matka vydala své dítě hledat do přilehlého lesa, našli ji buď mrtvou pohozenou u vesnice na obchodní cestě jako by je chtěl démon vyděsit, nebo se už nenašla vůbec.

Hvozd byl hluboký, tmavý táhnoucí se od východu k západu jako by ani neměl konce. Byl znám jako domov čarodějnic ale kdysi tu poblíž přebývala jen jedna taková, jež znala stará kouzla a ovládala magii.

Tradovalo se, že její věk neprozrazuje zhola nic, stejně jako zrcadlo ve kterém vidíte svůj vlastní odraz a staří muži z Tristramu jež něco pamatovali tvrdili, že ač jim léta dávno vysázela pořádných pár vrásek na tváři a jizev na těle, ona byla stále krásná jako jarní květ v rozpuku.

Jmenovala se Adria ale s vyhnáním Diabla pána chaosu, jehož jméno dokázali vyslovit jen ti nejodvážnější, který tu v chodbách pod starým kostelem našel azyl ve sbém vyhnanství z pekla odkud ho lstí vykázali, také odešla. Téměř jako by zde už necítila špatnou energii a sílu, která byla pro její umění podstatná.

Pro mnohé to byla úleva pro jiné špatné znamení, jelikož tato vznešená tajuplná žena byla i léčitelkou, stejně jako dokázala někoho šeredně proklít. Nikdy už se však nevrátila.

„Co za démona se v lese skrývá?" ozývalo se z prvních řad, když se dav shromáždil na náměstí, stejně jako se přihnaly tmavé mraky od hor a přinášely studený vítr.

„Ano! Musíme s tím něco udělat! Krade naše děti!" vykřikla žena z opačné strany a její vyděšení cherubínci se držely matčiných sukní jako kříže.

Uprostřed davu byla kamenná kulatá kašna a před ní stál v hnědé mnišské kutně Oktávius, místní mrzutý kněz a naslouchal nářku svých lidí.

„Dnes to bylo osmé dítě, chceme spravedlnost!" zahrozil starý muž pěstí, jež prodával v Tristramu maso a zvěřinu.

Lidé byli velice znepokojeni a Elzbet, která stála osamoceně v davu obklopena svými sousedy se objala pažemi, ve kterých něco podstatného chybělo. To její holčička ráno zmizela...

Ještě teď tomu nemohla uvěřit, že ještě před pár hodinami ji držela, konejšila v náručí, zatímco se na ni smála a teď po ní nezbyl ani stín. Ani pláč. Jen usedavé prázdno...

Měla jen ji, protože Gregor odešel do služby v Bramwellu vydělal si pár zlatých. Už to bylo více jak půl roku co ji opustil a ona zůstala sama ještě s dítětem schovaným ve svém břiše. Neviděl ho přijít na svět, neviděl jejich holčičku vyrůstat a přišla zpráva, že zemřel při městské potyčce. Jako odškodnění jí pán u kterého sloužil poslal padesát zlatých ale ty mohli sotva nahradit otce její dcerušce a jí manžela.

Neměl jim zde kdo pomáhat, kdo je chránit. A teď ztratila i to co milovala ze všeho nejvíce.

Elzbet cítila jak ji bolí srdce, jak ho její žal trhá na kusy a do toho všeho se mísily rozčilené hlasy z rynku. Lidé vykřikovali, hrozili vidlemi a manželky s dětmi se schovávaly za své muže a ty odvážnější hrozili zdviženou pěstí.

Otec Octavius rázně rozevřel paže jako by sám chtěl udržet celou armádu démonů, kříž který mu visel u pasu se rozhoupal a muž nasadil takový vážný výraz, aby si zjednal ticho ale tentokrát to u jeho oveček nepomáhalo.

„Dost! TICHO!" vykřikl a dav se lehce uklidnil, na kněze měl velice přísný hlas a rád kázal o svaté čtveřici do které zásaditě nepočítal Tyraela. Padlého anděla spravedlnosti, který si podle něho nezasloužil v nebi být a proto ho vykázali na zem ale pravda byla úplně jiná než si myslel, jenže lidé tomu věřili a to stačilo.

„Andělé naše prosby jistě vyslyší, jejich láska k nám je nekonečná, ochrání nás od zlých sil, sešlou oheň a spálí hřích a zkázu která padla na naší vesnici. Každý den se modlím za vaše duše..."

„Takže ty se budeš modlit za zázrak a my budeme čekat, až se některý anděl rozhodne přijít?" vzal mu slova z úst Horin statný kovář v kožené zástěře, který se opíral o velké kladivo před sebou. V jeho slovech zněla ironie i posměch, protože se jako jediný nebál říci co si myslí a postavil se i zarputilému knězi a jeho víře.

Davem to zašumělo a mnohé pohledy se přesouvaly od Oktáviuse, který pomalu rudnul vzteky ke statnému horalovi.

„Nevěříš snad mým slovům ty bezbožníku? Nevěříš ve svaté světlo? Pokud máš tolik rozumu a drzosti můžeš se sám vydat do hvozdu s tím svým kladivem a postavit se pekelné bytosti," rozohnil se kněz.

Horinova tvář zbrunátněla jako oheň v jeho výhni a pevně sevřel svou šlachovitou rukou konec kladiva, nebýt jeho dobrosrdečné ženy, která mírnila jeho temperament, asi by to nedopadlo právě nejlépe.

„Tam si netroufne nikdo knězi, i lovci vyhledávají opačnou stranu jižně k Dunckraigu než aby se vydávali pro zvěř do těch temných koutů," několik mladých mužů v tunikách přikývlo, „nebýt tvého ustavičného žvanění a toho, že jsi odtud Tyraela vyhnal, bychom měli alespoň nějakou šanci," zavrčel kovář rozezleně.

Octavius ho probodl pohledem a ukázal na něho svým vrásčitým prstem, „žádali byste pomoc od bezvěrce, kterého andělé sami vyhnali, protože jich nebyl hoden?"

Tato úderná otázka zkrotila i horkokrevného Horina, který nejistě přešlápl a podíval se do země před sebou.

Kněz dosáhl svého a věděl, že teď má znovu dav pevně v rukou. Na lidi platil strach a hrozby, využít to čeho se báli nejvíce.

Elzbet však nezastrašilo ani tohle, prodrala se do první řady a vystoupila z ní. Napřáhla se a hodila po knězi bílý šátek, ve kterém bylo její tříměsíční dítě zabaleno.

„Jenom prosby, nic jiného nemůžete dělat! Budete čekat až si démon vezme všechny děti? A co pak začne si brát jednoho po druhém, až tu nezbude nikdo! Hraje si s námi, chce nás zastrašit a my zalezeme jako myši do stodoly. Žádný anděl nám nepomůže. Ti se starají o svoje věci a životy nás smrtelníků jim jsou k smíchu!"

Šátek srazil vítr dolů k zemi pod knězovy nohy, podíval se nejprve na něho a pak na nešťastnici, která popírala jeho slova.

Nenávist v jeho orlím pohledu byla téměř hmatatelná ale Elzbet neustoupila. Stála tam pevně s rukama v pěst. Odhodlaně jako kacíř před kůlem.

„Poslal jsem do Bramwellu zprávu o zdejším neštěstí, nebude trvat dlouho, aby se sem někdo dopravil a k vaší spokojenosti se situací něco udělal," mračil se k Octávius, protože tohle byla jeho tajná karta, kterou musel chtě nechtě vytáhnout.

S těmi slovy se prudce otočil, rozrazil dav a zamířil ke zřícenině starého kostela.

V davu to šumělo jako v úlu a pomalu se rozpouštěl za svými povinnostmi.

Elzbet tam pořád stála před kašnou a přemýšlela zda je to pravda. Opravdu sem někdo přijede?

Ne, byla sice mladá ale ne hloupá, mohl to být jen knězův výmysl nebo pokud zprávu skutečně poslal, nemuseli ji brát vůbec v potaz. A čekat na nějakého rytíře ve zlaté zbroji?

S každou další otázkou se jí chtělo hystericky smát a brečet zároveň. Chladný vítr bičoval její sukně a zlaté vlasy jako by ji poháněl k tomu co se rozhodla udělat.

Půjde hledat svou malou holčičku třeba na kraj světa. Nic jiného tu pro ni stejně nemělo takovou cenu i kdyby měla jít třeba do samotného pekla a jeho pánům.

Nic jiného ji v Tristramu už nedrželo.

Žal jí zahalil úsudek.

Elzbet se otočila a zamířila z náměstí ke svému domu na okraji. Popadla ze židle vlněný šál, dýku schovanou v truhle po svém muži a skleněnou lucernu. Poté už vyběhla ze světnice a odhodlaně se vydala do lesa.

Na větvích prvních stromů ji sledovaly vrány jako nějací mrchožrouti čekající co na ně zbude, už to ji mělo varovat že dělá velkou hloupost.

Tráva byla na bosích chodidlech vlhká a chladná, ač už mělo být jaro, listy ze stromů padaly k zemi jako by z nich vyprchal život.

Elzbet nedbala zapadajícího slunce, chladu ani strachu, to co ji pohánělo bylo mateřská láska širší než oceán, hlubší než nekonečná propast.

Hvozd byl temný a každé místo jež znala bylo jiné a zvláštně opuštěné. Žádná zvěř jako by se stáhla do jiných koutů země a této se záměrně vyhýbala.

Žena nevěděla kam jít ale instinkt ji směroval vpřed a ona se jen modlila za správnou cestu. Tím směrem však kromě krajiny nepotkávala nic zvláštního až dokud nepadla černá tma a vše se zdálo ještě cizí než ve dne.

Vítr kvílel a šeptal ve větvích ďábelská zaklínadla. Tráva se třepotala jako vlny v řece a mech byl tak tmavý jako černý koberec, na který bosa našlapovala. Větve se ohýbaly a žluté světlo z lucerny jim propůjčovalo děsivý vzhled hry světla a stínů jako by po ní sahali děsivý tvorové.

Elzbet se na chvíli zastavila a natáčela lucernu s plamínkem uvnitř na jednu a druhou stranu, když jako by zahlédla obrys postavy! Rychle tím směrem vyrazila ale nic tam nenašla.

Od té chvíle měla však pocit jako by ji něco z temnoty pozorovalo, něco nebezpečného, divokého.

„Je tam někdo?" zavolala Elzbet a k hrudi si tiskla oba konce šálu a ostrou dýku.

V okruhu světla se však nic nehýbalo jen...

Smích?

Nezaměnitelný zvuk veselého smíchu se prohnal okolím ve vzdušném víru. Byl zvláštně bodavý a lehkomyslný. Výsměšný a přitom zvonivý.

Žena byla zmatená a snažila se určit odkud přichází ale nebylo to lehké. A k smíchu se přidaly ještě jiné zvuky jako z nějaké bodré hostiny. Veselí, hlasy jako z nějakého banketu duchů. Ženské i mužské. Všichni se bavili, dokonce i Elzbet doléhala k uším slabá ozvěna hudby.

Podivné...pomyslela si a pak znovu ten pocit něčí přítomnosti za zády.

Prudce se proto s hrůzou otočila ale nikdo tam nestál. Svýma blankytnýma očima pátrala v okolí jako vystrašená laň ale hudba náhle utichla a hlasy jakbysmet. Téměř jako mávnutím kouzelného proutku a pak náhle se jí něco otřelo o rameno i vlasy.

Žena vykřikla a málem upustila lucernu, která by se jistojistě rozbila na tisíce střepů a to by byl její konec. Bloudila by lesem v naprosté tmě a nakonec se i zbláznila.

Možná to se stalo ostatním, které se vydaly na stejnou cestu jako ona.

Elzbet ušla několik kroků když ji znovu obstoupil ten potměšilý smích jako by se bavil jejím utrpením. Tentokrát byl však tak blízko jako by se jí tiše smál přímo do ucha.

Celá strnula a ruce se jí roztřásly.

„Co jsi zač! Ukaž se!" vykřikla.

Smích zavířil kolem, „mám se ti ukázat?" Zeptal se hravě a ona pochopila, že se jí to vážně nezdá. Žádný klam.

Byl to ten démon nebo snad jiný?

„Ano, pokud se nebojíš se mi zjevit a ukázat tvář toho, kdo podle bere naše děti," snažila se ho vyprovokovat.

Za hranicí světla se zhmotnil stín, vysoký a štíhlý, místo očí dvě nenávistně sevřené škvíry a se stejným úsměvem od ucha k uchu.Okraje té postavy se lehce rozplývaly ve vzduchu jako by hořely šedým plamenem.

„Ukážu se ti ale musíš jít za mnou," zasmál se ten ďábel znovu a naznačil jí směr. Hned na to se znovu rozplynul ale přesto Elzbet věděla, že tam někde je a sleduje ji.

Vyčkává. Baví se.

Kam ji ale lákal? Co když ji zavede do nějaké bažiny nebo propadliny a pak se bude smát nad tím, jak se do ní zřítí a pomalu umírá.

Čím šla Elzbet slepě dál, začala míjet staré omšelé ploty zarostlé mlázím a pak dokonce mezi vysokou trávou našla kamenné desky čnící ze země. Ty půlkulaté obelisky měly na sobě vyrytá jména a žena s hrůzou zjistila kudy nejspíše šla. Byl to opuštěný hřbitov a to na co si posvítila lucernou byly náhrobní kameny.

Ihned se dala do běhu vpřed a vyhýbala se všemu co stálo v cestě od poházených prken až po rezavé nože nebo zbroj nechané u hrobu.

Měla však štěstí, že tu na nic víc nenarazila.

Nic ji nestáhlo k zemi, žádný kostlivec ani jiná oživlá zrůda. To místo bylo podivně tiché.

Celá udýchaná se Elzbet zastavila až před vysokou stavbou.

I ona byla v dost značném stavu chátrání ale stále bylo poznat, že je to nějaký velký kostel, možná katedrála tyčící se majestátně k nebi.

Je to tohle místo kam ji chtěl ten stín zavést? Proč kostel? Nemají z něho pekelní tvorové strach? Ptala se sama sebe a snažila se vydýchat. Po očku se ale raději ohlížela zpátky přes rameno na to místo odpočinku.

Nakonec Elzbet přeci jen vyšla po mramorových plevelem zarostlých schodech k pootevřeným dveřím, které jako by ji lákali dovnitř.

Žena nejprve nakoukla a pak se protáhla dovnitř ale nikde kolem nebyla ani jedna lavice, jak by se dalo očekávat. Byl to jen prázdný prostor velký jako taneční sál ponořený ve tmě. Vítr zuřivě narážel do okenic a opíral se do skel a tam, kde barevná mozaika chyběla, dovnitř skučel a naříkal.

Elzbet se vydala k jedné z dlouhých stěn, protože světlo její lucerny něco zachytilo. Jakmile se přiblížila na pět stop, viděla kámen pomalovaný rudými znaky velikosti kočárového kola.

Barva stékala vodorovně dolů v rovných čarách a budila dojem jako by některé ďábelské obrazce krvácely.

Ohavné. Jak Elzbet natahovala ruku blíže s lucernou, něco jí káplo na prsty. Polekala se při pohledu na něco červeného co jí steklo po kůži a zaklonila hlavu. Odněkud ze shora citadely kam světlo nedohlédlo, kapala krev jako by...

Než ale mohla přemýšlet nad tím co se nahoře mezi trámy ukrývá, uslyšela nezaměnitelný zvuk. Bylo to popotahování něčeho drobného a pak i pláč vycházející zpředu.

Elzbet se v tu ránu otočila a pospíchala za známým zvukem až ke třem schodům, po kterých vyběhla na vyvýšené místo přední lodi kostela. Byl tam plochý kamenný oltář přes který stále ještě ležel dlouhý pruh ozdobné zlaté látky časem notně otrhaný a na něm spočívalo dítě!

Ženě se málem zastavilo srdce nad tím nevinným usedavým pláčem, který by dokázal i hory přenášet. Hleděla na ten zázrak před sebou s dojetím ale stačilo pár vteřin a rychle položila lucernu na zem, dýku odložila na vzdálený okraj toho chladného kusu kamene a zabalila holčičku do svého teplého šálu, aby jí nebyla zima.

„Už je to dobré dceruško, je ti zima, jsi celá studená..." přivinula ji k sobě do teplé náruče a mírně pohupovala ze strany na stranu, aby její pláč trochu utišila.

Byl to zázrak.

Venku začalo silně pršet, vítr skučel ale to Elzbet vůbec nevnímala, jediné co ji zajímalo bylo živé děťátko nyní v bezpečí nebo ne?

To co ji však z tmavého rohu pozorovalo nebylo rozhodně nic dobrého a za andělské stvoření se nedalo považovat ani za zavřenými víčky.

Žena se šťastně usmívala na tu baculatou tvářičku a chvějící se ručičky s drobnými prstíky, když koutkem oka zaznamenala pomalý plynoucí pohyb právě z toho rohu za oltářem.

V tu chvíli se nemohla ani nadechnout, když se ze stěny vyloupl vysoký zprvu téměř nelidský stín jako sama smrt, jež si pro ni přicházela, ale nehýbal se a pomalu nabýval lidskou podobu, tedy téměř lidskou.

Postavou se démon podobal velice štíhlému snad až vyzáblému muži, který ji nejméně o hlavu a půl převyšoval, jeho pleť byla světlá, bledá a neměla vrásek ani kazu, byla hladká jako oblázek roky omílaný průzračnou vodou. Dal se považovat i za pohledného takovým vražedným smutným způsobem. Vystouplé lícní kosti a brada v protáhlém obličeji dávala tušit, že snad hladový ale to poslední co by měla podceňovat byla jeho síla, která se značně od útlého vzhledu lišila.

Dlouhé stříbřitě bílé vlasy se v mihotavém světle lucerny leskly jako nevěstin závoj, jako koberec z perel, éthericky mu splývaly na záda možná až do pasu ale co Elzbet nejvíce zaujalo nebyl ani tak pokřivený ďábelský úšklebek na tenkých tmavých rtech, kterými mohla zahlédnout ostré špičaté zuby ale děsivé byly právě ty černé oči jako měla nevinná laň až na to, že nevinné vůbec nebyly.

Nekonečné hlubiny temnoty jež z nich vyzařovaly ji pohlcovaly. Byly velké exoticky mandlového tvaru s výraznými tmavými řasami ale tam, kde obyčejně lidé mívají bělmo byla jen černota, hluboká nekonečná temnota a proto se zdály ještě větší, protože kontrastovaly s jeho výrazně bledou pokožkou.

Postava však zůstala stát v koutě jako socha a bez mrkání ji pozorovala jako by čekala co udělá a zda nebude utíkat ale Elzbet byla tak zaskočená, že se nevzmohla na nic...

Vůbec na nic...

Elzbet stála jako opařená a nespouštěla pohled z postavy v rohu a ona z ní.

Zatímco ten malý uzlíček v jejím náručí před chvílí přestal křičet když ho konejšila, tak se nyní dal znovu do štkaní a hlásil se o slovo. Nemohla ho nijak utěšit. Téměř jako by cítil něco co ona mohla i vidět.

„Má hlad, nakrm ho," pronesl démon svým podivně medovým hlasem plným skrývané zášti a dál ji nespouštěl z očí jako pavouk malou mušku ve své síti.

Elzbet se podívala na své tříměsíční miminko a věděla že má pravdu, ta chudinka nejedla nejméně už deset hodin a měla hrozný hlad. Slzy nespokojenosti se jí kutálely po tvářích jako hrachy, volala svou matku s tím nejzákladnějším instinktem.

Rozhodně na to nebyla teď a tady vhodná chvíle ale uposlechla jeho rozkaz a zatáhla za tkanici živůtku. Horní díl šatů ušitých do volnější haleny skrývající její velká ňadra se rozhalil a Elzbet začala svou hladovou dcerušku kojit.

Miminko s prázdným bříškem ihned vědělo co má dělat, aby ukojilo svůj hrozný hlad od dnešního rána, natahovalo k ní ručičky.

Žena se mírně odvrátila od kouta ale stejně zjistila, že tam již nikdo není jako by to všechno byl jen nějaký přelud.

Ale přelud to nebyl, tím si byla jistá, pořád tu cítila jeho přítomnost a chlad, který šířil okolo jako nějakou ledovou bariéru, ze které měla husí kůži.

Elzbet se s obavami pomalu rozhlédla kolem sebe ale její oči nemohly nic spatřit, protože démoni jsou mistři skrývání, mohou proplouvat různými dimenzemi mezi tímto světem a světem duchů lehce, aniž by je pošetilý člověk spatřil. Čarodějové tomu říkají temné umění ale pro tvory z krve a magie je to tak přirozené jako pro člověka plavat ve vodě.

Žena se na svou holčičku konejšivě usmála, byla tak roztomilá jako pampeliška na jaře, její zelená očka měla barvu zářivého smaragdu, nosík jako knoflíček a rty se podobaly jemným plátkům růže. Dala by za ní život. Jediná vzpomínka po svém manželovi.

Jak Elzbet hleděla do tváře svého miminka, až pozdě si uvědomila, že démon opět vyšel ze stínů své svatyně a stojí před ní.

Jakmile pohledem zachytila jeho vlající šat, rychle vzhlédla ale to on už svými dlouhými kostnatými prsty uchopil ten uzlíček zabalený v jejím šálu a přitáhl ho k sobě z jejího dosahu. Elzbetiny ruce byly jako znehybněné.

Démon si vzal její dítě a položil ho zpátky na oltář jako nějakou lidskou obětinu, pak se jí zadíval hluboce do očí.

„Dítě bylo již nakrmeno dost, nyní nakrmíš mě," řekl pevně a ona poznala, že to nebyla otázka ale rozkaz.

„Nakrmit?"

Čím?

Co tím myslel? Na tu vlastní otázku nechtěla raději znát odpověď...


 

Moje krátká několika kapitolová povídka zaměřená na sexualitu a mateřství, takový výstřelek, kterým mě inspiroval jeden muž.  

Jak jste jistě poznali, příběh je zasazen do světa Diabla přesněji do děje Diabla 3, kdy Tyrael odejde s hrdinou a Leah pryč vstříc zastavení démonů a cestují po Svatyni, opustí Tristram a nechají ho svému osudu. Je tam však jedna odchylka ale to se dozvíme v další kapitole. Tuto jsem věnovala spíše jako úvod a vysvětlení co se děje a proč :-) A také se v další dozvíme, co za démona se usadil v obávaném Tristramu.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 29. 06. 2017 - 23:07 | Rubrika: Game of Truth





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.