Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

16. Kapitola - Král

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 16

Král

 

Ani jeden z nás se nepohnul. Stáli jsme proti sobě jako dva pistolníci v moc malé uličce.

Vzduch houstl a páchl vlhkostí a všudypřítomnou hnilobou, která se mi vsakovala do oblečení. Cítila jsem ji všude, ve vlasech, na kůži, nedalo se jí zbavit.

Moje výhrůžka však na něho nijak nezapůsobila, spíše si mě Adam jen měřil jako by se snažil odhadnout co s ním udělám.

Pokud si ale myslel, že se vzdám, tak vývojáři udělali s jeho elektronkovým mozkem špatnou práci. Neměl by lidi podceňovat.

Chvíli bylo ticho a já slyšela jen svůj vlastní dech a bušení srdce tak silně jako by to byla zbíječka.

„Ptala jste se mě jestli existuje peklo, položte si jinou otázku, myslíte si že existuje ráj?"

To mě trochu zaskočilo, pokud se z toho snažil vybruslit nějakou Freudovskou konverzací tak to byl špatný tah.

Ušklíbla jsem se, „nevěřím. Ty si snad myslíš, že všechny ledničky půjdou do nebe nebo co?"

„Dvě třetiny lidstva věří v boha ale nikdy ho neviděla, není tedy ráj jen pomyslnou utopií? Místem plným ideálů, na který nemůžeme dosáhnout? Dávní filosofové jako například Platon považoval takové místo za ostrov Atlantidu, nejvyspělejší město, pýcha toho času a přesto tato utopie zmizela beze stopy z mapy jako něco přízračného. Existuje ráj? Zabýval jsem se touto otázkou od svého stvoření ale ještě jsem nedošel k přesné odpovědi. Každý si však takové místo představuje jinak, slečno Astonová. Pokud však ráj skutečně existuje, musí existovat i očistec, kterým Řekové nazývaly Tartarus, ze kterého ty trýzněné duše mohl osvobodit jen Hádés..."

„Co tím chceš sakra jako říct? Chceš se tu snad prohlásit bohem? Jsi blázen."

Opět jsem nevěděla kam tím míří, považoval snad tuhle jeskyni za nějaký biblický snový sen? Byla jsem ve střehu. Nejspíše se mu usmažil čip normality. Smůla.

Adam nadzvedl pravé obočí. Pokud mu vadilo že mu skáču do řeči, nedal to na sobě znát.

„Nabízím vám z toho všeho cestu ven."

CO?

„Hovno, tady vede jen jedna cesta, přes tebe tak mě netahej za nos, sám jsi to říkal. A já si právě svou cestu dělám," posunula jsem nohu více do strany, abych měla větší stabilitu pro nadcházející výstřel. Kámen u okraje, do kterého jsem drcla špičkou se uvolnil a volným pádem dopadl dolů mezi xenomorfy. AH...

Celé tělo mi ztuhlo, když jsem slyšela jak hlasitě dopadl na dno. Ten zvuk se nesl až nahoru k mým uším.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se dole něco pohnulo. Jak ještě dlouho bude trvat, než je tím tlacháním vzbudíme úplně?

„Ano slečno Astonová, ta cesta vede přese mě," odvětil Adam klidně a přitáhl mou pozornost zpátky k sobě, „nebo po ní můžete jít se mnou, je na vás co si vyberete."

„Co? Co tím myslíš s tebou?" nechápavě jsem zamrkala.

O co se to zase pokoušel? Byl falešnej jako pětník.

„Věděl jsem celou dobu že mě sledujete, stejně jako jsem věděl že všichni xenomorfové nejsou venku ale zde na tomto místě hluboko pod zemí ve staré šachtě. Šla jste odhodlaně za mnou, překonala vlastní strach a teď jste tady. Odvážné a hloupé. Dávám vám však jedinečnou nabídku. Pracujte pro Weyland-Yutani, nebudete toho litovat."

„To jako vážně? Nabízíš mi práci? Jo?" rozčílila jsem se ale držela jsem svůj hlas na uzdě, nemohla jsem křičet a riskovat, že se ty parchanty dole vzbudím příliš brzy, „už jsem viděla co dokážete, jak bezohledně pracujete a jednáte, strč si svou nabídku někam," zasyčela jsem.

Pod námi se to začalo trochu vrtět. Těkala jsem pohledem dolů a hned zase před sebe.

Skutečná škoda, doufal jsem že byste mohla nějak uplatnit svůj jedinečný vliv na svého přítele ale když mou pomoc odmítáte, nemám jinou možnost než vás použít jako jejich potravu, abyste alespoň něčím málem přispěla a vaše štědrost nepřišla nazmar."

Z těch slov mě zamrazilo, tak on mě sem nalákal a myslel, si že když je uvidím leknu se a na všechno kývnu a pak mě bude využívat?

Tak to do prdele ani náhodou. Vykalkuluj si to znova robote.

Než jsem ale stačila něco říct, Adam se ke mě rozešel.

Ten vrah se mě chtěl zbavit, zabít mě nebo mě hodit dolů, což by vyšlo nastejno a já zareagovala zcela automaticky podle lidských dispozic a prst, jež se mi tak dlouho chvěl na spoušti ji konečně pevně stiskl.

BOOOOM!

Jeskyní se ozvalo hromobití, které by probudilo i celou armádu. 

Můj svět se scvrkl do malé ping pongové kuličky.

Puška vystřelila, náboj se zaryl Adamovi do strany krku, takže se to dalo považovat za velký úspěch. Byla to jen vteřina na to abych nějak mohla zahlédnout rozsah androidova zranění ale pro člověka v takovém vypětí to bylo příliš málo. Za jiných okolností by to ještě přežil a došel ke mě ale síla úderu ho odstrčila dotazu a on indisponován rozsahem zranění, které musel jeho systém rychle vyhodnotit, nestačil už tak rychle zareagovat a zachytit se.

Viděla jsem, jak přepadl přes okraj jako poraněná vlaštovka.

Nemohla jsem se jen tak sebrat a zmizet, ne, moje nenávist mě donutila podívat se dolů.

Adamovo tělo dopadlo tvrdě na zem asi jako když shodíte buldozer z mrakodrapu.

Baterkou jsem si na něho posvítila, abych zjistila že se nehýbe.

Cítila jsem dokonalé sebeuspokojení. Dokázala jsem to!

Teď můžeš poznat jestli existuje očistec ty parchante, pomyslela jsem si ale pro jistotu jsem si to i zopakovala nahlas.

Horší ale bylo, že jsem se z toho dlouho radovat nemohla.

Led světlo se zalesklo v odrazu stříbrných zubů.

Černá těla dole se začala rychle probouzet k životu a hrnout ke srázu...

 

*************************************************************************************************

 

Krok, další, jednoduchý mechanicky opakovaný pohyb, vyrovnání, posun.

Vše šlo dobře podle běžných principů jak se očekávalo a pak...

Rána.

Něco tvrdého se Adamovi zarylo do pravé strany tváře. Prokousalo se to obvody, tvrdým obalem elastických tkání a slabou vrstvou imitace kůže s příměsí kolagenu, aby vypadala od té lidské k nerozeznání nyní ohořelé, zčernalé kde notný kus chyběl a zela tam tmavá díra. Brok se zakousl do jeho lebky jako ostrý rozžhavený střep do bytelné ořechové skořápky.

Byla nutná oprava. Nahradit pokožku, sesvorkovat, zabránit úniku kapaliny.

Systém nabíhal pomaleji vyhodnocoval diagnostické chyby, něco se přerušilo. Pár spojů se přetrhlo, Adam viděl jen na jedno oko. Jeho kognitivní chápání bylo rozostřené. V nepořádku. Mnoho obvodů zničeno.

Nepříjemné, nikoliv smrtelné pokud se toto slovo dalo k androidovi přirovnat.

Střela poškodila několik důležitých funkcí ale ne to nejdůležitější, na to stačil ještě o pár milimetrů pohnout hlavou, jinak by dráha střely zasáhla s přesností střed jeho obličeje.

Byla to náhoda ale i náhoda a přesný úhel mohl natropit vážné škody.

Adam sebou trhl jak ho zpětný ráz mírně vychýlil z cesty.

Čichové receptory detekovaly spálený plast, silikon, dráty, zvuky škvaření a syčení ho upozornily, že poškození je vážnější ne jen povrchové.

Chytil se za znetvořený obličej jako muž kterého sžírá bolest.

Bolest...Bolest nebyla naprogramovaná.

Postrádala význam stejně jako lidské emoce, přesto tak učinil aby se chránil před další střelou.

Svým druhým okem se podíval před sebe. Zaostřil. Abnormálně citlivá zornice podobná modré kuličce se zvětšila a zabodla do ženy, která stála proti němu.

Binokulární fůze zraku už nebyla možná.

Odhodlaná, tak by popsal její výraz, snad s ještě vítězným leskem v očích ale on věděl že si tak podepsala vlastní smrt.

Adamův původní plán ji zneškodnit a odvést pro další rozmanitý výběr možností, nabral jiné nežádoucí rozměry, nemohl už s ním dále počítat, protože svým neuváženým chováním teď padne za oběť ne jemu ale jim. Jeho výtvorům.

Plýtvání materiálem, jak by řekli jeho lidští stvořitelé.

Androidův systém kalibroval možnosti, tisíce výpočtů za vteřinu a přesto to bylo příliš málo na to něco vymyslet, zachránit situaci, jeho tělo bylo příliš poškozeno.

Pohybové funkce kolísaly, nahnul se vpravo, noha se posunula, aby ho podepřela a nedošlo ke zhroucení.

Adam ukročil a vyrovnal trhavý pohyb jeho kolísající motoriky, bohužel však pozdě. Jakmile ukročil, kus horniny se pod zeslabenou stěnou utrhl a noha následovala kus kamene přes okraj.

Adam poprvé od svého probuzení zažil stav bez tíže a volný pád.

Marný pokus zachytit se něčeho hmotného vyšel marně. Padal do neznáma.

Člověka by jímala hrůza, on necítil nic.

Oko modré jako lazurit ještě stačilo zaměřit ženskou postavu, která se od něho vzdalovala, ne, podle fyzických zákonů se on vzdaloval jí.

Sledoval ji do té doby než ji ztratil z horizontu pohledu a propadl se do tmy jeskyně, pak následoval tvrdý náraz, který s ním otřásl. Ještě předtím však viděl, jak se po srázu drápají jeho výtvory. Černí ještěři, vetřelci, hbitá těla pohánění hladem, zarývající se svými ostrými drápy do kusů drolící horniny pospíchající se syčením neúnavně vzhůru...

 

*************************************************************************************************

 

Čas byl přepych, teď jsem poznala přesný význam toho spojení.

Moc ráda bych si tu zatančila válečný tanec nad svým nepřítelem ale teď hrozilo, že mě jeho armáda sežere.

Do prdele. Sakra.

Poslední pohled na duhovou jeskyni plnou monster a vzala jsem roha. Obrátila jsem se zpátky a utíkala, jak nejrychleji to šlo.

Přede mnou byl tunel, dost dlouhý na to, aby xenomorfové využili jeho délky a pořádně se rozeběhli. Nevýhoda pro mě, pokud máte o číslo větší boty.

Možná jsem přeci jen měla na Adamovu nabídku skočit a střelit ho pak někde venku. Pozdě vracet čas, těžké také říci co by se mnou předtím udělal.

Podrážky těžkých bot vydávaly nepříjemný hlasitý zvuk a ještě horší bylo syčení za mými zády. Šli po mě jako psi.

Neměla jsem šanci se z toho dostat, i se seberychlejšíma nohama olympijského běžce jsem se jim nemohla rovnat a dostat se na povrch? To už bylo vážně k smíchu.

Pořád ale ve mě zůstávala splašená touha se znovu nadechnout čerstvého vzduchu...

Vzduchu... 

Ten zápach který sílil, mě přivedl k té břečce co tekla jiným směrem do menšího tunelu na rozcestí, zatímco tunel k obchoďáku pokračoval rovně...

To byla šance je setřást! 

Netušila jsem kam to vede ale zabočila jsem tam, skočila jsem do té páchnoucí šedé hmoty a kolem nohou mi proplouvalo něco co jsem nechtěla ani identifikovat.

Jedním slovem hnus.

Naštěstí to nebylo hluboké, ta špinavá ektoplazmická voda mi sahala tak do půli lýtek ale i tak jsem se musela přetahovat s proudem.

Posvítila jsem světlometem vpřed, stále mi zbývala jedna kulka a pak při mě stůj bože, protože tě budu sakra potřebovat.

A když mě zachráníš možná v tebe budu i věřit.

Prodírala jsem se vpřed novým neznámým tunelem a zvuky hučení naštěstí maskovalo cákání, jak jsem se brodila v té stoce. Doufala jsem, že vetřelci nejsou tak chytří a poběží tou schůdnější cestou a nebudou si chtít namočit pacičky.

Přes šumění vody jsem i tak slyšela, jak se prohnali okolo a ten zvuk rychle mizel, vzdaloval se pryč, oddechla jsem si.

Už jsem chtěla pokračovat dál ale můj sluch upoutal ještě jeden zvuk.

Jako by někdo přejel nožem po talíři a pak znovu a mnohonásobně, brousil si někdo drápy?

Naskočila mi z toho husí kůže po celém těle. Vpředu nic nebylo, nic se tam nehýbalo jedině...Neee...

Zůstala jsem pevně stát, zatímco se mi ta hmota dostávala škvírami do bot a hodovala na mých prstech a chodidlech, ohavný pocit. S předtuchou něčeho horšího jsem se trupem otočila zpátky, světlo z baterky se jako blesk proplazilo po slizkých stěnách, šedé vodě s bílou pěnou na konec tunelu k rozcestí.

Nebylo nic slyšet a pak zase škrábání. Světlo kroužilo kolem v rozptylu tří metrů, bylo vidět vše. Usazeniny, mech na stropě, kus velkého kamene, který ten hnus obtékal...

Ne to nebyl kámen...

To co vypadalo jako černá hrouda se nestvůrně postavilo, kostěný ocas rozvířil vodu, nyní už byly vidět dlouhé paže, pokrčené nohy a protáhlá hlava.

Vetřelec ke mě stál z profilu a tak jsem jasně viděla, jak mu z otevřeného chřtánu stékají provazce slin, které měly stejnou barvu jako...

No fuj...

Z představy, že bych se teď utopila v té řece slin se mi udělalo špatně. Naštěstí reflex mozku byl rychlejší než reflex žaludku a já zůstala nehnutě stát.

Polkla jsem tu trpkou pachuť v ústech.

Xenomorf mírně škubl hlavou jako by to snad slyšel. Nakláněl se na různé strany se svým hrdelním syčením, bála jsem se pohnout.

Měla bych ho střelit? Puška mířila na něho, byl vzdálený maximálně patnáct metrů ale čekat, až se na mě rozeběhne a jestli se pak trefím, aniž by mi vyrazil brokovnici z ruky a

rozdrásal břicho byla hloupost.

Nevystřelila jsem a možná, že jsem udělala dobře, protože z ohbí tunelu skočili ke svému druhovi další dva stejně velcí, stejně děsivý kamarádi. Ti parchanti čekali, zatímco se ostatní vydali dál. Cítili mě.

A pak že jsou hloupí...hovno.

Trhla jsem sebou když jeden z těch vetřelců otevřel tlamu a jeho čelisti vystřelily ven a zase dovnitř jako by se pokoušel nějak neverbálně komunikovat nebo kousnout ducha.

Možná by snad dokonce i sami odešli, kdybych zůstala nehybně stát jako uschlá větev ale já se musela otočit a utíkat.

Ten zvuk šplouchání, jak se moje nohy snažily v rychlém sledu dostat jedna před druhou je ihned upozornil, že se něco v jejich okolí hýbe.

A to něco utíká pryč.

Se zápalem grizzlyho jsem se prodírala tou hustou kaší, zvedala nohy, námahou funěla a jim jako by to ani nevadilo. Jejich pružné svaly se napínaly a stahovaly, rozrážely vodu jako by tu ani žádná rosolovitá odpadní břečka nebyla. Dokonce bych věřila i tomu, že by lezli po stěně ale povrch byl moc kluzký, než aby se tam udrželi, o čemž jsem se přesvědčila hned za zatáčkou. Cesta nečekaně rychle končila a já už nemohla zastavit.

Setrvačnost a fyzika byla mrcha.

Nebyla to slepá ulička, natož otvor zakončený mříží, která by mě chytila na místě ale ta řeka slizu náhle končila a proud dál padal v jakémsi vodopádu někam neznámo dolů.

Dlaň jsem ještě natáhla ke stěně s úmyslem se zachytit nějakého výstupku ale byla příliš vlhká, příliš kluzká a já spadla přes okraj...

Ve vzduchu se má zbraň několikrát převrátila, světlo baterky se párkrát otočilo v kotrmelcích a v záblescích jsem viděla sebe ve vzduchu, ten slizký vodopád který snad nikde nekončil a padal a padal...několik párů stříbrných úsměvů, které se v chuchvalci černých svalů shluklo nahoře u výpustě a smálo se mi.

Jeden z xenomorfů po mě ještě hrábl svými dlouhými pařáty ale už jsem nebyla v dosahu.

Zbraň mi vypadla z rukou jak jsem jimi začala mávat kolem sebe a ztratila se ve tmě.

Nejspíše padala obtěžkaná tvrdým železem dolů rychleji než já.

Nyní mě však čekal stejný konec jako Adama. Vážně ironie osudu, že dopadnu s kostmi rozdrcenými a polámanými jako by přese mě přejel parní válec.

Mohla bych si teď hodit mincí o to jestli až dopadnu budu mít stále suché spodní prádlo ale musela jsem se tomu v duchu vážně zasmát, žádné kalhotky jsem vlastně teď na sobě pod tepláky neměla! Nějaké shánět nebyl čas.

To ale nijak neulehčovalo celou situaci.

Pád trval snad jen pár vteřin, cítila jsem se jako obrovský těžký asteroid, který se řítí k zemi. Čekala jsem buď tvrdý pád, kde se můj mozek rozplácne o zem jako želatinová bábovka nebo se o něco nabodnu v nějakém jezeře dalších slintů a utopím se.

Vybrala jsem si zem.

Během těch pár vteřin jsem propadala nehmotným světem plným nejčernější tmy jako malá Alenka, naštěstí šklíbové zůstali tam nahoře.

To co mě ale donutilo vykřiknout byl náraz, pružný náraz. Bylo to jako bych dopadla na nějakou trampolínu!

Ležela jsem na zádech a se srdcem v krku jsem jen jednou rukou slepě hmatala kolem sebe. To na čem jsem ležela či do čeho jsem spadla bylo měkké a přitom pevné, udrželo mě to, dalo by se to přirovnat k plachtě, jenže tohle bylo teplé a trochu lepkavé, žádný barevný pohodlný hamak.

Nedaleko od sebe jsem viděla světlo, má zbraň dopadla tři metry od místa, kde jsem byla a její záře osvětlovala stěny velké jeskyně.

Podzemní dutiny jako z jiné planety. To co jsem viděla byly stěny jako nestvůrně vymodelované z výměšků nějaké obrovské housenky. Tak trochu jiná malta. Lesklo se to jako vetřelcův krunýř a stékala po tom voda v nepatrných potůčcích.

Bylo zde horko, dusno.

Sklouzla jsem z té napnuté blány. Okolí vypadalo podobně jako chodba nahoře v obchodě jen monstrózně obrovská, hornické dřevěné nosníky vystřídalo něco jako klenba zkamenělých noh chobotnice. Téměř jako bych byla uvnitř velryby a viděla její kostru zevnitř. No, nevěděla jsem to přesně ale nějak tak bych si to představila.

Jedno jsem však věděla, rozhodně jsem tu nechtěla být.

Dávala jsem si pozor kam šlapu a došla až ke zbrani, popadla ji zpátky do rukou a rychle jejím světlem obkreslila vše co tam bylo. Sklíčko baterky bylo prasklé ale žárovka uvnitř stále funkční.

Okolo to vypadalo povědomě, vše porostlé organickým bahnem, které se vršilo jedno na druhé. Tak neuvěřitelné, zajímavé a přitom odporné.

Fascinace tímto místem však šla stranou když světlo padlo na něco uprostřed toho prostoru.

Čtyři nestvůrné nádoby? Popelnice na bio odpad? Šla jsem blíž, voda v proláklinách na zemi vydala šťavnatý zvuk pokaždé, když se setkala s mými podrážkami.

Došla jsem k první z těch věcí. Byla hnusná. Další v zákrytu taky.

Jako nějaký pavoučí tmavě zelený kokon srostlý se zemí.

Když jsem si však uvědomila co to je, co to připomíná a o čem Adam prve ve stanu mluvil, došlo mi co přede mnou stojí.

Bože stůj při mě, jen to ne," zašeptala jsem bez dechu a zírala na vejce jako by se měla teď líhnout. Vypadala svým vzhledem jako atomová bomba a svým způsobem jím i byla. Víc takových vetřelců znamenalo katastrofu.

Kdybych měla více nábojů rozmetala bych je na prach, až by z nich byla hora slizu.

Takhle jsem jen stála jako opařená a neuvědomovala si to nebezpečí. To před sebou i to za mnou.

O krok jsem od toho couvla ale začalo se to k mé hrůze hýbat, každý chloupek na krku mi stál v pozoru. Jedno z vajec které bylo na svém zakulaceném vrcholu proříznuté do X se rozevřelo jako nějaká exotická masožravá rostlina. Rozhodně jsem nebyla tak hloupá, abych se podívala dovnitř a tak jsem ještě o dva kroky ustoupila a k mé úlevě se vejce zase namáhavě zavřelo.

Chtělo by to izolepu, aby se to už přestalo otevírat.

Na obdivování cizokrajné flóry a fauny už jsem byla vystresovaná dost a rozhodně jsem si nechtěla zapisovat poznámky.

Couvala jsem od vajec a málem zakopla o zrádně zvlněný terén ale to nebylo to co mě zastavilo, ne to byli ti tři vetřelci, kteří se jako ještěři soukali dolů po těch žebrovitých zdech z horního patra. Plazili se jako hmyz a jejich pohyby mi připomínaly pohyb žraloka ve vodě. Rychlý, ladný a vražedný.

Na nic už jsem nečekala, protože oni už teprve ne. Ostrá otočka a úprk tmavým tunelem nejspíše jediným co tu byl, kaluže pod mýma nohama mi cákaly až do pasu.

Slyšela jsem několik těžkých dopadů, nejspíše ty tři už nebavilo šplhat a tak rovnou skočili na zem. Sakra. 

Neměla jsem pojem kam to běžím ale tunel vedl do další jeskyně, která se táhla do nekonečna. Za běhu jsem se rozhlížela, zda tu není nějaký otvor, ve kterém bych se mohla schovat ale nebyl.

Světlo ze zbraně se náhle na protějším konci od čehosi lesklého odrazilo. Vynechalo mi srdce, tak oni si na mě počíhali… Zpomalila jsem a pocit, který jsem v sobě teď měla byl jako by se po mě prošel dinosaurus, ihned mi ale svitla jiskřička naděje.

Ten obrys, ta protáhlá hlava, kostěný límec! Poznala jsem ho!

Bee!" vykřikla jsem. Avšak můj hlas probudil něco spícího ve tmě, něco co jsem nemohla vidět.

Věděla jsem, že mě Bee zachrání jako už tolikrát předtím. Musel to být on! Nehýbal se sice ale byl to on, určitě. I z dálky jsem poznala, že nemá svou známku, tu kterou jsem mu strhla z krku, na který bych se teď nejraději pověsila.

Vetřelci za mnou zlostně syčeli, slyšela jsem to blíž a blíž jak se hnali chodbou do druhé jeskyně kde jsem byla.

Zastavila jsem se až u svého zachránce ale proč byl tak ztuhlý? Nehýbal se, ani jeho věčně pohyblivý ocas se nepohnul. Bee byl opřený o tu podivnou zeď a jeho pravá paže jako by byla uvnitř té pevné hmoty po loket téměř jako plot, který sroste s kmenem stromu.

Nevypadal mrtvý ale mě jeho podivná netečnost děsila.

Bee, co je ti, dělej něco, za chvíli tu budou," lamentovala jsem a jednou rukou po něm hmátla. Ale jeho paže...

Jako bych prsty promáčkla pouhý igelitový obal, žádné kosti, žádné maso jen slupka jako by vnitřek někdo vysál. Vyděsilo mě to a já vykřikla a uskočila.

Celá ta věrná kopie mého milence se díky mému doteku jako papír zhroutila k zemi.

Byla jsem v šoku, posvítila jsem na zem na tu hromádku tenké kůže. Nechápala jsem co se stalo, v tom ale můj mozek zaměstnal šoupavý zvuk, nepříjemné tření.

Tam u stěny něco se tam hýbalo, slyšela jsem to. Pohybovalo se to.

Ten šelest jako...jako by se něco otřelo o strop, který byl vysoký nejméně jedenáct metrů!

Třesoucí světlo se obrátilo s neblahou předtuchou do těch končin a zůstalo stát na obrovském černém těle.

Měla jsem otevřenou pusu a pot stékající mi mezi lopatky nebyl příjemný.

To gigantické monstrum mírně natočilo svou hlavu mým směrem, čelisti a protáhlá hlava se žraločím mlsným úsměvem se mírně stáhla a třímetrový vysoký hřeben srostlý s její lebkou se výhrůžně napřímil.

Tak z tohohle jsem už vážně potřebovala nové kalhoty. Sakra tohle byl vážně podělanej dinosaurus, který sere zatraceně hnusný vejce ze kterých vyrostou pěkně šeredné děti! Proti tomu byla hromádka na zemi vedle mé boty, které jsem říkala Bee jen prachem v trávě.

Promiň Bee.

Královna pohnula svými končetinami a otočila se ke mě, asi měla hlad ale to xenomorfové, jež nyní postávali u ústí tunelu taky. Nejspíše je hra na babu už přestala bavit.

No Wando je čas se osolit a šup na talíř, protože proměnit se na mouchu a uletět neumíš.

Její veličenstvo se těžkopádně posunulo směrem ke mě, moc jí to nešlo, byla mírně ohnutá kvůli stísněnému prostoru jeskyně, což byla moje výhoda ale vetřelčí trubci se sem vešli dobře a začali se sunout ke své královně jako nějaká stráž jako bych ji snad ohrožovala.

Vážně k smíchu.

Nevím jak se to sem dostalo ale rozhodně to potřebovalo učesat hřebínek. Namířila jsem se zaťatými zuby zbraní vzhůru na tu velkou korunu, pokud ji zabiju, možná to bude to nejlepší co udělám, než se na mě vrhnou.

Zmáčkla jsem kohoutek.

Rána dopadla přímo na královnin zdvižený límec a broky se rozlétly jako roj včel, jak se zarazily o tvrdou kost. Nevypadalo to že by jí to nějak ublížilo, možná polechtalo.

Jako by godzillu otravovalo hejno much.

Jeskyni naplnil rachot a nejen ten i můj výkřik, protože mě něco nečekaně prudce srazilo dolů k zemi. Nevěděla jsem co se mi mohlo dostat za záda ale něco se postavilo nade mě.

Z mé pozice, kdy jsem obličej zabořila do té hmoty pod sebou, „ehm ehmm!“

Dvě silné rozkročené tlapy s drápy zarývajícími se do země spočívaly, každá vedle mé ruky. Nade mnou se tyčil další xenomorf, o něco větší a statnější než ti kteří se motali kolem královniných nohou.

Dva se odvážili se syčením blíž. Silný jedinec nade mnou zařval tak, že jsem si musela zakrýt uši.

Hned na to zařvala i královna jako by ho okřikla, svým dechem by dokázala odfouknout i Titanik.

Abych měla lepší výhled, chtěla jsem si přitáhnout brokovnici k sobě, zase jsem ji totiž upustila, ale jakmile jsem zvedla hlavu, xenomorf mi zaryl drápy do hlavy a přimáčkl mi ji zpátky k zemi.

Vzdorovitě jsem zafuněla ale mé tělo bylo nehybné, tedy...mé prsty se jako malé žížaly sunuly milimetr po milimetru, až jsem pažbu zbraně konečně nahmatala a přitáhla k sobě. Brokovnice byla v háji, už žádný další náboj a tak jsem jedním prudkým pohybem utrhla jen baterku, se kterou teď byla lepší manipulace. Alespoň se podívám kdo mě sežere, pomyslela jsem si.

I na vzdory sarkastickému myšlení jsem obrátila led svítilnu vzhůru a posvítila zespoda na, pomineme jeho pohlavní ústrojí, celý trup a vůbec mohutné štíhlé tělo.

Nyní stál v záři reflektoru jako filmová hvězda a já si uvědomila že je jiný.

Jiný než ostatní...

Dívala jsem se ze zdola na to černé pevné brnění, lesklý skelet obepínající každý svala pružnou šlachu a pak jsem zaznamenala mezi vším tím sborovým vrčením, syčením a šoupáním jež se ozývalo v jeskyni jeden docela mizivý tichý zvuk tak známí. Tak povědomí a nečekaný.

Předení…

Nízký hrdelní projev dominance toho tvora. Odstrašující.

Byl to opravdu on? Byl to Bee? Kdo jiný by tak předl? Ale vypadal jinak, jak je to možné? Mohli se xenomorfové nějak vyvíjet?

Stačil jeden rychlý pohled na královnu a musela jsem přiznat že ano.

On však vypadal odlišně, nebyl tak obrovský jen jeho čelist byla mohutnější, hrozivější a jeho krční límec se rozdvojil ve dva tvrdé kroucené výstupky jako by to byly bodce, na které může nepřítele napíchnout.

Tím nejpodstatnějším rozdílem byla však jeho lebka už ne tak protáhlá a zakulacená, spíše se podobala královnině koruně s tím rozdílem, že se rozštěpila do stran jako plochý štít a rozpojila ve dva pevné majestátní rohy!

Zapomněla jsem i dýchat. Toho koho jsem nad sebou viděla vystihovalo jediné slovo: král.

Obě strany náhle vyrazily se zuřivostí proti sobě....

Tak se toho dnes událo docela dost.

Adam se začal hezky vybarvovat, čekali jste že by chtěl Wandu na nějaké pokusy? Přeci by nezahodil šanci si prohlédnout mezidruhové páření a jeho možné výsledky :-) Myslím že i takový akt, by ho z vědeckého hlediska zajímal i přes to že je jak bych to řekla trochu unisex. Nemá instalovanou sexualitu a nemá ani penis, k čemu by ho potřeboval? Třeba má v kalhotách strčený banán, aby tam měl alespoň něco a nevypadal jako bezpohlavní panenka Barbie.


 

Ale teď vážně, Adam je té doby nejdokonalejší model ale oproti vyspělému budoucímu Davidovi 8 a Waltrovi je na nízké úrovni. Adam neumí sám tvořit a vyvíjet se, je přesně naprogramován na to nejdůležitější přesně, jak to Petr Weyland chtěl, nic víc nic míň. Není určený jako společník, nemá ve své databázi básně ani knihy, natož Mozartovy skladby. Je určen pro výzkum v jeho různých aspektech.

Je to zcela jiná osobnost.

Ale myslete také na to, že to co Wandě chtěl udělat vycházelo z jeho rozkazů a programu.

No ale teď si s ním už moc legrace neužijeme nebo ano? Nechte se překvapit...

Zato Wanda se teď ocitla na nerovné plošině. Je uprostřed hnízda, před královnou a šance na úspěch je hmm 1:100 000 000. Jedině, že by se její výsost zasekla v nějakém průlezu až bude ta chuděra utíkat :-) Královna je dost velká ale kvůli času ještě nemohla plně dospět, uvádí se kolem 16 metrů ale to jí nijak nebrání klást vejce, ostatně nahoře už

jsme jednoho držkodrtiče viděli v akci :D

Teď nevím zda jsem se zmiňovala o vývoji vetřelce možná ano ale pro velký úspěch ve zkratce ještě jednou, jak se tam naše obludka objevila.

Pokud je někde pár vetřelců jeden z nich se vyvine v královnu, aby plodila další jedince. Pak je i teorie, že když je úl i královna, ta může snést speciální vejde s malou královnou ale aby nedošlo v dospělosti k šarvátkám, vetřelci odnesou zárodek na jiné území, kde se královna vyvine a začne plodit na novo v dalším koloběhu.  

A poslední otázka, kdo je ten silný jedinec, který Wandu srazil k zemi? Uhádli jste správně, náš Bee se také vyvinul, svlékl kůži jako plaz, aby se proměnil v motýla :-) Budu asi štěstím brečet. Nebojte se, určitě přidám i obrázek našeho nového krále :-)

Jen poznámka, taky vám stavbou těla připomíná Diabla?? Mě tedy ano :D

Tady jsou obrázky nového krále: 

http://www.ourstories.cz/gallery/1125x682_previewbanner_AlienKingStatue-1.jpg 

http://www.ourstories.cz/gallery/Alien-King-Maquette-Sideshow.jpg

http://www.ourstories.cz/gallery/Alien-King-Maquette-Sideshow-007-800x500_c.jpg

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 28. 06. 2017 - 18:56 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Inugirl | 12. 01. 2018 - 8:50:26 | Reagovat

Ano bude jen teď dodělávám jednu povídku ale určitě se k této dostanu


Mia | 12. 01. 2018 - 8:27:48 | Reagovat

Ahoj bude pokračovanie?


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.