Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 27

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Kapitola 27
 
Pyramida

 

Po tom incidentu Rose běžela rovnou do své modré budky a zavřela se tam. Nemohla ani pomyslet na další pobyt ve stanu plném štírů a jiné havěti. Tedy pokud tou havětí myslela Jafara. Ale jinak byla zmatená a rozpolcená, plná studu, ale také vášně a netrpělivosti.

Co to jen zase udělala, to ji ty smysly už zase vypověděly službu? V jistých chvílích reagovala na Jafara jako by to byl nějaký velký magnet, ke kterému je přitahována.

Musela se zbláznit nebo se musel zbláznit on.

Po chvilce si lehla na záda a prsty pravé ruky si přejela po břiše a podbřišku až do klína.

Bylo to tak samovolné, až ji překvapilo když pod prsty ucítila zrádné vlhko.

Rose nahmatala to vzrušující místečko a přejížděla po něm sem a tam, představujíc si Jafara, jak právě vyloupil pyramidu a všechny blyštivé poklady světa nabízí jí k nohám a vyznává se jí z tajné lásky a jak tak před ní klečí, roztáhne jí nohy a ochutná...

Ta představa Rose nesmírně vzrušovala, po takovém Jafarovi toužila, ne po tom, jaký byl ve skutečnosti. Arogantní nafoukaný mizera který si myslel, že je pánem světa.

Co asi teď ve skutečnosti dělá?

Rose napadlo, že možná právě to, co ona, ale raději tu myšlenku zaplašila, protože ji naplňovaly daleko lákavější jiné myšlenky a představy. Domýšlela si příběh Jafarovy tajné lásky dál a dál a představovala si, jakými dalšími úžasnými poklady ji obdaruje. Jak ji bude svlékat, odhrnovat sukni, líbat její nohy a kotníky. Stehna, břicho a prsa...

Když se pak ráno zmateně probudila, nemohla si vzpomenout, zda nakonec dosáhla orgasmu, ale optimisticky si namlouvala, že ano.

Cítila se skvěle. Odpočatě. Ten den opět strávila s Yagem a zatímco si nedával pozor, protože se soustředil na podvádění v dámě, vyzvídala toho z něj víc a víc o Jafarově minulosti. Připadala si na roli vědmy čím dál připravenější a navíc jí bylo s Yagem dobře a jemu s ní také. Rose napadlo se Jafara zbavit a nechat si Yaga pro sebe, ale rozhodla se o to raději nepokoušet.

Ještě by ho obrátila proti sobě a ona dobře věděla v jakém je postavení a že by to pro něho nebyl žádný problém se jí zbavit nebo poslat do vězení.

Mohlo by se stát, že Jafar pak bude mít dvě zlaté hole, jednu na všední dny a druhou na zvláštní události. Nemluvě o tom, že Rose rozhodně neovládala magii tak jako Yadira.

Spíše ji neovládala vůbec ale to byl detail.

Rose byla hrozně zvědavá, jak se bude Jafar tvářit, až ji po tom včerejšku znovu uvidí. Ten večer ji ale čekalo nemilé překvapení. Když vykoukla z budky, zjistila, že nejsou v oáze. Dorazili do velkého, kamenného města.

„Konečně!“ zajásal Yago. „Bude hostina, dorrrazili jsme do Jerrruzalému!“ Yago se tryskem vydal hledat Jafara a mámit po něm pamlsky z místního trhu.

Sotva však vylezla ven Rose, postavila se jí do cesty šavle.

„Hele, zalez,“ prohlásil agrabážský strážný, který ji držel na místě mezi ním a budkou.

„Co? Proč? Bolí mě nohy, potřebuju se protáhnout,“ vytřeštila oči Rose.

„Dnes v noci zůstaneš v nosítkách, je to Jafarův rozkaz,“ vysvětlil.

„Můžu si s ním o tom promluvit? Nejsem žádný vězeň!“ rozhlédla se a viděla, že ostatní otrokyně které s nimi cestovaly se klidně potulují kolem vozů.

To měl být jako nějaký Jafarův trest nebo co?

„Ne,“ odsekl strážný. „Zalez.“

Rose zanadávala, ale poslechla a vrátila se do budky.

Ten zbabělec! Používá takovýchto prostředků, aby se mi nemusel podívat do očí? To mu nedaruji! Počkej Jafare! Obtisknu ti sandál do obličeje!

Zatímco včera večer pro ni byl Jafar vášnivý milenec, obdarovávající ji poklady, dnes si ho představovala jako zbabělého strašpytla, který se nedokáže vyrovnat se svými city, za předpokladu, že nějaké má.

Ve skutečnosti však Jafar nebyl ani jedno ani druhé a jeho duše ještě skrývala mnoho divů a překvapení, o jakých neměl ani Yago ani Rose a možná ani sám Jafar tušení.

Další den strávila Rose opět s Yagem, který Jafara omlouval a vysvětloval, že v Jeruzalémě by mohla narazit na poutníky z celého světa a kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby ji tam někdo viděl a ona promluvila. Zvláště Jafar věděl o jejích pokročilých názorech nedej bože, aby se zapletla do rozhovoru o víře. Zarputilí muži by ji byli schopni i ukamenovat za jedno křivé slovo. Bylo to pro její vlastní ochranu.

Rose si však o Jafarových úmyslech myslela svoje a pohotově připomněla Yagovi, jak byl zavřený v kleci.

Večer karavana zastavila v menší osadě. Rose měla plnou hlavu vezíra, v kladném i záporném smyslu, tak hned zamířila za ním aby ji lecos vysvětlil. Bahadur musel běžet, aby stačil jejím kmitajícím nožkám.

Vezír ji však šokoval.

Když si před ním sundala závoj a pohlédla mu do očí, mluvil s ní, jako by se mezi nimi nic nestalo. Jako by na to zapomněl. To ji vnitřně dopálilo, ona na to myslela celé dva dny. Zavšená v té bedně!

Nenašla u něho ve tváři žádné náznaky citů či vzrušení, které by souvisely s tím předvčerejším sváděním či včerejším zákazem, prostě takový ten docela normální kamenný obličej který měla chuť poškrábat.

Rose měla chuť nalít mu do poháru smrti čaj a zeptat se ho, zda ji miluje, nebo si s ní jen zahrává, ale tu kartu měl on a rozhodně ji nikomu nepůjčí. Blondýnku štvalo, že musí mít všechny karty zrovna v úschově on jako by nikomu jinému nevěřil...

Za dalších několik dní, putovali převážně po pobřeží Středozemního moře, ale jinak se ničím zvláštním nevyznačovali, dorazili konečně do Káhiry, kde byli velkolepě přivítáni podle tamějších mravů ve velkém stylu...

 

*****************************************************************

 

Odpoledne Jafar nechal po Egyptském dvoře rozhlásit, že se mu udělalo nevolno a nepřijímá žádné návštěvy pod trestem smrti.

Rose dělalo dobře, že si teď Ramses lámal hlavu co na hostině Agrabášský vezír asi snědl, že je na tom tak špatně a teď se nejspíše za své špatné pohoštění stydí.

Poté co se Jafar ve svém pokoji připravil na celou akci, se pak vyplížil s Rose, Bahadurem a dalšími dvěma věrnými vojáky z města a společně zamířili pěšky směrem, kterým měla stát pyramida zabodnutá někde v poušti.

Nikdo z nich neměl kompas, v této době ještě neexistoval a námořníci se řídili podle hvězd ale čaroděj je vedl hrdě ulicemi města kupředu, z čehož se ztratili a tak se museli ptát opilých muslimů, kteří se vraceli pod rouškou noci zpátky domů na cestu.

V nůších na zádech si nesli zásoby jídla a pití, stany, krumpáče a další pomůcky, kdyby se  náhodou něco stalo tak na několik dní.

Yago zůstal v Káhiře, kde měl neoficiálně dohlédnout na agrabážskou družinu, byl z ní přece jen kromě Jafara a Rose nejinteligentnější.

Asi pět kilometrů od města se náhle zastavili. Jafar rozložil na skálu obrovský koberec z místního trhu, pevně sešitý na přesně řečenou objednávku z několika menších koberců.

Pak vytáhl kartu a pronesl: „Karto sezamu, propůjči mi svou schopnost – létání!“

Karta se rozletěla v malá, světélkující zrnka, která zformovala ženskou postavu, ale v zápětí se rozdistribuovala po celém koberci a zmizela v něm. Koberec se mírně vznesl stopu nad zem a tam plachtil.

Na tomto velkém dopravním prostředku pak všichni vyrazili k pyramidě rychlostí, jaká by byla pěšky nedosažitelná. Jafar po cestě vysvětloval Rose, že čím větší je koberec, tím víc toho unese.

Zanedlouho přistáli u obrovské opuštěné pyramidy v poušti tyčící se jako maják v moři.

„Vy dva zůstanete tady a budete na nás čekat,“ řekl stroze Jafar, „dovnitř půjdeme jen já, Bahadur a vědma.“

„Jsem zvědavá, kudy se dostaneme dovnitř,“ zajímala se Rose, hledíc na velikost obří pyramidy.

„Já jsem spíš zvědavý, kudy se dostaneme ven,“ podotkl naopak Bahadur, protože na něm bylo vidět, že mu vloupání do hrobky není po chuti a už si představoval, jak na něho Alláh sešle trest.

Rose byla trochu překvapená, že Jafar před strážemi předvádí takové odvážné kousky, spíše čekala, že ti chlapi budou řvát strachy, až se koberec vznese ale jejich kamenné obličeje jí připomínaly čínskou zeď bez špetky citu.

„Bojíš se že se s tou lopatou nedostaneš ven Bahadure?" ušklíbla se Rose.

Muž za jejími zády se nechtěl shodit a raději prohlásil: „já věřím svému pánovi."

Toť k vlastní vůli. Blbec.

„Ale jistě ctihodný vezír nás ze všeho dostane je to tak?" řekla do noci provokativně dost nahlas, aby to Jafar slyšel.

Na to ale neměl odpověď.

Jak šli za sebou, postava vpředu se najednou zastavila a ohlédla přes rameno. Rose sebou cukla, narazila od ni, "co zase?" založila si ruce na prsou ale do tváře čaroději nepohlédla.

„Tomu se říká zodpovědnost, měla by ses toto slovo naučit a teď nám jako vědma řekni, kde je vchod," přešel vezír vážně k jádru věci.

Dívka rychle přemýšlela a snažila se vydolovat z mozku co ví o dokumentech z televize. V každé pyramidě je vchod, musí být na druhé straně, protože když přilétali na koberci žádný neviděla. Logické. Snad mu to bude stačit.

„Musíme to obejít," naznačila prstem kolečko ve vzduchu, „za tamtím rohem to bude, jsem si jistá."

Jafar si ji pochybovačně prohlédl ale neřekl ani slovo a vyrazili vpřed.

Míjeli první největší řadu kamenných kvádrů, které se v jednotlivých stále menších plošných čtverců vršily na sebe až do výše k nebi. Rose to připomínalo lego ale pochybovala, že otroci kteří tu roky dřeli pro nějakého umírajícího mamlase v bílé sukýnce to nějak více ocenili.

„Ehm, myslíš že tu mohou být duchové?" zeptala se přemýšlivě Bahadura, který uzavíral celou skupinku jako dlouhý, bystrozraký a široký, přesně v tomhle pořadí od předu.

Statečný Bahadur o kterém si Rose myslela, že ho nic nemůže rozházet se rychle rozhlédl okolo sebe jako kluk který čeká útok.

„O takových věcech se nemluví ženská," zavrčel.

„Ty se bojíš!" škodolibě se ušklíbla.

„Jistě že ne, já se nebojím ničeho," prohlásil neochvějně a pěstí udeřil do své hrudi.

To určitě, pomyslela si.

Jak se na něho Rose přes rameno ohlížela, nevšimla si že vezír znovu zastavil a až po nárazu si uvědomila, že na ni Jafar nevraživě hledí a ona je k němu přimáčknutá.

„Eh, omlouvám se Jafare, ale s tímhle bys měl přestat," zamumlala a raději o krok ustoupila a otřásla se, jak se jí chlad noci dostával pod hábit. Sama by jistě dokázala vymyslet lepší zábavu než si tu hrát na lovce pokladů ale naopak, tohle dobrodružství snad bude stát za to. A ta hromada zlata drahých kamenů, zlaté talíře, vázy...

No, ten tuhej páprda je už stejně potřebovat nebude.

„Ten vchod Rose," připomněl jí vezír a vytrhl dívku z hrabivých myšlenek, kdy se potápěla ve zlaťácích a rozhazovala je rukama.

Jafar netrpělivě zatínal své prsty do zlaté hole.

Tentokrát se kolem sebe rozhlédla dívka. Stáli na rohu, kde mohli vidět novou stranu pyramidy ale ani tam žádný vchod zřejmě nebyl.

„Dobře, tak bude za tím dalším rohem."

Vezír cosi zavrčel o tom, že ženská orientace nestojí za nic a vydal se ráznějším krokem znovu v před. Ono ani ta jeho nebyla o nic lepší jak se v Káhiře přesvědčili.

Skupinka pomalu obcházela pyramidu.

Schválně jestli mu dojde, že to má jen čtyři stěny, přemýšlela Rose. Naštěstí jakmile se zastavili ještě o roh dál, k pyramidě se táhla kamenná cesta lemovaná sochami božstev se zvířecími hlavami, která vedla přímo k nějakému menšímu objektu v poušti, možná malý chrám, zásobárna, nebo přechodová komora pro goauldy.

Jo, hvězdná brána...zasnila se nad svým oblíbeným seriálem. Naopak ji teď naskakovala husí kůže, co když je to ale pravda? Ne, blbost je to jen fikce, nic takového neexistuje přesto, že ji Jafar už přesvědčil o opaku s magií.

HA HA musela se tomu zakřenit. Ale vysvětlovat Jafarovi co to je raději blíže nebude ale chtěla ze sebe udělat chytrou a postrašit Bahadura.

„Támhle to je, já to říkala a ty jsi mi nevěřil," vynadala mu uraženě a snažila se znít důležitě.

„Támhle se napojíme na cestu a tááámhle v dálce ta budova, to je malý chrám pro goauldy. Přicházejí hvězdnou bránou ale musíte si dávat pozor, aby vás nesežrali. Jsou hodně hladový a nebezpeční."

Rose se bavila tím jak Jafar vážně přikývl, byl v pozoru a hypnotizoval tu obyčejnou zděnou budovu, která byla spíše nějakým bezvýznamným skladištěm pohledem.

Za chviličku došli k cestě a prošli kolem lidsko zvířecích soch. Před nimi se tyčil malý pantheon, čtvercový objekt, po jehož obvodu byly postaveny silné sloupy. Taková malá předsíň.

Jafar se na pár vteřin zastavil před vysokou sochou boha se sokolí hlavou, která hrdě třímala oštěp jako on svou hůl.

„Tak jdeme," zavelela za ním Rose a vydala se nedočkavým krokem vpřed, jen doufala že to přežije ale co by se tam tak mohlo stát? Klidně tam vlezou, chvíli budou zase bloudit, vezmou si kartu, napakují se a zmizí, jedině že na ně spadne nějaká zeď, propíchnou je jedovaté jehlice, udusí jed, spadnou do jámy plné hadů nebo je přimáčkne strop s ostrými bodci, ale to už je detail.

 

*****************************************************************

 

Jafar měl ty dva stále na očích, tady venku nic nehrozilo. Noc byla tichá, lidé se sem chodili přes den modlit do pantheonu, do kterého právě vstoupili, byl sice bez střechy ale i tak zde byly vidět početné stopy v navátém písku.

Jafar šel s rozvahou a pohladil si svou pěstěnou bradku, jak se tak rozhlížel po zajímavé architektuře opracovaných sloupů.

Jeho hůl s každým krokem zazvonila o podlahu vydávaje dutý zvuk, jež se rozléhal okolo jako by přicházel nějaký boží prorok.

I cesta lemovaná sochami byla krásná ale přesto jeho pohled zabloudil k Rose.

Vypadala natěšeně jako malé lstivé dítě.

Musel se přitom usmát jak legrační to bylo.

K jejímu věštění byl však stále skeptický a řekněme, že ji v tomto ohledu důvěřoval jen tak na půl ucha ale i když ji nechal předejít a postavit se do čela jejich malé skupiny, nyní se on postavil jako první k uzavřenému vchodu tyčícím přímo před nimi.

„Máš klíč?" přiblížila se Rose za jeho záda a nakoukla přes ně na pevnou stěnu s vyrytou kartuší, "možná to spouští nějaký mechanismus, nějaká páka, něco..."

Jafar ji však ignoroval a hleděl na dvě stejná křídla, které tvořila rytiny dvou egyptských maleb.

Nerad ničil umění ale nejspíše se tomu nevyhne, jelikož vchod byl zazděný a nedal se otevřít aniž by ho proboural, nebo spíše nevěděl jak.

„Ustupte!" přikázal pevně a sám se od vchodu vzdálil o pár metrů.

Bahadur položil Rose na rameno svou velkou ruku a odtáhl ji do pozadí.

Čaroděj se připravil na své kouzlo, během cesty do Egypta si šetřil všechnu svou energii, aby ji mohl využívat a nebyl příliš vyčerpaný ale jakmile se jednalo o něco jako kartu, zaťal do toho své nehty a nepustil to dokud to nezískal.

Stál tam a cítil, jak mu magie koluje v konečcích prstů, žilách až do srdce a zpátky. Musel být opatrný, nechtěl aby se vchod i s pantheonem zřítil na jejich hlavy a zasypal je a tak se rozhodl pro něco jiného než byla ničivá exploze, která by udělala dostatečně velkou díru, aby mohli projít.

Nejprve přes tmu nebylo nic vidět ale poté tmavá vezírova postava přistoupila přímo ke dveřím a přitiskla k nim svou celou dlaň. Ta zazářila fosforující zelenou a kámen se začal sypat, drolit a doslova rozpouštět jako když na něho vylijete kyselinu, která rozežere vše co jí stojí v cestě.

Za pár vteřin před nimi zela díra dost velká, aby jimi bez problémů prolezli.

„Za mnou!" zavelel Jafar, sklonil se aby si neshodil svůj turban a vstoupil do hrobky.

„Slyšel jsi? Za ním!" zavelela dramaticky Rose a nechala jít Bahadura před sebou.

Všechny tři tam však zahalila neprostupná tma, jakmile překročili práh pyramidy.

„Eh, nechci otravovat ale já nic nevidím," dodala Rose do černočerné nicoty a když se jí něco dotklo tak vykřikla, že by tím snad vzbudila i všechny mrtvé i nemrtvé mumie.

„Klid," sykl Bahadur a jakmile se jako zázrakem bez varování rozsvítilo a chodbu zalilo červené světlo, které vydávaly oči zlaté kobry Jafarovi hole, naskytl se jim všem zajímavý obrázek.

Rose tam stála a ruka, která se jí dotkla byla sice Bahadurova ale byla přitisknutá na její pravé ňadro, které se mu vešlo akorát tak do jeho velké dlaně.

„Ruce pryč ty chmatáku!" plácla ho po ní a on ruku ihned zahanbeně stáhl a zatvářil se dotčeně, navíc ho i Jafar sjel varovným pohledem.

Bahadur zavrčel: "to byla náhoda," ale jinak se k tomu nevyjadřoval.

Skupinka se vydala dál dovnitř a Rose z toho začínala mít klaustrofobii, připadalo jí jako by se stěny okolo pomalu zužovaly i když to nebyla pravda, chodba se jen mírně svažovala dolů pod zem.

Bahadur s ní raději nepromluvil ale věděla, že na ni dává pozor. Věřila mu stejně jako Jafarovi a byla napjatá co asi objeví, nestávalo se často aby jste šli tajně vykrádat hrobku.

Po několika metrech se na stěnách začaly objevovat krásné pestré malby, žádné zašlé tapisérie ale poměrně nové a výrazné.

Různé náboženské scény ze života bohů i lidí nakreslené z jejich kostrbatého profilu.

Hyeroglify byly vyryté něčím ostrým a některé byly jen namalované ale tak jako tak tomu vůbec nerozuměla ale rozuměla drahým kamenům, které se začaly blyštět, jakmile na ně dopadlo světlo z Jafarovi hole.

Malé rubíny velikosti nehtu na jejím palci se třpytily na zdi představující letící rudé hvězdy dost možná z výjevu sedmi egyptských ran.

Z toho co si Rose pamatovala z biblických příběhů, bude jen dobře když Ramsesova dědečka trochu okrade, protože ten bastard místo aby pustil otroky na svobodu, raději nechal zabít všechny prvorozené než aby přiznal porážku.

Spravedlnost. Oko za oko.

Rose rychle zatahala Bahadura za vestu, protože šel tentokrát před ní, „máš malou dýku?" zašeptala spiklenecky a zazubila se na něho.

Hromotluk jen povytáhl tázavě obočí ale bez odmlouvání sáhl k pasu a vytáhl z koženého pouzdra vedle meče zahnutou arabskou dýku dlouhou asi jako jeho předloktí.

Rose se toho chopila a špičku zarazila do omítky pod rubín a páčila. Kov zaskřípal po zdi, jak se několikrát netrefila ale nevzdala se. I kdyby to tam drželo super lepidlo tak si jich několik vezme.

Bahadur to mlčky sledoval a asi se snažil ovládnout, když viděl na co jeho dýku používá. Neřekl však ani slovo, spíše měl strach aby se nezranila.

Rose už vypáčila dva kamínky, když se k nim Jafar vrátil, protože si všiml že ho nikdo nenásleduje.

„Krádež je trestná," prohodil netrpělivě, nejspíše už se viděl, jak se s kartou objímá ale to počká, on měl peněz dost, zato její fond zel prázdnotou.

„Já nekradu, to jsou jen úroky," zazubila se majetnicky, další rubín udělal POP a vypadl jí do dlaně.

„Jdeme," zavrčel vezír, nadechl se nosem a zamířil od nich pryč. Jak se vzdaloval, neměla dívka už šanci nic vyškrábnout, protože chodbu zahalila inkoustová tma, proto alespoň to málo co vzala strčila do malého váčku pod hábitem, který si stačila před výpravou opatřit.

„Já se vrátím," ohlédla se po posledním krvavém záblesku na stěně s hladovým příslibem a následovala své dva průvodce hlouběji do pyramidy.

Jafar, Rose a Bahadur šli nyní stoupající chodbou dál a dál. Minuli odbočku. Chodba se rozšířila a na levé i pravé straně se začaly pravidelně opakovat kamenné podstavce s pečlivě vytesanými sochami. Jafar si jich však nevšímal, pohled měl zabodnutý v dáli. Prošli krátkým předsálím z červeného mramoru a kamenným portálem vešli do vysokého temného sálu.

„Trochu to tu páchne,“ poznamenala Rose.

„To jsou nejspíš zbytky balzámu,“ řekl Jafar. Zapálil čtyři louče a rozmístil je po stěnách, aby síň osvětlily.

„Taky musíš vědět všechno, může to být taky mrtvá krysa," mávla rukou.

Rose a Bahadur si zatím všimli, že u stěn stojí čtyři obrovsky vysoké sochy na piedestalu  a na protější straně je sarkofág, připomínající zděnou vanu přikrytou silným víkem. Kolem něj ležely bedny plné šatů, ozdob, holí, talismanů, keramiky a podobně, žádné zlato. Mezi nimi se pak podezřele vyjímala jen samostatně stojící váza.

Louče byly slabé na tak velký sál, takže ten nadále zůstal ponurý a strašidelný, ale už alespoň viděli, kam šlapou. Jafar vytáhl fosforeskující zelený přívěsek ve tvaru skarabea, nyní opatřený docela novou magií. Chvíli se na něj soustředil a z přívěsku vyšlehl nefritově zelený paprsek, který ukázal na dno té podezřelé vázy.

„Je v té váze. Karta je v té váze!“ vykřikl Jafar. „Bahadure, vezmi ji.“

Bahadur zvednul vázu, kousek ji odnesl a podíval se do ní.

„Nic tam nevidím,“ řekl.

„Protože je tma, ale tohle hledací kouzlo je spolehlivé,“ trval na svém Jafar. Skutečně paprsek z přívěsku se stále stáčel ke dnu vázy. Protože skarabea dál nepotřeboval, zrušil Jafar svou dlaní kouzlo a skryl přívěsek zpátky do kapsy.

„Je tu zima jako v lednici," stěžovala si Rose.

„Co je to lednice?" zeptal se Bahadur.

„To je velká skříň, ve které je zima, můžeš tam dát jídlo a nezkazí se."

„Na to používáme vyhloubené jámy nebo kamenné sklepy, do nich dáváme zabalené maso nebo sudy."

„Lednice je lepší," utnula to Rose.

„A v čem? Je to stejné," nechápal Bahadur a dívka protočila oči.

„Ne, lednice žere elektřinu," Rose chtěla mít poslední slovo, což se jí ostatně povedlo, protože to už neměl Bahadur co říct, navíc si lámal hlavu co to elektřina může být a proč ji lednice žere.

Najednou se však ozval zvuk třoucích se kamenů.

Jafar pevně uchopil svou hůl do obou rukou a byl ve střehu, ale jen Rose si všimla, že to se pomalu odsunuje víko sarkofágu. Hrůzou jí vyrašil na kůži ledový pot. A když se zpod víka vysunula seschlá ruka a sáhla na vnější hranu, blondýnka vykřikla zděšením.

„Ono se to hýbe! Leze to ven!“

Jafar se otočil a všiml si mumie, která pomalu s námahou vylézala z místa svého odpočinku.

Rose si stoupla k Bahadurovi a objala ho jako malé dítě, když potřebuje od svého rodiče ukonejšit; cítila však, že i Bahadur je vyděšený možná víc než ona, jen to ještě dusí v sobě a kdyby ho nedržela, vzal by nohy na ramena. Jediný Jafar stál beze strachu a mlčel.

„Zabij to, rozčtvrť to, spal to, udělej s tím něco Jafare! Je to plný bacilů než to celé vyleze!"

Najednou se mumii překvapivě zaklínila noha o okraj a plácla sebou o zem. Nemrtví však neznají bolest, takže se hned zase zvedla.

Rose pomalu začala propadat panice.

Jafar se usmál.

„Je slabá,“ řekl. „Nesmrtelná, ale slabá, ta nebude žádnou překážkou mých schopností,“ naparoval se.

Mumie vykročila proti Jafarovi. Oči kobry na jeho holy zasvítily a mumii srazila zpět k sarkofágu neviditelná ruka osudu. To klubko obvazů pozvedlo ruku a z jejích úst zaznělo cosi, co vzdáleně připomínalo nadávky. Poté sáhla po zlatém poháru, který stál poblíž ní na velké truhle. Chytila ho oběma rukama a její ztrouchnivělé hlasivky pronesly nesrozumitelné zaklínadlo.

Pohár se začal sám od sebe plnit tmavě rudou kapalinou.

„To je krev!“ vykřikla Rose, která viděla jak tu tekutinu bryndá na zem z toho, jak se mumii třesou ruce.

Ramsesovi ostatky se napily a pod obvazy na jejich rukou a hrudi se začaly objevovat nové svaly. S každým douškem mumie sílila a narovnávala se.

„A sakra," pronesla Rose.

 


 

Další dílek mé oblíbené novely Tisíc a jedna noc :-) Doufám že jste na mě už nezanevřeli, protože by to byla věčná škoda. Pokusím se přidávat rychleji ale jde to spíše po kouskách než něco s kamarádkou napíšeme chvíli to trvá a pak to dávám dohromady.

 Dnes jsme se dostali jen na krajíček záhady s pyramidou.

Mumie a její dobrodružství je na dohled, co je tam všechny ještě čeká a jaké z toho budou mít trauma? Jaké následky a poučí se naše trojice z toho, že krást se nemá?

A co karta? Skarabeus určil místo, kde má být ale bude tam vůbec?

Je ještě hodně záhad, které musíme společně rozluštit, protože i mumie má svá tajemství stejně jako každý z našich hrdinů ale asi vás zklamu, Bahadur opravdu není princ, Jafar dobrosrdečná duše a Rose vědma :D  

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 14. 06. 2017 - 23:06 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.